Satyrka komentáře u knih

Tohle mě tedy bavilo.
Jako vždy jsem čekala něco jiného, po knize jsem sáhla spíš z důvodu, že jsem myslela, že půjde o to, ukázat, že mít dítě je nejlepší volba a nejede přes to vlak, tak to prostě je, nic jiného není přípustné. Říkala jsem si, že to mě osobně aspoň třeba pomůže nebo otevře oči. Ale o tom kniha vůbec není. A já jsem nakonec ráda, protože to díky tomu bylo takové jiné.
Kniha je taková oddechová, vtipná svým vlastním humorem, ale mně se ten humor i docela líbil, bavil mě. Čte se sama, opravdu jsem se nenudila, děj ubíhal. Z knihy mám zvláštní pocit. Přemýšlela jsem, z čeho. A pak jsem došla k tomu, že díky postavám. Bailey a Veronica mi zvláštně přirostly k srdci, oblíbila jsem si je a díky tomu pro mě příběh dostal větší grády. Já se v hodnocení knih vlastně řídím svými pocity, které mám po přečtení. A z téhle knihy mám prostě velmi dobrý pocit.
POZOR SPOILER:
Nějak jsem pořád čekala, že Veronica ten potrat vzdá a v tom bude nějaké poselství. Takže se mi dost líbilo, že potrat podstoupila a v tom poselství bylo také. Pro některé je tohle určitě velmi kontroverzní téma. Já ale mezi tyhle lidi nepatřím.

10.12.2024

Knihu mám doma už dlouho a poslední měsíc jsem ji pořád brala do ruky až na ni nakonec řada přišla.
Ze začátku jsem byla zmatená a musela se občas vracet trochu zpátky, protože jsem měla chaos v postavách - jaký je nebo není mezi nimi příbuzenský vztah. Pak ale stačilo dávat trochu víc pozor - soustředit se, a brzy jsem pochopila a udělala si v tom v hlavě pořádek. (Byla jsem zmatená i věkem Sáry, asi protože začala deník větou: "Bylo mi devět, když..." A začala vyprávět o tom, co se jí v tom věku stalo, takže můj mozek si prostě řekl, že teď je to malá holčička...)
Co se týče příběhu, když si ho přehraju zpětně, je velmi propracovaný, nápaditý a čtivý. Spíš než jako horor bych ho označila jako "mysteriózní". Myšlenka a nápad jsou skvělé. Autorka si s tím opravdu dala práci. Každá postava má svůj důvod a líbí se mi, jak a kam je jejich příběh dovede. Postupně se dozvídáme víc a zkrátka to není kniha jen na postrašení, ale má hlubší smysl.
Závěr mě překvapil, protože jsem dočetla větu, hladově jsem skočila na další kapitolu a... ona to nebyla kapitola, ale poděkování... Jasně, asi se dá lehce domyslet, jak to vše pokračovalo a skončilo, ale i tak... Chyběla větší třešnička, větší zakončení.
Kniha je tedy výborná, ale na plný počet to u mě není. K tomu potřebuju víc, ale vlastně nedokážu říct, co přesně tomu chybělo, čtenář prostě už sám v sobě pozná, kdy je u něho kniha na 5 hvězd a kdy ne. Ještě dodám, že u mě je to něco mezi 3-4, ale ne 3,5... Tři mi přijde málo, tři a půl taky, ale čtyři zase moc. V hodnocení knih se řídím hlavně pocity a moje pocity tentokrát nejsou úplně jednoznačné.
Poznámka obsahující SPOILER:
Mně osobně se moc líbí příběhy s takovými ponaučeními, připomenutími: Všichni bychom chtěli zpět naše milované osoby, ale je to prostě něco, co nejde. Aspoň ne tak, jak bychom si to přáli. Moc se mi líbí, že se tohle poselství v příbězích dodržuje. Že je to takové nepsané pravidlo. Nelze oživit mrtvé bez následků.

2 06.12.2024

Taková young adult dystopická trilogie. Jak vir ničí náš svět - nebo spíš jak postupně snižuje hustotu zalidnění a počet obyvatel Země, je v knize popsáno pomalu, krůček za krůčkem. Ve většině jiných knih takového žánru se na to jde rychleji - něco se stalo a teď to vypadá takto - a přeskočí se nějaké části. Tady v této knize to nehrozí. Tady opravdu postupně čteme, jak jde vše "do kytek".
Na jednu stranu se mi líbilo, že byl děj takový klidnější, myšleno tak, že tu nebylo vše tak vyhrocené a kruté, i když samozřejmě dost kruté je jen to, jak postupně postavy přichází o své blízké. To je určitě to nejhorší na všech koncích světa. V téhle knize je na to kladen větší důraz než obvykle čtu. U ostatních knih tohoto typu třeba víme, že postava přišla o blízké někdy někde v minulosti, jenže v této knize Kaelyn o blízké přichází postupně s námi, a tak víc můžeme být u toho prvotního pocitu žalu a smutku.
Na druhou stranu tomu ale trochu větší drama chybělo. Aspoň mně. Sice jsem spíš člověk , co je za to klidnější a jsem ráda, když jsou oblíbené (dobře, možná i ty méně oblíbené nebo velmi vedlejší) postavy v bezpečí, ale něco knize chybělo. Nějaká šťáva.
Závěr se mi líbil, hlavně ta část, že se nikdy nemáme vzdávat a každý může být užitečný, i když dělá třeba jen zdánlivě malé nebo nepodstatné činnosti.

PS: Prosím, spisovatelé, nemůžete popis postavy hodit hned na začátek? Já si postavu celou dobu nějak představuji a pak průběhem knihy zjišťuji, že vypadá nakonec úplně jinak, než jaká je má představa. To prostě nemám ráda a trochu mi to komplikuje celý zážitek ze čtení...

