puczmeloun komentáře u knih

Ten jazyk! Ta atmosféra! Bařina, vřesoviště, mlhy, záhadné skřeky, trochu toho mysteriózna, obydlí a mohyly předhistorických lidí, převážně Watsonovo vyšetřování (i když, však uvidíte...). Byla velká radost knihu číst a spolu s Watsonem a Holmesem odhalovat, co vše se za případem skrývá. Mám rád, když kniha nenápadně naznačuje, cíleně upozorňuje na podivnosti a některé věci nechává otevřené, aby mohl čtenář (úspěšně) spekulovat. "Pachatele" jsme v tom relativně malém množství postav odhalili docela rychle, ale množství různých zvratů probíhajících ve skvěle podané atmosféře místa bylo natolik chytlavé, že jsme byli až do posledních stránek napnutí, o co opravdu šlo a jak to tedy vlastně bylo. Je obdivuhodné, jak je kniha i po 120 letech stále čtivá.

20 11.04.2021

Velká klasika. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak autor v době psaní textu věděl, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu, jak se budou soudruzi mezi sebou bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami.

Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedno z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka) – nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A pak je 1984 taky unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem.

-----------------------------------

„To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“

"Co mám dělat?" jektal. "Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři."
"Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné."

18 01.03.2023

Začnete číst první kapitolu a hned přichází pocit, že dál to prostě nejde. Doslova peklo na zemi, u kterého jsem před 4 lety ztroskotal. Tentokrát jsem zvolil audiobook, který je o trochu snesitelnější (ve smyslu tíže tématu, konzervativním zpracováním dobře odpovídá pojetí textu), přesto... Podobné výpovědi, včetně kanibalismu a vraždění dětí, jsem četl v čínských Hovorech se spodinou, ale jak jde o Ukrajinu kousek od našich hranic, nemůžu říct, že jde o jiný svět a kulturu. Nejde, je to naše společná evropská historie... Nedokážu porozumět tomu, že stále existují lidé Stalina obdivující a obhajující. Nechat cíleně hladem zemřít miliony a ještě si to mnoha dalšími rozhodnutími pojistit, aby náhodou někdo nepřežil, to už je opravdu úroveň diktátorské paranoii Mao Ce-tunga. A tak kniha pokračuje dál s každou stránkou, i když začátek je natolik silný, že následující kapitola o noci dlouhých nožů a souvisejících čistkách v nacistickém Německu a Stalinovu teroru je vlastně "klasická evropská válečná historie".

Krvavé země se každopádně nezastavují před ničím. Jedno za druhým sází obvinění všech stran, ukazují chyby, které si mnoho lidí v mnoha zemích nechtělo a nechce přiznat. Takto nějak by měly vypadat historické knihy a hodiny dějepisu. Velice dobře napsané, každé slovo má váhu (natolik, že zkracovat citace moc nejde), zdrojů je více než dost, nejde pouze o čísla a statistiky, ale především o lidské příběhy.

A hlavně - na tisíckrát převyprávěnou historii se Krvavé země dívají převážně střízlivýma očima badatele, který poodstupuje od historie zneužité ideologiemi. A připomínají, že holocaust nebyl prvním plánem, nebyl tak technicistní, jak se o něm často "odosobněně" mluví. Naopak. Byl to chaos, neustálé změny plánů na úrovni států i obcí. Šlo o nelidskost a rozhodnutí konkrétních lidí - nacistických zrůd. Že tolik zmiňovaná Osvětim se v literatuře objevuje vlastně proto, že o ní mohli přeživší vyprávět, kdežto o jiných mnohem horších místech už prakticky nikdo vyprávět nemohl - šlo doslova o továrny na smrt (jak velký je rozdíl mezi koncentračními a vyhlazovacími tábory). A pak taky, že dějiny druhé světové války a jejího začátku nejsou pouze o utrpení Židů (natož v Německu), ale například také Poláků doslova naháněných po celém Sovětském svazu.

