Rade komentáře u knih

Plusy: Výborná ilustrace prostředí. Ať už předválečného prostředí v Ružomberoku, židovské mafie v New Yorku, Německa na vzestupu nacismu, Osvětimi s jejími hrůzami, Slovenského štátu a holocaustu ve slovenských poměrech, slovenského povstání v r. 1944. Myslím, že s reáliemi si dal autor práci a v rámci románového pojetí jsou fakta a fabulace celkem vyvážené. Navíc vše působí vesměs věrohodně, autenticky.
Ne vždy však toto platí pro vlastní postavy románu, ty se mi zdají už poněkud šablonovité a ne vždy srozumitelné. Ale jasně, v tak rozsáhlém pojetí se asi nelze tolika postavami po psychologické stránce zabývat, je to trochu zkratka.
Co mi vadilo asi nejvíc, je autorovo tlačení na pilu, mučení je přehnané, popisy utrpení zbytečně podrobné. Tohle mi hodně vadilo v předchozí autorově knize Ve stínu mafie, kde vše bylo ovšem ještě v daleko tvrdší a přepálenější verzi. Takže z tohoto hlediska je přeci jen pro mě kniha Na smrt uvěřitelnější a působivější.

38 31.08.2021

Pro odpočinek od současných starostí lze doporučit. Letní úsměvná romance, která mi připomene staré časy i film mého mládí.
Film se pro výborné herecké výkony zejména Daniely Kolářové a Oldřicha Víznera a vtipné dialogy povedl, poněkud se vymykal tehdejším normalizačním komediím a dá se na něj s trochou nostalgie koukat i dnes…

38 25.04.2020

Vrátila jsem se do dětství a půjčila si v knihovně verneovku, která mě jako dítě nějak minula (kupodivu v oddělení pro dospělé…). Je to prostě Verne, se všemi jeho klady i slabinami, jak na něj vzpomínáme, a jak jsme ho mívali v dětství tak rádi. Trochu dobrodružství, trochu sci fi, nekonečné popisy, ve vztazích trošku naivní a černobílé, ale prostě jedinečné… Neposuzujte dospělýma očima, to u verneovek prostě nejde, Verne taky nepsal pro dospělé, i když ho to vlastně nakonec hodně mrzelo, chtěl být velkým spisovatelem a skončil u dobrodružných knih, které hltala mládež (tady doporučuju knihu Ondřeje Neffa: Podivuhodný svět Julese Verna…). Takže hodnotím dětskýma očima, i když se nemohu ubránit občasnému úsměvu.

Český film je výborný, ale s předlohou nelze moc srovnávat, jde o úplně jiný žánr, ani já se ale nemohla při četbě vyvarovat reminiscencím na „Pane hrábě“, „Čórtův hrád, tam strašá...“, „Policija, policija, salašáry…“ , „Jsme v pérdeli“...

38 10.02.2020

Hodně líbilo. Tématem, způsobem napsání, postupným odhalováním příběhu hlavní hrdinky. Nebyl pro mě problém se s Sárou sžít a porozumět jí, přestože žila hodně zvláštním životem osamocené podivínky. V tomto bylo pro mě srozumitelnější, než "Do tmy" Anny Bolavé.
Mám trochu výhrady k portrétu matky a zejména otce, tam mi něco málo chybělo, přišlo mi to trochu jako zkratka, na druhou stranu plus za zajímavě vykreslenou postavu Vojty.
Nakonec hvězdičku přidávám (a proto nejvyšší ohodnocení) za neuvěřitelně živý obrázek šumavské přírody a sbírání hub, v těchto částech knihy bylo sdílení s hlavní hrdinkou maximální, já s ní ty houby opravdu sbírala a ranní rosou se s ní po lesních stezkách procházela, tady bylo to spojení lidského osudu a přírody silné a naprosto uvěřitelné. Houby tedy moc často nesbírám a podle Sářina hodnocení spadám do kategorie houbařských "přizdisráčů", ale tady to bylo tak nakažlivé, že bych do lesa hned vyrazila…

