Phoenix16.cz
komentáře u knih
1984
George Orwell (p)
U této knihy se nejvíce nabízí srovnání s Farmou zvířat. Ta se mně osobně líbila trochu víc, protože mi připadala více ze života, i když tam hlavní role přebrala zvířata. Příběh v 1984 se dostává do extrému. Autor popisuje tvrdou "realitu" a snaží se s ní mlátit čtenáře hlava ne hlava. Zatímco ve Farmě zvířat se jednalo spíše o plíživý nenápadný nástup totality, tady už jede vše na ostro, Velký bratr je u moci a nikdo proti němu nemá šanci. Jak už bylo napsáno výše, z každé stránky cákají deprese a beznaděj a nikdo nemá šanci ubránit se myšlenkám, že se nejedná o nějaké sci-fi, ale možnou realitu. Nezbývá než doufat, že nikdy nenastane.
Q na druhou
Peter David
Davidova kniha, která, jak sám říká, je nejdelší a nejkomplikovanější, jakou kdy napsal, opět patří k tomu lepšímu, co ST knihy nabízí. Hlavní členové posádky Enterprise v příběhu ustupují do pozadí a hlavní pozornost je zaměřená na trojúhelník Q, Pickard a další Q, Trelane. Relativně málo postav zapojených do příběhu je vyváženo alternativními liniemi, kdy vlastně sledujeme běh událostí třikrát, ale pokaždé trochu jinak. Na první pohled to může působit jako neskutečný bordel, ale není tomu tak, protože autor si dává pozor na každé stránce, aby čtenář věděl, v které linii zrovna je a čas od času to i nenápadně připomíná. Díky tomu tři příběhy přeci jen působí jako jeden a chaos, i když se o čtenáře pokouší čím dál víc, nemá šanci vyhrát.
Z prachu zrození - Bradbury, Ray | **** | 02.07.2012 12:05:03
Z prachu zrození
Ray Bradbury (p)
I když se mi Bradburyho styl psaní velice líbí, tady mi chvíli trvalo, než jsem se v knize zorientovala a zjistila, která bije. Zprvu návaznost povídek nebyla až tak moc patrná, teprve později se příběh začal spojovat a dále vyvíjet. Jako u většiny autorových knih, i tady se vám jeho specifický způsob vyprávění musí líbit, jinak si knihu neužijete a bude vám prostě připadat divná.
Ochránce
L. A. Graf
Kniha působí jako řemeslně napsaný/popsaný úvod do seriálu Voyager, který znalce seriálu ničím neobohatí. Spíš slouží jako připomenutí detailů, jak se posádka Janewayové dala dohromady, jak se spojili s Makisty a dostali do nového kvadrantu. Ze závěru knihy je velice dobře patrné, že to zajímavější má teprve přijít.
Vládci loutek
Robert A. Heinlein
Vládci loutek se točí kolem toho, že je lidstvo postupně ovládáno cizími parazity, kteří nás zbavují svobodné vůle. Zní to jako hodně otřepaný děj, ale to neznamená, že by kniha byla automaticky špatná. Napsaná je velice svižně, neustále se něco děje, hlavní hrdinové musí pořád něčemu čelit a nakonec snad objeví nějakou tu slabinu nepřítele. Popis vnitřního rozpoložení a prožívání oběti vetřelce je bravurní, čímž získává nádech reality. Vládci loutek jsou oddechové čtení, které rozhodně neurazí, spíše nadchne, ale v čem, to už záleží na čtenáři.
Muž v labyrintu
Robert Silverberg
Nápad bludiště s pastmi pro příchozí sice asi není úplně nejoriginálnější, přesto ve spojení s hlavními postavami a okolnostmi, které vedly k tomu, že se několik lidí sešlo právě v labyrintu, to působí velice originálně. Co je labyrint zač, se dovídáme až po čase, stejně tak, co vede hlavní postavu k tomu, že tu přebývá a ostatní k tomu, že tam vůbec lezou. Muž v labyrintu je velice mistrně napsaný, nové informace jsou podávány v přesně odměřených dávkách a po celou dobu příběhu, což mu dodává na originalitě.
