Petrvs komentáře u knih
Výborné počtení! Parodie na zjevení svatého Jana a všechny filmy typu "Satan přichází". Parodie na konspirační teorie a pletichařící agenty. Parodie na dálniční nadjezdy, lovce čarodějnic a vesnické kverulanty. A kdo ví na co ještě...
Velmi zábavné, velmi čtivé - a kromě vší té akce a legrace je tu a tam i místo pro zamyšlení. Přečíst!
Vzácná, překrásná, úžasná záležitost od prvního polaskání obálky knihy rukou, přes první úžas nad předsádkou (nad kterou jsem, přísahám, strávil celých pět minut), první nesmělé nahlédnutí do knihy, po závěr, zaklapnutí a doznívající dojmy ze zážitku. Připadal jsem si jako malé děcko, které okouzleně hledí na úžasný dárek, pomalu poznává jeho tajemství a krásy a co chvíli mu z otevřené pusy unikne tiché nadšené "jéééé...."
Nový svět není v pravém slova smyslu knihou, nýbrž grafickým uměleckým dílem, němým příběhem o loučení a naději, o jinakosti a přizpůsobení, o odcizenosti a porozumění, příběhem plným emocí a fantaskní imaginace, zážitkem ve formě knihy, mimochodem, i po formální a vzhledové stránce opravdu nádherné knihy s parciálním lakem a geniální sazbou těch několika málo písmen, které v knize najdete, což po skvělých Příbězích z konce předměstí beru jako autorův "trejdmárk".
Posuzovat a hodnotit grafickou stránku je strašně individuální, zde se jedná o velmi detailní a pečlivé kresby tužkou s jemným digitálním kolorováním, což byla přesně trefa do mého osobního vkusu. Je velmi poznat, že se autor zabývá též animací, příběh chvilkami připomíná nádherný filmový storyboard, detaily připomínají grafické studie... úžasné.
Díky za tak krásné "neknihy", jen další, prosím...
Tahle zamračená záležitost mě už podle obálky (prvního vydání) i velmi netypickým formátem upoutala před několika lety. Pak dlouho nic, nesehnal jsem. Shodou okolností se před měsícem pod mým filmem na Youtube objevil odkaz na trailer Atlasu Mraků (doteď jsem nepochopil souvislost těch videí - jak symbolické) - trailer hodně zaujal a nakonec jsem se díky databázi a jejím uživatelům (díky, Maruško :-)) ke knize dostal.
Tolik úvod, co asi nikoho nezajímá. Co o knize samotné - bohužel těžko říct, takový kousek se nehodnotí lehce. Kniha je nesmírně zajímavá po formální stránce - skládá se z šesti na první pohled zcela odlišných příběhů, odlišných svojí literární formou, stylem, postavami, časovým obdobím. Od starého cestovatelského deníku, po dopisy, detektivní thriller, poněkud absurdní psychárnu, až po akční sci-fi a post-apo dystopii. Tyto příběhy jsou pak prolínány jako ruské bábušky (tohle slovo mě baví víc než matrjošky) - příběh končí v půli, následuje další a další (...) až se dostanete k poslednímu, od jehož konce se příběhy pak postupně začnou uzavírat stejně jako při skládání bábušek.
Je to sice zajímavé a nevšední, ale bohužel autor si tím tak trošku podkopal oblouk - ten tam prostě není a díky této formě ani být nemůže. Také na jednu stranu oceňuji pestrou různorodost jednotlivých příběhů , na stranu druhou vyňaté z kontextu celku už jsou trochu slabší (až na silně působící příběh klonu Somni) a jeden přímo nepovedený (Cavendishův příběh coby poněkud prázdně vyznívající variace Přeletu nad Kukaččím hnízdem napsaná unylým stylem s pokusy o suchý humor). Hovořím-li o celku, hledám v něm výrazný jednotící prvek - v tom se asi budu hodně rozcházet s ostatními, protože podle mě tam není v té explicitní formě, jakou nám dle trailerů a ukázek zřejmě vnutí tvůrci filmu (na který jsem zvědav, ale mám trochu strach, že se v něm sklouzne do zbytečné líbivosti), teorie inkarnací a putujících duší mně přijde prostě přitažená za vlasy. To už spíš jsem schopen přistoupit na teorii pojící jungovské synchronicity...
