puczmeloun komentáře u knih
V rámci série nadprůměr. Hned tři velmi zajímavé události, konečně se děje něco "hlubšího", jde opravdu do tuhého, mění se místa, emocemi je to naplněné k prasknutí, ostatně tentokrát jde o obě hlavní postavy velmi "osudově" a viditelně "nezvratně". Bude skvělé, pokud autor udrží tempo i ve zbývajících třech dílech...
Až do posledních stránek jsem doufal, že mě něco překvapí, nebo příběhově dostane, ale ne... Teď mi tedy nezbývá, než dělat, že druhá trilogie prostě neexistuje. Ano, ani původní knihy nejsou dokonalé – spousta otázek zůstává nevysvětlena a fungování některých fenoménů neobhájeno, ale mělo to své kouzlo, poetiku, postupně rozšiřovaný svět a hlavně spád i možné ohrožení hlavních postav...
Nová trilogie – a speciálně právě Zkáza Ďáblova akru – je plná akce, pořád se něco děje, ale prostě to nemá šťávu. Ať se stane naprosto cokoli, vždy to někdo (Deus ex machina) nějak zachrání. A je úplně jedno, o jak špatnou situaci jde. Jenže, když se věci prostě dějí a vždy vyřeší, tak skoro jako by nemělo smysl knihu číst. O co se obávat? Čím se nechat překvapit? Věci zůstávají zapomenuty, nevysvětleny, detaily nedovyprávěny. Děj se dál nenechá pohánět silou příběhu, ale prostě tak, aby se hlavním hrdinům nic nestalo a vše vyšlo v předem naplánovaný konec. A to i třeba scénou s jízdou v tanku skrze válečné zákopy během světové války, která dále graduje ad absurdum. Také závěrečná bitva je zase jako přes kopírák, včetně dalších záchran na poslední chvíli... Už je to prostě všechno jedno, žádná pravidla neplatí. I kdyby tam vybuchla atomovka a najednou se objevil Doktor Manhattan z Watchmenů, že je jako podivný a všechny zachrání před radioaktivitou, ani by mě to nepřekvapilo (v dobrém i špatném slova smyslu)... Škoda :(
Nový svět, nové motivace, noví podivní i záporáci, jenže...
Třetina knihy je zabrána již opakovaně řešenými problémy hlavního hrdiny (rodiče a vztah s Emou), což by asi nevadilo, kdyby to však už nebylo dříve probráno ze všech možných stran. A navíc, ani tady k žádnému finálnímu nezvratnému vyřešení situace nedojde. Jen je to o řád otravnější.
Když už se konečně začne něco dít (věci hýbat z místa), cítil jsem se jako v sérii filmů Fantastická zvířata. Snaží se to na novém kontinentu vybudovat vše důvěrně známé, ale prostě to není ono. Chybí tomu řádná dávka bizarnosti (ty americké zapadákovy jsou prostě jen zapadákovy), nějaké hlubší základy (ostatně úplně první knížka této série je prakticky jen o jednom domě/ostrově a s tím spojenými zákonitostmi), což je pak na sílu využito jako součást zápletky, i dějová linka silnější než jen snaha vzepřít se imbrinám a následovat dědečkův odkaz.
Naopak oceňuji to, že se v závěrečných kapitolách opravdu dostaneme k akci, svět se trochu zaplní a fantazie zase může pracovat. Jen by to pak celé nesmělo vyústit v konec, který je neuspokojivý a navíc ještě doplněný cliffhangerem.
Každý v Česku školou povinný zná děj a zvraty Romea a Julie, pokud však jde o Hamleta, minimálně během mého vzdělávání jsme vždy došli tak maximálně k Dánsku a "být či nebýt". Přitom tolik zajímavých témat. Zrada, duch, dramata, zvraty, smrt, láska, přátelství, vtip i sarkasmus, věrnost, ne/předstírané šílenství a všelikeré nepochopení...
