psychousek komentáře u knih

Druhý díl trilogie byl skvěle napsaný a strukturovaný, celkově mne do děje autor vtáhl vlastně okamžitě, v prvním dílu jsem si jednotlivé postavy oblíbila a byla jsem poněkud napjatá, jak to bude pokračovat dále. Autor krásně pracuje se dvěma záporáky k hlavní postavě, nebo spíš postavám a světu, a skvěle propuje jedno zlo a druhé zlo, přitom každé samostatně. V celé knize nebyla žádná hloupá pasáž, občas dokonce bylo na pováženou, jestli čtu halucinaci nebo ne, autor vše popisuje z pohledu jedné postavy, což příběhu rozhodně dodává další úroveň oproti ostatním.

Kniha se mi ze začátku četla celkem obtížně, ale to jenom do konce první kapitoly, pak jsem přivykla autorovu stylu a hlavně postavám a všechno bylo jednodušší. Příběh jako takový je chvílemi předvídatelný, hlavně pro osoby, které sci-fi štou, nicméně je stále velmi příjatelný a rychle vás vtáhne do děje. Po celou dobu jsem si pokládala některé doplňující otázky, a bohužel jsem na ně nedostala odpovědi ani později, ale i tak byla četba velmi potěšující. Dokonce až tak, že následující dva díly jsem každý přečetla jen za 24 hodin každý.

Návrhář. Titul s ženskou siluetou, na níž jsou navržené šaty, svádí k představám o knize. Na zadní straně přebalu čekáme, že kniha se bude převážně věnovat Diorovi. Po dočtení však zjistíme, že to tak není. Nebo je?

Christian Dior byl úžasný návrhář, který, mimo jiného, do světa módy přinesl New look. Kniha od začátku sleduje příběh Copper, kterážto jako mladá vdaná paní přijíždí s manželem do čerstvě osvobozené Paříže. Zjišťujeme, jaké byly v Paříži nálady, co se dělo a proč. S Copper prožíváme důležité životní momenty a Dior je odstaven na druhou kolej. Alespoň tak to vyznívá. Nemyslím si, že to tak je...

Copper nám zprostředkovává to, za jaké situace Dior tvořil. Jistě, autor by mohl knihu pojmout tak, že by jednoduše popsal nálady ve společnosti a snažil se obsáhnout Diorův život ve fikci. Takhle bylo jasně vidět, co ho ovlivnilo, proč, jak. A proto mám za to, že se kniha jmenuje Návrhář.

Kniha mne velmi bavila, byla příjemná, čtivé napsaná, ryhlečtoucí. Pro čtenáře, kteří se nevyznají v poválečném světě módy ve Francii, doporučuji mít po ruce google, a když jména nebudou znát, zjistěte si, o koho se jednalo.

Rychlé shrnutí: kniha se mi líbila, subjektivně dávám 4 hvězdičky z 5. Doporučuji k přečtení :-)

Po přečtení knihy Problém tří těles jsem neměla chuť se do této knihy pouštět (viz komentář k prvnímu dílu). Dala jsem si velký časový odstup, a nakonec jsem se do Temného lesa pustila.

Musím uznat, že tento díl je podstatně lepší jak jednička - provázaný děj, komplexní motivace postav, skvěle uchopené, vysvětlené, skoro vše dávalo smysl (pokud teda pomineme setkání s kapkou, kdy vesmírná strategie mi přišla stupidní, v této pasáži měl autor buď víc rozepsat vnitřní motivace k takovému kroku, nebo naopak vyzdvihnout hloupost lidstva budoucího).

Sama teorie temného lesa mi přijde zcela bravurní, stejně jako konečná strategie Lua. Možná i chápu proč byl první díl napsán tak, jak byl napsán. Přeci jen nemůžete pochopit frustraci z konce vědy pokud nejste sami frustrovaní z její komplexnosti a neuchopitelnosti. (I přesto ale na svých názorech na první díl trvám).

