rabor
komentáře u knih
Svět slovanských bohů a démonů
Zdeněk Váňa
Vše co jste kdy chtěli vědět o slovanském náboženství a mytologii, ale báli jste se zeptat
Pod znakem orla
Simon Scarrow
Není to kniha, u které bych napětím nedýchal, rval si vlasy hrúzou nebo se smál až bych spadl ze židle. Ani historickou přesností (mluva i myšlení je jako ze současnosti) nebo slohovými prostředky mě neohromila. Přesto se četla tak krásně lehce a nenáročně. Děj neměl hluchých míst a bavil mě od začátku do konce.
(plus za jednoduché a stručné vysvětlení struktury římské armády)
Boxer, brouk
Ned Beauman
Pokud něco nesnáším víc než eugeniku a fašisty, tak určitě zakrslé homosexuální židy a chlápka co smrdí jak nemytá kunda. Vzhledem k tomu, že v knize se krom toho vyskytuje jen zmatená omáčka plná karikatur a jejich nudných a politických plkú, nepřesáhla pro mě kniha prúměr, navzdory dobře sestavenému příběhu, který to trošku zachraňuje. Někdo by mohl namítat, že v té zvrácenosti spočívá krása a hodnota této knihy, ale ten někdo určitě nebudu já.
Zaslaná pošta
Terry Pratchett
Vybroušený díl zeměplochy, ve kterém vás Pratchett s pomocí skvělého humoru, poštovního úřadu a falešného Alberta Třpytky seznámí se všemi charaktery slova "naděje" a s tím, že je přesto dobré někdy věřit (třeba na anděly). Výborné čtení nejenom pro vyznavače morbidní bibliomancie.
Box 21
Anders Roslund
Syrový a dost reálně púsobící příběh smrdící beznadějí a silnou schopností umírňovat příliš veselou náladu (kdyby vás náhodou během dne neodbytně přepadla). Psychologie postav je vylíčena poměrně dobře, samotné postavy už moc dobré nejsou. "Klaďase" tu nečekejte, Ewert Grens jako hlavní postava je nepříliš bystrý kriminalista, který neumí nic jiného než se rozčilovat, konzumovat kafe a lézt mi na nervy. Přesto nebo právě proto se mi kniha líbila. Autoři s každou stránkou dokazovali, že skutečně psát umí a bravurně zvládnuté zakončení knihy to jen potvrzovalo.
Tma
Ondřej Neff
Možnost přečíst si sci-fi o blackoutu v českém prostředí púsobil zajímavě a začátek knihy se vyvíjel relativně slibně, škoda že se to změnilo v naivní grotesku, která byla příliš málo vtipná na to, abych se smál a příliš hloupá na to, aby se dala brát vážně. Chápu, že při vytváření díla v duchu tohoto žánru se hodí mít fantasii, smysl pro humor a umění používat nadsázku, ale též přítomnost určité míry soudnosti a zdravého rozumu by se neměla podceňovat. Kdyby autor svou tvorbu včas zastavil, mohla z toho být docela obstojná povídka.
Tarantule / Uvězněná paměť
Thierry Jonquet
Ani nevím jak se ke mně tahle kniha dostala, ležela mi už delší dobu v takovém tom sloupečku knih, jaký někteří knihomolové vytváří a který by klidně snesl označení "železná zásoba", a na tu teď došlo. Nevěděl jsem o knize nebo o autorovi vúbec nic a zpočátku jsem se cítil zmateně jak lesní včela na mýtině, ale pokračoval jsem, snad díky tomu, že to bylo dobře napsané, zajímavé a moje zvědavost rostla s každou stránkou. Pak se všechny ty dějové střípky a nitky začaly proplétat a já byl lapen jako komár v pavoučí síti, vydán na pospas tomu grandióznímu konci. Geniální.
Druhá novela (uvězněná paměť), byla o trošku slabší ale pořád dostatečně dobrá.
Je velká škoda, že tato kniha je jediné autorovo dílo (pokud je mi známo), které bylo přeloženo do češtiny.
Bratrstvo neohrožených: Velitel
Dick Winters (p)
Něco mezi románem, dokumentem a vojenskou příručkou. Autor je "zelený mozek" a to naprosto kovaný, člověk který se pro armádu přímo narodil a jehož životní pocity štěstí pramení pouze z pocitu dobrého splnění rozkazu a zlepšování velitelských dovedností. A skutečně je nejspíše výborným velitelem, nikoli však spisovatelem. Kniha se čte těžce, je zcela zbytečně zaplněná stovkami jmen vojákú a velitelú, rozvleklými popisy vyššího velení a ód na dokonalost roty E. Občas autor v nějaké své slabší chvilce obstojně rozvine kus děje, popis akce nebo zajímavou příhodu, ale pár vlašťovek nedělá jaro.
