RADOST komentáře u knih
Skvělá kniha. Kniha o absurditě i šílenosti ruských dějin v (nejen) první polovině 20. století. O střetu vzdělání, čestnosti a noblesy se zaslepeností, malostí i velikášstvím, hloupostí a buranstvím. O hodnotách přátelství. O kulturním odkazu Ruska, o lásce k vlasti. Moc jsem si tuto audioknihu užívala a vřele doporučuji.
Oceňuji námět, nutí k zamyšlení. Množství postav, jejichž příběhy se v knize neustále střídají, zvláště na začátku ztěžuje orientaci. Postupně se kniha čte lépe a stává se napínavější. Stojí za přečtení.
Působivá připomínka toho, čeho je lidstvo schopno. Dobrého i hrozného. Ve jménu čeho? Právem koho? Tolik utrpení si působíme ve stále se opakujících vlnách šílenství, touhy po moci a bohatství. A zároveň i v těch nejtěžších dobách někteří jednotlivci neztrácejí empatii a lidskost. Skvělá kniha o nedávné historii, utopené a přehlušené známějšími epizodami dějin.
Kniha o těch, kdo se vyčleňují. Kdo jsou něčím jiní, v pozitivním i negativním smyslu.Kniha o složitosti života, o nesmyslnosti daných pravidel.O empatii,snaze něco změnit. O dospívání, o marnosti. Velmi dobrá kniha s "živými" postavami.
Pro mně má stálé kouzlo, ale dnešním tří a čtyřletým mrňatům jsem musela mnohé vysvětlovat. Maminka podlahu vysává nebo má mop, pere v automatické pračce, prádlo se suší v sušičce. Mýdlo tuhé sice znají, ale k mytí čehokoliv jsou přece tekuté přípravky! Přesto pozorně poslouchaly mou četbu i má vysvětlení a obrázky se jim líbiliy.
Přesvědčivé a varující. Krásně napsaná kniha o nekomunikaci, osamělosti, pocitu viny a bolestech duše, které vyúsťují i v bolesti těla. Nerozhodnost, pasivnost, uzavřenost se na sebe nabalují a časem drtí všechny naděje a radosti. Útěk do osamělosti se zdá být ochranným štítem, avšak ve svém důsledku je sebezničující.
Kniha na mně hluboce zapůsobila. Dokonce bych ji doporučila jako povinnou četbu. S nemocí jsem se setkala jako pečující osoba a vůbec jsem nebyla připravena na její záludnosti. Škoda, že jsem si knihu přečetla až dnes. Velmi oceňuji její zaměření na pocity nemocného. Při střetnutí s nemocným většinou nemáte šanci se je dozvědět.
Klasické pohádky, které však s každou další generací ztrácejí své kouzlo. Jako dítěti se mi líbily. U mých dětí však v knižní formě příliš neobstály, více se jim líbila různá filmová zpracování. A vnoučata? Ani ten nejstarší (dnes třicetiletý), ani ta nejmladší šestiletá, je nechtěly číst nebo předčítat. Ale všech pět milovalo, když jsem jim ty pohádky vypravovala svými slovy ve zkrácené verzi. Kniha byla nesčetněkrát prohlížená, stránky se dokonce vytrhly z vazby, ale ani Svolinského ilustrace neoslovily těch osm dětí, kterým byla v průběhu 42 let nabídnuta. Je jí asi souzeno zůstat nepovšimnuta v polici jako doklad umělecké klasiky, dnes sice uznávané, ale neoceňované, přežité..
"Děda se díval přes dvory a zahrady na Pálavu. Záviděl tomu kopci, že má ženské jméno a dívčí tvář a že tady bude věčně, jestli se země nerozpůlí."
Číst tuto novelu a vcítit se do dědy a vnuka, to bylo vskutku pohlazení po duši. Poetické, moudré, úsporné a přesto vše říkající.
Kniha splnila má očekávání - vzbudila emoce, přiměla k zamyšlení, dobře se četla a ničím neurážela mé čtenářské požadavky. Potvrdila, že život může v sekundě přivodit tolik zvratů, že nebudete poznávat své blízké ani sami sebe.
Občas nezaškodí trochu umírněné romantiky, zde navíc okořeněné historickými kulisami. Jsem ráda, že se nemusím podřizovat takovým omezením a konvencím, jak tehdy bylo zvykem a všeobecně akceptováno.
Romantická touha po novém, volném a lepším životě se změní v tragédii, která je plně objasněna až po třiceti letech. Důvodem je především zbabělost a úporná snaha o zachování dobrého jména. Zbytečných třicet let zatajování, výčitek a zpytování svědomí.
