Re@ding_9-wine
komentáře u knih

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že jsem ve snu - trochu neuvěřitelném, tajemném, místy nedávajícím smysl, ale přesto ve snu, ze kterého se nechci probudit... :)


Výrazně nenadchne, ale rozhodně neurazí. Poslouchala jsem jako audioknihu a perfektně se u ní uklízelo, vařilo, žehlilo atd. :D Doporučuji jako kvalitnější oddechovku. :-)


Drsný to kraj, staří Islanďané se s ničím moc "nemazali"... :-) Povídky nadčasové, podobná témata vlastně řešíme dodnes (i když si troufám říct, že většinou poněkud "mírnějším" způsobem). Líbilo se mi i rozhlasové zpracování ČR Plzeň.


Mám moc ráda tuhle řadu od ČS s gramodeskama. :-) Čtená poezie nahlas má zpravidla úplně jinou naléhavost (nebo jak tomu říct) než v hlavě.
Líbilo se mi uspořádání výboru (autorská poezie, dedikační básně, autobiografická stať, dopisy apod.) a možná více než poezii oceňuji deníkové zápisky/úvahy samotné Cvetajevové. Versologie mi nikdy nebyla blízká, takže tak úplně nedokážu ocenit její "fonetické objevy" nebo "temnotu sevřenosti" (viz úvod J. Štroblové, s. 15), ale co ocenit dokážu, jsou hluboké úvahy nad slovy, fungování jazyka, významem, smyslem (bytí/psaní), přesahem.
.
Už jen kvůli kontextu doby a souvislosti s Čechami (kde MIC napsala svá nejlepší díla) považuji za dobré si přečíst a "zasadit" do sítě příběhů první poloviny 20. st.
.
"V Rusku jsem básníkem bez knih, zde básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje" (s. 98).
.
.
.
"Nepotřebuji společnost, potřebuji člověka, a ze všech lidí – nejvíc Vás... Je mi s Vámi ticho. (...) Tak ticho, že by nebylo hlučno (s Vámi) dokonce ani na pařížských "Grands boulevards" – které všichni tak, nevím proč, milují. Ne, vím proč: za hluk. Za to, že NESLYŠÍ SAMI SEBE" (s. 98).
.
"MŮJ PUŠKIN – Matka se pletla, nezamilovala jsem se do Oněgina, ale do Oněgina i do Taťány (a možná do Taťány trošku víc), do obou dohromady, do lásky. A jedinou věc jsem pak nepsala, aniž bych milovala dva najednou (ji trošku víc); ne ty dva, ale jejich lásku. Lásku" (s. 38).


Malý disclaimer na začátek – k Boskovicím, Svitávce, vilám Tugendhat i Löw-Beer mám velmi osobní vztah, takže v hodnocení určitě nemůžu být objektivní. :D Každopádně knihu považuji za dobře napsanou, objasňující “malé dějiny” (osudy rodinných větví Jákoba a Mošeho Löw-Beerových) na pozadí těch “velkých” (od života v boskovickém ghettu, přes první továrny ve Svitávce, Brně a Brněnci, dvě světové války až po poválečný život do současnosti). Autor sleduje “příběh jména”/své rodiny, jenž se snaží zachytit (mimo jiné) za pomoci nashromáždění vzpomínek jak žijících členů, tak jeho vlastních a snaží se tím vytvořit jakousi “mentální mapu vzpomínek” (s. 29). Důležitým poselstvím je určitě snaha o zachování kulturní/historické paměti i do budoucna, apel na to, abychom “nalezli cestu vedoucí z minulosti do přítomnosti a odtud dále pak do budoucnosti”. Autor navíc v reálném světě usiluje o vytvoření Schindlerovy archy – edukačního centra/muzea na místě původní Schindlerovy továrny v Brněnci, která by byla místem vzdělání ohledně šoa, a to zejména mladších generací. To určitě kvituju s povděkem a knize odpouštím různá klišoidní nebo vágní vyjádření, případně určitou idealizaci jistých míst a povznáším se nad obraty jako “drtivé, mocné východoevropské objetí” nebo “typický moravský humor”...


Nosné tema na povídku ano, na román podle mě ne.
Místy mě baví, jak autor píše, ale na 170 stránkách je to v tomhle případě too much.