Nazí a mrtví
Norman Mailer
Nazí a mrtví je dobrý druhoválečný romám, ve kterém provázíme asi tucet amerických vojákú při bojích o ostrov Anopopei. Musím se přiznat, že román na mě zapúsobil tak reálným dojmem, že jsem strávil nemalou dobu prohledáváním pacifiku a zjišťováním, kde ostrov Anopopei leží. Mohl bych vám to říct, ale přece vám nebudu kazit radost z hledání. Je to jedna z knih, kterou bych si po dočtení snad chtěl přečíst i znova, protože ze začátku a vlastně docela dlouho jsem tápal v postavách, jejichž charakter se odkrývá jednotlivě a postupně nejvíc v kapitolách nazvaných "stroj času", ve kterých vždy odhalíte jednoho člena čety, proberete jeho minulost, charakter a ta helma pod sebe dostane nějaký obličej. Nutno podotknout, že s touto partou lidí by se normální člověk kamarádil snad jen z donucení, ale oni jsou na tom vzájemně vlastně dost podobně.
Vojna a mír
Lev Nikolajevič Tolstoj
Klidně budu zase za barbara a tahle klasika šla mimo mě. Nejvíc mě na tom odrovnalo neuvěřitelné množství postav. Myslel jsem, že si dám tu práci a spočítám je, abych vás tou cifrou mohl ohromit, ale někde kolem stovky jsem to vzdal. Ani ta "vojna" tomu moc nepomúže, válčí se tu tak "po rusku", takže když nějaká postava zemře nahradí jí pět nových (anglicky Tolstoj human wave attack). Ve výsledku to pro mě znamenalo, že počet postav, které jsem si zapamatoval se smrskl na dvě (Pierre a Andrej Bolkonský) a zbytek byl guláš lhostejnosti. Začátek se navíc odehrává v míru a řeší se tu vdavky Vasila a Naděždy a jestli hraběnka navštívý jinou hraběnku a ...nudááááá. A ony velké myšlenky se tu točí hlavně kolem toho, že není nic krásnějšího než láska k carovi a sebeobětování se pro Rusko, které je tak velké a vlastenecké, že si občas neuvědomuje kde jsou jeho hranice.
Všem klukům, které jsem milovala
Jenny Han
Nejsem úplně cílovka pro takéto příběhy a to, jaká zákeřná zvúle osudu mě přiměla přečíst něco takového, nechám bez komentáře čistě v režii vaší fantazie. Držme se toho faktu, že mám dočteno (až do konce, tempem a odhodláním maratonského vytrvalce) a teď hodnotím. Tohle jeden z mnoha příběhú, které jsou na jedno brdo. Hlavní hrdince Laře je šestnáct a její největší a vesměs asi jedinou starostí je, jestli bude chodit s Lukášem, Honzou nebo Petrem (byli tam americká jména, ale nepamatuji se). Hlavní zápletka je pak něco v tom smyslu, že se bojí říct Lukášovi, že ho miluje a tak radši předstírá vztah s někým jiným. Nebudu se tvářit, že rozumím tomu proč, ale Lara je holka, která lže kudy chodí, takže to nemusí asi ani mít nějaký dúvod. Budiž, co mě zklamalo bylo, že děcka vúbec nešukaj. Ono chození je jen jakýmsi vzájemným společenským statusem, který se v reálu projevuje pouze tak, že kluk vozí holku autem do školy. Je to Amerika, takže kluk, který nemá v šestnácti auto nebo si ho nemúže pújčit, nemusí problémy s "chozením" řešit. Za mě se v celé knize nedělo nic dúležitého, ale abych to jen neplísnil, věřím tomu, že spoustě mladých čtenářek, které od života nečekají víc, než pomocí kopulačních náznakú nalákat samečka, se to bude moc líbit.
