puczmeloun komentáře u knih
Kniha tří Vandráků je skvělou zábavou. Není to klasický cestopis, kde se společně s autory dozvídáte něco o všech procestovaných zemích, ale spíše si užíváte to, že i cesta je cíl. Společně putujete, pijete, ochutnáváte, natáčíte, padáte, opravujete, nabíjíte, pracujete, potkáváte, přemlouváte, překonáváte vzájemné dusno (v závěru už by se přitom dalo krájet)... Je to vtipné a tři vzájemně se doplňující pohledy (v audiu střídající se hlasy) tomu dodávají šmrnc. Blbůstka, ale příjemná – doslova "feel good" audiokniha :) Moc hezky navíc doplňovaná zvuky přímo z natočeného materiálu.
To, že v audioknize chybí obrázky a mapy, je jasné. Grafické zpracování původní knihy za to stojí a audiokniha tak o něco přichází. Už trochu větší škoda je, že chybí úvod a představení tří cestovatelů s jejich motivacemi je z nějakého nepochopitelného důvodu přesunuto na závěr. Navíc, i když je u knihy uvedeno, že je nezkrácená, hned v prvních kapitolách chybí důležité poznámky (zmiňující třeba jednu z primárních motivací k cestě) a pak dokonce i části samotného textu, kdy tak posluchač přichází o první pád nebo výjezd z přístavu. A že v téhle verzi opravdu chybí důležité části vysloveně říká jeden z Vandráků dokonce někde v prostředku knihy. Což je dokonce více než škoda a kromě veřejně dostupných prvních 40 stránek si budu muset sehnat i zbytek. Nemluvě o tom, že člověk pořád myslí na to, co mu uniká i z verze filmové...
Netradiční, ale nedotažené. Velmi mi to připomíná film Lék na život (2016, nejde o ne/přímou inspiraci?), který začíná při zemi, civilně, lázeňsky, jenže postupně se z něj začíná stávat mysteriózní až béčková bláznivina. URaNovA má v tomto podobnou stavbu, kdy ze začátku sází na komunistickou totalitní minulost Jáchymova, osudové události zahraničních "hostů" a současné radonové lázeňství, aby postupně přešla v nadpřirozenou záhadologii. Jenže zůstává někde na půl cesty. Nedojde do fáze ad absurdum, ale ani se nesnaží mysteriózno (a to ostatně ani počet přifouknutých stránek) ukočírovat v překvapivější a logičtější linku. Je to zábavné a v české literatuře vítané (velmi oceňuji, že knihu neovládá přeužívaný tuzemský vztahový trojúhelník, i když i na něj dojde), ale něco tomu chybí. Dopilovanost (i vzhledem k rozehraným vedlejším postavám) nebo viditelnější nadsazenost, obě varianty by mě ve výsledku potěšily.
Hodně oceňuji naopak audioknižní interpretaci Petra Čtvrtníčka. Ten knize dodává další rozměr, jím zvolený až ironický tón se totiž k textu perfektně hodí. Bez něj by mě URaNovA pravděpodobně bavila o dost méně.
Vybuchující morčata? Genocidní čarodějná královna zesměšňovaná londýnským davem? Zpochybňování práv žen (dětí...) nebo hledání otroků? Vznik světa písní či sázení dospělého člověka do země? Nejen to nabízí Čarodějův synovec...
Je to celé nadmíru zábavné. Jasně, je to pro děti a sem tam se až příliš projeví nějaká křesťansko-moralizující část. Tím, že ale od napsání knihy už uběhl nějaký čas, to má celé velmi zajímavou a specifickou atmosféru. Někdy asi ani ona zábavnost nebyla cílená, ale právě roky od napsání docela změnily kontext. A samotnému mi připadá, že když to srovnám se zbytkem Narnie, je to nějaké drsnější a méně pohádkové (spíše fantasy). Za mě překvapivě dobré, proč ne :)
Tohle je strašně strašně špatné a jako poslední díl bohužel i to nejhorší z Narnie. Kniha se totiž soustředí a točí kolem toho, co některé z předchozích dílů dělalo ty nejméně povedené a nejvíce otravné. A zároveň zdůrazňuje některá dříve skrytější témata, která se do tohoto typu literatury prostě nehodí. Ano, mluvím o i v dalších komentářích často zmiňované náboženské lince, která tady na povrch vybublala už trochu nad míru...