30.11.2024

23. AUDIOKNIHA
Protože se mi moc líbila audiokniha Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení, musela jsem zkusit i Marka Dvořáka - Mezi nebem a pacientem. A musím napsat, že tohle byla asi ještě větší pecka. Kapitolu o první pomoci jsem si poslechla třikrát - dvakrát sama, a potřetí jsem ji pustila manželovi v autě. Tenhle komentář píšu po týdnu po poslechu a můžu napsat, že o první kapitole i o celé knize vypravím, kudy chodím, všude a všem.
Rozhodně tedy knihu naprosto všem doporučuji!
Dozvíte se hodně moc užitečných až doslova životně důležitých rad a poslechnete si hodně příběhů. Ty jsou dojemné, takže vám ukápne i slza, radostné, třeba díky tomu, jak dopadly, smutné, ale stále se z nich jde poučit, a zároveň jsou i příběhy , kde zakroutíte hlavami nad pár ignoranty. Zkrátka je to celé o životě, jaký je, očima člověka - doktora, který se se smrtí a životem setkává pravidelně.
Jeho humor i myšlení mi moc sedlo. Velký klobouk dolů nad lidmi jako je Marek Dvořák, neskutečné, co jeden člověk může dokázat... Neskutečný obdiv!
Takže přečtěte si, já hltala každou "stránku" a těšila se na každou chvíli s knihou!

5 30.11.2024

Tahle kniha nikdy nebyla na mém seznamu přání, narazila jsem na ni, když jsem kupovala jinou knihu a prodejce měl v nabídce i tuhle. A mně se zalíbila anotace, tak jsem ji vzala taky.
A rozhodně nelituji. Čekala jsem něco úplně jiného - už jen protože jsem zapomněla co vůbec v anotaci stálo, a ta obálka mi vůbec neřekla, co se bude dít. Spíš jsem čekala geniální nadpřirozeně nadané dítě žijící jako pokusný králík nebo tak něco. Nevím proč, anotace dost poví, že půjde o svět s něčím, jakou jsou zombíci. (A opět tu slovo zombie zazní asi jen dvakrát)
Na začátku jsem vůbec nevěděla, o co jde, kde se nacházíme a proč je s dětmi zacházeno tak hrozně. A ta nevědomost a zvědavost mě hnala číst dál. Jen mě velmi mrzí, že teď na čtení nemám tolik času, kolik bych chtěla, takže jsem knihu nemohla číst pořád. Ale pokaždé jsem se na ni těšila. A čím dál jsem byla, tím jsem se těšila víc. Last of us jsem nehrála a ze seriálu jsem viděla asi dva díly a stejně mi ho kniha připomněla.
Přestože je to psané er formou, každá postava má svůj typický pohled. Doktorka je velmi odborná a já většinou spíš hádala, co vykládá, ale částečně jsem něco i chápala. Parks je prostě drsný chlap a Melanie malá holčička. Ne obyčejná.
Konec a nalezení... léku... na nákazu, řešení nákazy, jsem nečekala. Za mě skvělý! Velmi povedená a originální kniha. Rozhodně doporučuji pro všechny milovníky tohoto žánru.

1 16.11.2024

Poslední dobou mě baví knihy z 19. a 20. století, takže když jsem si vybírala další knihu ke čtení, padl mi zrak na Ztraceni. Však ona se přece odehrává v roce 1917!
Kniha je poněkud širší a tak jsem se trochu bála, aby nebyla zbytečně rozvleklá. Po první kapitole jsem si pohrávala s myšlenkou, že knihu odložím, protože na horor vlastně nemám náladu, říkala jsem si, o čem tak může být, že mě beztak bude nudit, ale naštěstí jsem knihu neodložila.
Od dalších kapitol mě totiž vtáhla. Kapitoly jsou krátké a končí tak, že chcete pokračovat dál. Kniha je velmi čtivá a doba, postavy, sídlo, to je přesně to, co mě poslední dobou baví číst nejvíce. Navíc příběh není jen duchařina. Není to jednohubkový horor, co vás na chvíli zabaví, jako jsou pro mě knihy o Domech od Darcy Coates. Za mě je to velmi propracovaný příběh, který vypráví i něco málo o válce, jak je strašná, co za sebou zanechává, o tragédiích, žalu, se kterým se musí postavy vyrovnat, také o mužích a ženách v té době, o nadpřirozenu, ale také záhadě, tajemství a lžích. Kniha je sice delší, ale já si užívala opravdu každou kapitolu, každá mě bavila a rozhodně to nebyla "omáčka okolo", nic bych nevynechala. Promyšlený a spletitý příběh se sice dá napsat i na méně stránkách, ale já jsem se do příběhu "zažrala" a jsem ráda, že jsem se nemusela ihned loučit, že jsem si to celé mohla vychutnat. Že v domě straší a že bude potřeba vyřešit proč, mi bylo jasné. Taky že příběh byl v podstatě rozdělen do dvou částí. Nejdřív musíme společně se Stellou objevit, že se v domě něco děje a uvěřit tomu. A potom můžeme začít zjišťovat, proč tomu tak je, a odhalit, co se kdysi doopravdy stalo. Něco jsem věděla dřív než Stella, ale to příběh neshazovalo.
Za mě výborná kniha, pro mě určitě lepší než zatím přečtené již zmíněné Strašidelné domy, kniha, která toho obsahuje víc než jen děs, přesně podle mého momentálního gusta. Takové příběhy mám opravdu velmi ráda.
PS: Mou nejoblíbenější postavou se jednoznačně stala Annie. Ani nevím proč, ale měla mé sympatie už na začátku.
Poznámky obsahující spoilery:
Co mi trochu vadilo bylo, jak každé odhalení sester bylo odhaleno i ostatním, přestože to odmítali přijímat. Ale chápu, že bez toho by se děj odvíjel jinak.
Jak to bylo s novorozenci mi došlo dřív než Stelle. Takže když volal Tristan Stelle se zjištěním, tolik mě to nešokovalo, protože jsem to čekala.
Voják, kterého Stella vídala s Annie, tam mi bylo snad už od začátku jasné, že to bude tak, jak to nakonec opravdu bylo. Že to byl ale milý kuchařky, to bych nikdy neodhadla.

