purie komentáře u knih

Komorní, osobní, velmi citlivá kniha.
Na začátku mi chvíli trvalo napojit se na autorčin styl (přímá řeč není klasicky uvozená, občas zpřeházený popis, prolínaní skutečnosti s představami, infinitivy) a zorientovat se ve vyprávění. Po "prolomení ledu" je ale styl jedno ze zásadních plus této knížky. Spíše než obvykle vyprávěný příběh jde o slovy vystavěný proud osobní reflexe hlavní hrdinky - jejích vlastních prožitků, nálad, představ, okolních situací, nových či starších setkání s více či méně blízkými lidmi. Styl je to hutný, bez jediného slova navíc, brzy ale působí zcela přirozeně a myslím, že každému běžně pozornému čtenáři je plně srozumitelný. Odměnou za úvodní trpělivost je pak naprostá osobní blízkost, kterou lze s hrdinkou sdílet a také možnost nasát určitou schopnost otevřenosti, vnímavosti a respektu k sobě i ostatním. Na konec nás pak provede jako nit jakési tušení, že i po zdrcujících ranách osudu má smysl nenechat se zmrtvět lhostejností a vydržet čekat na obrat k lepšímu.

Pokud jsem schopen posoudit - skvělý překlad (Terezy Semotamové).

2 20.04.2018

Bohužel, objev nebo pochopení kouzla děl J.R. se pro mne znovu odkládá.
Anonce této knížečky jako "bestselleru" nepřekvapí, podobně jako nepřekvapí neutuchající prodejnost pohlednic s Hradčany.
Mají společné to, že pokud kýčem přímo nejsou, tak podobně jako nyní J.R., s velkou námahou a upachtěností na jeho hraně poměrně neúspěšně balancují.
Předvídatelnost a nudnost scének (mluvit o knížce jako o sledu scének je myslím trefnější než mluvit o příběhu) nepřebije ani pár vtípků (zoologické kolečko) nebo rozuzlení, jak dopadne setkání s kamarády.
Myslím si, na rozdíl od Adély Grimes (recenze - iliteratura), že J.R. spíše parazituje než "originálně navazuje na tradici magické, mystické Prahy"
a hovořit, resp. psát, o kráčení se ctí "v pábitelských šlépějích literárních vzorů, Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška" je vzhledem absenci originality a naopak přemíře vykrádání sebe sama prostě protimluv.

Alespoň J99 nezklamal, výtvarně knížka svůj obsah jednoznačně převyšuje.

1 12.12.2024

Jako má Šumava svého Ondřeje Fibicha (a jím opečovávaný odkaz K. Klostermanna) a Jizerky svého Miroslava Nevrlého, mají Brdy svého Jana Čáku.
J.Č. nebyl typ divokého nespoutaného zarostlého vandráka, ani v esoterice si libujícího pohádkáře. Byl spíše užaslým pozorovatelem a objevovatelem svého rodného kraje a jeho okolí, jehož klukovská zvědavost dozrála v systematický zájem a studium. Stal se takovým kronikářem Brd, jehož kultivovaná vyprávění (to myslím jeho styl vystihuje nejlépe) jsou ukotvena jak v pečlivě studované regionální i národní historii, tak ve vyprávění obyčejných lidí, kteří "byli u toho" a navrh jsou zcela neoddělitelně dokreslena jeho skvostnými ilustracemi, často i fotografiemi a fotoreprodukcemi.
J.Č. byl zkrátka patriot, který měl svůj "kraj" upřímně v lásce a nechtěl si tuto prožívanou radost a úžas nechat jen sám pro sebe. (V tom může někomu připomínat třeba takového Františka Nepila).

Myslím, že kdo jednou jeho knížky objevil a byl jimi osloven, se bude při svých cestách do Brd nebo podbrdského okolí už bezděčně dívat kolem sebe "brýlemi J.Č.", které budou jeho pohled prohlubovat a probarvovat.

Letos tato knížka vyšla po čvtrtstoletí v novém, svěžím a úhledném 2. vydání a ze svého kouzla neztratila vůbec nic, spíš naopak. Stojí za to ji číst.

