Rade komentáře u knih

Širokou škálu hodnocení chápu. Někoho příběh a způsob psaní osloví, někoho vůbec. Buď s hlavními postavami souzníte, nebo ne.
Láska, touha, v té chvíli se nám nezdá nic divné, nepatřičné, či dokonce za hranou, aspoň pro mě to tak je. Kdo nezažil, nepochopí… Tohle se nedá číst moc rozumem, spíš se ptáme, nepřipomíná nám ten příběh něco z našeho života? Nemáme i my někde schovaný nějaký tajný, možná zakázaný příběh, který nás ovlivnil na celý život? Kdy nám rozum říkal, takhle ne, ale ono nešlo jinak?
Ze stejného důvodu se mi nezdá moc vhodné označit tuto knihu za četbu pro dospívající, nepředpokládám, že by ji autor psal cíleně pro náctileté. Celý příběh je vzpomínka na dávno minulou, pohledem mnohých nepřípustnou lásku, která teprve prověřením času a odstupem získala pro vzpomínajícího tu pravou sílu a hodnotu.
Eliovo počáteční tápání, trápení, toužení i sblížení, pozdější loučení, a nakonec přijetí a smíření mě chytlo za srdce víc, než bych čekala. Snad k tomu přispěla i ta téměř idylická atmosféra italského Středomoří, slunce, olivových a cypřišových hájů, cikád, mořského příboje a teplých večerů, kdy se zdá, že je dovolené toužit po čemkoliv.

„Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu, ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelníku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku. Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl.“

41 25.10.2021

Pro tuhle sérii mám slabost, i když si ji dávkuju jen tu a tam; pak se mi nepřejí a užiju si ji.
Hodně netradiční vyšetřovatel, který vyšetřuje jen na dálku za pomocí svého analytického mozku a hodně schopné parťačky (no, někdy se mi zdá až přehnaně schopná, ale např. to pátrání v nitru potopené lodi, to by bylo dost zajímavé pokoukání na filmovém plátně, že?), vždy spletitý, ale dobře vypointovaný děj.
Tady velké plus, a proto nejvyšší hodnocení, za velice působivé nakouknutí do čínské mentality a kultury.

A ještě poznámka. V detektivkách nás málokdy nějak přehnaně trápí mrtví – tak nějak se počítá, že tu jsou. Ale tady mi v té záplavě mrtvých bylo jednoho zemřelého fakt moc líto, nečetla jsem dopředu komentáře, takže to bylo nečekané… I to je plus pro autora, že si k jeho postavě můžeme vytvořit citové pouto.

41 14.12.2020

Marek Vráz podruhé, po Miku Syrovém další sympatický hrdina Goffových detektivek, současně možná oba tak trochu autorovo alter ego, asi i proto jsou si oba dost podobní…
Příběh tentokrát docela drsný, ne počtem mrtvol či potoky krve, ale protože to tak asi v menších obměnách skutečně bylo, takže při těch zabitích mi trochu tuhla krev v žilách, jak to bylo věrohodné. Černé kšefty a obří podfuky za miliony, mrtvoly zalité v sudu na dně přehrady, to je něco, co pamatujeme, o čem jsme četli v novinách a nevěřícně kroutili hlavami…
Tady obdobný příběh ožívá zcela reálně, určitě díky autorově dřívějšímu policejnímu angažmá, ale taky jistě díky jeho schopnosti podat kriminální kauzy uvěřitelným i občas až dojímavě lidským způsobem.
P.S. Plus za Queeny! :)