Co je tedy Poslední bitva? Znovu čteme o orientálně černobílém Kalormenu, ale oproti knize Kůň a jeho chlapec přicházejí do Narnie naposledy také návštěvníci ze Země. A i když se tak vrací unikátnost propojení obou světů, je to v tomto příběhu prakticky jedno. Všichni se totiž chovají neuvěřitelně hloupě, postavy jsou psány zjednodušeně až černobíle, to, co lze těžko popsat dějem, člověka až fyzicky bolí a je až neuvěřitelné, že mravoučně-otravná a slizká "aslanovitost" se dá vytvořit i bez něj (na konci se ale samozřejmě dočkáme i jeho). Máme tady debaty o náboženství a víře, jakýsi podivuhodný duoteismus (jakože opravdu po šesti dílech?), zpochybňování práv dospívajících dívek, posmívání se "mouřenínům" a jako bonus i zlehčování smrti až jakýmsi fatalismem, kde je ale konec života brán jako odměna (opravdu? v pohádce?).
Celkový dojem je pak takový, že Poslední bitva nedává smysl s ohledem na předchozí knihy. A to nejen v onom dvojbožství, ale i v tom, že Narnie je najednou středem veškerého dění (dříve byla jen středem vyprávění) a my ani nevíme, co se děje se zbytkem světa (Kalormen, Archenland, ostrovy...). Celé téma je navíc psané strašně náboženským jazykem, kde oproti mnohem lépe a poetičtěji napsané knize Bratři Lví srdce, je tady jen utrpení a propaganda.
Nemít možnost i poslechu audiobooku, odložím knihu někdy okolo čtvrté kapitoly. Jestli někdy budu (třeba jednou s dětmi :) ještě jednou číst Letopisy Narnie, oba "kalormenské díly" rád vynechám. Opravdu by mě zajímalo, co jimi autor myslel, resp. co ho donutilo najednou přestat pracovat s pohádkově zlými čarodějnicemi, magickými tvory nebo černou magií a psát o "česnekem páchnoucích mouřenínech", kteří jako by vypadli z facebookových statusů krajně pravicových politických stran...
Uff...
Pohádka, která v sobě ale skrývá zajímavá témata, jinak v tomto druhu literatury pomíjená:
- Zpochybňování významu hlavních hrdinů jinými postavami a jejich neustávající zkoušky
- Oportunismus některých postav (např. vztah k dřívějšímu "režimu" Bílé čarodějnice)
- Vnitřní rozbroje "revoluce"
- Intriky ve "vládnoucí třídě", kdy pak nejde jen o sílu a čest hlavních hrdinů
- Zajímavé předkládání sporu konzervativních a liberálních/pokrokových názorů (i když značně přehnané - např. zda je lepší most nebo brod)
Samotný příběh je pak jen lineární rozvíjení předchozích knih, kdy vlastně nenastane nic převratného. Kromě výše zajímavých témat mě tak spíše než děj, zaujaly dva "pánoprstenovské" momenty - putování divočinou jako by vypadlo z knihy Společenstvo Prstenu a strašidelný bojový přesun stromů jako by odkazoval na Dvě věže (ty jsou ale přitom o tři roky mladší).
Nechat se unášet fantazií. Temnou, pesimistickou, drsnou, ale strašlivě poetickou. Ne všechny povídky jsou geniální, ale ty silné opravdu zapůsobí. Pro pozemšťana neuchopitelná procházka upršenými lesy Venuše, hned dvojitá fantazií ovlivněná nesmlouvavost dětí*, konec života v nekonečnosti vesmíru, zamyšlení se nad náboženstvím i rasismem, která jsou přitom velmi civilní a pochopitelná, síla fantazie i boj proti ní... Mnoho použitých témat je známých (u některých novějších děl bych v Ilustrovaném muži i hledal inspiraci), pro čtenáře Bradburyho jde často o návrat k Marťanské kronice, ale celé je to až neuvěřitelně návykové.
