PrincaListicka komentáře u knih

Musím říct, že návrat k Lubošovi byl jako návrat domů. V Podivném přátelství mi ohromně přirostl k srdci. Každý další případ nám přidává nové dílky do skládačky jeho života, protože jak v Přestaň se bát, tak i v předchozí knize, se případy odehrávají v různých obdobích Lubošova života. Potkáváme se s ním jako s mladíkem, mužem v nejlepších letech či důchodcem (s čímž se odmítá smířit). Je to akční muž, který si nenechá nic ujít, je hlučný, je ho všude plno a ne každý ho má úplně v lásce, ale to jsou právě vlastnosti, díky kterým se dokáže čtenářům dostat pod kůži. Lubanovi prostě nejde nefandit. Nejlepší pro mě na celém systému psaní paní Svobodové je to, že ve většině případů figurují jeho známí a rodina, což přidává na napětí a celistvosti.

Stejně je to s jeho kolegyní Kamilou, jejíž život také postupně sledujeme - v této knize se dozvídáme víc o jejím vztahu s manželem, kterého potkala při práci na jednom ze svých úplně prvních případů, seznámíme se také s její dcerkou Andulkou, Lubošovou kmotřenkou.
Okruh přátel a známých se v průběhu všech případů rozrůstá a nabaluje a je to vskutku kouzelné. Ukazuje nám to sílu rodiny a přátelství a také potřebu toho mít někoho, na koho se můžete spolehnout, a o koho se můžete opřít.

Co se týče jednotlivých případů, i tady to pro mě bylo podobně jako u Podivného přátelství - první případ byl sice fajn, ale až tak moc mě nezaujal. Druhý případ začal nabírat na obrátkách a já toužila víc a víc vědět, jak to celé dopadne. A poslední případ...tak tam už se stránky otáčely samy. Mám pocit, jako by paní Iveta schválně nechávala vždy to největší napětí na konec knihy, i když je složena z několika různých případů.

Styl vyprávění je opět velmi osobitý, nicméně už jsem z předchozí knihy věděla, co mám čekat, a tedy mi nepřipadal tak neobvyklý, jako minule. Možná se vám kniha bude zkraje trochu hůř číst, než se zorientujete v tom, kdo zrovna mluví, či kde se daná věc odehrává, po chvíli si však zvyknete a budete si moct tuhle parádní jízdu užít. Nicméně bych však doporučila začít nejprve Podivným přátelstvím, pokud jste ho ještě nečetli, jinak budete možná lehce zmateni z toho, kdo je kdo.

Já rozhodně mohu knihu jen a jen doporučit. Teď už mi zbývá jen pořídit si Misionáře, ve kterém také figuruje Luboš, a nebo čekat, jestli paní Svobodová napíše nějaké další příběhy právě s ním.

2 11.11.2021

Terapie vínem je kniha plná naprosto uvěřitelných příběhů, se kterými se už každý z nás v životě setkal, ať už sám, či u jiných. Lucka se jako autorka posouvá dopředu a její styl psaní je neodolatelný. Musíte číst dál a dál, kniha se prostě nedá odložit.
Přiznám se, že jsem čekala tak trochu další z mnoha "tuctových" příběhů o nevěře a lásce, kterých je na knižním trhu spousta.
Jenže Terapie vínem je tak nějak...nu, omamná jako ono slovutné víno. Jazyk, kterým je kniha psaná, je neskutečně autentický. Věty nepůsobí kostrbatě. Rozhovory vám v hlavě zní tak, jak byste je v reálném životě skutečně řekli, nic strojeného.

Dějové linky se krásně proplétají. Postupně se střídají kapitoly z pohledu všech pěti kamarádek. Na začátku jsem měla trochu problém se orientovat v tom, která je která. Tak jsem si musela ke každé vymyslet nějaké "poznávací znamení." Postupem času se to zlepšilo. Na druhou stranu bych ale nechtěla, aby byl pohled některé z hlavních hrdinek vynechán, to by byla velká škoda. Je to tedy něco za něco.

Myslím, že se v příběhu najde každá žena, ať už mladší či starší. Každá z nás o sobě někdy pochybuje. Bojuje s problémy. Se vzhledem. Se strachem z mateřství. S problémy ve vztahu. Tahle kniha je tak trochu terapií i pro své čtenářky. Přiměje člověka zamyslet se nad svými problémy. Opravdu jsou tak zlé? Nebo jsou v životě důležitější věci? Netrápíme se zbytečně ve vztahu, ve kterém nejsme šťastné? Měly bychom se mít rády takové, jaké jsme? Na tyhle i spoustu dalších otázek v knize můžete i nemusíte najít odpovědi. Rozhodně to ale stojí za zkoušku.

Jediné, co mi na příběhu trochu vadilo, bylo, že se některé scény v různých variacích opakovaly v několika dějových linkách. Maličko to ubíralo na jeho kouzlu. Stejně tak jako některé momenty, ve kterých si postavy hleděly do očí tak intenzivně, až létaly jiskry, a podobně. To jsou ale drobné detaily, které mohu s klidným svědomím přehlédnout a příběhu na kráse nijak zvlášť neuberou.

Rozhodně tedy mohu doporučit všem ženským, romantickým duším, ale i těm, které si prochází těžkým životním obdobím a hledají z něj cestu ven.

2 23.06.2021

Děj pokračování Návodu na vraždu pro hodné holky je napínavý od začátku do konce. Musím říct, že jsem se trochu obávala, aby pokračování na podobné vlně nebylo jen pouhou snahou vytěžit ze zápletky co nejvíc. Bála jsem se, že to bude nuda, že se budou opakovat stejné události jako z předchozího dílu. Naštěstí se ani jedno z toho nestalo a mě příběh pohltil stejně jako u první části!

Co se mi však líbilo ještě víc byl obrovský osobnostní vývoj Pipy. Vždycky jsem nesnášela postavy, které byly 100% dobré a bojovaly jen čestnými metodami. Proto se mi nesmírně líbilo, když si Pipa uvědomila, že člověk nemusí být vždy za každou cenu milý, nemusí vždycky všem vyhovět, nemusí vše dělat tak, jak se po něm chce. A že někdy je prostě nutné udělat i něco, co není považováno za správné. Tím si mě tahle holka omotala kolem prstu ještě víc než kdy dřív.

