R47 komentáře u knih
Předem upozorňuju, že ujíždím na starých polárních výpravách, takže moje hodnocení možná není úplně objektivní. Četl jsem tuhle bichli dvakrát, pak se podíval na seriál a teď přemýšlím, že si to přečtu znovu. Autor si evidentně detailně nastudoval příběh lodi Terror a využil to mrazivé prostředí neuvěřitelně příhodně. Jediné, co mě mrzí, je fakt, že si nedal víc práce s tím, aby to zlo zůstalo mnohem víc nehmotné. Operuje se tam s otravou z konzerv a možnými halucinacemi. Je škoda, že tahle linka nevydržela mnohem déle, i kdyby se to potom nakonec zlomilo do stejného závěru.
Pro mě největší překvapení letošního léta. To hlavní téma, sběr bylin, mi není nijak blízké. Zároveň taky mám za sebou jinou autorčinu knihu z téhle volné trilogie (Před povodní) a nijak zvlášť do kolen jsem z ní nešel. Tohle vyprávění mě ale uhranulo. Ten popis psychicky vyšinuté ženy, která si tím sběrem kompenzuje něco jiného, co doslova neustále bublá pod hladinou. Ta atmosféra, že teď už to přijde a vy to prohlédnete. Ale i skutečnost, že autorka s tajemstvím vydrží až za samotný konec knihy. Pustím se do ní ještě jednou, myslím.
„A kdy vám to začalo být divné? / Když v rádiu začali hlásit, že jíst třikrát denně je nezdravé.“ Tahle kniha mě položila na lopatky. Počítal jsem s tím, že když jsem si zažil komunismus alespoň trochu na vlastní kůži a spoustu toho slyšel milionkrát, tohle mě jen utvrdí v tom, co už vím. Špitálníková se ale dokázala dostat ještě dál. Výpověď řidiče, který na řízení musel vystudovat školu a trvalo mu roky, než se dostal z trenažéru do auta (protože auta nejsou), nebo výpověď 17leté holky, která do poslední chvíle netušila, co se kolem ní děje, anebo výpověď důchodkyně, která Kim Ir-sena pořád zbožňuje... Tleskám za to, co se autorce podařilo.
Pro mě první bichle mýho života. Osudová kniha, která mě přiměla číst další a další verneovky, stejně jako udělat si potápěčský kurz. Spolu s Dětmi kapitána Granta a Tajuplým ostrovem skvostná volná trilogie, která vás vezme po celé světě i zmapuje výdobytky lidského ducha. Chtěl bych si jí přečíst znovu poprvé.
Velké překvapení pro mě. Čekal jsem takového trochu H. G. Wellse. Starodávný jazyk a trochu naivní představy o sci-fi. Ale byl jsem naprosto uchvácený, jak moc to funguje pořád, jak je to pořád aktuální a jazyk díla vůbec nezestárnul. Naopak jsem si uvědomil, jak moc z Konce civilizace vycházel Viktor Pelevin v knize Snuff (hlavně ta ironie a motiv „divochů“ zatažených do „normálního“ světa). A ta ironie a sarkasmus a satira je na tom to nejlepší. „Ó, Forde, Freude, kterýž jsi dvojjediný!“ Divoch, který cituje Shakespeara a ukazuje civilizaci, jak by měla žít. Konec je silný a chvilku mi trvalo, než mi došel. Huxley je fakt třída.
Dobrá rodinná sága z Karviné. Přesně ve stylu žánru. Nic víc, nic míň. Autorka někdy trošku uměle pošupuje figury, aby se jich dotkla všechna klíčová místa i události (lázně a vztah s mladým doktorem). S nářečím šetří, aby to neubíralo čtivosti. Za mě jí to ale ubírá na zajímavosti, literárnosti. Koho zajímá daná problematika, doporučím spíš Hornické vdovy od Kamily Hladké. Tohle bylo zbytečně vyhajpované. Na druhý díl se rozhodně nechystám.
