plejtvák komentáře u knih

Od té doby, kdy jsem viděl filmové zpracování autorčiny knihy Událost z roku 2021, které je o tom, jak mladá Annie Ernauxová (tehdy Duchesnová) během studií podstoupila zakázaný potrat, tuto nositelku Nobelovi ceny se zájmem sleduji. Film je velmi dobře zpracovaný, ale doporučuji ho jen pro otrlejší povahy. V této knize se však autorka o potratu zmiňuje jen letmo, protože se mu věnuje v jiné knize (u nás v knize Mladík / Událost). Nicméně i tak zhlédnutí filmu hezky dokresluje autorčin život.

Tuto knihu jsem poslouchal v audioverzi na Českém rozhlase (dostupná byla po omezenou dobu). Není to klasická biografie, jak jsme na ni zvyklí, ale spíš obrazy z jednotlivých období a úvahy o nich. Kniha nemá žádný děj. Jsou zde jen prožitky autorky, často sexuální, změny ve společnosti, změny v politice, nové technologie. Výborná studie pro ty, kdo se zajímají o mikrohistorii. Každý si ze čtení odnese něco jiného. Mě například zaujal popis toho, jak se francouzská společnost stávala s přibývajícími roky více a více konzumní. Annie Ernaux k tomu píše, že si lidé začali kupovat věci s myšlenkou, že z nich udělá jiného člověka. Je to zajímavá úvaha a takových jsou v knize mraky.

4 27.12.2023

Na tuto novou, autobiografickou knihu od Štěpánky Jislové jsem byl velmi zvědavý. Líbí se mi její styl, který je inspirovaný také americkou knihou Pod dekou, a myslím, že grafická stránka knihy Bez vlasů se jí povedla. Tentokrát je vyprávěn její vlastní příběh, a jak napsala sama autorka, je to příběh o rozchodu.

Asi o sobě můžu říct, že jsem stejná generace a vyrůstal jsem na podobném sídlišti jako autorka. Už jen kvůli tomu rozumím každému kulturnímu odkazu z daného období, který je do knihy vložený (např. zmínka o beybladech, s kterými jsme si hráli, když jsme byli malí). Proto by kniha mohla být klidně o obyčejném životě jedné ženy (případně muže) a stejně by mě bavil, protože to období ve mně vyvolává značnou nostalgii...

Napsat a nakreslit o sobě takovouto knihu bez pochyby vyžaduje značnou dávku odvahy. Přesto mi to nedá, abych neřekl, že první část knihy pro mě byla lepší, než druhá, která se mi zdála poměrně uspěchaná. Jako celek je Srdcovka velmi dobrá. Co se ale týká hlavního tématu, nefungovalo pro mě tak dobře jako v knize Bez vlasů. V komiksu Bez vlasů vidíme, jak hlavní postava ztrácí svoje vlasy kvůli nemoci, zjišťuje příčinu a snaží se s tím vyrovnat. Na konci knihy se se svým nemilým stavem naučila žít. Srdcovka má podobnou strukturu, ale podle mě to v tomto případě není úplně dobře. Jednak vztahy fakticky nemají žádný konec, a zadruhé, pokud tomu dobře rozumím, vyprávěný příběh se nestal tak dávno, aby člověk dokázal říct, co v jeho životě bylo důležité. Jak se na tuto knihy bude dívat autorka a lidé, kteří jsou v něm zobrazeni (i když nejspíš pod pseudonymem), za 10 nebo 20 let? Nejde jen o určitou reflexi minulosti, ale i o to, že existuje něco jako ochrana osobnosti, takže autorka nemůže zobrazit všechno a všechny podle svých vzpomínek, i když by třeba chtěla. To je jen poznámka k zamyšlení.

Mám ještě jednu výtku a to, že se postava jménem Michal objevuje v komiksu v různých obdobích autorčina života. Možná je to jen mojí nepozorností, ale když se v knize objevuje v pozdější části, nedokázal jsem si ho spojit, kdo to byl z autorčiny minulosti. Uvědomil jsem si to až někdy na konci knihy.

Grafická stránka je výborná, celkově je to zábavné, ale i poučné čtení, které se bude nejspíš líbit především lidem z mladší generace. Budu rád, když Štěpánka Jislová napíše více knih z reálného prostředí.

