Petrvs komentáře u knih

Poměrně tenká knížečka s poněkud děsivým obrázkem na přebalu - tenká, že se dá přečíst za odpoledne, přesto však neuvěřitelně hutná, že po jejím přečtení máte pocit, že jste do sebe vsoukali šestisetstránkovou bichli.

René Vaněk je zřejmě dosti zvláštní člověk - já jsem získal pocit, že dílo je výplodem Jaroslava Foglara, kterého ve Stínadlech přepadli David Lynch, Peter Greenaway a David Cronenberg, zavřeli ho na šest let do tmavého sklepení, kde dostával k jídlu pouze syrové rybí hlavy štědře pocukrované LSD, k pití čaj z durmanu, po celou dobu musel sledovat filmovou produkci výše zmíněného tria a číst Kafku.

Asi nejoriginálnější a nejzajímavější kniha roku 2011 - ovšem neuvěřitelně bizarní, dekadentní, depresivní, zvrácená, úchylná, šokující... a nějakým nepochopitelným způsobem fungující a konzistentní, spousta obrazů dává smysl, jen se nemusí líbit...

Rozhodně nedoporučuji citlivějším povahám nebo čtení ve slabších chvilkách - i z takto útlé knížečky někdy té tísně přímo chlístají celé hektolitry...

...s čímž mám s odstupem poněkud problém. Zbožňuju Kinga, mám rád Barkera, občas Lovecrafta nebo Poea a s ničím nemám problém; dovedu si udržet odstup. U Somy se mi to nepovedlo a toho hnusu prostě bylo už moc i na mě. Možná je to celkovou beznadějí a bezvýchodností postav a zejména hlavní postavy? Těžko říct. Jen mám potřebu dodat, že „bizarní“ je fajn, ale někdy je toho už prostě moc a je to možná škoda. Trocha té dekadentní zpustlé krásy by přece mohla najít i mezi Vrkočnictvím pana Valenty a Smíšeným zbožím - i kdyby to mělo být jen pitomé dřívko od nanuku. Tak třeba příště, pane Vaňku, prosím... :-)

Kniha, ke které jsem se dostal pro mnohé přítomné "knihodatabázisty" poměrně krkolomnou cestou - přes stejnojmennou moderní deskovou hru. Ta hra patřila svého času k mým nejoblíbenějším a často jsem si po jejím zahrání lámal hlavu, jak skvělý asi musí musí být bestseller, ke kterému se hra odvolávala.

Inu, je skvělý. Nejprve mi úplně neseděl styl - trochu studený, věcný a temný, ostatně jako sama doba, ve které se děj románu odehrává. Toto "propojení" mi nakonec "zapadlo do schématu" a i když není historie mým šálkem čaje, můžu Pilíře s klidem doporučit všem čtenářům: nenechte se odradit "bichlovitostí"! S postavami se sžijete a budete se na konci jen neradi opouštět. V pohodlí jednadvacátého století okusíte skvěle zprostředkovaný středověk a po přečtení možná budete i míň láteřit na současnou dobu...

A pokud jste hraví, zkuste si za pár šupů sehnat a zahrát i stejnojmennou deskovou hru! Po přečtení knihy získá její hraní jiný rozměr a kdo ví, třeba kromě knih objevíte i dalšího koníčka - hry...

Radost, hravost, láska k jazyku, originalita. Pošušňání. Jistě ne pro všechny (a už vůbec ne pro všechny děti). Ale to už je život...

Nebo to zkusím jinak: kdyby Tom Bombadil psal pohádky a miloval češtinu, napsal by právě Lingvistické pohádky.

Každopádně: Pro mě nejmilejší a nejpřístupnější Niklova knížka - ač niklovsky oneroidní, ve srovnání s jeho další tvorbou stojí pořád ještě literárně i výtvarně nohama na zemi. Krásná knížka - nemusí sednout, ale sedne-li, je to takový knižní pokládek :-)

5 11.08.2011

Zajímavá utopie/dystopie trpící nejvíc neurčitým béčkovitým nádechem, trochu kostrbatým stylem a ne zcela dobrým prokresem. Ani překlad nerve žíly nadšením.

Nazval bych to "1984 lite edition", protože proti samotnému Velkému Bratrovi je UNI přeci jen malej bráška, ze kterého se vám nebude chtít neustále morálně zvracet. Tím v žádném případě neříkám, že v knize nejsou drsnější nebo emotivně silné momenty, ze kterých by nemrazilo v zádech. Občas jsou. Jenže ve srovnání s Orwellem neobstojí...