Mně po přečtení vyplývá jiná jednotící myšlenka: lidé nepřekonali své atavismy... jsou ze své podstaty nenažrané svině, umlaskané, kruté, bezohledné, lačnící, tak neuvěřitelně lačnící po makabrózní opulentnosti... netýká se vás tahle charakteristika? Týká se těch, kteří utváří váš svět. Vy jste pouze tvárnou hmotou která má držet hubu a krok, mravenci ve mraveništi, jehož strukturu a řád určili ti, kteří se toho neštítili, naopak, kteří bez toho nemohou být. Překonali jsme už tohle období? Ale kdeže. Tohle bylo, je a bude a nezbývá než vyjádřit naději, že vždycky bude existovat několik ostrůvků humanity, jejichž obyvatelé budou platit za své přesvědčení vysokou, převysokou cenu...
Nebudu dál nudit. Myslím, že kniha stojí za přečtení už jen svojí jinakostí a pestrostí. Jen z něj nevycházím polichocen, ani vámi, lidé světa, ani sám sebou.
Velmi zajímavá dystopie. Možná ne tak realisticky a komplexně rozpracovaná jako 1984 (byť hned začátek je docela šokující nářez), přesto perverzním způsobem přitažlivá, asi jako tři měsíce na teple se rozkládající dort poprášený anthraxem, plný kouzelných barevných světýlek a pomalu na márách odplouvající příšerně páchnoucí stokou.
Na rozdíl od Orwella zde nebudete mít strach. Nikdo Vás nebude sledovat. Nebudete muset podvojně uvažovat, nebudou Vás udávat vlastní děti. Děti totiž nebudete mít. Nová generace vznikne stejně jako vy - v továrně, resp. v líhni. Už jako plod budete formováni, moldováni, predestinováni a nakonec dekantováni (!) - jako nemluvně budete formováni dál, budou vám vštěpovány nejrůznější reflexy a pomocí všech možných stimulů si vštípíte cítění k tomu či onomu po zbytek života. První sex budete mít ve čtyřech letech. Vše, po čem budete toužit, či každý, po kom budete toužit, bude vždy na dosah, aby mohl uspokojit vaše potřeby. A pokud vše selže a pocítíte stín pochyb, vždy je po ruce pár tabletek, po kterých se vám okamžitě uleví.
Vítejte v ideální společnosti. Bohužel, bez temnoty nemůže existovat světlo a ani člověk nemůže dosáhnout štěstí bez bolesti a cesty. Běda těm, kteří byli špatně dekantováni a v úvahách se zatoulají tam, kam se nikdy dostat neměli. Ovšem - jsou to ještě vůbec lidé... nebo se jen v nekonečném bramborovém záhonu objevilo několik růží? A je pro plané, divoké růže místo?
Až budete navlečení do najků, luisek a adydasů lajkovat a tegovat rozmazaný fotky s ožralejma držkama na fejsbůku, kupovat si novej mocinky kůl mobájl s ještě větším dyzplejem a ještě pohyblivějšíma animacema nejen v menu, čumět na jeden díl sitkómu za druhým, ve kterým vám tvůrci laskavě akusticky napoví i kdy se máte smát, takže opravdu nemusíte na nic myslet, až se budete dusit v multykultypleksu kolou a nepoživatelně zpracovanou kukuřicí u srýdý filmu ze života zmutovanejch zombáckejch margarínů, který přepadli a ublemcali bílej dům s černým prezidentem, až se budete přežírat s partou povrchních debilů z práce stokilovým tatarákem ze slevomatu, hýkat smíchy nad sobotní televizní estrádou uváděnou okožichovaným trapákem s půllitrem gelu ve vlasech a nacpaní sterojidy a vajágrou hekat na brazilsky voholený anorektický kůži se dvěma kily silikonu nad žebrama a třemi deci botoxu ve xichtě...
...tak třeba někoho napadne, že Huxley byl možná mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo...
PS: Velice doporučuji místní recenzi od herdekfilka a snad ještě více následující mírně komiksové srovnání s Orwellem a jeho 1984:
http://fatpita.net/?i=1952
Po pochutnání si na Sofiině světě jsem dostal chuť na další pamlsek z kuchyně pana Gaardera... předem jsem jen tak nakoukl do místních komentářů k této knížce... a říkal jsem si, že to udržím. Inu, neudržel jsem. Snad ani nejde tímto jezírkem proj(č)í(s)t suchou lící a neuronit ani jednu krůpěj...