Tato kniha je vlastně taková malá jednohubka. Na začátku zjistíte, že příběh vypráví robotická jednotka, která si upravila kód a zbláznila se do seriálů. Účelem knihy je z pozice této jednotky odvyprávět příběh (jaký - to nepovím, nebudu spoilovat). Četlo se to lehce - což dokládá i to, že za tři hodiny už jsem neměla co číst - poutavě, i v postavách jsem se vyznala. Autorka nezabihá do nejrůznějších perspektiv, jede přímo, a pouze z pohledu jednotky. Knihu mohu doporučit k přečtení.

Autor je strašné hovado - to je věta, kterou jsem si při čtení několikrát opakovala. Kniha jako taková mi přišla neutrální - nepotěšila, ale ani neurazila. Místy jsem se zasmála, ale nemohu říct, že by mne nadchla. Každopádně od autora žádám omluvu - v průběhu celého příběhu jsem nedostala ani jednu jedinou radu, jak vyčistit kvartýr...

Dala jsem si velký rozestup, mezi dočtení knihy a tímto slovním hodnocením, abych si mohla být jistá, že je objektivní.

Mám s knihou pár problémů. Styl psaní je za hranicí mé pochopitelnosti. Popisy fyzikálních problémů a teorií, které autor tak hrozně rád využívá, mne bolely. Tyto dlouhé pasáže mne dvakrát nutily, abych si připadal, jako idiot. Poprvé, když vysvětloval, a podruhé, když postava pochopila, zatímco já nikoli. Znamená to tedy, že jsem nechápala obrovskou část knihy.
Další problém pak je nedostatek prostoru pro vedlejší postavy. K čemu mi je, že postava X se živí tím a tim, proč rozvíjí jeho/její charakter, když s ním pak dál nepracuje?
Motivaci hlavní, v podstatě záporné postavy, proč poslala vzkaz, mi přijde dost vágní. Znamená to, že sice autor dosáhl toho, čeho chtěl, tedy důvodu psát druhý díl, ale přesto...
A největší problém je sama ta mimozemská rasa. Nemám ráda plagiátorství, a nikdo mi nenamluví, že autor knihy nikdy neviděl Futuramu, nebo že by mu Matt Groening dovolil půjčit si něco, co vymyslel. Což je zároveň i důvod, proč si myslím, že kniha nikdy nebude zfilmována.

Suma sumárum - tento počin mne nenadchnul, a zcela jistě se k němu nevrátím. Na druhou stranu, druhý díl by údajně měl být podstatně lepší a čitelnější, takže autorovi dám ještě šanci.

Celý život pracujeme, máme rodinu, přátelé, a najednou je konec. Přijde smrt, a už nejsme. Tato kniha ukazuje to, na co většina lidí nemyslí. Co se stane potom, co zemřeme? Parta přátel se sejde v milované hospodě, aby vyrazili na cestu, a splnili tak poslední přání svému mrtvému druhovi. Po cestě pak nejen vzpomínají na přítele, ale také, po setkání se smrtí, přehodnocují své vlastní životy.

Kniha je psána poměrně zmateným způsobem, čtenář přeskakuje od postavy k postavě, a musí se pročíst k pochopení kdo je kdo. Jenže jinak ani napsat nešla. Považuji knihu za nádhernou, leč depresivní, ukázku toho, co si nikdo nechce představit.

Knihu doporučuji k přečtení.

16.06.2019

Snad každý má alespoň nějaké povědomí o tom, že Schindler zachránil víc jak 1000 lidí před smrtí v koncentračním táboře. Ukázal to u pan Spielberg ve své filmové adaptaci. Ale přesto...

Kniha není psaná klasickou formou vyprávění. Autor si vzal za úkol přednést čtenáři příběh, který je podložený svědectvími slovními i písemnými. A v tom je právě kniha jiná. Keneally ve vyprávění kombinuje prózu a vědeckou práci. Nutno uznat i to, že na tento fakt v předmluvě upozorňuje.

Příběh se mi nečetl lehce. Jedna pro tuto kombinaci způsobu vyprávění, ale i kvůli obsahu. I přesto ji doporučuji.

Závěr trilogie se mi ze začátku četl špatně. Autor mění v průběhu knihy pohledy vyprávění příběhu. Sice zcela logicky, dává to smysl, ale mne to neuvěřitelně rozčilovalo. Zhruba do třetiny knihy jsem se musela ke čtení nutit, ale pak se to rozjelo. V prvním díle mi čtení nešlo, druhý jsem zhltla naposezení a třetí - bála jsem se opravdu celou třetinu, že to bude stejné jako jednička, ale pak se Ian zase rozjel a četlo se to jedna báseň.