3 12.11.2023

"Na počátku zrodu oboru jsme jako antropologové měli spoustu velkých otázek, ale neměli jsme metodiku, jak na ně dát spolehlivou odpověď. Nyní se dostáváme do doby, kdy máme výpočetní kapacitu a nebývalé možnosti, ale jak se zdá, nezbývá nám čas a odvaha na velké otázky."

1 01.08.2023

Výborná kniha o tom, co nás spojuje a co nás rozděluje, ať už jde o Inuity (Eskymáky) nebo Masaje, Chamurappiho nebo Elona Muska. Text je čtivý, nicméně napsaný odborně a všechny prameny jsou řádně ozdrojovány. Kniha je rozdělena do 73 kapitol, v nichž se každá zabývá jedním druhem kulturních univerzálií (jevů vyskytujících se v každé společnosti) a záleží na čtenáři, jak bude kapitoly procházet. Kapitoly jsou poměrně krátké, přesto však doplněné o mnoho fotografií. Stojí za zmínku, že stránky jsou vytištěné na kvalitním papíře, což je také plus. Jak je napsáno v závěru, o každém tématu by se dala napsat samostatná kniha. A pro zájemce je v každé kapitole odkaz na několik autorů, kteří se tématem už zabývali. Jedinou nevýhodou publikace je, že jde o skutečně rozměrnou a těžkou knihu. Doporučuji tedy jen pro domácí čtení.

3 02.02.2023

Od té doby, co jsem četl Lásku za časů cholery od Márqueze, jsem měl tohoto spisovatele rád. Ke Stům roků samoty jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Byl jsem na ni velmi zvědavý. Tato kniha tedy spolu s Alchymistou od Coelha patří mezi nejznámější literární díla Latinské Ameriky.

Jak už bylo v komentářích několikrát řečeno, děj se nesleduje snadno. Je to proto, že se toho děje hodně, vystupuje zde spousta postav, které se jmenují podobně, a nakonec je to veskrze smutný příběh. Sám jsem často hledal motivace, proč ve čtení pokračovat. Zvládl jsem tak knihu přečíst přesně do poloviny. Potom jsem objevil audioknihu, kterou jsem začal poslouchat od začátku. A když jsem věděl, co se bude dít, víc se soustředil, jak je to řečeno a kdo je která postava, mnohem více jsem knihu oceňoval. Márquez nedostal Nobelovu cenu pro nic za nic a dokáže psát jako nikdo jiný. Tím myslím, že má specifický styl. Jednak je to všude zmiňovaný magický realismus, který přispívá k tomu, že nikdy vlastně úplně nevíte, co bude následovat. Osobně v jeho psaní vidím také jistý nadhled a ironii, která člověka povznáší nad všemi útrapami lidí, a některé scény jsou vyloženě komické. Každý ze členů Buendíů trpí nějakým hříchem a nemyslím tím povahovou vadu, ale skutečným hříchem, jako vraždou nebo cizoložstvím. Stále je tu ale místo pro určitou naději...

Knihu lze bezpochyby označit za mistrovské dílo.

13 22.01.2023

Ke Spasitelovi jsem se tak jako asi většina čtenářů dostal přes Marťana. U mě to byla filmová verze od Ridleyho Scotta, kterou jsem si patřičně užil. Po dočtení Spasitele jsem byl však celkem rozpačitý. Andy Weir rozhodně vyniká po vědecké stránce. Ať už jde o cestování vesmírem, gravitaci, technologie nebo život mimo naši planetu, vše je napsáno bravurně a uvěřitelně, a navíc text člověka nutí zamyslet se, jak fungují některé fyzikální zákony. Co mi osobně tolik nesedlo je, že hlavní hrdina nebere věci skoro vůbec vážně navzdory tomu, že nejde o nic menšího než o záchranu lidstva. S některými dialogy jsem měl také problém v tom, že se mi nezdály příliš přirozené. A nakonec se mi některé momenty v ději zdály příliš naivní. Když pominu jmenované výtky, tak je celkově kniha dobrá, vypráví zajímavý příběh a doporučil bych ji všem fanouškům hard sci-fi.