(Zvláštní – kniha mi trošku připomněla houbařský atlas Antonína Příhody "Houbařův rok", kde s imaginárním houbařem procházíme v různých ročních obdobích lesem a nacházíme houby - a vůbec to nemyslím hanlivě nebo posměšně; tu knížku jsem jako holka na chalupě ráda četla a v duchu si představovala toho houbaře, prodírajícího se lesem, a tady najednou, jako by mi ten příběh ožil i s konkrétním tragickým lidským osudem…)

38 04.12.2019

Nejprve film, vlastně šestidílný seriál z roku 2023 – výborný! Filmová sága ze severských švédských lesů s jedinečnou hudbou. Pak už pro mě byla nutnost přečíst si knihu.
Pro mě bylo čtení opravdu hodně silný zážitek. Po dlouhé době jsem se opravdu moc těšila na každou chvíli s knihou...
Popisné? Ano! Syrové? Ano! Hodně zamotané a vrstevnaté? Ano! Lidské osudy, láska, nenávist, smrt, touha, zmar, samota. Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, na počátku 70. let o svatojánské noci ve švédském zapadákově uprostřed hor a nádherné přírody, kdy v noci nezapadá slunce, a pak po 18 letech, kdy se započaté osudy a tragické události pomalu završují a rozplétají…

Film i kniha jsou na ČSFD i DK v modrém hodnocení, snad proto, že jsou představeny jako výborné „severské detektivky“; chápu, že pro někoho, kdo očekává akční severský thriller, může být film a zejména kniha velké zklamání.
Ve skutečnosti je tady motiv smrti, násilí, oběti a rozhřešení jen jakýmsi základem, nad kterým autorka vybudovala pomalu ubíhající existenciální román, který se mnou opravdu hodně zamával. Vlastně nic obdobného jsem snad ani nečetla, nevím, k čemu připodobnit, možná mi to tím švédským prostředím a určitou osudovostí připomnělo Vilhelma Moberga, ale Moberga nečekejte, je to přeci jen jiné…
Výborný fundovaný doslov Dagmar Hartlové mi odhalil další souvislosti, které by mě ani nenapadly, včetně biblických motivů v osudech hlavních hrdinů.

37 26.09.2024

Tady jsem byla moc spokojená, ale vůbec ne kvůli vlastní detektivní zápletce nebo rozuzlení, tady jsem se těšila na něco úplně jiného, knihu jsem si půjčila kvůli autorce, která vyšplhala na osmitisícovku Manaslu a to mě moc zaujalo, jinak sám o sobě by mě himálajský thriller asi nezlákal. Co já se načetla literatury faktu o dobývání himálajských vrcholů, knihy Arnošta Černíka byly kdysi dávno mou biblí, a i když se od těch dob v dobývání osmitisícovek dost změnilo, stále je to pro mě moc atraktivní prostředí; z doby pozdější doporučuji aspoň Krakauerovo „Peklo blízko nebe“ a na to navazující Bukrejevův „Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu“ o tragických událostech na Mount Everestu v roce 1996.
Takže atmosféra, popis výstupu na osmitisícovku expediční metodou, podrobnosti okolo výstupu, věrohodně popsané pocity hlavní postavy Cecily, do které autorka promítla své vlastní zkušenosti a zážitky, to ve mně prostě vyvolávalo nadšení, to, co jsem očekávala, jsem dostala. Ocenila jsem autorčin jednoznačně vstřícný a pozitivní pohled na šerpy.
Že byl vlastní detektivní příběh možná trochu nepravděpodobný, že bylo vše psáno poněkud jednodušším polopatickým způsobem, to mě vlastně ani nevadilo; pohybovala jsem se s Cecily mezi základním táborem a výškovými tábory, stoupala po fixních lanech, brodila se sněhem a tu himálajskou výšku v mrazu a s nedostatkem kyslíku jsem si užívala. Vlastní detektivka byla jen takovou malou třešničkou, kterou jsem nutně nepotřebovala, někdo si stěžoval, že té vaty s horolezeckými detaily okolo bylo moc, mě to těšilo...