Všemu pomáhá i forma audioknihy, kdy je velmi vhodně zvolená podkresová hudba i přístup vypravěče – Jaromíra Meduny. Na začátku mi to připadalo až rušivé, nadužívané, ale postupně jsem se od zvolené kombinace nemohl odpoutat.
* Jaký to rozdíl oproti nerealistickému Věku supernovy (Liou Cch'-Sin).
Člověk je při čtení samozřejmě ovlivněn oním nejstarším a nejznámějším filmem, obě díla od sebe nejde už po tolika letech a jisté kultovnosti oddělit, ale přesto přichází pár překvapení...
+ Jsem moc rád, že kniha dává v otázce času i lokace větší smysl než film (vždy mi to vrtalo hlavou), i když pravda, není to tak efektní (přebal audioknihy proto mate a láká na něco, co - naštěstí - nepřijde).
+ Baví mě zarámování příběhem z vesmírné plachetnice. Takový příjemný autorský vtípek.
- Připadá mi, že si autor načetl až moc textů o výzkumu chování zvířat a prostě se z toho musel vypsat. Až natolik, že dlouhé odstavce o experimentech (a vychytralosti hlavní postavy) jsou na tak krátkou knihu poněkud ubíjející.
- Chápu, že je kniha jakýmsi zamyšlením/alegorií ve fantasy hávu, ale těch náhod a souher okolností je trochu moc.
...každopádně jde o klasiku, která si své místo v poličce zaslouží. Už jen samotným (evolučně-devolučním) základem celého příběhu.
Mrknutí obrazovky je jednou ze dvou novějších knih shromažďujících kratší texty Terryho Pratchetta, kdy v češtině vyšla (zatím?) pouze samostatně. Obsahuje téměř všechny povídky z oblasti fikce (oproti "nefikci" v A Slip of the Keyboard), a to napříč Terryho kariérou. Jde o opravdové kraťasy i delší kousky, různorodé žánry i zabroušení do vod Zeměplochy. A tak se to celé musí brát – jako přehled, nikoli výběr toho nejlepšího. Z většiny jsem ale každopádně potěšen, je paráda číst poprvé o začátku Mrakoplaše a Nómů v jednom, původní základ Dlouhé Země i klasiky jako Trollí most nebo Moře a malé rybky. A že je třeba autorova prvotina dodnes aktuálnější a lepší, než některé jeho novější kousky...
...jen pořád nemůžu přijít na to, jak mohla tato verze obálky přijít někomu jako dobrý nápad. Něco tak odrazujícího od čtení už jsem dlouho nezažil (a snažím se od toho při hodnocení celé knihy odhlédnout, ale jde to těžko). A to existují docela použitelné anglické verze (třeba ta ilustrovaná).
Noirovka propojená s energeticky alternativní realitou? Ano, ale...
Hrátky s Nikolou Teslou, jeho vynálezy, proudem, hlavními americkými firmami i s tím spojeným světovým řádem mě bavily. Úplně si to představuji jako grafický román na způsob Sin city. Parádní "electric Tesla-coil punk" v kulisách New Yorku před druhou světovou válkou.
Detektivně-příběhová část mě naopak moc nechytila. Pravda, noirovky moc nečtu, tedy nevím, zda to není snaha o žánrovou klasiku, ale ono přeskakování ze záhady na záhadu moc čtenáře v pozornosti neudrží. Ano, od začátku je tušit, že se za vším skrývá "něco víc", ale autor mu "to" předkládá velmi postupně a pomalu. Podobný styl "od zločinu ke spiknutí světové úrovně" velmi dobře funguje např. v Židovském policejním klubu, tady si to ale úplně nesedlo. Na konci sice zvrat následuje zvrat a autor vše až polopaticky vysvětluje, ale pomalé tempo většiny knihy už to bohužel nedožene.
Příjemné překvapení. Čekal jsem mírné rozvedení novinových článků, jde ale o převedení celého příběhu včetně souvisejícího kontextu do podoby hutné, přesto stravitelné a soudržné.
