plačkynadheglem
komentáře u knih
Lesk a bída kurtizán
Honoré de Balzac
Slabý odvar Ztracených iluzí. Místy lehce ťuklé na hlavu - totiž když jsem četl špionážní zápletku v poslední čtvrtině knihy, připadal jsem si jako bych četl nějakého Dana Browna z 19. století (doslova tahle slova mi naskočila do hlavy).
Spousta postav a dějů je provázána i s jinými Balzacovými díly a dílky, což by snad mohl být argument pro to ji číst znovu, i když není sama o sobě kdovíjak dobrá. Ani ten společenský komentář mi tu nepřišel tak břitký jako jinde u Balzaca.
UCC Dolores 3 a 4
Didier Tarquin
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace).
Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové figury Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.
UCC Dolores 1 a 2
Didier Tarquin
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace).
Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové postavy Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.
Nářek čarodějnice
Bartosz Sztybor
Trochu zklamání. A to jsem zas moc neočekával. Terapeutická skupinka čarodějnic je opravdu kuriózní záležitost. Geralt má vzhled ze Zaklínače 3, vypadá "starší", ale nechová se jako vyspělý Geralt, nanejvýš mladý a nezkušený, ještě před dějem románové ságy. Kresba je fakt divná, až ošklivá. Nebyl kreslíř při práci na LSD?
Nedorozumění
Albert Camus
Zajímavá hra. Pro mě ale až přespříliš deklamační, z dialogů v písemné formě málo čiší emoce, málo myšlenek a pocitů zůstane nevyřčeno. Silná je hlavně idea v jádru knihy. To vydání se absurditě, které bez síly charakteru vede k zvířectví. Jenže na rozdíl od Mersaulta nepůsobí Marta jako úplná osobnost, spíš jenom jako náznak. Hra prostě trpí stejnými problémy jako vlastně všechna existencialistická dramata. Syrové emoce jsou obětovány myšlence, ale ta není tak hluboká a novátorská, aby to dokázala vynahradit. Závěr se mi líbil, byl úderný. Martin monolog a poté starý sluha jako lhostejný a hluchý Bůh a jeho "Ne!".
Tisíckrát obejít strach
Olivia Wenzel
Podnětná i iritující kniha. Zpočátku mě nadchla hlavně formou a poetikou prvních odstavců. Dotýká se důležitých současných témat, navíc projednou ne z té proklaté anglosaské perspektivy, ale z pohledu Němky a ještě navíc východňačky. V tom je fascinující. Autorčin život, jak ho podává její vypravěčský hlas, nebyl žádná procházka růžovým sadem a jistě se musí ocenit i to, že se je ochotna takto obnažit, ukázat zranitelnost.
Ale přesto jsem byl skoro po celý čas četby v polemice jak s pohledem vypravěčky, tak sám se sebou. Chtěl jsem totiž být tolerantní (hm, tolerance, její úskalí a limity, jedno z hlavních témat) a vidět věci aspoň trochu očima vypravěčky ("barevně"), jenže stejně jsem si nemohl pomoct a neustále se zlobit, jaká "sněhová vločka" tahle ženská je - bože, a že se tohle říká o mojí generaci, přitom ona je o 15 let starší a i v realitě jsou velká část takzvaných snowflakes mileniálové.
Ne, že bych s ní ohledně rasismu atd. atd. nesouhlasil, ale přeci jen když sebereflexe, tak pořádně: například některé projevy každodenního "rasismu", mikroagrese a podobně jsou nevyhnutelné důsledky lidské psychologie, kterou těžko budeš měnit. Nejsou to jen výchovou vštípené předsudky, ale výsledek toho, jak přirozeně funguje náš mozek. (To, co nejlépe známe, je "normální" a tedy "nebarevné" - v tomto případě bílá barva kůže, heterosexualita... V případě, že by počty byly obrácené, menšiny většinou, byla by situace naprosto totožná, akorát bílí a heterosexuální by byli ti "barevní".) Nepíšu to proto, že bych si myslel, že co se rasismu, sexismu, homofobie týče je všechno ok a tak, jak má být, alebrž proto, že pokud chce člověk něco změnit, musí si nejprve tyhle věci uvědomit a pracovat s nimi.
Je čas pro naříkání, ale je i čas pro odstup a trochu racionálnější, pragmatičtější analýzu situace. To, že ji přeskočíš, tě neudělá jedinečnější a politováníhodnější - myslím, že spíš právě naopak. A neprokazuješ tak službu sobě ani jakékoli skupině, s níž se identifikuješ.
Edit: Zapomněl jsem dodat, že jsem bohužel knihu nestihl dočíst úplně do konce, zbývá mi asi 20-30 stran, co nejdříve si ji splaším, abych ji mohl dokončit.
Vypravěč
Tomáš Kubíček
Poněkud suché a složitě napsané. Ale perfektně vybrané ukázky z Kundery, Čapka atd. Hned to člověku osvětlí a dá abstraktním konceptům život.
Čaroděj
Colm Tóibín
Dost jsem se na ni těšil, trochu mě zklamala. Vážně jsem chtěl, aby se mi líbila víc. Nicméně pokud máte stejně jako já rádi T. Manna a jeho rodinu, určitě stojí za to přečíst. I když se je třeba místy prokousávat.
Jak už napsali jiní, zvlášť kvůli své délce nejde kniha tak do hloubky, jak by u takové postavy jako T. Mann mohla. Jsou tam náznaky nesmírně zajímavého niterného dění, jemuž se mohl autor přednostně věnovat, které ale zanikají v záplavě nahuštěných rekapitulací všeho, co se v Thomasově životě, rodině i světě událo.
