Rooseman komentáře u knih
Soucit, pocit a cit. Milan Kundera popisuje to, co nikdo popsat nedokáže a říká to, co se málokdo odváží říct. Vnímá sebemenší zákoutí života, jeho nesmyslnosti i smysl, křivdy s pochopením, nedůstojnosti a krásy pomíjivosti s plytkostí. Svoje uvažování nerámuje uzavřeným koncem, koneckonců ani náš životní příběh není sám o sobě nikdy uzavřený. Děláme věci, kterých litujeme, abychom nedělali věci, kterých budeme litovat. Ale jen málo víme o tom, jaké rozhodnutí je v danou chvíli správné a jaké špatné. Možná ani tahle definice neexistuje. Nesnesitelná lehkost bytí přináší tolik myšlenek, chladu i tepla, touhy a odloučení, že všechno ani není možné najednou absorbovat. Dílo se obnažuje tak, jak se člověk sám obnažit nedokáže. Dáví se a přejídá pocity, aby nabídlo pohled někam hluboko, kam se většinou málokdo odváží. Velké mrazení. Mnozí říkají, že je to cynické. Myslím spíš, že se jen Kundera slaňuje až na samou dřeň k tomu, co zažíváme, aniž bychom to dokázali pojmenovat. Tam dole, hluboko, totiž nic není jednoznačné.
Příliš hlučná samota je esence života. Ztělesnění mysli, která v nás, ačkoliv lehce upozaděna každodenním životem, mluví sama se sebou. Nevede ale jen vnitřní monolog, zachází ještě dál, hlouběji. Je to brilantní. Hrabal výborně pracuje s tempem, dlouhé věty nepřekáží, naopak vás vedou přesně tam, kam chce. Opakující se sekvence zdůrazňují význam říkaného, působí naléhavě, hodně pocitová interpunkce zrychluje a zpomaluje čtení. Stránky hovoří zdánlivě jednoduchým jazykem, který dokáže být blízký, ale ve skutečnosti širokoúhle rozjímá o životě. Až tak, že děj sice Haňtovi nastaví výchozí situaci a vede ho do různých jeho zakoutí, zákonitě však zůstává upozaděn uvažováním, pohledem na život, rozjímáním. A právě tahle nenucená lehkost je půvabná. Má to velkou sílu. Fantastické dílo.
Poetika Milana Kundery o životní nenaplněnosti a existenciální krizi ve světě bez vyššího smyslu. Bytí mizí ve zkresleném, zjednodušeném a upraveném obrazu bytí. Nesmrtelnost se sama dotýká geniality, překypuje formální hravostí a velkorysostí (souvztažností jednotlivých dílů a jejich přesahem v pozdějších částech textu, tématem, odkazy, mýty a odkazy i stáčením tempa v časových horizontech). Všechny pasáže knihy jsou propletené komplexními až fatalistickými otázkami či myšlenkami, na nichž se děj houpe. Slova formují situace, nuance či významy gest, nikoliv gesta samotná. Autor navíc sám dění reflektuje, kvůli čemuž se dílo může čtenáři zdát složité. Postavy, Agnes, přesto po celou dobu zůstávají až ohromujícím způsobem plastické. Jde o okázalou nadčasovou filozofii vnímání světa bez jeho reálií a reality. Formátem se Nesmrtelnost považuje za veledílo. Je jím.
Mučivě nepolapitelný půvab života. Stefan Zweig v povídkách staví divadelní jeviště bytí bryskně, chirurgicky přesně a přesto pomíjivě, prchavě. Čtenáře ani v jednom momentu nenapadne zpochybňovat význam a sílu řečeného, stranu za stranou upadá do hlubšího zděšení z toho, jaký může život být, aby se později na poslední chvíli nadechl nad hladinou poučení a marnotratné krásy okamžiků v zákoutích děje. Autor ukazuje lidské ctnosti, zloby, šílenství a nespravedlnosti úmyslné i z nepochopení. Čtenář výhodu odstupu ztrácí, emočně se angažuje a šílí s postavami. Jsou tak blízko němu, že je vlastně zná, někoho mu připomínají a při troše snahy by se jich možná mohl i dotknout. Emoční závod, ve kterém neexistuje vítěz, je plný trýznivosti, nedoslovnosti, ale i působivosti popisů, filozofických či psychologických myšlenek. Nezapomenutelné čtení.
