Rade komentáře u knih
Nedočetla, nebavilo. Krásná a chytrá studentka medicíny, která řeší, zda je možné být současně ženou i lékařkou a na doktory i pacienty kolem sebe kouká, jak když vidí chlapa prvně, mi dost lezla na nervy. Podrobný popis amerického zdravotnictví v sedmdesátých letech minulého století mě nechytl. Po 80. stránce jsem to vzdala (tedy koukla jsem jen na konec, který ale stejně vyplynul z anotace). Nehodnotím.
V době, kdy se nejvíc cení kariéra a úspěch, je docela těžké být hrdý na takto postiženého syna. Namísto chvály a obdivu se takový rodič dočká pouze soucitného pohledu.
Takže hodně působivý pohled do nitra otce, který se pokouší tyhle špatně rozdané karty překonat a najít k synovi pozitivní vztah a najít na něm něco, za co by si ho mohl vážit a obdivovat. Aby se mu tohle podařilo, musí se ale nejdřív sám vyrovnat se svým životem, občasnými profesními neúspěchy, depresemi, i se vztahem k již zemřelým rodičům.
Pro mě celkem dobrá napínavá detektivka, plusem je zajímavé téma turínského plátna. Bohužel konec mě trochu zklamal, nikoliv pro jeho otevřenost, to mi ani nepřišlo, ale pro tu zvláštní pointu. Za ten závěr dávám dolů jednu hvězdičku.
Plus za Howarda Cartera a za exkurz do egyptských dějin začátku padesátých let. Oceňuji snahu o historickou přesnost (četné odkazy na prameny přímo v textu).
Vlastní příběh newyorského právníka se mi již tolik nelíbil, přišlo mi to takové trochu umělé a prvoplánové; nakonec mi ta směsice reálných dějin s agenty CIA a staroegyptského nadpřirozena přišla poněkud za vlasy přitažená, nicméně ten závan tajemna jsem si na závěr aspoň malinko užila…
Vedle výborné knihy Miloše Doležala "Jako bychom dnes zemřít měli" (2012), která zpracovává tragický osud P. Josefa Toufara, je tohle z dnešního pohledu docela nepovedené psaní. Omluvou je snad to, že byla sepsána narychlo těsně po listopadu 89 a že to autoři mysleli jistě dobře.
Dost drsné čtení, kdyby to nebylo podle skutečné události, řekla bych, že té krutosti, trápení a bolestného umírání tam bylo až moc. Slavný obraz Prám Medúzy od malíře Theodora Géricaulta, který byl použit pro obálku knihy, vypovídá o této tragédii – ztroskotání lodi Meduza a zoufalém boji o přežití na voru, kde postupně trosečníci za dramatických okolností umírají (ze 150 jich na voru zbylo 15, po záchraně ještě 5 zemřelo...). Řekla bych ale, že autor nevyužil téma, které je samo o sobě děsivé, jak se samo nabízelo. Autor vycházel ze skutečných pamětí účastníka a kniha je jako paměti koncipovaná, což jí přidává na autentičnosti, ale ubírá na dramatičnosti.
Krásné a dojemné čtení o vlcích, to rozhodně, nicméně v závěru jsem se neubránila otázce, zda takový experiment, u kterého bylo od začátku zřejmé, že je jen dočasný, není vlastně v rozporu s poznáním, že vlčí smečka je křehké společenství, které změny a zásahy ze strany lidí nemusí zvládnout. Nakonec jsem měla velmi smíšené pocity…
Na jednu stranu je znát, že má jít o knihu pro děti a mládež; na druhou stranu si myslím, že rozumět ji sice mohou, ale asi je moc bavit nebude, ne pro to téma, ale že je taková konverzační.
Jinak dost zajímavý pohled na myšlení člověka s Aspergerovým syndromem, tentokrát (porovnám-li s knihami „Nejsem jako vy“ od J. Picoult nebo „Podivný případ se psem“ od M. Haddona) mnohem méně konfliktní, Marcelo z ní vyjde nesmírně pozitivně, jako člověk, který se díky své odlišnosti drží životních zásad, které mnozí tzv. „normální lidé“ z důvodu touhy po penězích a kariéře, opouštějí, jako je smysl pro pravdu a spravedlnost, touha druhému pomoci, snaha druhému porozumět.
