Rade komentáře u knih
Záhady a snaha trochu poodhalit tajemství, které je zahaluje... Pro Stanislava Motla mám prostě slabost.
Četla jsem dávno, jako holka a tenkrát se mi moooc líbila. Tehdy to ještě zdaleka nebyla povinná četba (jak jsem zjistila níže) a k její četbě se člověk dostal mimo "oficiální" kanály. Ale nevím, zda bych dnes po tolika letech měla při čtení stejný pocit. Hvězdy dávám tak, jak jsem cítila tenkrát...
Jako detektivka celkem dobrý, jako exkurs do finského způsobu života taky, ale s hlavní hrdinkou - policistkou jsem nějak nedokázala souznít...
Průměrná detektivka, přičemž hlavní hrdinka - policistka mě dost rozčilovala. Byla taková... no nadmíru emancipovaná.
Tak si uvědomuju, jak moc záleží na okolnostech při čtení knížky. Jinak vnímám detektivku, když jsem sama doma, venku je tma, od sousedů ticho, tu a tam se ozve v bytě nějaké zapraskání… to se pak člověk krásně bojí…
Když čtu napínavou knížku při slunečném pozdně jarním odpoledni, zvenku halasí děti, po bytě chodí syn, tak nějak se bát nejde. Nebo je to něčím jiným? Možná že autor tlačil moc na pilu a prostě už toho honění a strachu ze smrti bylo moc.
Trochu SPOILER: Knížka je ale napínavá každým coulem, kdyby mě takto honil někde v opuštěném mrakodrapu… ani nedomýšlet, ale nakonec mě ani to dramatické spouštění se nad propastmi newyorských ulic a balancování na zasněžených římsách mrakodrapu moc nebralo...
Nicméně jsem vděčný čtenář detektivek, identitu „druhého“ jsem samozřejmě neodhalila a tak konec byl pro mě celkem překvapivý.
Už od mých holčičích let jedna z mých nejoblíbenějších detektivek. A navíc slušně strašidelné... Ta plíživá atmosféra strachu v ponuré vile, jejíž obyvatelé (a čtenáři s nimi) čekají, kdo bude na řadě další....
Špionáž možná, umění přežít také, ale hlavně úžasná lidská solidarita, kdy celé vesnice pomáhaly neznámému, těžce zraněnému člověku a všichni pro něj riskovali svůj život. Bez jejich neuvěřitelně náročné pomoci by Jan neměl šanci přežít. Kdyby to nebyl skutečný příběh, snad bych řekla - tentokrát to spisovatel s dramatickými situacemi přehnal... Plusem jsou přiložené fotografie míst souvisejících s příběhem i vlastních aktérů, nafocené po válce.
Ač se jedná o literaturu faktu, čte se jako napínavá detektivka. Bohužel tragický osud Jana Masaryka i dnes připomíná drsný nástup totality v roce 1948. Je dobře, že se na Jana Masaryka nezapomnělo a pravda o jeho smrti vychází postupně, pomalu najevo... Úplně jisto možná nebude nikdy, myslím si ale, že až se jednou (bohužel ta doba je asi hodně vzdálená) otevřou ruské, resp.sovětské archivy, mohou vyplout na povrch utajené věci, zejména o podílu sovětských tajných služeb na této smrti.
Ač jde o literaturu faktu, přečteno jedním dechem...
Autor vyvrací některé názory Jana Havla, který se podílel na vyšetřování smrti Jana Masaryka v devadesátých letech, a snaží se co nejobjektivněji zhodnotit Masarykovu smrt, přičemž předkládá důkazy, které v té době byly k dispozici včetně všech dokumentů, fotografií, protokolů a dalších shromážděných materiálů.
Rozbor možného průběhu a možných příčin smrti Jana Masaryka zpracovaný kriminalistickými metodami. Závěry této knihy však byly již posledními výzkumy (forenzní biomechanika) a nejnovějšími poznatky poněkud překonány. Polemikou k této knize je kniha Lubomíra Boháče "Jak to nebylo".
Smutný a rozporuplný osud výborného právníka, odborníka na správní právo, který si na "stará kolena" vzal na sebe v dobré víře, že pomáhá svému národu, břímě, které nebyl schopen unést... Jeho působení však historie posoudila poněkud jinak, než by si přál. Výborný pokus o objektivní pohled na tohoto nešťastného muže, který, snad můžeme říct naštěstí, se konce války dožil v tak špatném zdravotním stavu, že toho nejhoršího byl ušetřen...
