R47 komentáře u knih

Čekal jsem standardní životopisný román o jednom velkém českém fenoménu. Ale Žák naštěstí umí psát i trochu nestandardně. Bavily mě některé obrazy a zkratky. A ten příběh je prostě neskutečný. Nedávám plný počet asi hlavně proto, že mě kniha nenutila googlit, dohledávat si a dovzdělávat, jak bych u podobné literatury čekal. Ale určitě neprohloupíte. Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na knihu Na útěku: neuvěřitelný příběh Josefa Brykse.

9 21.01.2023

Tahle Conradovo knížka je pro mě naprosto klíčová. Nevím už, kolikrát jsem ji četl. Pořád dokola. Jsou pasáže, které můžu citovat z paměti. Je to naprosto uhrančivé. I ta vyprávěcí situace, kdy Marlow je vlastně místy sarkastický, místy překvapený. To jak si pohrává se čtenářem, když říká: „a kolem létaly podivné hůlky.“ A pak: „Proboha, vždyť to jsou šípy!“ Anebo, když mluví o vyřezávaných kůlech od plotu a pak zjistíte, že tam jsou lidské hlavy. Jakmile se dostane ke Kurtzovi, prostě nemůžete nemyslet na Hitlera: „Ale proboha, jak on uměl mluvit.“

9 20.01.2023

Vlastně nechápu, jak se někdo mohl snažit tuhle knihu natočit. Příběh Pianistky je sice šokující a kontroverzní, a proto lákavý. (Sexuálně deprivovaná žena, která žije s matkou důchodového věku, má sadomasochistické touhy a sklon k sebepoškozování, prožívá podivný vztah s mladším žákem.) Jenže tahle kniha stojí na tom, jak ji vypravěč/vypravěčka podává. Je to postaveno na ironických a sarkastických komentářích, které na půdorysu tohoto vyšinutého vztahu glosují i tradiční vztahy. To se fakt musí číst. Nestačí číst si o tom, nebo to vidět. Doporučuju všema deseti.

9 19.01.2023

Kvůli tomu, kolik oslavných recenzí jsem na tuhle knihu četl a co všechno jsem o ní slyšel, než jsem se do ní pustil, jsem asi čekal moc. Příběh ani způsob jeho podání mě nijak neoslovil a nevím, čím se to liší od jiné produkce a proč je zrovna tenhle Murakami takové terno. Dokonce mě to odradilo i od čtení dalších autorových knih. Viděl jsem i film a taky to nezafungovalo. Netuším. Víc mě oslovil autorův jmenovec Rjú Murakami.

9 16.01.2023

Svižná časovka, které rádi odpustíte těch pár zestárlých motivů.

9 06.02.2021

Provokativní a zábavné. Místy vonnegutovské. Obdivuhodná erudice. Pořád nechápu, proč se toho o Ouředníkovi u nás moc neví.

9 03.02.2021

Tohle jsem nevěřil, že se mi ještě stane. Že knihu budu takhle hltat. Jako kluk. Že budu večer číst, dokud pod knihou neusnu. A na sobotu ráno si nastavovat budíka, abych měl čas si číst, než se všichni kolem probudí a nenechají mě... A ještě něco jsem nečekal. Že někdy najdu pokračovatele Julesa Verna. Já Verna miluju. Čím jsem ale starší, tak spíš než ty jeho steampunkové vynálezy obdivuju, jak dokázal udělat geografii hlavním hybatelem románu. Místo a jeho zvláštnosti. Faunu a flóru a lidi kolem. I když je ta fauna a flóra kvůli ději často vybočená (obří chobotnice napadající ponorky, zběsilý úprk na pštrosech, neskutečné kousky opic, ocelový slon, útok smečky "lišek" apod.). Verne vždycky jako by lehce na čtenáře mrkal a říkal ono neffovské: "Dokažte mi, že to není možné!" Fombelle vás taky vezme několikrát přes kraj světa, onen steampunkový motiv tu nahrazuje obří vzducholoď, je tu dobrodružství mladého kluka, který se mění v muže, bohatství, ale i grácie, odhodlání a čest šlechty... Ale to, co Verne dělá s faunou a flórou, dělá Fombelle s dějinami, historií. Jsou tu skutečné události jako a postavy. Stalin, Rasputin, zkáza Hindenburgu, obě války, stavba Empire State Building, provázání sicilské mafie s gangy New Yorku, všechno neskutečně propletené do sebe, až si čtenař říká, že je to sice skvělé, ale že takhle by to bohužel nikdy být nemohlo. A tu Fombelle zpoza stránek mrká a říká: "Dokažte mi, že to není možné." Tahle kniha mě podobně jako autorova Alma nutila neustále googlit a zjišťovat, která skutečnost je reálná a co všechno má reálný základ. Zas jsem se poučil z historie. To všechno zabalené v neuvěřitelném hávu dobrodružství pro mládež. A pak taky Vango, to je meziválečný "Bournův mýtus" pro kluky. Fakt, ještě tahle reminiscence tam je. Stejně jako jsem si několikrát při čtení vzpomněl na Amélii z Montmarteru. Ta charakteristika postav několika dobře promyšlenými obrazy, ta hra s tajemstvím, ta souběžnost událostí ("ve stejném okamžiku na jiné polokouli", "na stejném místě o 20 let dříve"...). Přeju vám, ať si to užijete jako já.