41 12.08.2020

„Pochopil jsem, že je potřeba písmena ,vnímat', nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku – že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.“
Je toto i klíč k pochopení, nebo aspoň prožití Meyrinkovy knihy?
*
Už jenom představa tajemného pražského židovského města, navždy zmizelé čtvrti temných křivolakých uliček a zastrčených dvorků, nás může zavést do světa fantazie a snů, kde je vše dovoleno.
Můžeme pátrat po pokoji bez dveří se zamřížovaným oknem a tajným poklopem ve tvaru hvězdy, ve kterém byl naposledy spatřen přízrak Golem. Po pokoji, do kterého se nikdo nedostane. A kdyby se přece někdo zkusil spustit se k zamřížovanému oknu po laně, nedopadne to s ním dobře...
Anebo můžeme pátrat po tajemném domě v hradební zdi „u poslední lucerny“ na Hradčanech, který se zjeví jen někdy a někomu a který umožní překročit práh a vstoupit do astrálu…
A kdo je vlastně v tomto příběhu Golemem? Přízrak se šikmýma očima, který se v židovské čtvrti opakovaně objeví vždy po 33 letech? Umělý člověk z hlíny? Mlhovina, která zasévá zlo? Anebo třeba taky jen zhmotnění části naší duše?
I kdybychom znali a třeba i pochopili význam všech symbolů Meyrinkem použitých (symbolů z kabaly, tarotové karty), myslím, že bychom se jednoznačnému vyznění a plnému pochopení celého příběhu stejně nedobrali. Což je vlastně dobře, protože to tajemné, nejasné, vynořující se z mlhy je to nejpůsobivější…
Pro mě snad nejsilnější byla noční výprava Athanasia Pernatha podzemím do onoho tajemného pokoje bez dveří, ale třeba i taková drobnost, jako byla scéna vyřezávání dřevěné hlavičky loutkařem, kdy Pernath náhle cítí, že jeho vlastní hlava je tou dřevěnou hlavičkou, kterou někdo pohybuje a otáčí, a on se nemůže bránit… Hlavičkou loutky, která nakonec nabude podoby Golema…
To byly chvíle, kdy mě opravdu mrazilo…
A co závěr? Je náhoda, že poskočení v čase je právě o 33 let?
A je náhoda, že Golem vyšel v roce 1915, kdy asanace židovského města byla plně dokonána a genius loci tohoto místa byl nenávratně zničen?
V závěru je těch reminiscencí a odkazů na minulý děj opravdu hodně, je to působivé, ale byly by to již spoilery, není dobré je znát předem, třeba si to při četbě užít…
*
„Pocítil jsem, že existují neuchopitelné věci, které vedle sebe běží jako slepí, napevno spřažení koně, kteří netuší, kam je cesta zavede.
Tak je tomu i v ghettu: komnata, jejíž dveře nemůže nikdo najít – stínu podobná bytost, která v ní bydlí a jen čas od času nejistě projde uličkami, aby lidem přinesla hrůzu a zděšení.“
*
„Přistoupil jsem k oknu: Řady zdobených štítů se tam nahoře mihotaly ve vzduchu jako nějaký strašidelný hřbitov – náhrobní kameny se zvětralými daty, tyčící se nad temnými hrobkami plnými práchniviny; „obydlí“, jimiž si roj živých prokousává své cestičky.“
--------
Stejně tak jako dílo, i život Gustava Meyrinka je plný tajemství.
Ve chvíli, kdy se údajně za svého pražského pobytu chystal k sebevraždě, podstrčil prý někdo pode dveřmi prospekty na okultistickou literaturu. Meyrink okultismu plně propadl, věnoval se tajným vědám, studiu hermetismu a alchymie.
A žádné město ho tak neočarovalo a nezadřelo se pod kůži, jako stará Praha a zejména bývalé židovské ghetto.
Jeho smrt je stejně tajemná. Autor se údajně večer rozloučil s nejbližšími, zaujal jogínskou pozici a ráno při východu slunce zemřel. V domě u Starnbergského jezera, který si sám pojmenoval „U poslední lucerny“. Že by Gustav Meyrink opravdu odhalil, jak překročit práh a vstoupit do jiného světa…?

40 12.08.2024

Překvapilo.
Velké plus za výborně vystiženou Velkoněmeckou říši v roce 1964. Alternativní svět po jiném konci 2.světové války. Německý národní socialismus po dvaceti letech, v něčem zmodernizovaný, v něčem krutě stejný. Nový Berlín vystavěný podle plánů politika a architekta Alberta Speera, žijící Hitler a bombastické oslavy jeho 75. narozenin, jiná Evropa, jiný celý svět. Evropské společenství politicky i hospodářsky závislé na Německu, USA jako možná naděje normálnosti, ale úřadující stárnoucí americký prezident Joseph Patrick Kennedy se právě chystá stvrdit s Německem přátelství a spolupráci. V Británii král Edward VIII. a královna Wallis. Královna Alžběta v exilu v Kanadě.
Skvěle vymyšlené, znepokojivě věrohodné. Oceňuji využití skutečných osob, a to nejen v nacistickém Německu ( J.P. Kennedy, Edward VIII. ...).
Detektivní linka s vyústěním, které nás nepřekvapí, ale naše alternativní dějinné souputníky velmi. Vyústění, které možná zachrání svět, ale přesto nám do smíchu na konci nebude...