První část se zabývá především deníkem a životem i "trampotami" známého fanouška "sněžení", jeho blízkých i vzdálených spolupracovníků a nepřímých nadřízených z "šedé zóny". Ta druhá pak rozvádí vyšetřování, soud a uzavření celého "příběhu". Jazyk je z řeči zpravodajství převeden do žurnalisticko-populárního až někdy bulvárního stylu, přesto onu červenou linii nepřekračuje. Výsledek je škodolibý, přesto se dle všeho drží (tam kde to jde) pouze fakt.
Za mě je fascinující, kolik náhod muselo vést k odsouzení hlavních pachatelů, včetně neodolatelného nutkání si vše zapisovat u postavy z nich nejznámější. Jak moc se cítili nedotknutelní... Kolik kvůli tomu muselo být obětováno osobního nasazení strany zákona, nejen při překonávání cíleně házených klacků pod nohy kolegy (nemluvě o logických právních kličkách protistrany). A že ta nejdůležitější postava, která dle opakovaného naznačování textu tahala celou dobu za provázky, dodnes nebyla odsouzena, naopak byla pravomocně osvobozena ve všech možných ne/souvisejících kauzách.
Taková jednohubka. Kdyby to byl film, asi bych řekl jasná popcornovka. Sám autor to hezky shrnuje v doslovu: "Jsem spisovatel brakové literatury. Pokud bych náhodou v budoucnu jevil sklony k nějaké politické propagandě, prosím, zastřelte mě." Přesto musím říct, že kulisy, které pro autora nejsou tak důležité, mě hodně bavily. Stejně jako tematické začátky kapitol. Samotný příběh je pak ve své podstatě jen "road trip s několika problémy", který ale řádně pobaví. Nic víc, nic míň :)
Dvě jednohubky alternativní reality v jednom balení. Jak už jsem si ověřil u série Propast času, autor píše čtivě, zábavně i zajímavě. Osobně se mi více líbily vážnější momenty, jako "cesta vlakem", naopak "lásky, vztahů a trápení" by klidně mohlo být méně. V gymnaziálním věku bych si to asi celé užil více (podobně to mám třeba s filmem Sebevražedný oddíl, 2021). A velmi oceňuji detaily, jako je zmínění např. řezníka Aloise Grebenitscheka. Pro někoho je diktatura jako diktatura, nezáleží na ideologii... Kdyby bylo možné přidat půlhvězdu, už bych ji přihazoval.
V knižní verzi díky moc za časovou osu i mapu, která mi chyběla v audioverzi.
Pro mě druhý nejlepší kousek z komiksové série Zaklínače. Asi nejvíc se to blíží té klasické "zaklínačovině", a i když má člověk na začátku pocit přílišného tlačení na pilu, pointa odhalí, že to není žádná náhoda. Škoda jen, že Skleněný dům zůstává takový celý nedotažený. S posledními stránkami se střípky začaly skládat k sobě, ale vše skončilo v nejlepším - až mě překvapilo, že ty zbývající stránky jsou jen různorodými kresbami. Trochu více koncepce, naopak méně chození tam i zpět a zmatených přeskoků, pak bych přihodil i hvězdičku navíc.
Zároveň mě potěšila originálnější kresba. Stejně jako u Liščích dětí (druhé pokračování) překvapí snad jen přílišná stylizovanost postav při pohledu z větší dálky, někdy je to opravdu necíleně vtipné.
Pro mě zatím nejzábavnější ze série zaklínačských komiksů. Povedená kresba, vtip, zajímavé postavy, lokace i monstra (boj s odkazem na hry), kouzla, řádná dávka intrik i pěkné a logické zakončení. Tak si to představuju.
