roman9739 komentáře u knih

Tento pátý svazek Souborného díla výborně funguje jako celek, a jsem nesmírně rád, že jsem se k tomuto celku vrátil, a že je mou první přečtenou (opět přečtenou) knihou v roce 2022.
V loňském roce jsem si prošel celou plejádou pochyb (Demian), strachů (Klingsor) i radostí (Siddhártha), takže mohu s jistotou říct, že jsem si to s Vámi prožil, Hermanne, a velice Vám děkuji za tato témata.
UPDATE 18/1 - A ještě jedno mi připadá pro všechny kusy svazku společné: téma obdivu. Ať už k ostatním nebo k sobě samému.

11.01.2022

Žít tady a teď - Rozpoznat, ten okamžik, pro který žijeme a nezaměnit ho s okamžikem, pro který bychom chtěli žít; toť důležité vyznění obou hlavních děl tohoto svazku, Panského domu, i Knulpa. (Viděno optikou opětovného čtení.)

16.11.2021

Pomalu se vracím k Hesseho dílu, s pozměněnou optikou, s vědomím celku, a musím se přiznat, že se Gertruda pro mne stala zvláštním překvapením; jednoznačně zde rezonuje Hesseho zkušenost s prvními krůčky literární slávy, kterou zde prožívá skrze svého skladatele. (Paralela opery a románu je milá.)
Z hlavní postavy cítím, více než cokoli jiného, určitou bezcitnost, možná i určitý druh parazitování na svých přátelích a rodičích. Plácá se odnikud nikam, sem tam něco zkomponuje, ale neustále se utápí v nejistotě, v otázkách, v bezradnosti a neupřímnosti. Jenže nelze kritizovat bez přihlédnutí k dobové morálce, k představě, nám možná již poněkud vzdálené, že existují v mezilidských vztazích témata, o nichž se nehovoří, a do kterých nikomu nic není.
Bohužel pan Kuhn, ani po dramatickém zážitku s přítelovou smrtí, ani po předchozím okamžiku, kdy zjišťuje, že ho přítel měl raději, než sám očekával, ani v tomto prozření se mu nepodaří překročit svůj stín a do posledních slov románu zůstává zakuklen a vláčen "dějinami".

25.10.2021

Těžko napsat komentář k natolik intimní věci, jakou je tématická sbírka básní Malé Pašije; kde, jak název sám napovídá, sledujeme Velikonoční příběh pohledem, řekl bych, nezaujatých osob.... Těch se ostatně celé tajemství týká nejvíce...
Jistě se k dílu vrátím právě v době velikonočního půstu, coby předzvěsti Velkých dnů a nocí.

22.10.2021

Inu, člověk musí být neustále ve střehu a učit se novým věcem! Proč? Dobrým příkladem je tato kniha.
Jmenuje se Franz Kafka, Deníky z cest - co na tom, že polovinu zabírají deníky Maxe Broda. "Dobrá", řeknu si, "stane se, že jsi nepochopil vydavatelský záměr, ani tě netrklo, že v poznámkách ke Kafkovu jsou Brodovy deníky tolikrát zmiňovány ku srovnání..."
Nakonec mi to došlo, škoda, že na to není upozorněno v úvodu knihy, ale asi jsem hlava zabedněná, čtu vždycky knížku od začátku.
Ale dost ironie - tohle byl můj první Kafka, zajímavé čtení, spousta přesných postřehů a popisů, romantika, cestování, poznávání. Fakt super.
Brod je bohužel o poznání lepší, obzvláště když je to postaveno jako srovnání.
Myslím, že je čas na Kafku....

28.07.2021

Přečetl jsem dvě knihy od Camuse, Mor a Exil a království, obé se mi náramně líbilo, i po jazykové stránce, tak jsem se s nadšením pustil do Sisyfa a ouha!
Velmi špatně jsem se tím prolouskával, lezlo to do mne, jako z chlupaté deky, nakonec jsem knihu, prozatím, odložil...