Oproti prvnímu dílu se tahle část bude rozhodně líbit všem, co fandí podcastům a příběhům typu "Opravdové zločiny." Hlavní dějová zápletka je do detailů promakaná, měla jsem častokrát husí kůži. Vše dává perfektní smysl a když si uvědomíte, jak to všechno vlastně bylo, je to až neuvěřitelné. Opravdu obdivuji autorčinu fantazii a talent na vymýšlení propracovaných zápletek. Celý příběh je opět propletený graficky zpracovanými konverzacemi či záznamy z rozhovorů, což čtení zpříjemňuje.

Knihu mohu rozhodně jen a jen doporučit!

2 06.06.2021

Musím s ostudou říct, že když jsem tuhle knihu nějaký čas zpátky zahlédla, aniž bych si ji pořádně prohlédla, myslela jsem si, že je to zase jen další kniha plná "rad do života" od nějaké rádoby influencerky. Jak jsem se ale zmýlila!

Tuhle knihu by si měl přečíst každý, kdo je nespokojený se svým životem. Kdo každý den prožívá stres, nervuje se, odbývá se nezdravými jídly a nezabývá se svým vlastním zdravím. A proč? Protože tahle kniha vám:
1. Ukáže, jak můžete dopadnout, pokud se s tím vším nepokusite něco udělat.
2. Ukáže vám, že existuje taky jiná cesta.

Při čtení téhle knihy si člověk uvědomí, jak to, že je naše zdraví to nejdůležitější, není jen otřepaná fráze. Je to fakt.
Taky si uvědomí, že i na tom, že doktoři léčí důsledky a ne příčiny, asi něco bude.
Člověk se sám o sebe musí starat, mít se rád, pečovat o sebe. Necpat do svého těla jedy. Dovolit mu odpočívat, ne být pořád jen ve stresu.
A taky nám ukáže, jak je důležité za to všechno bojovat. Nesmířit se s tím, že to nejde, ale bojovat za to, aby to šlo!

Plus je v knize spousta fotek a taky hromada zdravých receptů!

2 23.09.2020

Tahle knížka je taková roztomilá sonda do světa mužů a toho, jak narozdíl od nás žen nic až tak moc neřeší.

Dostanou se nám dva příběhy - první je o cestě na Balkánský poloostrov a druhý o cestě po západní Evropě. Na obě dvě se vypraví 5 kamarádů, přičemž obou se účastní také samotný autor knihy Tadeáš.
Musím říct, že ve jménech cestovatelů jsem se trochu ztrácela, protože jsem se o nich moc informací nedozvěděla.

Kluci si pronajmou devítimístnou dodávku a prostě vyrazí, bez nějakých větších plánů, jen s hrubým obrysem cesty a časovým rozvrhem. A hlavně s velkou zásobou piva, vína, potažmo jiného alkoholu. :D

Asi jsem čekala, že se dozvím víc zajímavostí nebo reálií z navštívených zemí, ale kluci spíš obráželi pláže nebo kavárny. To už je však jen otázka osobní preference.

Každopádně v knize je spousta vtipných scén - Ať už když kluci už po tisící vaří k obědu špagety a nebo hledají vhodný plac na zaparkování přes noc, sotva projdou u celní kontroly či stráví dvě hodiny v obchoďáku při výběru vína. :D

Zajímavé je, že i když je autor sám součástí příběhů, nejsou psány v ich formě, ale v er formě, takže do nich nevkládá žádné své myšlenkové pochody nebo pocity.

Kniha je doplněna překrásnými fotografiemi. :)

2 09.09.2020

Už vás při sledování akčního filmu někdy napadlo, že by ten strašlivý únosce stál za hřích a vlastně byste se jím nechali s radostí dobrovolně unést? Ano? Pak je tahle knížka psaná na míru právě vám!

Milostný příběh Alice a Davida vám nedovolí ani na chvíli vydechnout. Od začátku do konce je nacpaný akcí, zbraněmi, mafiány, riskantními akcemi a okořeněný spoustou, řekněme, intimnějších scén. Doprovází ho také několik tematických ilustrací, za nimiž stojí samotný autor.

Alice se sice zprvu může jevit jako rozmazlená naivka, postupem času však zjišťujeme, že se jedná o poměrně inteligentní, šarmantní a vtipnou slečnu. Navíc v podstatě žije sen všech čtenářek, které (stejně jako já) vždycky preferovaly antihrdiny a záporáky a tajně si přály získat možnost alespoň nahlédnout do onoho pověstného mafiánského podsvětí. David je ohromný sympaťák a nejde si ho neoblíbit. Mezi oběma hlavními hrdiny funguje skvělá chemie, díky níž vám stránky budou mizet před očima stejně rychle jako kilometry, které spolu ti dva najezdí po amerických silnicích.

Určitě musím zmínit, že značnou část děje tvoří, řekněme, postelové aktivity hlavních hrdinů. A ač tento typ příběhů běžně nevyhledávám a zcela určitě nepatřím mezi fanynky er*tických scén, musím říci, že Aleš se s nimi popasoval naprosto skvěle. Žádná trapná pojmenování, žádné jogínské pozice, nereálné fantazie ani nechutnosti. V textu je vždy popsáno jen to, co je nutné, zbytek si čtenáři mohou domyslet sami. Podle mě by se tahle knížka měla uvádět jako příklad dobře napsané er*tické literatury. Jednotlivé scény fungují jako příjemné zpestření, nepředstavují ovšem nosnou linku děje, příběh by fungoval i bez nich.

Závěr je jak se patří okázalý, trochu přemrštěný, ovšem celá kniha sama sebe bere tak trochu s nadsázkou a nikoliv seriózně, proto se podobný konec dá tak nejak očekávat už od samého začátku.