03.11.2024

Tenhle rok (a určitě i následující) se snažím číst více české autory. Byla jsem převážně zklamaná nebo ne úplně nadšená. Pak přišla na řadu série Naslouchač a tu jsem si neskutečně zamilovala. Knihu Fialová jsem měla v hledáčku už delší dobu. A musím říct, že jsem ráda, že tohle není další kniha od české autorky, co mě vyloženě zklamala.
Kniha mi zprvu připomněla skvělý seriál The 100. Rozhodně mě na začátku zaujala a mě zajímalo, co se bude dít. Jak se postavy časem propojí, potkají. O co půjde, jaký bude příběh. Přiznám se, že jsem se až do setkání hlavních postav rozhodovala, jaký pohled mě vlastně baví víc. Viktorie nebo Asa? Hodně se to střídalo - začetla jsem se do vyprávění Viktorie a najednou mě autorka odmrštila k Ase. Každopádně mě nechápejte špatně, já mám ráda, když je příběh vyprávěn z pohledu dvou i více postav, takže mi to sedlo. Když se ale obě hlavní postavy dostaly do města a začala taková spíš vztahová stránka věci a Aréna, Aréna, Aréna, nějak jsem se zasekla a nepostupovala jsem ve čtení nějak rychle dál. Opět to se mnou bylo jako na houpačce. V jednu chvíli jsem do životů postav byla začtená a začínala jsem si je zamilovávat, jenže potom jsem se zase chvílemi nudila. Některá odhalení jsem tušila, některá ne, a musím říct, že knihu mi to okořenilo. Závěr už mě nepustil a konec trochu překvapil. A naštval. (SPOILER: Velký boj, hlavně psychický, Asa a Viktorie jsou hrdinky a pak si přijede "nějaká ženská" když je po všem a rozhodne o všem? Hlavně nadiktuje Viktorii a Ase jak má pokračovat, nebo spíš skončit, jejich vztah? Bleh. Jako jo, částečně to chápu, ale pokud je jejich otisk takový, že při odloučení cítí propast, tak bych se asi jen tak nevzdala své "druhé polovičky"...KONEC SPOILERU)
Když to shrnu, kniha byla zajímavá, autorka mě mile překvapila, postavy taky super, ale celému tomu příběhu, tomu vyprávění, chyběla šťáva. Mně prostě něco chybělo, špetka něčeho, co to celé vyzvedne na vyšší úroveň. Proto nevím, zda dát 3/5 nebo 4/5. Když to budu brát podle toho, jak jsem se bavila, spíš se přikláním k 3/5. Celé mi to prostě přišlo takové trochu... zdrženlivé? Trošku jak slohová práce? Nevím. Každopádně jako vždy - v žádném případě tím autorku nechci srazit nebo urazit, ona narozdíl ode mě svou knihu vydala, a je povedená, má nápad a pokračování bych si přečetla. Odradit od knihy také nechci. Opět jako vždy - takhle to cítím JÁ.
PS: Jo a Manu. Mám pocit, že to zmíněno nebylo, a jestli ano, nebývám tak nevšímavá, takže jsem ho celou dobu měla za týpka kolem čtyřiceti let, s hnědými vlasy, přívětivým obličejem a strništěm... Když jsem zjistila, jak doopravdy vypadá, už jsem si ho jako čtyřicetiletého nepředstavovala, ale bylo to, jako bych četla o postavě navíc... Achjo já...

1 25.10.2024

22. AUDIOKNIHA
Tahle kniha na Audiotéce nebyla zdarma v rámci klubu. Ani jsem žádné audioknihy neplánovala kupovat. Ale ze zvědavosti jsem zkusila ukázku zdarma. A ukázka mě tak vtáhla, že nebylo o čem. Okamžitě jsem knihu koupila. A opravdu nelituji. A to jsem neměla vysoká očekávání, nečekala jsem, že mě kniha tak vtáhne.
Opravdu výborná kniha, anotace nelže, dozvíte se mnohé, nejen zajímavé historky, ale také užitečné informace, dozvíte se víc a taky pravdivě o práci kriminalisty. Otázky jsou zajímavé a ještě zajímavější jsou odpovědi a vyprávění pana Mareše. Nemohla jsem přestat poslouchat. Já jsem neviděla ani jeden ze zmíněných seriálů, i když jsem o nich měla nějaké povědomí, takže pro mě byl celý rozhovor něco nového.
Ráda čtu krimi, ráda poslouchám podcasty o zločinu, takže doporučuji lidem, které tohle taky baví a zajímá, ale zároveň doporučuji i všem ostatním. Tohle je něco jiného než detektivky nebo vyprávění krimi příběhů, pro mě je to ještě trochu výš. Takže jasný plný počet hvězdiček!
Ráda si někdy v budoucnu knihu pořídím i fyzicky, opravdu ji nemám, co vytknout.
Momentálně mám rozečtenou další knihu od autora, tentokrát o lékaři letecké záchranky a opět jsem velmi nadšená (a často dojatá nebo smutná). Rozhodně si přečtu i další knihy z této série!