Krásné, jímavé, hluboké i ve své jednoduchosti až zdánlivé banalitě. Je obdivuhodné, jak moc se dá říct na tak malém prostoru - na rozdíl od mnoha knih, které oč jsou tlustější, o tolik mají řidší text. Moc mě těší, že se pořád píší knížky o něčem (NĚČEM) možná tak všedním, že už to ani nevnímáme, považujeme to ono za samozřejmost, cynicky do toho šťouráme a buransky kolem toho povykujeme...
U komentáře k Sofii jsem to nenapsal, tady musím: Gaarder je mistr ve svém oboru.
Bohužel nebudu sdílet nadšeních předchozích komentátorů (koubíne, sorry). Kniha vznikala svérázným způsobem - interaktivně na internetu, kde o dalším průběhu rozhodovali sami čtenáři. Nevím, zda je to tím, ale působí na mě spíš dojmem šťavnaté počítačové hry (ona PC hra na motivy této knihy vznikla, ale podle všeho je poměrně slabá). Námět je skvělý - život v moskevském metru po jaderné válce. Ale na mé gusto se z metra stalo až příliš bizarní panoptikum plné komunistů, trockistů, fašistů, satanistů, jehovistů, kanibalů, reinkarnovaných Činghis Chánů a dokonce bizarní kastovní symbiózy bývalých knihovníků a elitních vojáků. Démonické kremelské hvězdy, zmutovaný biologicko/radiační sliz a magický foliant věštící budoucnost skrytý v Bibliotěce imeni Lenina - to už bylo na mě kapku moc. Atmosféra je dobrá (ale ne tak, že bych se posadil, na to bych potřeboval asi kingovštější prokres), ale kdyby se téma pojalo jinak než post-apokalyptická road movie a ubylo trochu bizarních kulis, mohla to být pěkná knížka. Na druhou stranu musím uznat, že kdo zná moskevské metro (já ne), má pro něj Metro 2033 asi zvláštní kouzlo. Londýnské metro sice taky neznám, ale gaimanovo podlondýnské NikdyKde mě prostě dostalo mnohem víc, než tenhle radioaktivní boršč.
Na sklonku roku 2011 zatím poslední Tonička a zatím poslední prattchett, nejvyzrálejší, krystalický pratchett - to jméno psané malým písmenem není chyba, ani nedostatek úcty, ale naopak neohrabaná pocta. Pocta autorovi, jehož jméno už se stalo synonymem vlastního žánru, autorovi, který se už sice nedovede tak zdatně utkat s vlastními klišé jako to dokázal když byl mladší, ale především už ví o co jde a ví, že nemá smysl a ani čas na to, aby se zabýval věcmi, o které neběží - jinak by se dalo pro snažší pochopení říct, že humor není tak třeskutý a děje najdeme spíše poskrovnu, a to děje decentního, stylu nefilmového...
Přesto.
A to je tak všechno, co o Půlnoci potřebujete vědět...
Pane... jo.
Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech...
Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky...
"Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"
Překrásná „artová“ knížečka, jedna z ozdob knihovny, v mých očích vizuálně dokonalá: od přebalu, přes předsádku, obsah (mj. jeden z nejoriginálnějších, co jsem zatím viděl), velmi různorodé ilustrace jednotlivých povídek, od naivního pojetí přes dřevoryt a komiks téměř k fotorealismu.
Je vynikající, že autor je současně ilustrátor a grafik, tudíž si může dovolit různá kouzla: grafickou pointu textové povídky (Erik), povídku jako koláž roztrhaných papírků se vzkazy a myšlenkami (Koule), povídku formou oxeroxovaného novinového článku (Stroj na ztrátu paměti), atd., atd.
Samotné povídky jsou stejně různorodé jako jejich grafický doprovod: od dojemných a melancholických kousků, přes roztomile surreálné absurditky (které jsou svým způsobem zastoupeny v každé z patnácti povídek), po jemné kritiky různých společenských jevů a nešvarů.
Všechny mají něco společného: jakousi jemnost a intimní přístup ke čtenáři, jakoby s Vámi někdo sdílel osobní a důvěrná tajemství...
Budete se přemlouvat, abyste si jednotlivé povídky šetřili a nezhltli naráz tuhle krásnou věc, která je pohlazením po duši i pastvou pro oči.