Teď, na konci trilogie, musím - jelikož už mohu! - zhodnotit i celkový námět knihy. A přiznám se, že pro mne byl dosti děsivý - Ian pracuje s možností, že nacisti měli extrémně nebezpečnou živou zbraň, která silou vůle dokázala vlastně cokoli. Způsob vyprávění je vcelku poutavý a rozhodně promyšlený. A to se cení!

No sakra! Omlouvám se, ale tenhle díl byl super! Po prvním dílu jsem si říkala, jestli to zahodím a přežiju s prvním dílem, nebo zkusím číst dál. Přítel to četl předemnou a řekl mi, že pokud chci pochopit Gretel, mám přežít až do konce třetího dílu a k tomu se nedostanu jinak, než abych si přečetla druhý díl, jinak třetí nemá smysl. Tak jsem dvojku otevřela. Děj se rychle odvíjel a četlo se to jedním dechem. Dokonce mi to až připadalo, jako by to nepsal stejný autor, ačkoli jsem věděla, že to tak není. Logické zvraty, ačkoli jsme se posunuli o 20 let dál, vysvětlení, co se s postavami dělo bylo jednoduché, přímočaré. Druhý díl musím rozhodně doporučit, a tedy i jedničku, protože bez ní dvojku nepochopíte, a ačkoli teprve číst budu, tak předpokládám i nutnost přečíst si trojku, jelikož takovej cliffhanger na konci dvojky prostě nepřejdete.

Jak tuto knihu ohodnotit... Dočetla jsem ji - a to je základ. Příběh jako takový má vlastně dvě dějové roviny - anglickou a německou, které se vzájemně prolínají (a občas na sebe i přímo [podle akce v druhé zemi] navazují, ale za to může Gretel). Jenže je to celé takové prázdné. Jedná se o třídílnou ságu, tedy to beru tím způsobem, že se zde ustavují postavy. Sice tedy trochu obšírně a zdlouhavě, ale dá se to přežit. Nakonec jsem si přečetla i druhý díl (zkusím k němu také komentář napsat), ale to jen proto, že mne zajímalo, za jakým účelem Gretel manipuluje se všemi kolem sebe. Občas jsem se ke čtení tohoto dílu musela trošku nutit, ale bylo to celkem slušné.

Když jsem byla na střední škole, naše vyučující nám říkala obsah této knihy. V tu dobu jsem nepočítala, že si ji vůbec kdy přečtu. Zápletka mi přišla fádní a nezáživná. Dnes jsem konečně měla čas knihu dočíst. Všude se uvádí, že kniha je o nešťastné lásce, která skončí pod koly vlaku. Nikdo už ale nezmiňuje tu (podle mne) hlavní motivaci Anny. Celá její situace byla řešitelná, a to v průběhu celé knihy. Osudnou se jí nestalo rozhodování mezi manželem a milencem, ale mezi milencem a synem...

Knihu jako takovou nemohu doporučit. Každý si k ní musí najít svou vlastní cestu a svůj pravý čas. Je pomalá, rozvláčná, stejně jako 19. století v Rusku. A kdo chce, tomu předá i něco nad rámec pismen na papíře.

P.S.: Levina bych po smrti Anny velmi důrazně seškrtala...

Velmi dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak vlastně tuto knihu zhodnotit. A nakonec mi vyšlo, že neutrálně.

Tento příběh jsem již znala, a to od dob, co jsem viděla filmový muzikál před mnoha lety (opakovaně, podotýkám). Styl psaní mne neoslovil. Ve chvíli, kdy jsem se konečně začetla mi příběh narušil vypravěč/detektiv/student vysoké školy píšící diplomovou práci na téma "fantom existuje." Nejen tyto vsuvky byly rušivé, ale zároveň jeho přeskakování z děje třetí osoby na děj autorovo vyprávění, jak k důkazům přišel, až po násilné přeskočení k vyprávění další osoby.

