plačkynadheglem komentáře u knih
Zhltnul jsem na jeden zátah chvilku před spaním. Líbilo se mi to dost, hlavně kresba má skvělou cyberpunkovou atmosféru, ale nadšený jsem taky zrovna nebyl. Příběh mi prostě až moc připomínal jeden ze stovek příběhů s nešťastným koncem, které lze ve hře najít na datových střepech rozházených po celém herním světě . Pravda, tenhle příběh je o dost víc rozvedený než jeho herní kolegové, které jsou navíc většinou jen v podobě telefonních záznamů, mailů, esemsek... Přesto, po tom, co jsem dodělal všechny vedlejší aktivity a přečetl nejmíň 80% datastřepů, co ve hře jsou, jsem začal být vůči tomuto typu příběhu trochu otupělý. Ano, v Night City a celkově v cyberpunku nejsou dobré konce, pro nikoho. Ale kolikrát se to můžeme ještě dozvědět, než to začne nudit?
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace).
Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové figury Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace).
Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové postavy Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.
Trochu zklamání. A to jsem zas moc neočekával. Terapeutická skupinka čarodějnic je opravdu kuriózní záležitost. Geralt má vzhled ze Zaklínače 3, vypadá "starší", ale nechová se jako vyspělý Geralt, nanejvýš mladý a nezkušený, ještě před dějem románové ságy. Kresba je fakt divná, až ošklivá. Nebyl kreslíř při práci na LSD?
Zajímavá hra. Pro mě ale až přespříliš deklamační, z dialogů v písemné formě málo čiší emoce, málo myšlenek a pocitů zůstane nevyřčeno. Silná je hlavně idea v jádru knihy. To vydání se absurditě, které bez síly charakteru vede k zvířectví. Jenže na rozdíl od Mersaulta nepůsobí Marta jako úplná osobnost, spíš jenom jako náznak. Hra prostě trpí stejnými problémy jako vlastně všechna existencialistická dramata. Syrové emoce jsou obětovány myšlence, ale ta není tak hluboká a novátorská, aby to dokázala vynahradit. Závěr se mi líbil, byl úderný. Martin monolog a poté starý sluha jako lhostejný a hluchý Bůh a jeho "Ne!".
Nevím, něco mě na téhle tématice hlubokého prapůvodního spojení sexu a smrti, strachu a chtíče, perverze z touhy po normálu a stabilitě prostě přitahuje. I prostředí psychiatrie a psychicky nemocných. Kniha nadchne svým jazykem a poetikou. Líbí se mi i struktura, i když na někoho to může působit jen jako torzo příběhu. Ale pro mě tohle není to hlavní. Jenom mě zklamalo, že ke konci knihy (s. 108) jedna z postav z momentu na moment prohlédne a přesně pojmenuje nevědomé motivace hlavní postavy psychiatra. Tohle si má čtenář domýšlet sám, takováhle prozaičnost umenšuje efekt. A to i kdyby za tím mělo být ještě něco víc.
Hanišová je moc dobrá spisovatelka. Styl bezchybný, ani přebujelý ani strohý. Nemám mu co vytýkat, že je zároveň dobře stravitelný pro mainstreamového čtenáře; naopak tematicky kniha tak snadno stravitelná není. Vyprávěno autenticky. Jenom ta pasáž z léčebny na mě působila trochu, jak to říct... asi vyčteně. Proto hodnocení trochu srážím. Jinak ale výtečná kniha.
Asi nejvíc charakterových momentů ze všech pěti dílů ságy. Sledovat Geraltovu družinu je opravdové potěšení a scény s Ciri a Potkany i ze zbytku světa, jednání Lóže, Dijkstra, Nilfgaardský dvůr jsou vždycky přesně tak dlouhé a úderné, jak potřebují být, takže ani trochu nenarušují momentum knihy a přitom co chvíli osvěží tím, že sledujeme svět z pohledu jiné postavy.