Mňo... jakkoliv nesnáším, když tímto "paslovem" začíná psaný text, tady nemůžu začít jinak. Dvakrát jsem se poctivě pokoušel prokousat prvními kapitolami, ale prostě to nešlo. Možná jsem suchar, ale to, co mělo být patrně humorem, ve mně vyvolávalo vlny dmoucí se trapnosti. Pro mě osobně nečitelná a nestravitelná kniha, u které nedovedu pochopit její vřelé přijetí laickou i odbornou veřejností.
Že je Gaarder jednička ve svém oboru už jsem tady jednou napsal. Teď mám dojem, že jsem měl použít spíše výraz „eso“...
V životě by mě nenapadlo, že může někdo napsat úvod do filozofe pro první třídy základních škol. A hle, ono to jde! Jistě, obrazový příběh (nádherné ilustrace!) by mohl být konzistentnější a více explicitní, otázky mohly být doplněny krátkými úvahami. Přesto si myslím, že knížka funguje, tak jak je a u těch, kterým je určena, jistě dovede působit jako ten správný „gaarderovský“ facilitátor.
Klobouk dolů. A hodně malých filozofů ;-)
Jaké to je, dělat osobního poskoka bossovi severského panteonu? Opravdu si cestou po světě sebou taháme své bohy? Jak vypadá bůh internetu? Už vám někdy vyhrožovala televize tak, že jste vyklopili večeři? Je možné viset devět dní a přežít? Nebo dokonce přežít vyražení mozku z lebky masivní dubovou palicí? Kolik se mezi námi vyskytuje takových pánů Kamenů, Měst a Světů? Kolikrát se podaří proklouznout za kulisy a vrátit se v pořádku zpět?
Jedním slovem: žrádlo.
Mistrně ukuchtěná zábavná, napínavá, imaginativní a několikavrstevná bujabéza s fantasy základem, ovšem s notnými porcemi mystiky, thrilleru, dramatu, horroru a s trochou konspirační paranoie a špetkou typického gaimanovského oneroidního koření značky SandMan(tm).
Z toho možná vyplývá, že toto pochutnání není pro každého a pokud máte rádi jednoduché a jasně rozpoznatelné chutě, dejte si raději něco jiného, třeba Larssona, to teď dost frčí. Pokud máte rádi exotickou kuchyni a rádi kulinářsky experimentujete, uvažte si pořádný ubrousek.
Hlavní postavák se bude zpočátku zdát odtažitě nestravitelný, nakonec se s ním ztotožníte nejspíš proto, že je stejně jako Vy člověk - a normálích (živých) lidí se v knize vyskytuje minimum. Přesto se děj odehrává v současnosti a před pomlaskávajícím gurmánem se objevují občas zapeklitá sousta... až přijde to poslední a bude vám líto, že už nemáto dost místa na dezert.
A ještě něco: kdyby se snad někdy bohů chopil opravdu šikovný vypravěč ze svatého lesa, třeba Ch. Nolan, je v tom potenciál na biják desetiletí...
Budu už jen opakovat, co zde bylo již mnohými vyřčeno: naprostá klasika a povinnost pro příznivce žánru, lety prověřené skvosty, které ač mohou působit již nepatrně archaickým dojmem, pořád mají sílu staré dobré školy: především legendární Specialita šéfkuchaře a obě povídky od Bradburyho, spíše profláknutí než kdovíjak výjimeční Ptáci, výborný Démon a velmi znepokojující Letní hosté...
V porovnáními s modernějšími antologiemi mám bohužel trochu pocit, že k nim nemám tolik důvodů se vracet, na rozdíl od legendárního Korbaře, kterého jsem objevil již v dětství...
Jako každé "lidové" dílo tak trochu ve stylu "ala Coelho" je kniha dle dosavadních diskuzních příspěvků velmi rozporuplná a vesměs čtenářstvo polarizuje.
Byv vcelku neortodoxním agnostikem :-) neřeknu ani tak, ani tak. Čekal jsem a bral jsem to prostě jako pohádku pro dospělé, miniaturně okořeněnou malým thrilleríčkem. Popravdě jsem byl příjemně překvapen vcelku slušnou literární úrovní a nečekanou čtivostí - nemohl jsem nepřečíst na jeden zátah. Přes velmi silné momenty, zajímavé vizuály, po zhusta "dojící" okamžiky (no co, stárnu asi... plakal jsem několikrát a plakal jsem dost, a co - užijte si to, supi cyničtí!), občasnou nudu, kdy je těch duchovních slovních rádoby přemoudřelých hrátek už moc (a čtenář se přestává chytat), až k těm několika slabším momentům, např. tu a tam určitý patůsek, občas kýč a především klišoidní popření reality ránou do hlavy a také nelze nezmínit diskutabilní autentičnost popsaných událostí, navíc zpochybněnou doslovem.