Poslední dobou se setkávám s knihami, které jsou opravdu psány srdcem, a takovou je i tato útlá knížečka.
Při čtení jsem si uvědomil, jak jsou dějiny Evropy úzce propojené, jak se vlastně jedná o velmi malou oblast, kde by nemělo být místo pro agresi a nenávist, ale naopak pro porozumění, pokoru a souznění - vždyť jsme to všechno prožili v těsném sousedství...
Ač to není explicitně řečeno, obdivuji vnitřní sílu Emila Davidoviče, překonávat "dobu"; ostatně motto v názvu knihy hovoří o mnohém...
"Péčí Věry Trnkové tak vystupuje ze stínu velmi důležitá etapa poválečné reality, z dnešního pohledu místy velmi drsná a syrová, na druhou stranou opravdová. Je to sice odrbaná fráze, ale nevíš-li odkud jdeš, nevíš ani kam jdeš. Nemohu se ubránit pocitu, že knížka „Jsem rabín a jdu tam, kde jsou židé“ se okamžitě zařadila mezi pomyslné majáky na cestě porozumění dějinám poválečné židovské obce." zdroj citace: Maskil dvojčíslo 10 - 11, ročník 20, David Kraus, strana 10 - 11 https://www.bejtsimcha.cz/_files/200000339-43ad143ad3/Maskil%205781%202020-%202021%2010-11.pdf

27.07.2021

Asi to bude hloupé, ale, stejně jako u Moru, považuji všechny Camusovy povídky za příběhy o lásce. A to v různých podobách, jak je umí vycítit jen zkušený pozorovatel.
V Cizoložnici je to téma zjevné, touha po již neopětované lásce, která živoří v letitém stereotypu.
Odpadlík fanaticky miluje svého Boha (i boha), pro něhož je ochoten strpět mnohé, i děsivé mučení.
Němí - Yvars miluje svou ženu natolik, že přemůže i své přesvědčení, aby ji nevystavil zbytečné nejistotě.
Daru v Hostu představí klasickou lásku k bližnímu, tak jak ji hlásá křesťanství.
Jonáš opět v první řadě miluje svou rodinu, ať už je sám nebo s nimi...
Jen s Rašícím kamenem je to složitější, zde se spíše jedná o radost, než o lásku, ale i nezištná pomoc může být interpretováná jako láska. (Ostatně tato povídka, snad díky svému místu děje, se velmi blíží k mému oblíbenému magickému realismu.)
Inu, možná je to těžká nadinterpretace, ale tak to, přes veškeré výklady, cítím.
Rozhodně nechci být nějakým oportunistou, na to nemám potřebné vzdělání, ale ač jsou povídky existenciální, rozhodně nejsou beznadějné, nebo snad tragické.
Co je všem povídkám společné je rozhodnutí, které musí každý udělat sám, nikdo mu s ním ve finále nepomůže; ať je dobré nebo špatné, je naše, moje, a musím si za ním stát, minimálně do okamžiku, kdy se ukáže, že to bylo rozhodnutí mylné a je čas na další rozhodnutí...

12.07.2021

Upřímný Seton, skvělá výprava, pětset přespání v přírodě, jak sumíruje na konci knihy, v jednom tahu, to je sen každého milovníka modré oblohy a čerstvého větru ve tváři.
Setonovy povídky jsem si zamiloval, tento cestopis je poněkud jiného ražení, ale Seton je svůj - precizní v pozorování přírody, naivní, ale kritický, vždy a všude dodržující zásady lesní moudrosti; je vidět, že své učení nejen hlásal, ale i ho žil, což je nesmírně důležité pro věrohodnost jeho myšlenek.
V knize je mnoho báječných postřehů, srdce zálesáka plesá a zároveň pláče, že takovou přírodu, v takové kondici, jak ji zachytil Seton, těžko najde, ale láska a úcta ke stvoření je stejná dnes i před více než sto lety .
Díky ETS a díky Pavle H., že jsi mne přivedl k dílu tohoto srdcaře.