40 29.12.2023

Autorův častý motiv, vzpomínky na dětství, dospívání. Takže hned úvodní povídka TELEFON PANA HARRIGANA je moc povedená, další varianta vzpomínání na doby, kdy byl jen pevné linky, to jde Kingovi báječně, bodejť ne, když vzpomíná na vlastní mládí a já už taky nejsem úplně nejmladší, takže mě to hodně oslovuje. A pak ta pointa, která ale není nakonec jednoznačná, o to je to ale lepší! *****
Výborná je i druhá povídka CHUCKŮV ŽIVOT, nic moc jsem nečekala a ohromila mě moc, vyzněním, pointou, a hlavně tím propojením Chucka a jeho světa; ..."Každým rokem, který prožiješ, se ten svět uprostřed tvé hlavy bude zvětšovat a projasňovat, bude podrobnější a složitější"... Skvělé! *****
Třetí povídka KDYŽ TEČE KREV je pokračováním trilogie s Billem Hodgesem a pozdějšího Ousidera, trilogie byla opravdu dobrá, Outsider o něco míň, tohle opakování mě už nechytlo. Proč to samé znovu? Proč se zase vracíme do Texasu? Začátek s reportérem byl dobrý, škoda, že s akcí Holly se vše tak nějak zastavilo, na mě moc popisné, atmosféra se vytrácí. Trojka s dost odřenýma ouškama. ***
KRYSA - Začátek povídky klasický King - spisovatel na samotě, tvůrčí problémy, nemoc, bouře... A nakonec se z toho vyklube - autor to nazval - „zlomyslná pohádka", a mně se to označení moc líbí. Zase jiné, ale dost povedené, a na závěr se můžeme dohadovat, i podle vlastní nátury, jak to tedy vlastně bylo. Fantazie? Sen? Zhmotnělé přání? Skutečnost? ****

Kinga nehodnotím podle míry strachu, který při četbě prožívám, i když to je taky samozřejmě velký bonus, mám na jeho knihách ráda i to další, v čem vyniká. Pro mě je největší síla autora v lidskosti a opravdovosti jeho postav a uvěřitelnosti příběhů, a to i tehdy, když se tam vmotá nadpřirozeno, a to je už dost umění, aby to stále všechno vyznělo přirozeně. A pak samozřejmě, a to s tím souvisí, působivá atmosféra, to je něco, co se nenápadně vplíží do příběhu a někdy ani nevíme, jak toho autor dosáhl...

40 07.12.2023

Nakouknutí do života řeholnic. Do trochu utajeného světa, který je ale kupodivu přesto dost civilní.
Jaký je život žen, které se již většinou v raném mládí vzdaly rodinného života a žijí trochu jinak, ve svazku s Bohem?
Dost mě zaujalo, už pro to nezvyklé téma. I když jsem do tohoto světa trošku nakoukla při vyprávění své maminky, která pod křídly Dcer Božské Lásky ve Veltrusích chodila dva roky do školy a do dneška na své učitelky řeholnice vzpomíná s láskou a opatruje pár stařičkých malých černobílých fotografií. Sama se tímto světem zlákat nedala (díky, mámo...), ale její nejlepší kamarádka se naopak touto cestou vydala a prožila pak těžká strádání v době pronásledování komunisty v padesátých letech. Po mnoha a mnoha desetiletích, kdy se nestýkaly a nevěděly o sobě, ji moje maminka vypátrala a navštívila na druhém konci republiky; jaké bylo její překvapení, když ji ve dveřích kláštera dávná kamarádka ze školy vítala jako „matka“ představená. Dojemné setkání po zhruba šedesáti letech...

Trošku nadhodnocuji, s ohledem na téma, zaujetí a pokoru, se kterou autorka přistupovala k rozhovorům i pro upřímnost řeholnic a ochotu se takto veřejně otevřít.
*
„Opravdový cit k muži jsem poznala až po čtyřicítce, a i když jsem ho nijak nerozvíjela, považuju ho za dar.“
Pro mě neuvěřitelný, překvapivě pozitivní vztah k něčemu, co by mnozí považovali za malér, zklamání, důvod k pochybám či nespokojenosti. Smekám před takovýmto životním přístupem. Kéž bych takto uměla věci přijímat...