Po všech těch adjektivech zpět k podstatě: promiňte, nejsem ani nadšen, ani rozhořčen či uražen. Jsem naplněn silným čtenářským (ne duchovním a už vůbec ne filozofickým) zážitkem, krásnou pohádkou, která je pro mě ale stejně neuvěřitelná jako kterákoliv jiná pohádka, byť je neskutečně lákavé té představě podlehnout...
Věřím, že pro mnoho lidí po podobném tragickém zážitku to může být duševní balzám a trochu to na mě dělalo i dojem autorovy soukromé arteterapie - nešť, jestli to někomu skutečně pomůže, je ta kniha ještě hodnotnější...
O ho ho hó... velmi zdařilá záležitost, která je přímo rozkošně pochmurná až zlověstná, neutěšená až bezútěšná, nevlídná až skličující. Ocitnete se v blíže nespecifikované viktoriánské době, v deprimujícím až depresivním sídle výstředního až podivínského strýce. Obloha je věčně šedá, servírovaný čaj studený, komorník nepopsatelně strašlivý a děsivé tragédie číhají za každým rohem.
Jednotlivé povídky jsou přímočaré jak carská železnice a i nepatrně zkušeného čtenáře nejspíš ničím nepřekvapí. Jsou však velmi hezky propojeny ústředním motivem strýce a celá knížka tak působí až neúprosně konzistentně. Autorův styl je mile depresivní, velmi čtivý, podmanivý, silně atmosférický, přitom však jednoduchý a srozumitelný. Jak už bylo řečeno, v textu prakticky nejsou žádné explicitní záležitosti, jak by to ostatně u dobrého horroru mělo být. Dítě/dorost nadchne, dospělého potěší jako relax - zejména za nevlídného podzimního počasí v teple útulného domova se sklenkou něčeho výhřevnějšího.
Celek dotváří naprosto vynikající ilustrace, kvalitní vazba s textilní záložkou (Argo, 2011, první vyd.) a povedený přebal s parciálním lakem.
Dobré to bylo.
Tak trochu jiná fantasy?
Ne. Hodně, ale opravdu hodně jiná a naprosto originální fantasy. Fantasy, jakou by napsal Charles Dickens - pokud by snad byl nějak fascinován magií či elfy - ne moderními tolkienovskými elfy, ale klasickými starými elfy, takovými, jak je v moderní fantasy popisuje třeba Pratchett v knize "Dámy a pánové". Kniha, u které se nechce věřit, že byla napsána po roce 2000. Působí totiž neuvěřitelně starosvětsky - už jen svým vzhledem - klasickou pevnou vazbou s jednoduchým nelesklým přebalem, textilní záložkou, poctivým počtem stran jak se sluší u románů, které mají gentlemana a jeho rodinu zabavit celou zimu, přes "jakobydobové" ilustrace, po formu a styl, který, jak už zde bylo výstižně řečeno, Vás skutečně donutí zpomalit.
Děj se odehrává ve viktoriánské Anglii a kniha působí dojmem, že v té době byla i napsána. Tomu odpovídají důkladné popisy, rozvláčnost, masivní poznámkový aparát (pod čarou je toho v mnoha případech více nežli nad čarou), precizní postavy, mírně archaický jazyk (za což plynou body samozřejmě i dobrému překladateli). Možná to nebylo autorčiným úmyslem, ale styl působí místy až mírně sebeparodickým dojmem, jakoby si utahoval z dobových románů, kdy té rozkošné korektnosti bylo možná na moderního čtenáře místy až moc (viz úsměvná replika "Bylo by možné někoho zabít magií?" - "Mág by možná mohl, ale gentleman nikdy".).
