Rade komentáře u knih

Přes 100 let stará knížka, spíš knížečka, překvapila. Přišlo mi to tak působivé, skoro současné, komorní příběh dvou osamocených „vodáků“ versus příroda se všemi jejími tajemstvími a záhadami. Postupně budovaná atmosféra tajemných, strašidelných říčních ramen a vrbami zarostlých písčitých ostrůvků Dunaje. A stupňující se pocit obklíčení, ohrožení…
Působivost novelky zvyšuje novodobý moderní překlad (velké plus!) a taky tajemné ilustrace Jana Híska (vydání Vyšehrad 2018).
*
„Díval jsem se na pustinu divokých vod, pozoroval jsem šeptající vrby, naslouchal jsem ustavičným úderům neúnavného větru, a všechno dohromady, každý z těch jevů svým vlastním způsobem, ve mně vyvolala pocit podivné tísně. Zejména za to však mohly vrby, protože spolu neustále brebentily a hovořily, občas se zasmály, někdy pronikavě vykřikly, občas vzdychly – ale to, kolem čeho tropily takový povyk, patřilo k tajnému životu veliké planiny, již obývaly, a bylo to zcela cizí světu, který jsem znal, nebo světu divokých, avšak vlídných živlů. Vrby mě nutily uvažovat o zástupu bytostí z jiné úrovně života, možná zcela odlišné evoluce, diskutujících o tajemství, jež znají jen ony. Pozoroval jsem, jak se všechny neustále pohybují, podivně potřásají velkými hustě porostlými hlavami a otáčejí nesčetnými listy dokonce i tehdy, když vítr ustal. Pohybovaly se o své vlastní vůli, jako by byly živé, a jakousi nevypočitatelnou metodou se dotýkaly mého pronikavého smyslu pro hrůzu.“
*
Pozn.: Při četbě jsem si mimoděk vzpomněla na dávno a dávno čtenou knížku J. Verna Lodivod dunajský, která líčila obdobnou pouť po toku Dunaje a jeho krásy, i když samozřejmě zase úplně jinak. A zatoužila spatřit ten ztracený tajemný říční ráj…

40 06.09.2021

Plusy: Výborná ilustrace prostředí. Ať už předválečného prostředí v Ružomberoku, židovské mafie v New Yorku, Německa na vzestupu nacismu, Osvětimi s jejími hrůzami, Slovenského štátu a holocaustu ve slovenských poměrech, slovenského povstání v r. 1944. Myslím, že s reáliemi si dal autor práci a v rámci románového pojetí jsou fakta a fabulace celkem vyvážené. Navíc vše působí vesměs věrohodně, autenticky.
Ne vždy však toto platí pro vlastní postavy románu, ty se mi zdají už poněkud šablonovité a ne vždy srozumitelné. Ale jasně, v tak rozsáhlém pojetí se asi nelze tolika postavami po psychologické stránce zabývat, je to trochu zkratka.
Co mi vadilo asi nejvíc, je autorovo tlačení na pilu, mučení je přehnané, popisy utrpení zbytečně podrobné. Tohle mi hodně vadilo v předchozí autorově knize Ve stínu mafie, kde vše bylo ovšem ještě v daleko tvrdší a přepálenější verzi. Takže z tohoto hlediska je přeci jen pro mě kniha Na smrt uvěřitelnější a působivější.

37 31.08.2021

Nejdřív plusy: Originální téma, komorní příběh rozehraný mezi pár postavami na jednom místě. Atraktivní prostředí rozpálené mohavské pouště. Znepokojivě působivý záporák, asi nejlíp prokreslená postava. Autor nezapře, že je scénárista, děj ubíhá jako ve scénáři napínavého filmu, žádné kudrlinky navíc.
Ale tady už pro mě začínají mínusy – akce je na mě prostě moc. Tak moc, že v závěrečném duelu, kdy mělo být napětí největší, jsem si už jenom říkala, tak jakpak to asi skončí, už aby to bylo. Samozřejmě, že se mi zdálo občas přitažené za vlasy a přepálené, konverzace potenciálních obětí týkající se vlastních vztahů v minulosti, ve chvílích, kdy čelili tak bezprostřednímu ohrožení, mi připadala poněkud nepravděpodobná; na druhou stranu jsem nikdy nezažila ostřelování šíleným sniperem, tak těžko hodnotit, co se člověku honí v hlavě… Drsné až kruté popisy, to mi samozřejmě poněkud vadilo, ale chápu, že v takovémto příběhu to mělo svoje místo.
Každopádně zaujalo, styl autora mi chvílemi trochu připomíná styl Kinga, aniž by ho však napodoboval nebo kradl témata (v Není úniku, což je vlastně druhá autorova kniha, se mi způsob psaní líbil ještě o fous víc).