A ten jazyk. Tolik překladů, některé dnes už ne moc dobře čitelné a spíše pro jazykové vědce. Já si jich několik prolistoval a skončil u Hilského, který oku i uchu (v provedení Českého rozhlasu Šťastný, Rösner, Stašová) lahodil parádně. Drobně archaické, o to zajímavější.
Ještě zajímavější je pak onen výzkum okolo celé hry, který se ve verzi překladu od Nevrly prolínal s dějem skrze poznámky pod čarou. Odkazy na tehdejší vtipy a dvojsmysly, které se za staletí vytratily (nemluvě o změně jazyka). A pak taky rozdíly mezi třemi původními scénáři, které se dodnes z doby Shakespeara dochovaly a pozdějšími doplňky a "vylepšeními", které se v nich za staletí objevily. To tomu celému dodává úplně novou úroveň. Nikdy bych neřekl, že si budu doopravdy užívat jazykovědné poznámky u textu z přelomu 16. a 17. století. Češtinářka by na mě byla pyšná. :)
CITACE: "Kolektivní vědomí má ale obvykle krátkou paměť. Jsme vrtkavé pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe."
...válka, vojenská a lidská dilemata, dystopie a vývoj lidstva pohledem spisovatelky. A ona zmíněná válka (spolu s přímou "hladovo-herní" akcí), která je v celé knize jen málo, slouží jako pozadí rozhodování o tom, kdy je možné obětovat lidské životy, jak vybírat mezi dvěma špatnými možnostmi, jak osobní cíle ustupují obecnému "blahu", jak jednotlivé osobnosti rozhodují v celkovém dění posouvané mnoha nebo jaké detaily rozhodují posun dějin. Celý příběh sice přímo navazuje na předchozí dva díly, ještě víc než předtím je to ale celé možné brát jako metafora toho, jak šílené lidstvo může být. Ona "individuální" dystopie hladových her a skupinová čtvrtoher se tady mění v chaos občanské války a řadu hutného psychologického pesimismu. A i optimističtěji laděné zakončení se mu nevyhýbá...
Oproti první knize prakticky nemusím měnit hodnocení. Velice drsná až hororová fantazie a množství nápadů, tentokrát i těch grafických (toto "udržování čtenáře v pozornosti" já opravdu můžu). Zlepšila se kresba a ubylo propojení mimo Sandmana. A ještě více jsou vidět povedené hrátky jednotlivých sešitů v rámci příběhu celé knihy. A, jak jen to jde u nenormálního Sandmana říct, je Gaiman trochu více nohama na zemi, než zfilmovaná adaptace.
Čekal jsem spoustu zajímavých historek a dostal velmi dobrou motivaci k tomu se zase něco přiučit ohledně první pomoci. A i na ty historky došlo...
Téma je zábavně a poutavě podáno, jednotlivé typy případů, se kterými se záchranáři setkávají, doplňují jak příklady z praxe (a to i skrze rozhovory s konkrétními odborníky), tak zjednodušené rady pro čtenáře. Jen škoda, že neexistuje (nebo jsem jen špatně hledal?) nějaký shrnující leták, který by si zájemce vytiskl a přidal do peněženky. Když už si s tím autor dal takovou práci, je rada ohledně opakovaného čtení (či poslouchání v audioverzi) logická. V panice či stresové situaci je ale lepší jasný návod, než spoleh na vlastní nedobrou paměť. Nejlepší radou tak proto stejně zůstává nainstalování aplikace Záchranka, kde krom jiných výhod některé interaktivní návody jsou (Vít Samek má ale v knize schopnost věci zestručnit a zdůraznit tak, jak textaři v aplikaci ne).