18 22.04.2021

Mnohorozměrná knížka. Ale ne pouze svými hrátkami s několika rozměry, ale hlavně svou stavbou. Už celá série není jen třemi navazujícími knihami a lineárně postupujícím příběhem, ale základ, na který se nabalí budoucnost a následně i nástavba celého vesmíru a prakticky neomezeného času. Z 20. století a příběhu jednotlivců v komunistické Číně se autor přes střet dvou soustav dostává až k celovesmírným tématům, fyzikálnímu filozofování nad samotnými přírodními zákony a božským civilizacím, pro které jsou hrátky s galaxiemi drobností. Třetí díl tak nejen že navazuje, ale doplňuje, rozšiřuje a vrací se. Do toho je nutné říct, že nejde jen o samotný příběh, ale kniha je prošpikovaná kapitolami "z historických knih", pohádkami na míru i malými krátkými odbočkami (zmínit musím několik velmi silných stránek o "střelci").

Takže i když má Vzpomínka na Zemi velmi velmi pomalý rozjezd a celý začátek může působit dojmem textu, který měl autor v plánu doplnit do předchozí knihy, postupně (a to se bavíme u knihy o 751 stranách) se rozjede v očekávaném tempu a končí tam, kde bych to ani nečekal. Velmi mě tak bavilo vymýšlet, kam autor směřuje, jaké zvraty vymyslí - a je skvělé, že jsem se trefoval jen s omezenou úspěšností a často jsem byl překvapen. Ve spoustě momentů jsem se tak při čtení zastavil a říkal si, "ty kráso", tohle už autor nemyslí vážně. Myslel a přitvrdil. Narazit na podobný text je tak vždy velká radost - sledovat jak někdo ve svém řemesle exceluje a jeho výsledky baví nejen jeho, ale i nás, čtenáře.

Jsou dva druhy knih, které čtu bez dechu, po nocích a v jakémkoli volném čase, abych se dostal až ke konci. Jsou to buď jednoduché ale silné kusy, jako je Silo nebo Impérium. A pak jsou to hluboké knihy, jako je Hyperion nebo Vzpomínka na Zemi, kde člověk obdivuje originalitu a cítí jakýsi tíživý pocit, který ho žene pořád dál a dál... Neříkám, že by se některé věci v této knize nedaly vymyslet jinak a že by vše napsané mělo neprůstřelnou logiku... Ale... Na vědeckou promyšlenost a hloubku ústřední myšlenky temného lesa, dovedenou ke konci knihy až k samotným hranicím ne/možného, na tu asi nikdy nezapomenu. A člověku při myšlenkách na vesmírnou "prázdnotu" nebo čtení dalších sci-fi kousků už nikdy nedá spát...

17 04.05.2023

Tato kniha je neuvěřitelná. Dá se číst jako vtipný příběh o dobrodružství, který je plný fantazie a obrovského množství nápadů. Může se brát jako dokonalý popis lidství zahrnující vše od válek přes náboženství po přátelství a lásku. Čtenář si u Dobrých znamení může odpočinout a užít si radost ze samotného dobře napsaného textu. Je možné v nich vidět třeba i parodii dneška. Zároveň ale přináší možnost zamyšlení a varovně zdviženého prstu, přitom velmi nenuceně a jakoby mimochodem. Je možné v knize listovat a hledat neodhalené vtipy, skryté odkazy nebo naplňující se proroctví*. A hlavně, i kdyby ji člověk četl po sté, vždy v ní najde něco nového a zábavného.

A když je bonusem množství skvělých ilustrací (speciální sběratelské vydání), nebo interpretace skvělého Jana Zadražila, člověk by až přidával šestou hvězdičku. A mimochodem, musím důrazně potvrdit úvod (i dovětek) zmiňující Dobrá znamení jako knihu Pratchettem a Gaimanem nejvíce podepisovanou v těch nejdivnějších stavech. První kus mi byl kdysi kamarádem sebrán a už nevrácen. Druhý mám doma v dost zbědovaném stavu, schovaný vzadu v poličce a plný poznámek, odkazů a doplnění. Třetí a čtvrtý (ilustrovaný a audioknihu) už si opečovávám. ;)

Do Dobrých znamení je zajímavé se vrhnout i po přečtení jiných knih obou autorů. Je vidět, že v nich svá témata a vtipy pilují, aby je právě zde mohli následně použít jako takové "the best of". Já se zrovna trefil s Americkými bohy a Čarodějkami na cestách, kde jsou podobná témata rozvíjena. A sem tam je použit i podobný vtip nebo kulturní odkaz...