„Někdy se cítil jako člověk s vidličkou v polévkovém světě.“

„Líbilo se mu, jak je to napínavé, ale přitom bezpečné a předvídatelné, protože je celou dobu jasné, jak to dopadne. Bylo to jako cucat bonbony, užívat si strhující filmový trhák a přitom vědět, že ať se stane cokoliv, dinosauři nakonec ty děti nesežerou.“

32 23.08.2021

O fous lepší než Kříďák. Líbil se mi styl psaní, návraty do dětství, dávné křivdy, dávná tajemství i pochmurná atmosféra anglického zapadákova s hornickou minulostí.
Lepší o ten mysteriózní šmrnc, proto zde celkem beru i ten trochu překombinovaný konec, který mi tak vadil u Kříďáka. Tady se mi to prostě k té záhadě víc hodilo. Gemblerství, sadistická vymahačka, to tu být nemuselo, na druhou stranu bychom přišli o jednu nečekanou pointu…
Inspirace Kingem mi tady už malilinko vadila (ta jedna hodně stejná věc, jako v Řbitově zvířátek), na druhou stranu to stále beru jako inspiraci, autorka neopisuje a stále je v mnoha věcech originální, svá, navíc vše se napodobit prostě nedá.
Celé poněkud pochmurné, všichni jsou spíš hajzlíci či podivíni, tak nějak jsem měla pocit, že zaprášený nehostinný Arnhill je to poslední místo na světě, kde bych se chtěla ocitnout. Což byl jistě záměr, takže i tohle bezútěšné depresivní vyznění se autorce celkem povedlo…

27 12.08.2021

Povídky příjemně překvapily, těžké téma, nicméně i zde se objeví vtipný nadhled (Zbytečný člověk). Všechny povídky se točí okolo jedné a téže věci, ale každá je úplně jinak laděná, jiný pohled, což je v rámci povídkového souboru velké plus. Něco vyloženě smutné (Vrátíš se?), něco až kingovsky mysteriózní (Díra), něco v duchu „hanišovských“ rodinných traumat (Manažerka) nebo až detektivně překvapivé (Pozůstalost). Nebo s lehce otevřeným koncem, který si každý může domyslet či spíš vytušit (Brácho), já si závěr vyložila po svém, někdo zvolí zase konec s opačným vyzněním…

35 09.08.2021

Pro mě trochu „schizofrenní“ kniha, je to detektivka, ale současně takový román o dost neutěšených vztazích v jedné vyšetřovatelské partě. Ta detektivní část celkem fajn (kromě úplného konce), zato ta vztahová je dost hrůza. Policejní skupina, skládající se z tak nevyrovnaných, neempatických a citu prostých lidí, snad ani nemůže ve skutečnosti existovat, natož fungovat. A aby to bylo ještě větší vzrůšo, je tu navíc jeden poněkud ujetý… Velké překvapení to ale už není, tak byly koncipovány i předchozí díly. Snad jen ten první díl se mi zdál opravdu povedený, pak už to autoři poněkud přeháněli…
V závěru, kdy se ta detektivní část dost neuvěřitelně protne s osudem jednoho z té policejní party, jsem si říkala, že autoři zkoušejí, co čtenář ještě vydrží a přijme.
Plusem je celkem čtivý styl, pro mě nakonec slabší trojka.

28 26.07.2021

Tuhle knížku jsem četla jako malá, když byl pro mě tento zpěvák jedničkou. V mém dětství jedna jeho píseň pro mě zněla takto: "Oči má sněhem zaváté, v uších má chladný sníh...". Kdo je pamětník, ví, že to bylo trochu jinak... :)
I když později jsem tento druh hudby nemusela, Karla Gotta mám spojeného zejména se svým dětstvím a písničkami konce 60. let.
Hodnocení dávám nostalgickým pohledem desetileté holčičky.