Na to, ze ma kniha v ceskem vydani cca 250 stranek, jsem napocitala presne 5 basni, ktere me nejakym zpusobem oslovily.
Zbytek trosku klisoidni ezopravdy v nekolika variacich.
Chapu, ze s jejim etnickym backgroundem a zatizenim jistymi traumaty (dcera imigrantu, znasilneni atd.) se asi chce nejak vymezovat a jsou to pro ni vsechno dulezita temata... nicmene to zpracovani je z meho pohledu podprumerne.
Basen mluvici mi z duse (jakozto extrovertnimu introvertovi):
"citim se
vycerpana
ale neni to z nevyspani
je to
temi lidmi kolem me
- introvertka" (s. 85)


"Anno, lidem se styska po chybe. Vse je prilis bezpecne, prilis ciste"...
"Najednou jsi zahledla vesmir v krabici od mleka. (...) Najednou ti bylo vsechno jasne" (s. 81).
Nektere myslenky skvele, to same nektere pasaze. Samy za sebe jako "vhledy" pusobi dobre, v celku mi ale prilis "neladi". Asi jsem pochytila spojovaci most(y) pribehu, trochu mi ale tema "pluje ve vzduchu". Celkovy pocit tedy dobry, ale ne strhujici.


Další z případů, kdy ani čtenářsky přitažlivé téma nestačí. Pro ty z Vás, kteří se literaturou s tematikou šoa zabýváte, stačí napsat jediné: špatně napsaný "soft" příběh z války. Téma nijak originální, nijak hluboké. Jak napsala evask - dialogy strojené, nepřirozené, jazyk neodpovídající. Pro náročnější čtenáře nedoporučuji.


Ach, ten prvák na vysoké... :-))) Nezbytná (a jediná potřebná) pomůcka k absolvování prvního semestru u prof. Mareše!


Tak tohle byla síla! :D Pořád zvažuji, jestli to někdo myslel vážně... Doporučuji číst a poslouchat (ano, kniha se prodává s CD!) pod vlivem omamných látek, jinak nemáte šanci to zvládnout... :D

Jedna (černá) hvězda za téma šoa (velmi "soft" verzi), druhá za zapracování motivu zakázané lesbické lásky na pozadí IIWW (vlastně mě asi kromě Hořkého moře nenapadá žádná jiná beletrie, která by tohle tematizovala).
Jinak za mě bohužel ne. Schematické postavy, schematický děj, těžko uvěřitelné emoce, popisy i prostředí. Zvláště pokud máte něco o šoa načteno, tahle kniha Vás ničím nepřekvapí, naopak...


O židovské tematice toho mám poměrně dost načteno, ale skoro se stydím, že jsem stejně nevěděla, že zastávka pražského metra Kolbenova má tak významného nositele nebo že Waldes dal vzniknout "patentce".
.
Napsáno je to věcně, čtivě, erudovaně.


A kruh se uzavřel... Touha jít za lepším životem vedla v 70. letech 19. století předky na Volyň a po 2. sv. v. je vede zpět k reemigraci. Ani na Volyni, ani v Československu ale nenajdou kýžený "ráj na zemi" a jsou nuceni dělat ústupky a žít bídě, případně ne podle svých představ.
.
Literárně celkem pěkně zpracované, nicméně konec mi přišel takový "useknutý".


Kniha fundovaně a kriticky pohlíží na současné vnímání porodnictví a prenatální období dítěte. Je velmi podnětná, ale musím se přiznat, že na mě byla příliš zdlouhavá :-) a místy recyklovala ty samé myšlenky dokola. Určitě ale stojí za pozornost!


Povídky o (ne)povedených Židech (ne)slavících Pesach. Vtipné, poučné, čtivé. :)
.
Tématem chasidismu mi povídky připomínaly Devět bran od J. Mordechaje Langera, ale musím se přiznat, že tyto mě bavily více - byly takové "přístupnější" (i přesto, že si plně uvědomuji literární kvality Devíti bran a mám je moc ráda).
.
A audiozpracování Českého rozhlasu, kdy povídky namluvil sám autor, je super! :)


Pěkně zpracovaná, přehledná brožura, ve které mě však rušilo množství překlepů a chyb.


Kniha má určitě své kvality i své nadšené čtenáře, já jsem k nim však nepatřila...


Soubor apokryfů, jenž obstojí i sám o sobě, bez nutnosti znát původní příběhy. Uznávám však, že ty, které jsem znala (nebo minimálně styl autorů), jsem si "prožila" více.
Ve vyprávění nic strhujícího (není divu, jsou to krátké povídky), ale ani nic rušivého. Autorka umí psát, takže za mě taková příjemná oddechovka pro náročnější. ;)