Ráma tajemství zbavený
Arthur Charles Clarke
Tímto dílem pro mě série končí, protože na dalších knihách už se nepodílel A.C.C. Za první tři díly jsme nasbírali spoustu zážitků, záhad a postav a jak bývá zvykem, závěrečný díl by měl dovysvětlit zbývající otázky a spojit osudy minimálně hlavních postav. Tomuto pravidlu autoři dostáli a po přečtení má čtenář náhle pocit, že některé události z minulých dílů, mají mnohem větší význam, než v době, kdy se o nich dověděl poprvé. Díky tomu pro mě série Ráma představuje celistvé provázané dílo, které sice prošlo různými styly vyprávění a v různých etapách se zaměřovalo na odlišné věci, v konečném důsledku však představuje to lepší, co SF žánr nabízí.
Zahrada Rámova
Arthur Charles Clarke
I když je to stále o Rámovi, k prvnímu dílu už to má obsahem dost daleko. Je to stále sci-fi román, ale děj se přesunul spíše do sociálních sfér, kdy autoři řeší aspekty lidského chování a uvažování a poukazují na zjevné nedostatky v lidské společnosti.
Návrat Rámy
Arthur Charles Clarke
Nadšená z prvního dílu, jsem se vrhla do druhého a hned na úvod jsem dost narazila. Kniha začínala neskutečně nudným a především dlouhým popisem tehdejší/současné sociální a ekonomické situace, což čtenáře, který se těší, až se zase dostane do Rámy, musí hodně znechutit. Ale když se dostanete za prvních sto stran, vše se náhle změní. Ráma je příliš veliký, aby se všechna jeho tajemství vešla do jedné knihy, takže můžeme vesele objevovat dál. Přidávají se nějaké nové postavy, což hlavní děj obohacuje o další zápletky. Když si odmyslím ten šílený úvod, kniha je velice kvalitní, i když už trochu postrádá ten prvotní "wow-efekt", který byl přítomen v prvním dílu série.
Setkání s Rámou
Arthur Charles Clarke
Knížky založené na popisu mě nikdy moc nebavily. První ze série knih o Rámovi v podstatě jenom popisuje, většinou Rámu, občas nějakou tu událost či postavu. Všude existují výjimky z pravidla a tím je právě Setkání s Rámou. Po úvodním seznámení s hlavními postavami se ocitneme uvnitř neznámého plavidla a spolu s posádkou odhalujeme jedno tajemství za druhým. Pronikáme stále hlouběji a hlouběji a každý nový objev znamená další otázky nejen pro výzkumníky, ale samozřejmě i pro čtenáře. Clarke má popis natolik dobře promyšlený, že postupnou eskalací nových informací nedává čtenáři prostor, aby se nudil a nutí ho přemýšlet a chtít se dovědět, co bude dál.
Stvořitelé nových světů
Ivo Železný
Tato kniha mě velice potěšila výběrem autorů, i když jsem neznala všechny. Nenašla jsem tu žádnou vyloženě slabou povídku, většina něčím zaujala a zbytek byl prostě průměr, který přečtete a za týden zapomenete. Nejvíce mě oslovily povídky Začalo to poškrabováním (originálním nápadem), Bajky z let budoucích (netradičním zpracováním) a Planeta na prodej (svou kritičností). Zároveň na knize oceňuji přehled o světové i naší SF, kde jsem se dověděla spoustu hodnotných informací a inspiraci do dalšího čtení.
Kalibán
Isaac Asimov
Při čtení této knihy jsem si příjemně zavzpomínala na doby, kdy jsem hltala Romány o robotech. Kniha je psaná v podobném duchu, přičemž děj se přesouvá ještě kousek do budoucnosti, kdy si lidé začínají uvědomovat, že to s roboty už trochu přehánějí. Detektivní zápletka taktéž nezklamala a dlouho se nedalo odhadnout, kdo vlastně za útokem stojí. Teprve ke konci příběhu začne čtenáři svítat, kde se asi stala chyba a jak to tedy vlastně bylo. Jediné, co mě po přečtení mrzelo, že už se dál nerozebírá, jak se bude vyvíjet robot s modifikovanými zákony. Ale to by bylo na další knihu, tahle byla spíš detektivka.
