purie komentáře u knih

Napsat faktografickou knihu o někom, kdo před více jak šedesáti lety odešel natrvalo do exilu a snažil se nezanechat za sebou nezkreslené, pokud vůbec nějaké, stopy (kromě obrazů), a přitom nebýt (kunst)historik nebo nemít historiografickou praxi, chce určitě vedle odhodlání, zápalu a vytrvalosti i nemalou odvahu (o finančních prostředcích nemluvě).
A.S. jsem dosud registroval jen jako filmovou režisérku nepříliš zajímavých snímků (snad s výjimkou Fair play). Na druhou stranu právě vzhledem k jejímu poslednímu filmu nebylo vydání knihy o T. překvapením. Ale protože těch vyšla již řada, bohužel ne vždy kvalitních (např. kniha Vladislava Kučíka), byl jsem zvědav, zda tato nebude jen lacinou snahou dalším způsobem využít a prodat materiál získaný pro natáčení. To se z části potvrdilo, ale jenom v tom nejlepším smyslu.
Pokud se teď po dočtení snažím kriticky hledat nějaké nedostatky nebo minusy, žádné opravdu podstatné mne stále nenapadají.
Kniha je čtivá, literárně až překvapivě vytříbená, neupovídaná, autorka nezapře své filmařství (svým reportážním stylem mi připomíná třeba Magora M. Švehly, s kterým toho má myslím společného více). Zároveň je ale přímo nabitá spoustou nových, upřesněných a zkompletovaných informací a zjištění, včetně mnoha příběhů k jednotlivým obrazům. Autorka se až úzkostlivě snaží držet ověřených fakt, která, pokud to lze, dokládá fotografiemi nebo fotoreprodukcemi dokumentů, aby je pak mohla zajímavě domýšlet a doplnit o své úvahy a spekulace. Ty ale jasně přiznává, nabízí je většinou v co nejvíce variantách a čtenáři žádnou nevnucuje.
Pro úplnost je také potřeba zmínit nespornou zásluhu K. Srpa, resp. jeho odborné oponentury.
Troufám si říci, že kniha aspiruje na to, stát se neopominutelnou v kánonu literatury o T., z širšího pohledu pak i literatury o československé avantgardě a českém výtvarném umění vůbec.

17 26.12.2023

Ozdravná a osvěžující kniha.
Aleš Palán potvrzuje, že je velmi citlivý, zkušený a zručný tazatel a foto Jana Šibíka s příběhy naprosto ladí.
Příběhy "samotářů" chápu jako výpovědi lidí, kteří svým způsobem života, co nejhlouběji v přírodě a co nejvíce se sebou, chtějí neztratit nebo nalézt svou vlastní podstatu a jejich upřímné a důsledné úsilí a cesty musí nějak oslovit a dotknout se každého, kdo ještě zcela neztratil základní přirozený cit a instinkt a potřebu poctivě naložit se svým životem.

16 11.01.2020

Jak tuhle knihu strávit, pokud by byla moje první od CMcC, nevím. I s odstupem po dočtení se ptám, o čem všem vlastně je.
Název - Dítě boží - věřím, že ne ironický, chápu jako takové její předznamenání. Cítím v něm určitou laskavost, pocit sounáležitosti, snahu o pochopení a přijetí.
Je velmi těžké představit si hroznější, zvrácenější, odpudivější a znechucení více vyvolávající hlavní postavu. Přesto CMcC píše s takovým kouzlem, vkusem a přitažlivostí, že se chce ten příběh číst, projít jím, vědět co bude dál a na konci.
CMcC nás k Lesterovi Ballardovi přibližuje jak nejvíce to jde, sdílíme s ním myšlenky, sny, samomluvy, vlastně se s ním tak trochu stáváme součástí těch hrůz, které páchá. A protože toho o něm zas tolik nevíme - určitě se s ním život "moc nepáral", do vínku mu nadělil pramálo, je pořád ještě schopen brečet - tak vlastně nevíme, proč se z něj takové monstrum stalo, kde se stala chyba, jestli ho máme odsuzovat nebo litovat.
Možná, je tahle kniha takovým tréninkem unést nejistotu, nesklouznout k prvoplánovanému odsouzení a zavržení a hledat v sobě míru nebo sílu lidskosti, která unese i toto.
Inspirací k přemýšlení je tu ale jistě mnohem více. Proti novějším knihám CMcC mi tahle přijde přímočařejší, hutnější, koncentrovanější a je neuvěřitelné, že je stará bez mála 50let.
Myslím, že je to kniha proti předsudkům a jejich vyznavačům.