* Prakticky vše, co vám v knize přijde trochu divné/nehodící se/příliš zdůrazněné, má svůj smysl. A může jít o odkaz na reálný svět, nebo další/předcházející stránky. Vždy, když se mě někdo ptá na moji nejoblíbenější knihu, vyberu si právě Dobrá znamení a příklad Elvise. Takovéto skryté vtipy prostě miluju. A přitom tenhle není ani zdaleka jediný. Nekompletní přehled odkazů na vnější svět naleznete třeba na webu "lspace", "vnitřní" odkazy na stránky knihy samotné už musíte najít sami. Stojí to ale rozhodně za to, doporučuji celým svým čtenářským srdcem...

16 01.02.2021

Poetický jazyk, silný příběh i zakončení. Pro vybudování zážitku z četby (či poslechu*) není nutné popsat stovky stran a věnovat se mnoha vedlejším postavám. Zde má vše řečené smysl. Jasně, drobnůstku s Faustem beru jako výjimku potvrzující pravidlo. A dokonce i v tuzemsku tak oblíbený a do nekonečna opakovaný milostný trojúhelník (zdá se to být kulturně dlouhá tradice) zde má své jasné místo, není patetický a text slušně dotváří. Nemluvě o netradičním motivu Sedmihradska a vrchu Koppel.

A také oceňuji zde v zajímavostech uvedené propojení s moravskou historií.

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.

15 18.01.2023

Krásně hravé, doplněné písněmi i básněmi, vtipnými i ostrými dialogy* a přesto docela dospělé a nesklouzávající k nějaké dětinskosti. Sem tam dokonce kniha prolamuje čtvrtou stěnu a navazuje dialog se čtenářem. Je to parádně vyvážený mix dospělejší fantasy s pohádkou a doplněné zdravou dávkou vážných témat. To vše provází velice povedené ilustrace a očividně trochu starší překlad, takže sem tam i nějaké slovní spojení zní velice archaicky - obojí se ke knize a jejímu zabarvení parádně hodí.

* Scény prvního objevení trpaslíků u Bilba i Medděda, nebo rozhovory Bilba s Glumem i Šmakem jsou vpravdě geniální.

15 14.12.2022

Přes všechny sci-fi prvky (různé planety, vesmírné lodě, silová pole...) je to vlastně fantasy. Nebo snad dokonce jakási futuristická verze středověkého příběhu, plného cti, válek, moci, intrik a lstí. Do toho kulisy pouštní planety, červové (obří olgoj chorchojové) a Fremeni (jacísi arabsko/berberští obyvatelé planety). Je to celé velmi umně seskládáno do zajímavého příběhu, i když ten plyne skrze stránky knihy bez nějakých zásadních překvapení. I s tím, že začátky prakticky každé z kapitol jsou vlastně svým způsobem neuvěřitelným napovídáním. Autor tak celou knihu bere spíš jako svého druhu kroniku všeobecně známých událostí, kde není potřeba něco skrývat nebo něčím překvapovat. I tak ale jde o velmi hutnou a zajímavou knihu. Pro mě už minimálně čtvrté "zpracování" (audiokniha po papírové knize, starším filmu a seriálech).

15 21.12.2021

A vida, odtud je ono slavné: Setapouch! Sobý hnusec!

Jinak, máme nově v rodině tetu Kateřinu (rodinným stavem a jménem, povahou a množstvím rozsévaných přísloví naštěstí ne), a tak jsem si chtěl ze zájmu připomenout originál čtený naposledy někdy během školních let. A je to svým způsobem vtipná připomínka doby první republiky (zajímavé, že kniha je až z roku 1942), styl humoru mi sedne, ale už je na tom vidět jisté stáří. Nebudu zapírat, že je to odpočinkové pohodové čtivo, kde se člověk opakovaně zasměje v místech tematicky nadčasových (nemluvě o již kultovních hláškách), množství věcí už ale odkazuje na společenské situace dávno minulé a pokud člověk "netrpí" nostalgií, úplně si je neužije. A přiznávám, že mě i při tomto čtení překvapil podivuhodný koncept knihy, kdy je většina textu věnována pobytu u dědečka a úvod se závěrem jsou jakýmisi přílepky. On je ostatně děj v Saturninovi spíše jen nosičem historek, různorodých situací a slovních hříček.