8 19.10.2024

Od téhle knihy jsem mnoho nečekala, tušila jsem jen nějaký náznak detektivky, a o to víc mě překvapilo, jak skvěle se četla a jak neskutečně mě bavila. Zvlášť, když se ukázalo, že to detektivka spíš není, a že to vlastně není žádný můj preferovaný žánr, že je to prostě román o jedné urozené rodině, která je dosti nesnesitelná a povýšená, zasazený ve dvacátém století, kde zrovna řádí něco jako covid. A že se autorka inspirovala covidem je jasné i kdybych si nepřečetla poděkování. Nejen tím, jak rodina nemoc zlehčovala, zprávy zase nebyly skoro o ničem jiném, a jak se nedala sehnat mouka, protože se jí všichni snažili zásobit...
Absurdní a úsměvné situace, propletené vztahy a plno, plno tajemství. Mě to fakt bavilo a nedokázala jsem se od knihy odtrhnout. Opět ukázka toho, že to, co máme není samozřejmostí a měli bychom si toho vážit, a pozorovat, dá se říct úpadek, rodiny se šlechtickými tituly, je prostě zajímavé. Postupně snižovat své nároky je těžké, ale když si čtěte, jaké nároky musela snižovat tahle rodina... tak se mnohdy fakt pobavíte. Zároveň zajímavá ukázka toho, že být nevšímavý vůči nejen své rodině, jde bezpečně i bez závislosti na mobilech.
Rozkrývání záhad, tajemství a pletich jsem si užívala a konec se mi moc líbil, i když mě zároveň rozesmutnilo, že je konec. (Kniha, co chci dočíst, ale nechci...) Hlavně mě hodně překvapil doslov, kde se dozvíte, jak celá rodina nakonec dopadla.
(Možný SPOILER: Hlavně mi za celou dobu vůbec nedošlo to s Angusem a Hughem... Zrovna mně... Nečekala jsem to.)
Zkrátka za mě velmi povedená kniha, a ráda bych si zase někdy podobnou přečetla.
PS: A Loch Down - Lockdown... Hm...

2 12.10.2024

Poslední dobou jsem si docela oblíbila knihy, jejichž příběh se odehrává v devatenáctém století. Proto jsem konečně sáhla po této knize, kterou mám doma už nějakou dobu.
Celá kniha mě bavila, přestože tempo je poklidné a celé je to takové, asi můžu napsat zdlouhavé, ale ne ve špatném smyslu. Na začátku jsem byla trochu netrpělivá, že Beatrice musí vše v duchu nejdřív řádně a dlouze okomentovat než scéna pokračuje, ale pak jsem si nejenže zvykla, ale celý ten styl mě začal bavit. Popis postav a jejich chování je takový ironický, postavy jsou většinou nesnesitelné, ale cílem je se nad tím pobavit, autorka se nesnaží ve vás probudit nenávist, spíš to celé pojmula humorně a s nadsázkou. Navíc vyjadřování a celková etiketa k té době patří a mně to mnohdy připomnělo mé oblíbené hry psané přímo v té době. Každopádně je zajímavé, jak kdysi všechno bylo tak úzce obehnáno pravidly společenského chování a co vše bylo nepřípustné a co naopak bylo žádoucí.
Beatrice jsem si oblíbila a slovní souboje mezí ní a vévodou si musí užívat snad každý čtenář.
Kdo je vrahem mě napadlo, ale nijak zvlášť jsem se nesnažila hádat a užívala si, jak se to celé vyřeší. Kdo většinou bývá vrahem už nějak tuším a vím, bývá to někdo, na koho není zaměřena velká pozornost, ale stále o té postavě něco víme, aby nás to mohlo při nejmenším překvapit. Jestli to tak bylo i tady, to si přečtěte sami.
Knihu jsem se snažila rychle dočíst a teď mi je to docela i líto. Další díl mě určitě zajímá, ale nepořídila jsem si ho, takže někdy v budoucnu. Rozhodně budu pokračovat ve čtení takových knih, které se odehrávají v historii. Je to velmi zajímavé, jen jsem k tomu musela dozrát.

1 11.10.2024

Protože jsem si dost zamilovala knihu Zahrada kostí od Tess Gerritsen, řekla jsem si, že je čas sáhnout po Královně mrtvol. Obě knihy totiž mají podobnou atmosféru, obě se odehrávají ve skoro stejné době (rozdíl asi 20 let a Zahrada kostí má tedy i přítomnost) , v obou jsou zmíněny porody a celkově lékaři a medicína a velkým pojítkem je také vykrádání hrobů. Za mě ale Zahrada kostí byla mnohem lepší, ovšem zase Královna mrtvol je YA, takže se to nedá zase úplně srovnávat. Zahrada kostí je pro mě prostě takový vyšší level Královny mrtvol.