Taky tu debutuje pár z těch nejlepších zaklínačovských postav a zároveň je kniha jedinou ze ságy, kde je Geralt opravdu hlavní hvězda (i když bez družiny by to bylo o ničem). Závěr tohoto dílu zbožňuju. Taková odlehčená, ale přesto trpká nota.
Podnětná i iritující kniha. Zpočátku mě nadchla hlavně formou a poetikou prvních odstavců. Dotýká se důležitých současných témat, navíc projednou ne z té proklaté anglosaské perspektivy, ale z pohledu Němky a ještě navíc východňačky. V tom je fascinující. Autorčin život, jak ho podává její vypravěčský hlas, nebyl žádná procházka růžovým sadem a jistě se musí ocenit i to, že se je ochotna takto obnažit, ukázat zranitelnost.
Ale přesto jsem byl skoro po celý čas četby v polemice jak s pohledem vypravěčky, tak sám se sebou. Chtěl jsem totiž být tolerantní (hm, tolerance, její úskalí a limity, jedno z hlavních témat) a vidět věci aspoň trochu očima vypravěčky ("barevně"), jenže stejně jsem si nemohl pomoct a neustále se zlobit, jaká "sněhová vločka" tahle ženská je - bože, a že se tohle říká o mojí generaci, přitom ona je o 15 let starší a i v realitě jsou velká část takzvaných snowflakes mileniálové.
Ne, že bych s ní ohledně rasismu atd. atd. nesouhlasil, ale přeci jen když sebereflexe, tak pořádně: například některé projevy každodenního "rasismu", mikroagrese a podobně jsou nevyhnutelné důsledky lidské psychologie, kterou těžko budeš měnit. Nejsou to jen výchovou vštípené předsudky, ale výsledek toho, jak přirozeně funguje náš mozek. (To, co nejlépe známe, je "normální" a tedy "nebarevné" - v tomto případě bílá barva kůže, heterosexualita... V případě, že by počty byly obrácené, menšiny většinou, byla by situace naprosto totožná, akorát bílí a heterosexuální by byli ti "barevní".) Nepíšu to proto, že bych si myslel, že co se rasismu, sexismu, homofobie týče je všechno ok a tak, jak má být, alebrž proto, že pokud chce člověk něco změnit, musí si nejprve tyhle věci uvědomit a pracovat s nimi.
Je čas pro naříkání, ale je i čas pro odstup a trochu racionálnější, pragmatičtější analýzu situace. To, že ji přeskočíš, tě neudělá jedinečnější a politováníhodnější - myslím, že spíš právě naopak. A neprokazuješ tak službu sobě ani jakékoli skupině, s níž se identifikuješ.
Edit: Zapomněl jsem dodat, že jsem bohužel knihu nestihl dočíst úplně do konce, zbývá mi asi 20-30 stran, co nejdříve si ji splaším, abych ji mohl dokončit.
(SPOILER) "„Já… s holkou… ještě nikdy“, snažila se jakoby protestovat Klára Chlumská, ale v tu chvíli jí Eliška vrazila svůj jazyk hluboko do její dírky." Úroveň psaní sexu jak ve fanfikcích od 13letých holek na Woddpadu. Samozřejmě obligátní švédská čtyřka na konec, a "sexuální magie". Nepomáhá, že bojové sekce jsou strašně nudné a místo, aby démoni byli zpracováni nějak zajímavě, tak se chovají jako tupá horda zombíků.
Za vlasy přitažená postapokalypsa očima postaršího českého strejce. Se vším rádobyvtipným huhumorem, sexismem a vášní pro sledování fotbalových zápasů s vychlazenou plzínkou v jedné ruce a krabkou cigaret v druhé, jež jsou tak příznačné pro tento živočišný druh.
Absurdních scén je tu požehnaně. Ale nejvíc nerealistická věc v celé knize je stejně představa, že by se postarší Čech a Japonka domluvili anglicky! Pardon, to není scifi, ale fantasy.