Je to "masterpiece".

15 16.08.2021

Povídky L.B. pokládám za velmi cenné.
Literárně působí docela obyčejně, bez experimentování, zcela bez snahy na něco si hrát. O to silněji z nich ale vyzařuje autorčina životní filozofie.
Brát život takový jaký je, takový jaký jsem schopna žít, nic si nenalhávat, přiznat si co nezvládám, co neumím, co nedokážu, ale umět se i přes nekončící těžkosti zaradovat, mentálně osvobodit, zoufalou situaci odlehčit vtipem, nepropadat bolestínství a sebelítosti, neztrácet zájem a důvěru ve své okolí.
("Nevadí mi vyprávět lidem hrozné věci, když se z nich dá udělat veselá historka", "Zavírám dveře před zármutkem a lítostí a výčitkami svědomí.")
S určitou nadsázkou jsou povídky L.B. literárním vítězstvím nad těžkostmi života.

Poděkování a ocenění patří nakladatelství Argo za skvělý překlad i doslov, absenci šotků (snad ani jeden) a celkově pěkné provedení knihy včetně volby obrázku na obálce (oceněno až po dočtení).
Budu moc rád za vydání i zbylé části originálního "Manuálu" a dalších povídek ("Evening in Paradise").

*reakce na komentář k překladu od "knihovniceVS" viz. Diskuze

14 14.07.2019

Zpracování příběhu, nebo spíše výseku příběhu, je strohé, telegrafické až matematicky důsledné. Přesto si uchovává jistou poetiku a můžeme v něm tak cítit slanost mořského vzduchu, poryvy větru, šimrání konečků trávy nebo slyšet chechtot racků a šum všudypřítomných vln. A postupně se i seznamovat s ostrovními obyvateli. Seznamování trochu trvá. Styl není úplně vstřícný, je potřeba mu přijít na "chuť".
Po dočtení mám ale pocit, že vlastně spolu vše ladí, že ten strohý styl, kde velkou roli hraje i to, co je nevyřčeno nebo vyřčeno jen v náznaku, který není snadný a při všeprostupující opuštěnosti se víc než na líčení společenského života soustředí na popis syrových přírodních podmínek, proměňujícího se okolí a každodenních pracovních úkonů je vlastně velmi autentický. Že vytváří silný dojem, že s lidmi na ostrově člověk skutečně něco prožil.
Asi to není kniha pro každého, ale ti které Norsko okouzlilo, myslím, naopak knihu velmi ocení.

13 07.02.2021

Na W.P.C. jsem se 2 roky opravdu těšil (na český překlad) a sliboval si od ní, že konečně přijdu na kloub a chuť psaní J.R. Cesta vlakem historií střední Evropy vypadala jako zajímavý a slibný nápad, přicházely nadšené recenze (včetně třeba vždy insipirativního Petra Fischera nebo aktuálně Josefa Chuchmy).
Bohužel to dopadlo úplně jinak.
Knihu jsem nedočetl, dotáhl jsem to silou vůle na asi 300. stranu (proto nehodnotím) a nejspíš ji asi nikdy nedočtu. Pokud je toto autorův Opus magnum, tak se s ním budu, bohužel, nejspíš míjet nadále. A nadšení, které kniha vyvolala stále nerozumím.
Na začátku se zdá, že stojí opravdu hodně výtečných nápadů - cesta vlakem skrze "místa kudy kráčely dějiny", místa, která řada lidí důvěrně zná, maniakální stařík, který musí chrlit fakta, aby si ulevil, protiklad hospodského tlachání Krause a knižního chrlení Winterberga, morbidní stránka dějin podtržená pozorností soustředěnou na krematorium či nepřeberné způsoby, jak se stát nebožtíkem, vlakové perličky, slovní hříčky, národní gastronomické speciality, "osudový" vztah k pivu, protiklad "největších" a "nejmenších" dějin .....
Při čtení jsem měl ale čím dál silnější pocit, že všechny tyto originální nápady spolu nijak neladí a nesouvisí, že jsou prostě "jen" suše vedle sebe akademicky poskládané do úhledné kompozice a postupným opakovaním se vytrácí jejich půvab a vtip.
Oč více strhující a silnější je poetika "bezohledných dějin" u Jáchyma Topola, oč inspirativnější v hledání kulturně historické provázanosti Střední Evropy (a "vidění skrze dějiny") jsou Obrazy z jejích kulturních dějin ... M.C.Putny.