Jediné, co mi po jistém čase začalo trochu vadit, bylo Davidovo neustálé přemítání nad jeho vztahem s Alicí, nad tím, jestli se jí má zbavit nebo ne a podobně. Těchto úvah by v knize klidně mohlo být o polovinu méně. Zároveň bych se ale nebránila tomu, kdyby byla knížka o něco delší a některé scény detailnější, myslím, že by pak byl celkový prožitek ze čtení o to intenzivnější.

Moc děkuji za to, že se na poličky knihkupectví dostala knížka, v níž se hlavní hrdinka zamiluje do svého únosce, a už se moc těším, co dalšího si pro nás autor připraví.

1 04.12.2024

Potenciální čtenáře na obálce Zítra a zítra na první pohled upoutá Hokusaiova Velká vlna a citát z Shakespearova Macbetha. A ačkoliv jsou oba tyto detaily pro knížku podstatné, nenechte se jimi ošálit. Uvnitř na vás totiž čeká příběh plný videoher a především příběh jednoho velmi výjimečného přátelství.

Když jsem se do Zítra a zítra pouštěla, neměla jsem vůbec tušení, jestli se mi trefí do vkusu. Už po pár stránkách mi ovšem bylo jasné, že tohle je knížka psaná mně na míru. A to jak díky již zmiňovaným videohrám, tak díky období (primárně) devadesátek a přelomu tisíciletí, výbornému překladu, množství kulturních odkazů a především vyobrazení přátelství. Není žádným tajemstvím, že miluji asijskou kulturu, a proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že tvoří podstatnou součást Zítra a zítra.

Jsem strašně moc ráda, že se autorka rozhodla děj knihy postavit právě na přátelství chlapce a dívky, muže a ženy, protože mám pocit, že spousta lidí tento druh přátelství odsuzuje, považuje ho za něco nemožného nebo nepřípustného. Zároveň jsem se mockrát nesetkala s tím, že by právě takové přátelství bylo nosnou dějovou linkou knihy. Já sama mám nejlepšího kamaráda, proto jsem se ve spoustě situací viděla a dokázala se s nimi plně ztotožnit. O to intenzivněji jsem také celý příběh prožívala a nejednou se mě události v něm hluboce dotkly.

Pokud jde o prostředí videoher, je čtenářům servírováno velmi stravitelně, myslím tedy, že i v případě, že jste hrami nepolíbení, budete schopni se v knize zorientovat. Na druhou stranu si myslím, že pokud patříte mezi hráče nebo minimálně mezi fanoušky her, určitě si Zítra a zítra užijete mnohem víc.

Sam je naprosto úžasná postava, zbožňovala jsem ho od začátku až do konce, hrozně moc jsem mu fandila a trpěla jsem spolu s ním. Zkrátka jsme si „sedli“ a jsem si jistá, že by z nás byli skvělí kamarádi. O Sadie to samé bohužel říct nemůžu. Doufala jsem, že si ji oblíbím. Opravdu moc. Jako malou jsem ji měla ráda. Čím však byla starší, tím víc jsem nesouhlasila s jejími rozhodnutími a tím víc mi byla nesympatická. Na konci příběhu už mi vysloveně lezla na nervy a strašně mě štvalo, jak se chovala k Samovi. I tak však vnímám, že bez ní by Sám nikdy nebyl tím Samem, kterého jsem si tolik zamilovala. Ač si to mnohdy neuvědomujeme, blízký přítel může do značné míry ovlivnit náš život i osobnost.

První část knihy je spíše uvolněná, vtipná, odlehčená. Postupem času ale děj až překvapivě nabývá na vážnosti. Objevují se zde témata jako toxické vztahy, nelehké životní osudy přistěhovalců, úmrtí blízkých osob a podobné nelehké situace.

Jsem opravdu ráda, že se ke mně Zítra a zítra dostalo a že jsem si ho mohla přečíst dokonce v předstihu. S radostí ho mohu doporučit všem milovníkům videoher, ale i všem, kteří mají v životě blízké přátele a rádi by na svůj vztah s nimi získali nový náhled.

1 21.11.2024

Už vás někdy napadlo, co mají společného kočky, svatý Rochus, nájemní vrazi, James Joyce, Austrálie, motýli, Nymburk, jistá u mužů velmi oblíbená herečka s křestním jménem Mia a Kmotr? Že ne? Tak já vám to tedy povím - všechna tahle místa, lidé i zvířata společně s hromadou dalších utváří příběh tak jedinečný, že se vám na jemu podobný v životě možná nepodaří narazit víc než jednou.

Není tak úplně jednoduché popsat, o čem Rochus je. Jeden by mohl říct, že je to cestopis, jiný, že příběh protkaný magickým realismem a jemným nadpřirozenem, další zase, že akční thriller zaměřený na příběh jedné společnosti, která pod zástěrkou cestovní agentury zaměstnává pozorovatele a likvidátory tvořící dohromady perfektní tým nájemných vrahů.

Ačkoliv zde vystupuje nepřeberné množství postav, ve kterých mi mimochodem překvapivě vůbec nečinilo problémy se orientovat, dalo by se říct, že má příběh dva hlavní hrdiny - jistého nenápadného muže a mladou ženu. Ano, hádáte správně, ani jeden z nich v knize nemá jméno. Už jen to pro vás může být nápovědou, že se nejedná o úplně typickou záležitost. Absence jmen však vůbec ničemu nevadí, ba naopak, ponechává čtenáři prostor pro fantazii a možná jsou mu díky tomu i oba tak trochu bližší.

Na tom, že je Rochus tak rozsáhlým dílem, mají bezesporu svůj podíl četné odbočky k zeměpisným zajímavostem a historickým událostem, ale i jazykové či kulturní vložky, které najdete snad na každé stránce. Možná vás napadne, že v románu o nájemných vrazích musí něco takového působit nepatřičně, opak je ovšem pravdou. Není tu ani jeden řádek navíc, každá reference má svůj význam, vše funguje jako dobře namazaný stroj a každé ozubené kolečko dříve či později zaklapne na své místo.