11.07.2021

Tuto knihu jsem zaregistroval již v čase jejího vydání na stránkách nakladatelství Filosofia, takže když jsem jí našel ve sjetině nově naskladěných titulů v Městské knihovně, neváhal jsem s jejím zapůjčením - myslím, že jsem jeden z těch, kteří si hellénské slunce spojují s "velikostí, silou, harmonií, jasem, mládím, veselím, svěžestí a věčným jarem, " jak o tom píše sama autorka.
Musím se přiznat, že mne v první řadě velmi zaujala knížka už po formální stránce, je to radost držet a číst takto pečlivě vytvořenou knihu.
Původně jsem si myslel, že se do knihy příliš nezačtu, přece jen nepatří její téma k mým zájmům, ale čím víc jsem, spolu s Danielou, poodhaloval roušku (Bože, zas to slovo!) antické recepce sledované doby, tím víc jsem se propadal do tohoto, veskrze kriminalistického, pátraní, které je velmi pečlivě vedeno; je radost se dozvídat nuance, a hlavně je potřeba, s pokorou sklopit hlavu, nad mezerami, které člověk o této době, přes gymnaziální vzdělání, má...

05.07.2021

Před samotným komentářem si musím dovolit malou odbočku:
Opět děkuji Pavlu Hoškovy za inspiraci, neboť tuto knihu jsou objevil díky citacím v jeho posledním díle právě o J. R. R. Tolkienovy Sloužím Tajnému ohni.
Kéž by se člověku povedlo, dříve než se, většinou netrpělivě, pustí do všeobecně známých děl od daného autora, přečíst si některé jeho teoretické úvahy, eseje (samozřejmě, pokud jsou od daného autora k dispozici), rozbory... Je to dávno, co jsem HACTAZZ a PP četl a návrat k nim již neplánuji, ale z těch matných vzpomínek a dodnes zakódovaným stereotypům, tuším, že bych na celé dílo pohlížel s daleko větší lehkostí, kdybych znal Tolkienovu zálibu v jazycích, Beowulfovi, či jeho názor na pohádky (mimochodem esej O pohádkách považuji v tomto díle za stěžejní).
Nevadí, pokusím se z toho poučit do budoucna.
Jinak veskrze sdílím názory z předchozích komentářů.

07.04.2021

Vlastně se musím přiznat, že je tato kniha velice pozoruhodná - z počátku se mi zdála poněkud zmatená, bez struktury, poskládaná hala bala, chyběly mi vysvětlivky u některých použitých zkratek, takže jsem, zkrátka a dobře, z počátku bojoval s jejím odložením.
Ale jak už to bývá, vytrvalost a trpělivost přinesla své ovoce, a já uzřel sladké plody na stromu Ireniných myšlenek, které, opřené o pestré citace a výklady, přinesly do mého zorného pole spousty AHA, NO TOHLE, TAK TO JE NEUVĚŘITELNÉ; díky tomu se z knížky stal pestrobarevný ježek záložek (zvykl jsem si v zapůjčených knihách z knihovny nepodtrhávat, ale používat samolepící barevné záložky, přijde mi to, ke knize a budoucím čtenářům, ohleduplnější...).

UPDATE 22. 3. 2021 - Zcela náhodou jsem v těsné návaznosti četl tuto knihu a knihu Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni, a zcela náhodou se tyto dvě knihy zvláštním způsobem překrývají a doplňují.
V první řadě se musím oběma autorům omluvit za poněkud kritický náhled na jejich díla, neboť, jak se ukázalo po napsání obou komentářů, setrval jsem v jejich tvorbě dobu delší, než bych očekával.
Oběma knihám je společné zamýšlení se nad jazykem, slovem, vjemem a vnímáním, hledáním jazykového metasvěta, láska k tvorbě; u Vaňkové v mnohých citacích Skácela, Holana, Topinky, u Hoška, logicky, Tolkiena.
Již se stalo tradicí, že mi Pavel ukáže i jinou, než notoricky známou literární tvorbu, daného autora - v případě E. T. Setona to byly hlavně jeho bravurní povídky, v případě J. R. R. Tolkiena je to List od Nimrala a Netvoři a kritikové - na obé se náramně těším.
I básnická tvorba Miloslava Topinky mne, právě díky Vaňkové, oslovila a bez ní bych se o ní jen těžko dozvěděl.
Ano, knihy nám rozšiřují obzory, to není žádný závratný objev, ale není to jen v tomto rozhledu, kterým na mne tyto dvě knihy zapůsobily. U Ireny je to komplexnost tématu, souborný náhled na tématiku, což se projevilo i bezpočtu opsaných vět v mém deníku, u Pavla je to srdcové zaujetí pro daný problém a jeho zprostředkovaný výklad.

