Rilian komentáře u knih

Celý text je rozhodně na vysoké literární úrovni. Stejně jako Nowak zde autor uplatnil řadu svých zážitků (oba bojovali ve Werhmachtu, oba byli zajati a oba si prošli represemi nacistického režimu. Brězan byl dokonce vězněn). V tom spočívá i rozdíl mezi Brězanovou verzí, která na rozdíl od Nowakova díla neklade důraz na sociální problémy nebo na lásku mezi mladými lidmi jako u Preusslera, nýbrž na symboličnost. Mlýn je možno chápat jako velké vězení, kde jsou vězni mučeni tyranským Mistrem (nesmí vyslovit více než 7 slov denně, na noc jsou zakleti do zvířecí podoby atd.) Mistr je zde diktátorem, který do širokého okolí zasévá zrnka strachu za pomoci svých kouzel a propagandy. Celý příběh prostupuje rčení "kdo ví, může". Mistra nakonec skutečně neporazí láska ani hrubá síla, ale skutečnost, že se lidé přestali tyrana bát a nalezli naději. Stoprocentně doporučuji zejména těm, komu se Preusslerova verze nebo Zemanův film nezdály dostatečně krvavé a drsné.

4 28.07.2017

Bohužel, při četbě tohoto průvodce jsem si uvědomil, jak je celá sága naivní a vratká. Pomineme hrozný překlad, který je možná zapříčiněný špatným jazykem originálu. Historie upírských smeček je dle mého názoru jenom šermování s tisíciletími. V každé válce strany co nejdříve přizpůsobují taktiku nepříteli, teda až na rumunskou smečku, která za století nepochopila, v čem je jejich slabina. Dále asi opravdu nejsem fanda, protože nepotřebuji vědět, kolik kdo měří, nebo že Renesmé nemá ještě auto. Vybrané citáty k postavám jsou zcela nic neříkající. Prostě hodně nepovedený průvodce spíše podprůměrnou ságou. Jednu hvězdičku jsem dal, protože na záchod je to četba dobrá.

4 01.08.2015

Kniha se mi četla mnohem lépe než předchozí Absytovka s tématikou války v Čečensku (Kamenné věže). Předně musí člověk vyslovit svůj obdiv autorce za její odvahu.
Od poslední války v Čečensku uběhlo už více než dvacet let a je smutnou pravdou, že Rusko se nezměnilo ani v nejmenším detailu. Arogantní a ubohá troska rozpadlého impéria, které ostatně ani v době svého vrcholu za moc nestálo. Většina postřehů paní Brežné by se bez jakýchkoliv změn dala použít i dnes: "Z nářků nad rozpadem impéria zaznívá jako leitmotiv intimní pojetí lásky. Všichni jsme se dřív tak milovali, proč nás teď Kavkazani, Pobalťané a Kazachové nemilují? Proč nás chtějí opustit? Dali jsme jim kulturu, obětovali se za ně, a oni nám to oplácejí zlem. Zlem se ovšem zde myslí autonomie druhých. Dekolonizační proces vnímá koloniální pán jako milostné zklamání." Rusko dokázalo již tehdy Západ přesvědčit, že jejich invaze je oprávněná a Rusko bojuje proti teroristům. To samé ostatně dnes tvrdí ruský režim o Ukrajincích. "Ruská armáda převzala nejdůležitější pravidla kriminálního kodexu včetně žargonu, jenž používá Putin. Tím dává hlava státu zelenou perverzím. Čečenský národ je prohlášen za kořist. Nemá duši, je to tělo k ponížení, které smí být beztrestně rozkouskováno, aby Rusko ukázalo svoji velikost."
Zpětně je až k pláči, jak tehdejší politici byli naivní a mysleli si, že by se Rusko pod vedením bývalého agenta KGB mohlo změnit. Rusko se jen tak nezmění. Na druhou stranu, nejsem pesimista. Když to dokázali Němci, mohou to dokázat Rusové, ale k té změně musí být donuceni otřesem zvenčí nebo zevnitř. Když Němci po roce 1945 viděli trosky své vlasti, uvědomili si, že nemohou pokračovat jako dříve. Doufejme, že i ruský člověk při pohledu na trosky své vlasti dojdou k prozření a nikoliv k ještě větší zatrpklosti.
Zastávat se Čečenců, kteří sice bojovali za nezávislost, ale nedokázali se sjednotit v dobách míru a zbavit se nevhodné reputace partyzánů a teroristů, nebylo tehdy jednoduché. Doufejme proto, že Západ se v případě těžce zkoušené Ukrajiny poučil.