P. S.: Jsem zvědavý na filmovou adaptaci.

10 15.09.2022

Bezbarvý Cukuru Tazaki je příběh o tom, jak lidé dospívají, jak se v průběhu života mění, ale také o tom jak vnímáme sami sebe a jak na nás pohlížejí ostatní. Kromě toho je tématem knihy opuštěnost a pocit prázdnoty v současném světě. Ne každému tyto témata sednou. Kniha se řadí do Murakamiho děl s převážně realistickým příběhem. Je napsaná jednoduchým, nicméně téměř poetickým jazykem.

Podobně jako v jiných Murakamiho románech obsahují jména osob znaky s významy různých barev. To v příběhu představuje jistou symboliku. Nejinak je tomu také v tomto románu. Hlavní postava Tazaki byl na střední škole v Nagoji součástí pětičlenné party. Každý z Tazakiho party má tedy ve svém jméně určitou barvu: červenou, modrou, bílou a černou. Jediný, jehož jméno nenese žádnou barvu, je sám Tazaki. Od toho je také odvozen název knihy.

2 10.04.2022

Kokoro (japonsky こころ) je neobvyklý román o Japonsku na konci 19. století. Neobvyklý je jak samotný děj, který plyne pomalu jako skutečný život, tak i dělení kapitol. Kniha je rozdělena do 3 částí a každá část do kapitol po pouhých 2 až 3 stranách. První část knihy je psána z pohledu vypravěče, kterým je bezejmenný student na univerzitě. Ten na svém letním pobytu potká muže, kterého později začne nazývat profesor (sensei), a ihned ho zaujme, přestože vlastně nic nedělá. Obě postavy se spřátelí, vypravěč také pozná profesorovu ženu a spolu s profesorem vedou hovory o každodenním životě. Postupně však začne být jasné, že profesor skrývá nějaké tajemství. V druhé části je představena rodina studenta a jeho nelehký vztah ke svým rodičům a hledání cesty životem. V poslední části profesor studentovi prozradí strašlivé tajemství, které profesora provázelo celý jeho život, čímž mu jako jediné osobě ve svém životě otevřel naplno svoje srdce.

Jedná se o realistický román, a proto zaujme popisem tehdejšího Japonska, který v knize dost převažuje. Z toho také vyplývá, že ve většině výše zmíněných kratičkých kapitol se neodehrává nic, co by děj nějak posunovalo, což může mnohé dnešní čtenáře při čtení odradit, aby pokračovali na další kapitoly. Nicméně v nejedné kapitole jsem nacházel nepopsatelnou moudrost, díky které jsem sice nezažíval radost z děje, ale zažíval jsem ji z meditativního způsobu psaní. Zajímavé také je, že některé detaily čtenáři nejsou nikdy odhaleny, jako například jména jednotlivých postav nebo obor, který student na univerzitě studuje. To ostatně vytváří prostor pro různé interpretace. Díky tomu, jak je děj pomalý, měl jsem na konci knihy pocit, že každou z postav důvěrně znám a cítím veškerou jejich bolest, která se jim v životě udála.

17.02.2022

Knihu považuji za jednu z mála publikací, které pojednávají o aktuálních tématech společnosti, které se týkají přímo mě nebo lidí v mém okolí. U mnoha témat jsem byl velmi rád, že je konečně někdo zmiňuje. Je poznat, že se autor dívá na českou společnost očima člověka, který delší dobu žil v zahraničí. Když tedy Pospěch ne úplně lichotivě píše o "přechytračování systému", o kterém všichni víme a do jisté míry si ho i hýčkáme, o politické korektnosti, bezdomovcích, obchodních centrech a stěhováním z měst na předměstí, klimatické změně nebo "pravdě" o covidu, buď často souhlasně přikyvuji anebo se nad věcí alespoň zamýšlím.

Neznámou společnost řadím k povedeným publikacím z oboru aplikované sociologie hned vedle Slepých skvrn od Daniela Prokopa (na něhož je mimo jiné také v knize odkazováno).