37 04.11.2023

Komisař Dupin po desáté. A současně se slaví deset let komisařova působení v Bretani. Stal se už opravdovým Bretoňcem?
Už nepřekvapuje, že knížka je hodně povedenou reklamou, nebo spíš oslavou Bretaně, jejích přírodních krás, tak sugestivně popisovaných, že čtenář vnímá tu atmosféru, cítí slaný vzduch, vidí všechny ty do detailů popisované barvy, odstíny modré a oranžové, zelené, nádherné moře a skály.
A samozřejmě ty skvělé místní speciality, víno, a taky třeba koňak Šest královen z Belle-Île, s vůní kouře, vřesu, kručinky, karamelu a jódu... A speciální káva dle receptu dávných předků zvaná bon s vůní karamelizovaných lískových oříšků, tmavé čokolády, popela, přezrálých borůvek, a aromatem whisky a levandule...
Detektivka je spíš až v druhém sledu, ale i tak je výsledné vyřešení případu tak trochu ve stylu Agathy Christie docela povedené.
Tentokrát navštívíme ostrov Belle-Île-en-Mer, a jako vždy, když cestujeme s Dupinem po Bretani za zločinem, máme pocit, že je to to nejkrásnější místo na světě, které nutně musíme navštívit. Nebo si aspoň otevřít google mapy a projít se popisovanou krajinou prostřednictvím Street View.
A ještě poznáme dva trochu strašidelné menhiry, Jeana a Jeanne, které navazují na ty carnacké, vytvářejí tajemná silová pole, a současně se k sobě pomalu, nepostřehnutelně přibližují.
A inspektor Dupin se svou svéráznou samotářskou povahou, s denní konzumací mnoha petits cafés, láskou k dobrému jídlu a smyslem pro genius loci tentokrát překvapil, kromě samozřejmě geniálního vyřešení série zločinů, ještě jinak - kamarádstvím s tuleněm a společným plaváním v Atlantiku...
A mě to zase, už po desáté, dost baví. Čtyři plus.
*
"Dupin si ze všeho nejdříve osvojil životně důležité věty: ,Kafé am bomar plij', ,Kávu, prosím', ,Gveloc´heo ganin ur banne qwin', ,Dám si sklenku vína.' Dvě věty, díky kterým bylo možné alespoň elementárně ovládat nějakou řeč."
---------------
Ještě k těm menhirům: Aspoň tohle si můžeme trošku užít i doma, aspoň něco máme podobně exotické, klobucký menhir Kamenný pastýř se pohybuje, pomalu krok za krokem, úplně stejně a nepostřehnutelně jako ty z Belle-Île. Nevěříte?

37 09.08.2023

Už posedmé, vlastně s Ženou v modrém plášti již poosmé divoká jízda s Benny Griesselem.
Návrat do Jihoafrické republiky mezi skvělou partu policajtů, kteří pracují v prostředí plném nejen zločinů a podvodů, ale taky rozsáhlé korupce a projevů převzetí státu, což není nic jiného, než jakýsi druh politické korupce, která v tomhle koutě na jihu Afriky neuvěřitelně bují a nikdo si tu není jistý, zda policista nebo státní úředník už náhodou nekope za nějaký zločinecký gang.
A opět, jako v minulých dílech, dvě hlavní dějové linky, které se paralelně rozbíhají, a my s hlavními hrdiny přeskakujeme z jedné do druhé ve strhujícím tempu a těm statečným outjies moc držíme palce.
Tentokrát jsem si dopřála během četby prostřednictvím map google častá nakouknutí do ulic Kapského města i městečka Stellenbosch, moc doporučuju, je to skvělá ilustrace k četbě. A ty krásné vinice v okolí (mají v ději své místo), na obzoru hory, na pohled jihoafrický ráj, i když ono to tak samozřejmě, jak se sami přesvědčíme, není...
Tentokrát palec nahoru za návrat afrikánštiny v textu a výkladový slovníček, to mě neskutečně baví!
Prostě i tentokrát - lekker! Neboli výtečné...