3 10.10.2024

Pokud uvažujete tuto knihu číst, měli byste si být vědomi několika důležitých faktů. Předně se nejedná o odbornou publikaci, nýbrž populárně naučné komentáře k jednotlivým událostem Churchillova života. Za druhé, autor je velikým obdivovatelem Winstona Churchilla a knihu mimo jiné sepsal jako odpověď na stále častější útoky na Churchillův odkaz, a to jak z řad konzervativců tak progresivní levice. A konečně za třetí, kniha neobsahuje téměř žádné nové informace. Naopak, některé události Churchillova života byly autorem redukovány (např. otázka Indie).

Nicméně kniha je napsána velice čtivým jazykem a Johnson zde zúročil zkušenosti ze své novinářské praxe. Zároveň v jednotlivých kapitolách nabízí autor výchozí tezi, k níž posléze přidává historický kontext na Churchillovu obhajobu. Někdy ovšem tak činí i za pomoci spekulací nebo vlastních domněnek. Nicméně i v několika málo případech se Johnson uchýlil ke kritice (např. v otázkách Indie, operace Gallipoli nebo posledních let v aktivní politice).

V každém případě existují minimálně dva dobré důvody, proč si knihu přečíst nebo si poslechnout audioknihu, kterou načetl vynikající Pavel Rimský.
Předně se jedná o vynikající ukázku pohledu na evropské dějiny 1. poloviny 20. století, který je dodnes v britské společnosti rezonuje. Takto se nám v textu zjevuje obraz osamocené Británie bojující za svobodu evropského kontinentu, nezpochybnitelný přínos Britského impéria lidské civilizaci i nářek nad jeho ústupem z historické scény. Poněkud komicky může v tomto duchu vyznít i autorův výrok, že kdyby se Británie účastnila procesu evropské integrace více aktivněji, k čemuž ostatně Churchill vyzýval, mohla by dnešní Evropská Unie být více demokratickou a pro Brity více snesitelnou institucí.

Druhý a myslím, že podstatnější důvod ztělesňuje osoba samotného autora. Není tajemstvím, že Boris Johnson se ve své politické kariéře Churchillem inspiroval a jako mnozí jiní se snažil přiblížit se jeho velikosti. Stejně jako Churchill i Johnson začínal jako novinář, ačkoliv zdaleka ne tak úspěšný, podporoval Turecko, byl velice kritický vůči Rusku, přes příslušnost ke Konzervativní straně zastával v některých záležitostech progresivní názory, a odmítal jakékoliv umenšení britského vlivu nebo území (viz spor o vlastnictví Čagoských ostrovů). Johnson v knize přiznává, že Churchill by dnes byl pro většinu voličů nevolitelný, pokud by se výrazně nezmírnil ve svých činech a vyjadřování. Sám ostatně zkoušel být stejnou neřízenou střelou v politice jako Churchill a mít stejně ostrý jazyk, jenom mírně upravený pro dnešní korektní dobu. Na druhou stranu je zde celá řada věcí, které Johnsona od Churchilla odlišují. Johnson vystudoval ty nejlepší školy a odjakživa měl sklony k elitářství. Navíc jeho schopnost oklepat se podobně jako Churchill z politických neúspěchů není tak oslnivá, jak by měla být.
Johnson se nám ve všech situací jeví jako malá velmi nepovedená verze Winstona Churchilla. Ostatně přihlédněme k následujícímu srovnání. Churchill poprvé politicky padl z důvodu kolosálně chybného vedení v bitvě u Gallipoli, v níž padlo přes 200 000 britských vojáků. Johnson padl v důsledku bujarého večírku, který pořádal v Downing Street v době celonárodního covidového lockdownu. Churchill často kopal do své vlastní strany, protože věřil, že některá sociální opatření musí být učiněna, aby mohlo Britské impérium splnit svoje civilizační poslání. Johnson podrýval pozici Theresy Mayové, aby se v důsledku brexitového chaosu dostal k moci. Churchill si realitu ve svých proslovech často přikrášloval, kdežto Johnsona několikrát otevřeně usvědčili ze lži. Johnson nedokázal svůj idol napodobit ani v závažnosti událostí vedoucí k jeho pádu.