Tahle kniha není povrchní, ale přesto zůstává pořád na povrchu. Beletrizovaná biografie je přesné; až na to, že některé nebeletrizované biografie poskytují hlubší náhledy do nitra osobnosti, o níž pojednávají.
Ingredience tam jsou. Ta dvojakost, pro kterou se Tóibínův Mann v posledních kapitolách přirovnává ke své postavě hochštaplera Krulla - o té to celé mělo být. Jistě, třeba by v tom trochu zanikly jiné aspekty Manna, například jeho postavení jako veřejná osobnost ve Spojeních státech během 2. sv. války, což je velmi zajímavá kapitola. Ale i to by se muselo do takto pojatého románu promítnout.
Ústřední téma mělo být člověk, který skrývá svůj neklid a neutišitelné, nekonvenční touhy za škrabošku usedlé a spokojené měšťanské existence; své lavírování, pochyby, neschopnost akce za masku rozhodně a sebevědomě vystupujícího spisovatele, který ví, co chce říct. A přesto, jakýmsi zázrakem skutečně JE zároveň i tím, co pouze předstírá.
Myslím, že Tóibín by na takový román měl, a je mi líto, že si nechal tuhle šanci ujít.
Dílo a jeho zdroj
Walter Benjamin
Zbožňuju Benjamina, nesnáším Benjamina. Svým způsobem mi zničil život, ale do toho se tu nebudu pouštět. Za všemi těmi texty se skrývá snaha vypátrat podstatu nějaké zkušenosti: zkušenost smyslu uměleckého textu (Goethe), zkušenosti předávané orálně a mezigeneračně (Vypravěč), zkušenost velkoměsta (Baudelaire, Paříž, hlavní město...). Benjamin neodlišitelně mísí mysticismus a materialismus, subjektivitu a věcnost: tam, kde se opírá o konkrétní fakta, je nejsubjektivnější, tam, kde básní, je zase exaktní. Je dokonalý stylista, číst jeho texty je potěšení a zážitek. Ale místy jsou tak neprohlédnutelné, tak nahuštěné, až tím lesem textu prostě nejde projít. Místy věřím, že ani on sám nevěděl, co myslí tím, co píše. A přesto - Adorno mu záviděl, do jaké dokonalosti dokázal vybrousit svůj esejistický styl psaní, sám se o něj doživotně snažil a přesto Benjaminovy úrovně zdaleka nedosáhl... Překlad údajně ve skutečnosti od Růženy Grebeníčkové na svou dobu skvělý, ale místy matoucí používáním zavádějící terminologie/slovníku. Např. některé výrazy evokují Heideggera a existencialismus, i když smyslu textu by nemohly být vzdálenější. Čtení jen pro trpělivé!
Toužení, soužení
Theodor Fontane
Je mi líto, že tu má tak nízké hodnocení. Po Effi Briestové můj nejoblíbenější Fontane. Takový jemný realismus, nesnaží se kopírovat realitu, ale vyhledává výjimečné ("poetické") situace, které shrnují její podstatu. Ale zároveň je kniha společenskokritická, ukazuje rozpory v konvencích a zákonech společenských elit vilémovského Německa, šlechty i průmyslnických zbohatlíků. Taky mám rád Fontanovy hrdinky, svým způsobem feministické.
Český název je ovšem otřesný, zní to jako červená knihovna, myslím, že to odradí kdekoho, kdo by mohl knihu ocenit. Překládat ten rým bylo fakt zbytečné.
Myslet. Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda
Daniela Šterbáková
Autorka čtivě artikuluje filozofický podtext Bernhardových próz, který je - podle mě - jeho čtenáři během čtení nějakým způsobem intuitivně přítomen, a čtenář ho chápe (pokud se správně naladí na rytmus textu), nicméně ex post je ho pak těžké srozumitelně artikulovat. A autorka to dělá dobře, což je úctyhodné. Je to pořád celkem běžný akademický text, žádné mistrovské dílo, ale je přístupný i laickému čtenáři, který se v něm neztratí a něco si z něj myslím odnese. Za to si zaslouží dobré hodnocení!
Slečna Elsa
Arthur Schnitzler
Schnitzler mi přijde jako sázka na jistotu. Milostná touha se v těchto povídkách snoubí se smrtí. Jsou detailně psychologicky propracované, až vypiplané. Schnitzler se nebojí odhalit myšlenkové pochody postav, které se mnozí mainstreamoví spisovatelé bojí popisovat dodnes, natož ve Vídni období fin de siècle. Ale opravdu se může nenávist, kterou cítíme k tomu, kdo způsobil smrt naší životní lásky, projevit jako tělesný chtíč - a podobné věci. Autor také patří mezi průkopníky vnitřního monologu/proudu vědomí. Nejradší mám asi Mrtví nepromluví, Mrtvý Gabriel a Žena moudrého muže. Zajímavé jsou taky ty Květiny; oproti ostatním povídkám jsou napsané ještě v takovém "impresionistickém" stylu.
Trochu podobné motivy (nejasné přechody lásky, nevěry, konfrontace se smrtí) se objevují i v některých ranných Musilových povídkách.
Výbor z díla
Heinrich von Kleist
Jsou tam taková ta profláknutá Kleistova díla, ale je to dobrý. Kohlhaas mi přijde zajímavý, ale není to moje nejoblíbenější novela, stejně Rozbitý džbán. Takže z větších věcí, co ve výboru jsou, mi nejlepší přijde Homburk. Fajn je, že je tu jsou i nejznámější Kleistovy dopisy a kratičký výbor z Kleistových anekdot (údajných "zpravodajství" z jeho časopisu), jejichž význam jako celek je asi snadné přehlížet. Ale je jich tam málo a některé z nejlepších tam nejsou...