37 15.05.2023

Zase po nějaké době Rhyme a Sachsová. Hodně dobré detektivky, kterými si prokládám postupně, ne moc často, četbu. Číst to najednou, asi by se mi přejedlo, takto mě moc baví.
Tak trochu už klasika, postup pěkně důkaz po důkazu, pravidelné opakované shrnutí všech důkazů během četby je fajn a dobré i pro zapomnětlivé čtenáře.
Zajímavý obraz Ameriky, tady jsme zase v Harlemu a prodíráme se nejen harlemskými zákoutími, ale i afroamerickou harlemskou lidovou mluvou, trochu škoda, že v české verzi to asi není úplně ono, ale překladatel se s tím popasoval myslím celkem dobře.
Trochu překombinovaný konec, ale to jsou jen mé osobní nářky, které netřeba brát vážně... A ten 140 let starý přesah je pro našince skoro nepochopitelný, ale Amerika je holt Amerika...

37 20.03.2023

Nejvíc oceňuji ty nápady. Originální zápletky, pokaždé úplně jiné a pokaždé dovedené do dokonale promyšlených podrobností. Promyšlených do takových detailů, až jsem se někdy ztrácela a občas mi možná chyběla silnější pointa.
Ale to nic nemění na tom, že jde o nápady, které ohromí, a pak samozřejmě navodí spousty otázek a přemýšlení. Je to všechno jen fantazie? Mohlo by něco z toho být reálné?
Paralelní světy a životy našich paralelních já („Úzkost je závrať ze svobody“), paralelní světy v čase („O kupci a alchymistově bráně“ mi svým vyzněním o tom, zda má smysl cestovat časem, když nemůžeme nic změnit, připomnělo knihu Než vystydne káva), něco znepokojivé absurdity („Daceyho automatická patentní chůva“, možná i lehce děsivý „Výdech“), zaujala myšlenka, zda softwaroví mazlíčci mohou nahradit živoucí myslící bytost („Životní cyklus softwarových subjektů“). Trochu zneklidňující vize života bez zapomínání („Pravda faktů, pravda pocitů“) nebo návštěva světa, ve kterém existují vědecké důkazy o stvoření světa („Pupek světa“).
Každopádně doporučuji, i když je to čtení docela náročné, šedou kůru mozkovou nešetřící…

37 21.07.2022

Po téhle knize jsem sáhla, protože jsem kdysi cestu po Gruzii a Arménii podnikla, i když poněkud méně dobrodružnou.
A taky jsem byla prostě jen zvědavá, protože pojem Zibura je už trochu fenomén. A bylo to fajn, svěží, vtipné, chytré s mnoha zajímavými postřehy. Obdivovala jsem mladíka, který cestuje sám ve velmi odlehlých oblastech a v potulování se bez plánu vidí svobodu, a to nejlepší, co může taková cesta nabídnout, jsou vedle přírody a pamětihodností setkávání s lidmi a sdílení společných zážitků, včetně neuvěřitelného množství vodky, vína i více či méně lákavých kulinářských zážitků.
*
„Čekalo mě opravdu velmi dlouhé stoupání, i přislíbil jsem si jet hodně pomalu a odpočívat tak často, jak to jen bude možné. Vše se muselo přizpůsobit mému naříkajícímu kolenu. Abych zkrotil své pudy závodníka, pustil jsem si k výstupu klasickou hudbu z telefonu. Myslím, že ten pohled byl dokonale surreální. Mladík v cyklistických dámských kraťáskách jede nesnesitelně pomalu do kopce, kolo ověšené třemi košíčky na prádlo, a společně s Glenem Gouldem si pobrukuje do Bachových Golbergovských variací. Přesně tohle jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.“
----------------
Pro mě mělo tohle čtení samozřejmě přidanou hodnotu (za to ta pátá hvězda!), protože mnohá místa jsem navštívila a některé zážitky s autorem sdílela, byť od mé návštěvy uplynulo již hodně vody a bylo to přece jen jiné. Ale vzpomínky na gruzínskou družnost, arménskou hrdost a nádhernou přírodu, polorozpadlé a přesto obydlené vesničky, působivé kostely a skalní kláštery, neuvěřitelné hory, nakonec i na ty gruzínské chačipůry (svjéžie, garjáčije) jsou obdobné. I když gruzínská družnost směrem k ženám cestovatelkám se netýkala nabídek alkoholu, tady mám zcela jiné zážitky…
My cestu tenkrát podnikli ještě v dobách socialismu a před rozpadem Sovětského svazu, takže to bylo přeci jen jiné. Cesta autem po povinně stanovené trase bez povolených odboček (podle předem vydaného maršrutu); v Arménii a Gruzii jsme tohle ovšem nedodržovali a v těchto dvou tehdy ještě sovětských republikách, které byly i v tom tehdejším sovětském glajchšaltování neuvěřitelně svérázné, leccos tajně viděli a zažili.
Z Prahy přes Ukrajinu a Rusko, „Vojenskou gruzínskou cestou“ přes Kavkaz Křížovým průsmykem do Gruzie a Arménie a zpět okolo Černého moře (celkem najeto 8 116 km). A můj cestopis? „Velký kavkazský okruh, deník z cesty“, vydáno nákladem vlastním s vlastními ilustracemi, v počtu 1 ks. No, Ziburovi se rovnat nemůžu, ale o to víc jsem se svými vzpomínkami a zážitky jeho osamocené cestování tímto neobyčejným krajem prožívala, v duchu komentovala, občas nadšeně přikyvovala, usmívala se nebo děsila a jeho odvahu obdivovala.