Kniha je tedy zároveň i výpovědí o tomto premiérovi Velké Británie, jehož vláda stála před těžkým úkolem vyvést Británii z Evropské Unie. Nevím, jestli by je Churchill za toto jednání pochválil, ačkoliv jeho vizi o sjednocené Evropě s Británií jako silným partnerem se současný stav poněkud pokřiveně a velmi mlhavě podobá. To se ostatně dá říci i o Johnsonovi ve vztahu k Churchillovi.

V závěru lze souhlasit s autorem, že Churchill "má význam nejen pro politiky, kteří se podle vlastních slov hlásí k jeho ideálům, ale pro ohromný výsek lidstva. Nabízí se coby vzor pro každého, komu to dvakrát nešlo ve škole, kdo se nedostal na univerzitu, komu nelezla do hlavy matematika. Oslovuje každého, kdo se bojí, zda nenaplní představy svých rodičů, každého, kdo podle svého názoru v životě selhal, každého, kdo se potýkal s depresemi, každého, kdo někdy snědl, vykouřil nebo vypil víc než by mu přísně vzato prospělo...". Je zvláštní, kolik politiků, včetně Borise Johnsona nebo Miloše Zemana, si myslí, že nadměrné pití, ostrý jazyk nebo nabubřelý egoismus stačí k tomu, aby se stali novodobými Churchilly. Churchill se totiž nestal tím, čím byl díky tomu, že nadměrně kouřil, pil, pronášel všelijaké bonmoty a mnohokrát se šeredně spletl, nýbrž navzdory. Nejdůležitějším faktem ovšem zůstává, že na rozdíl od dvou jmenovaných v čase nejtěžší zkoušky obstál.

3 26.05.2024

Stručné a přehledné shrnutí nejdůležitějších momentů palestinsko-izraelského konfliktu. Četbu textu je samozřejmě nutné prokládat doplňujícím studiem z jiných pramenů a rozhodně po přečtení textu nebude čtenář vědět vše. Tento konflikt je již natolik komplikovaný a vyhrocený, že brzy nebude v silách jednotlivce pochopit všechny jeho odstíny.
Pří četbě jsem si v souladu s předchozím studiem této problematiky uvědomil několik hlavních problémů, které brání mírovému soužití mezi Židy a Palestinci:
1) Konflikt je v podstatě přerušovanou válkou bez hrdinů = všichni aktéři mají kontroverzní minulost a každý z nich je spíše produktem situace než jejím tvůrcem. Jak může dojít ke kompromisu, když na jedné straně stojí bývalí váleční veteráni a na druhé bývalí či současní teroristé?
2) Z etnicko-politického konfliktu se postupem času stal konflikt náboženský, čímž zcela vymizel prostor pro kompromis.
3) Většina vrcholných politiků a předsedů vlád vzešla z armádního prostředí a osobně se účastnili buďto jedné z arabsko-židovských válek či velikých protiteroristických akcí = tento fakt udává tón i jejich politice.
4) Absence vizionářů a pragmatických politiků, neboli lidí, kteří by se dokázali povznést nad zaběhnutá pravidla hry a svoji odvahou se je pokusit změnit. Souhlasím s autorem Danem Ephronem, že nejblíže míru byli Židé a Palestinci za éry Rabina a Arafata.
5) Ani jedna strana si těch málo vizionářů ze svých řad neváží. Naproti tomu vyzdvihují spíše dogmatické fanatiky - Ahmed Jásin či Izz ad-Dín al-Kassám u Palestinců nebo Baruch Goldstein u Židů.
6) Ani jedna strana nepřipouští právo druhého na samostatný stát = nelze jednat, pokud se obě strany nesmíří, že ta druhá nikam zázračně nezmizí.

Konflikt dle mého názoru za současné situace nemá žádné řešení a nebude ho mít až do doby, kdy se na obou stranách ve vedoucích funkcí sejdou dva pragmatici, dostatečně odvážní a odhodlaní vrátit se zpět k jednacímu stolu. Tyto dva politiky/političky čeká samozřejmě nenávist vlastních lidí a možná i násilná smrt. Do té doby lze příběh, jak píše pan Koubský jenom na čas opustit.

