roso.mak komentáře u knih
Skvělá kniha.
O systému, který se snaží seč může. O lidech, kteří se snaží seč můžou. A o tom, jak strašně snadné je v nejtěžší práci na světě se chovat jako p*ča.
Velmi mě bavila postava hlavní hrdinky i komorníka, který mě trochu připomínal Jeffese od Terryho Pratchetta. Bohužel se autorka natolik soustředila na tyto dvě postavy a rozvíjení humoru v jejich činech, že úplně zapomněla budovat detektivní část knihy. Což je u detektivky docela problém.
Přesto se kniha četla pěkně, a protože se nějaké další dobrodružství této dvojice přímo nabízí, možná po ní sáhnu znovu.
Tak nějak jsem čekala víc. Kvalitou se to liší glosa od glosy, většina předkládá jen stížnosti a žádná řešení. Navíc je znát, že jde o soubor textů, které vznikaly samostatně, ne pro knihu, a témata a argumenty se hodně opakují.
Na autorovu jazyku psaní je znát, že je to sociolog, nicméně musím uznat, že typické jazykové vyjádření sociologů, tj. nafrnená idiocie, je zde zkrouhnuta na minimum. Autor dokonce až na vyjímky používá převážně česká slova, což je u sociologa něco.
Nicméně, abych nebyla jen kritická, pokud se chcete utvrdit v tom, jak je společnost v p***, je toto kniha právě pro vás. Je tam opravdu všechno.
Jop. Zase jednou dobrej nářez. Mám ráda hrdiny, kteří se dokážou s lehkostí pohybovat světem, které by pro jiné lidi (ty z vyšších podlaží) byl smrtelný.
Trigger warning: Z uměleckých performací se vám může udělat lehce nevolno. Zvlášť, když se v doslovu dozvíte, že jsou inspirované tím, co se událo v naší krásné čisté realitě.
Milé počtení bez klasického scifi narativu. Žádná extrémní dramata, boje o přežití (i když snadné to samozřejmě také není),nebo boje všeobecně. Jen parta astronautů vědců, kteří s pokorou a nadějí zkoumají život na čtyřech vzdálených planetách.
Na příručku typu Happily after ever docela dobrý.
Celou dobu vám slibuje návod na štěstí, který je tam nakonec na pár stránkách a klidně si dovolím zaspojlovat a shrnout ho do jednoho slova: "Meditujte!"
Objev jak noha.
Ale ty motivační "historky ze života" jsou poměrně zábavné a neříká vyloženě nesmysly, takže vlastně dobrý.
Tohle mě přišlo jako vážně vážně hodně dobrá kniha. Přečteno s chutí od začátku do konce.
Nejen, že viditelně splnila svůj účel, protože mě dokázala smířit se současným uměním, pro které mám většinou slova pohrdání. Ale odhalila strašnou spoustu zajímavých informací o umění vůbec a to nejen o tom současném.
Kniha zdaleka není jenom o tom, proč i rozházená postel může být uměním (a nemá se uklízet), ale také o všech peripetiích, které umění během historie prožívalo a příbězích, které stály za díly která nám připadaly nebo i připadají kontroverzní.
Takže až půjdu příště do galerie a uvidím tam kupu štěrku, nebudu si říkat cosi o nafrněný uměleckých idiotech, ale budu spíš přemýšlet, co tím chtěl autor říct.
No nejsem já blbá? Série se jmenuje Bratrstvo černé dýky, anotace píše, že je to o upírech, v knihovně je to zařazeno do oddělení fantasy a já absolutně ignoruji název Milenec z temnot a hlavně tu obálku jako nějaký jinotaj.
A překvapení nad překvapení, ono se z toho vyklube porno s příběhem. Nicméně hlavní hrdinka není submisivní pipinka a když ignorujete tu neustále proklamovanou mužnost a potenci hlavního hrdiny, není to špatné čtení.
Zase jeden autor, který měl příliš mnoho sebevědomí a příliš mnoho času. Aneb jak sepsat jednoduché myšlenky složitě.
I když oceňuji, že autor se nebál říct nahlas, že Boha vytvořili lidé nikoliv naopak, je vidět, že vzhledem k jeho vzývání vášně a zároveň dehonestace žen, by měl mnohem víc souložit a mnohem méně psát. A vsadím se o všechny vydání jeho knih, že by byl mnohem šťastnější člověk.
První půlka je docela fajn. Svět který autorka vykreslila mě opravdu zaujal, nicméně jakmile se děvče dostane do pekla, je se zábavou konec. Autorka se bohužel v neomezeném světě fantazie příliš rozjela, honí hrdinku od jedné vymyšlenosti k druhé, aniž by se příběh posouval. Nehledě na to, že tam má ohromnou logickou díru. A navíc na konci musí přijít Deus ex machina, aby to všechno zachránil. Škoda, kniha měla vážně potenciál.
Šla jsem do téhle knihy absolutně naslepo s tím, že je to příběh o atomovém vědci, který ve své genialitě byl nepoužitelným otcem. A ze začátku to tak opravdu vypadá. Jenže pak...