Faja je opravdu Naslouchač na steroidech. Ještě více se vysvětluje - kniha má styl střídající krátké dějové posuny a velké bloky popisných částí - takže by celé sérii slušel už dříve v komentářích zmiňovaný název Vysvětlovač. Od druhé poloviny knihy se to postupně zlepšuje, přesto se vlastně dozvíme jen něco, zásadní překvapivá odhalení asi čekají na další díly, a kniha znovu nemá nějaký uzavřený děj. Je to vlastně posun z bodu A do bodu B s různorodými peripetiemi, kdy lze "ochranu města" asi nejvíc připodobnit nějakému zajímavému dění. Faja tak stejně jako Naslouchač slouží spíše jako další kapitola budoucí série. Zároveň zůstává chvílemi nepříjemné afektované chování hlavní postavy spojené s jejím SSS a nepochopitelně měkkým chováním jejích pánů drsných bojovníků, kteří ale v knize slouží spíše jako vychovatelky.
Z komentářů jsem tak trochu očekával, že Faja přinese nějaká zásadní odhalení a bude od Naslouchače krokem dál směrem ke kritičtějším čtenářům. Pokud ale nejste fanouškem dílu prvního, pak ten druhý pro vás smysl mnoho nedává. No jo, to je to pionýrství slepých uliček...
(SPOILER) Číst knihu s takto dramaticky odlišným hodnocením (*na Goodreads) je trochu ošidné, ale po jejím dokončení velmi dobře chápu obě strany. Na jednu stranu se totiž Ve stínu hvozdu hezky čte a má to zajímavé nápady, na tu druhou to ale při přihlédnutí ke konzistenci příběhu/magie/světa dost skřípe...
Mám rád tajemné hvozdy, magii a dávné věže. Je vždy osvěžující číst knihu psanou z trochu jiného pohledu (zde důraz na silné hrdinky...). A z dramatického pohledu chápu, proč je příběh psaný tak, jak je. Vždy je nastolen nějaký problém, ideálně neřešitelný, který se následně vyřeší a knížka tak může v zajímavé a čtivé gradaci pokračovat dál stránku za stránkou. Jenže autorčina přepísknutá dramatizace vede k tomu, že si to celé čím dál tím víc samo odporuje a přibývá nestravitelných momentů. Úplný závěr tak už člověku připadá jako akční hollywoodský film, který prostě musel být ukončen takto rychle a zkratkovitě, jinak by se nevešel do klasických dvou hodin (tady jde ale přitom o knihu!). Zatímco pro vyřešení úvodních problémů by tak pouze stačilo, aby mezi sebou lidé mluvili a používali hlavu, což je v příbězích klasika, ke konci už jsou možná řešení prakticky jen ve stylu "deus ex machina" smíchané s vtipy na Chucka Norrise (ale v kůži náctileté čarodějky).
Abych onu gradaci vysvětlil na nějakých příkladech:
• Začátek: Máme tady čaroděje Draka, který za ochranu před děsivým Hvozdem žádá každých deset let jednu dívku z oblasti Údolí. Jde vždy o dívky narozené v určitých letech X mezi měsíci Y a Z. Proč se tedy v té době vesničané vůbec snaží o děti, když je to tak "strašlivá věc"? Proč se rodina s těhotnou ženou radši neodstěhuje? Proč Drak nevysvětlí o co mu jde (kniha se o smysluplné vysvětlení snaží) a s vesničany se nedomluví na nějakém lepším systému - že věno dá předem rodině, která dívku připraví atd. Vždyť by se mu logicky musely (dle knihy odpovídající) dívky (a její rodiny) přímo hlásit v klasickém středověkém stylu "za provdání aspoň něco vyděláme, když to není dědic statku/farmy".
• Střed: Máme magii, které se dá naučit jen po deseti-dvaceti letech/celoživotního pilného studia. Zrovna ale potřebujeme vyřešit problém a vystudovaný čaroděj není dostupný. Čirou náhodu se přijde na to, že hrdinka je jiný typ čarodějky a čirou náhodou onu věc zvládne, i když je nemotorná a vůbec se nechce učit. Resp. řekneme, že ona věc není možná a za pár stránek ji ona hrdinka i přes nemožnost udělá. Ano, stanovení zdánlivě nepřekonatelných překážek žene lidstvo i v realitě, ale upřímně, všechny je v několika po sobě následujících měsících nepřekonává jedna jediná nezkušená teenagerka.