3 08.04.2024

Kniha vychází ze známého youtube kanálu a pro mě osobně byla určitě přínosem, protože při učení preferuji psaný text.
Osobně jsem se s autory knih setkal osobně. Jsou to velice sympatičtí mladí faráři a jejich styl i výklad Písma může k víře přivést hodně mladých lidí, a to je dobře. Já jsem se k víře dostal skrze akademický zájem během vysokoškolského studia, a proto kniha není primárně určena pro mě, ale své čtenáře si určitě najde.
Celkově tedy knihu doporučuji pro všechny čtenáře, které zajímá víra a studium Bible. Kniha se mi líbila, ačkoliv se ne vždy plně ztotožňuji s dle mého názoru přílišným liberalismem autorů. Kupříkladu nemám rád, když kdokoliv užívá ve své argumentaci obrat "kdyby Ježíš žil, určitě by...". Nevíme, jestli by Ježíš podporoval práva homosexuálů. Víme jenom, že se zastával trpících, chudých a opovrhovaných, nicméně užívání takových vět by si každá strana mohla Ježíše velice rychle zprivatizovat.

3 22.03.2024

Musím říci, že jsem od nejnovějšího počinu nakladatelství Deníku N očekával trochu více. Jednotlivé kapitoly v podstatě dokazují to, co každý, kdo posledních deset let alespoň jednou přečetl noviny dobře ví. Upřímně, kdo by nevěděl, že Zeman je pomstychtivý, věčně opilý omezenec, Mynář a Nejedlý všehoschopní veksláci a Ovčáček nevzdělaný sebestředný tupec? Větší část knihy představují rozhovory otištěné v Deníku N. Bohužel kniha nepřináší příliš mnoho nových informací. Např. rozhovory s panem Janem Novákem jsou zcela zbytečné, protože ten člověk neřekne nic, co by za něco stálo. Výjimku představuje kapitola o životě Martina Nejedlého, ačkoliv většinu z toho jsem už četl v knihách Jaroslava Kmenty (Rudý Zeman).

Na druhou stranu bych četbu knihy doporučil, protože je neustále potřeba si připomínat dno žumpy, do níž nás katastrofální prezidentství Miloše Zemana přivedlo. Tragickou ironii dokresluje v knize kapitola o Zemanově hospitalizaci krátce po vyhlášení volebních výsledků v roce 2021. Jak moc bizarní musely být následné události, když se ze všech protagonistů vedle Ovčáčka, Mynáře, Nejedlého a Vondráčka jeví Andrej Babiš v otázce nutnosti Zemanova přesunu do nemocnice jako ten nejrozumnější?

3 28.01.2024

Přiznám, že v tomto případě si trochu doplňuji vzdělání, protože knihy pana Trosky mě v mládí narozdíl od knih J. Verna minuly. Tři hvězdičky dávám spíše pro knihu samotnou a její význam v historii české sci-fi literatury.

Jelikož 20000 mil pod mořem patřila k mým oblíbeným románům, byl jsem zvědavý, jak se postavy kapitána Nema chopí tento průkopník české sci-fi literatury. Struktura románu nápadně připomíná styl J. Verna. Hlavní postavy jsou vysoce vzdělaní muži technického zaměření s neutuchající touhou posouvat hranice lidského poznání. Jejich dobrodružná cesta umožní čtenáři prostřednictvím kapitána Nema poznat spoustu technických zázraků a prozkoumat Nemovu podzemní říši.

Pokud vám vyhovoval tento typ románů, které na úkor děje provází čtenáře světem technických zázraků (podobně román Setkání s Rámou), pak určitě oceníte tento český příspěvek.
Já osobně preferuji spíše vyváženější příběh. V románu 20 000 mil pod mořem se akce střídá s filosofickými diskusemi nebo technickými popisy. Tuto vyváženost zde postrádám a lituji, že jsem román nečetl v mládí.
Nicméně se mi nelíbí způsob, jakým Troska zpracoval život kapitána Nema. Chybí tu ona tajemná mlha halící Nemovu minulost, kterou Verne představil až v románu Tajuplný ostrov. Verneův Nemo má hluboký příběh, když po porážce indického povstání ztratil všechno včetně své rodiny. Plný hněvu se vydal do boje proti koloniálním impériím na moři a čtenář tak nějak rozumí, o co Nemovi vlastně jde. Troskův Nemo je Francouz a jeho činy se nesou ve znamení pohrdání lidstvem, které dle jeho názoru potřebuje, aby ho chránil.