3 05.01.2022

NINA: ... Je pro vás důležitější Kim Il-sŏng, nebo Bůh?
O MI-RAN: Na to nedokážu odpovědět. Kim Il-sŏng byl jen jeden, Ježíš Kristus je také jen jeden. Mají toho ale hodně společného. Oba dávají naději v těžkých časech.

Svědectví o životě v Korejské lidově demokratické republice je kniha, které se dobře čte, a to i díky přepisu rozhovorů formou dialogů jako v dramatu. Špatně se může někomu číst kvůli brutalitě, která je v ní popisována.

Na knize se mi líbil akademický přístup autorky, která se snaží nesoudit, i když je zřejmé, že na ni každý rozhovor měl velký emocionální dopad. Jako plus uvádím také design knihy doplněné o několik kreslených obrázků v moderním stylu.

7 18.05.2021

Zajímavá kniha, která mě přiměla k zamyšlení nad mnoha věcmi. O soužití českých žen s arabskými muži jsem toho mnoho nevěděl a o únosech jejich dětí už vůbec ne. O islámu toho ledacos vím, takže mě ani tak nepřekvapuje poddajnost, kterou Arabové očekávají od svých žen, ani chudoba v jaké žijí, jako to, jak galantní podle popisu Arabové jsou, když se ženě dvoří. (Upřímně mě tahle informace jako mladého muže z celé knihy zaujala nejvíc. Rady, jak se zalíbit ženám, jsem tedy našel v knize, v které bych to nikdy nečekal.)

Příběh se čte lehce, autorka je evidentně dobrou pozorovatelkou, a i když jde často o vážné věci, celá kniha je vyprávěna s nadhledem, díky kterému jsem se musel některým situacím také pousmát. Alespoň z počátku se zdá autorka být důvěřivou, obětavou a v každé situaci praktickou ženou. Její příběh je pozoruhodný už z toho důvodu, že ukazuje, jak se život člověka může radikálně změnit i ve středních letech. Už jen to, že se autorka dokázala naučit arabsky, žít v Egyptě a přežít tam je obdivuhodné. Problém jsem měl jen s poslední částí, kde se některá sdělení opakují, což vlastně přiznává i autorka. Co mi však ve vyprávění chybělo, i když rozumím, že je autorka omezena vlastní zkušeností, je, jak to je se soužitím arabských muslimek s českými muži.

Celou dobu, co jsem knihu četl jsem přemýšlel nad jednou věcí. Předmluvu napsal Hynek Kmoníček, bývalý náměstek ministra zahraničí. Když autorka neustále zmiňuje toho dobrého šéfa, který jí varoval před manželstvím s Arabem, který je cynik a umí arabsky, nebyl to právě on?

07.03.2021

Po přečtení knihy V zajetí geografie od Tima Marshalla jsem se s nadšením pustil do Věku zdí, který byl v Čechách vydán teprve v roce 2020. Stále jde tedy u nás o novinku. Protože jsem měl první knihu ještě v živé paměti, bál jsem se, že by se některé informace mohli opakovat. Zaměření každé z nich je však dostatečně odlišné, že stojí za to si přečíst obě knihy. Zatímco se tedy kniha V zajetí geografie zabývá především zahraniční politikou jednotlivých regionů, Věk zdí je zaměřen na to, co dané společnosti rozděluje.

Ukazuje se, že každý region se potýká s poměrně odlišnými problémy. V Číně je to velký rozdíl mezi životní úrovní ve městech a na vesnicích, a vládní kontrola obsahu na internetu. Ve Spojených státech je to příchod hispánských obyvatel, rasismus a relativní chudoba. V Africe jsou to nepřirozené hranice vytyčené bývalými kolonialisty a propast mezi chudými a bohatými, který je největší na světě. Samostatným problémem jsou hranice mezi Izraelem a Palestinou, napětí v arabských zemích mezi lokálními mocnostmi a jednotlivými odvětvími islámu. V Indii, Pákistánu a Bangladéši jsou to hraniční spory a kastovní systém, který dělá z Indie jednu z nejméně egalitářských zemí na světě. A nakonec v Evropě je to historické rozdělní na východní a západní blok, jehož důsledky přetrvávají dodnes, a migraci především muslimského obyvatelstva. V rámci Evropy je poslední kapitola věnována také Velké Británii, která nyní již nepatří do Evropské unii. Zde je popisováno rozdělení na Anglii a Skotsko, spolu se Severním Irskem, a masivní migrace cizinců do městských oblastí.