Celkově těžko odhadnout, kde končí parodie a začíná neironická trapnost, no... Jinak čtivě napsaný brak, vlastně mě docela bavilo co pár stránek obracet oči v sloup, mumlat si pro sebe "jakože fakt?" atd. Jen se děj dost opakuje a natahuje - asi bych to celé nezvládl přečíst na jeden zátah.
Perfektní, jako všichni původní Zaklínači. Vím, že tenhle díl patří mezi fanoušky k nejoblíbenějším, ale tentokrát se pro mě místy malinko táhl. Měřeno zaklínačskou laťkou dostává protentokrát "jen" čtyřku. Nicméně je nutné říct, že je tu nespočet úžasných a nezapomenutelných momentů a scén. Vrcholy tohoto dílu patří k nejvyšším vrcholům celé série. Třeba milostná scéna Geralta a Yennefer v Aretuze patří mezi moje nejoblíbenější (a možná i nejlépe napsané) milostné scény vůbec.
A když jsme u téhle dvojice - celá váha Geraltova vztahu s Yennefer, jeho emocionální jádro v románech stojí hlavně na téhle knize, bez ní by čtenářsky neobstál. Poslední přání je samozřejmě necessitas pro plné porozumění, ale sám o sobě by nestačilo. Ani to, co víme z rámovacího příběhu Hlas rozumu a posledních příbězích Meče osudu. Ty črtají hlavní rysy, kosti; tahle kniha tomu ale takříkajíc dává maso.
Edit: Ještě jsem zapomněl na Hranici možností a Střípek ledu!
Je to příjemné čtení. Začátek mě hodně zaujal, ale asi jsem čekal, že to bude trochu o něčem jiném. Protagonista Paul se mi líbí a jeho zkušenosti ke mně promlouvají. Ale téma nabízí tolik tolik možností a žádná z nich není dotažená do konce a některé cesty dokonce zůstávají úplně neprozkoumané. Na posledních stránkach příběh poněkud vyšumí a s ním i pointa. Jistě, nějaká tam je. Ale začátek a konec knihy se čtou jako by byl každý z jiné knížky. Nicméně bych i tak knihu doporučil a určitě budu chtít zkusit další autorovy knihy.
Poněkud suché a složitě napsané. Ale perfektně vybrané ukázky z Kundery, Čapka atd. Hned to člověku osvětlí a dá abstraktním konceptům život.
(SPOILER) Nejsem moc čtenář komiksů ani fanda superhrdinů. Ale tohle... Nejen v rámci žánru, ale v celé literatuře by tenhle komiks hravě vzal do kapsy leckteré uznávané literární "klasiky".
Využití komiksového média k chytrému foreshadowingu, vytváření paralel, obohacování významů je tu špičkové. Smysl pro humor a ironie: celý příběh tak intenzivní a vážně vyprávěný i prožíváný samotnými postavami se na konci vyloupne jako fraška. Posměch těm, co se pokládali za superhrdiny, i posměch čtenářům, kteří očekávali epické rozuzlení, boj se zlounem na život a nasmrt a katartické zakončení.
Být inteligentní a přístupný zároveň není snadná věc. Watchmen to dokázali. Jediná škoda je, že individua jako Rorschach přitahují podobná individua, která si je idealizují. Nu, třeba za to může film...
Anebo si prostě člověk musí říct, že nemalá čast velké literatury vždy byla a je trochu toxická.
Dost jsem se na ni těšil, trochu mě zklamala. Vážně jsem chtěl, aby se mi líbila víc. Nicméně pokud máte stejně jako já rádi T. Manna a jeho rodinu, určitě stojí za to přečíst. I když se je třeba místy prokousávat.