Působivě, se snahou o co největší objektivitu popsaný život Vlasty Buriana a jeho smutný osud po roce 1945. Nadčasové...
Neobyčejně zajímavé téma, vlastně jsem o tom ani nevěděla, že takto byli Němci z Rumunska po válce hromadně deportováni do sovětských pracovních táborů a tam léta mučeni hladem a zneužíváni pro ty nejtěžší práce…
Psáno zvláštním básnickým jazykem a pomalým, košatým způsobem, přičemž popis věcí a pocitů má přednost před dějem. Zprvu se mi to líbilo (viz např. kapitola o životě v lágru prodchnutého cementem), ale později se mi zdálo, že možná působivá hra se slovy se stále opakuje a zastírá vlastní příběh; měla jsem pocit, že postavy knížky vnímám jen přes jakési tlusté sklo, které mi brání příběh skutečně procítit.
Četla jsem již dávno, snad ještě v dětství a hodně se mi líbilo. Nadčasové. Nadstrážmistři Faktorové se svou podlézavostí k autoritám a naopak nadřazeností, hrabivostí a zlobou k slabším se vyskytují bohužel v každé době, v každém režimu...
Zajímavé, zvláště pro toho, kdo vyhledává téma Habsburkové v 19. a 20. století.
Pozoruhodné je i to, že o tuto knihu po jejím vydání vypukl soudní spor mezi autorkou a její dcerou (a dcerou korunního prince Rudolfa) Alžbětou, která se chtěla domoci soudního zákazu šíření této knihy.
Celkem slušně napsané a napínavé detektivky, s psychologickým přesahem. Dobře se četlo.
Pokud budu hodně dloubavá (trochu SPOILER):
Příběh o ženě uvězněné na chatě, která se strachem čeká na svého pronásledovatele, se takto mohl odehrát jen v knížce. Nepředpokládám, že si bude oběť doručený deník číst pěkně hezky po kapitolách, aby si vysvětlující závěr přečetla, až se bude blížit vyvrcholení celého příběhu... věru by se podívala na konec!
No, ale to jen tak na okraj, pak by to zase nemohla být takováto docela fajn napínavá detektivka, takže proč ne... :-)
Nádherné verše mého dětstvi...
"Jak to bylo pohádko? Zabloudilo kuřátko, za zahradou mezi poli, pípá, pípá nožky bolí..."
Tu knížku už dávno nemám, ale ty dojemné verše mám stále v hlavě...
Takové trochu "ujeté" detektivky s psychologickým podtextem. Hodně napínavé, přečteno jedním dechem.
Strhující drama, které je popsáno tak, že jsem měla pocit, ze se nacházím spolu autorem vysoko na svahu Mount Everestu, v mlze, mrazu a vichřici, lapám po dechu a nemohu udělat krok...
Nemyslím si ale, že by se někdo z horolezců v popsaném příběhu zachoval zbaběle a nepomohl druhému, pokud by na to měl sílu. Bohužel v tak extrémních podmínkách, kdy člověk často překračuje hranici vlastních sil a doslova bojuje o život, většinou druhému pomoci prostě nemůže. A pokud sílu má a navíc riskuje pro druhého život, je to hrdina, kterých se ale myslím i v tomto příběhu pár vyskytlo...
Co mě spíše zarazilo, je samotné pojetí tzv. komerčních výprav, kdy zkušení horolezci - horští vůdcové spolu se Šerpy "transportují" za peníze klienty na vrchol Everestu - za pomoci spousty fixních lan, lahví s kyslíkem a někdy i osobní účasti - doslova vystrkají klienta na vrchol. A když se pak takových výprav objeví na svahu najednou víc, dochází k zácpám na cestě, zdržení - a pak stačí málo - zhoršení počasí, nedostatek kyslíkových lahví, organizační chyby, výšková nemoc, selhání málo trénovaného klienta.... a ze zdánlivě dobře zorganizované dobrodružné výpravy je riskantní akce, která se mění v individuální boj o život.
Teď ještě přečíst si Výstup od A.Bukrejeva...