Rade komentáře u knih
Vlci versus chovatelé dobytka, krásná příroda Montany, celkem uvěřitelné vztahy... Docela pěkné počtení.
Samozřejmě největší plus za ty vlky. Mezi třemi a čtyřmi * .
Ve svém dívčím věku jsem tuhle českou sci fi z šedesátých let docela hltala!
Tak trochu černobílý příběh o českém protinacistickém odboji za Protektorátu.
A ač to L. Winder (německy píšící autor pro mě skvělého Následníka trůnu) myslel dobře a svou knihou, psanou za války v exilu, jednoznačně vyjádřil nejen svůj protinacistický postoj, ale i podporu masarykovskému Československu, 70 let po válce bohužel vyznívá knížka jako dobová agitka...
Co mě na tom fascinuje, že každá povídka je jiná... Jiný charakter, jiný styl psaní, jiné poselství, jiné tajemno... Pětkrát King a pokaždé úplně jiný.
Strašidelný a hodně fantazijní Pokoj 1408 (viděla jsem film), drsný a brutální Šroťák, Ničemové ve žlutých pláštích - povídka na pomezí reality a sci fi plná skrytého napětí a očekávání a zvláštního přátelství, dost hororovité Kukuřičné děti a pro mě jednička - Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (viděla jsem film), tentokrát reálný příběh, a ač z vězení, plný lidskosti a životního moudra.
Nenadál je "svůj" a dost dobrý... Pro mě jednoznačně nejlepší povídka Sluneční dialogy, o stárnoucím muži, který se spřátelí s mladším chlapcem a vypráví mu drásavý příběh svého mladí o vztahu k židovské matce v období holokaustu a pozdních výčitkách svědomí. Hodně působivé. Tahle povídka za 5*.
Můj celoživotní průvodce památkami.
Ač literatura faktu, psáno čtivou, působivou formou, postava Karla I. je vykreslena neobyčejně plasticky, popis jeho smutného umírání ve vyhnanství na ostrově Madeira popadne člověka za srdce...
Je minimum knih, které jsem nebyla schopná přečíst. Idiot mezi ně bohužel patří.
Knihu mám doma, vždy po nějakém čase si řeknu, musíš, takové významné světové dílo…. A po několika desítkách stránek vždy odpadnu…
Přitom Hráče jsem přečetla s velkým zaujetím.
V dětství jsem četla opakovaně, příběhy mě fascinovaly, některé i trochu děsily, i ta archaická forma přispívala k pocitu tajemna a nadpřirozena.
Tenkrát asi nejoblíbenější pověst o Bruncvíkovi.
Hodně na mě působily realistické, někdy až strašidelné ilustrace Věnceslava Černého.
Volné pokračování Vasalisova paradoxu. Celkem průměrná detektivka, plusem je ale zasazení do prostředí umění, problematiky obchodu s obrazy, padělků slavných obrazů. Pro zápletku použit i námět obdobný putovní výstavě mrtvých těl Bodies, The Exhibition. Trošku morbidní… Váhala jsem mezi tři – čtyři, nakonec slabší 4*.
Nezbytná součást knihovny. Mockrát jsem se s knížkou již radila.....
Čteno v dětství, mooooc se mi líbilo. Poetické, tajemné, plné napětí, překvapení.... A ty ilustrace! Kupodivu obdobně fantazijní Alenka (nebo ne?) mě zcela minula.
Oproti anotaci a kladným ohlasům spíše zklamání.
Trochu SPOILER:
Příběh založený jen a jen na promyšleném ubližování a trápení druhých, které přejde až do přehnaných a dost nechutných fází, kdy nakonec "dobro" na všech stranách prohrává, jsem si fakt neužila.
Knížka se mi dostala do ruky náhodou, na dovolené, opravdu hodně neobvyklá a rozhodně zaujme, nakonec o chování hlavní hrdinky musel člověk dost přemýšlet.
Jen nechápu, proč jak na přebalu, tak v anotaci je kniha označená za humornou. Spíše bych řekla takové dost ujeté psycho...
Silné, náročné čtení s trochu depresivním účinkem o jednom velmi složitém lidském osudu.