• Konec: Máme hlavního padoucha, proti kterému bojovalo stovky a tisíce let stovky a tisíce vojáků, čarodějek a čarodějů, zemřelo kvůli němu nepočítaně venkovanů, bylo zničeno nepočítaně majetku a zabito nepočítaně domácího zvířectva. Onen padouch ovládá velmi silnou magii, kvůli které se k němu nedá dostat, a má prakticky neomezené množství vojáků. Pošleme proti němu občanskou válkou oslabenou dvojici čarodějů (jen jeden z nich má nějaké řádné zkušenosti a léty ověřené znalosti), kterou ale při příjezdu k padouchovi skoro nikdo nezastavuje/neomezuje a přiblížení je docela klidné. Skoro padoucha zabijí, ten se na poslední chvíli otřepe, skoro vyhraje a pak si najednou vzpomene, že by to šlo jinak, dobro vítězí, Chuck Nor... tedy hrdinové vyhrávají, všechno změní k lepšímu, je krásně a nádherně... Proč? Prostě proto!
Celé věci mimochodem nepomáhá ani to, že hlavní hrdinka je skoro nesnesitelná husa (díky dalším zdejším komentářům jsem se naučil krásné anglické sousloví Special Snowflake Syndrome), která se ze "šmudly" během pár týdnů přerodí v čarodějku síly desítky let studujícího čaroděje. A navíc dostane i jako blesk z čistého nebe nějaké ty nutné "romantické" scény.
PS: Je mi vlastně jedno, jak zdejší magie ne/funguje, protože upřímně toto není důležité skoro v žádném klasickém fantasy. Naopak se mi líbí, že existuje dvojí typ magie (jako např. zeměplošská magie vs. hlavologie atp.). Pro nějakou uvěřitelnost by ale kniha musela mít nějaké mantinely, kterých by se držela. S opačným přístupem je to pak totiž strašně účelové (např. nepoměrná síla) a selektivní (např. jen někde a nějak fungující přemisťování). Nemluvě o jejím nalezení - když má někdo úkol čarodějky hledat (očividně jsou velmi důležité a užitečné), jak to, že při její síle si ji všiml až při výběru "na služku"?
PSS: Je poněkud zvláštní a rozptylující číst v čistém fantasy o Rosje, Polje, Venezii a Kijivě, stejně jako textaci magických formulí, která očividně vznikla na základě lotyštiny/litevštiny.
Zajímavé téma, neobvyklé kulisy i zápletka – tedy minimálně na "suprácké" fantasy – fascinující zvraty a k tomu až "detektivní" závěr. Něco mi tam ale úplně nesedí. Jako by se chtěl autor z něčeho vypsat, něčeho dosáhnout, něco dokázat, ne jen psát z čiré radosti. Rozumím, i nepříjemná témata do literatury patří, tady jsem je ale úplně nečekal. Zvláště, když anotace jen velice skrytě naznačuje, přitom je to ale hlavní téma knihy (víc nechci spoilerovat...), jen ve velice neobvyklých kulisách...
Kniha je tedy svým pojetím i autorovým stylem pro mě bezpochyby "vysoce čitelná", ale zároveň docela nepříjemná na čtení. Zvláště na začátku, kdy čtenář ještě neví, kam to autor úplně směřuje. Není hezké o těchto tématech číst a pro pocit znepokojení a nepříjemnosti nemusí být kniha zrovna nějakým hororem.
Jinak ale není styl psaní – prolínání časů, dějů, myšlenek, stylů i nedokončování vět – pro čtenáře Bareše překvapením, a jestli se vám ne/líbil Projekt Kronos, tak se vám ne/bude líbit an/i Meta. Pro fanoušky to ale znamená, že se zakousnete a nepustíte až do konce. Je to přesně taková ta kniha, kterou nemůžete nechat ležet, protože je prostě nutné se dozvědět, jak to celé skončí.
Po tom všem hodnotím silnějšími třemi hvězdami. Je to opravdu dobré a zajímavé, třeba kniha pomůže i tam, kde by jiné metody nepomohly. Já ale nevidím důvod, proč se k ní znovu vracet. Se znalostí pointy už to nikdy nebude ono. A je pro mě otázka, proč Metu vydavatelství představuje jinou, než vlastně je...