07.03.2021

Opět jsem otevřel první svazek Nečasových úvah, a pěkně pomalu, kousek po kousku, den za dnem, na sebe nechal působit Friedrichovy dráždivé formulace.
Je krásné nikam nespěchat, knihu už jsem předtím přečetl, takže toto mlsání je lepší než návštěva vyhlášené cukrárny.

Kolem Martina Bubera kroužím již delší dobu, před časem jsem si koupil jeho Biblický humanismus, ale ještě ho, pod náporem mnoha jiných knih, neotevřel; četl jsem o něm v Hoškově Židovské teologii křesťanství, v neposlední řadě figuruje v životě Hermanna Hesseho...
Život chasidů je útlá knížečka, ale patří k těm nemnoha, které Vám přirostou k srdci a nezůstane u jednoho čtení, v tom lepším případě ji každý večer, po dlouhém dni, otevíráte a zjemňujete svou podrážděnou mysl člověka 21. století.
Nejkrásnější úvahou je ta čtvrtá, o pokoře - velmi inspirativní čtení.

30.11.2020

Držím s úctou v rukou, nakažen Wolfgangovou láskyplností při zpracování tématu, toto dílo a stydím se za ty roky, kdy jsem pouze předstíral, že vím, co je Homérova Iliás!
Je to zdrcující poznání, kolik přetvářky si člověk za ty roky vytvoří; každý ví o existenci těchto základních děl světové literatury (Epos o Gilgamešovi, Iliás a Odyssea, Bible, Korán ap.), ale zná je doopravdy, četl je? A pokud je opravdu četl, četl je řádně, nebo pouze jako výplň čtenářského deníku, ku upokojení učitele?
Přiznám se, ve většině případů patřím do té pokrytecké skupiny.
Ale v životě do sebe všechno tak nějak zapadá, četl jsem Zrození tragédie od Nietzscheho, a narazil v tom okamžiku, ve sjetině nových titulů z Městské knihovny, na tuto knihu; tak jsem si ji v návaznosti na Nietzscheho řeckou studii, objednal. Mezitím jsem oprášil řeckou abecedu v Heideggerově Rozvrhu a ejhle, náhle, se přede mnou rozprostřela Hellada v celé své kráse; naštěstí s Schadewaldtovým spisem v zádech (mnohdy doslova, neboť jsem si zvykl používat, pro přenos knih, bederní konstrukci svého batohu).
Právě díky Wolfgangovu přesvědčivému vyprávění, jsem se vrátil do let, kdy jsem hltal Zamarovského Objevení Tróje, v knihovně studoval Schliemannovy objevy a žil oným blaženým životem "řeckého" mládí.
Ale na jedno jsem v tom nadšení zapomněl - na samotný epos, na jeho neuvěřitelnou krásu a nadčasovost, ze které mnohé z toho, co vlastně považujeme za původní, dodnes čerpá.
A k tomu jsem se vrátil dnes, k samotné podstatě, jak už to tak s věkem bývá.
Kniha mne zaujala natolik, že jsem si, ještě v průběhu zápůjčky, pořídil svazek vlastní (i proto, že se mi zdálo, že jich na trhu kvapem ubývá).
Pevně věřím, že jednou, až moje děti předstoupí, v rámci výuky, k tomuto světovému odkazu, podaří se mi v nich zaženout, právě díky této knize, opravdový zájem a narušit tak hegemonii pokrytectví.

24.11.2020

Měl jsem slunné, letní, hogenovské období, ale přiznám se, že se mi ke konci Anna, stejně jako chladna z rána, poněkud zajedla, takže jsem opět tuto knihu nedočetl. Což ale neubírá nic na její kvalitě, bohužel přišla v nevhodný okamžik.... (viz můj nadšený komentář předchozí knihy...)
No, a nutno přiznat, že jsem po delší četbě zjistil, že to také chce nějakou protiváhu k, dle mého názoru, jistému, ve vší úctě, "zplošťování" některých výkladů.