32 12.07.2021

Vzpomínky pražské Němky, v roce 1945 v pouhých sedmi letech vyhnané z bytu na Vinohradech, oddělené od matky, posléze internované za neutěšených podmínek v táboře na Hagiboru a po krátkém intermezzu u českých příbuzných odsunuté s maminkou do tehdejší západní německé zóny.
Nejvíc mě na tom chytl právě ten pohled z druhé strany, nejen na rok 1945 a následující trable, ale i na české dějiny, a nakonec i pohled na Prahu v letech osmdesátých a v závěru v r. 2001. Pohled plný vzpomínek na rodné město a město dětství, smíchaných s krutými zážitky z let poválečných.
Pohled, který se nám nemusí líbit, pohled, při kterém se možná budeme ošívat, pohled, se kterým budeme možná polemizovat, ale jsou to výsostně osobní vzpomínky, které mohou být možná i trochu zkreslené nebo ovlivněné uplynulým časem, ale přesto je to autentické, ryze subjektivní vzpomínání, které nakonec chytne za srdce. Protože příběh pro mě nakonec vyzní hodně smutně, toho zlého a nepochopitelného se malé nevinné holčičce stalo opravdu hodně a jako symbol lidské zloby a nespravedlnosti může být třeba milovaná panenka, kterou při vyhnání z bytu vyrvali malé holčičce z ruky a nedovolili si ji vzít s sebou…
Co třeba mě překvapilo a nikdy jsem tak neuvažovala, že autorka se spolu s maminkou považovala za pražskou Němku, pro kterou byla Praha skutečným domovem a která se v Německu po vysídlení cítila jako cizinka, mluvila i odlišnou němčinou a jen velmi těžko se sžívala s německým prostředím. Snad i proto se pak mohla bez problémů vdát do Itálie a prožít zde celý život, Německo nebylo její vlastí a domovem.
Vzpomínky jsou hodně neučesané a neuspořádané, občas přeskakující z tématu na téma, autorka není spisovatelka, a tak nečekejte nějaké literárně strhující čtení, je to spíš pokus o vyrovnání se s traumaty z dětství a taky usmíření se s rodným městem.
Takže tak tři plus, ale koho tohle neobvyklé téma, možná pro našince i trochu kontroverzní, zajímá, hodně doporučuju.

Dům č. 15 v Čáslavské ulici na Vinohradech je jen pár bloků od mého pracoviště, možná i proto na mě to čtení dost zapůsobilo. Skutečný dům, před kterým jsem chvilku postála, skutečný příběh… A kolik takových smutných příběhů za války i po ní na obou stranách bylo…
A do nekonečna se můžeme dohadovat, co bylo spravedlivé a co ne…

34 08.07.2021

Kniha především o genetice. A o tom, jak si genetika může pohrát s lidským osudem. Plus za brněnského Gregora Mendela a jeho hrachové pokusy, dvě dějové i časové linie se prolínají a navazují na sebe. Našinec musí mít samozřejmě radost, že se britský autor již poněkolikáté inspiroval naším prostředím, našimi dějinami i kulturou. Takže plus i za Leoše Janáčka a Lišku Bystroušku.
Postava Benedicta Lamberta je vykreslena nesmírně plasticky a opravdově, ta směsice lásky k životu, současně nenávisti k vlastnímu fyzickému vzhledu, odstupu od ostatních lidí, sebeironie, touhy po normálním životě, po sexu, po lásce, po potomcích. Konec až malinko kýčovitý, ale takový Simon Mawer prostě je, píše ale způsobem, že mu to odpustíte…