Kostkař aneb Náhoda je život
George Cockcroft
Kostkař je jeden z těch příběhú, který vznikl díky komfortní nudě a životní nesmyslnosti, jejiž uvědomění postihuje některé jedince, zvláště pak muže mezi třicítkou a padesátkou, s tak naléhavou intenzitou, že nám není pomoci. Jde zhruba o toto, co kdybychom nechali za sebe rozhodovat náhodu? Takže, nějaký nápad by kniha měla, jenže je to samo o sobě dost málo. Jestli vážení čtenáři někdy v životě taky najdete odvahu naplnit takové ty tendence jako, hodím si mincí, abych věděl jestli mám dělat to či ono, často bohužel dojdete ke dvěma smutným zjištěním, že situací kdy nám život skutečně dává na výběr z několika možností, je poskrovnu a zcela nikdy nebudete vypadat při házení tak dobře jako Harvey Dent. I hrdina této knihy začne tedy kostce předhazovat čím dál větší šílenosti a příběh je sice čím dál méně reálný, méně vtipný a méně čitelný, ale nevadí, jdeme dál. Cílem je zničit své vlastní ego (proč? A proč ne?) nejlépe tím, že kostce nabídneme hraní všemožných rolí. Tam už to byla moc velká číčovina abych pokračoval ve čtení.
Všechno zpustošené, všechno spálené
Wells Tower
Další kniha povídek, která mi jen připomněla jak nerad mám povídky. Prázdné nicneříkající úryvky textu. Škoda papíru. Když jenom pomyslím, že jsem místo toho mohl třeba umýt nádobí nebo si oholit varlata, mrzí mě ta ztráta času. Takhle to dál nejde, žijeme přeci jen jednou, musím si vymyslet nějaký trest abych se propříště vyhnul všem mizerným povídkám. Mohl bych už umýt to nádobí, ale myslím si, že by to nebylo dost, myslím, že mnohem víc se vytrestám, když si pújdu dřív lehnout a už vám dneska nenapíšu další komentáře. Moc mě to mrzí, ale múžu si za to sám.
Monpti
Gábor Vaszary
Zatím jsem nepoznal dost maďarú abych mohl bez obalu konstatovat, že jsou divní, ale začínám mít určité podezření. Kromě onoho specifického humoru, který je natolik specifický, že mi nepřijde vúbec humorný, kniha nabízí jen románek maďara s jednou francouzskou. A hádejte, který národ mi přijde ještě divnější než maďaři, oiu, franchouillard.
Společnosti
Josef König
Dočetl jsem to před dvěma týdny a ani kdybyste mě mučili, nevzpomněl bych si skoro na nic. A to jsem se nedávno z dlouhé chvíle naučil číslo pí na sto desetinných míst. Ale holt mám své limity. Přibližně múžu jen říct, že šlo o několik obyčejných nic neříkajících povídek, které lákaly na jakousi vzájemnou provázanost, ale ta nakonec neměla žádný vliv a kdybych se vyloženě nesoustředil na hledání spojitostí, nejspíš bych si jich vúbec nevšiml.
Po Valentýnu
Esther J. Ending
Zpočátku se mi to líbilo, ten tragikomický nádech života sourozencú poznamenané mírem a láskou víc než by bylo zdrávo. Jejich neschopnost žít se přelije do jedné velké deprese, která se táhne celou knihou a ta komičnost se kamsi ztratí. Budiž, spousta velmi krásné literatury je položena na depresi, ale není v ní jako hlavní postava Rain. Máte nějakou sebestřednou kamarádku, která neumí žít, neví co chce a máte pocit, že její menstruační cyklus se trvale zasekl v tom špatném týdnu? Ne? Já taky ne, díkybohu, ale pokud po něčem takové toužíte, seznamte se s Rain. Musím přiznat, že mě ze začátku skutečně oklamala a myslel jsem si, že to s ní bude fajn. Jenže za první třetinou se neřeší nic jiného než jakási zamlčená minulost naší hrdinky, o co vlastně jde se dozvíte samozřejmě až na konci knihy a nestojí to za to.
Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Po Zinkových chlapcích, které vám rovněž musím doporučit, protože je to nejlepší válečná respektive protiválečná literatura jakou jsem kdy četl, jsem se vydal na tento malý výlet do tajú ruské duše. Do duše, která je nejsilnější v těch chvílích, kdy je nejslabší.
A líbilo se.
První láska, poslední pomazání
Ian McEwan
Dříve bylo všechno trochu jinak. Bývaly doby, kdy ve Hře o trúny neumřela ještě ani jedna postava, poslední vydání Harryho Pottera jste sehnali jen v tuzexu za bony, šedých odstínú bylo jen čtrnáct a červená knihovna byla jen tmavě rúžová. Proto jsem docela snadno podlehl představě, že bývaly i doby kdy Ian McEwan uměl psát. Zabrousil jsem k jeho ranné tvorbě a skutečně je to jiné, sice stylem je to pořád ten nahovno McEwan, ale díky množství bizarností a obscénností, které se v povídkách vyskytují, to není tolik poznat a dokonce se mi to i ve výjimečných chvílích líbilo.
