PrincaListicka komentáře u knih

Červi v hlavě jsou antologií dvanácti povídek. Můžeme si přečíst povídky Karin Novotné, Kristýny Lyach, Jarky Pelikánové a Jiřího Koreše. Prostou matematikou máme čtyři autory, přičemž každému náleží tři povídky. Tak a teď před námi leží Gordický uzel. Jak pojmout hodnocení? Zaměřit se na autory či jen na povídky? Porovnat jejich styl? Pokoušel jsem se rozebrat každý příběh, nakonec jsem se ale rozhodl vybrat tu nejlepší povídku od každého z autorů a něco vám o ní povědět. Samotný výběr byl ovšem obzvláště těžký.
 
Karin Novotnou zastupují tři povídky - Houpací křeslo, Našeptávač a Nekoukej se ven. V Karinině případě jsem se rozhodl pro povídku Našeptávač. Povídka vypráví o Janě, mladé slečně s velice bujnou fantazií, jíž využívá k psaní knih. Jednou, když čerpá inspiraci, potká cestou podivnou postavu, která ji nepřestane pronásledovat do samotného konce. Příběh nádherně využívá, i na těch pár stranách, práci s napětím, očekáváním a strachem. Občas se naskytne chvíle, kdy se zasmějete, ale ruku na srdce není jich mnoho. Povídka splňuje vše, co očekávám od žánru hororu, v tomto případě spíše psychologicky zaměřeného.
 
Kristýnu Lyach reprezentují Jen přes jeho mrtvolu, Ta druhá a Tvořitel. Myslím, že jen těsně zvítězila povídka Ta druhá, která vypráví příběh 30leté ženy s lehkou oblibou v alkoholu. Jednoho dne ovšem dávku ginu neodhadne a začne slyšet v hlavě podivné hlasy a v zrcadle vidět podivné obrazy. Neutichnou ani po řádném vystřízlivění. Nejde je umlčet. Hřích Kaina se dere napovrch. Jsem fanouškem psychologického hororu, který je zde doveden k pocitu šílenství.
 
Následují povídky Jarky Pelikánové, jedná se o Dům na konci vesnice, Márnici a Výzkumná činnost, která se mi líbila nejvíce. Je totiž tím typem hororu, ze kterého se vám udělá špatně. Krutost a surovost čpící z povídky je přímo hmatatelná. Postavy jsou skvěle napsané, hlavně se mi líbí vrchní sestra a samozřejmě Kristýna. Tyhle ženy si nechcete rozhněvat, nikdy. Z představy… ne, to už vám říci nemohu.
 
A zbývá už jen Jiří Kořeš, který napsal povídky Návštěva, Prosím potichoučku a Statek. Rozhodně nejlepší povídkou je Prosím potichoučku, která vypráví příběh puberťačky Evy žijící na samotě u lesa. Den co den musí docházet řádný kus cesty na autobus, cesta i čekání jsou úmorné. A co teprve když nefungují sluchátka. Jedinou společnicí cestou v autobuse se jí tak stane dáma v červeném klobouku. Příběh plyne tak krásně líně, až si říkáte, že se vlastně nemůže nic stát. Říkáte si, že nikdy neskončí…Dokud nedojde klidu.

Přestože je každý autor antologie odlišný, jedno mají společné, a to zvládnutí řemesla. V rozsahu několika málo stran je těžké zaujmout čtenáře, proniknout do charakterů postav, ale všichni tento úkol splnili. Neřeknu vám, kterého autora mám nejraději. Každý jeden autor předstoupil se třemi povídkami tak odlišných subžánrů, že je ani nemohu hodnotit mezi sebou. Předstoupili před nás a nyní čekají na usnesení poroty - čtenářů. Strana obhajoby má ovšem silné argumenty - rozsah povídek, protože čtenář bude chtít více, mistrně provedené ilustrace, doslova z nich mrazí. Jak porota rozhodne?

Můj verdikt je prostý, vinni v plném rozsahu. Vinni v budování napětí, strachu, znechucení a zábavy. Nicméně je dobré míti tvorbu Karin, Kristýny, Jarky a Jirky v hledáčku a sledovat co dalšího nám, snad brzy, naservírují.

8 30.01.2023

(SPOILER) V první řadě chci opravdu výrazně podtrhnout Veroničin neuvěřitelný talent. Její slova, věty, jsou napsány s neobyčejnou lehkostí, a přesto vás dokážou hluboce zasáhnout. Autorčin styl psaní jsem poznala už u její první knihy Ostrov žije a tak jsem měla představu o tom, co můžu čekat, ovšem Počkej na moře dalece předčilo má očekávání.

Co se týče děje samotného, v mnoha recenzích jsem četla, že se jedná o nádherný a něžný příběh. Já sama za sebe ovšem musím říci, že pro mě jeho čtení bylo místy až bolestivé. Vztah obou hrdinů totiž není žádná procházka růžovým sadem. Lars je mladý, naivní a zamilovaný. A ačkoliv k němu David chová city, nemůže si dovolit chovat neuváženě. Stýkají se jen tajně, obvykle v noci, na opuštěných místech, kde je nikdo nemůže vidět. Postupem času na něj však Lars začne naléhat, chce něco víc, čímž od sebe Davida nevědomky oddaluje. Ačkoliv tvrdí, že si vzájemně věří, jejich důvěra je velmi křehká a slabá.

Občas se stane, že se David několik dní nebo týdnů neozve. A tak náš hrdina jen zoufale čeká a přemýšlí, co udělal špatně a jestli je to konec jejich vztahu. Pak se vše obrátí, vyrazí spolu na výlet, a on má konečně pocit, že jejich vztah má budoucnost, jen aby ho David opět zklamal tím, že si ho přestane všímat.

To Lars řeší ne úplně vhodnými způsoby - začne dělat naschvály, vyhledávat potenciálně rizikové situace. Později vyplouvá na povrch i Davidova minulost, kterou před svým milencem dlouho zatajoval, a to mezi ně staví další zeď, stejně jako odlišné představy o budoucnosti a kariéře. Zkrátka a dobře je jejich vztah jako na houpačce.

Je možné, že za mé lehce odlišné vnímání tohoto příběhu může má osobní zkušenost, protože jsem podobný vztah prožila. Naštěstí jsem ho včas ukončila. Lars s Davidem se však dostali mnohem dál. To, zda byl jejich vztah šťastný, či zda žili jen jeden vedle druhého posoudit nemohu. Velká část jejich osudu nám zůstává skryta. Nepochybně se hluboce milovali, i když dost zvláštním, pokrouceným způsobem. A nemyslím si, že by to bylo způsobeno jen jejich orientací či dobou, ve které se příběh odehrává.

Až na prvních pár kapitol je kniha pojata jako niterní zpověď hlavního hrdiny. Představuje vlastně tak trochu jeho deníček, kterému sděluje věci, o kterých nikdo jiný nemá tušení. A i když mi ani jeden z hrdinů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, nepřestává mě překvapovat, jak dokonale dokázala autorka jejich charaktery vystavět. Nepůsobí archetypálně, nemáte pocit, jako by to mohl být hrdina každé druhé knížky, přesto se ničím zvlášť neodlišují od běžných lidí.

Velmi zajímavé je také to, že celá zpověď je psána jako by se jednalo o dopisy adresované Davidovi. Další zajímavostí je i fakt, že se v příběhu jména hlavních hrdinů vůbec nevyskytují, konkrétně to Larsovo je tam zmíněno pouze jedinkrát. Nemohu také nezmínit nádherně popsané prostředí ostrova a Anglie celkově, spolu se spoustou literárních a hudebních odkazů, byla to opravdu potěcha pro mou duši.