37 27.04.2022

Dějová smršť, pádící události, akce střídá akci – a nejzajímavější na tom je, že se mi to líbí… Přitom já detektivky s přemírou akce nemám ráda. Čím to je? No asi tím, že je to opravdu dobré! Ty vraždy, divoké honičky, útěky tu nejsou pro akci samu, ale protože to je součást velice dobře vymyšleného napínavého, a přes tu spletitost, hromadu postav a zápletek nepřekombinovaného detektivního příběhu.
Ta rychlost děje je ještě násobena paralelním sledováním více dějových linek, takže vám jde nejen hlava kolem z té rychlosti, ale ještě si při tom skákání z akce do akce procvičíte šedé buňky mozkové.
Do toho hodně sympatický hlavní hrdina, kterému moc držíte palce - v druhém dílu je mi už o hodně bližší - a pro mě velký bonus jihoafrické prostředí a pro našince nevídané „rasové“ poměry. V podstatě moderní civilizace, která se, aspoň v prostředí Kapského Města na první pohled neliší od té nám známé, a přitom tak moc záleží na tom, zda jste černý, teda vlastně buď Xhosa nebo Zulu, nebo běloch, a nebo taky barevný, což je - kupodivu - v Jihoafrické republice něco mezi prvním a druhým. A mluvit můžete xhoštinou, zulštinou, angličtinou nebo afrikánštinou… Už jen kvůli těm nevídaným společenským poměrům stojí za to tuhle knihu přečíst.

37 05.04.2022

Největším plusem je vylíčení prostředí nehostinných vysušených australských plání, kde k nejbližšímu sousedovi je to 3 hodiny jízdy autem a kde vydat se v létě mimo domov bez velkých zásob vody, jídla, klimatizovaného auta a vysílačky je obrovským rizikem s vyhlídkou na děsivou smrt horkem a dehydratací. Pro Středoevropana jsou tyhle rozměry nepředstavitelné… K tomu pravé australské horké Vánoce, i s umělým vánočním stromečkem v klimatizovaném pokoji.
Jinak je kniha zajímavou přehlídkou spletitých rodinných a sousedských vztahů, které se postupně rozplétají a odhalují a vyjevují se dávná tajemství a nečekané vztahy, což na základě autorčiných předchozích knih tak trochu očekáváme.
Mám určité menší výhrady, a to spíš k druhé části knihy, ale to už by bylo svým způsobem vyzrazení směřování a vyústění knihy a není to vlastně tak podstatné.
Každopádně lze doporučit, už pro ty tak skvěle vylíčené australské pustiny a dost nepředstavitelný poněkud depresivní život v oázách civilizaci tak vzdálených. A školní výuka dětí? On line výuka přes internet je neuvěřitelný pokrok, v nedávné minulosti se tak dělo prostřednictvím vysílačky… Takový trvalý lockdown, kdy člověk celé týdny potkává jen lidi, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, nebo taky vůbec nikoho… Čtenář se nakonec ani nediví těm poněkud zvláštním vyhroceným vztahům.
-----------------------
Pozn.: Nedá mi to, s vlastním příběhem, ani s mým hodnocením to nesouvisí, ale pořád přemýšlím nad tím, že stín běhal okolo Honákova náhrobku v kruhu. A tudíž i stopy toho ztraceného zoufalce, ukrývajícího se v tom stínu, opsaly okolo náhrobku kruh…
Je to možné? Nemělo by se tohle dít jen někde blízko pólu? Neměl by se stín na Vánoce v blízkosti obratníku kozoroha pohybovat spíš v přímce…? Protože v poledne budete mít koncem prosince slunce přímo nad hlavou, takže nebude stín žádný … Omlouvám se za možná přehnanou dloubavost, ale prostě jsem si tu dramatickou scénu představila a pak nad tím začala přemýšlet…