Takové trochu výchovné, včetně těch rozmluv o Bohu (což jsem nakonec chápala rovněž pozitivně, Bůh zde není jako autorita, která řídí osudy lidí, ale jako určité vodítko pro poznání, co je v životě správné a co ne). Jako příspěvek pro pochopení odlišných lidí určitě fajn kniha.
Četla jsem kdysi dávno, jako dospívající, a hvězdy dávám podle tehdejšího "holčičího" hodnocení. Tenkrát to pro mě byl úžasný příběh o silném vztahu a síle "dobra". Anotace (rok vydání 1996) mi připadá trochu mimo...
Asi budu opakovat níže vyjádřené, celkem slušná detektivka ze staré školy, taková, která vám hlavu moc nezamotá. Nejzajímavější je asi ta psychologická linie dvojčat. Tři plus.
Na knize je opravdu asi nejzajímavější to celkem dobře popsané hemžení rozličných lidiček v zapadlém koutě rakousko-uherské monarchie v Haliči.
Detektivní zápletka i pointa bych řekla - spíše průměrné...
Zpočátku se mi líbilo, návrat do minulosti a navíc do roku 1932 v Německu mi přišel jako dobrý nápad, navíc P. Eisner píše velmi čtivým způsobem, kde nic nezdržuje a děj pěkně letí… (Pro mě výtečné Rychlé lodě do pekel.)
Ale ten konec... Pointu (pointy) jsem asi pochopila jen částečně, naprostý souhlas s komentářem Tydvika.
Navíc poslední scéna mi velmi připomněla jednu povídku od Roalda Dahla (v souboru Jedenadvacet polibků nebo Líbej mě, líbej). Kdo četl, asi ví, kterou mám na mysli.
Fantazy možná, magický realizmus nevím; já bych řekla takové malé horory s docela drsnou nebo neuvěřitelnou pointou. Pro mě asi nejlepší Černý kocour, Život po Vánocích a Křídla smrti.
Hvězdička navíc za ty nápady, takové horší 4.
Hodně zajímavé, zpočátku jsem byla nadšená a zdálo se mi na pět hvězd, ale pak mi příběh přišel přeci jen trošku "přitažený za vlasy". Nicméně působivé, člověka donutí přemýšlet o spoustě věcí…
Líbilo se mi, že knížka obsahuje takové drobné životní pravdy, které si vlastně člověk běžně neuvědomuje… Třeba to, že většinu špatných zpráv zahajuje drnčení telefonu.
A zajímavá je – příběhem prolínající - stručná historie vynálezu telefonu a příběh A.G.Bella.
"Moje" vydání má datum 1963. Tuhle úžasnou encyklopedii jsem v dětství milovala, a opakovaně se k ní vracela.
Ve svém dívčím věku jsem tuhle českou sci fi z šedesátých let docela hltala!
Můj celoživotní průvodce památkami.
Docela mi vadilo, že autorka předem v úvodu prozradila, že řešení zápletky spočívá v telepatickém spojení obou dvojčat. V detektivce trochu kontraproduktivní, pokud bylo nutné něco vysvětlovat, snad šlo i v závěru... Lepší tři hvězdy.
A ani komentáře níže, které naznačují, jak detektivka dopadne, mě nepotěšily. Příště u detektivek komentáře dopředu raději nečtu...
Celkem dobrá detektivka, i když s trochu zamotanou pointou, plus za to prostředí pařížské univerzity, umění, středověku a odkazy na umělecká díla, které svědčí o slušném rozhledu autora (potěšil mě např. nenápadný odkaz na obří ocelové pavouky Louisy Bourgeois).
Působivý příběh, který ukazuje, jak tenká může být hranice mezi dobrem a zlem, vlastenectvím a zradou, hrdinstvím a zbabělostí, přátelstvím a nenávistí…