Ačkoliv je jazyk knihy jednoduchý, poselství může být veliké. Je skvělé, že se William Irvine rozhodl přenést některé hodnoty, které jsou staré více než dva tisíce let, do současnosti a nabídnout je moderní společnosti. Čtivě a poutavě, ne vědecky, ale masově a prakticky. Myslím, že většina kapitol rozhodně stojí za důrazné zamyšlení se o přístupu k životu každého z nás. Koneckonců, jak sám Irvine píše, lepší je mít jakoukoliv životní filosofii (ne nutně stoicismus), než žádnou. A to je za mě možná jedno z nejklíčovějších sdělení. Pokud má člověk soubor hodnot, kterým se může směrovat, může si odpustit nekonečné a nesmyslné přemítání nad věcmi, které nejdou změnit. Koneckonců náboženství svoji pozici v podobě dominantního a absolutního návodu na „správný“ život ztratilo, nejde mu ale upřít, že mnoha lidem dodávalo smysl. Onen smysl nabízí právě i životní filosofie. A možná víc ani hledat nepotřebujeme.
Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.
Výjimečné, rozmanité, abstraktní i konkrétní. Miéville přišel s různorodým a zajímavým světem, který obalil poutavým, popisně vjemově náročným jazykem, jehož čtení je však každopádně nevšedním a hlavně osvěžujícím zážitkem. Nádraží Perdido je povedené dějově, jazykově, stylisticky, periodicky a v mnoha ohledech překvapí. Bere dech. Můžete nabrat pocit, že jste nikdy nic podobného nečetli, že Perdido spadlo z nebe a vytvořilo novou řeč, která záleží jen na komunikaci autora s čtenářem a jeho následné participaci. A asi budete mít pravdu.
Kniha podivná, pustošící a hluboká, opisuje doslov přednosti Život je jinde a lepší přídavná jména hledám opit posledními stránkami ztěží. Kunderova procházka životem Jaromila je neústupně plastická, mrazivě komplexní. Cíleně se zmítá v autenticitě, melancholii, sarkasmu, perspektivách i polemice, aby sama sebe zabavila v úskocích do zákoutí dějů, odkazů, boření postav, představ, ideálů nebo filosofií. Jsem opět udiven tou štiplavou autorskou jednoduchostí, která text mnoha vrstev drží. Věřím přesto, že pro nejednoho člověka může jít o náročnou četbu. Je k ní totiž potřeba Kunderu akceptovat, nechat se jím vést, emočně se zainteresovat, chřadnout a prožívat s ním. O to fatálněji a neútěšněji se pak jeví motiv zbytečnosti, v níž Život je jinde začíná, v níž kráčí a s níž končí. Chladná, ale skvělá záležitost, která se, věřím, ještě opakovaně obrátí v mých myšlenkách.
Už v prvotině se naplno projevuje autorův záměr i talent. Bohumil Hrabal vytváří jakousi všednost každodennosti, jednotlivé povídky motá do atmosférických detailů, dojmů, melancholických prostředí a romantizovaně nedokonalých stylů řeči. Půvabné je hlavně Hrabalovo nesnesitelné nutkání hledat absolutní autenticitu, životní i lidskou. Tento nevylepšený obraz reality sám vnímá jako dokonalý a správný. Perlička na dně balancuje na pomezí lyriky a epiky, ač je barvitá i silná, vykreslená se vší důrazností a snahou, nerozbaluje se v několika z povídkách donaha. Čtenář zůstává stát tak trochu v pozadí a jen nezúčastněně přihlíží tomu, co se za kukátkem jeho dveří děje. Rád se budu vracet k Fádnímu odpoledni.
Reportážně pojatá vědecká práce, jejíž nejsilnější stránkou je způsob, jakým si i přes relativně složitě uchopitelné téma dokáže najít cestu ke čtenáři. Šesté vymírání se logicky a srozumitelně přebrodí historií, aby nenásilně alarmovalo o stavu nepěkné potenciální budoucnosti. Dopad aktuálního jednání, které se nás zdánlivě na první pohled netýká, totiž dřív nebo později ohrozí biologickou strukturu planety i nás, ačkoliv to nemusí být aktuálně jasné. Je jednoznačně dobře, že takové dílo vzniklo (a bylo oceněno). A je dobře, že díky čtivému jazyku i stylu může být dostupné také širším masám a neresonuje jen uvnitř akademické obce. Výstražná siréna totiž bzučí čím dál tím hlasitěji.