Krásně se to čte/poslouchá, děj plyne, postavy se střídají, objevuje se velké množství vtipných i hlubokých scének*, zásadních myšlenek a pak je najednou konec. A to konec dobrý, plný zajímavých zakončení a propojení. Oproti jiným zeměplochám jsem tady ale nedostal nějakou šťavnatou krizi. Něco nosnějšího než oslavu životnosti hudby (doprovázenou vší tou součástí tehdejší popkultury), co by všechny ty jednotlivé stránky (samy o sobě skvělé) ještě lépe propojilo. Možná je to ale jen tím, že do tohoto tématu nejsem tak zažraný. Hudbu mám rád, ale jako umění, nikoli ve smyslu showbyznysu - ve všech těch jménech a očividných narážkách se bohužel nevyznám (a že je tam toho samozřejmě spousta, hledejte na známém webu L-space). Pro mě tak jde o slabší Pratchettův kousek (ve srovnání s nezeměplošskými knížkami je ale stále velmi dobrá). A samozřejmě, ta hlavní pointa se "začátkem" a odkazující na jednu ze základních fyzikálních teorií je parádní, to zase jo.
...v audioverzi je to vše samozřejmě doplněné také skvěle padnoucím přednesem (nejen zeměplošského :) herce Jana Vondráčka a hudebními předěly na míru. Tak to má být :)
A mimochodem, jsem jediný, kdo Challamados doteď četl jako "Čalamados"? V originále jde o Llamedos, takže by mě zajímal názor pana Kantůrka i to, zda byla nad tématem při audioknižní adaptaci vedena nějaká debata.
* Speciálně narážím na stand-upy komické dvojky seržant Tračník a Noby Nóblhóch, kteří se vždy objeví, nadhodí nějakou "velmi důležitou" otázku a zase nenápadně zmizí...
Tohle prostě nemůže napsat spisovatel - jedině spisovatelka. Je to jiné - a i když hodně drsné - pokládá autorka důraz na v tomto žánru nezvyklé věci. Jasně, v některých pasážích se pak člověk může cítit nemístně (a u audiobooku, kdy se nedá "myšlenkově přeskakovat" je to ještě důraznější, než u psaného textu), ale i tím je ve výsledku tato kniha zajímavá. Odkazuji především na pocitové a vztahové pasáže.
Pokud jde o samotný děj, mám za sebou už tři zpracování (kniha, film, audiokniha...), takže žádné překvapení v těch nejdůležitějších zvratech, ale stále se mi líbí onen styl a nápaditost. Navíc hlas vypravěčky - v tomto případě Terezy Bebarové - ke knize opravdu sedne...
Po slabší Tajemné komnatě je Vězeň z Azkabanu znovu velmi silným pokračováním Harryho Pottera. Když pominu už dříve chválené skvělé ilustrace (a vlastně celé zpracování knihy) od Jima Kaye, je i samotný příběh propracovanější, má silnější zakončení a nejsou v něm takové nelogické podivnosti. A navíc nás bavily i zdejší nápady, dramatické zpracování některých kapitol a i téma, které, i když je s Vy-víte-kým stále spojeno, směřuje spíš k samostatnému příběhu. Malý oddych od plánů Vy-víte-koho není vůbec špatný. Každopádně velmi povedené...
Po přečtení knihy Valerian: The Complete Collection (inspirován znovushlédnutím filmu na stejný námět) jsem si musel vzpomenout na jednu z knih mého dětství, která stále přetrvává v knihovně. Velkou knihu komiksů, ke které jsem se dostal skrze četbu Ábíčka :) A tak jsem začal po večerech znovu číst...
Je pravda, že některé části jsou velmi slabé - jak zmateným dějem plným jmen a nesmyslných zvratů, tak nepěknou kresbou (viz např. marsovské příběhy) - ale za Galaxii a Vzpouru mozků to určitě stojí (a právě ty mi nejvíc připomínají zmíněného Valeriana). Skvěle vystavěné příběhy. Stejně jako Druhá výprava nebo Malí bohové.
Jsem rád, že jsem se ke knize po tak dlouhé době zase vrátil...