Atmosféra knihy se perfektně hodila k podzimu a připomínala mi již několikrát zmíněnou knihu. Tajemná, temná atmosféra, cítila jsem při čtení chlad, bezmoc, ale zároveň naději lepších zítřků a kniha a její postavy a příběhy mě bavily, četla se velmi dobře. Měla jsem určitá tušení a někdy jsem něco uhodla, někdy ne, ničemu to ale nevadilo. Když jsem chtěla knihu odložit a jít spát, poslední věty kapitoly mě donutily pokračovat. Nicméně jsem jaksi čekala mnohem víc. Tohle byl zajímavý příběh, ale pro mě lepší průměr. Na zadek jsem si z knihy nesedla. Ale já to beru tak, že jsem si čtení užila, něco mi dalo, a ne každá kniha musí čtenáře srazit ze židlí. Takhle to mnohdy úplně stačí. Každopádně mi tahle kniha znovu potvrdila, že příběhy zasazené v této době mě nějak baví a fascinují.
Poznámky obsahující spoilery:
Vztah Molly a Toma byl takový nenásilný, příjemný. To cením.
Ginny jsem si docela oblíbila, že bude obětí mi došlo, když se z jejího pokoje vyvalila ta vůně peprmintu. A doufala jsem, že přežije!
U Uršuly se mi líbil ten malý posun.
Že je Ava přímo matka Molly mi vůbec nedoteklo, přestože na druhý pokus jsem uhodla, že dívka z těch částí z minulosti bude Ava (můj první tip byla Kitty). Jsem občas trochu detailista a tak jsem neměla pochybnosti, že otec Molly je opravdu její otec, vzhledem k barvě vlasů.
Že Kitty opravdu mohla spáchat sebevraždu, to jsem si stejně jako Molly nepřipouštěla. Přestože může být jasné, že ten několikrát zmiňovaný "ocásek" mohl přece někdo odříznout až po jejím úmrtí.

2 07.10.2024

(SPOILER) Tak jsem se po několika týdnech rozhodla pokračovat ve znovu přečtení série Stmívání. Řekla jsem si, že už jsem připravená na další dávku sebetyranie. A světe, div se, tenhle díl mě bavil mnohem mnohem víc a utrpením byl pro mě až na konci. A bavil mě víc určitě díky Jacobovi. Čtvrtý díl jsem totiž nikdy nedočetla. Důvod? Protože jsem byla "tým Jacob". Tímhle dílem jsem si připomněla proč. A tak jsem nadále "tým Jacob". Ovšem už trochu jinak.
Edwarda nemám ráda a upřímně mi přijde hrozně nudný. Taky proto se mi tenhle díl četl tak dobře oproti prvnímu. Nudný Edward je aspoň na dlouhou dobu ze hry. Zkrátka scény s Bellou a Edwardem mě tak hrozně nebaví a jsou pro mě spíš depresivní - prostě spolu jsou, ale je z toho cítit ta nesmrtelnost - ale hrozná nuda. S Jacobem je všechno takové radostnější a... živější. Jak Bella sama zmiňuje - on je takové slunce. Jenže ani Bella není moje oblíbená postava, takže "tým Jacob" jsem v tom smyslu, že ho mám mnohem raději, ale Belle bych ho stejně nepřála, nebo spíš Bellu jemu. Každopádně Bella je s Jacobem a bez Edwarda taková víc samostatnější a víc umí přemýšlet sama za sebe než když je s Edwardem. Já prostě ten jejich vztah nebaštím. Tu velkou nepřekonatelnou lásku tam prostě necítím. A kor když to Bella totálně zabije tím (po tom, co tam kvílela a umírala po Edwardovi, jak ji hrozně chybí a nedokáže bez něj žít), že odmítá svatbu? To jako vážně? Vzhledem k tomu, jak bez něj byla nešťastná bych čekala, že tohle je jeden z jejích největších snů (jasně, nudit se do nekonečna je ten největší sen)? Takže cože?
Ale zase jak ty dva nemám ráda, myslím si, že se k sobě i hodí a vlastně chápu ty jejich pocity. Nejdřív jsem si říkala, jak je to přehnané a kýčovité, ale ono je to vlastně dost pravdivé. I já se cítila takhle bezmocně a zoufale u své velké první lásky. A teď, kdybych nějak ztratila svého manžela, bych se taky cítila jako tělo bez duše a asi by mě jen tak někdo nedokázal vrátit zpět do života. Jen tedy nevím, jestli je tohle čtení úplně dobré pro právě teenagery, co se s bolestí z první nebo z velké lásky, potýkají. Přece jenom, Bella dělá vše možné, aby jen slyšela Edwardův hlas...
Ke konci jsem zas byla hora zuřivých blesků. No prostě Edward a jeho chování mě dokáže vytočit... Myslela jsem, že se hned vrhnu na další díl, protože si upřímně vůbec nepamatuji, o čem vlastně je, ale... Musím si dát asi trochu pauzu, jestliže mě zase čeká velká dávka Edwarda a Belly. Nevím, proč mi tak strašné vadí a nudí, ostatní Cullenovi mám ráda... Prostě mi na jejich vztahu něco nesedí... Ale chci sérii dočíst do konce, protože ta část, co jsem nedočetla před těmi víc jak deseti lety, mě momentálně dost zajímá, třeba mi to i ukáže, že být upírem není zas tak nudná záležitost.
Minule jsem myslím dala tři hvězdičky, proto teď dávám čtyři, tenhle díl se mi četl o dost lépe, rychleji, bavil mě, pořád mě zajímalo, jak to bude pokračovat, takže jsem knihu přečetla na dvě zhltnutí.