Naroubování vlastních příběhů a pocitů autora k příběhu hlavní postavy mi až tak nevadilo, dodalo to knize zase trochu jiný šmrnc, nicméně autorovy vsuvky mi přišly postupem času přehnaně emocionální a do sebe zahleděné, snad to měl být kontrast k někdy trochu odtažitému vyprávění o osudu Bernarda Marese…
A ještě jedna poznámka: Takové dost „mužské psaní“.
Naprosto nepochopím, proč tato úžasná knížka pro děti vyšla jen jednou – a to v roce 1960. Vtipné, vynalézavé a chytré verše, kterým se musím usmívat i dnes, nedílnou součástí jsou povedené a neméně vtipné ilustrace Miloše Nolla. Četla jsem i svým dětem. Dodnes umím části knihy zpaměti.
Honzíkův omyl s hudbou v Hopsku
Mínil: jaké jsou to zvuky?
Je to tanec cuky cuky?
Či snad vyloudil ten tón, elektrický nohofón?
Je to hopská symfonie?
Byl to však jen mňoukoštěkot Bububaby Amálie
Potíž s autobusem
Mají to tak někde vkus.
V Bububulámu
vyrobili autobus
s koly ze salámu.
Kdekdo však tam hned
kousek kola sněd.
Nemohli tím autobusem
nikam jet.
Docela napínavý, čtivě napsaný román (spíše než detektivka) s psychologickým podtextem a pokusem o psychologii masového vraha dětí. Střídání časových rovin mi nevadilo, naopak. Podle mě však přehnaně kruté. Závěrečná pointa se mi zdála dost nepravděpodobná…
Na konci textu SPOILER: Popis toskánské krajiny a městeček by se mi za jiných okolností líbil (je znát, že autorka tuto oblast dobře zná), v těchto souvislostech však moc ne. A představa Toskánska – konkrétně okolí Sieny jako kraje, kde se téměř v každé usedlosti setkáme s Němcem a všude se domluvíte německy, mi moc nesedla, z krátkých pobytů o dovolené tohle ale neumím posoudit… Zklamala mě smrt poslední oběti.
Celkem příjemné překvapení… Zprvu nic moc, výměna památek a dějin za počítače mi zpočátku moc nesedla, říkala jsem si, Robert Langdon…. je prostě Robert Langdon…
Jenže příběh se dobře rozvinul, byl tradičně napínavý, a hlavně - závěrečná pointa mi prostě přišla dost dobrá, na rozdíl od některých jiných knih D. Browna, kde se mi pointa naopak zdá nejslabším místem, např. Ztracený symbol a částečně i Inferno (s výjimkou pro mě nejlepší Šifry mistra Leonarda).
Zdá se mi, že knihy D. Browna jsou hodnoceny některými čtenáři dost přísně, zbytečně se v nich hledá nějaká hloubka, pravda, atd. Myslím, že jako oddychová četba jsou skvěle vymyšlené a napsané.
Níže už bylo to podstatné řečeno, tak snad jen dovětek:
Jak moc se liší postava Anatolije Bukrejeva v knize Peklo blízko nebe, ve které je Bukrejev popsán jako horolezec myslící více na sebe a svůj výkon než na své klienty, (i ta záchrana 3 horolezců byla tak nějak ve stínu ostatního) a naopak v této knize, kde se jeví jako horský vůdce, který je na výpravě hlavně proto, aby ohlídal bezpečnost výstupu, naplánoval aklimatizační pobyty, a nikoliv pro osobní péči o klienty. Jeho určitá odtažitost vyplývala též z toho, že neuměl moc anglicky. A rozumím i tomu, že američtí klienti se dívali na Rusa, mluvícího lámanou angličtinou trochu svrchu, jak sám píše, zařadili ho spíše k Šerpům, kteří mají zajišťovat servis klientům. Ale zejména je obdivuhodné jeho hrdinství v závěru expedice, kdy zachránil v bouři a vánici zcela sám postupně tři lidi a ještě se vypravil zachránit vedoucího výpravy Scotta Fischera, což se mu ale bohužel již nepodařilo…
Škoda, že po vydání obou knih se válka mezi autory rozhořela ještě víc, a trochu jinak pokračovala dokonce i po smrti Anatolije Bukrejeva v roce 1997.