Co Gastonu Leouxovi musím naopak nechat, a smeknout klobouk - ačkoli násilně přeskakoval, nikdy se neuchýlil k tomu, že by vyprávěl příběh z pozice fantoma ve chvíli, kdy jeho slovům/činům nebyla přítomna jiná postava. V některých místech k tomu vyloženě svádělo, ale autor tak neučinil.

Závěr? Kniha je pro mne osobně běžný průměr, který jsem si sice přečetla, možná mi bude ku prospěchu v jiných odvětvích než je literatura, ale nepovažuji za pravděpodobné, že bych se ke knize někdy vrátila.

A doporučila bych ji? Ano, ale pouze pokud by člověk před tím neviděl filmy...

Představte si, že jste stroj... Ne, vážně, jste stroj, kterému se najednou povedlo získat osobnost. A nejenom ji, ale i touhu psát o sobě. Kovboj se rozhodl, že udělá - co vlastně? Kniha mi prostě nesedla. Není psaná formou komplexního vyprávění, ale stylem několika příběhů (z nichž je ten poslední suveréně nejlepší a měl by se ještě víc propracovat, ten se fakt dal číst!), jenže než mi došlo, že to jsou na sebe velmi lehce navazující příběhy, tak jsem byla ehm dostl mimo... Navíc mi trvalo, než jsem pochopila, že je příběh vyprávěn z pohledu stroje (většinou tak pomalá nejsem), hledala jsem v tom osobnost nebo část člověka, což se mi samozřejmě nepovedlo...

Je možné, že jsem již stará, ale kniha na mne nepůsobila moc humorně. Podle tématu již bylo jasné, že bude obsahovat náboženské prvky, nicméně autor se snažil zahrnout všechna náboženství tak, aby se nepřikláněl ani k jednomu. Kniha mi přijde spíš jako dobová reflexe s nadsázkou na to, co se dělo v devadesátém roce. Smutné na tom je to, že je to přesně vztažitelné i na současnou dobu.

Nečetlo se mi to zrovna lehce "sednu a čtu," bylo nutné se na to místy úpěnlivě soustředit, ale přelouskat se to dalo....

Existují knihy, které otevřete, přečtete, řeknete si "to byl super příběh" a zapomenete na ně. Jenže tato kniha k nim nepatří. Mitch vypráví svůj i Morrieho příběh o životě, smrti, smyslu všeho, a vy, jakožto čtenář si najednou uvědomíte, že vaše myšlenky nejsou zcestné, že sice neexistuje univerzální správný způsob žití, ale vy na tom pracujete a nesnažíte se jen zapadnout do stáda. Tato kniha vzbudí neuvěřitelné pocity a myšlenky. A to je její největší hodnota.

5 25.12.2018

Z mé perspektivy autor shrnuje lidský život, a to z pohledu člověka, který zůstal živý poté, co se někdo z jeho blízkých zabije. Přišlo mi to, jako kdyby se snažil vyjádřit, že život je pomíjivý, nikdo si nezapamatuje celý příběh cizího člověka, a všichni si budou pamatovat jen části, střípky, které po čase nebudou dávat smysl. Hodně zajímavá kniha.

1 19.11.2018

Moje první kniha od Kundery, a podotýkám, že jsem ji nečetla z vlastní vůle (byl to úkol na VŠ). A popravdě jsem byla uchvácena. Skvěle napsané, podané, pár událostí z pohledu více osob, ale zároveň nikoho z nich. Existují prý jen dvě možná postavení ke Kunderovi - buď ho milujete, nebo nenávidíte. Asi se řadím k první kategorii, ale jistě to budu vědět, až někdy zkusím další knihu.

Když poslouchám lidi kolem sebe, většina (ať už cizí nebo moji blízcí) si myslí, že pro sebevraždu je vždy velký, ale zároveň stupidní důvod - vyhazov z práce, šikana, zlomené srdce, alkohol. Jenže Hannah ukazuje, že ne vždycky to tak je. Jistě, kniha je napsaná zvláštním způsobem, je jednodušší, místy zmatené vyprávění Hannah, ale je to její příběh, příběh puberťačky, která se zabila. Myslím si, že by si ji měli přečíst právě puberťáci, ale i mnozí dospělí. Třeba pak jednoho dne pochopí, co mohou mít činy za následky...

07.09.2018