8 25.01.2025

Když opomenete takové ty dobové nesmysly, jako že se kouří (i tráva) v raketě nebo že si tam v hrnci dusí maso, a vyloženě technické nesmysly, kdy se hlavní hrdina opilý potácí v téměř nulové gravitaci tunelem, aby pak vysílením padnul "do postele", nebo když v takové téměř nulové gravitaci zfackuje svojí přítelkyni tak, že jí vyrazí zuby (to bych fakt chtěl vidět v reálu), je to dost čtivá knížka skvěle stylisticky zvládnutá. Scény u robopsychologa mají své pevné místo, i když se zdánlivě zdá, že protahují děj. Bez nich by to nefungovalo. Skvěle fungují i "paratexty": hlášení z dalších výprav, výňatky z přednášek, dopisy... Do něčeho podobného se v žánru pustí o spoustu let později třeba Kim Stanley Robinson v románu 2312. Nějakou náhodou se mi stalo, že jsem nejdřív z Heechee ságy četl druhý díl, což byl za mě propadák. Po přečtení prvního sice věci dávají větší smysl, ale stejně je to neporovnatelné. Tohle je skutečně Pohl ve své největší síle. I když za jeho nejlepší román považuju pořád Man Plus, díky tomu, jak si hraje se žánry a čtenářským očekáváním.

8 15.06.2023

Čekal jsem oddychovou Betty MacDonaldovou o tom, jak naivní žena bojuje s nástrahami svého snu. Ale dostal jsem mnohem víc. Na tu dobu je v tom dost humoru a nadhledu, a přitom je to nesmírně poetické.

8 06.06.2023

Přečteno až po přečtení Šikmého kostela od Karin Lednické. A je škoda, že se Lednické dostalo větší pozornosti (holt beletrie se prodává líp). Hornické vdovy mi přišly lepší tou syrovostí výpovědí, tím, že víte, že nic z toho není přibarvené. A tím, že se autorce podařilo proniknout k vdovám opravdu hluboko. Neuvěřitelně přínosná kniha rozhovorů. Konečně se tématu někdo chopil tak, jak si to zasloužilo.

8 21.01.2023

Psal jsem to už u Běsů. Je fascinující, jak se rozebíhá Dostojevského fantazie. To, co by jiným vydalo na tři knihy, on vměstná do jedné. Jenže. Za mě: kdyby se soustředil čistě na ten souboj Raskolnikova s vlastním svědomím a s „detektivem“ Porfirijem Petrovičem, udělal by líp. Ale možná to tlačím moc do současné psychologické detektivky. Každopádně když to srovnám třeba s Tolským, tak tam mi ty odbočky a ten všeobjímající popis všeho nevadí, ale tady mi to překáží a brání si to pořádně užít.

8 19.01.2023

Svěží, optimistické dílko, zalidněné sympatickými postavičkami. Zaměřením na nejchudší společenskou vrstvu vlastně podobné hroznům hněvu, ale úplně jiné vyzněním. Taková oslava obyčejného života. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl třeba na Dobrý člověk ještě žije. Anebo na Shakespearova Falstaffa (i když to je jiná společenská třída, přístup k životu je stejný). I ty největší tragédie (oběšení otce rodiny, aby jeho děti měli denní přísun lízátek) je tu líčen s obdivuhodnou lehkostí a jemným humorem. Překvapující.