Kniha je napsaná jasným a čtivým jazykem, který nastiňuje složité vnitřní problémy jednotlivých regionů. Snaží se poukázat na původ jednotlivých problémů a vysvětluje je tak dobře, jak jen je to na takovém malém prostoru možné.

6 17.01.2021

S touho knihou jsem strávil dobrých několik měsíců. Věřím, že někdo by ji mohl přečíst podstatně rychleji, nicméně vstřebat veškeré informace, které v ní jsou obsažené, vyžaduje pomalé čtení. Kromě hlavního textu je kniha doplněna i desítkami rámečků, které se často zabývají zvláštními tématy. Pro mě často text v rámečků byl více překvapující než zbylé povídání. Na konci knihy je potom ještě spoustu map a grafů v chronologickém pořadí. Autor je navíc polyglot, takže citace z různých děl uvádí často v originálním jazyce. Kromě toho se také vyzná v hlavních filozofických a sociologických proudech posledních let, což posouvá knihu na vyšší úroveň.

Na publikaci je vidět, že musela zabrat spoustu práce, především v době před internetem. Knihu takového rozsahu by klidně mohl napsat kolektiv autorů. Autor v ní často vyjadřuje vlastní názor na určitou událost. To na jednu stranu text obměňuje, na druhou stranu je však v některých tématech zaujatý – zvláště v otázkách okolo Polska, o němž napsal své předešlé publikace, a Velké Británie. Ostatně sám se tím netají a je si toho vědom. To je ale také jen jedna z mála vad, které lze těmto Dějinám jednoho kontinentu vytknout.

2 29.12.2020

Kniha popisuje originální, promyšlený, ale hlavně překrásně nakreslený příběh, který využívá stylu arabesek pro západní čtenáře neobvyklý. Při čtení jsem obdivoval autorovu znalost Koránu i Bible, stejně jako příběhů Tisíce a jedné noci. Na to, že jde o komiks, je příběh dost dlouhý. Navíc si autor dal práci s tím, aby do obrázků zahrnul spoustu textů v arabštině. Kromě jiného si mi také líbilo s jakou lehkostí je vyprávěno o vážných tématech, která se i přes svoji dobu a lokaci, v níž se děj odehrává, týká především nás a dnešní doby.

3 11.12.2020

Kniha obsahuje několik zajímavých rad k nalezení, zlepšení nebo udržení si vztahu. Jednoduše řečeno všechny způsoby lásky jsou povoleny (pokud nám partner voní a mi voníme jemu/jí), důležité je však mít respekt ke svým partnerům, mít rád/a sám/a sebe a nehledět tolik na předsudky společnosti, ve které žijeme. Nakonec všichni žijeme ve společenských bublinách. Měli bychom mít ale také na paměti, že člověk nemá hledat vztah, když je sám, ale když je na něj připraven...

1 01.12.2020

Pěkný souhrn politik jednotlivých regionů podle zákonitostí geografie. Vykreslen je zde vzestup Číny, nejistá budoucnost Evropské unie, hranice Blízkého východu a afrických zemí, které byli nakresleny bývalými kolonizátory, obtížný vzestup Latinské Ameriky, a nároky Ruska (mimo jiné také) na Arktidu. Text je psaný čtivým a srozumitelným jazykem, pěkně v souvislostech. Osobně jsem se v rámci studia o geopolitiku zajímal, ale i tak pro mě mnoho informací bylo nových. Doporučuji všem, kdo se zajímá o mezinárodní politiku.

7 06.09.2020

Kniha, která se snaží na základě sociologických výzkumů vyvrátit mýty o české společnosti, ať už se týkají domněnky, že v České republice žije nejméně lidí na hranici chudoby v Evropské unii, nebo o xenofobii Čechů. Poukazuje na palčivé problémy, na něž se budou muset politici zaměřit, pokud budou chtít skutečně pozvednout životní úroveň státu jako celku. Líbila se mi poznámka autora v jedné kapitole, že „středoškolák opravdu nutně nemusí vědět o Comtovi, zato příčiny předlužení a dluhové krize v Česku by znát mohl“.

