Rade komentáře u knih
Zajímavé čtení. Plus za téma 1.světové války a postavu Viktora Kouteckého, chlapa, který se umí s životem poprat a nebojí se ani smrti, a přesto - nebo právě proto - si dovede života užívat.
Poslední čtvrtina knihy - ta poválečná italská se mi zdála poněkud uměle naroubovaná na tu předchozí část. Nakonec taková zvláštní idyla (či klid před bouří?) a člověk čeká, jaký to vezme konec...
Samozřejmě napínavé, strašidelné až hrůzostrašné, nejen těmi potvorami, ale i tím depresivním klaustrofobním podzemím, kde na nás každou chvíli může něco vybafnout, nebo nás odnést voda... V druhé půli na mě až moc akční a divoké, dost brutální. Přeci jen se mi předcházející Relikvie líbila víc, už tím prvotním nápadem a i tou tajemnější atmosférou.
Tak to bylo něco! Zprvu opravdu celkem pohodový cestopis, ale pak...
Sevřená, téměř reportážní forma, napínavý děj letí a je stále hůř a hůř...
Žádní papíroví knižní hrdinové; velmi, velmi věrohodné. Za to 5*.
Zajímavě popsaný tragický osud carské rodiny, kterou evropské příbuzenstvo vlastně hodilo přes palubu, pohled na drsný průběh bolševické revoluce a napínavé pátrání po ostatcích Romanovců.
Pozn. Moc nechápu, jak někdo může dát literatuře faktu, navíc sepsané uznávanou odbornicí na danou problematiku, hodnocení "odpad"...
Napínavé - to rozhodně, drsné - to rozhodně, plné zvratů a překvapení, to rozhodně...
Ale mohlo by se v reálu skutečně takto odehrát?
4* minus.
Vydáno v roce 1970 jako poslední záblesk uvolněného roku osmašedesátého. Dnes, v době svobodně šířených názorů a navíc internetu, asi už nelze moc docenit, v době normalizace ale výtečný zdroj svobodných necenzurovaných informací o české literatuře v letech 1918 - 1968. Revoluční na ní bylo i to, že bořila do té doby nedotknutelné, školou memorované "pravdy". Mnohokrát čtená, ohmataná součást mojí knihovničky...
Dost zajímavá kniha, nad kterou člověk ještě dlouho přemýšlí. Smutný příběh stárnoucí ženy, která se pod tlakem dominantní samozvané pečovatelky duševně i tělesně hroutí a vzdává se - snad až příliš snadno...
Jen ten milostný vztah mi tam nějak nepasoval, i když i ten mi připadal, jako taková prchavá snová záležitost...
Přiznám se, že konec mi nebyl úplně jasný.
Volné pokračování Vasalisova paradoxu. Celkem průměrná detektivka, plusem je ale zasazení do prostředí umění, problematiky obchodu s obrazy, padělků slavných obrazů. Pro zápletku použit i námět obdobný putovní výstavě mrtvých těl Bodies, The Exhibition. Trošku morbidní… Váhala jsem mezi tři – čtyři, nakonec slabší 4*.
Nezbytná součást knihovny. Mockrát jsem se s knížkou již radila.....
Čteno v dětství, mooooc se mi líbilo. Poetické, tajemné, plné napětí, překvapení.... A ty ilustrace! Kupodivu obdobně fantazijní Alenka (nebo ne?) mě zcela minula.
Naprosto nepochopím, proč tato úžasná knížka pro děti vyšla jen jednou – a to v roce 1960. Vtipné, vynalézavé a chytré verše, kterým se musím usmívat i dnes, nedílnou součástí jsou povedené a neméně vtipné ilustrace Miloše Nolla. Četla jsem i svým dětem. Dodnes umím části knihy zpaměti.
Honzíkův omyl s hudbou v Hopsku
Mínil: jaké jsou to zvuky?
Je to tanec cuky cuky?
Či snad vyloudil ten tón, elektrický nohofón?
Je to hopská symfonie?
Byl to však jen mňoukoštěkot Bububaby Amálie
Potíž s autobusem
Mají to tak někde vkus.
