puml komentáře u knih

Opět notná dávka existenciální úzkosti od našeho předního autora existenciální poezie a prózy. Je to vlastně román, nebo spíš novela, která je ale napsaná suverénním (někdy až moc) básnickým jazykem. Trochu jako kdyby se Thomas Berhnard rozhodl napsat něco o době po listopadu 89 a o českých devadesátkách. Velmi hutná zpověď autora, který byl takříkajíc u toho, když se rodil kapitalismus. Autor svým originálním jazykem dokázal velmi sugestivně popsat a přiblížit tu turbulentní a nepřehlednou dobu. V české próze jsem se setkal s podobně hektickým a nervním stylem jen v případě románů Jáchyma Topola a Václava Kahudy. Doporučuji.

1 15.12.2021

Existenciální, ale přitom civilní poezie. Nedávno jsem četl román Johna Bartha Na konci cesty a svým způsobem je Pepa Straka podobný autor jako John Bart. Existenciální miniatury, které jdou až na dřeň tomu životu tady, tomu našemu vnějšímu ale především vnitřnímu exilu. V české poezii zjev mimořádný, i když, a to přiznávám, není to poezie, ke které bych se nějak často vracel. Asi je to i tím, že ty básně jsou někdy dosti temné nebo potemnělé, a proto z nich mám až takový ostych. Doporučuji.

15.12.2021

Dobrý román, na mě možná trochu moc spekulativní. Ale Kučera umí psát a rozhodně se jedná o zajímavý příběh, jen jsem se tím zpracováním a určitou přemírou informací a exotičností trochu minul. Ač kniha není nijak přehnaně dlouhá, tak její četba nebyla z nejsnadnějších. Oceňuji ale autora, že se snaží o něco, co by se snad dalo nazvat "evropským" románem. Rozhodně se nejedná o tuctový román, ba naopak, ambice téhle knihy mohou být bez nadsázky překladové. I přes pár výhrad: Doporučuji.

2 15.12.2021

Notně melancholická sbírka, jak dělaná do sychravého podzimního počasí. Časté jsou obrazy lodi, cesty a vody. Jako záběry z nikdy nenatočeného Tarkovského filmu. Jako by po těch básních a obrazech stékala voda. Věci a postavy se jako by náhle zjevují z mlhy aby v ní po chvíli opět zmizely. Ten jemný grafický doprovod tomu sedí krásně. Jako linie světla a stínu. A tam někde v té tušené mlhavé dálce čekají neznámé obzory. Doporučuji.

2 15.12.2021

Matějovi básně jsou civilně lyrické, plné náznaků tušeného, podobně jako jeho obrazy a akvarely. Místa a věci se rozpíjejí pod vrstvami a tíhou času. Jako přesvícené polaroidové fotografie. Básně se vzájemně doplňují a tvoří tak jakýsi svět sám o sobě. Svět velmi intimní, do kterého není snadné proniknout, ale svět plný nečekaných souvislostí a jemných světelných přechodů a nálad. Doporučuji.

14.12.2021

Další perfektní povídková kniha Alice Munro. Nepřestává mě udivovat na jak jednoduchých základech a formě dokáže Alice vybudovat pokaždé tak originální, ale ve své podstatě velmi jednoduchou zápletku. Je to v těch jemných nuancích, v těch popisech rádoby banalit, které během příběhu nabobtnají do něčeho osudového. Jsou to vlastně často komorní tragédie umístěné do zapadlých kanadských městeček a měst, ve kterých jako by se zastavil čas, s jemnou propracovanou psychologií, patřičným odstupem a zámlkami plnými tajemna alá Henry James. Nechci opakovat klišé, že povídky Alice Munro jsou univerzální, tak to úplně není, ne každý si tam najde tu hloubku, ne každému bude to prostředí a jednání postav sedět, ale mě jakožto (malo)měšťákovi s podobnými rázovitými lidmi kolem sebe je Alicino vyprávění velmi blízké. Trochu mi to připomíná ženský protějšek Raymonda Carvera. Zvlášť v té náhlé změně nálady nebo spíš "nasvícení" nějakého detailu, který tak náhle osvětlí a prohloubí ty zdánlivě šedivé životy hlavních postav. Hned úvodní povídka, která dala název celé sbírce, Láska dobré ženy, je toho skvostným příkladem. Doporučuji.