2 04.10.2024

Moc se mi líbil začátek knihy - předmluva.
Celá kniha byla taková připomínka toho, že si máme vážit toho, co máme, že nic se neděje bez důvodu, že ty dost neuvěřitelné příběhy se stávají skutečným lidem, a hlavně, že je třeba se nikdy nevzdávat.
Mně není zas úplně moc let a upřímně jsem si asi zatím neprošla něčím těžkým, jsem docela slabá osobnost, a neumím si představit, že bych zvládla to všechno, co postavy v příbězích, které jsou ještě navíc skutečnými lidmi. Takže mě kniha i trochu vyděsila a zas a znovu děkuji za to (i když si někdy stěžuju, jako každý), co mám. Protože jsem si z knihy trochu vzala to, že život je rovnováha a nemůže se vám pořád dít jen to dobré. I když jak se říká - zkušenost není dobrá ani zlá. Možná si ale to štěstí prostě umím přivolávat - i když spíš ne. Takže kniha ve mně zanechala i negativní pocity, což určitě nebylo v plánu. Ale zase jsem mnohokrát slyšela, že nám bývá naloženo jen tolik, kolik uneseme. Samozřejmě se o tom dá spekulovat a filozofovat, ono téma "život" je nevyčerpatelné.
Jinak jsem ale zjistila, proč moc nečtu povídky. Ráda se totiž do příběhu "zažeru". Jenže jak jsou tyhle příběhy krátké, ponořím se a hned se musím vynořit. Takže aspoň vím, že povídky úplně nejsou pro mě. Na druhou stranu ale miluji příběhy se šťastným koncem.
Nejvíc se mi líbily asi první příběhy, je to možná i tím, že pak už mi všechny přišly "na jedno brdo", nevím. Možná mohly být více různorodé. Každopádně to není myšleno špatně. Nejvíc se mi ale líbil příběh druhý - Jako ve filmu. Ten si mě asi získal nejvíc.

Knížku asi půjčím babičce a macešce. Zrovna ony dvě patří mezi velmi silné ženy, které už překonaly mnohé.

Jak začít. Asi tím, že tahle série rozhodně stojí za to a upřímně si myslím, že na to, jak je skvělá, se o ní ví spíš méně než více, narážím na různé knihy všude na Facebooku, Instagramu a tak podobně, ale tuhle jsem zahlédla jen jednou za těch několik let.
Série si získala moje srdce a totálně mě okouzlila svou originalitou, nápadem, postavami, promyšlením a v neposlední řadě těmi emocemi, co ve mně vyvolala, jak už jsem ostatně psala v komentářích u předchozích dílů. Takže rozhodně doporučuji!
Jsem hrozně ráda, že jsem si po přečtení prvního dílu pořídila rovnou i ty další dva, protože po dočtení druhého jsem se rovnou mohla vrhnout na tenhle třetí. Neumím si představit, že bych měla čekat!! Takže jsem se vrhla hned na Zlaté enklávy a byla jsem si stoprocentně jistá, že Orion přežil a tak jsem četla a četla, dokud El nedošla naděje. Já jsem přesto věděla, že Orion určitě žije. Jo, nemyslela jsem si to, úplně jsem to věděla.
Teď už možné spoilery...
Jenže místo, aby se Orion objevil, El začala dobrovolně nedobrovolně cestovat a musím říct, že už se mi to nečetlo tak lehce a snadno a nehltala jsem každou stránku jako u předchozích dílů. Co mě hodně odradilo pak byla El s Liesel. To jsem trochu začala přemýšlet, co to čtu. On asi ten "vibe" celé knihy byl už jiný jen díky tomu, že už se odehrával venku a ne ve škole. I když to jinak pokračovat nemohlo a já jsem vděčná za tohle pokračování venku, větší pochopení tvoření enkláv, větší pochopení magie. Jsem moc ráda, že nám autorka vyložila vše víc dopodrobna. Ale na ty ostatní díly to prostě nemělo. Už mi to nedělalo to, co Smrtící vzdělání a Poslední absolvent. Knihu jsem na své poměry četla hrozně dlouho, ale upřímně, nebylo to tím, že by mě až tak nebavila, ale protože tenhle měsíc jsem se věnovala víc něčemu jinému, co mě pohltilo.
Teď už jasně spoilery...
Když objevily Oriona, věděla jsem, že ho objeví ve škole někde v koutě. Že ho ale objeví v takovém stavu, to jsem absolutně nepředvídala a věděla jsem, že je něco špatné a chci, aby to zas byl ten starý Orion, jenže nebyl.
Obecně mám ráda v knihách a jiných příbězích takové to pochopení předpovědí a toho, co se má stát. I tady mě to nezklamalo. Shodou okolností, těsně před scénou, kde El přišla za Deephti, jsem si ještě zkoukla animák Encanto a pardon, ale ta podobnost. Navíc vidět ten animák před čtením Smrtícího vzdělání, tak si El asi představuju trochu jako Isabelu - jen ne tak růžovou samozřejmě. Zároveň mi ta scéna trochu připomněla scénu z Harryho Pottera ze sedmého dílu, kde se Harry objeví na nástupišti a Brumbál mu dovysvětluje. Cítila jsem takový ten klid kolem a pochopení a vysvětlení od někoho, kdo ví.
Miluju to, že předpověď může být nějaká, jako třeba taková, že El zničí enklávy, ale je pochopená trochu jinak. Taky to zjištění, že El, kterou všichni považovali za budoucí malefiku a Orion, hrdina, mají vlastně role opačné. To ta temná Galadriel je vlastně to dobro a Orion zlo. I vysvětlení té rovnováhy, že když se zrodil Orion, musela přijít i Galadriel. To vše mě moc nadchlo, ale zároveň se mi to nelíbilo, protože z Oriona byl najednou takový zombík. Že jsem trochu pochopila autorku a to, že není tak krutá ke svým postavám a má taky ráda šťastné konce, se mi potvrdilo po tom, co El stála proti Orionovi a měla ho zabít. Já jsem ráda za takový konec, i tak byl ale pro mě tento díl "nejslabší", i když bych ho asi neměnila. Možná jen ten divný románek Galadriel s Liesel, ale i to se stává. Ale aspoň mi to ulehčilo loučení se sérií a já budu moct začít další knihu v klidu.
Takže sérii vyhlašuju za jednu ze svých oblíbených, určitě si ji ráda přečtu znovu, a rozhodně ji doporučuji!