Počkej na moře pro mě byl hlubokým emocionálním zážitkem, na který jen tak nezapomenu, a který ve mě dokázal vyvolat nejrůznější pocity. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky velmi dobře propracované, a nádherným jazykem vyprávěné romány o různých podobách lidských vztahů.

7 26.01.2023

- Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook -

Popis knihy mne naprosto uchvátil. Futuristická tematika s roboty obdařenými umělou inteligencí, kteří nechtějí ovládnout, zotročit, či alespoň vyvraždit lidstvo. To bylo pro mé uši naprosto úžasné. Koneckonců anotaci knihy si můžete přečíst bez mého přičinění, ale přesto vám chci o knize povědět více než jen pár slov.

Hlavní postavou a vypravěčkou v jednom je Klára, humanoidní robot už poněkud zastaralého typu. Do vínku ovšem obdržela mimořádnou schopnost, jíž je pozorování. Jak jen pozorování může být vnímáno za výhodu oproti ostatním, jistě mnohem užitečnějším vylepším? Třeba už jen proto, že dokáže vypozorovat i drobné nuance, detaily, které mnohým z nás unikají. Zatím co Klára čeká v obchodě, pozoruje lidi, zákazníky, a doufá, že i ona brzy najde svůj domov a bude moci naplnit svůj účel. Začne interagovat s malým děvčátkem, vážně nemocnou holčičkou, Josie. Po náročném testu matka svolí a Josie si odvádí svoji novou přítelkyni, chůvu, učitelku… svého robota.

Klára se postupně učí chápat lidské vztahy. Má problém pochopit, proč se v jednu chvíli chováme k jednomu člověku mile a v jiné situaci jej kritizujeme, či se zlobíme. Stejně tak má problém porozumět lásce rodičovské. Matka Josii miluje celým svým srdcem, ale přesto jí vládne železnou rukou řádu a zcela bez milosti omezuje její svobodnou vůli. A právě lidé, jejich chování a jednání, jsou poněkud stereotypní. Konají tak, jak se očekává na určité pozici či v určitém věku. V této rovině je vidět jak se Klára od svého okolí učí a ve své podstatě je jedinou postavou, která se vyvíjí. Vyvíjí se emočně, ale také funkčně. Díky tomu si vytváří emoční pouto k Josii, kterou… To už vám raději neprozradím.

Klára a slunce ve mne zachovala rozličné otázky. Například otázku významu lidskosti v 21. století či význam emočního porozumění. Jaký je rozdíl mezi vědět a vnímat? Co činí člověka člověkem? Je to vědomí, inteligence, emoce či maso a krev? Je možné se lidskosti naučit? Lze překročit hranici stroje a člověka? Kupodivu na mne nepůsobil negativně ani ekologický aspekt, naopak jsem jej vnímal přirozeně, jako součást celku.

Jak jsem již zmínil, knihu jsem nečetl, nýbrž poslouchal. Klára Suchá v roli interpretky a Vít Malota jakožto režisér odvedli více než dobrou práci. Poslech byl velice příjemný, hlas paní Suché mi připadal nádherně „robotický“. Myslím, že tak nějak by mohl znít humanoidní robot. Jediné mínus je, že na celý příběh je vlastně sama. Což na mne někdy působilo poněkud smutně. Chápu, že je Klára hlavní postavou i vypravěčem, ale právě proto by bylo příjemné aby vyčnívala nad ostatní. Přesto byl Poslech naprosto fantastický.

4 25.01.2023

(SPOILER) Kniha Pod šeptajícími dveřmi byla dlouho očekávaným zahraničním bestsellerem, o kterém každý básnil, všichni se na něj těšili a netrpělivě očekávali jeho vydání. Byla jsem tedy zvědavá, jestli knihy TJ Klunea jsou opravdu tak úžasné, jak všichni tvrdí.

Při čtení anotace uvedené přímo v knize se dozvídáme, že hlavní hrdina příběhu Wallace zemře. Náš svět však jen tak neopustí - přijde si pro něj Smrtka jménem Mej a dovede ho do čajovny s názvem Charónův přívoz, ve kterém na něj čeká Hugo, převozník. Jeho úkolem je Wallacovi pomoci urovnat si své záležitosti a přejít zvláštními dveřmi na druhý břeh. Anotace zároveň předesílá, že se jedná o fantasy příběh o duchovi odmítajícím odejít a převozníkovi, do kterého se zamiluje.

Shrnutí děje této knihy na Databází knih nám zase prozradí, že ačkoliv se Wallacovi nebude chtít z čajovny jen tak odejít, objeví se zvláštní bytost jménem Manažer, který šéfuje všem Smrtkám a převozníkům, a dá našemu hrdinovi posledních sedm dní na to, aby na druhý břeh skutečně dobrovolně přešel.

V první kapitole se pak dozvídáme, že Wallace byl za života sobecký hulvát, který kašlal na svou ženu, své zaměstnance, byl zlý a neměl v sobě ani kapku slušnosti a soucitu.

Všechny tyhle informace se dozvíme pouze z anotací a první kapitoly. A mám pocit, že tady právě nastává první problém, který jsem s touhle knížkou měla. Nevím, jak vy, ale já obvykle nečtu knihy s vědomím toho, že už vím, jak to dopadne. Prostě nechápu, proč jsou nám všechna tahle fakta naservírována už na začátku. Úplně to pokazí efekt překvapení, nemáte v podstatě žádný prostor pro to přemýšlet nad tím, co se asi bude dít dál.

Dalším problémem, který jsem s touhle knihou měla, bylo prvních asi 150 stran, kde se kromě toho, že Wallace umře a přijde do čajovny, vůbec nic neděje. Sledujeme jen Wallacovu neschopnost smířit se s tím, že je mrtvý, a jeho oduševnělé rozhovory s Hugem o tom, jak se s tím musí vyrovnat, jak se smrti nemusí vůbec bát, a jak má šanci změnit to, jaký byl, když byl ještě naživu. Mám pocit, že tenhle motiv se objevil už v tolika knihách a filmech, že nemá moc šancí překvapit. Minimálně v téhle knize ne.

Naštěstí zhruba na 150. stránce se konečně začne dít něco zajímavého. Setkáváme se s dalšími zemřelými, jejich příběhy. Hugo i ostatní se jim snaží pomoci, ne se všemi to ovšem jde snadno. Interakce s živými návštěvníky čajovny pak přináší spoustu vtipných momentů. Kromě již zmíněných postav totiž Charónův přívoz obývá také duch Hugova dědečka Nelsona, který je navzdory svému věku tak trochu přerostlý puberťák, rád tropí hlouposti a naučí Wallace dělat nejrůzněji triky obtěžující živé návštěvníky čajovny, a v neposlední řadě i duch jeho psa Apollóna.
Zároveň se zde však spolu s těmito situacemi začíná objevovat další nešvar - z protivného, sobeckého a namyšleného Wallace se během několika týdnů najednou stává hrdina, který si dokáže poradit i se situacemi, se kterými si nedokáže poradit ani převozník, ani Smrtka, a dokonce ani již zmiňovaný Manažer.

I po tomhle všem jsem však doufala, že ještě přijde nějaký zvrat, u kterého si budu říkat ano, tahle knížka za to fakt stojí. Místo toho se nám dostává přesně toho klišoidního konce typu "a všichni žili šťastně až do smrti."