Každopádně Levin dokáže pobavit a předložit i nemálo látky k přemýšlení nad tématy jako uspořádání společnosti, lidská přirozenost, význam a úloha techniky, individualismus, moc, relativismus dobra a zla...

5 11.08.2011

Provařeně překomentovaná provařenost nejprovařenějšího autora fantasy (ano, on sám o téhle škutulce neměl potuchy a určiti by ji pro svá díla nepoužil).

K sepsání komentáře mě přiměla o dva posty níže uvedená poznámka o filmu. Je to sice známá pravda, o útoku filmu na čtenářovu fantazii, ale v případě Tolkienových děl snad platí dvojnásob - zvlášť v současné marketingově vyhypované vlně jaksonovské audiovizuální popularity. Když jsem viděl plakát s trpaslíky z připravovaného filmu Hobit, málem jsem vzal druhou o zem a jsem zatím pevně rozhodnut film dobrovolně nikdy nevidět.

Co dodat ke knize: věc, která nezanedbatelně ovlivnila mojí osobnost, představivost, literární vkus... apoteóza únikovek a současně jeden z nejmilejších literárních ohřejváčků na zimu. To asi stačí, stejně již bylo vše řečeno...

PS: koubíne, ona to JE dětská literatura (je tak autorem zamýšlená a kritiky přijímaná). Ale kvůli tomu, že ji čteš, se nemusíš cítit provinile, ani tvrdit, že se o dětskou literaturu nejedná.. Já si s chutí přečtu i knížky určené 6* mladším čtenářům a nijak mi to nepřipadá nepatřičné ;)

5 05.08.2011

Jednoznačně nejhorší z rámanského konglomerátu. Rozvleklé "společenské" a již zcela neclarkovské sci-fi s nedopracovanými vedlejšími liniemi příběhu a hloupým a nevysvětleným deus ex machina v závěru, kdy úplný závěr byl opravdu velmi slabý. Zklamání.

5 14.02.2011

K Saturninovi se asi už nedá napsat nic, co by tu (či kdekoliv jinde) nezaznělo. Četl jsem poprvé snad v jedenácti, ve dvanácti a pořád se k tomu vracím. Tahle kniha je pro mě typickým představitelem kategorie "vohřejváček na zimu" (terminus technicus, viz Vesničko má, středisková), která prostě dovede spolehlivě ohřát... a ze které lze čerpat konverzační perly pro každodenní použití: "Nesnáším dobře lidi, kteří považují za nutno položit muži upadnuvšímu na náledí otázku 'Co děláte'?"

5 30.11.-0001

Bez problémů pětihvězdičkový king, který prostě sednul. Na rozdíl od mnoha jiných kusů dobře vystavěná pointa, po celou dobu dynamické, hutné, jímavé... Není to ujeté jako prvotiny a není to tak píšerně učvaňhané jako poslední tlusté kingovky. Velmi zajímavě vykreslená podoba emzáků. Prostě mě to bavilo, byť to ve mě nezanechalo cosi hlubšího (mluvím spíš o emocích než o myšlenkách), jako třeba Temná věž nebo některé Kingovy povídky... přesto jedna z nejlepších knih žánru akčních SF.

4 07.01.2014

Krásná knížečka, kterou bych toužil mít ve své sbírce, kde by jistě našla důstojné místo mezi Pavlem Vaňkem, Petrem Niklem, Edwardem Goreyem, ad. Kdo má T.B. rád, chce to, kdo ne, nemá smysl to otevírat...

„Jen“ makabrózní dadaistické veršíky od zakladatele žánru „poetický horror“. S perfektními autorskými ilustracemi. A chvílemi torchu drhnoucím překladem; ovšem chápu, že tohle překládat muselo být malé loutkové peklíčko s přehazovačkou o pěti dějstvích a jedné noční inkontinenci.

Po Perdidu můj druhý Miéville a rozhodně ne poslední. Některé autory mám rád kvůli břitkým pointám (Dahl), jiné kvůli fantastickému prokreslení postav (King), další kvůli příběhu a naraci. Řekl bych, že v ani jednom z těchto atributů Miéville výrazně nevyniká, ale síla dopadu jeho neuvěřitelné imaginace tkví jinde: v popisu prostředí.