CITACE: Trestem smrti a celkovou konfiskací majetku bude postižen ten, kdo se za účelem šíření protirevoluční nálady a myšlenek zapojí do činností, jako jsou: 1) kritika politiky strany a státu prostřednictvím projevů, akcí nebo prostřednictvím vytváření a šíření reakčních myšlenek; 2) výroba, držení nebo šíření reakčních publikací a dokumentů; 3) psaní reakční korespondence.

Noční můry čtenáře 1984 zhmotněné do dědičné totality východu Asie. Země, kde je hlídáno úplně vše od počtu jídel přes přesné fráze výuky učitelů po mnohaleté vojny. Jaký máte nosit účet, jak se máte starat o portrét vůdce, kde má být váš odznáček, jaká je vaše společenská třída, kolik toho máte (na sebe i jiné) hlásit straně či "politické domovnici" (inminbanu), kam můžete chodit, kde můžete bydlet, s kým se máte oženit... Ale naopak přehlíženo je systematické znásilňování na vojně (obojí pohlaví), cílená šikana chudých (nižších kast), utrpení všech generací končící často smrtí (mrtví se překračují, staráte se hlavně o sebe), závislosti vládnoucí třídy zahrnující všemožné včetně drog, prostituce i třeba jen západních filmů a her (ale jen proto, aby bylo v případě potřeby možné onoho hříchu využít, včetně záminky pro likvidaci hříšníků). Lidé mizí. V tom "lepším" případě nevíte kam a doufáte, že jde jen o nucené přestěhování někam na periferii. V tom horším víte proč, povinná je totiž účast na popravách - pro děti, i dětí. A v tom nejhorším víte, kam zmizeli, ale smrt by pro ně byla milosrdnější...

U čtení podobných knih vždy myšlenkami docházím k tomu, jak je neuvěřitelné, co vše si na sebe lidstvo dokáže vymyslet. Resp. vymyslet na jiné, které je potřeba k získání moci, zdrojů, vlastního potěšení... V jakých šílených podmínkách dokážou lidé žít a mít i v nich radost (i třeba jen z jednoho jediného nalezeného bonbonu, který pro někoho může být nejšťastnějším momentem dětství). Že se stačí špatně narodit a nemusíte mít nikdy šanci okusit svobodu...

Krom skvělé obsahové stránky (cíleně vybrané jen některé rozhovory tak, aby to dávalo čtenáři smysl a udělal si alespoň základní představu) je kniha navíc velmi hezky zpracovaná. Svou barevností, ilustracemi i grafickým stylem lahodí oku čtenáře. A oproti předchozí knize Mezi dvěma Kimy jsou poznámky pěkně pod čarou a velmi dobře uvádí potřebné faktické poznámky směřující k životu v KLDR i historii země.

Jako předkrm, nebo třešničku na konec, doporučuji rozhovor pro Studio N, který dodává celé knize kontext a doplňuje osobní pohledy autorky.

A pro ty, kterým jedna takováto kniha nestačí, doporučuji pokračovat v dalších mistrovských rozhovorech. Ať už těch čínských, jako jsou Hovory se spodinou (od Liao I-wu), tak těch východoevropských, reprezentovaných třeba Modlitbou za Černobyl (od Světlany Alexijevičové). U obou autorů je toho na výběr samozřejmě víc.

CITACE: "Po každé jízdě jsem musel vyplnit protokol, do kterého se zapisovalo úplně všechno. Časy, lidé, prostředí, s kým dotyčná osoba jela, co probírali, jak se tvářili, jestli si něco předali, jak byli oblečení, jestli pili, jedli, kolik a co. Zkrátka úplně všechno. Korejská strana práce a různí lidé vyšších hodností chtějí vědět o ostatních naprosto všechno, každý pohyb, každý přešlap, aby je pak mohli v pravý čas zdiskreditovat. Práce řidiče mé naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."