Neříkám, že je kniha špatná, obsahuje určitě pár milých a zajímavých myšlenek, bohužel v ní však nedokážu vidět ten úžasný a dechberoucí bestseller jako všichni ostatní. Pro mě to byla relativně průměrná kniha, na kterou za pár týdnů nejspíš zapomenu.

3 23.01.2023

Knihy s tematikou osobního rozvoje nebývají žánrem, který bych vyhledával. Nicméně výjimka potvrzuje pravidlo. Vlastně je to již třetí výjimka za poslední tři roky. Vydavatelství Backstage Books klade důraz nejen na kvalitu prvotně vydané knihy, ale především na zachování standardu této kvality. Díky tomu se nám, čtenářům, dostala do ruky nová publikace Daniela Šmída, kterou není nic jiného než právě Gentlemanual. Kniha, která je onou výjimkou potvrzující pravidlo. U knížky s tematikou osobního rozvoje a stylu je pro mne důležitý první dojem, jelikož musí působit už na první pohled, že stojí za můj čas.

Pokud se podíváme na předchozí knihy Daniela Šmída - Smart Casual a Etiketa domácí, vidíme stejnou filozofii v koncepci knihy jakožto zboží, jako u Gentlemanualu. Kvalitní vazba mající na omak velice příjemný potah zajistí, že pokud knihu vezmete poprvé do ruky budete překvapeni, a pokud již máte doma předchozí knihy, budete potěšeni. Na první pohled vás přesvědčí působivým kabátem. Neodoláte a knihu si prolistujete, nasajete vůní papíru, přejedete po stránce a začtete se do prvních slov předmluvy. A tak by měla kniha zabývající se rozvojem vašeho já působit.

U podobných knih by měl však být kladen největší důraz na samotné gró - osobní rozvoj a styl. V ruce svírám Gentlemanual a přemýšlím nad tím, co mi dal či vzal. Přemýšlím, co vše mám říci a co bych měl zdůraznit, ale obávám se, že nemám dostatek prostoru vše prezentovat. Gentlemanual se zaměřuje na muže jako celek. Zaměřuje se na význam oděvu, klade důraz na vystupování nejen vůči ostatním lidem, ale predevším vůči sobě samému. Gentlemanual je souborem myšlenek vedoucích k poznání sebe samého, prožití okamžiku a především cestou jak být lepší ve světe, kde se slušnost a ohleduplnost vytrácí. Naleznete zde například kapitoly zabývající se významem čajového rituálu, desaterem mužských přikázání či budováním vztahů

Gentlemanual mohu jednoznačně doporučit všem, kteří chtějí lépe poznat sami sebe. Stejně tak jej doporučím všem, kteří hledají v hektickém světě 21. století způsob, jak zvolnit a začít vnímat nejen vlastní život, ale i život kolem nás. Doporučuji ho všem, kteří chtějí žít v krásném světě.

20.01.2023

*Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství Audioteka*

Hlavní hrdinkou příběhu je čarodějka Henika, která díky velké souhře náhod získá schopnosti a vědomosti umožňující jí stát se léčitelkou. Když se jí podaří vymanit se z vlivu své autoritářské matky, vydává se hledat své místo ve světě a především pomáhat lidem.
Děj je vyprávěn prostřednictvím povídek a kratších meziher, které nám postupně dovolují poodhalit, v jakém světě vlastně Henika žije, jaké politické pletky ovlivňují životy jeho lidu a kdo mu vládne. Jako skládačku si dáváme dohromady léčitelčin život, její touhy, pohnutky a především ty nejdůležitější události, které formovaly její život.
Po boku Henice věrně stojí její klisna Potvora, která podezřele nesnáší muže, a také jedna zvláštní neposedná Straka, která skrývá mnohá tajemství. A právě tato tajemství budou mít zásadní vliv na život naší hlavní hrdinky. Jaký, ptáte se? Abyste se to dozvěděli, budete si muset knihu přečíst.

Vzhledem ke struktuře knihy se děj o něco hůře shrnuje, jelikož se jedná o několik relativně nezávislých příběhů, které spolu ale mají volnější souvislost.
Asi nejvíce se mi líbila kapitola s názvem Pláňata, která vyprávěla o tom, kterak se Henika, ač nerada, vypravila pomoci jednotce dětských vojáků s prapodivným posláním. Patřila pro mě k těm nejemotivnějším a hodně jsem ji prožívala.
Skvělá byla také kapitola jménem Splacené dluhy o městě, které na první pohled vypadá jako z obrázku. Všude je čisto, hojnost a veselí. Až na jeden háček - nikdo ho nesmí opustit.
V neposlední řadě zmíním také Jinou cestu, vyprávějící příběh o řádu statečných, který vychovává vojáky, ale který také možná není tak čestný, jak se na první pohled může zdát.

Nerada přirovnávám knihy k jiným dílům, tady si to ale neodpustím. Paní autorka se nijak netají tím, že je milovníci Zaklínače, a že její kniha bývá označována jako "Zaklínač v sukni." Byla jsem zvědavá, jak moc pravdivé toto označení bude. Zaklínač je pro mě středeční záležitostí už asi 8 let a pokaždé, když ho čtu nebo hraju, mám pocit, jako bych byla zase doma. A stejný pocit jsem měla i u Zpěvu straky. Ne snad proto, že by autorka kopírovala či napodobovala, nebyla originální, ale proto, že se jí tak perfektně podařilo vystihnout onu hořkosladkou atmosféru téhle polské ságy. A ne, Zpěv straky není žádná slaďárna, i tady najdete spoustu násilí, drsných i smutných scén. Autorka nic nezjemňuje, nesnaží se, aby každý příběh za každou cenu měl dobrý konec. A to se mi vážně líbí.

Henika není ani zdaleka hrdinka v pravém slova smyslu. Nesnaží se zachránit nebo změnit svět, není všemocná a neporazitelná, nenechá se sebou zametat. Má své vlastní záměry, které sleduje. Občas jedná ve svém vlastním zájmu na úkor druhých. Někdy využije situace, aby z ní něco měla. Netouží po slávě ani bohatství, chce jen žít svůj obyčejný život a pomáhat. Její život je bohužel poznamenaný vlivem její matky, která s ní jednala opravdu otřesným způsobem, šikanovala ji a ponižovala. Toto vše z ní dělá velmi lidskou postavu.

Co se týče audioknižního zpracování, Kateřina Mendlová Jírů se ho zhostila opravdu se ctí. Její hlas je velmi příjemný, lahodí uchu, je až uklidňující. Jediné co mě trochu mrzelo a zaráželo bylo to, že ve chvílích, kdy například některá z postav šeptala, křičela nebo vyjadřovala nějakou emoci, paní Jírů svůj hlas příliš neupravila vzhledem k této skutečnosti a emoce tak trochu "vyšuměly" do prázdna.

Jediné, co vnímám jako menší nevýhodu této knihy je to, že slouží spíše jako úvod pro další, větší příběh, a ačkoliv v jednotlivých mezihrách i samotných povídkách dostáváme indicie týkající se tohoto většího příběhu, je jasné, že se děj tímto směrem rozeběhne až v dalším díle.

Knihu mohu jedině doporučit všem milovníkům fantasy, kteří chtějí nepřikrášlený svět, dospělou, realistickou hrdinku a nevyžadují dobré konce za každou cenu. Za mě se rozhodně řadí mezi jednu z nejlepších českých fantasy. Nesmírně se těším, co dalšího si pro nás paní Beranová připraví.