5 12.12.2021

Stefanyk je jedním z nejlepších ukrajinských spisovatelů a obecně jeden z nejlepších povídkářů, které jsem kdy četl. Rádoby lyrické miniatury, spíš básně v próze, často baladického ladění, se často zvrtnou v tragédii. Samotná tragická událost je ale podána věcně, jako by byla součástí něčeho většího, něčeho co nás přesahuje, snad přírody nebo božího údělu. Jsou to povídky ze světa, který už do velké míry neexistuje, světa archaického plného zhmotnělých přízraků a pověr. Ale samotné jednání postav, jejich touhy a lásky, jejich často tragické osudy jsou něčím stále současné. Stefanyk jako by rozehrával struny někde hluboko v nás. Málokdy se mi stane, že bych se setkal s povídkovou knihou, která tak hluboce ale přitom věcně, na pár stránkách, dokáže vyvolat takovou škálu pocitů. Podle mě jedna z nejvíce nedoceněných překladových knih u nás. Doporučuji.

Je jen škoda, že tenhle malý skvost skoro nikdo nezná. Vydaný byl v době nejtužšího komunistického režimu, takže je možné, že část nákladu ani nešla do prodeje. Ale to jen spekuluji, protože narazit na tuhle knížku v antikvariátu je opravdu malý zázrak.

1 11.12.2021

Tohle je asi nejgrotesknější Bernhardův román o až patologické posedlosti dokonalostí. Ve výsledku to působí jako velmi nadsazená diagnóza člověka, který se neuměl smířit se svou průměrností a obyčejností. V něčem to připomíná hypertrofovanou podobu divadelní hry a filmu Amadeus.

09.12.2021

Dobrý Bernhard. Přátelství dvou velmi svérázných mužů. Jeden pacietn plicního oddělení a druhý pacient psychiatrického oddělení. Opět bernhardovsky přímočaré; s tou věčnou otázkou jak tenká je někdy hranice mezi příčetností a šílenstvím, a zdali to není právě šílenství, které nám sděluje něco blubšího, nějakou hlubší pravdu o nás samých.

09.12.2021

Expresivní a v něčem i lehce dekadentní, takové jsou Bernhardovy básně. Moc už si z těch básní nepamatuju, ale takový ten pocit temnoty a matného světla někdě v dálce. Temné hvozdy, zaříkávání a někde v té vnitřní temnotě snad i Bůh... Zas tak mě to nezaujalo. Ovšem překlad se, myslím si, povedl.

09.12.2021

Tak tohle je povinosti pro všechny, kterým hrozí, že by mohli dostat nějakou cenu a je jedno jakou, protože jak krásně "bernhardovsky" ukazuje tento malý skvost, úskalí převzetí jakékoliv ceny jsou značná. Cena totiž často nemusí být o tom, kdo ji přebírá, ale daleko víc o tom, kdo ji předává. V našem českém prostředí by se o tom dalo taky leccos napsat. Doporučuji.

09.12.2021

Téma je skvělé, na Bernharda poměrně překvapivé. Nepohybujeme se v uměleckých kruzích ani mezi upadající a vyčpelou aristokratickou garniturou, ale mezi konzumenty levných jídel. Ale jinak klasický Bernhard; ve své podstatě spíše slabší kousek autora.

09.12.2021

Chůze je spíš taková ochutnávka z Bernharda. Co mě zaujalo je téma českého nekvalitního textilu, který je jedním z motivů, který se v Chůzi vrací. Jinak spíše slabší Bernhardův román.

09.12.2021

Beton patří k těm lepším Bernhardovým románům. Jednak je to jeho relatvině krátkou délkou a pak taky svým opět relativně úzkým tematickým okruhem. Je to klasický berhardovský hrdina, který se snaží dokončit nějakou práci, v tomto případě práci o hudebním skladateli Mendelsohnovi. V hlavní roli opět rodina a napjaté rodiné vztahy, staré křivdy se ve velkých retrospektivních blocích vrací k otázkám po smyslu umění a obecně uměleckého tvoření.

09.12.2021

Klasciký Berhnard. Tohle je snad jeho nejdelší román a je to vlastně i takové rozloučení, protože Berhnard psal Vyhlazení už v době, kdy věděl, že mu moc času nezbývá. Snad proto jsou ve Vyhlazení snad všechna berhardovská témata jako ambivaletní vliv umění na jedince, napjaté rodiné vztahy, rakušanství ve své nahotě, osamělost, fyzický ale i duševní exil a snaha se vyrovnat s minulostí. Hlavní dějová linka je opět velmi jednoduchá a není zas až tak podstatná, jde opět o to rozehrát veškerý ten autorův rejstřík témat a stylu. Svým způsobem vrchol Berhadobi tvorby. Pro mě je to už spíš takový unavený a dýchavičný Bernhard, což je zapříčiněno ale hlavně tím, že jsem Vyhlazení četl až po několika jeho románech (Staří Mistři, Korektura, Mýcení, Rozrušení, Ztroskotanec) a divadelních hrách. Ale i tak doporučuji.

