Sandy007 komentáře u knih
Sleduji kuchařské a pekařské show a ráda čtu anglické detektivky. Tahle kniha pro mě však byla zklamáním, celý příběh na mě působil trošku amatérsky a přirovnání ke knize A. Christie je pro tuto slavnou detektivku urážkou. Až do poloviny jsem měla pocit, že se tam nic neděje, dokonce jsem stihla do druhého dne zapomenout, že se vlastně něco stalo už v prologu. Druhou polovinu už jsem četla jen proto, abych se rychle dozvěděla, jak to dopadne a měla to za sebou. Celý dojem pak ještě zhoršil poměrně nekvalitní český překlad.
Kniha skvěle doplňuje mou vášeň pro jídlo a fascinaci podivnými / pochybnými fenomény minulého režimu. Jen mě opravdu mrzí, že je z textu patrné, že neprošel (nebo prošel, ale velmi povrchně) jazykovou korekturou či redakcí, i přesto, že je jazyková korekce v knize uvedena.
Fulghum je moje srdcovka, ale tohle na mě působilo trochu vyčpěle a nuceně. Chyběla tomu dřívější lehkost. Dočetla jsem to včera a nepamatuju si z toho vlastně nic. Jen že se v jednotlivých esejích/povídkách hodně opakovalo to samé dokola a že některé působily spíš jako wikipedie.
Detektivky ze staré školy jsou moje vášeň už od dětství/dospívání, ale nemám příliš potřebu psát komentáře. Tady mi to ale nedá, protože zrovna kvality tohoto Poirotova příběhu (kromě toho, že má i lepší případy) jsou výrazně sníženy velmi špatným překladem. Nemusela jsem ani srovnávat s originálem, abych poznala, že obsahuje poměrně zásadní chyby. Překvapuje mě, že to tady přede mnou reflektuje jen jeden komentář ze všech.
Nejsem si jistá, že je to kniha na 5*. Na vlastním příběhu mi nepřišlo nic až tak výjimečného, ale líbil se mi způsob vyprávění, postavy byly sympatické, líbilo se mi střídání s krátkými kapitolami psanými z jiného pohledu. A strašně moc se mi líbí obálka, ta kniha je opravdu krásná a za to jí patří i ta poslední hvězda.
Tak já nevím. Knih se Smrtí v hlavní roli je poměrně dost, ovšem tahle se snaží o humornější přístup s nadsázkou. No. Nesmála jsem se, ani nedojímala, bylo mi to tak nějak jedno. Navíc postavy nejsou moc uvěřitelné a chovají se, jak kdyby jim bylo minimálně o dvacet let méně a měla jsem pocit, že téměř všechny rozhovory se neustále opakují. Jsem zklamaná, anotace zní lépe než pak samotný děj. Ale aspoň ta kniha hezky vypadá.
Ach, to bylo tak hloupé a plné nesympatických postav a laciných klišé.
Ani jednou za těch 690 stránek jsem neměla pocit, že se nudím nebo že mě to nebaví. Naopak. Příběh byl skvěle vystavený skrze deníky, dopisy, záznamy a doplněný takovou až laskavou, trošku skrytou ironií, kterou na tom oceňuji asi nejvíce. Samo o sobě se to rozhodně nebere smrtelně vážně, takže i při čtení je třeba na tuhle hru přistoupit.
Když já nevím, čekala jsem víc? Čekala.
Ani jedna postava mi nebyla úplně sympatická, a tím pádem se mě jejich osudy tolik nedotýkaly. Ke konci mi to už přišlo docela zdlouhavé, přála jsem si, ať už to skončí. Taky mi přišlo, že je tam spousta dějových linek, osudů a zvratů, které jsou vlastně úplně nepodstatné, a řekla bych, že už si jich ani polovinu nepamatuji. A ať nad tím přemýšlím, jak chci, nedokážu se dobrat toho, jaký smysl měla linka s hráčem počítačových her. Pro hlavní děj žádný. Možná nějaké zamyšlení a poučení ze závislosti na hrách.