1 17.06.2024

Ve své první knize W.G. "narouboval" příběhy a klíčové životní a tvůrčí události umělců na přehled vývoje moderního výtvarného umění. V této druhé je pak podobně roubuje na něco, co se podobá motivační a seberozvojové příručce, ukončené vizí jak podporu kreativity zabudovat do systému vzdělávání, tedy rozvoje v podstatě celé společnosti. Místy pro mne toto propojení drhne, je kostrabté, někdy nesrozumitelné. Moje profese má ke kreativitě poměrně velmi daleko, je tedy možné, že to někdo jiný docení více .
Naopak mě opět velmi bavily a zaujaly příklady a perličky o konkrétních umělcích, některé - jako Luca Tuymanse nebo Petera Doiga - pro mne W.G. objevil, jsem rád i za upozornění na některá díla jako Zadání... M. Duchampa.

Zdá se, že příští rok (2023) by měl W.G. vydat další podobnou knihu (See What You're Missing: 31 Ways Artists Notice the World – and How You Can Too).
Takže je na co se těšit ...

1 03.07.2022

W.G. pojal a napsal knihu podobně jako když si dobře naladěný, sdílný, entuziastický fanoušek a erudovaný odborník na výtvarné umění v jedné osobě chce se čtenářem přátelsky popovídat na procházce galeriemi nebo třeba po městech či pobřeží jezera. Drží svělý balanc mezi čtivou, vtipnou a místy odlehčenou polohou a zároveň systematickou přehledností a promyšlenou formou.
Aspoň pro mne je lepší knihu číst "na pokračování", po přestávkách, na jeden zátah je těžké ji celou plně vstřebat, anebo se k ní dle potřeby, insiprace nebo právě shlédnuté výstavy vracet.

Svělá kniha, kterou je dobré mít přímo ve své knihovně a třeba i šikovný tip na dárek.

1 28.05.2022

Skvělá vyšperkovaná ultracyklokronika-fotodokument v učesaně novopackém punkovém stylu, sportovní klenot a reklama na "zdravé šílenství".

Pro srovnání:

Giro 2019 (nejdelší Grand Tour pro ten rok):
3518,5km
46 500m celkově nastoupáno
90h (3 dny a 18hod) - čas vítěze (v rozpětí 23dnů, 2 dny pauzy)
39,4km/hod - prům. rychlost

RAAM 2019:
4960km
cca 50 000m celkově nastoupáno
10dnů, 19h, 49min - čas D.P.
cca 19km/hod - prům. rychlost

Vedle nonstop šlapání se samozřejmě velmi jinak jede v balíku než sólo (a to i když si člověk před 2 měsíci nekřusnul klíční kost). Slovy mentora a člena UPRT "Jíry" je výkon D.P. "opravdu spektakulární" a s tím nelze než souhlasit a smeknout.
Celá story je přitom napsána s nadhledem a vtipně a myslím, že nejen ředitel gymplu v N.P. pan Matějovský vyhrabe (během čtení) někde z garáže kolo a vyrazí "polykat" kilometry.
A když je náhodou problém, tak "... to už tak nějak k našemu týmu pasuje. Hlavně se z toho nepodělat a ve finále se tomu zasmát. Pak je všechno O.K."

Doufejme, že Red Bull Trans-Siberian Extreme 2022 se uskuteční, i s D.P., a následně pak vznikne třeba další strhující (foto)kniha.

1 30.05.2021

Přes opakované pokusy během posledního zhruba roku nedočteno.
K J.M. mě přivedlo srovnávání s H.D. Thoreauem (dle anotace pro J.M. "inspirátor a velký vzor"), které je ale myslím nepřiměřené.
Asi nejznámější kniha H.D.T., Walden, je nadčasová už svým tématem, radikálně pojatým a poctivě odžitým "návratem do přírody", které H.D.T ale také nadčasově literárně zpracoval, v duchu transcendentalismu i s jeho prožitky, vizemi, názory, pocity a zkušenostmi, srozumitelným přirozeným stylem, který si na nic nehraje.
Z J.M. mám pocit, že si píše deník víc sám pro sebe, než pro někoho druhého. Do Yosemitu se vydává jako doprovod stáda ovcí, které cestou, dle jeho vlastních slov, plundruje na co přijde, včetně vzácných horských květin. Zaměřuje se pak na soupis výšek, šířek, tlouštěk, tvarů, počtů a drsností povrchu všeho možného od květin, kamenů, stromů, údolí, řek, hor a zvířat. Vše je pak blažené, radostné, nádherné a skvostné v teatrálním stylu průměrného autora z dob národního obrození.
Jsem schopen věřit J.M. jeho upřímný úžas a okouzlení panenskou přírodou i z něj vyplývající odhodlání ji chránit a uchovat. Jako literát je pro mne ale zastaralý, a myslím, že i na svou dobu spíš průměrný, třeba Adalbert Stifter ho strčí do kapsy.
Takže, bohužel, zklamání.