Po jazykové stránce je tahle knížka tak trochu freestyle. Připravte se na takřka neustálé skoky v používaném čase, osobité obraty a úseky, jež si možná budete muset přečíst hned několikrát, abyste je správně pochopili. Střídá se tu ich-forma s er-formou a stejně tak se každou chvíli střídají vypravěči, kteří možná nebudou vždy tak úplně lidského původu.

Ani se neodvažuji tvrdit, že jsem pobrala každičkou referenci ukrytou v textu (což asi není v silách žádného člověka, kromě samotného autora), můžu ale s jistotou prohlásit, že jsem se dozvěděla spoustu nových informací nejen o zajímavých místech všude možně po světě, jež bych někdy moc ráda navštívila.

Ačkoliv má tahle bichlička úctyhodných 750 stran, já si užila každou jednu z nich. Častokrát mě potěšily odkazy na filmy nebo místa, která sama znám. Třeba právě Nymburk, zde rozkošně označovaný jako Svinibrod, je pro mě srdeční záležitostí, jelikož jsem se v něm narodila. Stejně tak zbožňuji brněnskou Papilonii, kde jsem se byla podívat už mockrát. Musím zcela nepokrytě smeknout před autorovým přehledem a rozhledem ve všech již zmiňovaných směrech, člověka s tak širokými obzory jen tak nepotkáte.

Samotná hlavní zápletka je dle mého názoru skvěle promyšlená, gradace děje tu funguje velmi dobře. Docela zajímavé je i to, že několik posledních kapitol se vlastně tak nějak odehrává až po konci hlavních událostí. V tuhle chvíli už asi nikoho nepřekvapí, že ani samotný konec není tak docela tradiční. Myslím, že to, co si z něj každý čtenář odnese, dost záleží na jeho individuálním pohledu na svět.

A že vlastně pořád nevíte, jak tohle celé může fungovat a co od knížky čekat? Pak vám asi nezbyde nic jiného, než si Rocha přečíst a dovolit mu, aby si i vás omotal kolem svého, možná trochu špinavého, prstu.

P. S. Sama za sebe doporučuji tuhle knížku číst na přelomu října a listopadu, najdete tu totiž několik vysloveně tematických kapitol, které váš čtenářský zážitek jen prohloubí.

1 13.11.2024

V první řadě musím říci, že bych komiks neoznačil za biografii, ale spíše za otevřený milostný dopis. Milostný dopis fanoušků filmu, samozřejmě především fanoušků Tarantina, celému světu.

Komiksem nás formou krátkých rozhovorů provází Uma Thurman, John Travolta, Leonardo di Caprio, Brad Pitt a Robert Rodriguez. Najdeme zde však i pár dalších čestných zmínek, jež stojí za povšimnutí. Právě ony rozhovory nás zavedou do Tarantinovi minulosti, která všechny dle výrazů velice zajímá. A co si budeme povídat, každý, kdo viděl alespoň jeden jeho film, ví, jak rád mluví a hraje si se slovy. Vytvořit dokonalý vizuál je sice opravdové umění, ale napsat rozhovor o hamburgeru, který nenudí, to je jiná liga. Dozvíte se zde i drobné zajímavosti, třeba o jeho absolutní posedlosti filmem (Proč jinak by pracoval ve videopůjčovně a bral si práci domů?) či vysvětlení důležité scény z filmu Tenkrát v Hollywoodu. A ano, teď už to smysl dává. Podobný prvek se objevuje také v Nespoutaném Djangovi.

Z každé stránky čiší láska k filmu a psaní. Za pocity, jež v nás grafické provedení vyvolává, stojí Bernardo Santiago Acosta. Styl, s jakým pracuje, není jen neobvyklý a ojedinělý. Je naprosto dokonalý, pohlcující. Barevná paleta, karikaturnost díky hrubým „náčrtům“ jednotlivých postav a zachycené emoce. Jak jinak se dá tohle všechno popsat než slovem dokonalost? Grafický vizuál se odlišuje podle jednotlivých témat a filmů, přechody jsou však citlivě zpracované.

Tento otevřený milostný dopis by měl mít v knihovně každý milovník Quentina Tarantina i filmu obecně, a také každý, kdo miluje neobvyklé, jedinečné grafické zpracování příběhů smyšlených či skutečných.

1 21.10.2024

Vážené pirátky, vážení piráti, nasaďte si slamáky, vyrážíme na širý oceán. Čeká nás totiž druhá část mangy One piece s podtitulem Střet s Buggyho posádkou!

Začátkem si dovoluji upozornit čtenáře trpící na mořskou nemoc, kinedryl dnes můžete nechat v lékárničce. Celou dobu se nedostaneme z pevniny, což není ovšem vůbec na škodu, hlavně když si uvědomíme, že v prvním dílu jsme jako čtenáři cestovali více než dost. Bude ovšem přítomnost na souši znamenat klid a odpočinek? Zdaleka ne.

Před Luffym je velký úkol, dobře jeden velký úkol a spoustu menších. V první řadě je třeba rozšířit posádku, protože kapitán není zrovna moc dobrý navigátor a mistr šermíř jakbysmet. Proto se pokusí najmout do party navigátorku Nami, která je navíc skvělá zlodějka. Už tušíte, kde bude háček? Tedy spíše háčky. Jen si vzpomeňte jaké to bylo se Zorem.

Zatímco Luffy verbuje zcela neúspěšně Nami, která piráty nemá ráda, město drancuje posádka kapitána Klauna Buggyho. Klaun Buggy je tak trošku jiný klaun a hlavně má něco málo společného s Luffym. Krom toho, že jsou oba kapitáni s vlastní posádkou, jeden ji má větší a ten druhý... na ní pořád pracuje, snědli oba ďábelské ovoce. Oba dva disponují jistou schopností flexibility těla. Víc už vám však neprozradím. Jaká epická a zábavná bitva vás v tomto díle čeká? Postačí vám představa toho, jak jeden pirát lechtá druhého na noze během divokého souboje.

Vedlejší dějová linka zabývající se občany města zobrazuje nutnost soudržnosti a ochoty bojovat za správnou věc. Ovšem je zde i velice smutný okamžik, který Střet s Buggyho posádkou provází.