3 26.10.2023

O příběhu si samozřejmě můžeme myslet své, jelikož se dnes romantický styl může zdát poněkud křečovitým. Nicméně samotný příběh není až tak důležitý.
Teprve při četbě si můžeme uvědomit, proč je toto dílo považováno za základní kámen novodobé ruské romantické literatury. V díle je opěvován ruský jazyk, ruská krajina, a také nevinnost ruského venkova nezkaženého dekadentním životem vyšší společnosti. Je ovšem zvláštní, že ruští nacionalisté často opomíjejí druhé poselství Puškinova díla obsahující tvrdou kritiku ruské společnosti. Právě tato kritika je autentická, protože Puškin stejně jako mnoho romantiků žil tak, jak psal. Nicméně ve ke své kritice nepřidal žádné řešení. autor zkrátka problémy pojmenoval a posunul se ve vyprávění dále.
Oproti tradičnímu výkladu se mi Oněginovo odmítnutí Taťjány nezdálo zcela cynické (kromě vrácení jejího dopisu). Naopak ji varoval před sebou a svoji chandrou. Mnohem horší je Oněginův pokus získat Taťjánu zpět, když už byla vdaná.
Puškin skutečně vytvořil veliké dílo, které se i dnes čte velice pohodlně a příjemně. Vřele doporučuji i lidem po maturitě.

3 07.05.2023

Další z řady dystopických románů, které vznikaly v období první polovině 20. století, na jehož konci stojí mnohem známější román 1984. Stejně jako v románech Orwella a Zamjatina pojednává příběh o zdolání poslední překážky na cestě totální kontrole lidského jednání. V případě Orwella se jednalo o svobodu myšlenek a u Zamjatina o fantazii. V románu Kallocain umožňuje nová droga kontrolovat lidské podvědomí. Na druhou stranu ústřední autoritou v románu Kallocain není ani Velký bratr či Dobrodinec, ale stát samotný. Zájmy státu jsou nadřazeny zájmům jednotlivce a pro své přežití potřebuje stát lidi, kteří "v případě nutnosti naplivou na tiskařskou čerň." Individualita je tedy opět považována za relikt minulosti.
Kniha se četla mnohem lépe než román My, ale stále si myslím, že Orwell tento žánr dovedl k dokonalosti. V příběhu mi chyběla ona depresivní stísněnost a beznaděj veškerého odporu. Pouze v případech, kdy se autorka dotkla tématu porodnosti v obou znepřátelených státech jsem onu beznaděj pocítil. Oba superstáty totiž vymírají. Je škoda, že dějová linie pojednávající o odbojové skupině nebyla dostatečně dokončena a čtenář tak neví, jestli existuje po zatčení několika jejích členů ještě naděje.
Původně jsem chtěl udělit pouze dvě hvězdičky, protože román nenaplnil mé očekávání. Třetí hvězdičku bych nakonec přidal spíše s ohledem na okolnosti, za nichž román byl napsán. Nicméně se jedná o důstojný příspěvek k řadě dnes již kultovních dystopických románů.

3 06.03.2023

Této knize jsem dal plný počet z osobních důvodů. Zajisté existují více informativních publikací o genocidě v Rwandě, ale tato kniha pojednává spíše o odpuštění našim viníkům.
Jsem učitel a o rwandské genocidě jsem nedávno učil. S překvapením jsem zjistil, že studenti nemají problém pochopit, proč ke genocidě došlo nebo jak vlastně proběhla. Problém ovšem nastal, když jsme se dostali k důsledkům a konečnému usmíření Hutů a Tutsiů. Mé překvapení bylo umocněno zjištěním, že studentům vlastně nedokážu vysvětlit, jak může jeden člověk odpustit druhému, když se na něm či jeho rodině dopustil tak zrůdných zločinů. Jedna dívčina se mě zeptala: "Proč bych mu měla odpouštět, když stačí, že ho nechci zabít?"
Při četbě knihy jsem pochopil, že pragmatismus dnešní ateistické společnosti nedokáže lidem nabídnout podmínky či nějaké zdůvodnění, proč by měli vlastně odpouštět. Stačí přece jenom dále nezabíjet. To však není pravda. Násilí by možná ustano (na čas), ale bariéry mezi lidmi by pořád zůstaly, a kdo ví, jestli by dříve či později nepřišel někdo velice přesvědčivý, který by tuto krvavou kapitolu rwandských dějin zase přivedl k životu.
Odpuštění je tedy do určité míry nepřenositelná zkušenost. Křesťané usilují během svého života o napodování Krista, který odpustil tomu, který ho zradil i těm, kteří ho přibili na kříž. Odpustil bezpodmínečně, Jidáš ani vojáci o odpuštění neprosili. A pokud křesťan vyznává Písmo, pak chápe, že právě on drží ve svých rukou klíč k uzdravení nejen bývalého agresora prosícího o odpuštění, ale i ke svému vlastnímu uzdravení a osvobození.
Svým studentům jsem tedy řekl, že odpuštění je vlastně takový malý zázrak, který nedokážu přesně vysvětlit. Nicméně v zemi, kde musí vedle sebe žít bývalí agresoři a jejich oběti, je vzájemné odpuštění a veřejné zřeknutí se pomsty nezbytné. Odpuštění osvobozuje srdce i mysl, protože nás zbavuje strachu, a každý národ v takovém postavení má pouze dvě možnosti, zůstat v zajetí minulosti či ji se jí zřeknout ve jménu budoucnosti. Rwanďané si zvolili správně.
Při četbě jsem si rovněž uvědomil, že často klademe důraz pouze na genocidu samotnou, ovšem nikoliv na unikátní proces obnovy a usmíření v rwandské společnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že po nekřesťanské genocidě nastal vrcholný akt křesťanské morálky.