40 01.11.2023

(SPOILER) Tentokrát se kloním k těm, které Agatha trochu zklamala.
U autorky mě vždy bavilo to rovnoměrné rozvržení konverzace, lehkého humoru a současně zamotané a nečekané zápletky. Tady se mi zdálo už moc té konverzace, příběh měl neobyčejně dlouhý rozjezd a rozuzlení pro mě už překročilo tu hranici přijatelného černobílého zjednodušování, což autorka uměla jinak vždy dobře vybalancovat. Ano, holt už nebyla nejmladší, takže i s přihlédnutím k tomu stále slušná četba, stále typicky „agathovská“, ale úplně ono už to nebylo.
A nakonec ještě jedno malé minus pro mě, za které nemůže autorka, ale čas…
Na detektivkách Agathy Christie miluju tu retro atmosféru (optimálně meziválečnou). Tady jsem najednou v letech sedmdesátých, která pamatuju, a tam už mi ta atmosféra staré dobré Anglie trochu drhne; a mimochodem, kolikpak let by tady tak Poirotovi mohlo být?
*
„Hercule Poirot se s menším úsilím ovládl, aby neřekl pevně: ,Většina lidí o mně slyšela.‘ Nebyla to ovšem už natolik pravda, jak tomu bývalo dřív, protože přemnoho lidí, kteří o Herculovi Poirotovi slyšeli a znali ho, nyní odpočívalo na různých hřbitovech s příhodnými náhrobky nad sebou.“

SPOILER:
A co se stalo se starším dítětem Dolly? S tou holčičkou, která měla podle první verze ublížit mladšímu bráškovi? Ta se v druhé části knihy úplně vypařila, jako by nebyla. Jednu chvíli jsem si myslela, že se - v duchu autorčiných zamotaných zápletek - v závěru vynoří…

40 28.12.2022

Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji.
Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky života s koncem, který je lehce alternativní; tahle teorie, že Vincentova smrt mohla proběhnout trochu jinak, než se všichni domnívali, není novinkou, je to reálná možnost, i když těžko kdy bude vypátráno, jak to vlastně ve skutečnosti bylo…
Povedený pohled na Vincenta malíře i člověka, hledajícího, vášnivě tvořícího, pochybujícího, osamoceného, toužícího po lásce i uznání, a přesto opětovně opouštěného a nepochopeného.
Zvláštní rozervaný člověk, s nímž bylo zřejmě velmi těžké vyjít, o to víc dojímá až nepochopitelně silný vztah s bratrem Theem. Vztah, který vlastně přetrval i po smrti obou bratrů jen pár měsíců po sobě. Theova manželka Johanna se o odkaz a pomalu vzrůstající slávu Vincenta postarala stejně obdivuhodným způsobem, jako dříve její manžel Theo. A malý Vincent van Gogh, synovec malíře, v knize vystupující jako malé uplakané miminko, se stal zakladatelem nadace Vincenta van Gogha a slavného muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu a s tímto muzeem byl spjat až do své smrti v roce 1978. To už se samozřejmě v knize nedočtete, ale četba o Vincentu van Goghovi přinutí vyhledávat nejen obrazy, ale další a další informace, protože vás to neskutečně pohltí. Aspoň mě ano. I za to, že pro mě autorka opětovně zažehla to „Vincentovské nadšení“, dávám pět hvězd.
*
„Malovat celé hodiny na plném slunci, cítit, jak vedro drtí přírodu, a chvět se podle každého stébla obilí, podle každého závanu větříku. Zrcadlit vesmír na svém plátně a při tom nacházet své vlastní místo v něm. Stát se tepáním rostoucí trávy, vykvétající a zase uvadající květiny, zabydlet se v kadeřích mraků, v bzučení cikád, v záři hvězd, v nekonečném plynutí řeky, v zrající dužině ovoce, v opotřebované kůži bot. V tom všem se mu zjevila velkolepost Božího tvoření a on se snažil stát se jeho součástí.“