Někdy mě napadá, jak by dopadlo srovnání čtenářské odezvy u standardně vydané knihy a u identické knihy, čtené ale bez znalosti jména jejího autora, jejího názvu, bez aury všech cen a doporučujících recenzí.
To se nejspíše nedozvíme, ale zrovna teď mě to napadá zas.

Moje první a asi na velmi dlouho i poslední kniha od V.H.
Pocit jak z posledních knih Paola Giordana - literární talent, který ale až zoufale hledá téma ke zpracování. Proti velmi inspirativní, osobité a autenticky na dřeň píšící Lucii Faulerové nebo sympaticky dotažené a neuspěchaně vyzrálé Vladimíře Valové (o Janu Balabánovi nemluvě) se u V.H. ptám proč něco takového člověk píše. Rozhodně nemám pocit literatury na dřeň, spíš pocit jakési až obsesivní potřeby uspěchaně, nedotaženě i přeexponovaně okázale analyzovat temnotu v životě, která není (nebo neumí být?) ničím vyvážena nebo prosvícena.

11 26.01.2022

Při pohledu na ostnaté dráty a koleje v Birkenau na obálce asi mnohé napadne "zase další kniha o holokaustu". Osvětim a hrůzy s ní spojené jsou v ní téma jistě podstatné, ale ne to nejdůležitější a byla by škoda, kdyby někoho odradilo.
Kniha je zpočátku pojata jako takové rodinné a osobní album, které dr.E.E.E. vezme do svých útlých rukou, posadí se přímo vedle nás, začne si ho s námi prohlížet a vlídným, příjemný a o to více strhujícím způsobem vypravovat svůj životní, úctyhodně dlouhý, velmi pestrý a stále pokračující příběh. Pomíjí zbytečné detaily, soustředí se na to, co si v životě ověřila, že je podstatné, přínosné a inspirující. Od vzpomínky z raného dětství nás provede přes prožité všechny historické zvraty, které se střední Evropou přehnaly až po svůj "druhý život" ve Státech, který lze chápat jako splněný Americký sen. A postupně také s každou stránkou naplňuje svůj záměr, aby kniha byla - jejími slovy - nástrojem k uzdravování. Kromě rad, zkušeností, nápadů, příkladů, doporučení, povzbuzení jakoby mezi řádky stále více a více prosvítá - tak jako na jejích fotografiích nebo videích - její odzbrojující šibalský úsměv. Koncentrovaná radost a láska a obětavý zájem o druhého, které jakoby vyrostly hlavně na zkušenosti holokaustu. Velmi inspirativní a poučné svědectví o smysluplnosti rozhodnutí nenechat se zlomit i o vůli něco proto udělat v jakékoli, i v té nejtěžší situaci.
A protože minulost nelze změnit, už tu s námi bude napořád i tahle skvělá kniha.


*Na konec si neodpustím poznámku na hlavu vydavatele, knize by opravdu slušelo podstatně méně chyb a šotků.

11 13.12.2020

Mám pocit, že jen málokdo M.K. nezná a nemá o něm nějakou představu nebo obrázek. Pro mě je to plachý i drsný samorost, který sem tam s kamennou tváří pronáší odzbrojující lakonické komentáře. Nelze tedy začít číst zcela bez očekávání, které se mi ale v zásadě naplnilo. Je to vlastně takový almanach "sebraných spisů", které jsou velice pestré co do stylu i nápadu, ale myslím, že je spojuje jakási poťouchlá a osvěžující neserióznost, a zcela a pěkně zapadají do mozaiky ostatních talentů, nápadů, děl i dílek M.K.