Zase něco úplně jiného. A přitom je v tom Havel dosti vidět...
Neznám originál, takže jsem se musel po přečtení podívat, co vše bylo v této verzi přidáno. A tleskám, protože Havel to vytáhl na úplně novou úroveň. Přiznávám, že zvraty posledních dějství bych na začátku vůbec neočekával a jsem tedy příjemně překvapen. Další kus, který si píšu do seznamu a uvidíme, jaké divadlo ho bude hrát. Zatím se mi do rukou dostala filmová verze od Menzela, a i když čtu o tom, že se dle lidu moc nepovedla, minimálně první polovina dodala Havlovu scénáři život a herecký um zase níže zmíněným řádně našroubovaným větám dobrý zvuk.
Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic, které ale na své místo pasují jak p**el na hrnec. Fascinující, to mě moc baví. A do toho detaily, jako opilec bojující za svobodu tisku, zločinec s pracovní ctí nade vše nebo bordelmamá s proslovem o individuálním přístupu...
Ta první a poslední kapitola. Fantasy western jako vyšitý, úplně to vidím zfilmované... U začátku zvlášť s ohledem na lokalitu bažiny a rámování oknem do chatrče. Drsnosti přibývá, humoru ubývá, děj se po předchozích dvou pomalejších knihách rozjíždí, tajemství odhalují, přibývá trochu té kontinentální perspektivy k dřívějšímu zaměření převážně na Ciri a Geralta. Někdy je kvůli stylu psaní nutné dávat pozor více než dříve a při poslechu audioknihy se soustředit, ale výsledek proplétající různé časy, postavy, styly i pohledy stojí za to. Podivuhodný mix ("dějový patchwork"), který dodává Věži vlaštovky na zajímavosti.
Petiškovy Řecké báje pro jednadvacáté století včetně:
- aktualizace jazyka
- doplnění souvislostí
- nových částí příběhů – proč např. lidé nejsou kvůli Diově nemotornosti modří nebo zelení...
- zabroušení do otázky jazyků, kdy se mýtické termíny dodnes v neuvěřitelném množství prolínají angličtinou i češtinou
- ne/nápadného pomrkávání nad tím, kolik příběhů se z mýtů dostalo do dalších náboženství (nebo že by měly stejný zdroj? včetně starozákonních příběhů i jisté novozákonní zálibě v trojicích), pohádek (Popelka, kráska a zvíře, smrtka, sudičky...) i děl dalších autorů od Shakespeara po Pratchetta.
Je to vtipné, řízné, někdy suše anglické, někdy zase poněkud dětinské, ale mě to rozhodně bavilo. Zvlášť ten mix šíleného – dohnat někoho prokletím k tomu, že se sám sní (Erysichthón), jakou podivuhodnou cestou vznikly kentauři (Ixión), o Kérách vysávající zemřelé v bitvě, o vzniku Sahary (Faethón) – a kulturně hlubokého – že Krónos dodnes obchází jako Zubatá, jen ta kosa je srp, co je v originále ona Pandořina skříňka, proč Sisyfos neustále tlačí balvan (skvělý příběh dvojího přelstění smrti) nebo jak je to se včelami a medem. I toho, jak uvolněně je v mýtech braný sex, zvláště když se to v něm "mísí každý z každým" nehledě na vztahy a pohlaví...
Kniha má jen jednu nevýhodu. Jmen je v knize nekonečné množství a vše je ještě o řád zmatenější promícháním římských jmen i snahou autora některé variantní postavy zapojit souběžně – např. Apollóna a Hélia. Knihu bych si tak mohl pouštět/číst třeba tisíckrát, nikdy bych si ale vše nezapamatoval.
Doporučuji i verzi audioknihy, která je opravdu zábavná. Styl Otakara Brouska ml. odpovídá valnou většinou uvolněnému tónu, mnohokrát ale překročí jistou linii a přehrává. Zvláště při čtení slov plných R a S, které dosti protahuje. To je ale jediná výhrada.