„Když mě viděli, byli samozřejmě zaskočeni. Každý je zaskočený, když mě vidí poprvé. Přehlížejí mě, jako by čekali, že se za mnou, v prostoru nad mou hlavou, objeví někdo normálně velký, jako by čekali, až se za úsměvem Šklíby zhmotní i zbytek kočky. Když se nic podobného nestane, shlédnou na mě s výrazem, v němž se mísí překvapení i odpor, s výrazem někoho, kdo otevřel mrazák a mezi mraženým hráškem a rybími prsty uviděl lidskou hlavu.“
------------------------
Poznámka: Reaguji na příspěvek níže, že dva modroocí lidé nemohou mít hnědooké dítě, pokud to není kukačka. Na to se prostě musím ozvat. Víte, že to není pravda? Ač jako rodiče oba modroocí, máme jedno dítě hnědooké a jedno modrooké, a to i v té záplavě všech našich modrookých předků. Samé modrooké příbuzenstvo! A fakt naše děti nejsou kukačky, o tom bych musela vědět! :) Ale, přece jen, jeden předek, jeden z dědečků v té modrooké spoustě byl hnědooký… Takže pozor na genetiku, není to tak jednoduché, jak se zdá…

35 02.07.2021

Mohou být SPOILERY.
Než začnu hanět, tak plusy. Na Karikových knihách jsou fajn dvě věci – jednak vždy konkrétní, jednoznačně popsané místo, žádná fantazie v neurčitých lokacích. A jednak ta fungující směsice skutečných událostí, skutečných osob – a do toho šikovně zamíchané smyšlené věci a fabulace. Tyhle dvě věci na mě zapůsobí spolehlivě a v této knize jsou obsaženy obě. A tady navíc moje dávná láska, Vysoké Tatry, kde jsem jako teenager i mladice byla jako doma, každý rok.
Takže skutečné místo – Slavkovská dolina, na doskok od Tatranské magistrály (v maličkém Slavkovském pliesku jsme se tenkrát v horkách koupávali), skutečné zmizelé osoby – na ztraceného turistu v místě, kde se nedá ztratit, mezi Tatranskou magistrálou a Cestou slobody nad Vyšnými Hágy se pamatuju, skutečnou osobou je i legendární Ján Počúvaj a příběh jeho smutného konce s přepadením, odkazy na Ivana Gálfyho, Štefana Zamkovského... Autor si takto připravuje příběh, který na věrohodných základech má potenciál působit věrohodně.
Ke knize jsem otevřela mapu Vysokých Tater a vysokohorského průvodce Tatranské vrcholy (J. a A. Andráši, rok vydání 1973), za ta léta v poněkud rozpadlém a ohmataném stavu.
Takže přes zklamání se Smrští, hurá na čtvrtou Karikovu knihu, na Priepasť...
Tak zhruba do stránky 90 fajn, Karika, jak ho mám ráda, i s jeho prapodivným hrdinou, plným vnitřních běsů. Jenže když jsme dorazili na „to místo“, všechno se pokazilo. Neskutečně statické, dokola se opakující, co mělo být na 30 stránkách, bylo na 150. Nekonečný opakující se boj s „duchem skoku“ ve všech možných variantách. Freud třikrát, duch stokrát. Nekonečné, občas i zmatené a přehnané (přenesení do výšky 9 000 m ?)... Kupodivu flashbacky mi nevadily, naopak, ty jediné pro mě byly docela působivé.
Ale konec to pro mě zase zvedl. Protože najednou bylo vše zrelativizováno, úplně jiný způsob pohledu, duch najednou nebyl podstatný, problém byl v probuzených vnitřních běsech a poznání, jak může být najednou pohled na vlastní život jiný. A prohlédnutí...
Strach z knihy nešel, ale přiznávám, že depku nakonec dovedl závěr navodit docela úspěšně.

„Dokonale šťastným ťa neučiní nič na svete. Ale dokonale nešťastným ťa spraví aj tá najhlúpejšia náhoda. Na dosahnutie čehokoľvek dobrého musíš drieť, snažiť sa, vynakládať energiu, neraz aj po celé roky či dekády. Zlé sa ti však prihodí behom sekundy, bez tvojho pričinenia, iba tak, z ničoho nič.
Je len otázkou času, kedy zasiahne aj teba. Na to sa môžeš spoľahnúť, zatiaľ čo všetky dobré výsledky tvojich snažení sú veľmi neisté.“

Takže nakonec trojka, malinká, v kosodřevině přikrčená, ale přece...

