Rozari
komentáře u knih
Lovci mamutů
Eduard Štorch
Syn četl v rámci povinné četby 4. třídy Volání rodu. Byl nadšený.
Půjčila jsem současně domu i Lovce mamutů, ti u nás leželi docela dlouho, minulý týden se mu dostali do rukou a dneska ráno přišel: Napsal ještě něco Eduard Štorch? Mě to děsně baví! :D
Co dodat. Mě to bavilo taky.
Kyselé třešně
Lenka Chalupová
(SPOILER) Příběh mi je blízký lokalitou, kde se odehrává, moje rodina pochází z místa o kus dál.
Pořád jsem doufala a věřila, že to dopadne dobře, když Lota s Helenkou konečně našly milujícího muže a tatínka, že přece jen… a posledních pár kapitol jsem už věděla, že ne, že to bude špatné, pak už mi jen tekly slzy a nemohla jsem je zadržet. Kolik takových tragických příběhů a konců válka i ten její blbý závěr přinesl, kolik podobných samozvaných soudců se porůznu objevovalo a bralo spravedlnost do svých rukou?
Muselo to být opravdu šílené, když si kvůli tomu Petr sáhl na život, ačkoli měl ženu, kterou miloval, a před sebou společný život i s její dcerou a dosud nenarozeným děťátkem. A nejhorší je, že se to celé skutečně stalo.
Velmi vřele doporučuji a těším se na další díl.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Další z těch knih, co nedokážu odložit a mám je přečtené za 2 večery. Krásné, vzalo mě to za srdce. Držela jsem jí palce. Aj jsem si poplakala, ale tak hezky :)
Vrány
Petra Dvořáková
To bylo tak smutný. Hlavní hrdinky Báry mi bylo nesmírně líto, nikdy nepochopím, jak se rodiče (a že takových skutečně je) můžou k vlastním dětem takhle chovat. Přečetla jsem za odpoledne, příběh je opravdu komorní, motivy postav nastíněny nejsou, ale je to vlastně asi jedno. Byla to fikce, a přesto z toho mám depku, protože podobných případů na světě je..
Spasitel
Andy Weir
Tak to byla neskutečná jízda!
Pořád jsem chtěla své zážitky z četby sdílet, ale můj muž si to chce taky přečíst, tak abych nic neprozrazovala, “na ráně” byli naši synové, kterým je teprve 8 a 6 let, ale i je to zaujalo tak, že mě pak bombardovali otázkami, “co dalšího se s tím pozemšťanem stalo?” :-)
Dokonce jsem pak s nimi v návaznosti na téma knihy musela probírat věci jako Hubbleův teleskop a podobně :-D
Fakt pecka!
1984
George Orwell (p)
Tahle kniha na mě čekala dlouho. Nepřečetla jsem ji ani v rámci studií, kdy byla snad i povinnou četbou, ale nenašla jsem k ní cestu. Až teď po 20 letech. A prostě mi přijde husté, jak se naše dnešní realita podobá tomu sci-fi příběhu napsanému před 70 lety. Máme se začít bát?
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
To bylo tak krásné! Včera jsem dočítala dlouho do noci, nemohla jsem ji odložit a ještě dlouho ve mně doznívala, než jsem usnula. Nevycházím z údivu, jak je možné, že mě tato kniha dosud míjela. Asi zakoupím i domů (než ji zakážou). Ještě chci podotknout, že jsem dopředu nevěděla, o čem úplně příběh je.
Velmi doporučuji.
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
Asi nutně potřebuji jet do Řecka.
Hledám superlativy, kterými bych počastovala tuto knihu. Skvělé, skvělé, skvělé!!!
Půjčeno z knihovny, ale pořídím si ji domu a vystavím vedle Šikmého kostela a Vyhnání Gerty Snirch. Všechny tři beletrie, avšak tolik jsem se z nich dozvěděla o naší historii!
Bylo více než zajímavé sledovat osudy chudých řeckých dětí (a následně i jejich rodin), které přišly do poválečného Československa, kdy utíkali před občanskou válkou; museli být dost perplex, když defacto neznali věci jako postel, sprchu a příbor.
A ten celoživotní pocit vykořenění, kdy nepatřili sem a ani do své původní vlasti, někteří už nenašli své rodiče, no muselo to být sakra těžké.
Krásná kniha, moc doporučuji!
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Po Šikmém kostelu od Karin Lednické bylo velmi, velmi zajímavé číst vlastně podobný příběh, ale z “druhé” strany a na druhé straně Moravy.