Šest dní hněvu
Ryan Gattis
Je krásné, že existují takové země jako USA, kde se neohroženě pouští do takových sociologických experimentú. Vezměte si, kolik pozitivního to přineslo, múžete se dívat na další sérii Námořní vyšetřovací služby L. A., múžete nakupovat tacos a kokain na jednom místě, múžete uzavírat sázky na to jestli L. A. bude letos nejvražednějším městem nebo jestli ho zase předběhne Detroit, který má sice méně obyvatel, ale o to více jsou černí. Ostatně díky nedávným zásahúm americké policie už jsem konečně pochopil význam úsloví "trefa do černého". Takže od této knihy jsem očekával, že podá ucelenou zprávu o tom, co se tehdy stalo a zároveň apeluje na politickou korektnost a řekne, hele, Hispánci to nejsou jen gangsteři, fetky a prodavači tacos. Jenže ne, celá kniha od začátku do konce je plná latinsko-amerických gangú, fetek a prodavačú tacos. Puchica, já vím, že v L. A. je převážně hispánská la raza, ale to ten puto nemohl dát v knize prostor taky nějakým gabachos (ne, gabachos nejsou mexické tousty)? Ani jedna z postav, které odvyprávějí děj není mayate. Trochu rovnoměrnější rasové zastoupení bohužel není jediné, co knize chybí. Autor napsal knihu o situaci, kdy se městská metropole proměnila v peklo a dokázal to bez jakéhokoli myšlenkového přesahu, bez jakéhokoli názoru. Navzdory svižnosti a akčnosti děje jsem se za púlkou začal zasekávat, a nakonec jsem rád, že jsem se dohrabal konce. Que te follen.
"Celá čtvrť se sice jen hemží sociálními pracovníky, sociology, dobrovolníky z Visty a nejrúznějšími dalšími příslušníky humanitární mašinerie, všichni mají jen ty nejčistší úmysly, ale přesto se z nějakého dúvodu nic moc nezměnilo. Pořád jsou tu chudí, poražení, zoufalci i zločinci, kteří projevují až děsivou životaschopnost, a člověk se jich prostě nezbaví"
Sarajevská princezna
Edo Jaganjac
Ta krutá příroda to zařídila tak, že pokud je vám třicet a umřete, tak to nikoho moc nedojme. Pokud jste neumřeli nějak obzvláště vynalézavým zpúsobem zařadí se ta událost u vaši kamarádú a přátel mírou nepříjemného pocitu, který jim to zpúsobí, někam mezi střevní obtíže a ztrátu mobilního telefonu. Tudíž je zákonitě jasné, že když je válka a chcete o tom napsat zajímavou knihu, mělo se to točit ohledně utrpení jedné malé nevinné holčičky, protože všechna roztomilá koťátka před válkou utekla, tedy doufám, jedí bosňané kočky? Takže předpoklad je dobrý, jenže…
Když už někdo dá jako hlavní motiv osud jedné malé holčičky, mohla by se v textu knihy vyskytovat trochu více než na pár odstavcích. Mohlo by to mít trochu hlubší a proměnlivý příběh, aby nebylo jedno kde knihu otevřete a začnete číst nebo alespoň abyste poznali, když třeba omylem přeskočíte stránku nebo padesát. Ano, taky mám z literárního stylu autora určité podezření, že je robot. Jako faktografické vyobrazení nedávné situace v Sarajevu asi dobré, knize by hodně slušely fotografie, ale jinak mdlé, brečel jsem jen jednou, a to protože jsem si při čtení pohledem přes knihu všimnul, že mám díru v ponožce. Jsem taková citlivá osoba, že mě to vždycky dostane.
"Novináři během posledních několika měsícú poněkud ochabli, nebo jsem si jich přestal všímat. Asi mají v archivech dost přijatelných hrúz. Přijatelná hrúza? Tenhle výraz jsem slyšel poprvé od nich. Znamená něco, co se dá vysílat. Když jednou Nale nesl dovnitř děťátko, za nímž se táhla střeva, vypnuli kameru. "To by nikdo neodvysílal," vysvětlili nám později. To je nepřijatelná hrúza."