37 24.03.2022

Po strhující knize „Já, Vincent“ Jiřího Žáka jsem sáhla po tomto „deníku“ v dopisech.
Fenomén Vincent van Gogh mě pohltil, při četbě Vincentových dopisů, vesměs bratru Theovi, jsem si uvědomila, jak sečtělý, vnímavý i literárně nadaný člověk to byl. Malovat začal až ve 27 letech, žádné výtvarné vzdělání, jen tvrdá práce samouka plná kliček, zklamání, chudoby a neúspěchů. Oficiálně se prodal za jeho života jen jediný obraz, jinak s nimi občas platil za bydlení, stravu a jeho obrazy často končily jako tapeta nebo v horším případě jako otop…
Vztah s bratrem byl neuvěřitelný, takové pouto, a navíc - bez bratrovy trvalé finanční pomoci by svět neměl ani geniálního malíře Gogha…
Knížka je malá a reprodukované obrázky ještě menší, ale v zásadě to nevadí, plusem je obrovské množství obrazů a náčrtů, které skvěle ilustrují deníkové texty. A dnes si můžete většinu Goghových obrazů vyhledat na netu.
A tak si říkám, co by tak Vincent, který se tak trpce vyjadřoval o nezájmu o své obrazy, říkal tomu, že jeho obrazy se dnes draží za desítky milionů dolarů; snad tam nahoře v tom malířském nebi cítí aspoň trochu zadostiučinění…

„Používat vždycky a inteligentně ty krásné tóny, které barvy samy tvoří, když je člověk na paletě lomí, znovu - vycházet ze své palety, ze svého názoru na to, jak zacházet s barvami, aby byly pěkné, to je něco jiného, než strojově a otrocky kopírovat přírodu.
Vezměme jiný příklad: představ si, že mám malovat podzimní krajinu, stromy se žlutými listy. Dobře - co na tom, když to pojmu jako symfonii ve žluté, jestli moje základní žlutá je, nebo není stejná jako žlutá, jakou mají listy, na tom málo sejde…“

37 24.02.2022

Román o vztahu mladičké studentky a o třicet let staršího učitele. A o tom, jaká je to z psychologického hlediska složitá i nejednoznačná záležitost.
Vanessa mi nebyla sympatická, mé patnáctileté já (sice časově hodně vzdálené, nicméně ve vzpomínkách jako by to bylo včera) bylo někde úplně jinde. Ale asi právě to divné, co Vanessu vylučovalo z kolektivu - osamocení, citové strádání, nejistota, mindráky - bylo lákadlem pro chytrého manipulátora, který uměl vzbudit v dívce pocit naprosté výjimečnosti…
Nakonec je zřejmé, že přestože Vanessa byla zamilovaná a se vším souhlasila, nebo aspoň strpěla, byla obětí, i když obětí zprvu nejasnou, s otazníkem. To je na knize asi nejzajímavější, oběť se necítí obětí, dělá jen to, co sama chce, i když postupem času pozná, že byla zmanipulována a do spousty věcí nenápadně dotlačena. Pocit vlastní viny na straně jedné a iluze lásky na straně druhé. A odmítání vidět skutečnost, když ta iluze je tak příjemná. Takový typ stockholmského syndromu.
Ne moc příjemné čtení. Sex tady vychází jako něco divného a vulgárního, popisy upoceného břichatého Straneho mi navodí přesně ten pocit, který autorka asi chtěla podprahově vyvolat - není to milování, je to něco divného, co je nutné „ve jménu lásky“ přetrpět.
Ale nejsem si jistá, zda další nadbíhání ženatému pedagogovi na univerzitě měl být důsledek Vanessina pokřiveného vztahu k mužům, nebo prostě proto, že Vanessa byla holt taková…
Oceňuji, že v příběhu nic není černobílé a prvoplánové, hodnocení a případné odsudky jsou zejména na čtenáři.