Kresba je perfektní, ale to se dalo čekat. Každá z postav je něčím charakteristická, což je velice nápomocné, neb si je snadno zapamatujete (včetně vedlejších postav). Nechybí akce, humor, smutek a jedno dvě zakroucení očima (ne ve špatném slova smyslu). A že je příběh pomalejší? No tak... vždyť je to paráda. Akce si užijeme více než dost, jsme přece na samotném začátku...

1 24.09.2024

V první řadě si pojďme vyjasnit jednu věc - to, že má příběh prvky hororu neznamená, že se jedna o horor. Setkala jsem se s několika hodnoceními Woodhillu, kde bylo knize vytýkáno, že to není horor. Ano, není. A ani se tak neprezentuje. Prvky hororu zde představují chodci - duše mrtvých lidí. Kromě nich však byl příběh zamýšlený jako oddechové romantické fantasy, což splňuje ve všech bodech.

Pro mě osobně je obrovským bonusem skutečnost, že je příběh zasazený do Lednicko-valtického areálu, což je patrné i ze zmiňované mapky. Už když jsem na tohle místo zavítala poprvé, věděla jsem, že je něčím speciální. Naprosto mi učarovalo a jsem moc ráda, že kdykoliv ho teď po přečtení Woodhillu navštívím, uvidím před sebou jednotlivé scény z knihy.

Pokud jde o děj samotný, líbilo se mi, že autorka nikam nespěchá, dá čtenáři prostor seznámit se s prostředím a vybudovat si vztah k postavám. Díky tomu i vztah Lexi a Brodericka působí velmi přirozeně a uvěřitelně.

Lexi je neuvěřitelně lidskou hlavní hrdinkou. Málokdy se mi stane, že mi hlavní hrdinka knihy neleze na nervy. Ještě méně často se stává, že si ji oblíbím. Lexi se to ale podařilo a získala si mě, a to jak svou povahou, tak svými názory na svět, lidstvo, děti a podobně. Obvykle jsem si s ní notovala a souhlasila s tím, co říká, což byla opravdu příjemná změna oproti všem těm hrdinkám, nad jejichž jednáním zůstává rozum stát. Broderick mě zase okouzlil svou chladnou nedostupností. V neposlední řadě mi také vyhovoval větší věkový rozdíl mezi Lexi a Broderickem.

Mou oblíbenou součástí příběhu pak byli samotní chodci a odhalování jejich příběhů a tajemství. Bylo to vlastně tak trochu jako detektivka. Hodně mě zaujala také skutečnost, že lidé v knize si pamatují na dobu před pádem opony, takže se zde objevují různé popkulturní narážky. To mi zase trochu připomínalo postapo. Woodhill je zkrátka knihou mnoha žánrů.

Ačkoliv se v knize pořád něco děje a zdlouhavé či nudné pasáže byste tu hledali jen těžko, nečekejte tu žádnou zběsilou akci a boje. Autorka umí napětí budovat mnoha jinými způsoby. Příběh je propletený množstvím hlubších myšlenek, které vás jistě přimějí k zamyšlení. Hodilo by se také říct, že se tu objevuje pár (ale opravdu jen pár) explicitních scén ne úplně vhodných pro mladší čtenáře. Závěrečný zvrat a samotný konec se vám sice zaryjí do srdce, ale nezlomí ho, takže vám po dočtení knihy zůstane příjemný pocit.

Pokud bych knize měla něco vytknout, pak snad jedině ne úplně dotaženou redakci. Občas jsem měla pocit, že se na jedné stránce vyskytuje až příliš stejných slov a působilo to trochu rušivě. Ale to už se vyloženě nimrám v detailech.

Já jsem si Woodhill veskrze užila a doporučila bych ho všem romantickým duším, které hledají příběhy o odvaze a boji s nepřízní osudu. Na své si ale jistě přijdou i milovníci fantasy či postapo literatury.

1 03.07.2024

Jak sama autorka v úvodu prvního dílu píše, nikdo z nás vlastně doopravdy neví, co přesně se dělo během národního obrození. Jistě, máme k dispozici určitá fakta, ze kterých se dají ty nejvýznamnější události tehdejší doby odvodit. Víme ale, co se dělo na jejich pozadí? Jaké byly skutečně vztahy mezi jednotlivými literáty a dalšími významnými osobnostmi tohoto období? Můžeme pouze hádat. Inu, uznejte sami - ani v dnešní době plné sociálních sítí vlastně tak úplně nevíme, co se odehrává za pozlátkem, které lidé svému okolí prezentují.

Národní opruzení nám tedy nabízí jednu z více či méně možných variant skutečných osudů Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy a dalších jmen, jenž většina lidí zná jen z učebnic, v tom lepším případě pak díky tomu, co vytvořili.

V prvním díle se Havlíček, Němcová, Tyl, Neruda a sestry Rottovy zaplétají do zvláštního sledu událostí týkajícího se prapodivných úmrtí žen z vykřičené čtvrti. V průběhu knihy pak máme šanci pozorovat vývoj vztahů mezi jednotlivými postavami, jejich rodinami a přáteli. Onu detektivní zápletku s příměsí lehkého nadpřirozena asi není možné brát tak úplně vážně. Myslím ale, že to ani nebylo autorčiným záměrem. Trochu ve mně evokovala atmosféru některých krátkých českých a slovenských historických seriálů, teď zrovna mě napadá třeba série 1890.

Každý, kdo Karolínu sleduje na sociálních sítích, jistojistě ví, s jakou láskou o svých oblíbených spisovatelích vypráví všem, kdo si chtějí trochu rozšířit obzory. Tato skutečnost se promítá i do Národního opruzení, protože ten skutečný důvod, proč člověk tuto knížku chce číst, jsou právě krásně vykreslené postavy. Naprosto jsem si zamilovala Havlíčka s jeho mírně arogantní povahou, Boženku, kterou osud často táhne jiným směrem, než by si přála, tak trochu zbabělého Tyla i rošťáka Nerudu.