15 20.06.2021

Ze začátku jsem měl trochu problém s hlavní interpretkou - poslouchal jsem audiobook - ale nakonec jsem si ji s celým příběhem spojil a knihu na několikrát doposlouchal až do konce. Nutno říct, že některé části jsem si pouštěl opakovaně, protože v těch jménech jsem se opravdu ztrácel (kdo je čí matka, teta, dcera, kdo má jakou přezdívku, jaké se jmenují stejně, podobně a proč...), ale výsledek je opravdu magický. Někdy jako by člověk poslouchal Pratchettovu Zeměplochu a tamní hlavologii čarodějek z hor Beraní hlavy, někdy jde o tvrdou připomínku dob minulých dvou totalit, někdy jde o pohádky a příběhy moravského venkova a někdy až na dřeň vytěžená témata diskutovaná i v dnešní době. Hlavně je to ale skvěle napsané a velmi dobře poslouchatelné... Krása... Až by se člověk chtěl vydat zase někam do hor, do přírody...

15 22.04.2021

Je fascinující v dnešní době číst něco, co bylo původně určeno očím jednoho vládce v 16. století (i když on to pravděpodobně nikdy nečetl). Stejně tak se dívat na základy myšlenek, které se postupně vyvinuly v současnou politologii a mezinárodní vztahy. A zároveň mezi řádky hledat cíle samotného Machiavelliho, které se nepokrytě odhalují v samotném závěru knihy.

To, že Vladař vlastně neodpovídá dnes používanému slovu "machiavellismus" (resp. notoricky známému sousloví „účel světí prostředky“), je už známé. Jasně, objevuje se tam dost realismu i "flexibilního jednání panovníka," ale také opakovaný důraz na dobré chování k lidu a veřejné mínění nebo udržení stabilního "právního a morálního prostředí". Každopádně jde ale o velmi zajímavý pohled do myšlení té doby, včetně některých sociologicky-politologických myšlenek, které zatím nestárnou...

14 14.07.2021

Normálně se do čistého klasického fantasy nevrhám, tohle je ale zásadní výjimka. A i když jsem knihu (resp. celou sérii) vlastně četl celou jen jednou, filmy jsem viděl v jejich různících se verzích mnohokrát. V tom ideálním věku, kdy prostě nejde zapomenout. Po letech jsem si tak Pána prstenů chtěl znovu připomenout v originále a audioverze se ukázala jako ideální. Kdybych totiž Společenstvo prstenu četl jen jako text, na to nejvyšší hodnocení by nedosáhlo - obsahuje totiž milion různých jmen, rodokmenů, historií a názvů. Jenže verze, která je načtená Alešem Procházkou je úplně jiný kalibr. Hlas filmového Snapea jako by ve zdech Bradavic vyprávěl podmanivě historii kouzelnického světa a dobře tak vynikne bohatý Tolkienův jazyk, který dokáže z popisu každého zvadlého listu udělat starobylý čarokrásný les a z krátké procházky mezi dvěma městečky dobrodružství zahrnující několik ras, čarodějných tvorů a historky, které se budou vyprávět po mnoho generací. Vše navíc doprovází dobře zvolené hudební předěly. Tomuto zpracování tedy velmi zaslouženě patří pátá hvězdička a každému fanouškovi Pána prstenů rozhodně doporučuji.

Pátá hvězdička pak patří i ilustrované knižní verzi, které jsem neodolal a se kterou se jednou za čas listováním těším...