40 22.12.2022

Jedna z těch vzpomínkových knížek, které hodně chytnou za srdíčko. Vzpomínky na dětství Zdeňka Drozdy ukazují život ve vší syrovosti, jsou tak autentické a opravdové, z každodenních běžných zážitků malého kluka ze sociálně slabé rodiny v poválečných pražských Vršovicích nám vyvstává až neuvěřitelně drsný příběh, kdy se nám stahuje hrdlo a máme chuť vykřiknout: takhle ne! A nakonec obdiv a palec nahoru pro malého statečného kluka s ryzím srdcem, který se uměl rozdat, ale taky se pro správnou věc poprat a postavit se bez fňukání nepříznivému osudu.
----------------
Pro mě přidaná hodnota za Vršovice. Sama jsem z Vršovic, v nových Vršovicích jsem bydlela na dvou místech do 15 let a do školy ve Vršovicích chodila až do maturity. Staré Vršovice byly mou doménou na gymplu, takže jsem vršovický místopis, tak, jak ho malý Zdenda podával, velmi ocenila, knížku četla s mapou a snažila se rozklíčovat místa popisovaná v knize.
Ulice Na Spojce, kde rodina bydlela zpočátku, je jen pár bloků od mého gymplu, do hospody U Pepíčka jsme chodili na stojáka na točenou kofolu; je to už hodně dávno, ale ta hospoda, jak tak koukám na mapu, se stále jmenuje U Pepíčka…
Ulice Nerudova, kde bylo druhé „kosí hnízdo“, je dnes ulice Charkovská, Heroldovy sady a Gröbovka byly i moje parky (do vily Gröbovka jsme chodili s družinou na výtvarnou výchovu), a do vršovické sokolovny ve starých Vršovicích mě moje maminka jako malou holčičku vodila do „rytmiky“. A v Krymské (v době "kosího hnízda" Husově) jsme stávali nekonečnou frontu na tuzexové džíny, pamatujete, pražští pamětníci sedmdesátých let?
Jo jo, Vršovice jsou zlatý i pro mě…

40 24.10.2022

Největším plusem je samozřejmě Aljaška a její mrazivé severské prostředí. Sníh, ledové pustiny, těžký život v obležení chladné divočiny. No a samozřejmě lidi – zajímavé okénko do života aleutské kultury, která se pomalu ztrácí v náporu moderní civilizace, k tomu ještě zajímavě namixované s dávnými ruskými vlivy.
Hlavní hrdinka Kate ve mně občas vzbuzovala lehké mindráky; co ta všechno zvládla…. Žít na osamělé usedlosti, naštípat dříví na zimu, opravit sněžný skútr, zpacifikovat několik chlapů, bravurně zacházet s puškou, vyběhnout na mnohatisícový ledový Angqaq, zatančit si na aleutském potlachu nebo s polární září, a taky - s nasazením vlastního života - odhalit vraha. Ale nemyslím to ironicky, prostě svérázná, aljašským životem zocelená žena s aleutskými kořeny, která si poradí úplně se vším, i s další svéráznou Aleutkou, vlastní babičkou se jménem, světe div se, Jekatěrina.
Poněkud pomalejší styl, hodně konverzace, vystřídané náhlou akcí, občas něco suchého humoru, fajn je i polovlčice Obluda.