Jantarové kukátko
Philip Pullman
V průběhu prvního a druhého dílu jsme během čtení posbírali slušnou řádku postav a jejich příběhů a je načase zpečetit jejich osudy. Jednotlivé dějové linky už nejsou tolik roztříštěné jako v předchozím dílu, protože se pomalu opět spojují dohromady s hlavními hrdiny. Svůj (konečně větší) prostor dostanou rodiče Lyry, u kterých si do poslední chvíle nemůžeme být jisti, jaké mají vlastně priority a jak se nakonec rozhodnou. Co se týče konce série jako takového, ten překvapí i nepřekvapí zároveň. To, že nakonec dobro zvítězí nad zlem, se dá čekat od začátku, ale není už tak obvyklé, že většina postav (a především ty hlavní) neskončí happy endem, zvláště když se jedná o knížku primárně pro děti. Jsem ráda za ten konec, který byl napsán, protože je logický a svým způsobem ze života, což celému fantastickému příběhu dává nádech reality.
Jedinečný nůž
Philip Pullman
Prostřední kniha bývá většinou z trilogie nejméně povedená, protože už to není přesně to, co čtenáře nadchlo v prvním díle a do vyvrcholení děje to má ještě daleko. Platí to i v této trilogii, protože Jedinečný nůž rozvíjí příběh ze Zlatého kompasu, a připravuje "půdu" pro velké finále, které se odehraje v Jantarovém kukátku. V této knize se seznamujeme s mnoha novými postavami a tím pádem ty z prvního dílu musí ustoupit do pozadí a hrát tak trochu druhé housle, což je občas škoda. Co se děje týče, do hry nám s novou hlavní postavou vstupuje nový magický předmět, který je určen k velkým věcem, na které však v tomto díle nedojde. Proto Jedinečný nůž působí jako neukončený příběh, ale jen do chvíle, než začnete číst poslední díl. Naopak je tu velký prostor pro vyjádření vztahů, především přátelství a loajality, které autor dokázal postihnout do nejmenších detailů.
Zlatý kompas
Philip Pullman
Film Zlatý kompas se mi v kině kdysi docela líbil, tedy spíš nadhozené myšlenky, ale z kina jsem odcházela s pocitem, že v pozadí příběhu je toho mnohem víc, než byl film schopný sdělit. Prostě jsme měla pocit, že pro opravdové vžití se do příběhu je potřeba kniha. K té jsem se dostala až o pár let později a ta mě utvrdila v tom, že jsem tehdy měla pravdu. Slušné rozpětí stránek dává příběhu dostatek prostoru se rozvinout do všech detailů a podrobností, které, když se na konci spojí, vytvoří úžasnou road-movie plnou strastiplných překážek, se kterými se musí vyrovnat dospívající dívka za pomoci mnoha sympatických přátel. Asi je to spíš pro děti, ale to mi vůbec nevadilo, protože Lyra je sympatická ve všech ohledech a i dospělí jí mohou závidět její vytrvalost a schopnost poradit si za každé situace. Oceňuji, že tu není žádné moralizování o rodinný vztazích (a že k tomu příběh přímo vybízí), ta trocha náboženství na závěr se dá překousnout a jediné malé mínus, co mě napadá, je konec - nekonec, protože poslední stránkou příběh rozhodně nekončí. Naštěstí je tu další díl, takže to není vůbec žádná katastrofa:-)
Fantastická cesta II – Místo určení: Mozek
Isaac Asimov
Asimov výjimečně opustil své roboty a (vý)lety do vesmíru a zůstal pěkně při zemi. Nikoliv však co se technologie týče. Příběh nás zavede na fantastickou cestu do lidského těla v ponorce zminiaturizované na velikost molekuly. A miniaturizace je pouhý prostředek pro mnohem vyšší technologické cíle.
Příběh knihy není nijak zvlášť nápaditý. Ze začátku se seznamujeme s politickou scénou dvou soupeřících mocností (kterýchpak asi?), pak se zabýváme miniaturizací, vyrážíme na cestu a nakonec se dovídáme v čem a jak moc jsme byli úspěšní. Žádné nečekané události se nekonají, příběh se logicky odvíjí a samozřejmě, aby to nebyla naprostá nuda, sem tam se něco nepovede a tým průzkumníků si musí poradit i v omezených možnostech.