9 13.01.2023

Růžová apokalypsa - právě samotný název sborníku byl i zadáním, spojujícím všechny povídky, které zde na nás čekají. A jak už taky bývá zvykem u sborníků, které jsou tímto způsobem sestavované, dostává se nám i zde plejády nejrůznějších žánrů i pojetí již zmiňovaného sousloví. Je růžová apokalypsa skutečně apokalypsou, nebo je to jen metafora? Má růžovou barvu, nebo je snad nějak spojena s růžemi? To už záleží na každém z 20 autorů, kteří do sbírky přispěli. Většina z povídek je doplněna povedenými ilustracemi, na kterých se také podílelo několik různých autorů.

Bohužel nemám dostatek prostoru pro to, abych se vyjádřila ke všem povídkám že sborníku. Pokusím se tedy vypíchnout ty, které se mi nejvíc líbily či mě nejvíc zaujaly.

Top 5 povídek:

- Radost je volba od Aleše Třísky vypráví příběh o společnosti, ve které proti sobě stojí lidé žijící v kruté apokalyptické realitě a lidé, kteří mají nasazené "růžové brýle." Ty jim umožňují třeba místo krve vidět konfety, místo zbraní hudební nástroje a místo plísně cítit krásné výměnou za to, že poslušně pracují pro AI, která pomalu ale jistě ničí svět...

- Kufr od Marie Domské je součástí mnohem většího univerza jménem Kchrat (o kterém si doufám budeme moci brzy přečíst něco víc). Odehrává se na vesmírné lodi, jejíž kapitán si udělá zálusk na jednu z nových rekrutek na palubě. Ta se zprvu tváří, že jí jeho zájem lichotí. To ale kapitán ještě netuší, co se na něj chystá...

- (S)něžný úsměv od Jany Jánské vypráví o světě, ve kterém napadne růžový sníh, po kterém se všichni starší 20 let změní. Najednou jsou... dokonalí. Zprávy v televizi jsou jen krásné. Prodavačky jsou všude příjemné. Občané se starají o zkrášlování svého okolí. Že to zní dobře? Možná ano, ale jen do chvíle, než zjistíte, že jsou ve prospěch dokonalosti obětovat své vlastní děti...

- Černá růže od Rosany Zvelebilové je vlastně vcelku vtipná povídka vyprávějící o docela závažném tématu, jak už má Rosana ve zvyku. Setkáváme se zde s královstvím, jemuž bylo předpovězeno, že jednou přijde ten, který pěstuje černé růže. Tomu je souzeno stát se králem...zároveň s sebou ale také má přinést apokalypsu.

- Vzpomínka na metal od Andrey Čekanové přináší absolutně brilantní pojetí života po smrti - hlavní hrdina její povídky, drsný metalový fanoušek, totiž zemře a probudí se v těle právě narozené holčičky. Neustále se brání růžovým šatičkám a Britney, kterou poslouchá jeho maminka a s radostí s tatínkem poslouchá metal. S postupem času ale začne své vědomí ztrácet...Anebo ne?

Dále bych ráda vyzdvihla tyto bizarně vtipné povídky:

- Secondhand u Jerryho od Terezy Kučírkové, ve které je hlavním hrdinou tak trochu jiným překupník, jehož hlavním artiklem je lidská kůže.

- Poslouchat městský rozhlas se vyplatí od Diany Rydlové, ve které se setkáváme s nemoci, která mění lidi v zombíky. Jejich zkázou se stane dívka v růžovém se zvláštní zálibou v hudbě...

- Rudá svatba od Zuzany Žáčkové zase osobitým a lehce béčkovým způsobem vypráví příběh o svatbě, která se tak trochu zvrtne a její hosty začnou ze zprvu nepochopitelného důvodu zabíjet růže.

Najdeme zde ale i několik povídek se zajímavou myšlenkou, která by se klidně jednou mohla stát i naší realitou:

- Recenzura od Pavla Hénika pojednává o společnosti, ve které Ministerstvo pro ověřování pravdy začne likvidovat "závadné" knihy.

- To nedáš! od Dagmar Digmy Čechové zase ukazuje, že ač se tatínek může obětavě pokusit o uspořádání narozeninové oslavy pro svou dcerku a její kamarádky, některé maminky si jeho snahu mohou špatně vyložit...

- Pražské anomálie od Edny Nové nám ukážou, jak to může vypadat ve světě, ve kterém každý druhý člověk trpí depresí a už i děti od deseti let kvůli nim můžou skončit v invalidním důchodu...

Některé z dalších povídek by také stály za zmínku, ať už díky originálnímu zpracování či nevšednímu nápadu, ostatní mezi ně ovšem bohužel zapadnou, o čemž svědčí i fakt, že jsem na spoustu z nich hned po přečtení zapomněla.

Děkuji, že jsem díky tomuto povídkovému sborníku mohla poznat nové autory a zároveň si užít něco z dílny mých oblíbenců!

7 10.01.2023

Vlk je poměrně útlá a rozměrově malá knížka doplněná povedenými ilustracemi Lenky Novotné. Navzdory své délce však Vlk přináší svým čtenářům spoustu prostoru k zamyšlení.

Hlavní postavou příběhu je mladý vlk Theolonius, který se vydává na svou životní pouť - za "Ní." "Ona" ho neustále volá k sobě, Theolonius ji cítí a snaží se ji najít. Nejprve zdolává překážky, pak se stává králem v Krajině vůní. Po boku mu stojí jeho věrný přítel Strach, s cylindrem a dýmkou. Každý správný král ovšem potřebuje královnu, a tak Theolonius ve své cestě pokračuje. Která bude jeho vyvolenou? Bude to orlice, která se od něj s radostí nechá krmit a nemá nikdy dost? Lvice, která z majestátního vlka udělá poslušného pejska bez vlastní vůle? Či snad sněžná vlčice, které Theolonius podle jejích druhů není hoden?
Víc už vám neprozradím. Abyste se dozvěděli, která se stane jeho královnou, a koho dalšího na své cestě potká, budete si příběh muset přečíst.

Autor má nezaměnitelný, až poetický styl psaní, který si nelze neužít. Text je rozdělen do krátkých kapitol, čtení rychle odsýpá a vy s Theoloniem soucítíte, máte ho rádi, nesnášíte ho, či se mu smějete. Jeho charakter projde během knihy velkým vývojem, v jednu chvíli má sebevědomí až na půdu, ve chvíli druhé se potácí na samotném dně.

Myslím, že Vlk je dokonalou paralelou k lidským životům. Stejně jako Theolonius poznává nové a nové partnerky, které mu více či méně (ne)vyhovují, i v našem světě potkáváme lidi, kteří nás využívají, zesměšňují, ponižují, ubližují nám, ale také ty, kteří nás milují, naslouchají nám a jsou pro nás oporou. I my procházíme zkouškami strachu, přinášíme oběti, radujeme se z úspěchů. Zajímalo by mě, do jaké míry je příběh inspirován autorovými vlastními zkušenostmi. Jedno je ale jisté - jeho příběh se dá, dle mého názoru, interpretovat mnohými způsoby, mezi nimiž si každý čtenář najde ten svůj.

Vlk patří k příběhům, které je velmi těžké nějakým způsobem "zaškatulkovat," dát mu nálepku "tohle je fantasy," nebo "tohle je příběh ze života." A ač vám na první pohled toto podobenství může připadat jako pohádka, již po pár kapitolách zjistíte, že v sobě má mnohem víc.

Jelikož jsem měla tu čest zúčastnit se křtu této knihy, vím, že autor ji napsal během pár dnů někde v baru a původně ji vůbec nechtěl vydat. Jsem moc ráda, že se jeho blízkým a přátelům podařilo ho přesvědčit o opaku. Děkuji za tento skvělý čtenářský zážitek a budu doufat, že se mi někdy dostane do rukou další autorovo dílo.