6 12.05.2020

Autora znám z jeho kurzů na Stanfordu, které jsou v angličtině volně k zhlédnutí na internetu. Tato kniha je do jisté míry opakováním toho, co přednáší ve svých hodinách. Nicméně opakování v tomto případě rozhodně stojí za to a to už z toho důvodu, že text je psaný s velkým nadhledem a vtipem.

Kniha se snaží s pomocí všech myslitelných oborů, tedy od neurobiologie až po kulturní vědy, ukázat možná řešení takových jevů, jako proč by většina žen raději obětovala život turisty před životem psa (Proč proboha?). Jak se však ukazuje jeden výzkum se rozporuje s druhým, takže ve výsledku toho věda ví o příčinách lidského jednání velké kulové.

Jediné, co je jisté, je, že vše závisí na kontextu. Myšlení jedince je ovlivněno výchovou v dospívání a výchova je ovlivňována kulturou společnosti, v níž jedinec žije, a tak podobně. Člověk tak nezačne mít násilné sklony ihned poté, co násilí vidí v televizi, ale spíše tehdy, když už s násilím měl ve svém životě nějaké zkušenosti. Takže kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato to, co mu zbylo.

11 10.05.2020

Reportážní román, jak je tato kniha nazvána, je žánr, s nímž jsem se setkal poprvé. Domnívám se, že od vzniku internetu a sociálních sítí se budou podobné publikace objevovat čím dál tím častěji. Neboť kdy dřív bylo možné sledovat každou naši provedenou komunikaci?

K samotnému dílu. Proč se dvě talentované dospívající sestry, černošky, původem z muslimského Somálska, ale vyrůstající v Norsku, rozhodly všeho nechat a odjet do Sýrie sužované válkou? Na to se snaží odpovědět tato kniha. Některé kapitoly jsou jako vystřižené z akčního filmu, jiné popisují nudu spojenou s čekáním a nejistotou. Příběh je napsaný velmi čtivě. Osoby, skuteční lidé, v nich používají anglické výrazy spolu s některými arabskými frázemi, k čemuž je užitečný slovníček na konči knihy. Vedle rodiny sester jsou tu vysvětleny události vedoucí k válce v Sýrii a vytvoření samozvaného Islámského státu.

Pro mě toto bylo obohacující čtení, které mě přimělo přemýšlet o mnoha aktuálních tématech. O válce a o míru, o životě, smrti a posmrtném životě, o náboženství a hledání identity v dnešním světě, o dospívání, o liberalismu a konzervatismu, o vlivu západu a jednotlivých mocností, o možnostech internetu a globalizaci, o médiích. Dvě sestry doporučuji zejména těm, kdo se zajímá o radikalizaci a o Blízký východ.

4 28.01.2020

Tuto knihu jsem si plánoval přečíst mnoho let. Protože jsem ale věděl, že se v ní pojednává také o válce, dlouho jsem to odkládal. Nakonec na Rodinu Moskatovu přišla řada a výsledný dojem předčil moje očekávání.

Autor se narodil v Polsku, kde se děj také odehrává, avšak poválečné období prožil v Americe. Zdálo se mi tak, že Singerův styl kombinuje to nejlepší od spisovatelů, kteří žili v zemích sousedících s tehdejším Polskem (respektive Polsko bylo jejich součástí, jak je i v knize popisováno). Mám na mysli především Tolstého psychologii postav a rodinnou kroniku Thomase Manna. Dílo je navíc napsáno vesměs jednoduchým, nicméně výstižným jazykem. To mi zase připomínalo knihy od Hemingwaye. Protože mám všechny zmíněné autory rád, bylo to pro mě příjemné čtení. Nadto kniha čtenářům představuje běžný život chasidských Židů ve Varšavě, kde byla téměř pětina obyvatelstva židovského původu, a to před tím, než byla zcela rozbombardována.

Myslím, že by si Rodina Moskatova zasloužila, aby ji znalo více lidí. Trochu mě mrzelo, že tak dobrá kniha byla ukrytá v archivu knihovny.

1 19.01.2020