37 03.11.2021

Mohou být SPOILERY.
Než začnu hanět, tak plusy. Na Karikových knihách jsou fajn dvě věci – jednak vždy konkrétní, jednoznačně popsané místo, žádná fantazie v neurčitých lokacích. A jednak ta fungující směsice skutečných událostí, skutečných osob – a do toho šikovně zamíchané smyšlené věci a fabulace. Tyhle dvě věci na mě zapůsobí spolehlivě a v této knize jsou obsaženy obě. A tady navíc moje dávná láska, Vysoké Tatry, kde jsem jako teenager i mladice byla jako doma, každý rok.
Takže skutečné místo – Slavkovská dolina, na doskok od Tatranské magistrály (v maličkém Slavkovském pliesku jsme se tenkrát v horkách koupávali), skutečné zmizelé osoby – na ztraceného turistu v místě, kde se nedá ztratit, mezi Tatranskou magistrálou a Cestou slobody nad Vyšnými Hágy se pamatuju, skutečnou osobou je i legendární Ján Počúvaj a příběh jeho smutného konce s přepadením, odkazy na Ivana Gálfyho, Štefana Zamkovského... Autor si takto připravuje příběh, který na věrohodných základech má potenciál působit věrohodně.
Ke knize jsem otevřela mapu Vysokých Tater a vysokohorského průvodce Tatranské vrcholy (J. a A. Andráši, rok vydání 1973), za ta léta v poněkud rozpadlém a ohmataném stavu.
Takže přes zklamání se Smrští, hurá na čtvrtou Karikovu knihu, na Priepasť...
Tak zhruba do stránky 90 fajn, Karika, jak ho mám ráda, i s jeho prapodivným hrdinou, plným vnitřních běsů. Jenže když jsme dorazili na „to místo“, všechno se pokazilo. Neskutečně statické, dokola se opakující, co mělo být na 30 stránkách, bylo na 150. Nekonečný opakující se boj s „duchem skoku“ ve všech možných variantách. Freud třikrát, duch stokrát. Nekonečné, občas i zmatené a přehnané (přenesení do výšky 9 000 m ?)... Kupodivu flashbacky mi nevadily, naopak, ty jediné pro mě byly docela působivé.
Ale konec to pro mě zase zvedl. Protože najednou bylo vše zrelativizováno, úplně jiný způsob pohledu, duch najednou nebyl podstatný, problém byl v probuzených vnitřních běsech a poznání, jak může být najednou pohled na vlastní život jiný. A prohlédnutí...
Strach z knihy nešel, ale přiznávám, že depku nakonec dovedl závěr navodit docela úspěšně.

„Dokonale šťastným ťa neučiní nič na svete. Ale dokonale nešťastným ťa spraví aj tá najhlúpejšia náhoda. Na dosahnutie čehokoľvek dobrého musíš drieť, snažiť sa, vynakládať energiu, neraz aj po celé roky či dekády. Zlé sa ti však prihodí behom sekundy, bez tvojho pričinenia, iba tak, z ničoho nič.
Je len otázkou času, kedy zasiahne aj teba. Na to sa môžeš spoľahnúť, zatiaľ čo všetky dobré výsledky tvojich snažení sú veľmi neisté.“

Takže nakonec trojka, malinká, v kosodřevině přikrčená, ale přece...

P.S. V červenci bych se měla pár dní ve Vysokých Tatrách zase po letech vyskytovat, nakouknu do Slavkovské doliny?