09.12.2021

Polský román, který popisuje stárnutí uznávaného ale (dle autora) věčně načuřeného malíře a soužití s jeho synem a vnukem. Popisy jednotlivých černých maleb byly asi nejlepší na celém románu. To, jak Dehnel svým jakoby nervním stylem dokáže jít do hloubi tématu a souznět se "špinavým", chlapáckým ale přitom expresivním stylem Goyovy malby, je skvělé. Navíc vystiženo na malém prostoru. Vlastně jsou to spíš takové básně v próze. To bylo na románu to nejsilnější. Jinak samotný děj románu a zvolený styl vyprávění mě spíš nudil. Trojice hlavních protagonistů je velmi schematická a drží se rolí, které jim autor přiřknul a navíc často jen zopakují to, co již bylo řečeno. Zvolený styl také není zrovna nejšťastnější volbou. Možná jako film nebo seriál by to bylo dobré. Má to takový filmový ráz, v tom jak se střídají ty pohledy na jednotlivé události a vlastně i pro ten poměrně dynamický děj. Opravdu dobrý román si ale přeci jen představuji trochu jinak, ne jako sled odvyprávěných scén ze života slavného malíře a jeho dvou potomků. Ale v rámci žánru historických románů o velkých umělcích to bude asi slušná práce. To ale nejsem schopen moc posoudit, není to totiž úplně můj cup of coffee. Čtyři hvězdy tak dávám hlavně za ty popisy maleb. Čekal jsem ale víc; celkově je to spíš lehké zklamání.

1 08.12.2021

Začátek je dobrý, moc dobrý, to uvedení do současného maloměsta a maloměšťáctví... Téma, jež mi je, jakožto maloměšťákovi, velmi blízké. Hlavní postava je asi tak trochu sám autor, který se rozhodl vyzvat na souboj toho nejtěžšího soupeře ze všech a to maloměšťáckou zabedněnost. Ta nemá moc ráda změny a ani týpky, co přitáhli ze zahraničí chytračit. A když po ní chcete změnu, tak čeká, že ji budete mnout moudí a podkuřovat. Takže tu máme klasickej konflikt jak od Kundery. Co se ale slibně rozjede, se žel asi v polovině zadrhne a dostaví se lehké rozladění a taková trochu čekaná maloměšťácká odyssea bez větší invence. To, co bylo zprvu zajímavé, ty četné úvahové vstupy do děje, začne být časem tak nějak mudřecky otravné. Ale cením tu snahu napsat skutečný román a ne jen odvyprávět příběh. Jen si myslím, že z tohodle citrónu šlo vymačkat daleko víc.

4 06.12.2021

Těžko hodnotit, na jedné straně je tam strašně moc takového toho slovního balastu. Na druhé je to vlastně výkřik do tmy, do světa, snaha oslovit druhého, říct mu toho co nejvíc, protože čas se krátí. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že život je pro autora opravdový boj, totiž boj s nemocí, to pak náhle dávají ty básně jiný smysl. Snaha vykřičet svůj světa bol dokud je ještě čas; jako by se autor svým expresivním a nervním psaním zaklínal a ujišťoval o sobě a o světě, o tom životě tady a teď.

06.12.2021

První novela je asi nejlepší, druhá je také velmi dobrá, třetí je trochu slabší, ale i tak moc dobrá kniha, která na dramatických příbězích ukazuje odcházení a mizení staré Číny a hektický nástup Číny revoluční. Autor se soustředí na proměnu vnímání vztahů a na jemnou psychologii především ženských postav.

05.12.2021

Rafinovaná, plná náznaků ale taky nespoutané erotiky, taková je Padlá metropol. Kdo zná Slivoň ve zlaté váze a Roputan, nebude výstavbou románu překvapen. Je to návrat do velmi podobných literárních vod. Je to text jak z jiné doby, vláčné věty a zvolna plynoucí děj a i ty erotické popisy jsou v něčem rafinované a vlastně i v tom přímočarém popisu sexu jako by šlo často o něco víc, jako by autor i ve smyslném vytržení svých postav stále pokukával po svých literárních vzorech. Nesdílím úplně to nadšení nad Padlou metropolí, možná je to i tím, že jsem četl jak Slivoň tak i Roputan. Na Slivoň i přes snahu autora přeci jen Padlá metropol nemá. Padlá metropol je sice román nadčasový, ale občas působí možná až moc jako umná variace a pocta starému čínskému písemnictví. Na druhou stranu kdo zmíněné klasické čínské romány nezná, tak ten může být Padlou metropolí příjemně překvapen.

Myslím si, že na popis stavu "dnešní Číny" přeci jen lépe sedí autoři jako Jü Chua, Tung Si nebo Su Tchung, kteří svou tvorbou víc riskují a jdou takříkajíc s kůží na trh. Uživatel gonga to vystihl dobře, když píše, že vyprávění nemusí sedět každému, a proto také doporučuji si nejprve přečíst ukázku.

3 04.12.2021