3 23.09.2024

20. AUDIOKNIHA
Hra, o které jsme se často učili a já ji, v tomto případě poslechla, až teď. Je škoda, že ve škole si mnohdy neuvědomujeme, jak povinná četba a známá literární díla mohou být zábavná a jak by nám přečtení díla to dílo přiblížilo. Pod názvem Sluha dvou pánů jsem si nic moc představit nedokázala. Teď už ale vím, o co se jedná.
Chviličku mi to trvalo, ale pak jsem se do komedie zaposlouchala a začala mě bavit. Postava Beatrice mě bavila asi nejvíc, nevím, jestli to bylo dabingem, nebo je tak tahle postava napsaná, ale to "přehrávání" mě fakt bavilo. Rozhodně tohle dílo řadím mezi ty, které bych ráda viděla i v divadle.

19. AUDIOKNIHA
Další drama, které už jsem jednou četla a to konkrétně k maturitě, a taky jsem měla to štěstí a Čapka jsem si i vytáhla. Vím, že tenkrát se mi Bílá nemoc narozdíl od většiny povinné četby líbila asi nejvíc. Ono dost sedí, že povinná četba začíná být dobrá a zajímavá, až když není povinná. Já se dneska nedivím, že je Bílá nemoc povinnou četbou. O tom se ani z mé strany nedá nic napsat, tohle se prostě musí přečíst.
Krásná (jak se to vezme) ukázka toho, jak to chodí a jací lidé převážně jsou, umí být. Zrovna nedávno jsem si přečetla na Facebooku komentář, že by lidi potřebovali válku, aby přestali myslet na ***, čímž dotyčný myslel těch dnešních několik desítek pohlaví. Ale já vám nevím, já radši budu žít ve světě, kde se chlap cítí jako letadlo (berte to s nadsázkou) a někdo zase jako "oni" než ve světě, kde se válčí. Nejsem pro válku.
A musím teď po covidu říct, že Čapek fakt předběhl svou dobu. Aspoň tohle mi přišlo jako předpověď covidu. Samozřejmě ne v celé té pointě, ale okrajově.
Pocity z poslechu byly každopádně spíš depresivní.

18. AUDIOKNIHA
Tuhle knihu - hru jsem četla pár let zpátky k maturitě, dokonce jsem ji i viděla, a tak jsem si řekla, když jsem ji uviděla na Audiotéce, proč si ji neobnovit a neposlechnout.
Musím říct, že dneska už ji tak nějak lépe chápu a i charakteristické nářečí se mi, v tomto případě poslouchalo, lépe než před těmi cca sedmi lety. Chápu i důležitost díla, ale...
Musím říct, že jsem z toho celého měla nepříjemné pocity a jsem ráda, že dneska už se u nás tohle nedělá - že ženicha vyberou rodiče. Jak strašně těžké to kdysi muselo být... Maryša mě každopádně nenadchla, ale to jsem od ní ani nečekala. Je to prostě klasika, v podstatě krátký, ale těžký příběh.

17. AUDIOKNIHA
Oscara Wildea já můžu. Dovedla mě k němu škola, a začal mě bavit asi díky babičce, která pracovala v divadle a tenkrát nás se sestřenkou poslala na divadelní hru Jak je důležité míti Filipa. Tu jsme si šíleně oblíbily a já už ji několikrát viděla, četla i slyšela. Když jsem na Audiotéce, kterou poslouchám v práci, objevila jeho další hru Vějíř lady Windemerové, chtěla jsem znát i tu.
Čas s Vějířem mi utekl velmi rychle, ale zas ne tak, abych si ho nestihla užít, komedie mě opravdu bavila a ten Wildeův styl mě prostě baví taky. Poznala jsem i některé slovní obraty, spojení a slova právě z mé nejoblíbenější hry. Rozhodně bych ráda tuhle komedii viděla i v divadle.