Zase jsem se spálil. Nebo spíš nechal napálit. Obecně po přečtení dvou knih už Alenu Mornštajnovou nevyhledávám. Ale tahle kniha mě svým námětem alternativní historie, která se rozpíná od roku 1989 až skoro do současnosti, zaujala. Jenže ona je to klasická Mornštajnová, která se zabývá „jen“ rodinou. Nečekejte žádnou fantazii a zajímavou vizi společnosti. Jen komorní drama, které pro mě dost ubírá, že je vlastně jedno, že se odehrává v alternativní budoucnosti. Mohla by se stejně tak odehrávat za normalizace nebo za heydrichiády. Ostatně děti poslané na převýchovu ve správné občany do ústavu známe právě z téhle doby protektorátu. Prostě žánrovka, která ani stylisticky neoslní. Jestli vás doopravdy zajímá coby-kdyby, dejte si raději Ninu Špitálníkovou a její rozhovory s Korejci, kteří utekli.
(SPOILER) Zajímavé dílko pro mládež, které nutně názvem odkazuje ke Stínadlům, ale je to opravdu trochu něco jiného. Vlastně městská skorofantasy, kde na raozdíl od Foglara je jednou z hlavních postav dívka. Hodnotím skvělý nápad s (ne)zapojením moderních technologií i skvělý závěrečný twist, který i dětem ukazuje, že ne všechno je černobílé a že kdo se zdá jako vyloženě pozitivní postava jí nutně nemusí být. Zde vlastní děda.
Kniha mě lákala nadšenými recenzemi. Ale po prvním pokusu jsem jí odložil. Přišla mi moc young adult, navíc pro dívky. Znovu jsem byl ale známými ubezpečován, že je to skvělá četba, a tak jsem se do ní pustil znovu a dál. A opět jsem to nezvládnul. Začátek je příšerně zdlouhavý, autorka neskutečně popisuje základní principy fungování jejího světa, místo aby to vyplynulo z děje. Pomáhá si tím, že čtenář spolu s hlavní postavou sedí ve škole a dostane nalejvárnu. Je to obyčejná frontální výuka fikčního světa. Ne román. Zásadní zvrat přichází ve chvíli, kdy mistr žádoní o pomoc hlavní postavu-učně s vytvořením dokonalého meče, i když hlavní postava nikdy skutečný meč nedržela v rukou. Jako vážně? Naprosto nelogické. Vzdal jsem to.
Skvělé, v podstatě akční čtivo. Skutečný thriller na základě skutečných událostí. Akorát ten název je zavádějící. Autor nesleduje jen dva parašutisty, ale podává obraz odboje u nás už před jejich přistáním, i to, že na samotnou akci ve skutečnosti nemohli být jen dva, ale potřebovali pomoc dalších. Škoda že jako u každé podobné knihy s postupujícím studiem historických dokumentů zjišťujeme, že ty klíčové události proběhly jinak. A tahle kniha, právě proto, že je tak dobrá, nakonec bude moct za to, že si události budeme pamatovat „špatně“. Bylo by fajn, kdyby autor knihu přepsal na základě nových zjištění.
Hodně nadprůměrná a vypiplaná žánrovka, kde nic nechybí (mimozemský organismus, boje ve vesmíru, generační lodě, hardcore prvky...). Oproti seriálu mi tu chyběly "hry o trůny", ta politika a detailnější vhled do soupeření Marsu, Země a Pásu. Na druhou stranu je tu víc pochopitelná detektivova motivace i jeho postupné upadaní do psychotického stavu.
Vlastně netuším, proč se o téhle knížce tak často mluví jako o science fiction. Jako o Čapkově vizi atomové bomby. O tohle Čapkovy vůbec nejde. Ani náhodou. A sám to v románu pro málo chápavé říká. Je to o „krakatitu srdce“, o lásce a o vášni, která dokáže v minutě rozmetat všechno kolem člověka a donutit ho dělat věci, o kterých netušil. A podobně jako jiný jeho „sci-fi“ román (Válka s mloky) je i Krakatit zajímavý formou. Jak snoubí thriller se snovými pasážemi, deliriem, ale i pohádkou. V něčem je to trošku až jako bondovka s bond girl.
