Prey komentáře u knih
V pozdějších dílech McEwan zbytečně zesložitěl, tohle je čistá radost nad atmosférou a perverzí (s otazníkem, protože určete míru lidskosti nebo úchylnosti, že). To vytržení z okolního života, bezčasí dospívání, zakázané tužby... Bezvadné. (Čteno v překladu Marie Brabencové-Válkové.)
Paris Hilton (celebritou, protože je celebritou) mezi knihami (bestsellerem, protože je bestsellerem). Trochu Joy Fieldingová, trochu Zoufalé manželky bez vtipů, trochu Zmizelá. Až na to, že všechno jmenované mám radši. Na jedno použití dobré, ale žádná trvalá hodnota. Následují mírné spoilery. Pohled na postavy odpovídá všem klišé ženské literatury. Některé dialogy utekly z telenovel („Myslíš si, že jsem krutý, ale mýlíš se. Jenom ti říkám pravdu. To sis přece přála, viď, Anno? Žádala jsi mě, ať ti nelžu.“) Vadila mi ztráta paměti jako prostředek protahování. A také pár nepravděpodobných situací a činů, vedoucích jen k tomu, aby to někam vedlo... Navíc jako obvykle u podobných titulů nezvládnuté finále, pachatel vyprávějící těm, co ho odhalily, o svém zločinu, aby všem došlo, jak to bylo. Co mi nakonec na knize přišlo nejzajímavější, bylo vedlejší téma stalkingu, jak tenká je jeho hranice (například kolikrát se je možné objevit v ulici bývalého, jak snadné je volat pod vlivem a podobně). (Čteno v překladu Věry Kláskové.)
Začátek sliboval propracovaný psychothriller ve stylu Rosemary má děťátko, ale postupně se z toho stal za vlasy přitažený horor. Jako oddechové čtení v pohodě, ale nemějte vysoká očekávání. (Čteno v překladu Romany Bičíkové.)
No, tohle mi nesedlo. Když byl podesáté zopakován formát vtipu "psi štěkali na návštěvníky, otec je zavřel (ty psy, ne návštěvníky)", pochopil jsem, že tenhle druh humoristické literatury není pro mě. Dočteno, ale bez požitku.
Čtení vzdáno. Máme s autorem úplně jiný druh humoru, takže úžasňoučce satirickou zpěvačku Vilmu Prázdnou pomazávám hummusem a za stálého vrtění ocasu fenky Filomény, který by se uživil jako stěrač tiráku, leju tento román se světovými parametry do hajzlu.
Už se neumím úplně vžít do toho, jestli by mě kniha strhla jako dětského čtenáře. Motiv outsiderů držících při sobě, okořeněný moderními problémy (video umístěné na internet bez svolení natáčených), mi přišel jako odškrtnuté zadání současné korektní literatury pro mládež. Není to vyloženě špatné, ale Soukupová umí lépe.
No, je to takový výchovný pelmel. Přitom třeba Piškot s Meluzínem jsou námět na bezmála psychologický thriller. Škoda.
Ne, není to moc vtipné, spíš důvtipné. Díky bohu, díky Charvátovi, je to krásně smutné a rozkošně výstižné.
Systematickému Jakubu Čechovi jsem vyčítal málo soukromých emocí. Tady jsou (a díky za ně), ale zas jsem chvílemi postrádal ten pocit, že jsme na trase společně, krok po kroku, den po dni. Přesto obdivuhodné a upřímné.
Autorka umí, její postavy mě zajímají, ale tohle mělo ještě chvíli zrát. Několik pasáží vyzní tak nějak do ztracena, ale tím nemyslím hlavní linku, u které to má opodstatnění. Těžké téma.
Platformu to u mě nepřekonalo ani náhodou, ale pohlížíme-li na spisovatelství jako na řemeslo, ve kterém autor přináší myšlenky, Houellebecq je prostě napřed. Ano, tematicky se opakuje, vyhoření z lásky, života, společenského systému, opět nechybí sex (i s pejsky), ale stejně ten cynik umí také dojmout. (Čteno v překladu Alana Beguivina.)
Pár hodně dobrých nápadů a pasáží, ale ještě to mělo nějakou dobu zrát. Vybral bych stěžejní příběhy (kolem vegetariánské restaurace) a opustil formu propojených povídek, která se těžko sleduje. Anotace je trochu zavádějící, nakonec tam hlavní roli hrají jiné věci než hajzlovství.
Tak rozhodně to není odpadový příběh o tom, jak „programátorka začne péct chleba a všichni ho zbožňují tak, že ho začne prodávat“, viz první komentář. Sloan se spíš zamyslel nad tím, kam kráčí krmení světa. Zmiňuje hmyz, zmiňuje koktejlové náhražky, zmiňuje rostliny pěstované pod umělým světlem. A taky robotizaci. Já jsem si nejvíc užil začátek knihy, kdy vyprávění letělo lehce jako peříčko, později to už bobtnalo příliš fantasticky. Ale i tak slušná originální beletrie. (Čteno v překladu Johany Tkáčové.)
Sto sedmdesátá čtvrtá Zmizelá ve vlaku. :-) Ne, že by se to nedalo číst, ale tak nějak už mám té umělé výroby bestsellerů dost. Jedno nakladatelství plácá na obálky zlaté a stříbrné medaile, jiné z polského názvu Idealna vyrobí český Mazací tramvaj... Přitom se jedná o tuctový ženský psychothriller, kde je Praha pouze ve vedlejší roli. Nejvíc mě bavila dějová linka s obrazy, která však měla zoufale málo prostoru. (Čteno v překladu Michaela Alexy.)