1 25.04.2020

Název této knížečky může vypadat odtažitě a akademicky, je ale naopak napsána velmi srozumitelně a přístupně a přes svůj malý rozsah (cca 75 stránek textu) nabízí mnoho užitečných a pomáhajících postřehů a odpovědí.

1 22.04.2020

Podobně jako v komentáři od Kateřin-a jsem první 2 části bojoval, zda čtení neodložit. Přišla mi to taková literární cvičení, vyfabulované texty, které mě neoslovovaly.
Zlom byla povídka Che Guevara, která je skvělá. Povídky, které jsou asi do určité míry autobiografické nebo vychází z autentických zážitků (vedle CH. G. třeba Profesor Andrews ve Varšavě, Jezdec nebo Věštění z fazolí ) mi přijdou nejsilnější, paradoxně ty méně magické a více realistické. Takže nakonec s chutí dočteno.

1 03.11.2019

Chronologicky sestavený výbor se snaží obsáhnout pestrost celé povídkové tvorby A.P.Č. To se mu asi podařilo, ale také proto zde chybí některé nejlepší kousky (např. Černý mnich, Ariadna nebo Vražda).

A.P.Č. jsem pro sebe objevil nedávno, zatím jsem přečetl vše, co mi přišlo pod ruku, a stále mám potřebu a chuť jeho povídky číst. Při jejich čtení mám takový spřízněný a uklidňující pocit.
I po sto letech jsou srozumitelné, okouzlující, podmanivě krásné, vtipné, inspirující a povzbuzující a věřím, že pro nás čtenáře takové budou ještě hodně dlouho.

*Jen ten normalizační doslov s Leninem je potřeba ideologicky pořádně odfiltrovat.

1 08.09.2019

Katolog k souborné (pro mne osobně zatím nejlepší) výstavě výtvarného díla Bohuslava Reynka, která proběhla (především zásluhou Věry Jirousové) v roce 2002 v královském letohrádku Hvězda. Rozsáhlá, ale díky prostorám konání (mimo ruch velkoměsta, se specifickým geniem loci) a obklopující zeleni královské obory zároveň patřičně komorní.
Obstojí i samostatně jako úvod do pestrého a osobitého díla B.R. Obsahuje podrobný heslovitý životopis, 43 reprodukcí grafik, několik básní a také esejistické komentáře autorů, pro které měl B.R. evidentně hluboký osobní význam, dlouhodobě se o jeho tvorbu zajímali/jí a měli/mají ho upřímně rádi.

1 20.12.2018

Dubliňany jsem vedl v patrnosti několik let.
Impulsem k přečtení byla nakonec jiná kniha, také povídková - Do vnitrozemí - od Vladimíry Valové (skvělá, bohužel se zdá, že nedoceněná, možná nepochopená) - která byla kdesi s Dubliňany porovnávána. Obě jsou psány úsporným stylem a zaměřeny na prožitky a proměny uvnitř svých hrdinů, končí spíše než jasně daným "vyřešením situace" podnětem k dalšímu domyšlení a doznění příběhu.
Dubliňané nejsou snadné čtení, je dobré je číst pomalu a soustředěně, určitě nezaujmou každého a myslím, že je výhoda je číst už s nějakými životními zkušenostmi. I po více jak 100 letech jsou ale srozumitelnější a smysluplnější než obrovská řada knih vydávaných dnes.

Dubliňany stojí za to číst.

1 10.06.2018

Po přečtení Gaustina jsem se na Přirozený román těšil a nebyl jsem zklamán. Originální a poctivá kniha.

