Re@ding_9-wine komentáře u knih

27. května 1977, pátek, Vídeň: "Konečně mohu psát bez obav, že by mi nějaký blbý fízl čučel přes rameno". To mluví za vše. Osobní vzpomínky na normalizaci a následný nucený exil. Určitě znám i literárně "vytříbenější" deníkovou literaturu, ale každé svědectví se počítá.

2 29.07.2023

Brilantně napsaná knížka (podobným stylem jako Skoncovat s Eddym B.), ale hvězdu musím ubrat za to, že nesouhlasím s tím, že by za smrt jeho otce mohl francouzský politický systém. Nemůže za to spíš obecná lidská nevědomost? Edukační systém, ve kterém se zpravidla nedozvíme nic o finanční gramotnosti, o nutnosti připojištění, i když jsem "obyčejný" dělňas v továrně? Kdo by měl mít zodpovědnost za můj vlastní (finanční) život? Tyhle otázky jsou asi na delší úvahy a možná toho vím příliš málo o francouzských poměrech, než abych mohla soudit, nicméně jsem naučená v životě nečekat, že se o mě někdo (rozuměj stát) postará, když nebudu moct pracovat nebo budu dlouhodobě nemocná, proto tuto obžalobu systému moc nechápu...

2 03.07.2023

Drsná ukázka toho, co se může stát, když děti třídně a inteligenčně překročí mikrokosmos rodičů i celé vesnice.

2 03.06.2023

Líbí se mi jak grafické zpracování knihy, tak to, že většina staveb je dobře známých, děti se s nimi mohly setkat ať už skrze cestování nebo v rámci nějakého "kulturního povědomí"/obecného vzdělání. Co se týče textu, součástí je slovníček, což je super, i tak si ale myslím, že kniha je vhodná pro děti cca 10 +.

2 26.03.2023

Poslechnuto jako rozhlasová hra, jejíž zpracování se mi moc líbilo (vynikající hlas Jiřího Bartošky).
.
Zajímavé je prokládání samotného procesu různými náhodnými zprávami z rozhlasu o "údernících", orchestru Karla Vlacha, nehynoucí slávě všech komunistických pohlavárů apod. Působí to jako totální groteska.
.
Jak bylo řečeno v knize - režim politické vězně potřeboval (ať už k utužení moci nebo vystrašení obyčejných lidí) a to musela být prostě otřesná doba...

2 16.03.2023

Částečně souhlasím s @R47 - napsáno to není zrovna šťastně... O Adamu Ondrovi jsem viděla dokument a tohle byl prakticky jeho scénář. :D Nic moc navíc, ale kapitola SILENCE byla skvělá - ze srdce, skvěle popsaná houževnatá pouť za dosažením Adamova (zprvu zdánlivě nedosažitelného) cíle. Já sice sama nelezu, ale hory a skály mě fascinují, lezectví obdivuji, a tak jsem se u toho dojímala. :D :)

2 20.02.2023

Láska už od studentských let. :)

Místy jako bych četla Na cestě, místy jako by mi bylo znovu 18, místy jako bych cítila bolest a neutěšenost celé jejich (a možná taky naší?) generace, místy jako bych cítila absolutní svobodu. Místy jako bych tam byla s nimi... Je tam všechno a vlastně nic.
Jak už zde bylo řečeno - kniha se dá číst jen těžko, ale poslouchat velmi dobře. :-)