10 13.04.2021

Přečteno vydání z 2017, uhlazené, vyčištěné a přiblížené do současné podoby. Čte se trochu snáze (předtím jsem dočetl "nevyčištěnou" Zmizelou osadu), zároveň ale něco z poetiky nebo atmosféry tehdejší doby ztrácí. I tak, ale strhující, se skvěle vystavěným příběhem, pochopitelně a uvěřitelně jednajícími postavami, vše gradující ve velkém finále.
A myslím, že nejen pro znalce Šumavy, ale prostě i pro všechny milovníky poctivé romantiky a toulání po lesích a horách.

10 10.01.2021

Co prožil V.E.F. za války a mnoho dalších s ním si současný čtenář v úplnosti představit nemůže, což je vlastně dobře. O to cennější takové svědectví je. A toto je jedinečné jednak neuvěřitelným nadhledem i vhledem, kultivovaností, pokorou a srozumitelností, ale především způsobem, jak s takovou zkušeností naložit, jak ji zhodnotit a zpracovat.

10 30.12.2020

Také si myslím, že "parketou" J.D. je improvizované mluvené slovo, kde může uplatnit svůj situační humor, "kouzlo okamžiku", talent pohotově reagovat.
Kniha, ale "zakonzervováním do písmen", jeho velmi rozvolněný a neuspořádaný monolog "kouzla okamžiku" zbavuje. Text je ke čtení, k napsanému se lze vracet, lze lépe hledat jeho obsah a smysl. Text uchová i to, co zanikne v mluveném proudu slov. A tady vyplouvá na povrch velká slabina tohoto povídání.
J.D. prezentuje různé názory, se kterými nelze nesouhlasit (ohleduplnost k životnímu prostředí, odolnost vůči manipulaci, nepodléhání rutině, potřeba péče o sebe, o vlastní spiritualitu ....) a opisuje je v mnoha různých variacích. Vedle nich pak prezentuje řadu dalších vlastních názorů a snaží se je doložit a podepřít argumenty, které jsou, bohužel, velmi často na úrovni konspiračních teorií, nejasné (mnohokrát opakuje: údajně, prý, traduje se, co když, zřejmě, slyšel jsem ... apod.), nedohledatelné, někdy i zcela lživé (např. představa o jakémkoli !? povinném očkování v USA, nemluvě o již skoro zlidovělém bludu o autismu).
Chápu, že řadě čtenářů kniha připadá neotřelá, hledá v ní odlesk charismatu J.D. i zmínku o věcech, které do veřejného prostoru vnáší málokdo.
Pokud se ale zamyslíme (jak nám radí sám J.D.), co "je" skutečně za slovy, pak je kniha velmi nedůvěryhodná a překvapivě mělká a neoriginální.

Možná by bylo zajímavější, kdyby "spoluautorkou" nebyla jen zapisovatelka monologu, ale rovnocenná oponující partnerka k diskuzi, ve které by J.D. mohl uplatnit a obhájit svou schopnost pohotové (a také pravdivé) reakce.

10 13.04.2020

P.G. mám rád, přečetl jsem od něj zatím všechno, očekávání bylo střízlivé, ale pozitivní.
Výsledný dojem z D.N. je ale rozpačitý.
P.G. je určitě všímavý, přemýšlivý a citlivý pozorovatel a má talent lehce proměnit do slov často hluboko ukryté záchvěvy mysli, pocity a dojmy, které si ani běžně neuvědomujeme. A umí také zachytit, vytvořit, najít důležitý detail, jakýsi "klíč", k situaci nebo scéně.
Mám ale pocit, že usilovně, až upachtěně, hledá témata, která by zpracoval, na kterých by mohl svůj talent uplatnit. Není spisovatelem, kterého si témata nacházejí sama a on jim pak dá "průchod na papír".
D.N. lze chápat různě. Pro mě určitě není generační výpovědí (lze v současné době vůbec nějakou generační výpověď napsat ?), ale spíše pokusem o originální romanci zasazenou do příběhu antických rozměrů, aktualizovaného pro současnost, často balancujícího zcela na hraně snesitelného patosu. Napěchovanost velkými tématy pak vede k tomu, že se vzájemně rozmělňují a významově oslabují a žádné z nich vlastně nedospěje do vyzrálého naplněného finále.
Často se u knih ptám, proč je vlastně někdo napsal, jestli pro chuť a radost něco sdělit nebo z nějakého pocitu povinnosti a u D.N. prostě nevím.