37 27.06.2021

Opět působivé přenesení do dob historických, přičemž ten věrohodný dobový kolorit je pro mě v Červenákových historických „detektivkách“ asi to nejlepší.
Tento díl byl pro mě o fous slabší než předchozí, snad chyběl volnomyšlenkář Barabič, který tvoří s bručivým zásadovým Steinem skvělé duo, možná mi trochu nesedla až překvapivě ideální kapitánova rodina. Za věčně zamračeným kapitánovým čelem jsem si možná představovala nějaké tajemství… :) A dobrodružné zvraty v příběhu už občas nebyly tak překvapivé.
Přesto pořád dobré odpočinkové čtení, u kterého se lze skvěle odreagovat. A samozřejmě plus za podkrkonošské prostředí a za Rübezahla alias Krakonoše!

37 16.06.2021

Komisař Dupin v bretaňské detektivce po osmé.
Pro mě trochu slabší díl, možná i proto, že po sedmi dílech byl změněn překladatel, což přeci jen styl psaní poznamená. A taky nevím, proč autor nasadil do akce staré dobré parťáky Nolwennovou a inspektora Riwala až ve třetině děje, inspektor Kadeg místo pátrání celou dobu hlídal děti a na scénu nastoupily dvě nové nevýrazné policistky, které se mi celou dobu pletly… Já chtěla své oblíbence! :)
Nakonec přece jen za čtyři, byť o fous slabší, dohnaly to ty neuvěřitelné bretaňské speciality, které autor umí s takovým gustem popisovat, když jsem si třeba představila ty sardinky zalévané voňavým lákem… A představa posezení v zahrádce hospůdky s aperitivem nebo vínečkem s výhledem na moře je pro našince (zvláště teď!) něco úžasného…
Doporučuju procházku (prostřednictvím map googlu) po Concarneau, třeba po nábřeží u restaurace L‘Amiral s výhledem na Ville close nebo návštěvu pevnosti na Pointe du Cabellou, kde se odehrává závěrečná akční scéna.
Malé plus i za propletení se Simenononovým Žlutým psem z roku 1931, i když bez znalosti téhle knihy přece jen to napojení není tak intenzivní. Ale je to dobrý nápad.

37 07.05.2021

Za dobrodružný, notně krvavý příběh bych udělila asi jen tři hvězdy, ale přidanou hodnotou je pro mě ten historický pel, ta autentická dobová atmosféra, popsaná nejen v barvách, ale i v sugestivně vylíčených smradech. Skvěle funguje už osvědčená, značně nesourodá trojka hlavních hrdinů. No a historická Bratislava, další plus k tomu.
A jako jsem se po prvním dílu toužila podívat do Banské Štiavnice, teď bych se zase ráda prošla uličkami starobylého Prešpurku i vyšplhala na vrch s Hradem. Už aby se mohlo cestovat!

37 20.04.2021

Možná má tahle kniha nějaké mouchy, možná není objektivně dokonalá, ale pro mě rozhodně zásah do srdíčka.
Několik časových rovin a mnoho osudů je umně spleteno, pro mou generaci navíc velké plus za povedený návrat do sedmdesátých let, ta atmosféra je naprosto autentická (chmel, gympl, normalizace), postavy uvěřitelné, nostalgie ztracených přátelství, ztracených mladických iluzí skoro dojímá.
A těch drobných narážek, malých detailů, které do sebe ale docela dobře a někdy i vtipně zapadají, autor má všechny příběhy velmi pozorně vypointované, nic není sešito horkou jehlou, pro mě prostě silné čtení.
Samozřejmě velké plus za české prostředí, českého autora, i za to, že autor tohle nějakým způsobem zažil (je to má generace), jen tak z palce vycucaný román by asi neměl takovou sílu… Tady i malé plus za roztomilé intermezzo Idol, kde sám autor tak trochu nakukuje do příběhu (předpokládám…).
Nakonec plus za formu, ty promyšleně seřazené skoky v čase, abiturientský sraz s promítáním fotek, kdy každá fotka nastartuje samostatný příběh, který nejdřív žije vlastním životem a později se proplétá s ostatními…
Ano, jasně že trochu překombinované, ale prostě mně to tentokrát vůbec nevadí!

37 31.08.2020