3 10.10.2022

Tento díl mě bohužel příliš nezaujal. Mám sice celý svět Zeměmoří velice rád, ale v této knize jsem nebyl uchvácen ani příběhem ani samotným prostředím pouštních hrobek. Ostatně samotná autorka přiznala, že tento díl napsala pozdě z důvodu, že na konci prvního příběhu Atuánské robky zmínila.
Nicméně se nenechte tímto dílem odradit. Série Zeměmoří nabízí určitě mnohem více.

3 22.08.2022

K autorovi, jakožto svému učiteli, mám velikou úctu a ve svém oboru zanechal velice hlubokou stopu. Tuto knihu jsem si ovšem příliš neužil. Příběh knihy se odehrává ve období první velké krize českého státu, která ve své povaze spojila krizi dynastickou a krizi státu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o Hru o trůny po česku. Autor se striktně drží historicky ověřených zpráv a pouze několik málo postav, včetně hlavní, jsou vymyšlené. Bohužel celý příběh plyne jedním tempem a nejsou v něm dostatečně zdůrazněny klíčové události, kterých se navíc hlavní hrdina osobně účastní (např. tažení na Krakov, vypálení Libice, vyvraždění Vršovců, Vladivojův lenní slib, apod.)
I přes autorovu erudici je vidět, že je historik, nikoliv romanopisec. Myslím, že se kniha bude líbit zejména čtenářům, kteří o dané době příliš nevědí. Příběh jim totiž poskytne přehledný a stravitelný popis všech hlavních postav i stěžejních událostí. Pokud však o krizi českého státu kolem roku 1000 máte hlubší povědomí, pak vás patrně kniha příliš neosloví. Závěr celého příběhu je nicméně velice zajímavý, protože kombinuje ironii s tragédií. Nevlastní syn Boleslava II. byl oslepen a uvězněn, ale nakonec se dočkal alespoň hypotetického nároku na pražský stolec, protože ze všech bratrů přežil nejdéle. Malá útěcha pro tragického vítěze.