29.09.2020

!cool!oldschool!

15.07.2020

Moje první setkání s neuvěřitelným Zdeňkem Neubauerem a hned taková řacha! Asi bych normálně napsal, že jsem tuto knihu smlsnul za jeden den, ale myslím, že by to nebylo, vůči tomuto dílku, důstojné.
Je to úctyhodné pojetí Velikonočního tajemství, které mi, díky Neubauerovu výkladu, poodhalilo roušku (jak milé v těchto dnech) svého hlubokomyslného základu.

Update 1. 4. 2021 (Zelený čtvrtek) Když jsem tuto knihu četl poprvé, loni v létě, slíbil jsem si, že si ji znovu přečtu před Velikonocemi, což se mi povedlo a jsem za to náramně rád, neboť to Velkým nocem dává zcela jiný, a zrovna v této době, podstatný rozměr.
Řekl bych, že se pravidelné čtení této knihy o Svatém týdnu stane mou tradicí.

Update 13. 4. 2022 (Škaredá středa) Ani letos jsem nemohl odolat, znovu objevil skryté, znovu se podíval na Velikonoce z poněkud jiné perspektivy. Jo tradice, je tradice.
Letos i s citátem:
Obecné uznání vede k společnému vyznání - confessio, tj. vydávání svědectví o tom, co jsme spatřili. Společný způsob vyslovování, tedy artikulace - členení si vyžádá shodu na vyslovení společných "článků víry" (articuli fidei).
A tak, zatímco u Descarta je zakoušena povaha světa očištěného od "vosku", tj. zbaveného společné minulosti a obecné zkušenosti, paschální mystéria se soustředí na "vosk", tj. na to, co přijímá, obsahuje, nese a udržuje společenství světa jako "kolektivního nevědomí" společné kosmogonické minulosti a živí její světlo. Tak paškální vosk ztělesňuje duši společného světa. (str. 37)

25.06.2020

Velmi složitá kniha, zabývající se velmi abstraktním tématem. Nedosáhl jsem takové intelektové výše, abych ji dočetl a pochopil, ale princip totožnosti, spojený s mýtem a "primitivními" společenstvími, ten mne posunul, zase o kousíček dál...

Začnu zeširoka, protože se nejdřív musím vrátit k Pavlu Hoškovi a jeho Evangeliu, o němž jsem psal nedávno; totiž díky Pavlovi jsem objevil tvorbu páně Setona, u něhož jsem do té doby měl zařazené jen Dva divochy. Chyba lávky! Povídkové celky, které vyšly u nakladatelství LEPREZ v rámci Sebraných spisů, jako Blesk (svazek 2), Zvířata hrdinové (svazek 3) a Král vlků (svazek 7) jsou fantastickými průniky do života zvířat. Proto uvedu tento komentář u všech tří knih.
Ernest měl opravdu výjimečný pozorovací talent a díky Bohu byl nadán i literárně, a tak zaznamenal neuvěřitelné osudy poštovního holuba, divoké kočky, zajíce, psů, medvědů, jelenů, vlků a dokonce i potkana.
Všechny texty jsou nesmírně čtivé, dech beroucí a poučné. A drsné jako příroda sama.
K našemu rodinnému srdci nejvíce přirostl Pírko, šedý veverčák, povídka, kde je mnohé ze Setonovy lesní moudrosti.
Scéna, kdy Pírko pozoruje Zrzouna (ten se mimochodem stane i hrdinou samostatné povídky, kde se opět věnuje své vášni pro červené houbičky), jak vláčí červenou muchomůrku dokládá výše řečené o pozorovacím a literárním talentu.
Ale i ostatní povídky nezůstávají pozadu a odhalují bohatý zvířecí život, jeho veselá i temná zákoutí.
Mimochodem psát povídky o krvelačných vlcích, řekl bych, ve vší úctě, jde samo, ale napsat poutavou povídku o pouštním klokánkovy nebo poněkud alternativně pojatý noční výjev s mývaly, tam spočívá Setonova velikost, zde zhodnocuje hodiny strávené v divoké přírodě.
Takže, Pavle, opět díky!

03.05.2020