3 05.01.2023

Hlavními hrdiny pohádek jsou prasátka Kulíšek a Boubelínek, která žijí ve své vlastní chaloupce. Umí mluvit, zažívají mnoha dobrodružství se svými kamarády Tobíkem a Lálou a potýkají se s veskrze totožnými problémy, jako lidé. Někdy se dostávají do svizelných či vtipných situací, protože se spoustou věcí nemají zkušenosti.

Knížka je rozdělena do dvanácti částí odpovídajících dvanácti měsícům v roce. Společně s prasátky tedy máme možnost prožít všechna čtyři roční období a věci s nimi spojené. Například zažijeme karneval, pouť, letní prázdniny, stanování, pouštění draků, sbírání hub, sklizeň úrody či Vánoce.

Zároveň se spolu s Kulíškem a Boubelínkem mohou děti naučit, jak se například zachovat, když najdou ptáče vypadlé z hnízda, jak vypadá vývojové stádium žáby nebo jak se orientovat v lese bez pomoci kompasu.

V neposlední řadě přináší pohádky spoustu ponaučení pro děti. Například že jíst jen sladkosti není dobrý nápad, že se ne vždy vyplácí odkládat povinnosti na později, nebo že se rozhodně nevyplácí lhát.

Knížka je psána krásným jazykem, neobsahuje žádné rádoby moderní výrazy, nesnaží se jít s trendy. Na naopak, měla jsem pocit, že stejné pohádky bych si před 20 lety sama mohla půjčit v knihovně. Určitě se tak zařadí mezi příběhy, které jednou budu s láskou číst svým dětem.

2 29.12.2022

(SPOILER) Nejprve musím podotknout, že se mi velmi líbí svět, který autorka pro příběh vytvořila. V několika zemích se zpočátku komplikovanými názvy obývá mnoho různých ras obyvatel, více či méně podobných lidem. Někteří jsou holohlaví a mají modrou pleť, někteří dlouhé a husté vlasy různých barev. Každý národ má svou vlastní řeč, dokáží se ale většinou navzájem domluvit obecnou fromorštinou. Některé z národů jsou přátelské, některé uzavřené, a některé dokonce vyvolávají války. Velmi se mi líbilo poselství, které se autorka snažila v tomto ohledu předat. Arhen se na první pohled jeví jako ten největší nepřítel všech okolních států. Později se ale dozvídáme, že ne vždy tomu tak bylo a arheni kdysi bývali nenáviděným a perzekvovaným národem roztroušeným v menšinách po celém kontinentu.

Co se týče Runy, měla jsem k ní dosti ambivalentní vztah. Byly momenty, kdy jsem s ní sympatizovala, líbily se mi její názory, postoje, či mi jí bylo líto. Na druhou stranu byla spousta momentů, kdy mi její jednání připadalo zkratovité, připadala mi vyloženě otravná a přála jsem si, aby se rozhodla jinak. Z ostatních postav, kterých sice bylo požehnaně, ale žádná z nich nebyla výrazně důležitější, jsem si velmi oblíbila Ahora. Nebudu ale více prozrazovat.

Musím ale také říct, že pro mě prostředí děje, nové národy, jazyky, zvyklosti, zvířata a v podstatě celé fungování světa byly ze začátku dost matoucí, a tak jsem se ke spoustě kapitol musela vracet, znovu si číst, kdo co udělal a co se jak jmenuje. Navíc u spousty názvů např. zvířat se ani nedozvíme, jak vlastně vypadají, nebo se to dozvíme až mnohem později v ději. Chápu, že nejde napřímo napsat, že xy je zvíře, co má xy nohou a takovou či makovou barvu. Myslím ale, že se to dá do děje nějak chytře zakomponovat, případně by mě osobně velmi potěšily ilustrace.

Stejně tak matoucí pro mě byly příběhy z minulosti, které se objevovaly v průběhu celé knihy. Bylo mi jasné, že mají nějaký konkrétní význam a autorka se nám jimi něco snaží sdělit, nevěděla jsem ale, nakolik detailně si je mám zapamatovat a jak moc důležitá jsou kvanta postav, která se v těchto historických vsuvkách objevují. Proto pro mě následná kontinuita těchto příběhů nebyla na první pohled jasná a trvalo mi, než jsem se v nich zorientovala.

Co se týče samotného rozuzlení příběhu, díky nápovědám roztroušeným mezi řádky jsem tak nějak tušila, co se stane. A ačkoliv byl závěr už na můj vkus dost překombinovaný a komplikovaný, musím říct, že absurdita poslední věty příběhu mě až rozesmála, to se autorce opravdu povedlo.

Na závěr bych tedy dodala, že ačkoliv má své mouchy, byla pro mě Hodina psodava příjemným zážitkem a vůbec bych se nebránila tomu přečíst si nějaký další příběh z tohoto univerza.

3 28.12.2022

(SPOILER) Musím říct, že zpočátku jsem z příběhu byla nadšená. Neotřelé prostředí, nový svět s novými pravidly, spousta zajímavých postav. Kniha je poměrně tenká, má kratičké kapitoly a je doplněna překrásnými ilustracemi, takže čtení ubíhá, ať chcete nebo ne.

Ke konci knihy jsem si ale začala všímat, že autor spoustu zajímavých věcí, témat a postav v příběhu jen tak trochu naťukne, ale vlastně nevysvětlí. A to mě trochu mrzelo. Například se zde objeví zajímavá čarodějka, o které se ale prakticky nic nedozvíme a dějem jen tak propluje. Ač měla mít zásadní význam, nakonec jsem měla pocit, že byla vlastně tak trochu zbytečná. A tak se to opakuje i s dalšími postavami či událostmi. Celou dobu navíc čekáme, až se dozvíme něco o Koře, jejím původu a rodině, o tom, co se jí stalo. Jenže ani to bohužel téměř nepřichází. Myslím, že by nebylo vůbec na škodu, kdyby knížka měla třeba alespoň o 50 stránek navíc. Popravdě jsem z konce byla trochu zklamaná. Když už mi zbývalo asi posledních pět stran, bylo mi jasné, že si na vysvětlení budeme muset počkat až do dalšího dílu. Já osobně si myslím, že toho autor mohl vysvětlit víc. Minimálně já bych se pak o to víc těšila na pokračování.

Co se týče samotných postav, Kora byla sympatická a fandila jsem jí. Nechovala se jako typická puberťačka, takže jsem měla spíš pocit, jako by už byla dospělá. Kdo mi ale neskutečně lezl na nervy byl Ariston. Měl být mnohem starší a rozumnější než Kora, ale choval se jak malý spratek. Chápu, že to možná bylo způsobené situací, do které se dostal, ale i tak mi jako postava vadil.

Otrokyně Tekmessa byla velmi osobitá, na své postavení se chovala až povýšenecky. Na vše měla svůj názor a uměla si poradit. Tu jsem si oblíbila. A stejně tak jsem si oblíbila i Sandana, myslím, že bychom byli skvělí kamarádi.

Na závěr bych tedy řekla, že příběh měl velký potenciál, který byl naplněný jen tak napůl. Pokračování si přečtu ráda, jen tedy doufám, že se nám v něm dostane odpovědí na všechny nezodpovězené otázky.
Knihu bych doporučila spíše mladistvým čtenářům, kteří si chtějí přečíst fantasy odehrávající se v neobvyklém světě.