1 23.04.2016

Moje první knížka od tohoto autora, na kterou jsem narazil náhodou (hledal jsem bulharskou současnou knížku jako "přípravu" na cestu do Bulharska).
Opravdu milé překvapení, knížka je velmi svěží, inspirativní, originální, chytrá, vtipná ....... vyvolávající (aspoň ve mě) jakýsi pocit vnitřní svobody.

1 23.04.2016

Knížku si nějak přirozeně řadím vedle Na co se to vlastně díváme? od W.Gompertze. Na rozdíl od ní se M.W. a I.H. věnují výtvarnému umění "předmodernímu", tzv. starému - renesanci a baroku. Vybrali si "jen" 25 děl, jaké si "the best of", z aktuálně vystavených v NG v Praze, a je tedy možné v jejich prohlížení a poznávání pokračovat třeba i během nebo po dočtení přímo na vlastní oči. Většina textů (15 z publikovaných) byla již v roce 2021 vysílána Českým rozhlasem Vltava (Staří mistři ve Schwarzenberském paláci - Poznejte příběhy mistrovských děl renesance a baroka).
Jsou to tedy jakási zapsaná vyprávění nebo komentáře, která zvou k seznámení, objevování a porozumění vybraných děl, jsou velmi srozumitelná, soustředěná na to nejpodstanější a nejzajímavější a věnují se jak osudům, inspiracím, zadáním či pohnutkám autorů, tak úspěchům, nepřijetí či putování jednotlivých děl rukama nebo sbírkami nejrůznějších vlastníků. Čím jsou starší, tím více může fascinovat, jak krásné, hluboké a hlavně srozumitelné jsou dosud. Na druhé straně ale také můžeme v jejich světle lépe pochopit, jak při vší jejich mistrovské a řemeslné dokonalosti musely pobuřovat a být trnem v oku zejména některá pozdější díla moderního umění a avantgardy.
A nakonec také mohou vyvolávat i pocit úžasu až vděčnosti za to, jak mimořádné kulturní dědictví v naší zemi máme.

11.02.2024

Zajímavá a pestrá směs povídek, která zároveň potvrzuje i vyvrací představu o Norech a Norkách jako chladném a zádumčivém národu bez smyslu pro košatý humor, zakládajícím si na vlastních tradicích.

TOP 5
1. Johan Borgen - "Jsi chlapík Richarde!"
2. Tarjei Vesaas - Něco zvláštního
3. Liv Køltzowová - Oko ve stromě
4. Bjarte Breiteig - Na Ronnyho psa
5. Jan Kjærstad - Návrat domů

30.01.2021

Čteno až po Bodu tání.
M.N. má bezesporu mnoho talentů a je dobře, že je nenechává ladem.
Knížka je opět kaleidoskopem obrazových (až filmových) a slovních nápadů, vtípků, hříček a fantazií, ale i střípků vážnějších úvah, názorů a osobních životních zkušeností.
Před očima nám M.N. promítá svou imaginací vytvořené obrazy, na rozdíl od poezie jasnějších kontur, které nás chtějí dovést na rozhraní reality a magie a pak dále do světa snově (proto často noční) tajemné (někdy až melancholické) nálady (á la obrazy Jaroslava Róny). Tentokrát mi ale přijdou sdělení (životní bilance, lidská samota, postesk nad vlastní vírou...) i magická nálada více utopeny ve slovním a "přirovnávacím" hračičkářství ("kachničkářství":-), které bude nejspíše navrub nezbytného autorova vkusného exhibicionismu i jeho čisté radosti z psaní. Vtipně a sebeironicky si z toho ale dělá legraci ve své poslední povídce.
Povídky jsou i tak zajímavé, originální a je v nich znát snaha autora popasovat se se svými talenty.

14.09.2019

Mám rád Itálii, mám rád styl Petra Borkovce a nedávno jsem si konečně přečetl Dantovu Božskou komedii. Těžko jsme proto následně mohl sáhnout po jiné knížce (spíš knížečce) než této a jsem nadšen. Při čtení jsem se vždy spolehlivě přenesl na italskou mořskou pláž, do pinety či do kavárny ... Pro mě kouzelná knížka.

10.04.2018