2 03.04.2022

V českém kulturním prostředí máme celkem povědomí o jedné velké genocidě XX. století, a sice holokaustu/šoa, případně víme o Stalinských čistkách nebo autoritářském režimu v Koreji. Víme, že Čína je svět sám pro sebe a že spoustu informací nepouští...
Ale ruku na srdce - co víme o zbytku světa? Co víme o ostatních genocidách?
Kniha je rozdělena celkem do pěti částí, v nichž se postupně řeší právní povaha skutku genocidy, analyzuje se samotný pojem "genocida"/"genocidní masakr", podrobně jsou popsány genocidy XX. století - židovská, arménská a kambodžská genocida, události v SSSR, dále genocidní masakry - ve Rwandě a Burundi, v Etiopii, v Číně, Indii, Bangladéši, na Srí Lance, Východním Timoru, v Indonésii nebo třeba v Paraguayi a Brazílii. Poslední část knihy se zabývá problematikou intervence (kurdská otázka, jugoslávská katastrofa, prevence genocidy).
Přiznám se, že kromě pár států jsem takřka neměla ponětí o hrůzných činech, které se ve světě děly/dějí. Asi nejděsivěji na mě působila neznalost kambodžské genocidy ze 70. let 20. století. Jakto, že jsem o ní nikdy neslyšela?! A pokud ano, tak jen zběžně?Podle mě patří znalost "zločinů proti lidskosti" mezi základní pilíře všeobecného vzdělání. Nemělo by se zapomínat na prosazování základních lidských hodnot - mimo jiné svobody slova, činu, názoru, víry či lásky (to zní dost pateticky, ale je to tak) - a připomínání si jejich praktikování v běžném životě. I proto pro mě kniha měla zásadní význam.

2 11.03.2020

Anna Modrá Bartákova je mi mírně nesympatická. Její vyprávění mi přijde tragikomické, žalostné, bolavé a místy neupřímné. Některé věci jí prostě nevěřím.
Zajímavá próza, stojí za přečtení.
Já jsem na ni bohužel nebyla správně naladěná, ale i přesto vidím její kvality.

2 03.02.2020

Ostrov

Letící hvězdy a vzduchem léto
stejně jako dnes
dotýkali jsme se těly
rozbořené země

Chtěl jsi vrůst do větví
natahoval ruce
ale nechtěly tě
nepustila jsem tě

Jsi vrostlý do sebe
svůj ostrov kolem
mě

(s. 46)

Byla jsem na autorském čtení těsně po vydání sbírky. Málokdy mě autorská čtení zaujmou, ale tohle byla láska na první přečtení. Krásný projev autorky, hluboká sbírka. Příjemné překvapení.

2 05.01.2020

V bílé barvě vše začíná a vše končí... Bílá jako barva smutku, truchlení, ale i katarze/transformace. Věci a vzpomínky musí vyjít "na povrch bílého dne", aby byly řádně prožity, a tím pádem mohly odejít. Můžou ale odejít vypravěččiny výčitky za její vlastní přežití? Kniha klade spoustu nezodpovězených a nezodpověditelných otázek, ktere ve mně zůstávají, rezonuji ve mně, nutí mě k zamyšlení. Styl úsporný, děj lyrický, postavy až příliš reálné...

2 04.01.2020

O Fischlovi (a mimo jiné právě o Šašcích) jsem psala BP, tak možná nebudu úplně objektivní, nicméně... Ojedinělost motivu, neschematičnost postav, dějovost, dobře ovládnutý jazyk, nečekaný zvrat. Na malém prostoru se Fischlovi dle mého velmi dobře povedlo vykreslit jednotlivé postavy i situace tak, aby byly uvěřitelné (minimálně v rámci fikčního světa). Knihu jsem poprvé četla už když jsem měla o šoa celkem dost načteno, a přesto mě příjemně překvapila. Oceňuji práci s "pamětí" - soudce Kahana jako přímý svědek IIWW a následně "nositel" paměti, která by neměla být zapomenuta. Kde je spravedlnost? Kdo ji určuje? A existuje Bůh? Kniha mi klade otázky. A to já mám ráda.