Ano, v určitých pasážích mi připadalo, že se autorka snažila do nich nacpat co nejvíc možných faktů, takže vyprávění místy působilo trochu kostrbatě. Nicméně chápu nutnost neustále opakovat například jména postav; je rozdíl psát o někom imaginárním a o někom, kdo skutečně existoval. A i když jsem při čtení narazila na několik frází nebo předmětů, které mi k tehdejší době tak úplně neseděly, bohatě mi to vynahradila přesnost událostí v životě jednotlivých postav.

Skutečně moc mě bavilo si vyhledávat detaily ze životů Havlíčka i ostatních a porovnávat je s dějem knížky. Stejně tak kniha jistě potěší každého milovníka historické Prahy, najdete zde totiž množství krásně popsaných míst. Určitě by stálo za to si udělat do Prahy výlet a ona místa si spolu s knihou projít.

Uvědomuji si, že příběh mohl být trochu delší, přece jen zde nebylo až tolik prostoru pro vytvoření napětí a některé události se odehrávaly jaksi na pozadí příběhu, nicméně vnímám, že autorčiným záměrem byla především popularizace období národního obrození, jež se u mnoha studentů netěší zrovna velké oblibě. Pokud jim tedy Národní opruzení alespoň trochu pomůže si k Božence, Havlíčkovi i dalším spisovatelům vytvořit o něco bližší vztah a budou se díky němu o něco lépe orientovat v událostech devatenáctého století, pak kniha svůj účel splnila. Umím si představit, že kdybych si ji já sama přečetla před 10 lety, určitě by se mi do četby obrozenecké klasiky k maturitě chtělo o něco víc.

V neposlední řadě pak musí zaznít pochvala za naprosto fantastickou obálku od Adélky Stopky, která se ke knize perfektně hodí a krásně vystihuje její atmosféru. A těch detailů, co v ní můžete najít!

Kniha mi za účelem hodnocení byla poskytnuta Humbook týmem, tato skutečnost však nemá žádný dopad na mé hodnocení.

1 07.06.2024

*Posloucháno ve formě audioknihy od vydavatelství OneHotBook*

Hlavní hrdinkou našeho příběhu je Galadriel, zvaná El, Higginsová, která se narodila do rodiny významné čarodějky. Asi si říkáte, že je to zase další školní celebrita, ale opak je pravdou. Galadriel je předurčeno velké proroctví. Má se stát tou nejmocnější králo...tedy čarodějkou přinášející smrt a zkázu. (Přiznám se, že jsem podle jména už tak trošku tušil.) Ačkoliv je provázena temnotou, čelí svému osudu se sarkasmem a ostrovtipem. Jednoduše řečeno je umanutá a rozhodnutá nenechat si nic diktovat, protože je silná a nezávislá...

OneHotBook je pro mne již více než ověřeným audioknižním vydavatelstvím, a proto mne vůbec nepřekvapuje výběr interpreta, tedy interpretky, kterou je Veronika Lazorčáková. Úlohy režisérky se chopila Zuznana Pitterová. Jak skvělá kombinace. Veronika Lazorčáková má dokonalý hlas pro sarkastickou, tvrdohlavou a umanutou puberťačku. Vzdor, zoufalství, radost, strach, smutek a rozhodnost. To vše a mnohem víc bude do vašich uší znít slovy V. Lazorčákové. Tak dobrá je. Nepřeháním ani v nejmenším. Nevěříte? Věřte.

V první řadě je však Smrtící vzdělání young adult se vším, co k danému žánru patří, a je potřeba s tím k četbě/poslechu přistupovat. Hlavní hrdinka se snaží vystupovat jako silná a nezávislá mladá žena za pomoci sarkasmu a drzosti, nicméně na mne působí přesně naopak. Jako slabá, zranitelná dívka, jejíž silnou stránkou je právě onen sarkasmus.

Prostředí školy mne rovněž moc nepřesvědčilo. Sama budova si dělá co si zamane, monstra na každém rohu a vrtačka, která se vás pokusí provrtat a šroubovák probodnout? Kde jsou vůbec lektoři? A kdo píše kondolence všem rodinám mrtvých studentů? Ona celá budova na mne působí jako koncept, který potřebuje spoustu času, aby mohl „dozrát“. Knihy, které samy odletí nebo jinak zmizí z vaší knihovny a následně se objeví nové jsou pak pomyslnou poslední kapkou.

Příběh na mne působí velice průměrně, až mírně podprůměrně, to se ovšem nedá říci o intepretaci, která sice vše nezachránila, ale mohl jsem audioknihu doposlouchat alespoň s jistou dávkou optimismu.

1 03.04.2024

Musím říct, že druhý díl mě oproti prvnímu bavil o kus víc, nejspíš proto, že jsem se už s hlavními hrdinkami trochu sžila a věděla, co od nich můžu čekat. Akce je tu spousta, příběh vás nenechá ani na chvíli oddechnout. Zároveň zde naleznete bezpočet vtipných situací, ale také napínavých momentů, které způsobí, že budete netrpělivě vyhlížet další díl.

Tato manga se podle mého názoru opravdu povedla, má poutavý příběh, se kterým se spousta mladých, ale i starších čtenářů dokáže ztotožnit, rychle odsýpá, ale zároveň příliš netlačí na pilu. Také překlad je velmi plynulý, kresba příjemná, jednotlivé postavy se od sebe dají poměrně snadno odlišit, což nebývá vždy pravidlem.

Nezbývá mi tedy než Ach, vy dívky doporučit všem čtenářům, kteří se chtějí pobavit a zavzpomínat na pubertální léta, případně těm, kteří něco podobného právě prožívají na vlastní kůži.

1 07.03.2024

Období Protektorátu a druhé světové války vždy patřilo mezi má oblíbená. Musím říci, že bylo velmi osvěžující si po všech těch fotografech a tatérech z Osvětimi přečíst příběh zaměřující se právě na odboj. Mám pocit, že příběhů tohoto ražení v porovnání s výše zmiňovanými zase tak moc není, což je podle mě obrovská škoda.

Atmosféra příběhu je skvěle vybudovaná, v určitých momentech jsem byla při čtení napnutá jako kšandy. Děj se odehrává na různých místech, převážně pak spíš na Moravě, což mi naprosto vyhovovalo. Mezi mé nejoblíbenější scény se zcela určitě zařadila ta odehrávající se ve vile Tugendhat.