40 21.02.2022

Přes 100 let stará knížka, spíš knížečka, překvapila. Přišlo mi to tak působivé, skoro současné, komorní příběh dvou osamocených „vodáků“ versus příroda se všemi jejími tajemstvími a záhadami. Postupně budovaná atmosféra tajemných, strašidelných říčních ramen a vrbami zarostlých písčitých ostrůvků Dunaje. A stupňující se pocit obklíčení, ohrožení…
Působivost novelky zvyšuje novodobý moderní překlad (velké plus!) a taky tajemné ilustrace Jana Híska (vydání Vyšehrad 2018).
*
„Díval jsem se na pustinu divokých vod, pozoroval jsem šeptající vrby, naslouchal jsem ustavičným úderům neúnavného větru, a všechno dohromady, každý z těch jevů svým vlastním způsobem, ve mně vyvolala pocit podivné tísně. Zejména za to však mohly vrby, protože spolu neustále brebentily a hovořily, občas se zasmály, někdy pronikavě vykřikly, občas vzdychly – ale to, kolem čeho tropily takový povyk, patřilo k tajnému životu veliké planiny, již obývaly, a bylo to zcela cizí světu, který jsem znal, nebo světu divokých, avšak vlídných živlů. Vrby mě nutily uvažovat o zástupu bytostí z jiné úrovně života, možná zcela odlišné evoluce, diskutujících o tajemství, jež znají jen ony. Pozoroval jsem, jak se všechny neustále pohybují, podivně potřásají velkými hustě porostlými hlavami a otáčejí nesčetnými listy dokonce i tehdy, když vítr ustal. Pohybovaly se o své vlastní vůli, jako by byly živé, a jakousi nevypočitatelnou metodou se dotýkaly mého pronikavého smyslu pro hrůzu.“
*
Pozn.: Při četbě jsem si mimoděk vzpomněla na dávno a dávno čtenou knížku J. Verna Lodivod dunajský, která líčila obdobnou pouť po toku Dunaje a jeho krásy, i když samozřejmě zase úplně jinak. A zatoužila spatřit ten ztracený tajemný říční ráj…

40 06.09.2021

Zajímavý příběh advokátky, která zaměnila právnickou praxi za celoživotní studium a pozorování vlčích smeček v zajetí, a hlavně pak v divočině.
Mám ráda přírodu, vlci patří k mým zvířecím oblíbencům, takže na knize nejvíc oceňuji právě popisy vlčího chování a vyprávění příběhů různých vlčích smeček v krásné, většinou zimní krajině. Úplně jsem viděla ten třpytící se sníh a představovala si to sborové vlčí vytí…
Filozofování a propojování a porovnávání pravidel vlčího a lidského žití mi vyhovovalo už méně, i když někdy, přiznávám, bylo docela trefné, že jsem se až musela zamyslet, zda bych si v něčem neměla vzít z vlků příklad.
Než odborné pojednání o vlcích, spíš subjektivně laděné vyprávění. A krásné fotky...
Trošku nadhodnocuji, vlci si to prostě zaslouží... :)
*
Ve hrách mé třiapůlleté vnučky byl vždy vlk ta nejhorší příšera ze všech (Karkulka, kůzlátka…), při hrách „honí mě vlk…“ nastával divoký úprk. Když jsem jí pak vyprávěla příběhy podle téhle knížky, jak vlci pečují o svá mláďata, jak drží rodina pospolu a pomáhají si, byly její hry najednou jiné: „moje máma je vlčice, táta vlk a já malé vlčátko…“

40 15.04.2021

Něco bylo fajn a líbilo se mi: Dvojice zvláštních vyšetřovatelů – impulsivní Poe a svérázná samotářka Tilly, sice ne moc originální postava, něco mezi Lisbeth Salanderovou a Kingovou Holly, ale i tak bavila, působivá venkovská krajina v anglické Cumbrii, pomalé vyšetřování bez větších dramatických akcí, postup od důkazu k důkazu, takže kniha měla našlápnuto k detektivce, která mě hodně baví.
Ale… Nebyla jsem schopná vždy vstřebat krkolomné indicie, z kterých geniálně intuitivní Poe vyvodil vždy naprosto jasný poznatek a důkaz, vedoucí k dalším indiciím a důkazům. Něco ve stylu „tato beruška má na zádech dvě černé tečky, tak je to jasné, podezřelý je starosta…“ Možná je to můj problém, že jsem poněkud natvrdlá; závěrečná pointa ale mnohé vysvětlila, i tu zašmodrchanost důkazů.
Trochu rušil šroubovaný, někdy až těžko srozumitelný styl psaní a divné formulace, možná špatný překlad, např.: „Zeptal se na několik bystrých otázek, a Poe měl dojem, že všemu plně porozuměl a že některé věci, které mu řekl, objasnily pár dlouho nezodpovězených otázek.“
Konec ale moje hodnocení zase zvedá, ano, hodně vykonstruované, ale ten emocionální závěr mi prostě sedl, je to detektivka, která nevyzní sice moc pravděpodobně, ale nakonec je to knižní příběh a jako takový ho tady beru. A i když jsem si během četby říkala, tak druhý díl už ne, možná si setkání s Poem a Tilly přece jen zopakuji…
Během četby za tři, nakonec zvedám na poněkud slabší čtyři…

40 08.04.2021

Výborné, absurdní, sarkastické.
Pohled dítěte v matčině lůně na okolní dění, glosování všeho, mudrování a nápady, jak problémy řešit. Banální zápletka podaná tímto pohledem, nabývá úplně jiných rozměrů. Skvěle jsem se bavila.
Doslov Ladislava Nagye mi ukázal další možný pohled - provázání s jinými literárními díly.
A myslím hodně povedený překlad.
*
"Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to ještě nikdy nezakusili nebo jste už zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno - dnes večer to podle zvuku vytahované zátky bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera - skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštovým dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, svého skákacího hradu, který je mým domovem."