14 22.06.2021

Jednou za čas se snažím rozšířit si obzory a zabrouzdat i ve vodách literatury, kde nejsem cílovou skupinou. V tomto případě už jsem o autorce Aleně Mornštajnové slyšel tolikrát, že jsem neodolal a zvolil její nejznámější knihu v audioverzi. I proto jsem se ze začátku cítil jako při poslechu podobně zpracovaných Žítkovských bohyní, v tomto případě jde ale čistě o historický (a v českém prostředí samozřejmě i vztahový) román bez ničeho navíc. Chtěl jsem se nechat překvapit a do knihy vstupoval pouze se znalostí událostí spojených s oním objektem na přebalu - tedy s očekáváním originální, pro mě neznámé a dříve v literatuře nepoužívané historické linky. Ta ale vystačila pouze na úvod a místo toho jsem dostal další z řady románů vstupujících do vod druhé světové války, perzekuce židů a nacistických zločinů. Neříkám, že některé části nebyly silné, ale krom velmi dobře podchycené atmosféry závidějícího, velmi málo empatického a nepřejícího českého maloměsta v dobách dvou totalit, kde se každý zná a každý na někoho něco ví (nebo proti němu něco má), nepřinesla nic nového. Je to dobře napsané dílo se zajímavou strukturou a očividně dobře provedenou historickou rešerší, chybí tomu ale právě něco, co jinde není zpracováno ještě o trochu lépe...

14 22.04.2021

Nikdy bych neřekl, že budu číst více než 600 stránek dlouhou bichli o neúspěšné polární expedici a bude mě to bavit. A už v realitě asi nikdy nebudu cítit (slyšet i v duchu vidět) takový mráz, jaký dokáže jen slovy vytvořit Dan Simmons.

Je velkým potěšením číst knihu, která v sobě přirozeně spojuje tři rozdílné žánry. Začátek nijak výrazně nevybočující z podoby historického románu jsem s Franklinovou expedicí prožíval stránku za stránkou, otevřel si spolu s knihou také atlas světa, procházel si ony dnes už tolik nezamrzlé končiny na fotografiích (i družicových snímcích), četl si historické články... Navazující temná část postupně přechází v "survival horor" s útočícím ledním medvědem, teda pravěkou obludou, vlastně věcí z ledu, no však uvidíte... Je prošpikovaná akčními částmi, kdy útěk ledařského mistra přes ráhnoví a ledové labyrinty byl jeden z vrcholů knihy. A nakonec postupně dávkované snění, mytologie i drsná "psychopatologie", která se spolu i s těmi dříve divnějšími částmi (podivuhodná scéna s "flétnou", o které se už pak nemluví) a detaily splétá do dostatečně uzavřeného a zároveň příjemně otevřeného závěru. Ostatně v realitě byly obě lodi objeveny až několik let po vydání knihy.

I když to někdy v polovině knihy vypadá, že vše už je jasné a dál už není mnoho co řešit, autor nekompromisně pokračuje přes tlakové hřebeny, praskající led, množství mrtvol, krev, drsnou námořnickou mluvu, nemoci ("vše, co chcete vědět o kurdějích"), tehdejší předsudky i sodomii... V minus sedmdesáti stupních to jinak než naturalisticky (Eskymáci v iglú by k tomu měli co říct ;-) nejde.

Ano, někdy je opakování jmen (seznamy "obětí" se objeví ve své délce hned několikrát) či termínů ("temovačův pomocník", "Prestonovy patentní světlíky"...) trochu otravné, je ale vidět, že jako u dalších svých knih autor klade důraz na detail (což je vidět i ve velmi hutném seznamu pramenů) a jako jinde se inspiruje i ve světové literatuře - tentokrát pro mě bylo potěšením narazit na důraz kladený na "Knihu Leviathanovu" (kterou oproti Proustovi v Ílionu a Keatsovi v Hyperionu znám).

A hlavně - kromě listování v knize (má v sobě užitečnou mapu) jsem si celý text užil především zpracovaný ve verzi audiobooku. Každou postavu čte brilantně jiný herec a dává jí svůj osobitý hlas i pojetí. Výsledek je tak opravdu radost poslouchat. Všechna čest hlavně Martinu Stránskému za jeho kapitána Croziera.

14 11.03.2021

Já téhle knížce můžu odpustit hodně. Že je cíleně nadsazená. Že se snaží až příliš šokovat. Že jde po těch nejzákladnějších (rodičovských) citech. Že (neuspokojivě) hraje na konspirační notu. Ale že jí chybí opravdový děj, když pominu "zápletku", která se dá říct v jedné větě, to jí odpustit nemůžu. Tak se to soustředí na to, ukázat "jeden den v životě řezníka lidí", že zapomíná na chuť čtenáře i po nějakém tom výživném příběhu.