Autentická kniha, která je z novinářského pohledu velmi zajímavá. Na nic si nehraje, Tomáš Etzler v ní se zápalem vypráví své až absurdní prožitky a zážitky. Určitě baví, i když stejně jako u Kdo ví, kde budu zítra se nemůžu zbavit pocitu, že jsem čekal trochu víc.
Místy vás umí Město schodů chytnout za hlavu a přidusit vás ke stránkám na desítky minut, jindy vlažně pluje 30 stran a používá možná až příliš jednoduché situace a jazyk. Poetika místa s logikou světa ale fungují a urbanisticky dílo vykresluje Bulikov s lehkostí. Pokud se čtenář nenechá odradit první polovinou knihy, což se snadno může stát, nebude litovat. Rozhodně zajímavé uchopení fantasy žánru, neotřelý svět i solidně vykreslené postavy, jejichž činy, motivace a cíle se však dají velmi snadno předpovědět.
Knižní jednohubka. Poměrně dobře popsaný život Tomáše Etzlera formou rozhovoru s Jindřichem Šídlem vypovídá o mnohém. Ne však příliš detailně. Dílo je, zřejmě kvůli cílení na větší procento populace, poměrně jednoduché, čtenář se dozví několik extravagantních výroků, dotkne se několika netradičních a nepopulárních témat, ale tužby zůstanou neuspokojeny. Mám pocit, že mnohé zůstalo (možná cíleně) nevyřčeno. Ale rozhodně i tak zajímavý proud názorů a popis života jednoho z posledních českých tradičních novinářů.
Vážně specifické a dost jedinečné dílo. V některých úsecích se dost těžce čte, někdy je až lehce nepoutavé, nicméně zároveň působí tak jedinečným dojmem, že vše ostatní smete ze stolu. Kvalitní kniha pro úzký okruh čtenářů. Ne každého děj chytne, ne každému se povede dočíst do poslední strany, ale vyplatí se. Za mě kultovní klasika, napsaná sama. Čte se, jako by ji John Irving dal dohromady během jednoho večera, což je vždy obrovské plus. Vše působí nadčasovým dojmem, skvělá kniha.
Absolutně nepředvídatelné, lehce absurdní, ale až nepravděpodobně výjimečně poutavé dílo. Příběh působí minimalisticky, Děj se točí pouze kolem několika postav a míst, vyskytují se v něm četné dějové začátky, ale jen v rámci předem stanového schématu. Samotná originální myšlenka je velmi kvalitní, z čehož příběh po celou dobu těží. Postavy nejsou sáhodlouze popisované, kvalitně je naopak rozepsaná doba, v níž žijí včetně problému s omezenou porodností. Hráči z Titanu si určitě, a to po všech ohledech, zaslouží čtenářovu pozornost.
Žánrově separované dílo, které je příjemným osvěžením pro všechny pozorné Kingovi příznivce i kritiky. Sám autor se v něm stačí utéct od svého stylu a oprostit se sám od sebe. Vyšlo mu to.
RITA HAYWORTHOVÁ A VYKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK - 4/5
Klasika a náramně povedená. Zajímavý děj a i když už v dnešní době téměř neexistuje čtenář, který by nevěděl, jakým směrem se bude novela ubývat, stejně její přečtení potěší. Vězeňská hantýrka, originální prostředí, zajímavý hlavní charakter (Andy Dufresne) včetně rozuzlení a vítězství dobra nad zlem.
NADANÝ ŽÁK - 3/5
Novela, která se z celé knihy nejvíc podobá tradičním Kingovým dílům. Je v podstatě jednoduchá, předvídatelná, ale o to víc děsivá. Autor v ní tradičně protahuje děj, vypsal se z podoby u jednoduchého tématu, které ani přes komplexní snahu nepůsobí komplikovaně. Určitě se nejedná o špatnou povídku, nicméně z celého knihy byla nejméně poutavá a v určitých pasážích se lehce dá ztratit pozornost.
TĚLO - 5/5
Jak už dokázalo přesvědčit IT, Stephen King příběhy prepubertálních mladistvých dokáže vypovědět s obdivuhodnou autentičností. Výborný příběh, který s sebou nese zajímavé poselství. Pochvalu si zaslouží i výborné propojení s vypravěčem spisovatelem, které podtrhuje úžasnou náladu celé imaginární projekce. Těžko něco vytyčit, nebo pohanit. Bezchybná atmosférická novela.