39 17.07.2023

Třetí příběh série, čtu postupně.
Plusy: Dvojka Poe a Tilly je fajn, uvěřitelná a lze jí opravdu fandit, oceňuji dokonale popsanou atmosféru anglické Cumbrie a Furnesských ostrovů. Líbí se mi postup od indicie k indicii a baví postup, kdy Poe přichází takovým geniálně intuitivním způsobem k odhalením souvislostí. Stejně jako v minulém příběhu palec nahoru za fabulace, které navazují na skutečné události (tady i u nás známá Modrá velryba).
Mínus za trochu krkolomně vystavěný detektivní příběh a ještě krkolomnější pointu; ale ano, není to rekonstrukce skutečného případu, ale smyšlená detektivka, která chce pobavit, zaujmout, ohromit, poděsit, takže proč ne. Ale na mě přece jen moc vykonstruované.
Celkově jsem si ale četbu docela užila a na dalšího Poea a Tilly se těším.

(Pobavila dost častá představa mužských autorů, že těhotenství je těžké onemocnění s děsivými příznaky téměř k nepřežití… :) )

Ještě dovětek mimo hodnocení:
Zatímco v minulém díle vulgární slova v přímé řeči jen pršela, tady je slovník až dokonale korektní a slušný. Což je dost zvláštní a u série hodně překvapivé. Přemýšlím, zda se autor „napravil“, a nebo je to věc odlišného překladatele…. ?

39 20.11.2022

Naprosto autentická atmosféra pozdní normalizace a celého toho marasmu, kdy už skoro nikdo nevěřil ničemu; tu a tam přetrvávající dávné ideály, či spíš iluze brutálně rozervala sovětská okupace v srpnu 1968. Obrázek šumavského ospalého městečka ve dnech mládežnického setkání, s tím vším lživým jásavým pozlátkem a přetvářkou. Přehlídka uvěřitelných vztahů, kdy na povrch vyplouvají ty nejrůznější lidské povahy - hrabivost, závist, strach, kariérismus, ale občas taky slušnost a lidskost.
Plus za Václava Havla, Vasila Mohoritu a Davida Jana Žáka, i za anglického prince Williama, ale jiného, než kterého dnes známe, přiznám se, že jsem o něm vůbec nevěděla. Malinké minus za Evu - správně Věru - Špinarovou.
Dala bych asi čtyři hvězdy, ale pro tu skvěle vystiženou atmosféru (já bohužel ty časy pamatuju) a taky pro opravdu působivé psaní, které ani trošku nešustí papírem, což u našich autorů/autorek bývá někdy problém, přidávám tu poslední hvězdičku. A možná i proto, že autor zřejmě není úplně na výsluní v tom zástupu současných českých spisovatelů/spisovatelek. Anebo jsem si ho prostě jen nevšimla, což by byla škoda.
*
„Už za chvíli se od hotelu Zlatá hvězda vydá slavnostní průvod a bude pokračovat projevem Vasila Mohority na vimperském náměstí.
Z amplionů budou prskat pochodové písně a pionýři a svazáci budou s mávátky a vlajkami před světly televizních kamer hledět k obloze, na které stříbrné stíhačky nakreslí souhvězdí, z nichž se čte budoucnost v zemi, ve které včera znamená okupaci a zítra taky.
A až rozzářený svátek SSM pohasne, promění se Vimperk zase v zapomenutou díru Šumavy, kde se bude chlastat, ničit státní majetek a nadávat na Pražáky a komunisty.“