4 19.12.2022

- Posloucháno jako audiokniha -

Řbitov zviřátek je svojí myšlenkou mnohem obsáhlejší, než-li se na první pohled může zdát. Je příběhem o životě a o smrti. Je příběhem o největší bolesti a největším zlu, jaké jen může být. Zlo má své jméno, je to zoufalství a stesk. Stephen King udělal přesně to, co umí nejlépe. Detailní popisy postav, jejich myšlenek a samotné psychologie. Dokázal nastínit dokonalou idylku maloměsta, která skrývá nejděsivější lidská tajemství a bolesti. Rodina, láska, smrt a strach.
 
Můj zážitek byl umocněn díky poslechu audioknihy, kterou na náš trh přineslo vydavatelství OneHotBook. Audioknihou nás provází Vasil Fridrich, Jan Vlasák a Klára Suchá. Režie se pak ujal Hynek Pekárek. Zkušenosti jednotlivých interpretů jsou více než bohaté, a právě proto jsem měl veliká očekávání. Bylo naplněno? Připadá mi, jako bych se opakoval, ale OneHotBook opět vybral naprosto skvěle obsazený tým. Nebyla minuta, která by byla poslechem nepříjemná. Napětí, beznaděj, ale i radost a štěstí je dávkováno s přesností na vteřiny. Pomyslný klobouk smekám.

14 15.12.2022

Úplně na začátek musím říct, že smekám obrovský klobouk před Kristinou za to, jak jedinečný, propracovaný a rozsáhlý svět vytvořila. Máme zde jorrei, stříbrné rytíře čerpající svou sílu ze stříbrných hvězd, sarrei, něco jako upíry, čerpající svou sílu z rudých hvězd a lidi, jejichž kmeny obývají oblast Stínu. Tyto tři skupiny se vzájemně nenávidí a neustále spolu bojují. Mezi nimi se však objevují další zajímavé postavy jako jsou třeba čarodějové nebo tajemní grai mající v sobě prastarou krev, která jim propůjčuje neuvěřitelné schopnosti. Setkáváme se spoustou jmen, poznáváme rozličné mechanizmy a principy tohoto světa a dostane se nám také náznaku historie.

Velmi příjemně mě překvapilo, že na to, že autorka je žena, a to nemyslím nikterak špatně, se v knize neobjevovala takřka žádná romantika, ba naopak, příběh je poměrně drsný a temný. Je skvělé si občas přečíst také příběh, ve kterém není hlavním motivem láska či milostné pletky. A kvůli tomu si myslím, že toto je příběh, který se bude stejnou měrou líbit jak ženským, tak mužským čtenářům.

Isarell jsem si okamžitě oblíbila, což je u mě spíš výjimka. Je úžasně cílevědomá a tvrdohlavá, už od malička se o sebe dokáže postarat. Přesto jí velmi záleží na svých přátelích a blízkých, za které by položila život.
Bastien mi ze začátku nesedl tak dobře jako Isarell, musela jsem si k němu najít cestu, ale jako dospělý muž si mě naprosto získal.
Ohromně jsem si oblíbila královnu Ymiru a její divoženky, které jsou si bližší než pokrevní sestry.

A jak už tak u mě bývá zvykem, velmi mě zaujali sarrei, v tuto chvíli jedni z úhlavních záporáků celé knihy. Dalo by se říci, že jsou to ve své podstatě upíři, i když ne tak docela. Krví se živí, ale mají úplně jiné vlastnosti a schopnosti než klasičtí upíři. V druhém díle by se jim mělo dostat mnohem více prostoru a já to se nesmírně těším.

Jelikož už v tuto chvíli víme, že série bude mít čtyři díly, z nichž tři jsou již venku, je jasné, že první díl je pouze úvodem komplikovanějšího a propracovanějšího příběhu. A ačkoliv se může na první pohled zdát, že je první díl pouze o Isarell a Bastienovi, ke konci je jasně nastíněné, jakým směrem se bude dej dále ubírat a jakým způsobem do něj naši dva hrdinové zapadají.

Nezbývá mi než říci, že Zlatá Grai mi naprosto vyrazila dech a užívala jsem si každou přečtenou stránku. Myslím, že by s přehledem uspěla i na zahraničním trhu, ale s tímhle tvrzením raději počkám až do chvíle, kdy budu mít sérii přečtenou celou. Moc Kristině děkuji za skvělý zážitek a těším se na další díly.

3 12.12.2022

- Posloucháno jako audiokniha od OneHotBook -

Musím říci, že jsem vůbec netušila, co se dá od jednoho z prvních sci-fi příběhů, které kdy byly napsány, očekávat. Zcela jistě jsem však neočekávala, že se příběh vydaný krátce po druhé světové války prakticky nebude lišit od těch současných. Za to musím před autorem rozhodně smeknout pomyslný klobouk.

Nadace je příběhem velmi politicky zaměřeným, setkáme se zde s promyšlenými machinacemi i neočekávanými zvraty.
Pro mě osobně je velice zvláštní, že se mi Nadace tak velmi líbila, když ještě před pár lety jsem sci-fi a politicky zaměřenou literaturu obcházela velkým obloukem.

Hlavními a vlastně takřka všemi postavami příběhu jsou muži. Ženy se zde pouze mihnou, nebo jsou jen zmíněny mezi řečí. Vůbec mi to však nevadilo, ba naopak. Všechny tři hlavní mužské charaktery jsou totiž tak ohromně silné a důkladně psychologicky propracované, že vám to bohatě vynahradí.
Zprvu jsem si chtěla po poslechnutí příběhu pustit i jeho seriálové zpracování. Popravdě ale musím říci, že když jsem zjistila, že z poloviny mužských charakterů udělali ženy, nějak mě přešla chuť. Po přečtení pár recenzí od skalních fanoušků a shlédnutí několika záběrů jsem se rozhodla, že si svůj zážitek z knihy kazit nebudu.

Děj knihy je rozdělen do několika částí, které jsou od sebe časově poměrně výrazně oddělené. Zároveň jsou jednotlivé části prokládány zajímavými záznamy z galaktické encyklopedie, na které na Nadaci pracují. Vzhledem k tomu, že autor celou rozsáhlou ságu Nadace vytvářel asi 50 je však jasné, že v prvním díle jsme jen uždibli malý kousíček z obrovského sousta, které na nás čeká v dalších dílech. Nadace a říše už na mě čeká na mé audioknižní poličce a já se nemůžu dočkat, až se do ní pustím!

Audioknihu namluvil skvělý herec Martin Myšička, který dle mého názoru dokázal perfektně vystihnout atmosféru díla, dokázal do svého projevu dostat obdivuhodné množství emocí a perfektně vdechnout život jednotlivým postavám.

Závěrem bych příběh doporučila všem milovníkům sci-fi, kteří si chtějí rozšířit své obzory o zásadní dílo tohoto žánru, a kteří jsou zároveň ochotni přijmout, že některými rysy je dílo poplatné době, ve které bylo publikováno.

5 08.12.2022

Syn černého meče vypráví příběh Ashoka Vadala, ochránce jež dbá Zákona a zcela bez slitování trestá kohokoliv, kdo ho poruší, bez ohledu na míru prohřešku. Obvykle dojde nevyššímu trestu. Zákon je třeba dodržovat a ctít ve světě, kde každý má své místo, kde každý náleží své kastě. Lidé si nejsou rovni ani ve své kastě a co teprve nelidé - bezkastí - pouhopouzí otroci plnící vůli svého pána, neznajíc dne, hodiny ani minuty svého trestu. Trestu za to, že tak pán zrovna che. Přesto i na bezkasté zákon pamatuje. Bezkastý se nesmí zavraždit, tedy bez legitimního důvodu, kterým může být zcela překvapivě cokoliv, ale tím se nejedná o vraždu, nýbrž o trest. Zajisté je fajn býti nedotknutelným. Nebudu vám zdlouhavě popisovat systém kast, který je stejně náročný, jako jakýkoliv jiný kastovní systém. Pojďme se raději zaměřit na Ashoka.