3 06.08.2022

Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl nepřidávat hodnocení, stejně jako jsem ho nedal Bibli nebo Koránu. Jsem katolík a encykliku považuji za list papeže, nejvyšší pozemské autority mé víry. Z tohoto důvodu se necítím způsobilý text rozporovat. Ostatně encyklika není odborná studie, která by měla nabízet vědecké analýzy určitého problému. Jedná se spíše o připomenutí toho, jak bychom se měli jako křesťané a lidé chovat k našim bližním a zejména k chudým a uprchlíkům. Na počátku jsem si rovněž neustále předhazoval argumenty, proč by svět, za který papež František oroduje nemohl nikdy vzniknout. Později jsem dospěl k pasáži s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. "Ježíš ve svém podobenství nepředkládá žádné alternativy. Neptá se, co by se stalo, kdyby dali průchod hněvu a touze po pomstě. Ježíš důvěřuje v to, co je v lidském duchu nejlepší a povzbuzuje to." Text nám tím připomíná, že pokud zvažujeme, kolik nás bude naše milosrdenství stát nebo, kolik toho dostaneme zpět, nejedná se už o milosrdenství, ale o chladný kalkul. Ostatně "život jsme také dostali nezištně, nic jsme za něj nezaplatili." Svět se samozřejmě nezmění lusknutím prstu, ani pravděpodobně nenastane globální revoluce. Nicméně drobné každodenní projevy lásky, bratrství a milosrdenství činí náš svět lepším. Stejně jako sv. František z Assisi nemiloval lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, pak bychom i my měli dbát o lidskou důstojnost každého jednotlivého člověka.
V žádném případě se nejedná o nějakou lacinou levicovou utopii. Naopak. Papež kritizuje upřednostňování jedné ideologie coby všemocného léku na všechny problémy. Stejně tak odsuzuje sobecký individualismus nebo bezbřehou globalizaci, která nás sice učinila sousedy, ale nikoliv bratry. Je nutné se při řešení sociálních problémů vyvarovat extrémům - např. slepě je přehlížet, nekonečně poskytovat finanční podpory nebo snažit se ekonomiku nadřadit lidské důstojnosti.
Encykliku lze doporučit všem, kteří chtějí vědět něco sociální nauce katolické církve, která má již dlouhou tradici (v podobě encyklik od doby Rerum novarum), nebo těm, kteří chtějí lépe porozumět současnému papeži.

Kniha může odradit počtem stránek, ale jednotlivé krátké kapitoly se čtou opravdu rychle. Samotný případ je samozřejmě velice zajímavý, ale mě osobně na knize zaujalo něco zcela jiného. Autor na případu totiž líčí jednu důležitou etapu novodobých dějin katolické církve a její boj proti modernitě v počáteční éře čtyř Piů. Katolická církev se tehdy obávala nástupu tzv. modernity a zahájila rozsáhlý ústup do bezpečí za pevné zdi klášterů a kostelů, přičemž jako odpověď na ohrožení ze strany sekulárních států (Francie) či většinově protestantských církví (Německo) nabídla odpověď v centralizaci papežské moci (tzv. ultramontalismus). Pro podporu papežského postavení zvolili obhájci papežské moci prvky typické pro barokní zbožnost a teologické argumenty inspirované sv. Tomášem Akvinským. S tím se pojil i nástup nové mystiky, která na rozdíl od středověké kladla důraz na materiální doklady (např. dopisy Panny Marie z nebes nebo manželské prsteny mystiček). Tím docházelo k ironickém spojení mystiky a vědeckého racionalismu 19. století.
Toto období dějin katolické církve je zajímavé, protože v současné době se církev snaží o zcela opačný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem. Místo úniku za hradby je třeba se světem komunikovat a být mu pro jeho nestabilitu pevnou oporou. To neznamená se přizpůsobovat každému trendu, ale nelze utéct někam do hor a čekat až přejde potopa. Ultramontalismus sice ztratil svoje postavení po druhém vatikánském koncilu, ale touha se před světem uzavřít přetrvává koneckonců v každém z nás dodnes.

3 02.05.2022

Mé druhé setkání s knihou od Davida Weisse. Stejně jako v případě knihy Nahý jsem přišel na svět se text čte velice lehce a rychle. Tizian byl v mnoha směrech výjimečným umělcem. Mimo jiné nemusel na rozdíl od mnohých svých kolegů bojovat o holé živobytí nebo se potýkat s nedostatkem uznání. Tizian byl uznáván již za svého života a až na krátká období v podstatě netrpěl nedostatkem peněz. Jeho úmysl stát se malířem navíc podporovala i jeho rodina. K tomu všemu navíc ještě nikdy neopustil Benátky. Z tohoto důvodu chybí v příběhu silné a zlomové momenty. Knihu proto doporučuji jako možnost seznámit se s Tizianovým dílem a jeho smyslem pro barvy. Po přečtení knihy budete určitě chtít navštívit Benátky a všechno vidět na vlastní oči. Rovněž jako v knize o sochaři Rodinovi provází příběh dvě důležitá díla - jedno nedokončené a druhé životní. Tizian celý příběh pracuje na bitevní scéně pro benátský palác, kterou nakonec po jeho smrti zničí požár (vanitas vanitatum). Před svou smrtí nedokončí ani svůj poslední obraz (Pieta), která v příběhu znázorňuje jeho únavu a částečnou ztrátu zraku.

