PetrCepek komentáře u knih

Mám úplně první vydání. Nedám!

Kvůli téhle knížce jsem až do sedmnácti nekouřil :-) Zato pak jsem si to vynahradil :-(

První, a absolutně nejdokonalejší vyprávění ze Šmídovy série "Proč bychom se ...." Celou řadu citátů používám dodnes, na vodě i mimo ni. Druhé pokračování o lezení po horách nebylo špatné, a za zmínku stojí ještě nostalgické "Proč bychom se netěšili", v níž odešel sympaťák Křižák. Potom se ta série bohužel zvrhla na obtížně stravitelnou kombinaci cestopisů, filosofování a mravokárství.

Sice pět hvězd, ale až po druhém přečtení, protože při prvním mi řada věcí unikla. Není to vůbec lehká kniha.

Obrovskou výhodou multiautorských projektů je možnost vydat v relativně krátké době neuvěřitelné množství knih a tím doslova převálcovat veškerou konkurenci v daném žánru či subžánru. Naopak nevýhodou takových multiautorských projektů je značná nevyrovnanost kvality výsledných produktů.

Ke cti multiautorského projektu s označením "František Kotleta" (obětavě zastřešeného zkušeným editorem Leošem Kyšou), rád zdůrazňuji, že převážná většina z vydaných titulů se mi moc líbí, zatímco těch z mého pohledu slabších postradatelných publikací (namátkou 21 úderů, Allahův hněv, Poutník z Mohameda, Válkotvůrci či druhý díl Undergroundu) je mnohem méně.

Nepočetnou skupinu "kotletích" nepovedených knih - samozřejmě pouze podle mého subjektivního názoru - bohužel nyní rozšířila upachtěná, slizce vulgární překombinovaná Černá smečka, klopotně a nezáživně popisující problémy sourozenců Filipa a Andrey, majících poněkud specifické rodiče. Celé se to vleklo jak osobní vlak na trase Smíchov-Radotín, neobjevil jsem tam postavu, která by mne něčím zaujala, a celou druhou polovinu knihy jsem dočítal ze setrvačnosti na volnoběh. Nejenže tato novinka nesahá ani po kotníky "kotletovské" Příliš dlouhé swingers párty s obdobně démonskou tématikou, ale hravě ji strčí do kapsy například Moudrého Devátá sféra či Kopřivův Asfalt.

Snad se v příštích publikacích tohoto projektu více projeví vliv spoluautorů, majících na svědomí například skvělý Spad či dokonalý Hustej nářez a naopak méně tvůrců Válkotvůrců.

Můj čtvrtý nebo dokonce už pátý návrat k T.S. Garpovi a jeho pozoruhodné matce Jenny Fieldsové, kteří nikdy nezklamou. Zatímco u jiných knih děj s postupujícím počtem přečtených stránek vázne a klopýtavě míří k jakémusi konci, tato kniha naopak postupně graduje.
Kdo nečetl, měl by si doplnit vzdělání.

PS - Od ledna zkouším postupně přečíst - pěkně popořadě od Amise až po Zweiga - všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů. Taková čtenářská výzva, jen trošku početnější.

Žambochův Seržant patří mezi mé nejoblíbenější knihy. U jeho volného pokračování s názvem Veterán jsem měl zhruba do poloviny nepříjemný pocit, že opětovně mám tu čest s nějakým "veledílem" z Mistrovy slabší produkce posledních cca šesti let, korunované dvojdílnou nesmyslnou nastavovanou kaší s chudákem Baklym v hlavní roli. Naštěstí byla druhá polovina Veterána o fous lepší, nicméně víc než za tři hvězdy zatím dát nemohu. Uvidím, zda pokračování s názvem Kapitán čtenáře potěší a zároveň pozve k závěrečnému Válečníkovi nebo naopak nabídne jen samou zručně napsanou vatu, kterou mne na nějaké "to be continued" už nenaláká. Nechám se překvapit.

Úvodní povídka Londýn krásně namlsá, následující dlouhá Žárlivost má své kouzlo, třetí (naopak kratičká) Fronta pobaví a navíc vede k zamyšlení. Jenomže počínaje čtvrtým - spíše průměrným - Odpadem se kvalita povídek mění, samomluva Přiznání je divná, příběh Odd jako by spíše patřil do sedmé řady Dallasu (do té s obživlým Bobbym :-) a Náušnice je jen vycpávkou. Ale celkově řekněme 3,5* protože mám tohoto autora moc rád.