Souhlasím s se stavikem, že Město & Město je proti Perdidu výrazně komornější, přesto má fantastickou atmosféru a doslova bych řekl chuť (nemohu si pomoci, ale města Ul Qoma a Bészel mi neuvěřitelně připomínají "City 17" - prosím, přidejte se se někdo ke mně ;-)). Stejně jako v Perdidu jste hozeni rovnou dovnitř a nikdo se s Vámi nepáře, aby Vám přiblížil mechanismy prostředí nebo aspoň klíčová slova jako lokace/palokace, totální prostor, alterna, prolínání, nevidění, neslyšení a potažmo i nebytí, trans-g, Trans-g (ano, s velkým písmenem to má jiný význam), invokace, ad. Tyhle termíny pro mě geniálně dokreslují atmosféru toho všeho... byť jsem se začal chytat až někdy ve třetině knihy... přesto je i po přečtení knihy zajímavé položit si otázku, do jaké míry se s absolutním vyznění prolíná metaforický výklad a jestli tyhle dva způsoby čtení náhodou nekoexistují paralelně vedle sebe ;-)

Detektivky moc nemusím, nikdy jsem to moc nečetl a v zásadě mě nebaví. Tuhle jsem doslova zhtl - prostředí je tak fantastické a sugestivní, že jsem vzal i příběh a vcelku nezajímavé/nepropracované postavy, ke kterým jsem nic moc necítil... Pointa... no, nějaká byla, každopádně oblouk jsem si užil, protože vzhledem k mé hlouposti a rezistenci chápat detektivní zápletky jsem byl napnutý téměř až do konce knihy.

Pokud máte rádi fantasy takovou, o které zde (ne-)píše nightlybird, tj. netolkienovskou a neklišoidní (pro mě jí představují autoři jako Holdstock, Gaiman, v pozdějších dílech Barker, jistým způsobem Pratchett a nově určitě i Miéville) a shledáváte zajímavé příchuti typu noir, kafka, dysto, orwell, urban a weird, určitě se do těchto měst vypravte. A pozor na trans-g ;-) abychom se spolu ještě mohli někdy potkat v jednom městě...

PS: velice zábavná a podivuhodně trefná recenze Petra Čáslavy: http://jdem.cz/bx8t7

4 08.03.2013

Vždy se snažím vyvarovat absolutních hodnocení a nadšených nekritických komentářů, ale u Rose Madder skoro nemůžu jinak. Navíc ač poněkud pohrdavě pohlížím na hvězdičkování a klasifikování, tak zrovna tento king v právě „modrých“ číslech - to bylo překvapení.

Tenhle king je totiž špičkový, byť rozhodně ne typický. Vynikající temporytmus, žádné kingovské rozjezdy do poloviny, ani překotné koncovky na půl stránce. Všechno je naporcováno naprosto přesně a připraveno na to správnou dobu. Profily postav jako vždy vynikající, byť „mirkodušínoský“ zastavárník a jeho kamarád z nahrávacího studia byli už na můj vkus trochu za čarou a příliš smrděli červenou knihovnou, na kterou ovšem sám autor několikrát poukáže, takže z tohoto pohledu vlastně proč ne :o)

Co mě ale úplně dostalo, byla hlavní hrdinka, její myšlení, její obavy, její slabosti, její síla. To všechno je tak realisticky podmanivé a popravdě místy tak děsivé, že před autorem a jeho vcítěním do týrané ženy smekám a říkám díky, sai. Což je i jemná pochvala za pár temnověžových odvolávek a v zásadě celá nadpřirozená pasáž může být vnímána velmi temnověžově, strom jako podoba věže a Rose Madder jako karmínová královna. Vím, že konotace jsou trochu jiné, ale pořád tam tuhle možnost vnímám a díky tomu na mě celek působí ještě plastičtěji, než by možná měl ;-) Může to být i tím, že se úplně nevyvedla pseudoantika s Eryniem - tady mám hodně problém, protože Erynie byly bytosti ženské, kdežto býk by asi měl býti spíše obrazem Mínotaura, ale budiž.... zkrátka temnověžová nebo alegorická forma pseudoantiky mně sedí mnohem více a na jména nehleďme již více (byť nepřeložitelné madder je trefa).

Abych zbytečně neplácal a zbytečně neopakoval to, co zde již padlo: jednoznačně doporučuji, jeden z nejlepších kingů.

4 11.10.2012

Velké zklamání. Na to, jaké se kolem tohoto "skvostu" dělaly tanečky, scénická čtení a basi cosi a jak odevšad vábí jménem Neila Gaimana... opravdu slušně řečeno zklamání.