P.S. V červenci bych se měla pár dní ve Vysokých Tatrách zase po letech vyskytovat, nakouknu do Slavkovské doliny?

37 27.06.2021

První polovina knihy se mi moc líbila. Jasně, trochu v kingovském duchu, ale to mi nevadilo, naopak. Kamarádi z dětství, staré křivdy, nevyjasněná úmrtí, střídání časových rovin, působivé pohledy do myšlení postav, pro mě výborné. Takový styl psaní, který mě chytne.
Jenže v druhé části, kdy se jednotlivá klubka tajemství měla začít rozmotávat, se to pro mě zadrhlo, už to nebylo ono. A bohužel závěr mě prostě zklamal, moc point, moc zvratů, moc překvapení.
Škoda velká, první část pro mě za pět, druhá tak za dvě plus… Co s hodnocením? Nakonec přece jen za slabší čtyři, to pro tu první část knihy, která mě okouzlila a nadchla; na konec, přitažený za vlasy, raději zapomenu…

34 24.06.2021

Na tohle čtení jsem se chystala od dob shlédnutí série o černobylské havárii.
Hodně zajímavá forma: V knize se pravidelně střídají kapitoly se subjektivním pohledem na havárii a kapitoly ryze objektivní, které stroze obsahují výčet faktů. Ta osobní emotivní část je vzpomínkou na autorovu návštěvu Černobylské elektrárny a opuštěného města Pripjať v roce 2011, objektivní část líčí černobylskou havárii den po dni, hodinu po hodině, a i pro laika celkem srozumitelně vysvětluje, co se vlastně stalo.
Tyhle dva střídající se pohledy se působivě doplňují a oba vyvolávají silné emoce, i když pokaždé trochu jiné.
Na jedné straně strohé, ale přesto ve výsledku hrůzyplné líčení vlastní havárie a hrdinství lidí, kteří bez jakýchkoliv ochranných pomůcek zachraňovali, co se dalo, často zbytečně, chaoticky, ale přesto zemřeli jako hrdinové. A současně zatajování, mlžení, odmítání odpovědnosti… Z celé té spleti faktů i dodatečně zjištěných okolností vyplývá nakonec otázka: Mohli za havárii operátoři, kteří vršením chyb a zmateným rozhodováním způsobili výbuch, anebo malér byl již předem zakomponován ve vlastním nedokonalém, možná i chybném technickém řešení reaktorů? Nebo je příčina v celém tehdejším sovětském systému, kde vše bylo hlavně na oko, plnění plánů především na papíře, všeho nedostatek, obcházení bezpečnostních pravidel a politická neodborná rozhodování?
Autorova návštěva v opuštěné Pripjati chytne za srdce, i když zase trochu jinak. Od pobouření nad občasnými hledači pokladů, zloději artefaktů i nad autory chlubivých selfíček před zarůstajícími troskami, až po pochopení smutku autora téhle knihy nad opuštěnými, křovisky zarůstajícími paneláky a dávno zapomenutými osudy lidí, kteří zde měli kdysi domov.

„Z nespoutaného lesa ční šedobílé brutalistické stavby z betonu, většinou prosté jakýchkoliv znatelných kudrlinek, a na obzoru se z mlhy vylupuje matná silueta Černobylu. Ve vzduchu visí tmavé mraky a máčí vše vodou. Sem se to ale hodí. Být v tomhle prázdném, polorozpadlém, takřka nepopsatelném městě – tomu se vážně nic na světě nevyrovná. Ticho v mých uších přerušuje pouze vítr. Jako by Země dávno vymřela a mně se nějak podařilo přežít…“

36 22.06.2021

Celkem fajn historická detektivka, plus za anglické venkovské prostředí 14. století i za trochu drsný pohled na tehdejší léčení neduhů a provádění operací. Zaujalo mě i líčení tehdejších kulinářských výtvorů.
Klidné čtení bez výrazně akčních scén, což mi celkem vyhovuje, na druhou stranu mi tady „něco“ chybělo, nemělo to tu jiskru či šmrnc, které přece jen u odpočinkové četby očekávám.

