Sandik komentáře u knih
Sborník k poctě profesora Miloše Stehlíka obsahuje řadu poměrně přínosných textů jeho bývalých žáků týkajících se především barokního umění na Moravě.
Ve své době naprosto průlomová kniha, která jako první zpracovávala a analyzovala společenské jevy, označované a chápané dnes jako projevy postmoderny.
Kniha, kterou mohu bez rozpaků označit za jednu z mých nejoblíbenějších. Snoubí se v ní přesně ten druh humoru, který mám rád, životní moudrost, inteligence, úcta a laskavost, sebekritický nadhled, schopnost vnímat a naslouchat. Nezbývá, než bezvýhradně doporučit ke čtení!
Kniha představující výběr Peroutkových polemik dobře ukazuje nejen Peroutkovu jasnozřivost, schopnost kritického myšlení, přesnost a úspornost vyjadřování, ale také jeho skvělou práci s jazykem, lehkost s níž psal, odzbrojující humor jímž nadlehčoval vážná témata. Připomíná tím Pavla Eisnera, jakkoli Eisner je jaksi "rozvernější", neboť jeho texty nemají tak výrazného polemického zahrocení.
Nadčasovost a prozíravost Peroutkových textů je téměř odzbrojující. Ten chlap nejen velmi dobře věděl, jaké svinstvo je Komunismus a proč se ho máme obávat, ale navíc dokázal své argumenty i geniálním způsobem zformulovat.
Přečteno po více než třiceti letech, tentokrát se synem.
Nadšení pro tuhle knihu chápu a sdílím. Je ale pravda, že když se člověk nad některými místy v knize zamyslí, kouká z nich to socialistické "formování člověka" dosti okatě. Třeba věty: "Musíme s ním zacházet laskavěji. Provinil se a vytrestalo ho to ažaž. Ale teď toho lituje a uvidíte, že se už bude chovat jaksepatří." a hned na to: "Ano, ano! Popichovat, to není správné. Rozzlobí se a bude vyvádět ještě hůř. Ale když ho politujeme, líp si uvědomí svou vinu a rychle se polepší.", jako by zněly z rozhovoru nějakých komunistických kádrů ohledně nějakého ne zcela uvědomělého mladého soudruha, který se sice provinil, ale svých činů lituje a chce je napravit...
Naštěstí děti nic nevědí o komunistické propagandě či ohavných praktikách padesátých let a Nosovův "socialistický svět" malíčků a malenek jim rozhodně nemůže uškodit, nýbrž naopak, opravdu jim může pomoci si uvědomit, že například posmívat se slabším není správné.
Suma sumárum, Nosov ve své knize stvořil kouzelný idealistický svět, který sice nepochybně zavání snahou děti formovat "v nového, socialistického člověka", ale to formování dětem v téhle podobě rozhodně nemůže uškodit.
Nerozsáhlý text, kterým se Deml vrací k tématu Otokara Březiny. Deml dokládá, že Březinovo dílo je třeba chápat jako dílo mystické. Text se poměrně obtížně čte, protože čtenář pouze nesnadně rozlišuje co je citát z Březiny, co citát ze svatého Augustina a co je Demlova interpretace. Je psán intenzivním, bezprostředním, jakoby horečnatým způsobem. Patrně najednou a bez výraznějších pozdějších korektur. Dobře dokresluje Demlovo rozpoložení v době "štvanice" na něj po vydání "Mého svědectví o Otokaru Březinovi".
Tohle je spíše jen takový relativně stručný přehled pro laiky, nic hlubokého nebo převratného, ale stejně je to skvěle napsáno. Celkový dojem: 95% Z hlediska celého Gombrichova díla je to ovšem i tak to nejméně zajímavé ;o)
Kniha si klade za cíl cosi velmi užitečného, totiž zprostředkovat mnohovrstevnaté dílo a myšlenky E. H. Gombicha českému čtenáři. Ten z jeho díla většinou zná pouze (byť výborný) "Příběh umění" ale právě tím žel jeho znalost končí. To je, vzhledem k tomu že Gombricha lze zcela suverénně zařadit mezi nejvýznamnější světové historiky umění, dosti málo. Přesně to ovšem také odpovídá faktu, že kromě knihy "Umění a Iluze", která vyšla kdysi dávno v osmdesátých letech a ještě v dosti malém (na tehdejší dobu ovšem) nákladu, u nás z Gombichových teoretických děl nic dalšího nevyšlo.