8 24.11.2020

Po Boží hoře opět mistrovská kniha.
Psaná sevřeně, úsporně, koncentrovaně. Pozorné a pečlivé čtení vyžaduje kratší či delší přestávky, aby bylo možné ji co nejlépe vstřebat.
Poměrně krátký text tvoří příběh kombinující několik motivů, které autor asi velmi důvěrně zná (uprchlíci, život v horách, manuální práce, studium hebrejštiny a Starého zákona ...) a které doplňují nebo lépe řečeno spoluutvářejí ten ústřední, kterým je pravdivé a pokorné poznávání a hledání vlastní osobní víry.
Civilní, přirozené a nemanipulativní pozvání na hlubinu.

Více knih od E.D.L. !!!

8 09.11.2019

Knihy M.H. jsem dlouho odkládal, zaškatulkoval jsem si je jako samoúčelně perverzní a provokativní. Nový Serotonin byl impuls zjistit, proč má ale M.H. tolik příznivců, "obyčejných" i "fundovaných", a jestli o něco nepřicházím.
Začal jsem číst s tím, že to bude jakási "mentální zkouška", že to nepůjde hned snadno a samo, že to bude chtít ze začátku trochu disciplíny vydržet - a to se potvrdilo.
Příběh Serotoninu zachycuje nejnižší i nejvyšší extrémy lidskosti a vymezuje si tak široký (v podstatě neomezený) prostor, ve kterém se M.H. nestydí přesně a nekompromisně odhalovat ta nejsoukromější hnutí mysli, která ale vlastně zná každý (nebo téměř každý), ale buď jim nevěnuje nebo nechce věnovat moc (resp. vůbec) pozornost anebo je považuje za tak bizarní, že jsou (i ze studu) druhým nesdělitelná. Serotonin je takový nevábný, neatraktivní, neforemný, potlučený a více či méně nahnilý plod, z kterého se ale na konci vyloupne jádro krásné jako drahokam - v jistém smyslu dělový knock-out nihilismu, který je autorovi často připisován.

Prostě parádní kniha !!! Nebojte se ji číst:-) !!!

8 26.06.2019

Moje první setkání a seznámení s Y.M.R.
Skrze vyprávění o přípravě, rozhodnutí a následně uskutečnění svého odchodu ze zajetých životních kolejí a jistoty zabezpečeného komfortu nám Y.M.R. postupně a v různých souvislostech předává základy Buddhova učení, inspirativní příklady ze života jeho či dalších duchovních mistrů, včetně několika způsobů meditační praxe a jejího využití. Postupně nás přivede až do zhruba druhé poloviny knihy, k jejímu stěžejnímu tématu - umírání a smrti. A nabízí možnosti a způsoby jak ji vidět a rozumět, a také svou osobní zkušenost jak ji otevřeně a přirozeně přijmout.
Kniha je psaná velmi čtivě, je velmi srozumitelná, obzvlášť v našich končinách občerstvující, přiměřené koncentrovaná, vstřícná ale nepodbízivá, a hlavně a zejména velmi poctivá.

7 10.07.2022

L.K. napsala znovu knihu stylisticky založenou na konceptu "příběhového puzzle" a i tématicky se předchozí knize v řadě věcí podobá.
Věnuje se osudovým a zlomový životním okamžikům a událostem, tomu co vlastně takovým okamžikem nebo událostí může vůbec být a je, nechává je prožívat a vidět z různých stran, o něco více z pohledu žen, které se pak stejně jako muži snaží často až sisyfovsky hledat sílu a odvahu vyrovnat se s nimi a napravit je. Věnuje se smysluplnosti, možná jakési neodmítnutelnosti a nevytěsnitelnosti, této snahy, která není vždy nutně odsouzena k neúspěchu.
Z knihy mám ale trochu pocit, že důraz kladený na styl, bezchybnou kompozici a maximální dotaženost a čistotu jazyka jakoby těmto tématům ubíral na intenzitě a tlumil sílu jejich vyznění, jakoby snaha o dokonalost trochu ubíjela autenticitu.