28 21.06.2021

Opět působivé přenesení do dob historických, přičemž ten věrohodný dobový kolorit je pro mě v Červenákových historických „detektivkách“ asi to nejlepší.
Tento díl byl pro mě o fous slabší než předchozí, snad chyběl volnomyšlenkář Barabič, který tvoří s bručivým zásadovým Steinem skvělé duo, možná mi trochu nesedla až překvapivě ideální kapitánova rodina. Za věčně zamračeným kapitánovým čelem jsem si možná představovala nějaké tajemství… :) A dobrodružné zvraty v příběhu už občas nebyly tak překvapivé.
Přesto pořád dobré odpočinkové čtení, u kterého se lze skvěle odreagovat. A samozřejmě plus za podkrkonošské prostředí a za Rübezahla alias Krakonoše!

36 16.06.2021

Vtipné, chytré, občas s černým nebo i trochu drsným humorem, autorce, výborné hudebnici i malířce fandím, dobré čtení. Drobné etudy a blogy pro malé chvilky, když nemáte moc času...
Přečteny ještě Turnový háj 5 a 6, které byly k dispozici v knihovně, okomentovala bych stejně, chystám se na „Best of“, tedy vlastně BE100F.
Čtyři plus.

25 14.06.2021

Krátká hutná ilustrace jedné nepovedené rodiny.
Hodně působivé, já nepotřebovala rozbory, proč se kdo jak chová, prostě ta rodinná konverzace byla sama o sobě děsivá. Tady nebylo třeba vysvětlování, naopak.
Přišlo mi to skutečné a uvěřitelné, jen mi trochu drhla ta představa tak primitivní a povrchní knihovnice, přece jen jsem si představovala jinou sociální či profesní skupinu. No a otcovo zvláštní chování v druhé části příběhu, to už tu být nemuselo, úplně by stačilo to ostatní…
Původně jsem chtěla dát za čtyři, ale na rozdíl od jiných obdobných knih (např. Anežka V. Hanišové), mi prostě tohle hodně chytlo za srdce, Bára byla tak moc skutečná. Dvanáctiletá holka z masa a krve, ne jen srdceryvný příběh na papíře. A matka na zabití, přičemž i když její chování bylo hrůzostrašné, pro mě stále věrohodné a vlastně nepřehnané.
A taky mě vzala i ta bezmoc, pomoc okolí byla problematická, protože nakonec týrání duševní, ač mnohdy horší než zjevné násilí, je těžko odhalitelné a prokazatelné…

67 14.06.2021

Bouřlivá doba přelomu 16. a 17. století, stateční muži, zabijáci i krásné ženy, divoké nájezdy Turků, starobylý hrad tyčící se v opuštěných lesích, kaple s tajemnou hrobkou, podzemní chodba a dávné tajemství… V jedenácti, dvanácti letech by to bylo za pět podtržených hvězdiček. Ale i dnes to čtu s chutí, chtěla jsem historická dobrodružství Juraje Červenáka jen zkusit, a vida, jsem už u pátého dílu a těším se na šestý. Dobrá oddychovka.
Líbí se mi i dynamický styl psaní:

„Zaduněla kopyta a skleněnými tabulkami v oknech problesklo neposedné světlo pochodní a luceren.“
*
… „ Bez odmlouvání a zbytečných otázek si vykasaly sukně a jejich střevíčky vyklepaly na ochozu splašený rytmus.“

44 03.06.2021

Tentokrát poněkud slabší Francis, ani těch koní tu tentokrát moc není, pravda, stále se jedná o dobře popsané dostihové prostředí tehdejší doby, za to plus. Přece jen je ale znát, že jde již o skoro padesát let starou detektivku, trochu zklamala i zápletka, to hrozné tajemství se mi z dnešního pohledu nezdálo tak hrozné …

Překlad mi trochu pokulhával, stále se tu někdo křenil, brady se vysunovaly - až jsem se lekla, že by takto překládala moje oblíbenkyně paní Moserová; ne, naštěstí ne, četla jsem stařičké, poněkud už salátové vydání z roku 1977. I to šedé nezřetelné, těžko čitelné písmo taky k čtenářskému komfortu nepřispělo, aspoň pro moje trochu opotřebované oči…