Ashoka si v dětství vybral meč z černé ocele, Angruvadal, za svého nositele. Zbraně vyrobené z černé oceli jsou jiné, mají, dá se říci, vlastní myšlení. Takovou zbraň si nelze koupit, nelze si ji jen vzít a přivlastnit. Zbraň si vybírá svého nositele. Co se stane pokud někdo není hoden? Angruvadal, v našem případě, to na sobě dá poměrně důrazně znát usekanými končetinami. Pokud se mu ovšem líbíte, ale nejste dostatečně hodni, pak vás jen jemně škrábne, jizva pouhopouhá na památku. Taková zbraň je stále ostrá, prakticky nezničitelná a je dokonalým bitevním nástrojem, který démony vycházející z moře bodá, řeže a stíná jako když rozžhavený nůž prochází máslem. Nezmínil jsem se o démonech? No dobrá, dobrá. V dávno zapomenutém věku proběhla válka mezi lidmi a démony. Démoni byli poraženi a vehnání do moře, díky čemuž se lidé moře bojí a pokud se objeví démon, vyjde právě z moře. A přestože se lidi vody bojí, pivo jim nedělá problém pít, jak se sami dočtete. Kdepak jsem to jen, ach ano u démonů… No, démoni porušují Zákon a Ashok je jeho ochránce. Ashok zabíjí démony, zabíjí lidi, zabíjí nelidi. Ashok vlastně není rytířem hájícím panny, slabé a bezbranné. Ashok je fanatický uctívač Zákona, vidí jen černou a bílou. Dodržení zákona a jeho porušení. Jenže ač se to na první pohled nemusí zdát, Ashok je objetí.

Může se zdát, že jsem vylíčil našeho hrdinu jen jako stroj na zabíjení, čímž vlastně je, ovšem důvody, které ho k tomu vedou, jsou ukryty hluboko v minulosti. Syn černého meče však není pouhopouhá násilná fantasy, kdepak, L.C. úspěšně zakomponoval do svého světa politiku, intriky a spiklenectví. Misky vah jsou rovnoměrně vyváženy, krvelačné scény, bitevní vřavy, či jen pouhý trénink jsou popsány fantasticky. Jak by také ne, Larry fantasy umí. Ashok, Černé srdce, je hrdina, kterého nenávidíte, litujete, nenávidíte, vezmete na milost a nakonec si jej oblíbíte.

Larry opět ukázal, že psát umí, jak již díky Lovcům víme. Na začátku jsem si říkal Larry Correia a nové fantasy, jenže historické, z jiného světa. A nyní? Nyní beru Larryho na milost a ve svém žánru jej hodnotím jako velmi dobrý výkon. Ale pokud nebudou další knihou Lovci… kdo ví zda se černá ocel ujme spravedlnosti.

3 05.12.2022

(SPOILER) Jako velkou fanynku Sherlocka Holmese mě samozřejmě velmi upoutal název série - Holmes a Moriarity. Líbí se mi, že do Moriartyho příjmení bylo přidáno jedno písmenko, kterého jsem si ale na první pohled nevšimla.

Příběh mi svou atmosférou hodně připomínal staré detektivky od Agathy Christie. Uzavřený prostor, ve kterém se s jistotou pohybuje vrah, a ze kterého nikdo nemůže odejít. Všichni se mají napozoru, protože neznají motiv vraha, ani jeho příští oběť, kterou může být kdokoliv. Vzájemné osočování, předběžné označování podezřelých a jejich následné "odklízení."

Kit je velmi zvláštní postava, jak jsem již psala, jedná se o může ve středních letech. Přišel mi občas jako takový...ťunťa. Vždycky na nesprávném místě. Pokaždé přistižen v kompromitující situaci. Neschopný sžít se s moderní dobou.
Ačkoliv ví, že jeho aférka s JXem kdysi nedopadla zrovna dobře a on k němu nechová zrovna vřelý vztah, Kit by rád zjistil, co přesně se tenkrát vlastně stalo.

A právě vztah JXe a Kita pro mě byl propracovanější a zajímavější linkou, než samotné vyšetřování vraždy. Což mě, musím přiznat, trochu mrzelo. Těšila jsem se na skvělou detektivku, z jejíhož rozuzlení budu mít husí kůži, a až do poslední chvíle to tak vypadalo...Jenže mi přišlo, že autorka konec tak trochu zazdila. V konečném výsledku byly do rozuzlení zapojení lidé, kteří mi přišli jako ty nejmíň důležité postavy, o kterých jsem skoro nic nevěděla, a tedy pro mě nebylo ono odhalení vlastně nijak důležité, ani ohromující.

Na druhou stranu jsem byla hrozně zvědavá, jak to dopadne mezi Kitem a JXem, chemie mezi nimi rozhodně byla, jejich scény byly dobře propracované a rozhodně si zaslouží pozornost.

Ač má kniha 300 stran psaných poměrně velkým písmem, nebyla to pro mě úplně jednohubka. Děj nebyl tak strhující, jak bych si přála, a tedy jsem nepociťovala tak silnou touhu okamžitě jít číst dál. Rozhodně se však jednalo o milý a oddechový příběh ze spisovatelského prostředí, u jehož čtení jsem si odpočinula. Pokud v češtině vyjdou i další díly této série, určitě jim dám šanci, i kdyby jen kvůli postavám Holmese a Moriarityho.

5 23.11.2022

O ději, stejně jako o ostatních postavách, bohužel není možné říci nic bližšího bez prozrazení zápletky. Mohu však říci, že již od první kapitoly má dej neuvěřitelný spád. Na to, že je hlavní hrdince 17, je k ní osud velmi krutý a odpočátku je čtenář svědkem nemála nechutností a příkoří, kterými si je nucena projít. Velmi se mi líbilo, že Johana nebyla typickou hrdinkou - byla spíše antihrdinkou. A to je skvělé, protože takových postav moc není! Není moc hlavních hrdinek, které jednají nečestně, zrazují své přátele, mají nevybíravé způsoby a pro svou věc jsou ochotné i zabíjet. A to i v řadách nevinných. Vlastně bych se nebála říci, že Dvůr temnoty je tak trochu jako Říše upíra v sukních.

Ohromně se mi líbila diverzita postav. Máme zde sice několik Francouzů, setkáváme se však i s Brity, Američany, Španěly či Japonci. Naoko se stala mou nejoblíbenější lidskou postavou. Nemohu říct víc, mohu jen naznačit, že má jedno naprosto úžasné a děsivé tajemství, které z ní pro mě udělalo neuvěřitelně zajímavou postavu.

Co se týče vampýrů, které já osobně zbožňuji, jsou zde vykresleni spíše tradičně, nečekejte nic ve stylu Stmívání. A to je dobře, protože tak to mám mnohem raději.

Je vlastně hrozně zvláštní, že ačkoliv se příběh odehrává zhruba v naší době, jejich společnost v podstatě zamrzla ve středověku, nikam se neposunula. Prostřednictvím jednoho letmého záblesku se nám však dostává náznaku toho, že to možná není až tak úplně pravda.