Jak probíhala válka a poválečné události pohledem německo-české dívky, která se narodila a žila v Brně, ale Němkou se necítila, a po válce se stala nechtěnou cizinkou v rodné zemi (v Rakousku či Německu by byla cizinkou jakbysmet, ale doma je to tak nějak divnější, že); násilný odsun brněnských Němců, kteří měli s válkou či politikou málo co společného, šli všichni, padni komu padni, Homo homini lupus; co se dělo ve vesnicích u hranic s Rakouskem po válce...
Válka byla strašná, ale to, co nastalo po ní, bylo srovnatelně šílené. Pak už to byla čistá msta. Lidi vyháněli své sousedy, zabírali jejich majetky, přicházeli neznámí lidé bůhví odkud a brali si po Němcích, co se namanulo. A jako by to nebylo málo, násilná kolektivizace sedláků v 50. letech a když se odmítli podřídit, našlo se i pak dost vlastních hajzlů, kteří je (a nejen je) dostali do Jáchymova či podobných míst.
Proto to naše pohraničí dneska vypadá, jak vypadá.
K tomu měnová reforma a noviny slavnostně a vážně hlásaly, že se lidem žije lépe a lépe.
“Domov je tam, kde Tě lidé vítají, když vstoupíš.”
“Jak vyhlásil prezident tu amnestii pro ty, kteří za války až do konce pětačtyřicátého měli nějaký vroubek na Němcích...”
“Jsou to svině, ti nahoře, ale odnesou to obyčejní lidi.... Všude je možné, aby se ke korytu dostali grázlové.... A vždycky šlo o majetek. Ať německý nebo český. A bral se, jen podle jiných pravidel.”
Velmi doporučuji. Chybí mi hvězdy navíc.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Už dlouho se mi nestalo, že bych knihu nemohla odložit a odpoutat se od ní. Dnes dočteno, přečetla jsem oba díly jedním dechem.
Tleskám a smekám pomyslný klobouk před paní Lednickou. Výborně zpracováno, velmi poutavě napsáno, příběh je silný, skvěle se to čte.
Jediné, co mi nedělá (dlouhodobě) moc dobře, jsou popisy hrůz v koncentračních a pracovních táborech, pořád nedokážu pochopit, jak se lidé mohli chovat k jiným lidským bytostem tak, jak se chovali a co jim dělali.
Nedočkavě vyhlížím třetí díl.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Hodně, hodně dobré, čtivé. Osudy lidí z hornické oblasti na přelomu 19. a 20. století, velké plus za historická fakta o válce o Těšínsko po 1. světové válce. Navíc příběh z oblasti, která je mému srdci blízká. Ale často jsem u toho brečela, jak těžký a smutný osud dříve lidi měli.
Už louskám druhý díl.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Název knihy znám léta. Ale ve vlastní pubertě jsem ji nečetla, vůbec jsem neměla potřebu o tématu něco takového číst, drogy jsem k životu nikdy nepotřebovala a nikdy jsem ani nepotkala nikoho, kdo by mi je nabídl (ne že by mi to vadilo).
Nějak jsem si na knihu nedávno vzpomněla, zarezervovala v knihovně a během 2 dnů přečetla. Síla. Nějakou dobu jsem však nedokázala vnímat, že to má být odrazující čtení, přišlo mi, že některé věci byly spíš ve smyslu “hej, je to vlastně super, zkuste to taky.
Ale pak jsem se dostala k obrazové/foto části a tam to přišlo. Pokud nic jiného, tak tohle musí potenciální zájemce odradit. Takhle dopadnout snad nechce nikdo. Doufám. Syn má zatím na knihu čas, je mu 10 a ještě věří na Ježíška.
Černý obelisk
Erich Maria Remarque (p)
Můj první a zatím jediný Remarque. Knihu jsem vytáhla z kontejneru na papír (jak může někdo vyhodit knihu?), vydání z roku 1975. Škoda, že Němců po 1. světové válce, kteří měli dost rozumu a reflexe a nenaletěli vábení toho pána s knírkem, nebylo víc. Nebo lépe, asi jich bylo i dost, ale slušní lidé jsou vždycky méně slyšet, bohužel. V tom jsme se nepoučili dosud.
Za mě super. Přečtu si i další Remarqueovy knihy, nechápu, proč jsem se mu doteď vyhýbala!
Vřele doporučuji.
Doktorka z domu Trubačů
Ilona Borská
Neuvěřitelný příběh neuvěřitelné ženy. Inteligentní, cílevědomá, odvážná, silná - takových lidí se rodí velmi, velmi málo. Jsou dnes ještě tací? Člověka může snad jen mrzet, že není-nebyl taky takový...