Fantastická cesta není žádný superpříběh nabitý akcí, spíš je to takový výlet do neznámých krajin, který neurazí a ani příliš nenadchne.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Už na základce mi tato kniha byla vnucována formou povinné četby jako něco naprosto úžasného, co prostě musí každý přečíst. "Doporučením" tohoto typu jsem se vždycky bránila zuby nehty a dodnes si stojím za tím, že jen proto, že je kniha všeobecně uznávaná a kritiky vynášená do nebe, nemusím ji číst, pokud nechci. Ani nevím, co se ve mně hnulo, že jsem po této knize konečně sáhla (a to zcela dobrovolně). A musím říct, že je to zatím nejlepší povinná četba, se kterou jsem kdy přišla do styku. Proč je román tak dobrý je asi zbytečné psát, to jsme se všichni dověděli už ve škole. Jediné, na co chci upozornit, je, že začít číst, aniž byste znali politické události dané doby, je zbytečné. Budete z toho mít pouze příběh o hloupých zvířátkách. Teprve ve chvíli, kdy si dokážete spojit postavy (zvířata) z románu s reálnými osobami z naší historie, oceníte kvalitu a nápaditost knihy.
Kukly
John Wyndham (p)
Tak jako ve Dni Trifidů i tady se ocitáme v nepříliš vzdálené budoucnosti, zato však poznamenané pořádnou katastrofou. I zde žijí (nebo spíš přežívají) poslední zbytky lidstva. Tentokrát sice nemusí bojovat s žádným konkrétním nepřítelem, ale spíš sami se sebou. Smyslem života si udělali náboženství a touhu v něco věřit. Což má samozřejmě své negativní stránky v podobě vyhnanců. Příběh je po celou dobu vyprávění napínavý a postupně nabírá na síle a graduje ve chvíli, kdy se dovídáme, jestli to naši hlavní hrdinové zvládnou. Jediné, co mě trochu naštvalo, bylo, že i když hlavní děj skončil, nadhodil myšlenku pokračování. V závěru se dovídáme, že vše se děje v mnohem větším měřítku, ale co se děje, to už si každý musí domyslet sám. Bylo by fajn přečíst si pokračování. Bohužel žádné není.
Perelandra
C. S. Lewis (p)
První díl trilogie se mi celkem líbil, především jako odpočinkové čtení na dlouhé večery. Po čase jsem sáhla i po dvojce a ze začátku se zdálo, že kniha bude napsaná v podobném duchu. S hlavním hrdinou jsme se dostali na nový svět a začali objevovat jeho zvláštnosti. Potud dobré, nemám námitky. Jenomže za chvíli jsme se o Venuši a jejich obyvatelích dověděli vše potřebné a začalo filozofování. To by nemusel být až tak velký průšvih, kdyby to nebylo náboženské filozofování. Pokud se to s ním nepřehání, nemám problém ho strávit. Jenomže v téhle knize to bylo jak číst Bibli. Dvě třetiny knihy jsem si připadala, že čtu příběhy o stvoření a vyhnání z ráje a spol. napsané přes kopírák. Kdyby si autor dal tu práci a upravil je alespoň trochu, hned by to bylo o něčem jiném. Takhle jsem jen mechanicky četla a doufala v rychlý konec, kde samozřejmě žádné překvapení nečekalo. Kdyby to byla fantasy kniha a nikoli kniha náboženská, hodnotila bych víc. Bohužel. A jsem zvědavá, jak dlouho mi bude trvat, než se odvážím sáhnout po posledním dílu trilogie.
Alenka v říši divů
Lewis Carroll (p)
Toto je dětská knížka, kterou si zrovna děti asi moc neužijí. Přeci jen je psaná jako "nesmyslná" literatura a v celém příběhu se to hodně odráží. Děti nečeká výlet do úžasné fantazie, ale do změti epizod, které na sebe až tak moc nenavazují. Všude je Alenka a snaží se s danou situací a postavami nějak vypořádat. Často jí k tomu pomáhají školní poučky, které pro ni představují poslední zbytky zdravého rozumu, což pro dnešní školáky asi nebude moc přitažlivé a budou mít značné problémy se s Alenkou ztotožnit. Přeci jen, je to psané v jiné době, jejíž pochopení poskytuje na celou knihu trochu jiný náhled. Tím pádem se ale z dětské knihy stává spíše kniha pro dospělé, kteří mají velkou šanci si příběh užít a vytáhnout si z něho prvky, které mladším čtenářům pravděpodobně uniknou.