V Bububulámu
vyrobili autobus
s koly ze salámu.
Kdekdo však tam hned
kousek kola sněd.
Nemohli tím autobusem
nikam jet.
Docela napínavý, čtivě napsaný román (spíše než detektivka) s psychologickým podtextem a pokusem o psychologii vraha malých dětí. Střídání časových rovin mi nevadilo, naopak. Podle mě však přehnaně kruté. Závěrečná pointa se mi zdála dost nepravděpodobná…
Na konci textu SPOILER: Popis toskánské krajiny a městeček by se mi za jiných okolností líbil (je znát, že autorka tuto oblast dobře zná), v těchto souvislostech však moc ne. A představa Toskánska – konkrétně okolí Sieny jako kraje, kde se téměř v každé usedlosti setkáme s Němcem a všude se domluvíte německy, mi moc nesedla, z krátkých pobytů o dovolené tohle ale neumím posoudit… Zklamala mě smrt poslední oběti.
O fous lepší než Utajovaný projev. Nicméně popis USA v roce 1965 jako SSSR naruby, a to se vším všudy... no nevím. :-(
Plus za Afghánistán. Lev Děmidov se mi navíc v tomto dílu zdál jako postava nejvěrohodnější. Bývalý agent tajných služeb, který nemá problém zabít člověka, pokud to považuje za potřebné...
Jako dítě jsem opakovaně četla zejména ty pověsti. Tolik moc byly dobrodružné, někdy strašidelné... O supu, unášejícím malé děti, kterého přemohl statečný Vít (Hrubá skála), o zlém rytíři Radenovi, který unášel ženy a pak je i s narozenými dětmi zabíjel (Radyně), o neposlušné dceři pána z Dubé, kterou otec nechal zaživa zazdít (Rychmburk), o díře do pekla plné síry a čmoudu (Houska) nebo o začarovaném černém rytíři (Libštejn).
Navíc kniha má krásné, dramatické ilustrace.
Jako detektivka celkem dobrý, jako exkurs do finského způsobu života taky, ale s hlavní hrdinkou - policistkou jsem nějak nedokázala souznít...
Průměrná detektivka, přičemž hlavní hrdinka - policistka mě dost rozčilovala. Byla taková... no nadmíru emancipovaná.
Tak si uvědomuju, jak moc záleží na okolnostech při čtení knížky. Jinak vnímám detektivku, když jsem sama doma, venku je tma, od sousedů ticho, tu a tam se ozve v bytě nějaké zapraskání… to se pak člověk krásně bojí…
Když čtu napínavou knížku při slunečném pozdně jarním odpoledni, zvenku halasí děti, po bytě chodí syn, tak nějak se bát nejde. Nebo je to něčím jiným? Možná že autor tlačil moc na pilu a prostě už toho honění a strachu ze smrti bylo moc.
Trochu SPOILER: Knížka je ale napínavá každým coulem, kdyby mě takto honil někde v opuštěném mrakodrapu… ani nedomýšlet, ale nakonec mě ani to dramatické spouštění se nad propastmi newyorských ulic a balancování na zasněžených římsách mrakodrapu moc nebralo...
Nicméně jsem vděčný čtenář detektivek, identitu „druhého“ jsem samozřejmě neodhalila a tak konec byl pro mě celkem překvapivý.
Tuhle knížku jsem četla jako dítě a měla ji ráda, bylo to hodně exotické; od té doby jsem měla ke Srí Lance zvláštní osobní vztah a vnímala, že na Srí Lance žijí Singhálci a Tamilové, protože jeden z kamarádů byl Tamil, druhý Singhálec, a jejich kamarádství mělo zřejmě symbolizovat i přátelství obou národů, což ale bohužel v historii ne vždy vycházelo...
Tak to je knížka ještě po mé mamince, vyprávění o prázdninových dobrodružstvích dvou sourozenců, Eviny a Stana. Potěšilo mě, že i takovéhle knížky, které zřejmě nikdy později nevyšly (rok vydání 1942) a které najdeme spíš někde na půdě nebo ve skříni po babičce, lze v této databázi objevit.