Právě tuhle mezeru se Mikšova kniha snaží vyplnit. Činí to v podstatě převyprávěním jeho hlavních myšlenek, což je ovšem dvojsečné. Kniha se sice dobře čte, je přehledná a čtenáři sděluje mnoho podstatných myšlenek a postřehů, ovšem celé je to trochu jako bychom olizovali zmrzlinový pohár přes sklo. Autor neuvádí kde tu či onu myšlenku Gombrich napsal, nezabývá se dynamikou jeho badatelských postojů, čtenáři zcela unikají jemné nuance jednotlivých knih a v neposlední řadě i jejich, vzhledem ke Gombrichovu obrovskému vyprávěcímu talentu, nikterak nezanedbatelná spisovatelská, literární hodnota.
Mezi slepými je prý jednooký králem. Buďme rádi za Mikšův počin, ovšem vydat místo něj přímo překlad některé Gombrichovy knihy by bylo stokrát užitečnější...
Příběh, ve kterém je až hmatatelně cítit prožitá zkušenost. 90%
Nesmírně zajímavě a čtivě napsaná kniha má jedinou vadu, nejde o autentický text nýbrž o podvrh, svého druhu. Autor jej původně vydal zcela bez jakékoli informace o tom, že se jedná o román. A to navíc román velmi nevěrný. Loomův obraz o Rembrandtovi nesedí téměř v ničem. Skoro se zdá, že se zde autor o pokřivení historických fakt snažil vědomě. Proč? Těžko říct. Ssi to jak se dneska často říká "tak cítil"...
Neuvěřitelné zklamání. Profesor biologie na žebříku je výborem z Jirotkových novinových esejů z padesátých let a je to tedy čistá komunistická agitka, nejen morálně a fakticky odporná, ale navíc většinou ani vtipná. Pokud nejste naprostý masochista, literární historik nebo někdo s podobnými badatelskými zájmy, v žádném případě nečíst!!!
Pozoruhodné a velmi fundovaně zpracované téma kalí až nečekaně slabá literární stránka věci. U historické práce to je sice vedlejší problém, ovšem stylistická neobratnost textu jeho čtení dosti zásadně ztěžuje. Přitom by patrně stačila pečlivější či spíše důslednější a důraznější jazyková korektura...
Rozhodně nejčtivější část Casanovova literárního díla.
Upřímně řečeno, místy je dosti okaté, že si autor poněkud vymýšlí. Některé jiné momenty jsou ale zachyceny pozoruhodně přesvědčivě. V celku jde o docela zajímavý obraz Evropy v době počínajícího osvícenství.
Některé příběhy slabší, jiné velmi zajímavé. Rozhodně nejpozoruhodnější je ovšem ten, který se týká Plukovníka Redla. Skoro by se chtělo říci, že to je hotový námět nějakého filmu. Ten který je o Redlovi natočen, byť z filmového hlediska výborně, nepočítám protože je naprosto pokřiveným obrazem Kischem zachyceného příběhu. Celkový dojem: 70%
Při vší úctě k Wildeovi (pokud to tedy je Wilde), tohle vážně není můj šálek kávy...
Neuvěřitelně silná výpověď o vlastním otci. Neuhýbá před nepříjemnými otázkami, nelakuje na růžovo. Za mě rozhodných 100%
Hru jsem slyšel v rozhlasové dramatizaci a bylo to tedy velmi slušné psycho. Téměř bezvýchodné...
Číst Kroniku Pickwickova klubu může být místy dosti složité vzhledem k neznalosti tehdejších anglických reálií. Dnešní a navíc český čtenář už nemusí úplně tušit, co myslí autor vážně a z čeho si naopak střílí. Proto je vhodné číst vydání opatřené komentářem či vysvětlivkami. Ještě speciálnější variantou je ovšem čtení knihy ve více než 110 let starém Ščerbinského překladu, v němž kniha vyšla na konci 19. století u J. Otta. Daný překlad už totiž zastaral zcela spolehlivě. Celkový dojem s ohledem na archaický překlad: 70%
Doyleovy delší texty žel někdy trpí mnohomluvností. To by samo o sobě ještě nemuselo příliš vadit. Problém je, že popisované reálie jednoduše nejsou moc zajímavé a text je plný nikoli překvapivých situací nýbrž nezajímavých dobových klišé... Hodnocení jednotlivých, v knize obsažených děl: Znamení čtyř *****, Údolí bázně ****, Studie v Šarlatové ****