Růžena je velmi svérázná mladá žena. Potěšilo mě, že se nezařadila do kategorie ufňukaných chudinek, ale naopak mezi velmi inteligentní, tvrdohlavé a cílevědomé hrdinky, kterým čtenář chtě nechtě fandí až do samého konce.

Ačkoliv je příběh kratší, neměla jsem pocit, že by mu cokoliv chybělo. Výrazných dějových zvratů je zde hned několik a autor vám nedá oddechnout ani na chvilku.

Knihu pak doprovází ilustrace generované AI, které sice já osobně moc nemusím, ale chápu, že v případě e-knihy se příliš nevyplatí investovat do „živého“ ilustrátora. Musím ovšem podotknout, že rozhodně patří mezi ty povedenější.

Podle mého názoru se jedná o opravdu poutavý příběh vhodný pro milovníky historie a napětí, kterým nevadí číst v elektronické podobě.

1 02.02.2024

Autor si pro nás připravil knihu, která je až po strop nadupaná akcí a také sarkasmem. Ten tvoří nedílnou součást děje a musím říct, že mi jeho smysl pro humor velmi sedl, takže jsem se při čtení nejednou zasmála, nebo alespoň pousmála. Příběh se odehrává na různých lokacích po celé republice, ovšem naprostá většina postav patří k armádě, takže se připravte na spoustu popisů vojenského vybavení, zbraní, hodností a podobných záležitostí. Ačkoliv bych tomu ještě pár let zpátky nevěřila, moc jsem si tohle prostředí užívala. 

Jediné, co mi činilo problémy, bylo množství postav. Těch jsou tu opravdu desítky, často se střídají, jen aby byly nahrazeny nějakými dalšími. Většina z nich se mihne v pár scénách, splní svůj účel v ději a pak už o ní neuslyšíte. Mě osobně dělalo problém si zapamatovat i lidi pohybující se přímo v blízkosti Matěje. Zpětně si vybavuji jen kapitána Postlera, Danu Navrátilovou, Terku Burianovou, Berana a Kortu. Ono ve výsledku zas o tolik nejde, čtení si člověk užije i tak, jen jsem měla jakoby pocit, že jsem si k postavám (s výjimkou Matěje) nemohla vytvořit žádný vztah, vzhledem k tomu, že pro mě byly jen jmény, které jsem stejně po chvíli zapomněla. 

Děj samotný je ovšem opravdu skvělá jízda. Zápletka mě bavila, byla velmi originální. Inu, kdo by si nechtěl přečíst sci-fi, kde je terčem útoku celá zeměkoule a prim v ní hraje naše domovina. Matěj byl velmi sympatický, líbilo se mi, že to nebyl typický hrdina, který se jednoho dne probudí a řekne si, že zachrání svět. Setkáme se zde s množstvím akčních scén, které se odehrávají třeba na dálnici, v dole, na hradě nebo ve vesmíru, prostředí je skutečně rozmanité a příběh jako takový funguje velmi dobře. Jistě, ke konci už má člověk tak trochu pocit, že čte soubor všech možných i nemožných náhod, a že si autor při psaní tak trochu házel kostkou, ovšem po přečtení poděkování, ve kterém zjistíte, kolik času musel věnovat rešerším a s kolika odborníky celou knihu konzultoval, mu to s radostí odpustíte. 

Jelikož se jedná o samostatný román, neupisujete se jeho pořízením k přečtení celé série. Mohu ho tak s čistým svědomím doporučit jak milovníkům českého sci-fi, tak i úplným nováčkům.

1 04.12.2023

V první řadě je nutné podotknout, že se na grafickém zpracování legendární Duny podílel Brian Herbert, který, jak jistě víte, pokračuje v otcových spisovatelských šlépějích a také Kevin J. Anderson, rovněž zkušený autor světa Duny. Tyto dvě jména jsou dostatečnou zárukou, že se nebude jednat jen o využití popularity dědictví, kterým Duna bezesporu je.
 
Návrat na planetu Arrakis byl velmi příjemný. Kresba je nádherná, plná rozličných detailů skvěle podtrhujících atmosféru příběhu. Nezáleží, zda se jedná o budovy, stroje, panoramata či červa pohlcujícího těžební stroj. Kniha na vás skrz na skrz dýchá emocemi a od určité chvíle i vůní skořice. Postavy mají svou nepopiratelnou hloubku, přičemž na vás jako čtenáře – pozorovatele přenáší veškeré své pocity. Příjemný bonus představují také barevně rozlišené myšlenky jednotlivých postav. Například Paulovy myšlenky jsou zobrazeny v zelených polích, Jessice byla přiřknuta oranžová a Vladimirovi červená. 
 
Příběh grafického románu, koneckonců stejně jako román, začíná na planetě Caladan – domově Atreidů, kde probíhají přípravy k odletu na Arrakis. Sledujeme Paulův trénink a studium planety. Stejně tak s ním prožijeme těžkou zkoušku, kterou musí na příkaz ctihodné matky Bene Gesseritu podstoupit. A právě tato scéna je jednou z prvních emočně silných. Krátce nato Atreidi odlétají. V průběhu zabydlování v novém sídle se setkávají s novým prostředím, obyvateli a hrozbami, které na ně čekají jakožto milá pozornost Vladimira Harkonnena. V první části se navazují první spojenectví, čelí se výzvám a bojuje se o holý život.
 
Duna není jen obyčejné sci-fi, ale snad vůbec první sci-fi román, který je kritikou doby, společnosti i jednotlivců a klade důraz na životní prostředí. Pokud se do příběhu ponoříte, jistě si budete klást otázku, kdo jsou oni Fremeni, Atreidové či Harkonneni známého světa. Grafické zpracování poskytuje velký prostor pro budování atmosféry. Pokud očekáváte od Duny přemíru akce, pak vám doporučuji poohlédnou se po něčem jiném. Akčních pasáží je zde poskrovnu, ale každá z nich je vyvedena k dokonalosti. Rozhodně pak budete okouzleni atmosférou panující na Arrakisu a zcela určitě Vás pohltí hloubka příběhu, stejně jako jednotlivých postav.