3 04.02.2022

Moje hodnocení je trochu ovlivněno faktem, že jsem už dříve četl Já Claudius a Quo Vadis. Román Jarmily Loukotkové patří samozřejmě ke kvalitně napsaným historickým románům. Upřímně si myslím, že by se její jméno společně se jménem Václava Kaplického mělo každému vybavit, když se řekne český historický román. Zároveň se však nemohu ubránit dojmu, že se autorka nedokázala dostatečně soustředit na dvě hlavní postavy, tj. Nerona a Petronia. Oproti knize Henryka Sienkiewicze je zde Petronius více morální a méně cynický. Naproti tomu Nero je zde méně šílený a více při smyslech. Proto závěrečné šílenství a podpálení Říma nepůsobí příliš důvěrně. V románu Henryka Sienkiewicze je příběh postupně veden k velkému požáru Říma, přičemž je pro něj čtenáři poskytnuto rozumné vysvětlení. Na druhou stranu, na rozdíl od Quo Vadis či Já Claudius zde máme možnost nahlédnout do myslí postav Nerovy matky i nevlastního bratra. Všeobecně se mi kniha sice četla dobře, ale nemohu se zbavit dojmu, že příběh celého románu postrádá nějakou spojovací linku. Quo Vadis je příběhem o lásce a střetu křesťanského a římského světonázoru, Já Claudius zase o touze po moci a šílenství, které zákonitě přináší. V Není římského lidu podobnou myšlenku postrádám - šílenství, korupce mocí, nebezpečný život na dvoře, to vše je v románu pouze naznačeno.

3 18.11.2021

Pro letošní rok již druhá absyntovka, od níž jsem čekal něco úplně jiného. Původně jsem se domníval, že celá kniha bude o fotbalové válce, o níž jsem příliš mnoho nevěděl. Ve skutečnosti se jedná o výběr reportáží z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy autor neuvěřitelným způsobem cestoval vždy tam, kde se hýbaly dějiny. Ačkoliv Kapuścińského mám velice rád a jeho africké zprávy jsem si vždy užíval, v této knize nemá čtenář příliš času se vžít do prostředí, které autor popisoval. Kniha mě nicméně uhranula zhruba od poloviny, kdy Kapuściński popsal genezi afrikánského rasistického nacionalismu a následná kapitola o kolonialismu v Alžírsku. Samotná kapitola o fotbalové válce je jenom okrajovou reportáží v celé knize. Kapuściński se rovněž ve výplňových kapitolách vyrovnává se svým životem a neustálými cestami, kde setkával bohužel i s "odpadem lidstva", nicméně v závěru knihy "Kam vede obeplouvání světa? Přes nesčetná nebezpečí jen k místu, odkud jsme vyrazili, kde všichni, které jsme zanechali v bezpečí, byli po celý ten čas před námi."

3 02.11.2021

Pro začátečníky rozhodně doporučuji číst v tomto pořadí: série o Nadaci, Robotech a Galaktické říši. Tento román se určitě vyplatí přečíst po románu Roboti a impérium. Asimov v tomto románu nastínil fakta, která vysvětlil až ve zmiňovaných Robotech a impériu. Knihu vnímám jako součást velikého díla, byť samotný příběh mě příliš neoslnil, zejména samotné cestování časem Josepha Schwartze. Paradoxně největší chyba v příběhu (život lidí na radiokativní Zemi) mi vůbec nevadil. Ostatně sám autor to o 40 let později uznal. Asimov nicméně skvěle později včlenil toto své rané dílo do svého universa a určitě stojí za přečtení, ačkoliv bych ho nedoporučoval k prvnímu seznámení s autorem.

3 04.05.2021

Skvělé zakončení série o robotech. Strukturou se jedná o klasického Asimova. Malý námět - velký příběh. Děj je prokládán dlouhými rozmluvami a filosofováním o budoucnosti lidstva. Stejně jako v předchozích dílech se zápletka točí kolem nebezpečí degenerace lidstva, která probíhá na pozadí sporu mezi osadníky a vesmířany. Zatímco vesmířané degenerují kvůli přílišnému pohodlí a závislosti na robotech, osadníci mohou následovat stejný osud, protože nezdravě lpí na své domovské planetě. Závěr se hodně podobá konci série o Nadaci. Hlavní postavy jsou nuceny opustit nebo dokonce zničit to, co sami bránili a kdysi věřili. To vše pro dobro a budoucnost lidstva, která v průběhu dějin závisí na odlišných faktorech - nejprve je to Země, posléze Galaktická říše, posléze Nadace a nakonce Gaia.

3 22.04.2021