Krutopřísné. :-) Místy to klucí samozřejmě nevychytali, jak moc tlačit na pilu a co s ní řezat, ale to patří u takové cynické satiry k věci. Jsou tam i slabší místa (subjektivně), ale za pár pasáží, u kterých jsem se válel smíchy a současně mi běhal mráz po zádech, velký dík. Jo a ilustrace dokonalé!
Soukupová má obrovský talent vidět některým lidem do hlavy. A zachytit rodinné vztahy, pocity, nálady. Až je to vlastně únavné, ten neustálý příliv problémů a problémků, křivd a křivdiček, střetů povah. Mnoho čtenářů bude při čtení doufat, že to není jejich případ, že mají myšlenky ušlechtilejší, méně zpruzelé. Jenže všichni známe ten každodenní boj... Velmi dobrá beletrie.
Není to bezchybné. Autor někdy vypadává z role beletristického vypravěče a dodává vlastní poznámky (že tehdy ještě nebyly mobily, že tehdejší prezident byl naivní). Některé výjevy ze života bestiálního vraha jsou prvoplánové a zkratkovité, hodně je přeskočeno. Naopak z policejního špičkování by neuškodilo trochu ubrat, jakkoliv autentické může být. Způsob dopadení je podstatně méně úžasný, než jsme z knížek a filmů zvyklí. Ve srovnání s některými světovými bestsellery úplně chybí bohatší podhoubí postav, míst, událostí. Ale na druhou stranu... Ze skutečné inspirace (případ Rigo) bez nadsázky mrazí. Autor z nás nedělá voly přetvářením primitiva na geniálního záporáka. Dodržuje určitou dokumentaristickou kvalitu. A poměrně úsporným stylem psaní stejně dokáže na několika místech parádně zrychlit tep. Přímočaré vyprávění neobtěžuje odbočkami. Suma sumárum, Dánova bibliografie mě děsí svou obsáhlostí. Taková nadprodukce jako by předem křičela, že to seká jak Baťa cvičky. Ale zrovna tahle „cvička“, kterou jsem četl jako první, je ve svém žánru dost dobrým kouskem. A Slováci mohou být na svého tajemného insidera hrdí. (Čteno v překladu Josefa Šmatláka.)
Komentář obsahuje mírné spoilery. Atmosféru to chvílemi má, ale celé je to příliš regionální (použití angličtiny a francouzštiny od kanadské autorky), romantické (obyčejný milostný trojúhelník), jednoduché (nepropracovaný fiktivní svět), neoriginální (film Vesnice a tucet jiných knih), slabé (literárně přinejlepším průměrné) a etno (podivná kombinace dystopie s indiánským odkazem). Marketing silnější než kniha. Další díly si odpustím. (Čteno v překladu Markéty Polochové.)
Dvacet komentářů přede mnou a všechny pětihvězdičkové? WTF? Je na čase trochu rozbít fanklub. Není to špatná knížka ve smyslu, že by byla nezajímavá nebo nemohla poskytnout fajn hodiny čtení (aspoň napoprvé a pro určitou věkovou skupinu). Ale čím víc máte před setkáním s Vadnou načteno (a třeba i nakoukáno, Black Mirror někdo?), tím víc vidíte, jak výsledek do puntíku odpovídá premise „young adult dystopie napsaná ženskou autorkou za šest týdnů“ (k těm šesti týdnům se přiznává sama, v doslovu). Fungování autokracie je hezky naznačené, včetně majetkových a mediálních struktur, ale málo rozpracované. Protože důležitější je samozřejmě milostný (platonický) trojúhelník až čtyřúhelník. ;-) Postavy i lokace působí jako první náčrt. Hlavní čin s následným trestem je úmyslně dramatizován víc, než je vzhledem k vytvořenému světu uvěřitelné (pokud už existuje politická opozice, nebyla by taková událost tak bezprecedentní). Konec je pouhou reklamou na další díl. Chápu, že mnohé čtenářky (to není šovinismus, 18 z těch 20 komentářů je od žen) nad tím ani takhle nepřemýšlejí, prostě se 300 stran vžívaly do pocitů hlavní hrdinky, ale netvařme se, že Cecelia Ahern tu přepsala dějiny literatury. Hodila na papír normální spotřební zboží a já jí úplně nežeru ani ten námět, kdy společnost (podle kulis současná západní) náhle zavede institut jakési morální čistoty (a nadřadí ho už zakořeněným povrchnějším měřítkům dokonalosti). Nehledě na to, že popsaná segregace je jen milióntou variací na židovské a černošské tragédie (ale to není nutně nedostatek, aspoň je historie oživena pro další generaci). Viděl bych to tak na tři hvězdičky maximálně (to je pořád lepší průměr, v pětibodové škále), ale vzhledem k nadhodnocení ostatními uzavírám na dvou. (Čteno v překladu Zuzany Halamíčkové.)
Po Piercingu můj druhý Rjú Murakami a mě už to neba. I přes malý rozsah zase nekonečná hlavní kapitola, zase psychologické postřehy, které vyvanou do ztracena. Brutalita správně brutální, exotické prostředí správně exotické, ale co z toho. Příliš přímočará stavba děje (čekání na masakr, masakr, čekání na nic). Postavy ničím nefascinují, nepřekvapují, jen unavují. Téma ztracených existencí vyspělých zemí je v téhle podobě ohrané. Vše je nalinkované od začátku, čtenáři, tady máš psycho, po*er se. No, nepo*eru. Všechny indicie (Kendžiho přítelkyně, dárek na dveřích, Frankovy fyzické anomálie) jsou tam víceméně jen na ozdobu, nepřinesou žádný nečekaný zvrat. Ach jo. (Čteno v překladu Jana Levory.)