I přesto je ale kniha čtenářským zážitkem, v mnohém inspirativním.

7 22.01.2022

W.A. sepsal a předkládá svůj životopis "ve vlastní režii". Jeho kritici mohou namítat, že stejně jako ve svých filmech, ke kterým určitá míra mystifikace patří, nelze knihu brát vážně. Na druhou stranu vznikala právě v protiallenovské atmosféře, kterou tito kritici vytváří, a W.A. jistě nepočítal, že by mu něco odpustili nebo dali zadarmo.
Vedle klasických vtípků, jejichž koncentrace je proti jeho povídkovým knihám pochopitelně nesrovnatelně menší, jsou v knize shrnuta a různě rozvedena a doplněna klíčová, převážně autobiografická, témata jeho filmů (židovství, jazz, filmofilie, New York resp. Manhattan, sport, psychické a jiné karamboly, pocit méněcenosti, psychiatři atp.). V protikladu k nim se pak zároveň ukazuje, otázka jak hodně "mimochodem", jak vlastně úspěšný, sebevědomý a vitální je W.A. jako autor.
A je tu pak samozřejmě v souvislosti s knihou téma zmiňované asi nejčastěji, kauza W.A. vs. M. Farrow a jakési vidění světa "bílého postaršího heterosexuálního muže". Těžko se hledá nějaká nezvratná pravdivá opora. Mými sympatiemi k W.A. kniha ale nijak neotřásla a mám naopak pocit, že by si zasloužil, v celé té v mnohém absurdně vyznívající situaci, spíš držet palce.

7 10.07.2021

Bolestné i malebné putování velkou částí minulého století v Polsku (v mnohém důvěrně známé i jiným postkomunistickým "spolupozůstalým") pozorované z jednoho zapadlého koutu a pojaté jako krasohled, který po otočení nabízí pohled vždy jiné postavy, z jiného úhlu, v jiné době, někdy čarodějně pohádkový, někdy snový, někdy nanejvýš skutečný. Dohromady se pak vše slévá v jedno hutné, velmi plastické a znepokojivé svědectví, které je převážně tragické. Ale je také výzvou něco z něj pochopit a neopakovat a díky O.T. i příležitostí ho trochu spoluprožít.
A proto je tato kniha velmi cenná.

7 02.02.2020

Jméno růže je podivná kniha (trochu tu rozředím řady jejích nadšených fanoušků).
Připadá mi jako takový kočkopes (či výtvor Pejska a Kočičky?) v intelektuálně líbivém balení.
Na jedné straně je znát, že U.Eco zúročil ve své první beletristické knize letitou akademickou a odbornou publikační činnost. Kniha je až exhibicionisticky nabitá dlouhými řadami teologických, filozofických, historických a jiných fakt, úvah, výčtů a popisů (často bez zásadního přínosu pro příběh).
Na druhé straně chtěl - dle vlastních slov - napsat knihu zábavnou - pro sebe i čtenáře. Fakta a úvahy tedy narouboval na přístupný čtivý příběh (sám možná v nadsázce jako impuls k napsání uvedl "chuť nechat zabít mnicha":) ).
Výsledkem je pak kniha, u které si čtenář možná připadá, že nečte jen tak obyčejnou detektivku, ale fakta a úvahy, které ji činí neobyčejnou, ve výsledku nepřináší nějaký uchopitelný obraz doby nebo konzistentní názor na dobu, ve které se odehrává (ze záplavy údajů si čtenář musí vybrat sám).

Myslím tedy, že Jméno růže je třeba číst prostě jako opulentní zábavnou odpočinkovou knihu, po jejímž přečtení toho ale kromě zážitku ze středověké detektivní zápletky moc nezůstane. Třeba to byl Ecův záměr. Proč ne?