1 27.11.2023

Drakonická genocida byla započata. Loutkář, tajemný inkvizitor Omand, tahá za provázky svých mocných loutek. Přesto či snad právě proto hnutí odporu nabírá na síle, skryto ve stínech putuje po zemích Loku, aby chránilo bezkasté. Knihovnice bojuje o život, prorokyně pečuje o své stádečko a Ashok očekává bitvu.

Třetí návštěva kontinentu Lok je mnohem dynamičtější a krvavější než dvě předchozí, které se věnovaly vytvoření nových příběhových linií a představení nových postav. Koneckonců přesně tak, jak to má Larry Correia ve zvyku.

Právě díky událostem předchozích dílů je možné vnímat posun jednotlivých postav. Ashok, ústřední postava, splňuje přesně měřítka vykonstruovaného jedince. Ačkoliv jest původu bezkastého, vyvolen černou ocelí byl. Ve světě, kde je bezkastý ničím, nemůže být zároveň takto mocným mužem. Jediné řešení tak spočívá ve lži, promyšlené, kruté a kladné lži, která ve chvíli objevení neuvalí trest na strůjce nýbrž na oběť. Termín oběť je třeba brát s rezervou, neboť Ashok, přezdíván Černé srdce, není mužem, jež by se dal snadno zastrašit. Thera, prorokyně, svádí svůj vnitřní boj s přijetím odpovědnosti, jakou jí tento status přiřkl. Je zajímavé sledovat její vlastní vývoj a přijetí toho, kým byla předurčena se stát. Neméně zajímavou postavou je Rada, knihovnice z kapitolu. Tato inteligentní, vzdělaná žena pozná život ve světě „tam venku“ a zjistí jaká je jeho cena. Pozná cenu záchrany lidského života. Právě naši hrdinové, byť jsem nevyjmenoval všechny, jsou pověstné pilíře nesoucí tíhu příběhu.

Correia postavy psát umí. Kromě postav ovšem umí skvěle popsat bojové scény a boj samotný. Jenže co dělá knihu knihou, kromě příběhu? Je to tempo. Dynamické či bojové pasáže střídá poklid, jisté rozjímání. Tempo je zběsilé i klidné, ale především vyrovnané. I přes přítomnost mnoha odboček od hlavní příběhové linie není třeba se jakkoliv děsit volných konců.

Jediné, co mohu knize vytknout, je ovšem oproti originálu chybějící krásná mapa a překlad. Díky mapě by bylo snažší zorientovat se, kde se jednotlivé postavy nachází a jak blízko či daleko k sobě mají. Překlad jako takový pak působí v jistých pasážích poněkud kostrbatě, což vede k nejednomu pozvednutí obočí.

Celkově ovšem mohu příběh s klidným svědomím doporučit všem milovníkům fantasy, akce a politiky. Larry Correia své řemeslo nejen ovládá, ale především je cítit, že píše pro radost. Píše jako čtenář pro čtenáře.

1 02.11.2023

Kniha je psána formou dialogu mezi Petrem a vetřelcem v jeho hlavě, veškeré zážitky tedy máme z první ruky. Že je ta představa hlasu, který vám něco přikazuje, absurdní? Možná. Ale zcela určitě je to neuvěřitelně psychicky náročné. Petr je osamělý, s nikým se příliš nestýká a nebaví, jeho frustrace a úzkosti mu v podstatě znemožňují fungovat jako normální člověk.

OCD mi není cizí, a tak mohu říci, že se autorovi podařilo tuto nepříjemnou poruchu převést na stránky knihy opravdu věrohodně. Místy se mi ze čtení dělalo až nevolno, jako by se úzkost hlavního hrdiny přenesla na mě samotnou. Umí i na tak malém počtu stran vybudovat opravdu hutnou a až nepříjemnou atmosféru.

Jsem velice ráda, že se ke mně tato novela dostala a mohla jsem si ji přečíst. Je opravdu dobře, že se o tomto tématu někdo rozhodl napsat, protože lidé okolo dost často nemají vůbec tušení, co se člověku s OCD honí hlavou, a že to není tak jednoduché si prostě říct "nebudu to dělat". Pokud tedy máte ve svém okolí někoho, kdo si něčím podobným prochází, nebo si prostě jen chcete rozšířit své obzory, pak by vás Vetřelci v našich hlavách rozhodně neměli minout!

1 24.10.2023

Jelikož jsem mangu s podobně brutálním motivem vražd a dalších zločinů nedávno četla, nedostalo mě Muzeum tak moc, jak bych si přála. Vlastně bych mohla říct, že podobné příběhy už nemají žánru znalému čtenáři moc co nabídnout, což by ovšem nebyla tak docela pravda. Muzeum nám přináší postavu zajímavého, tajuplného vraha v masce, jehož motiv zpočátku nikdo nechápe. A přesto do sebe postupně vše začne zapadat jako jednotlivé dílky puzzle. Žabák je velmi originální a každé své oběti ušije vraždu na míru, související s událostmi v jejím životě. U některých z nich vážně zůstává rozum stát. Staví sám sebe do role soudce, který rozhoduje o osudech hříšníků. Další rozměr pak příběhu zcela jistě dodává fakt, že je případ propletený s osudem Sawamurovy rodiny.

Je zde skvěle budované napětí, kresba navozuje až nepříjemnou atmosféru. Jen překlad mi zde přišel místy trochu zvláštní. Až jsem si někdy říkala, že vlastně netuším, co kdo komu říká. Jinak jsou však mé dojmy veskrze pozitivní a pokud další díl ještě trochu vystupňuje napětí a brutalitu, bude Muzeum jistě další zajímavou manga sérií pro odvážnější čtenáře. Slabší povahy by se jí však raději měly vyhnout, zcela jistě se jedná o příběh pro dospělé publikum. Podle všeho by se mělo jednat o třídílnou sérii a já jsem moc zvědavá, co dalšího si pro nás žabák nachystá.

1 09.10.2023