39 09.11.2022

K četbě můžete přistupovat dvojím způsobem: Budete hlídat každou nelogičnost, nepravděpodobnost, tedy zejména v úvodu, protože pozdější děj v lese nemá samozřejmě s pravděpodobností a uvěřitelností nic společného.
Nebo nebudete nic řešit, protože si budete chtít četbu užít; pokud hledáte chyby nebo logiku, budete mít od příběhu odstup a neužijete si to ani trochu…
Já se vydala takovou prostřední cestou. Parta mladých lidí, vydávajících se vstříc letnímu dobrodružství na chatě v lesích, musela být s ohledem na další děj rozporuplná, logicky musel být každý jiný, charaktery vyhraněné a vztahy ve skupině napjaté. To chápu. Co mi vadilo asi nejvíc, bylo ne moc uvěřitelné pubertální chování skoro třicátníků; jako by všichni ustrnuli někde na té střední škole a chovali se jako parta nevybouřených a nemyslících teenegerů. No a pak třeba ta podivnost, kdy je příjezdová cesta v lese zatarasená až do výše ramen spletí větví a naši přátelé, kteří musí pokračovat v cestě pěšky, pracně tuto zátarasu na cestě přelézají… No nevím, nebylo by lepší ji prostě lesem mimo cestu obejít…? :)
Jinak strašidelný temný příběh v lese byl rozehrán celkem povedeně, mělo to atmosféru a pár chvilek tam bylo opravdu znepokojivých a hrůzostrašných. Jasně, zdálo se mi, že v tom je něco z Karikovy Trhliny, něco z filmu Záhada Blair Witch, možná něco z Kinga (kukuřičné pole), což může někomu vadit, ale nakonec proč ne, mohla to být spíš inspirace.
Závěr se myslím kupodivu docela podařil, ukončený příběh a přesto nedopovězený…
Doporučuju číst někde o samotě a večer za tmy, pak se vám bude zdát kniha prostě lepší.

39 26.10.2022

Svěrákovský pohled na život s jemným nenápadným humorem, který mám tolik ráda, každá povídka trošku jiná, každá potěší, pohladí nebo i dojme.
Povídky jsem dřív moc ráda nemívala, teď jim postupně přicházím na chuť, možná i proto, že mám v poslední době štěstí na dobré. Povídky jsou vlastně hodně těžký útvar, ale když se povedou, jsou to takové malé drobné perličky, které můžou nenápadně potěšit a nezaberou nám moc času…
Jen namátkou:
„Řeky“ jsou taková malá detektivka s nevídanou pointou, „Pes“ mi svým shovívavým přístupem k psí duši připomněl mou oblíbenou vzpomínkovou povídku Miroslava Ivanova „K = jako pes Kulíšek /Byla tu liška pane doktor/“ z knihy „Čtení pro každý týden v roce a dva navíc“ a u „Tramvajáčka“ jsem přemýšlela, zda hlavní postava není aspoň trochu autor sám, vždyť mají společné minimálně stejný rok narození i vršovické vzpomínky. (Také pocházím z Vršovic, takže o to víc zaujalo, tuhle tramvajovou trasu z Vršovic dobře znám, zažila jsem proměnu názvu stejné stanice, ale naštěstí už opačným směrem...)
„Okénko“ je tak trochu pánské čtení o tom, že láska bez obětí je přece jen nejlepší a „Ruina“ vtipný návod, jak zaujmout znuděné návštěvníky hradů a zámků…
Prostě milé člověčí čtení do chvil, kdy nás přepadají chmury.

39 28.03.2022

Samozřejmě největší plus opět za působivé prostředí Vnějších Hebrid a Flannanových ostrovů uprostřed bouřlivého Atlantiku, to bouřící moře si tentokrát opravdu užijeme.
Vlastní příběh zprvu hodně povedený, já mám vždy nejradši ty pozvolné rozjezdy, které jsou příslibem tajemství, tady na pláž vyplavený polomrtvý muž s totální ztrátou paměti, který marně pátrá, kým je, a vše se stále víc a víc zamotává. V závěru už malinko překombinované a s mnoha překvapivými přemety, ale nakonec hodnotím jako celkem slušnou oddechovou četbu, kdy dramatičnosti není dosaženo hromadami mrtvol a potoky krve, ale spíše skvěle vylíčenou atmosférou a důmyslně promyšlenou zápletkou.
No a malé plus i za ekologické hledisko a včely.

39 09.01.2022