A tohle je s pidižvem naše aktuálně nejoblíbenější knížka vláčkově-technická. Moc hezké ilustrace, spousta zajímavých informací a průřez historií železnice od počátků až k hyperloopu. Pár stránek je zatím vizuálně zaměnitelných, tak jsem zvědav, jak se ze strany menšího ze čtenářů postupně změní vnímání. Určitě to totiž není naposled, co ji budu otevírat...
...stejně jako u knížky Kdo roste v lese (Kateryna Michalicyna) totiž platí, že kdybych si počítal všechna přečtení dohromady, tak s žádnou roční výzvou na množství přečtených knih nemám problém :)
Dobrodružství, tajemství, podzemí, střechy, honička, odhalování některých náznaků a propojek... A kresba Karla Osoha zase vyniká v novém prostředí. Paráda, návrat k prvním dvěma dílům a tomu lepšímu z Křídového panáčka.
Neboť jsem velkým fanouškem knihy Jonathan Strange & Mr Norrell, zjištění, že existuje i pohádkový "druhý díl", mě samozřejmě potěšil. Vrhl jsem se proto do jeho shánění. Začal jsem anglickou verzí, ale hned druhý příběh mě přesvědčil, že si musím pořídit knihu českou, abych si ji po malých doušcích užil bez rozptylování. To se povedlo a pomalu, povídku po povídce, jsem se prokousal ke konci. Skvělé, pohádkové, anglické (líbí se mi rozdíl jedné povídky od té české, i "jiné" chování pohádkových postav od "mytologie" naší), ale bohužel krátké. Chci víc!
Jak čtenáři předat krásu vědeckého bádání. Jak ukázat spoustu zajímavého v přírodních vědách i humanitně zaměřeným. A hlavně, jak skrze metafory, příklady i životní osudy vědců/myslitelů/objevitelů vysvětlit (a zlidštit, v obou svých významech) některé složité fenomény (či ty ještě plně nevyjasněné). Nutno říct, že takto dobře vysvětlené fyzikální, chemické či matematické jevy jsem už dlouho nečetl (i s tím, že jsem vystudovaný politolog :). Co ale oceňuji nejvíc, že jsem si při čtení mnohokrát prošel oním "aha" momentem, případně si užil krásu objevení dříve ignorovaného nebo nepochopitelného, a to v oborech, kde se mi to často nestává (matematika), případně v tématech, kde už si člověk myslel, že nějaké dobré základy má (vím, Dunning-Krugerův efekt). Kniha toho skrývá opravdu hodně k přemýšlení, doplnění si, opakovanému čtení. Předpokládám, že se k ní budu vracet i s tím, jak se budou objevovat zjištění nová a lidstvo pokračovat ve vědeckotechnickém pokroku (viz např. průlom ohledně fúzní reakce na konci roku 2022).
Přiznávám jen přeskočení čistě matematických kapitol – derivace, integrál, logaritmus – jejichž obsah jde mimo mě a nedokážu je nijak ocenit (rozumím jejich užitečnosti, ale jejich pochopení mi nepřináší ani tu krásu objevování a poznání).
Na závěr jen pár drobností, které bych si dokázal představit dopilované v nějakém druhém vylepšeném vydání:
1) Je škoda, že se kniha podřídila abecedě, nikoli tematickým okruhům. Spousta navazujících kapitol je tak rozházena různě a člověk se musí vracet či přeskakovat. Asi rozumím, jak k tomu došlo a kolik debat ohledně toho muselo proběhnout, ale výsledek tím zůstal někde na půl cesty.
2) Na to navazuje větší než malá míra kontextuálních odkazů rozházených po textu, kterých by v knize s kapitolami rozřazenými dle témat nebylo potřeba. I ve stávajícím abecedním pořadí by ale přehlednosti asi přidalo jejich posunutí ze závorek na okraj listů.
3) Čtení o více než rok později od vydání už zastaralo část časových údajů jako "letos" či "minulý rok". Podobně by to chtělo trošku uhladit korektorskou práci.