Domníval jsem se, že nic kotletovějšího než skvělý projekt nazvaný "František Kotleta" už být nemůže, ale není to pravda. Moc rád jsem se od vás nechal vyvést z omylu, skvělá paní Kristýno.

Pozice lidstva na samém chvostu vesmírného potravinového řetězce je v sci-fi literatuře provařená stejně jako Polreichova krasomluva v kulinářských pořadech. Simmons, Henlein, Lukjaněnko (ten zhruba 4x), Douglas Adams se svým Stopařovým průvodcem, nedávno Liou Cch'- sin trilogií Vzpomínka na Zemi a celá řada dalších autorů viděla lidi v hierarchii Vesmíru velmi nízko. Samozřejmě ve všech románech reprezentanti lidstva nakonec vytřou emzákům jejich oranžový periskopický zrak. Takže, pokud k tomu "nečekaně" dochází rovněž v rámci Operace Thummel, ani to není nic nového v knihovnách. Vše však naštěstí zachraňuje kotletovský styl vyprávění a úžasně konzistentní ještěrka Aga. S chutí vyzkouším i druhý díl této dvanáctidílné (nikoliv však tuctové :-) ságy, tentokrát z pera Kristýny Sněgoňové.

Klasika klukovských klasik, byť souborné vydání z roku 2007 je ještě ikoničtější.

Můj druhý Chris Carter a opět pochvala. Antidetektivek s vrahem známým už na začátku je spousta; televizní inspektor Colombo by o tom mohl vyprávět. Ovšem detektivek s vrahem chyceným a usvědčeným hned na začátku už tolik není a klobouk dolů před autorem, že přesto dokázal udržet čtenářovu pozornost až dokonce. Pátá hvězda knize ode mne chybí za nepřiznanou inspiraci Mlčením jehňátek, někdy až klopotnou snahu vytvořit supermegamonstrum, jemuž by Hannibal Lecter nesahal ani po kotníky, a zejména za bohužel tradičně nepovedený překlad téže překladatelky, která hlavnímu hrdinovi vkládala v Dvojitém kříži do úst slovo "Jejda!" a ve Zlobě si díky ní jeden z nejvyšších šéfů FBI ulevuje vyděšeným výkřikem "Pro krindáčka!" či "Krindypindy!" Brrrr.
Ale jinak opět velmi zajímavá záležitost, byť vzhledem k míře brutality asi ne úplně pro každého.

Pozoruhodného spisovatele Martina Goffu jsem objevil až z komentářů zde v Databázi knih (Vašku V28, díky) a povídková sbírka Živý mrtvý je naše první společné setkání. Možná právě proto mi některé příběhy - jež nejspíš dokreslují jiná Goffova díla - připadaly jako výborně napsané miniatury, ale nikoli plnokrevné povídky. Takže zatím dávám 4 hvězdy plus další půlhvězdu za skvělý hudební vkus Miko Syrového. Až si přečtu další 3-4 detektivky tohoto autora (které už mám nakoupeny v kindlu) , pravděpodobně doplním i tu zbývající půlhvězdu na plný počet.

První čtení Vypravěčky v klasické papírové podobě jsem dlouhodobě přerušil cca po stovce stránek. Druhý pokus s elektronickou verzí byl sice úspěšnější, ale přesto se domnívám, že myšlenkovým pochodům laskavé paní pekařky bude lépe rozumět krásnější polovina čtenářské obce. Kaji se, že určitě výbornému románu dávám v té pětihvězdičkové záplavě jenom tři hvězdy, ale na víc to prostě necítím.

Zpěv drozda považuji za nepochybně originální sci-fi, přiměřeně dlouhou a disponující velmi zajímavými protagonisty (nejen ta hlavní trojice, ale třeba i Annabell). Pátou hvězdu jsem nedal proto, že je Paulovo vyprávění psáno v ich formě s neustálým připomínáním, že se jedná o deník, jenomže osoba s Paulovou logicky "omezenou" slovní zásobou by nemohla s takovou lehkostí použít minimálně 30% výrazů a termínů z doby před 300 lety, které v jeho deníkových textech zazní. Přes tuto výhradu však Zpěv drozda určitě stojí za přečtení.

Fantastická kniha hlavně o myšlenkách, perfektní film zejména o akci. Poprvé jsem to četl roku 1977 ve slovenštině pod názvem "Dlho som bol preč".

Můj nejlepší Kulhánek

Úžasně vymazlený komiks. Pokud si dáte pozor na posuny vyprávění v čase tam i zpět, čeká vás fantastický zážitek. Celkem je šest dílů a kvalita se drží neustále hodně vysoko.

Šípáci pěkně pohromadě.

Paní Tučková prostě umí.