28 31.05.2021

Výborné.
Dva příběhy v jedné knize, dá-li se to tak říct…
Dramatický příběh tří polárníků, nebo spíš snílků (?), kteří se v roce 1897 vypraví na nebezpečnou a značně riskantní výpravu, přelet severního pólu balonem plněným vodíkem - bohužel se špatným koncem. Špatným koncem s velkým otazníkem v závěru…
A příběh jedné nadšené ženy, pro kterou se osud výpravy a záhady s výpravou spojené staly posedlostí, v tom dobrém slova smyslu; osud nešťastné výpravy Salomona Augusta Andréeho se stává i jejím osudem.
Četla jsem se zatajeným dechem, žádné vymyšlenosti, žádné zvraty na efekt, je to všechno holá nepřikrášlená skutečnost - a to je to nejpůsobivější drama. Při četbě jsem mrzla a cítila tu studenou vodu a nekonečnou polární beznaděj.
Čtenář prožívá nejen strašlivé útrapy trosečníků, o kterých se zachovaly relativně podrobné údaje z dochovaných pečlivě vedených deníků, ale nakonec pochopí i tu urputnou zažranost autorky a neobyčejné nasazení, s jakým se vrhá do pátrání.
Výborná grafická úprava, a to říkám přesto, že čtené knihy s sebou nosím, čtu v dopravních prostředcích, v čekárnách, atd., tady jsem ale knize tu váhu i objem odpustila.
*
„Pěknou řádku let jsem při společných večeřích unavovala rodinné příslušníky, přátele i lidi neznámé detailním popisem Strindbergových leskle ošoupaných podrážek. Teď je načase nedokončenou práci dotáhnout do cíle. Je třeba tu záhadu jednou provždy vyřešit, ale pokud se nedostanu výpravě pod kůži, nikdy se mi to nepovede. Musím za nimi. Musím se jim dostat do náprsních kapes. Musím vniknout za slova, která napsali na zpuchřelé stránky deníku. Musím pochopit, co se stane s člověkem, který se octne na kerném ledu uprostřed oceánu, a nemůže pryč. Musím proniknout přímo do ledu, pod zmrzlou krustu. Musím se dostat na místo, kde zemřeli. Musím na Bílý ostrov.“
*
„Nesnáším, když mrznu. Vůbec mě nezajímají nějaké namáhavé výpravy. Nemám v sobě ani špetku dobrodružné povahy. A přesto jsem polovinu svého dospělého života strávila tím, že jsem se pokoušela stát členkou polární expedice, byť jsem byla o víc než sto let pozadu.“
----------------------
Koho příběh chytil, doporučuji shlédnout film Let orla z r. 1982 režiséra Jana Troella (známý zfilmováním Mobergovy ságy o švédských vystěhovalcích do Ameriky). Výborný Max von Sydow v roli Salomona Augusta Andréeho.

35 27.05.2021

Možné spoilery, tady bez nich neumím knihu okomentovat.

To, co na Kingovi asi obdivuju nejvíc, je reálnost jeho postav. Jsou tak skutečné a uvěřitelné, stejně skutečné a uvěřitelné jsou sondy do jejich myšlení. Pokorná, nejistá, psychicky zdeptaná Rose, která se jen pomalu učí žít, šílený záporák Norman, na jehož mánii v kousání hned tak nezapomenu, pochody jeho úchylné mysli jsou opravdu hrůzostrašné. Když jsem si představovala scény s gumovou maskou - býčkem Ferdinandem na Normanově ruce a jejich temné rozhovory, mrazilo mě.
Tajemný, zprvu jen poněkud měnící se obraz byl působivě znepokojivý, vstup do obrazu je podán tak, že ten svět „za obrazem“ - snový nebo skutečný? - sami cítíme; vůně trávy, cvrkot cvrčků, vánek… Nicméně pozdější určitá nesrozumitelnost dějů v obrazovém světě mě už trochu rušila a reálnost, resp. hmotnost světa za obrazem mi už v závěru nesedla, víc bych ocenila, kdyby se přece jen závěrečné scény s Normanem odehrály v našem reálném světě, takto mi zůstaly malé otazníky…

Mám výhrady k obálce z roku 1997 (Beta-Dobrovský).

42 25.05.2021