DÝCHACÍ METODA - 4/5
Povídka vyprávějící hned dva hlavní příběhy zároveň. V knize působí spíš jako doplněk, uvolněný závěr, ale autor se během ní nechal nejvíce odnést od svého stylu a to téměř ve všech svých typických rysech. Děj běží, je svižný a zasazení obou dějových linek lze považovat za fantastické. Prostředí je nakonec možná zajímavější než celý příběh, ale to koneckonců ničemu na kvalitě neubírá. Bezpochyby je potřeba docenit hodnotu i v pro Kinga nezvyklém pojetí vyprávění.
Reportáž psanou na oprátce nejde hodnotit. Jde o výjimečnou, syrovou věc, svědectví napsané pod tlakem času s minimem úprav. Vydává ze sebe osamělost, oněmělost života, nepředstavitelnou lidskost. O to smutnější je, že autora režim, v nějž věřil, a doba, s níž by se neztotožňoval, využily. Mezi zdmi pankrácké věznice nešlo o kult hrdiny, politickou agitku do budoucna. Vnímám jeho poselství jako svědectví o lidech, kteří pro sebe byli v jeden moment vším, aby byli druhý den zapomenuti v dějinách. Popis toho, jak marnotratná snaha o destrukci národa přece nemůže vyjít. Chvíli mi bude trvat, než ze sebe setřesu mrazivou strnulost. Z připomenutí toho, čeho se jako lidi dopouštíme a čeho na sobě necháme dopouštět. Reportáž psaná na oprátce je oknem do hrůzy plné naděje a síle hodnot přežívajících život.
Podzimními opary a nejistotou zamlžený soubor povídek. Franz Kafka vypovídá o deprivaci, kýči, pomíjivosti a životním vzdoru, aniž by topil v emocích. Svoji autenticitu tají objektivním subjektivismem, chladným, strojeným až neemočním jazykem, který je ale velmi semknutý i pečlivý. Velké pravdy říká příběhy a situacemi nicotnosti. Je realista, ale jen pro čtenáře, kteří ho nachází v podobném úhlu pohledu na život. Silně ve mně evokuje mladickou nejistotu, všednost výjimečnosti, snahu o pochopení nebo melancholii. Vnímat genialitu textu není kvůli formě lehké, slova trochu stékají pryč, jako kdyby mizely v hospodských hovorech, případně měly být zapomenuty nebo měly zůstat něčím nevyřčeným. Je to věcné, ale současně mlhavé, přesto velmi inteligentní. Proměna je nejvýraznější, ikonická. Bryskně kapitalistická, konceptuálně zvláštní a trvanlivá. Ukrývá v sobě mnoho odkazů, mnoho neexplicitního, ostatně jako celek. Mezi mé oblíbené povídky budou patřit Šaty a Odmítnutí, Ortel i Zpráva pro jistou akademii.
To, co chce Nad Propastí říct, říká rozumně a srozumitelně. Rozsáhlá studie Existenčních rizik přináší některé zajímavé a přehledné výpočty pravděpodobností týkajících se budoucnosti lidstva a řeší otázku, proč bychom se budoucností měli zabývat stejně intenzivně jako současností. Toby Ord se snaží podpořit tezi, že 21. století je stoletím, v němž může dojít k zániku budoucího potenciálu lidstva. A s tím se osobně dokážu ztotožnit. Jde zároveň o umírněné, nijak agresivní dílo, které se snaží přispět k určitému plošnému společenskému posunu. Z vnímání sama sebe jako individua na vnímání sama sebe v kontextu jedné z generací společnosti. Mám obavu, že od něho jsme aktuálně strašně daleko a nezbývá věřit, že tuto hazardní dobu prokličkujeme.
Nikdykde je jako krátká procházka tajuplným přenádherným lesem. Ačkoliv si ji užijete a nadýcháte se svěžího děje, londýnská závrať vám stačit nebude. Rádi byste otevřeli další zavřené dveře spletitého podzemí a viděli víc jeskynních riviér s plovoucími těly. Svět Neila Gaimana tohle nedodá, nechá ve vás trochu finální prázdnoty, i když baví. Plastičnost naopak nechybí skvěle napsaným postavám.