8 16.01.2023

Divím se, že s tím hajpem, který je kolem knih Chiny Mievilla, u nás není Ajvazovi věnovaná větší pozornost. Přijde mi to jako taková kombinace Mievillova Krakena a Města a Města s hororem od H. P. Lovecrafta. Máte tu fantasmagorický děj s městem, které ztrácí své obrysy, spoustu vodních motivů (tady rybí slavnost, souboj se žralokem na věži, létající rejnok apod.), podivné náboženské kulty, postavy vystupující z televize… Ajvaz ale klade velký důraz na „slovo“ a lingvistiku, na tajemná písma, kde význam mají i jejich patky, knihy. Dokonce i pádové koncovky se tu stávají invokací démonů. Je to pro specifický druh čtenářů, ale já si to užil.

8 16.01.2023

Slyšel jsem na adresu autorky nějakou kritiku z řad koreanistů. Ale co se jí musí nechat, je, že je to fakt výborná vypravěčka. Umí skvěle smontovat vlastní, v podstatě deníkové záznamy ze svého studia v Koreji, s popisem skutečné situace v zemi, politickým výkladem, historiografickou přednáškou apod. Ze závěru, kdy je autorka postupně pod stále větším dohledem až na konec dojde v podstatě k jejímu vyhoštění, mrazí. Opravdu výborně napsáno. Doporučuju každému.

8 16.01.2023

Nedokázal jsem to dočíst. I když mám lingvistické vzdělání, vyznám se v teorii znaku i literatury a navíc mám rád literární experimenty. Tohle jsem ale nezvládnul. Je to čistá onanie. Cítím s pajaroh.

8 14.02.2021

Ten příběh jsem znal z geniální supraphonové dramatizace. Teď po letech, když jsem se konečně pustil do originálu, mě překvapilo, jak doslovná byla. Kniha tak přidává hlavně nečekanou minulost Klekí Petry nebo podrobnosti první kuřby dýmky míru. Zpětně musím ocenit bravurní výstavbu děje, kdy se s hlavním hrdinou zúčastníte ještě před hlavní zápletkou všech klíčových kovbojských dovedností (krocení koní, lov bizonů, střetnutí s grizzlym), i chytré rozestavění figur. Supraphonský Sam Hawkins Rudolfa Hrušínského je životnější, uvěřitelnější figura. Uvěříte mu jeho vtip, učitelské schopnosti i životní zkušenost. V originálu je to dost smolař, komická figura, přesně v potřebách žánru. Víc ten popleta z filmu (včetně scény s námluvami), což mě překvapilo... No, pustím se ještě do dalších mayovek.

7 16.11.2024

Jsem u vytržení. Zas jsem zapomněl, jakej byl Škvorecký pan spisovatel a jak se tohke nedá srovnat s těma sladkobolnejma výpotkama, co se teď o normalizaci a Pražskym jaru píšou. Tady Toufar v hávu americké drsné školy.

7 27.10.2024

Dokonalá kombinace braku a vysoké literatury, ze které se nutně musel učit třeba Stančík. Labyrint, výbušniny, tajemný Peršan, smyčky... Střídání vypracěčského stylu, kde se z prvotní zdánlivě lehce komediální zápletky postupně klube horor. Anebo dobotý thriller, krvák.

7 26.10.2024

A já idiot myslel, že je to knížka pro děti. Je v tom dost rozverného Vančury. A není divu, že tenhle autor k nám dostal Welzla. I on je v tom nějak cejtit.

7 11.06.2024

Jako gymnazián jsem tou knihou byl absolutně okouzlený a dal bych 5 hvězd. Teď jsem si jí po víc než 20 letech připomněl znovu díky Četbě na pokračování na mujRozhlas a musím říct, že jsem dost zklamaný. Takový průměrný životopis bez hloubky nebo něčeho navíc, za 3 hvězdy. Ale taky je pravda, že u Četby ČRo strašně záleží, které části dramaturg vybere a jak to celé pokrátí. Těžko říct. Dávám tedy lehce nadprůměrné hodnocení jako průnik těch dvou čtenářských zážitků. Balada z hadrů od V+W ale v tomhle souboji o Villonův odkaz jednoznačně vítězí.