Bláznivé, neuspořádaně-uspořádané, vracející se, objevující, přeskakující, opakující v jiném kontextu, dovedené do absurdna, znechucující... Často jsem se pousmál, chvílemi je to celé více než dobře praštěné. Někdy ale člověk jen kroutí hlavou a nechápe, nebo spíš nechce chápat... Celé je to jakoby psané v asociacích, stylem náhodného proudu myšlenek (nebo se ta promyšlená struktura dobře skrývá). Až mi přijde, že zatímco v Kolíbce se postupně nastavené linky seběhly (i když jaksi klopotně), tady to do sebe vše nezapadlo a některá nadhozená témata zůstala nevyužita (viz třeba neexistence Francie a Velké Británie, vymírání druhů, Nobelovka za lékařství...).
...a ano, stejně jako u Kolíbky a Jatek č. 5 mě prostě zase štve ono používání spisovatelského klišé – píšu, že píšu. I když tady na konci to bylo naštěstí dovedeno správně do absurdna.
Filozoficko-kulturně-společenská historie Ruska. Přičemž jde o dějiny země, které nelze zjednodušit tolik, jako ty ukrajinské (viz Stručné dějiny Ukrajiny). A to nejen proto, že se o nich (logicky) více učí, zdaleka nejen kvůli 20. století (a člověk tak má obecně hlubší přehled). Petr Koubský proto vyprávění jasně směřuje určitým směrem a čtenář chápe, co se mu snaží říct. Navíc je vše doplněné o historické souvislosti s ohledem na čtenáře ze střední Evropy (např. Varšavské povstání, legionáři na Transsibiřské magistrále apod.).
Snad jen, že někdy to zjednodušení bylo hutnější. Proto mi nedá se nezmínit, že i při bojích na východní Ukrajině po roce 2014 Rusko vzbouřence nepodporovalo jen materiálně, ale i lidsky, a to velmi výrazně (od velení přes vojáky po poradce). Tedy pokud nejsou lidé bráni ve smyslu celého textu jako materiál, což vlastně odpovídá...
Dozvěděli jsme se trochu víc, ale pořád tam něco chybí. Něco se děje, někam jdeme, něco nám to říká, ale je to takové samoúčelné (stejně jako tisk s originálním znepříjemňujícím stylem čtení), ne vždy s úplně jasnou kresbou a nedopovídanými náznaky... Rozumím, že cílem je spíše atmosféra, pocit, pomalý vývoj. Já bych ale chtěl i trošku víc děje...
Tak tento komiks se mi vůbec netrefil do vkusu. Slyšel jsem o něm chválu, včetně jistého kultovního statusu, já ale očividně cílová skupina nejsem. Grafická forma je strohá, černobílá, ve výjimečných případěch snová a uhlazená, ale po většinu stránek to není nic, nad čím by mé oko plesalo (spíše naopak). Důvody zvolení zrovna takovéhoto děje chápu díky předmluvě autora, ale odplata/neodplata (hrdina) a vyrovnání/nevyrovnání se (autor), pro mě je to jen slabá vyvražďovačka doprovázená náhodnou "kulturou" a "flash-backy". Není to moc logické ani přehledné, není tam nic překvapivého, do čtení mě to netáhlo.
Originálního Hobita člověk nemůže nemít rád. Je to parádně vyvážený mix dospělejší fantasy s pohádkou doplněný zdravou dávkou vážných témat, vtipu i skvělých dialogů. Komiks Chucka Dixona tomu ale nic moc nového nepřidává, naopak. Textu je strašně moc, až je vidět, že autorům dělalo škrtání problém. To by nemusel být takový problém, pokud by pak byla zajímavá část výtvarná, ale ani ta se bohužel z mého pohledu nepovedla. Těch opravdu pěkných stránek je tak jen pár, zbytek prostě není hezký. Jde o grafický styl, který mi vůbec nesedl.