Stejně jako ostatní knihy Miloše Doležala i tady vás čeká erudovaný pohled na známou kapitolu z nedávné české historie, ovšem v příjemně čtivém a atraktivním hávu. Tohle je skutečná literatura faktu v pravém slova smyslu. Přesně na pomezí historické studie a beletrie. Ne tím, že by si autor něco domýšlel, ale tím, jak pečlivě vybírá fakta a skládá je podobně, jako se skládá děj románu, aby vytvářela jistou zápletku, dávala prostor metaforám, zrcadlení, se spodními tóny osudovosti. Postava umočeného Josefa Toufara vystupuje z díla plasticky, živoucně a přece i jako určitý symbol.
Podle mne nejlepší román Briana Wilsona Aldisse. V podstatě typický příběh, kdy se hlavní hrdina vydává na cestu za hranice svého omezeného světa a vy postupně s ním objevujete ten svět "za zdí". Tady to platí doslova a do písmene. Jasná inspirace pro Glukhovskyho Metro 2033.
Klostermann je stále živý. Pořád se to dá číst. A pořád vás to vezme za srdce. Víc než osudy jednotlivých postav mě bavily autorovy popisy krajiny (které jsou nadčasové) a vlastně ironické komentáře doby, která byla rájem. Šlo o dobu, kdy se na Šumavě poprvé objevil „ten zlatý brouček“.
A tohle je další z těch několika málo knih, které čtu pořád dokola. Ivan Olbracht je podle mě u nás neprávem opomíjený. Ta neuvěřitelná básnivost jeho jazyka, ta monumentálnost. Kdyby napsal historický příběh nebo fantasy, čtenáři by se mohli zbláznit. Ale tohle funguje právě tím, jak je to útlé a sevřené, balancující na hraně mýtu. Škoda toho slavného muzikálu, kvůli kterému už originál nikdo nečte. Zajímavější a čtivější než třeba Vladislav Vančura, a přitom podobně vybočující z normálu.
Trochu jsem čekal, že mě to zasáhne a skolí. Ale je to obyčejný příběh, který jenom využívá atraktivního prostředí. Jinak je poctivě vysezený v archivu, nastudovaný a vysoustruhovaný na kurzech tvůrčího psaní. Nemá v sobě nic osobitého. Doufal jsem, že se ta architektura promítne i do stavby díla, to by bylo něco hodného tématu. Takhle je to jen dobrá žánrovka: lidé a lidské vztahy na pozadí velkých dějin.
Na Golet v údolí se neprávem zapomíná. Hlavně kvůli úspěchu muzikálu Balada pro banditu, kvůli kterému se nečte ani jeho úžasná a uhrančivá předloha Nikola Šuhaj loupežník. A stejně tak tady. Možná za to může ten nesrozumitelný titul Goletu, který prostě připomíná golema, a pokud se nevyznáte v jidiš nebo židovské kultuře, tak vlastně nevíte, o co jde. Ale když si vezmu jaký úspěch má u nás Ephraim Kishon se svými židovskými příběhy a anekdotami, tak mě skutečně mrzí, že tenhle skvost plný jemného humoru, ironické charakterizace, ale i neskutečného jiskrného básnivé jazyka a bujné obrazotvornosti stojí někde v koutě. Čteno několikrát.
Čekal jsem standardní životopisný román o jednom velkém českém fenoménu. Ale Žák naštěstí umí psát i trochu nestandardně. Bavily mě některé obrazy a zkratky. A ten příběh je prostě neskutečný. Nedávám plný počet asi hlavně proto, že mě kniha nenutila googlit, dohledávat si a dovzdělávat, jak bych u podobné literatury čekal. Ale určitě neprohloupíte. Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na knihu Na útěku: neuvěřitelný příběh Josefa Brykse.
Tahle Conradovo knížka je pro mě naprosto klíčová. Nevím už, kolikrát jsem ji četl. Pořád dokola. Jsou pasáže, které můžu citovat z paměti. Je to naprosto uhrančivé. I ta vyprávěcí situace, kdy Marlow je vlastně místy sarkastický, místy překvapený. To jak si pohrává se čtenářem, když říká: „a kolem létaly podivné hůlky.“ A pak: „Proboha, vždyť to jsou šípy!“ Anebo, když mluví o vyřezávaných kůlech od plotu a pak zjistíte, že tam jsou lidské hlavy. Jakmile se dostane ke Kurtzovi, prostě nemůžete nemyslet na Hitlera: „Ale proboha, jak on uměl mluvit.“