Podobně zbytečné mi přišlo to úmyslné natahování děje. I když se autor velmi snažil prohlubovat tajemno, já se chvílemi nudila. Tento díl série mě nenadchl.
Nádherná kniha, plná empatie a lidskosti. Kniha o rodině, spletitých vztazích, o závislosti, o návratu ke kořenům. O zrání, pochopení a symbolickém rodinném vzkříšení. Kniha poeticky smutná, moudrá, poučná. Díky za ni.
" Žít s Lorií bylo jako žít s člověkem smíchaným z vaší oblíbené babičky, cáklé spolužačky ze šesté třídy a učitelky, která vám odpustila domácí úkol, protože měla zrovna narozenny. Bylo to jako žít se všemi nejlepšími a nejbarevnějšími lidmi, jaké jste kdy poznali, spojenými do jednoho."
"Tenhle dům se o mě stará, dělá pro mě víc než kdokoli z téhle rodiny."
Tak trochu jiný Nesbo. Odlehčený, svěží, rychlý. Příběh likvidátora, který se vlastně k ničemu nehodí. Nájemný vrah s dobrou duší. Pracuje rád, pracuje po svém. Olav ve svém království zločinu a poetických fantazií mě pobavil.
Knihu mám ve vlastní knihovně více než 40 let, ale děj znám hlavně z filmu. V paměti mi vlastně uvízli jen citlivý, ale fyzický odpudivý Quasimodo a naivní krasavice Esmeralda. Nyní jsem poslouchala audioknihu a zároveň občas porovnávala s psaným textem ve svém vydání. Kniha je vlastně přehlídkou charakterů, různých druhů lásky, nespravedlnosti, surovosti a společenských rozdílů. Úctyhodné dílo staré téměř 200 let. Rozumím dnešním studentům, že budou preferovat filmové zpracování nebo audio knihu (pokud se jen nenašprtají někým vypracovaný rozbor díla).
Skvělé propojení řecké mytologie, spisovatelského umu Agathy Christie, důvtipu jejího Hercula Poirota a úžasně namluvených audioknih. Užila jsem si to.
Kniha o poslech, poselstvích a obyčejném životě, který můžeme změnit. Kéž by bylo hodně takových , kteří se k těm změnám svých životů odhodlají. A těch, kteří jsou jim nápomocni.
Je to laskavá kniha, ale trochu vleklá. Navíc zastíněná dalším, mnohem lepším Zusakovým dílem Zlodějka knih.
Pro mě zbytečná kniha. Za svůj sedmdesátiletý život jsem si sama stanovila, co brát v životě vážně a čím se raději nezabývat. Jak vše zdolat a přitom být šťastná. Autorovy krkolomné rady proložené mnoha vulgarismy zřejmě nepotřebujete ani vy. Používejte vlastní mozek a intuici, nehoňte se za módním, ale za moudrým a čtěte něco lepšího. Prostě mějte tuto knihu u pr*ele...
Probírám se zbytky mé dětské knihovny a úplně si vybavuji atmosféru při čtení této knihy, vánočního dárku. Je konec roku, venku mrzne, za okny už tma a já sama doma. Ostatní šli na pohřeb. Ani si nedovedu představit, co pohřeb znamená. Jen cítím ten všudypřítomný smutek. Začtu se. Z knihy je mi zima. Z knihy je mi úzko. Nerozumím moc ani jejímu názvu. Medvěd mi nahání trochu hrůzu. A Barbuchy se už vyloženě bojím. Nemám se ke komu utéct, vzrůstá ve mně neklid a zoufalství. Dokonce i ty krásné obrázky jsou strašidelné.
Dnes jsem si knihu znovu přečetla. První dojem se nedá odbourat, přetrvává. Záleží na něm. Knize křivdím, ale nemám ji ráda.
Tři hvězdičky jsou málo, čtyři moc. Nad posledním Bryndzovým dílem tentokrát nejásám. Neprobudilo ve mně touhu probádat záhady skryté v husté mlze. Protože ta mlha nebyla zas tak hustá a tak trvalá, aby se čtenář nedivil té urputné pospolitosti a zaslepenosti všech místních včetně policie. A mě to ani neštvalo - bylo mi to skoro jedno.
Oživením byly epizodní příhody z Kateina i Tristanova života, ale i ty byly jen nakousnuté. Možná budou více rozvinuté v dalších dílech, možná je to příslib lepšího příběhu a vyšší kvality v pokračování této série.