O samotném ději se rozepisovat nebudu, beztak je zde už vyzrazeno dost. Snad jen o tempu: rozhodně jsem neměl dojem, že první polovina knihy byla nudná a druhá měla neuvěřitelný spád. Pokud přistoupíte na autorčina pravidla, knihu vezmete, jak je. Protože jak je, funguje velice dobře. Poslední čtvrtina je skutečně o poznání akčnější a děj začíná gradovat, ale to prostě k této formě patří. Možná Vás zarazí, že děj skončí v nejlepším (tím nemám na mysli otevřenost závěru) - ovšem ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má končit. Beztak bude mnohým připadat, že by si kniha zasloužila poněkud zkrátit.
Závěr? Steampunk, jako když vyšije - ovšem bez toho punku - a další důkaz, že fantasy může být originální, netolkienovská. Tím pádem potenciálně přístupná i pro čtenáře, které žánr neoslovil. Krásná kniha, která Vás do staré dobré viktoriánské Anglie vtáhne už po prvních dvou větách, zabalí Vás do ní jako do župánku, odešle ke krbu a do ruky Vám vrazí sklenku portského a biskity - a rozbalí Vás až v závěru. Ovšem pozor - pouze pro trpělivé, nostalgické typy, kteří se ještě dovedou zastavit, pro čtenáře, kteří nevyžadují akci a efekty jako z videoklipů na HBO...
Jak mám Kinga (takřka až nekriticky) rád, tady jsem udělal protáhlý obličej. Nejlepší dílo? Ale prosím vás... Mám tu původní nekrácenou verzi - kdybych měl tu vykostěnou, možná bych tak nebrblal. Takhle mi vadí, co zde již bylo řečeno: předlouhé (skoro až učvaňhané) seznamování s postavami, expozice skoro do poloviny knihy,... a pak hula hop, na půl stránce proběhne katastrofa, což je vážně katastrofa. Navíc je to prakticky (a až bolestivě doslovně) deus ex machina...
Nechápejte mě špatně: mám rád dlouhé budování atmosféry (a ta je znamenitá), ale to finále musí odpovídat očekávání! Takhle mi to trochu připadá jako reality show, kde se tucet svalovců uchází o spanilou dívku, aby se finalista nakonec dozvěděl šokující pravdu, že ona dívka je ve skutečnosti transsexuál.
Osobně řadím Dveře do léta k tomu lepšímu, co Henlein napsal. Job je v mnoha (ne ve všech) ohledech určitě lepší, ale spousta dalších pozdějších knih z mého pohledu jednoznačně horší - zvlášť mě v nich odpuzují autorovy fašizující postoje, kterých jsou Dveře do léta prosté.
Je to prostě pohodové počtení, trochu scifi romantika, jak píše Petroff, trochu toho časoposouvání - mimochodem jeden z těch rozumnějších a střízlivějších popisů cestování časem, na který jsem v rámci žánru narazil. Žádný perverzní podtón jsem nezaznamenal - můj libertinský světonázor snese ladasco a tady jsme se zdaleka ani nepřiblížili hranici dobrého vkusu natož abychom šli za ní (mimochodem, tvrzení o "zabouchnutí", to je překroucená interpretace a smutná ukázka nemilosrdného společenského diktátu "normálnosti") .
Ještě bych rád podotkl, že je nefér označovat vykreslení budoucnosti (resp. dnešní současnosti) jako úsměvné. Tak to prostě u scifi chodí, málokdo je tak dokonalý vizionář, aby se trefil (a kdo ví, pár i banálních událostí s vyšším "impact faktorem" se mohlo udát jinak a současná doba mohla být také úplně příslušně jiná a z našeho pohledu "divná"). Naopak by se dalo vyzdvihnout, že koncept vynálezu "univerzální uklízečky" je dnes hotový běžně komerčně dostupný produkt, a za to patří Henleinovi spíš uznání, než velkorysý úsměv.
Klišé možná ano, ale z mého pohledu poctivě napsané, uvěřitelné, čtivé a milé scifíčko, které rozhodně nelze považovat za průměrné.
Knížka, kterou jsem v dětství miloval, a na kterou dodnes s nostalgií vzpomínám.
Ponaučí, ale nepoučuje.
A má krásné ilustrace, tak odlišné od jiných dětských knížek a možná právě proto tak atraktivní.
Poetická halucinogenní ujetost, kterou nelze ani tak přečíst jako spíš nechat pod dohledem přecitlivělého kosa přesublimovat přes své sítNICe za pleskotu dopadajících krůpějí z hořčičné fontánky, do které omylem spadla sekaná v montérkách.