V neposlední řadě musím také zmínit překrásný vzhled knihy. Má větší formát, než je běžné, a je doplněna o překrásné medailonky postav, mapu a další grafické poklady.

3 14.11.2022

Dokonalé propojení stojí žánrově na pomezí psychothrilleru a krimi. Nicméně hned na začátek se sluší podotknout, že se v něčem zásadně liší od většiny ostatních knih daného žánru. Vypravěčem příběhu totiž není žádný rádoby ostřílený vyšetřovatel, či snad vychytralá policistka. Vypravěčů je totiž hned 7, a všichni balancují na tenké hranici mezi pouhými rodinnými příslušníky, kolegy či přáteli oběti...a podezřelými.

Musím říct, že jsem se zkraje tak vysokého počtu vypravěčů trochu obávala. Měla jsem strach, že se nebudu orientovat v tom, kdo je kdo, a budu se neustále muset v ději vracet zpátky. Nic z toho se ale nestalo, ba naopak. Každá z postav je naprosto jedinečná a nezaměnitelná, s dobře propracovanou psychologií.

Ze začátku jsem neměla ani to nejmenší tušení, kdo mohl Markétu zabít. Vypadalo to, že až na její kolegyni Danu, ji měli všichni rádi a nikdo vlastně neměl žádný motiv. Snažila jsem se číst mezi řádky, zjistit, proč která postava reaguje daným způsobem, jestli za tím stojí něco hlubšího.
Nástin toho, kdo je skutečným vrahem, jsem získala zhruba ve třech čtvrtinách příběhu, nicméně skutečné rozuzlení celého děje a motivů vraha se nám dostane až na posledních stránkách knihy.
Možná si budete chvílemi říkat, proč vlastně některé postavy v knize jsou, a že to, co dělají, přeci nemůže nijak souviset s hlavní zápletkou. Jenže to se budete plést. Protože jak už název knihy napovídá, vše je dokonale propojené.

Autorčin styl psaní je velmi čtivý, stránky mizí pod rukama a máte pocit, že se neustále něco děje. Jednotlivé kapitoly jsou opravdu velmi krátké, což přispívá k rychlému spádu děje. Jako u jedné z mála knih, která je vyprávěna z více různých pohledů, jsem zde neměla potřebu některé postavy přeskakovat, abych se dostala zase ke svému oblíbenci, protože mě prostě zajímaly všechny.

Snad až v úplném závěru příběhu jsem si říkala, že kdyby zde bylo o jeden či dva dějové zvraty méně, možná by knížka působila maličko věrohodněji. Ale to je skutečně jediný malý nedostatek, který jsem dlouho hledala. Podle mého názoru se jedná o naprosto skvělý psychothriller, který by bez problému obstál i na zahraničním trhu. Doporučuji všem milovníkům napětí, kteří se chtějí na chvilku podívat do myslí osob, v jejichž okolí byl někdo zavražděn.

4 08.11.2022

(SPOILER) Chci tě slyšet nebyla má první knížka od autorky - ačkoliv je to její první vydaná kniha, měla jsem tu čest číst i její fantasy knihu Přání!, která také brzy spatří světlo světa. Měla jsem tedy představu, do čeho jdu Musím říci, že styl vyprávění se mi velmi líbil. Kniha se čte skvěle, stránky rychle ubíhají, rozsah knihy je tak akorát šitý na míru příběhu.

Co se týče postav, Aneta pro mě byla tak trochu rozporuplnou postavou. Je sice oproti Robinovi o dost mladší, nicméně v jejich věku by už rozdíly nemusely být tak znatelné. Anet se však někdy chovala dost naivně a občas mi trochu lezla na nervy. Vlastně ani nevím proč, ale dost často se mi stává, že si nedokážu oblíbit ženské hlavní hrdinky. Obdivuji však její touhu jít si za svými sny, pro které je ochotná udělat prakticky cokoliv. A ačkoliv je nepochybně talentovaná, nemá to v životě vůbec lehké.

Robin pro mě byl takovým "smutným štěňátkem." Vlastně by se dalo říct, že co se v jeho životě mohlo pokazit, to se pokazilo. Přesto se vším tím marastem dokázal prokousat a zůstal tak velmi laskavým a obětavým mladým mužem, který je ochotný starat se o svou malou neteř. Nemyslím, že existuje mnoho mužů, kteří by se v jeho věku 28 let zachovali podobně. A ačkoliv díky svým penězům může mít cokoliv, na co pomyslí, je stále velmi skromný. Robin si mě tedy získal.

Pokud jde o další postavy - Barča byla absolutní brouček. Scény s ní byly mé oblíbené a hodně mi připomněla některá "má" zlatíčka, která jsem učila. Malá, hodná, chytrá a šikovná holčička. Nicméně jestliže Aneta mi lezla občas na nervy, Robinova přítelkyně Veronika byla absolutně nesnesitelná zástupkyně hovězího dobytka. A vlastně si myslím, že i přesto, jaká byla, se k ní Robin zachoval až příliš vlídně.

Jediné, co mi bohužel kazilo celý zážitek ze čtení byl časový rámec příběhu. A opravdu moc mě to mrzelo, protože kdyby se věci neodehrávaly tak rychle po sobě, mohl být příběh vskutku perfektní. Jenže když se do sebe postavy zamilují a chovají se jako by se znali měsíce, avšak ve skutečnosti se znají teprve dva, tři dny, nepůsobí to pro mě věrohodně. Nemyslím si, že "miluji tě" je fráze, která po pár dnech může mít nějakou skutečnou váhu. Stejně tak mi přišlo zvláštní, že Robin téměř bez jakýchkoliv ověřování a prověřování svěřil Báru do Anetiných rukou, nebo to, že je oba Aneta vzala po pár dnech seznámit se svou blízkou i ne tak blízkou rodinou. Nemůžu si pomoct, ale tohle mi u knížek prostě vadí. Ke konci knihy se však časový rámec začal prodlužovat a měla jsem z něj mnohem lepší pocit než na začátku.

Knihu tedy určitě můžu doporučit všem romantickým a něžným duším. Nečekejte však žádný vyložený slaďák, tenhle příběh je spíš tak trochu hořkosladký, protože všechny postavy v něm mají své vlastní "démony." To jim ale podle mě přidává na hloubce a důvěryhodnosti. I přesto však příběh zůstává příjemnou a tak akorát dlouhou oddechovkou, která vám může zpříjemnit pár dlouhých večerů.

1 03.11.2022

Čtenář detektivek by jistě označil děj knihy za snadno předvídatelný. Sám jsem měl od prvních stran jisté tušení, ba ne, byl jsem si téměř jistý, jak se příběh bude vyvíjet a dopátrám se tajemství domu sám. Jenže není příliš málo tušit, jaké děsivé tajemství ukrývají? Jistě, jistě bylo. Proto je třeba znát motiv, vědět kdy se jaká událost stala a způsob jakým se vše odehrálo. A to, prosím pěkně, Karen McQuestion zvládla na výbornou. Dítě noci vám nedá spát dokud nedojdete na poslední stránku. Čtete stranu za stranou, snad se vám i tají dech, zažíváte znechucení i pohrdání, ale i naději a šanci na dobrý konec.

A jaký je můj celkový dojem? Neváhejte a hned si Dítě noci přečtěte. Nebude litovat ani jediné minuty. A to jsem se ještě nezmínil ani o krásných deskách a ještě krásnějším přebalu. Podle nejnovějších informací bude podle knihy natočen film, a to už o něčem vypovídá, nemyslíte?

3 01.11.2022