Na tento román jsem si počkala, název mi byl povědomý už od dětství/puberty, teprve na základě nedávného článku na Seznamu o osudech doktorky Di Lotti jsem běžela do knihovny a knihu jedním dechem přečetla (to by člověk neřekl, kolik knih se u kojení miminka dá přečíst :-)).
Velmi zajímavé mi přišly popisy života v Cařihradu a Bagdádu, muslimský svět se moc nezměnil, ale zdá se, že byl tehdy přece jen o něco tolerantnější (vůči křesťanům, beduínům, ženám..).
Po přečtení knihy mám chuť začít se učit nějaký nový jazyk :-)
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Další emocionálně náročná kniha. Brečela jsem u ní ještě víc než u Vran.
Jako život není peříčko, ale jeden jím proplouvá jakoby nic a na jiného toho naloží tolik.. Štěpán je machr, takového kluka i jen potkat by bylo super.
Doufám, že moji synové nikdy nebudou muset řešit to, co on, přesto bych si přála, aby byli právě takoví. Děkuji za tuto knihu.
Hořící most
John Flanagan
Já to prostě čtu jedním dechem. Původně půjčeno pro syna, ale začetla jsem se hlavně já :-D
Tentokrát otevřený konec, naštěstí mám hned po ruce další díl :))
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Asi jsem knihu četla v nějakém špatném rozpoložení, ale oproti “Haně”, která mě velmi zasáhla, mi nijak výjimečná nepřišla.
Vzhledem k tomu, že vypravěčkou je Anežka, jsem vyprávění o životě její babičky a matky stále považovala za předehru k hlavnímu příběhu, co teprve přijde, nicméně její příběh mi pak nakonec přišel nejslabší.
Uznávám, že je to poctivě napsané, životní osudy žen (a mužů) tří generací procházející celým 20. stoletím jsou zajímavé, nechybí události, které hýbaly historií i maličkosti, které významně změnily vývoj dalších událostí, ale tak nějak jsem z knihy neměla pocit, že by šla do hloubky. Spíš jakoby klouzala po povrchu.
Na okamžik se to změnilo, když se Anežka rozhodla udat svého muže, plus co následovalo.
Příběh pro mě začal být zajímavý v okamžiku, kdy Anežku kontaktovala STB za účelem donášení a pak když měla donášet na vlastního manžela. Čekala jsem proto nějaké velké finále, jenže z toho vlastně nic moc nebylo.
A pak byl najednou rok 1989, pár stránek do konce a rychle honem, ať už to máme za sebou.
Dávám 3,5*.
Cejch
Zdeněk Šmíd
To bylo skvělé! Taky smutné, drásající, ale skvělé!
U někoho jsem tuhle knihu zahlédla, půjčila v knihovně, začetla se. Dva dny skoro v kuse. Nemohla jsem se odtrhnout.
Teď se tady dívám na autora, jo to je tenhle Zdeněk Šmíd! Vždyť jsem četla všechny jeho vodácké knížky, netušila jsem, že napsal i něco takového!
Ten příběh je strhující, život tam plynul víceméně poklidně po generace a podělalo se to s vyhlášením Československa, stačil pak jeden pán s knírkem.
Po válce zas jiní se přičinili; lidé s tím krajem, půdou spjatí byli vyhnáni.
Jak na tom asi byli potomci Čechů a Němek, Němců a Češek, jít, zůstat? Jsem víc Čech, nebo víc Němec?
Na opuštěná místa pak přišly podivné existence bůhví odkud, neměli pouto k domům ani krajině, vybydleli, co mohli, a táhli dál, domy pustly a za 15 let, ano, tak málo stačí, už v kraji po minulém životě nebylo ani památky. A komunisti už to pak jen dorazili, znárodnění, paneláky, JZD…
Jak jinak by vypadalo naše pohraničí, kdyby zůstali? Sama nevím, jak na tuhle část našich dějin nahlížet.
“…bolševik je horší než Němec, Němec zabil, ale pole nevzal…
“Krucifix, tak kdo tu válku vlastně vyhrál?
Velmi vřele doporučuji.
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Tuhle útlou knížku jsem četla několik týdnů, možná až měsíců, těžká četba, těžká, ale zároveň hluboká a krásná. Jedna z těch, ke kterým se budu vracet a jsem ráda, že ji budu mít doma v knihovně. Ten konec jsem teda oplakala…