Gaimanovo povídka je slušná, drží si svoji úroveň, ale na rovinu jsem od něj četl lepší věci. Palahniuk ujde (pokud ho můžete), zaujme poslední povídka provázaností specifické sazby a obsahu. Ten zbytek... něco jsou vyslovené propadáky („Na Manhattanu se blýská na lepší časy“ - velmi bídná vykrádačka Gaimanovo Amerických bohů), velmi často mně chybí pointa - někdy je to až iritující, protože člověk na ní mnoho stran čeká a pak... prostě... nic (viz „První let“ - tam jsem úplně na konci slzel z bezpointové frustrace, dále třeba „Samantin deník“ a další)! Je tam i pár slušných nápadů, ale nic, z čeho bych se posadil na pozadí nebo měl aspoň chuť si to přečíst někdy znovu...

Nebudu to navoněné a opěvované cosi dále rozmazávat. Pokud máte rádi dobré a dobře vyprávěné příběhy a/nebo moderní fantastiku, poohlédněte se raději jinde. Tohle nebylo nic moc ani na ukrácení horečky při chřipce.

4 23.07.2012

Přiznám se, že jsem nedočetl do úplného závěru a nevím tedy, zda jsem nebyl ochuzen o nějaké to intelektuálské moudro. Stejně jako recenzent pan Martin Malenovský jsem trochu na pochybách, oč vlastně v knize jde a co se autor pokouší sdělit.

Přeci jen jde snad o žert, zvlášť, když knihu autor, který je profesorem literatury, začíná větou "U nás doma se nikdo moc nečetlo a ani mě to nijak zvlášť nebavilo". Na druhou stranu nelze autorovi upřít, že i přes znevažující komičnost textu zazní tu a tam vcelku zajímavá myšlenka; často však poměrně zjevná - např. že má každý jiný vkus, že beztak nelze přečíst všechny knihy světa, apod.

Většinu děl, na které se autor odvolává, jsem bohužel opravdu nečetl, což vytváří při čtení právě této knihy opravdu zvláštní "mojo". Píšu to z důvodu, že nepochopení myšlenky či vtipu autorových textů jsem připisoval nedostatku vlastní sečtělosti a nízkou erudicí. Knihu jsem tedy odsoudil jako sice potenciálně zábavnou, ale spíš pro zkušené "sečtělce", vzdělance, filozofy, intelektuály a knihomoly. Z recenze pana Malenovského, který by jako odborný asistent na jazykové katedře snad mohl tvořit cílovou skupinu čtenářů, jsem ale získal dojem, že patrně ani mezi těmito lidmi nemusí tento typ humoru vzbuzovat větší salvy smíchu...

Tak nevím. Pokud to myslí vážně, je to nesmysl. Pokud to má být intelektuální humor, příliš nepobavil. Škoda obsahu, knížka je to po formální "fyzické" stránce opravdu pěkná - vazbou, písmem, grafikou. Osobně je mi trochu záhadou její světová popularita...

4 08.08.2011

Stejně jako předchozí přispěvatelé mám trochu s knížkou problém - jako první jsem viděl stejnojmenné vynikající divadelní představení s excelentní Bárou Hrzánovou. (Kdož jste neviděli, doporučuji shlédnout alespoň na Youtube).

Tam, kde knížka ve svém někdy poněkud teskném monologu ztrácí poněkud tempo a nadhled, divadelní představení si pomáhá jinými prostředky a drží si divákovu pozornost a dobré rozpoložení nadsázkou, krátkými hudebními a recitačními "vložkami", pohybovou i řečovou komikou Báry Hrzánové (ale i ostatních účinkujících) a promyšlenými režisérskými škrty ve scénáři.

Knížka je určitě kvalitní a zajímavá... stylisticky výborně zpracovaná... ale prostě to není taková řachanda jako divadlo a rozhodně ji neřadím do kategorie knih, které čtu na zaplašení chmur. Vyprávění Helenky v sobě byť často náznakem nese příliš frustrace z neporozumění - vzájemnou dětskou krutost (která je mnohdy horší než u dospělých, což ostatně s povzdechem uvádí sama hlavní hrdinka), vzájemné neporozumění mězi dětmi a dospělými a rozčarování z husákovské éry... tohle všechno v knize vnímám mnohem intenzivněji, a proto ji nepovažuji za lehké počtení (jen) k pobavení.

PS: Když jsem byl malý pacholíček školkou (bohužel) povinný, sice mi jako hlavní postavě Helence nikdo nevyhrožoval zajetím tatínkovo náklaďákem, ale jeden chlapeček mně vyhrožoval udáním, za to, že jsem tehdejšího prezidenta nazval "Gustav Husy" :o)
Tahle knížka mi tuhle dávno zapomenutou příhodu oprášila...