...pak to začne byt zatraceně ujeté. Přečíst tuhle knihu, je jak dostat pěstí do žaludku, ale stejne si nemůžete pomoct a musíte číst dal.
Jako člověk z praxe můžu říct, že celá žurnalistická část je dost na hovno. Ne, že by autorka neměla pravdu, co se žánrů týče, ale naráží na českou praxi. Tedy spíše na neexistenci české praxe. Dostat se k psaní opravdové reportáže nebo opravdového interview, je zatracení vzácná věc, glosu jsem neviděla ani nepamatuji, soudničku jsem viděla akorát v novinách z první republiky a v rámci fejetonů je taková konkurence, že mohu popřát tak akorát hodně štěstí. A to, že autorka uvádí jako příklady z praxe "články" z 80.let, ji v tomto jenom usvědčuje.
Každopádně tím krásně utloukla 245 stran, přestože sama říká: "že se přece chceme naučit psát knihy, že?"
Té části o knihách nic moc vytknout nelze, ale na druhou stranu tam nepíše nic, co by člověk sám nevymyslel. Celé je to jen reklama na její agenturu a nakladatelství, které tam několikrát zmiňuje.
No vida. Stroj skončil přesně tak, jak jsem předpokládala, na scénu se vrací Tonda a Dorota a obě postavy se chovají lidsky a ne literárně. Tj. že to, že je někdo někde nechal nemuselo znamenat, že byla lepší možnost.
Jen si tak zpětně říkám, že kdyby Prašina doopravdy existovala, tak, kromě doby druhé světové a komunistů (kdy by bránila pokroku), by se stala velkou turistickou atrakcí a lidi by si platili drahé pobyty mimo dosah mobilů a ponoření do romantiky minulosti. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byly nejdražší nemovitosti Prahy:-)
Zatím nejslabší z knih, přestože opět pobaví. Předem upozorňuji, že je udělaná tak, aby na ni navazovala další kniha, která bude kdoví kdy.
Čtivá a přiměřeně napínavá kniha. Nicméně: zvratu je tam tolik, že nebýt hrdinové literární, tak jsou mrtví asi tak 50x. Jejich nepřátelé mají, zvláště ze začátku knihy, nadpřirozené jasnovidecké schopnosti, jinak si to nedokážu vysvětlit. Samozřejmě nesmí chybět pár silných ženských hrdinek, pár mužských hrdinů a nějaké to zvířátko, které nakonec zázračně přežije. Záporáci tentokrát alespoň nejsou, alespoň někteří, tak nerealisticky bondovsky ďábelští.
Ok, tak tu máme jiné prostředí, jiné hrdiny, i když ti původní se nakonec také objeví. Opět tu máme dva puberťáky, kteří ještě víc než v prvním díle ztrácí velmi drahocenný čas absolutně zbytečnýma kecama a opět několik dalších věcí, které se po, aby to bylo dostatečně drámo. Osnova knihy je vlastně velmi velmi podobná prvnímu dílu. A opět se také nedozvíme, co motivuje vojáky Bei-techu vraždění nevinných.
No, zas tak nadupaný to nebylo.
Hlavní hrdina je ambiciózní pako, který má sotva na brambory, ale odmítá steak, protože pán chce přece lanýže. Ne, že by mu to vycházelo. Přestože autor knihu zasadil do budoucnosti, hlavní hrdina (černoch) stále řeší otrokářského otázku a tahá s sebou klíč od okovů své praprapra prababičky, který jí ukoval nějaký kovář (protože měl 3D scanner a dokázal oskenovat klíčovou dírku, předpokládám).
Jednání hlavního hrdiny i ostatních hrdinů dost často není přirozené, aby vznikaly thrillerove situace, ignorují logiku i fakta.
Srovnání na obálce, že kniha je něco mezi Prvních 100 a Akta illuminae, dává smysl. Akta illuminae jsou napínavé, i když mají své díry prvních 100 stojí za houby. Číst se to dá, ale pověst si to nezaslouží.
Kniha s od jiných historických románů a tím myslím i těch současných, liší tím, že nás zavede do budoucnosti tak vzdálené a v svém systému už tak zavedené, že zde vynechává tradiční prvek všech takovýchto knih. To jest hrdiny nespokojené se systémem. Naději nám nedává ani návštěva rezervace, kde lidé žijí v podmínkách dávno před 20. stoletím. A přestože se připravte na špatný konec, naděje tam přesto je. Možná jednou konec civilizace přijde od těch, kteří přes veškerou genetickou i podmiňovanou výchovu stále přemýšlí příliš.
Výborná, přiměřeně drsná, ale s dobrým koncem. Čte se sama, jen jedno bych ji vytkla. Musi mit samozrejme svoji negativni postavu, jinak by se linka nedala vystavet tak dramaticky. Bohuzel tato postava je velmi snadno odstranitelná, coz dela z hrdinky buď zbabělce, a nebo kazí zážitek z příběhu podle toho ,jak si to vyložíte.