Jak už napsali jiní, zvlášť kvůli své délce nejde kniha tak do hloubky, jak by u takové postavy jako T. Mann mohla. Jsou tam náznaky nesmírně zajímavého niterného dění, jemuž se mohl autor přednostně věnovat, které ale zanikají v záplavě nahuštěných rekapitulací všeho, co se v Thomasově životě, rodině i světě událo.
Tahle kniha není povrchní, ale přesto zůstává pořád na povrchu. Beletrizovaná biografie je přesné; až na to, že některé nebeletrizované biografie poskytují hlubší náhledy do nitra osobnosti, o níž pojednávají.
Ingredience tam jsou. Ta dvojakost, pro kterou se Tóibínův Mann v posledních kapitolách přirovnává ke své postavě hochštaplera Krulla - o té to celé mělo být. Jistě, třeba by v tom trochu zanikly jiné aspekty Manna, například jeho postavení jako veřejná osobnost ve Spojeních státech během 2. sv. války, což je velmi zajímavá kapitola. Ale i to by se muselo do takto pojatého románu promítnout.
Ústřední téma mělo být člověk, který skrývá svůj neklid a neutišitelné, nekonvenční touhy za škrabošku usedlé a spokojené měšťanské existence; své lavírování, pochyby, neschopnost akce za masku rozhodně a sebevědomě vystupujícího spisovatele, který ví, co chce říct. A přesto, jakýmsi zázrakem skutečně JE zároveň i tím, co pouze předstírá.
Myslím, že Tóibín by na takový román měl, a je mi líto, že si nechal tuhle šanci ujít.
(SPOILER) Těžko o tom něco napsat. Skvělá kniha. Strohý styl, který některým lidem v komentářích není po chuti, je podle mě naprosto záměrný. Je to zkrátka beletrizující autobiografie prolínající se s úvahou. S esejí. A je v tom ovšem i ten prvek distancování se od bolestivé minulosti.
Styl mi připomněl Eduarda Louise; tento způsob psaní je asi dnes ve Francii populární. Takže ano, je to deník, psychologický rozbor a obžaloba v jednom.
Nejnechutnější, co G. M. malé V. udělal, není sexuální zneužití, které je samo o sobě nesmírně nechutné. Nýbrž je to to, že z ní udělal pouhou postavičku v jeho knihách, sebral ji celou identitu, nejdřív tělo, pak i duši. Rozložil ji na částičky. Na písmenka. A ještě ke všemu z ní udělal svoji spolupachatelku.
Sexuálním zneužitím z ní udělal objekt. Svým psaním jí sebral i poslední zbytky subjektivity, která ji držela pohromadě. Proměnil ji v nic. Protože co je napsané, je fikce, co je napsané - neexistuje. Touhle knihou si vybojovala zpátky, co jen mohla. A to stojí neskutečnou odvahu.
Doporučuji číst všem. Každá druhá holka kolem vás si něčím podobným se starším mužem prošla. Když ne v takto nízkém věku, tak třeba v 17, 18, 19 nebo v raných dvacítkách. Stačí se koukat kolem sebe a mluvit s lidmi: hned uvidíte, že i v tomto věku podobná zkušenost zanechá hluboké rány, krvácející vskrytu, často po celý život...
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý.
Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí.
Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.
Proč tak špatné hodnocení? Protože je to jedna z nejvíc overrated knih, co znám. Zajímavých pasáží jsou tam dohromady asi tři stránky a zbytek jsou stále se opakující, nudná pozorování a úvahy hlavní postavy, která je na existencialistického hrdinu úplně prázdná a nezajímavá, existuje jen k ilustrování myšlenky (toto není u Sartra ojedinělý problém). Vyložená urážka čtenáři je zdlouhavá pasáž, kdy vypravěč komentuje obrazy státníků v muzeu jednoho provinčního města. Jediná "zajímavá" postava je za mě Autodidakt a ten je taky dvojrozměrný. Nevadí mi pomalé knihy, kde se nic neděje a vypravěč jen pozoruje lidi, mám je docela rád, ale tohle je v rámci žánru úplný odpad.