Ano, přiznávám, že jsem se po dlouhé době nechal zviklat ukázkou, kdy první stránky slibují i něco navíc, a zajímavě pojatou obálkou. Nebral jsem tak moc v potaz hodnocení předchozích čtenářů, což normálně dělám a což byla očividná chyba.

13 04.10.2023

Solidní antidetektivka. Ani nevím, jak lépe knihu popsat, ale od začátku v hrubých obrysech víme, co se stalo, ale ne jak a proč. A i tak je to pekelně čtivé a napínavé, člověk chce vědět všechny detaily, ale King ho řádné napíná, provokuje, láká do slepých cest, aby ho pak překvapil nepředvídatelným. Nemluvě o celém pojetí textu, který je nekončícím monologem hlavní postavy. Pěkně drzým a užvaněným, přesto zábavným. Že je to celé zabalené do obalu amerického maloměsta se všemi zdejšími nešvary od rasismu přes alkoholismus po domácí násilí už navíc autorovy čtenáře nerozhází. Tentokrát se však obejdeme prakticky úplně bez nějaké fantasy/nadpřirozené linky...

Oceňuji zároveň v knize přiloženou mapku Maine se zvýrazněnou cestou zatmění (i zdejšími ne/fiktivními městy, včetně známého Derry), uzavření příběhu skrze novinové výstřižky nebo detaily poschovávané v textu, které knihu výrazně oživují – třeba i nenápadným zamyšlením nad zlatem ukrytým v mořských vlnách.

13 22.07.2022

Mnohem lepší, než si to pamatuji. Velmi lidské na to, v jakém prostředí se děj odehrává. A velmi pozitivní na to, že v knize umírají (nejen) lidé. I velmi nehezky. Na začátku dosti civilní, postupně víc a víc "tajemné". Mysteriózní detektivní příběh o životě myši, lidí a jejich konci.

Ano, King umí perfektně otravné, zlé a zlomyslné postavy. Stejně jako ve čtenáři dokáže jen slovy a popisem vyvolat velmi nehezké pocity. Obojí do tohoto příběhu neodmyslitelně patří. Ve mně se přesto mnohem silněji uhnízdí ony příjemné momenty sdílené dobroty lidství.

Neuvěřitelné, jak to pořád funguje. A ano, přiznávám, i na mě. Přitom nejsem cílová skupina...

Když totiž pominu všechny části, které vyloženě necílí na moje čtenářské zaměření, rozhodně rozumím tomu, že i po více než 200 letech od vydání je kniha stále oblíbená a čtená. Mění se totiž svět, technologie nebo zvyky, ale lidi, ti se prostě mění jen minimálně. A i když zrovna nejste obyvatelem rodinného sídla se sluhy, nějakou část rodiny nebo přátel prostě v textu pozná každý. Nemluvě o ústředním příběhu, který dokáže zasáhnout i takového balvana, jako jsem já :) A to jsem si myslel, že onen známý film s Keirou Knightley je dílo vycizelované i na jiné publikum. Nikoli. I knihu jsem si tak svým způsobem užil, dodává tomu celému zajímavou plasticitu. Včetně zábavných rozhovorů mezi rodiči hlavních ženských postav.

A tedy lady Catherine, jako by vypadla z Kerska. Máte štěstí, že jdu zrovna kolem...

Rozumím, že pro mnoho čtenářů jde o skvělou alegorii. Některé věty z knihy doslova zlidověly a oproti mnoha jiným dílům se tady všemi deseti přikláním k zařazení mezi povinnou školní četbu. Jenže. Čtenářům (a milovníkům) vyzrálejšího, propracovanějšího a temnějšího díla 1984 (resp. skvělých komiksových adaptací) musí Farma zvířat logicky připadat příliš nadsazená, jednoduchá a s postavami až filmově zveličenými. Já si z toho odnáším pocit, že Orwell musel po návratu své vzpomínky na španělskou občanskou válku někde hutně ventilovat a než došlo na pozdější knihu, byla "zvířecí verze" ideální možností.

12 10.01.2023