Prostě a jednoduše, kniha byla až moc přesycená, podle mě zbytečně.
A bylo by lepší, kdyby se i v češtině jmenovala Nix.
Tahle kniha je jako život. Přátelství, nenávist, láska, bratrství, odloučení, šachy, vtipy, smrt, knihy, alkohol, slzy, optimismus, vyrovnanost, fotografie, mladí, moudrost, vzpomínky a hlavně smíření. Smíření se sebou i ostatními, smíření s vlastním osudem, smíření s životem.
Pro mě už to nebylo ono. Jen se dokola opakuje to, co už vím, opakují se i básně. Sobecká láska se mi nelíbila. Měl zůstat jen první díl a čistá láska k Ségolene.
Na doporučení jsem si poslechla skvělou rozhlasovou hru v režii Jiřího Horčičky, dvě a půl hodiny na jeden zátah, nemohla jsem se odtrhnout. A to nejsem z doby, kdy se rozhlasové hry poslouchaly běžně. Narodila jsem se dávno po tom, co tuhle hru nahráli, ale i já cítím tu noblesu, důstojnost a poctivost, která ze hry dýchá. Plus napětí, které je přítomno od začátku do konce, a protože znám některé Haileyho knihy, je mi jasné, že kniha má úplně stejnou atmosféru.
I když jsem už dospělá, stejně nepřestanu mít ráda pohádky a nikdy na ně nepřestanu věřit.
Tenhle díl mě nebavil, i přesto, že aristokratku mám hodně ráda. Nemůžu říct, že bych se občas nezasmála, ale absolutně mě nezajímalo, jak se stalo, že na Kostce vypukla vlna zločinnosti. Chtěla jsem vědět, jak to bude dál s Marií, Maxem, Matkou, Otcem a ostatními, což jsem se vlastně vůbec nedozvěděla.
Já si na rozdíl od velké části čtenářů tady nemyslím, že by tahle knížka měla být zařazena v seznamu povinné četby. Mám pro to několik argumentů. Do povinné četby nepatří společenské a politické eseje, patří tam romány, dramata a poezie. K povinné četbě má devadesát procent populace odpor, čtou z donucení a i kvalitní knihy pak mají už napořád stigma povinnosti. A mohla bych pokračovat. Nic to ale nemění na tom, že Opuštěná společnost je výborná a zároveň trochu děsivá kniha. Neměla by se číst bez notné dávky kritického myšlení a hlavně, bez vlastního rozhodnutí. Na druhou stranu si myslím, že generace, která se narodila v době, kdy se u nás po revoluci budovala demokracie, a do níž sama patřím, by si tuhle knihu měla chtít přečíst. Z jednoho prostého důvodu. Měli bychom se poučit z nedávné historie, protože my tady budeme ještě několik desítek let žít, pracovat a vychovávat děti.
Kniha je čtivá, je napínavá a je to více než důstojná pocta siru Doylovi a geniálnímu Sherlocku Holmesovi.
Vůbec mě to nebavilo. Musela jsem se hodně nutit k tomu abych to dočetla. Chtěla jsem to znechuceně odložit ještě před polovinou, ale kvůli výzvě jsem to dočetla do konce. Ale byl to ztracený čas.
Strašně mi to místy připomínalo styl psaní Milana Kundery, ale jeho knihy jsou přece jen trochu jiný level. Nechci snižovat kvalitu Skleněného pokoje, je to velmi čtivý příběh, ale třeba konec je nesmírně předvídatelný. Nevěřím až v takové náhody.
Z některých kapitol mě mrazilo proto, že to, co popisují se děje, a děje se to u nás. Z jiných mi běhal mráz po zádech z toho, že se mi autor snaží něco vnutit apelativním imperativem a omezuje mé vlastní kritické myšlení.
Ze začátku jsem byla nadšená, je to šílené, vtipné a neotřelé. Nicméně druhá polovina mě trochu zklamala, myslím, že se příběh mohl ubírat jiným směrem. I přesto je to ale mezi současnými všudypřítomnými psychologickými thrillery něco jiného a Lucifer je docela sympaťák.