2 03.01.2020

Jeden z případů, kdy jsem mírná a odpouštím autorce (respektive vypravěči) věci typu "[přirovnání] jako Brno" (když jsme v Anglii), názvy kapitol ve španělštině (proč?), odkazy na nevydané (neřku-li nepřeložené) Fuksovy knih atd., a raději se soustředím na to, co ve mně kniha vyvolává, jaký z ní mám dojem. Celkem uvěřitelný. Cením si toho, že nezvolila téma pro začínající autory mnohdy lákavé – "popíšu, jak se cítím, určitě to všechny zajímá", ale místo toho navodila atmosféru 50. let 20. st. v severní Anglii, kdy skrze Irvinga sledujeme tehdejší konzervativní společnost, vztahy s rodinou, přáteli, sebou samým. Přečetla jsem knihu na jeden zátah, bavila mě – a to se často nestává.

2 31.12.2019

"Kdyby vás to zajímalo" - "Jako vlastně asi ani ne" ... To asi tak vystihuje můj dojem z knihy. Nezájem. Další kniha ze série "O čem že to vlastně bylo?".
.
Fleischman-konfabulátor, na pomezí mezi Sheldonem, pábitelem a asociálem, mi byl těžce nesympatický (ale to by bylo OK) a nevím, co v příběhu vedlo k tomu "grandióznímu" závěru. Co se (ve Fleischmanovi) událo? A příběh byl vlastně o čem? Kam se posouval? Co nám řekl o postavách a jejich motivacích k činům? Mraky a Ještěd a Liberec mi nestačily (i když uznávám, že mě místy přemáhala nostalgie, neboť jsem tam studovala SŠ), očekávala jsem příběh (alespoň vnitřní), nějakou "stříbrnou nit"... Možná jen neumím číst mezi řádky, já nevím. Každopádně za mě ne.

1 26.09.2023

Tohle bylo takové milé seznámení s Reinholdem Messnerem. Všehochuť. Spoustu naťuknutých témat od začátku do konce života proložených úvahami nad lidským bytím. Když vidím množství Reinholdem napsaných knih (:D), uvažuji, že toto mělo být takové shrnutí či ochutnávka toho, co dříve (či poté) rozebírá v jednotlivých knihách. Styl se mi líbil, se spoustou řečených věcí souzním, takže je možné, že se pustím i do nějaké další. :) Za mě 3,5 hvězdy, zde zaokrouhluji na 4.

1 13.08.2023

Mohu souhlasit s tím, že literárně je kniha opravdu slabší, působí nepropracovaně, místy až nahodile. Pro mě je však vyvážena tím, že vzpomíná někdo, koho jsem velmi obdivovala a byl pro mě vzorem. Sama autorka v závěru knihy popisuje svých (do té doby) posledních 25 let života třemi slovy - "pílí, pokorou a posedlostí" - a myslím, že to velmi dobře vystihuje i ji samotnou. Byla dámou až do poslední chvíle, vždy skromnou, silnou a houževnatou. (Za mě cca 3,5 hvězdy, zde zaokrouhleno na 4.)

1 29.07.2023

"Milovala jsem tě tolik, že jsem šťastná, že mě s tebou deportovali". (s. 97)
.
Dopis otci (a zároveň svým způsobem terapeutická zpověď) , který se nevrátil z koncentračního tábora Osvětim. Přináší nám kniha něco nového na poli vzpomínek tohoto druhu? Ano i ne. Ale tohle nemá být žádný dokument doby, jedná se o velmi osobní svědectví psané hutně, syrově, bez příkras. Na malé ploše se koncentruje množství událostí, témat i emocí. Jako zvlášť cenná se mi jeví linie tématu "návratu" a ne/schopnosti se plně zařadit do společenského života. Zde navíc posílena komplikovaným vztahem s nejbližší rodinou, kdy ani zde se Marceline necítí přijatá. Tlak poválečné společnosti na to vše "rychle zapomenout a jít dál" jí situaci také neusnadňuje... Měla se vrátit? To je vypravěččino celoživotní téma, na které si ani v závěru života neumí jednoznačně odpovědět.

1 15.07.2023

Za mě taková intelektuální nuda...

1 02.07.2023

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že jsem ve snu - trochu neuvěřitelném, tajemném, místy nedávajícím smysl, ale přesto ve snu, ze kterého se nechci probudit... :)

1 08.04.2023