4 30.03.2011

Sběratelská záležitost pro zkompletování potterovské série a charita. Nic víc, nic míň.

4 30.11.-0001

Pro mě zatím nejslabší Dahlova kniha. Zbytečně přešťavňatělé a dlouhé a bohužel bez typické dahlovské šokantní pointy. Kdyby vyšla jako krátká povídka, líbila by se mi více...

4 30.11.-0001

Škoda ošklivé a na pohled spíše odpuzující obálky - nebýt výrazného jména autora, ani by mě nenapadlo knížku otevřít a posléze koupit a jedním dechem přečíst. Ukázala se jako jedna z nejlepších dětských knih, co znám. Neurazí ani dospělé čtenáře - pořád je tam Dahlovo typické koření...

4 30.11.-0001

Jeden z posledních (ne li) poslední (jak už jsem psal u Akademiků) pratchettů. Povšechně se připojím k ostatním komentářům. Líbilo se, bylo pěkné, ovšem ve srovnání se staršími hlídkami určitě slabší, v některých místech zbytečně natahované a spousta fórů vyvařených. Určité partie samoúčelné, zejména celé „náboženství “ unggue, které má snad jedinou funkci - aby mohl Tračník najít schránu v doutníku. Z Elánia se stává tak trochu démonický superman (poněkud šmrncnutý slavnou bábi), což omlouvá jedině to, že jistého démona má skutečně v sobě. Zápletka v zásadě slabší a na opravdu pomalý rozjezd má tak trochu uspěchaný závěr.

Ale stejně. Je to prostě pratchett... ;-)

3 17.08.2012

Po delší době tlustější kingovský špalek. A špalek rozhodně vydařený; pro mě osobně lepší než přehodnocené To a mnohem mnohem lepší než Svědectví (bohužel mám tu nekrácenou verzi).

A protože už mnohé bylo řečeno a s mnohým souhlasím, vezmu to jen zkratkovitě...

Co mě ba a líbilo: klasické kingovské pozorování postav drobnohledem (skoro by se chtělo napsat mravenců pod lupou, že?), skvělé charakteristiky postav a jejich monology (zvláště psí pasáže byly výborné), zjištění, že námět na kopuli není vykrádačkou celovečerních Simpsonů, dobrá redaktorská práce, díky které román nesklouzává do přílišná učvaňhanosti, postava juniora...

Co mně líbilo méně či vůbec a neba mě to: to, že to vypadá jako vykrádačka Simpsonů, faktické chyby týkající se podstaty a chování kupole (budiž, je to SF, ale nemuselo by to tolik bít do očí, jako např. internet, funkčnost některých inženýrských sítí, atd), nějaké vypravěčské minely (např. že se stejná postava čtenáři po nějaké stovce stránek opakovaně představuje), absence odkazů na Temnou Věž (nebo jsem je minul), „apple krabička“ (nechci vyzrazovat; ti, kdož četli, zřejmě pochopili)...

Co vlastně nedovedu sám sobě sám: konec. I ten je dle ostatních komentářů zřejmě nejkontroverznější částí knihy. Osobně zastávám názor, že jak má King naprosto skvělé rozehrávky, tak koncovky zpravidla nejdou (typickými příklady jsou Svědectví, Duma Key, Mlha, atd.). O konci kupole nevím pořádně, co si myslet, resp. to úzce souvisí s příčinnou vzniku a trvání kupole. Trošku se mi nepozdává výše zmíněné zařízení a jeho majitelé. Celou dobu jsem měl teorii monstrózního zcizováku, díky kterému vyjde najevo, že kupoli umístil zkrátka sám King (jako by to snad mohl popřít) a nakonec bude mít takové „cohones“, že to přizná...

Suma sumárum: moc dobré, škoda, že není ještě lepší...

3 15.07.2012

Zajímavé dílko, které bych doporučil každému, kdo se zajímá o téma „Severní Korea“. Určitě toho nevypoví tolik jako skvělá Pchjongjangská akvária (která jsou mimochodem zmíněna), ale je to zase jiný pohled - pohled návštěvníků, kteří chtíc nechtíc musí hrát role sice na severokorejské poměry luxusně opečovávaných vězňů, ale přesto vězňů. Do určité míry se shoduje s některými obrazy z dokumentárního filmu „Vítejte v KLDR“.

Bezútěšnost, bezmocnost, vyprázdněnost, absurdita a jedna z největších humanitárních tragédií současnosti v rozpadlých betonových kulisách...

U posledního okénka jsem zamáčkl slzu...

3 09.03.2012