2 22.09.2024

Chce se mi řvát!! Ale ne tak moc jako kdybych neměla už dopředu koupený třetí díl. Protože po dočtení poslední věty knihy jsem ho okamžitě otevřela.
Jak už jsem psala u prvního dílu, tahle knížka mě šíleně překvapila. Pořídila jsem si ji jen na popud tenkrát mé oblíbené ženy z Instagramu, otevřela ji, přečetla dvě stránky a pak zavřela. Otevřela jsem ji znovu po několika letech, to jest asi před týdnem, a tentokrát na to byla správná chuť a zabralo to. Smrtící vzdělání a celý jeho originální příběh a nápad a postavy jsem si moc oblíbila, zamilovala se. Někdo psal, že po tom, co se stalo v prvním díle se mu do druhého nechce, protože když bomba - největší boss - byla už v prvním díle, co by asi tak mohlo být v druhém. Já budu upřímná - já tuhle knihu chtěla číst, i kdyby se podobala prvnímu dílu.
Ale dost změna tam je. El už není neviditelná nula, Orion není jediný hrdina, už jde o něco jiného a dej mě tím překvapil. Celý autorčin nápad jde víc do hloubky, a já si bláhově myslela, že půjde jen o to, dostat se ven při promoci, ale není to tak. V minulém díle jsme se seznámili s fungováním školy, a chodili s El na výuky, v tomto už se to neopakuje, všechny čeká velká změna, jde o vyšší cíl. Vůbec jsem netušila, co by autorka ještě mohla vymyslet a kam to posunout, což samozřejmě ani není můj úkol a děkuji za takové spisovatele, takže jsem byla mile překvapená. A vztah El a Oriona? Proboha, já je miluju. Není to typická kýčovská romance, El i Orion jsou jiní a spolu mě baví. Dokonce jsem si i vložila speciální záložku na místo, kde je skvělá scéna jich dvou, která ve mě rozlila přesně ty pocity, kvůli kterým knihy čtu - intenzivní, opojné. Byla to ta scéna, která se tlačí do reálného světa a já jsem z ní pak okouzlená. Takovéhle knihy pak ve mně zůstávají. Navíc mým dalším koníčkem je kreslení a když cítím nutkání si nějaké postavy, scény nakreslit, vím, že jsem v tom až po uši, že mě autorka svázala a dostala. Což se stalo. PS: Myslím tu první scénu z těch dvou, ta druhá byla třešničkou na dortu.
A co se týče konce... No jsem dost ráda, že jsem měla připravený další díl. Částečně jsem něco takového možná čekala, ale i tak...
Sérii, přestože poslední díl ještě nemám dočtený, rozhodně doporučuji, a už jsem ji stihla doporučit i v práci :D
Trefná poznámka Galadriel:
"Nezaskřípala jsem zuby, protože to ve skutečnosti nedělá nikdo, ale měla jsem pocit, jako bych to dělala." (Což je vlastně poznámka těsně před tou první skvělou scénou)
Další skvělá věta: "(Orion) Jen si povzdechl, zasadil mřížku na místo a vrátil se ke hře, protože nemohl zabíjet nic jiného než čas."
A tahle další už obsahuje SPOILER, takže pozor, a jedná se o tu druhou scénu!:
"Orion o krok couvl, prudce rozepnul pásek a vykroutil se z kalhot - vysvobodil svého ochočeného mala a tentokrát jsem se opravdu začal smát..." Což se El absolutně nedivím. První scéna - to když odešla Liesel z pokoje a El začala Oriona líbat, ta byla hodně emotivní pro mě. Přestože se nic nestalo, byla taková víc naléhavá, toužebná. CÍTILA jsem ty emoce, to napětí. Tahle druhá scéna, kde už došlo na milování, byla skvělá zase jinak. Líbilo se mi, jak je popsaná a nepotřebuje žádné specifikované názvy partií. Navíc to proběhlo ve stylu Galadriel a Oriona, najednou se z nich nestal přesladký páreček, který si štěbetá. Konec hlášení

2 30.08.2024

Tuhle knihu jsem si kdysi koupila, protože ji doporučovala jedna umělkyně z Instagramu, když jsem ji ale otevřela, po pár stránkách jsem ji zaklapla. Tehdy pro ni nebyl čas. Momentálně jsem ale po dlouhém období závislosti na žánru krimi začala číst jiné žánry a zamilovaně jsem se zasekla na žánru, s kterým jsem vlastně začínala pořádně číst, což už je (proboha) dvanáct let zpátky, tedy na YA/fantasy, a poslední knihy na tématu škol (ne obyčejných). Takže teď nastal přesně ten čas na Smrtící vzdělání. Nechtěla jsem kupovat/číst další díly. Jenže jsem se zamilovala!!
Zpočátku jsem měla problém s pochopením textu, některé věty byly pro mě zvláštně sestavené a já je musela přečíst nejméně desetkrát než jsem pochopila, a to nepřeháním. Pak se to ale změnilo a já si mohla plynule číst.
(Ale neopustím dvakrát objevené slovo (nebo citoslovce (haha)) "cwtch". Myslela jsem, že to slovo někdo zapomněl přeložit nebo se po klávesnici přešla kočka. Nebo jsem prostě možná jen moc stará na to, abych věděla, o co jde. Nakonec jsem si ho musela vyhledat na vševědoucím internetu.)
Nápad je hodně jedinečný, celý ten popis školy a jejích pravidel je úžasný a ještě jsem o ničem takovém nečetla. Žádné pohádky a žádná škola kouzel, kam byste se rádi přenesli, jak to většinou bývá. Bradavice z Harryho Pottera mají být nejbezpečnější místo, to je i tahle škola, ale ÚPLNĚ jinak! Pokud se bojíte, že tam najdete nějakou inspiraci třeba právě HP, tak já nenašla absolutně žádnou, autorka opravdu vymyslela nový svět s čaroději a novou školu! (V poděkování sama zmiňuje, že na to nebyla úplně sama, ale určitě je tím hlavním mozkem operace)
Oproti jiným příběhům, které se odehrávají ve škole, nezačínáme prvním ročníkem, ale rovnou třetím. Čarodějové navíc nemůžou kouzlit jen tak, něco je to stojí. Celý děj šel kupředu tak nenásilně a tak přirozeně, že vlastně až na konci jsem si všimla, kam se Galadriel (to jméno je prostě skvělý!) posunula a co vše se stalo. Všechno je vysvětleno srozumitelně (ten můj zásek na začátku je spíš o postavení vět), celý ten systém vzdělávání a společenského žebříčku dává smysl, i když je, jaký je, opravdu se mi to celé (jasně, ten začátek) četlo lehce a plynule, a co se mi opravdu líbilo, bylo to, že jsem si knihu užívala, nehnala jsem se jí rychle dočíst, ale opravdu jsem si ji vychutnávala, kousek po kousku (mít víc času najednou, asi by to byly kusy, ale chápeme se). Krásné a bezpečné školy mě sice nenudí, ale tahle nebezpečná nemilosrdná škola, vězení, byla super změna. Navíc na nepřátele a boje s nimi nemusíte čekat do konce knihy, oni jsou totiž na každém kroku. I díky tomu je děsivé, jak je smrt tady brána. Jo a taky důležitá a jiná věc - najdete tu snad každý národ, škola není jen čistě britská nebo americká. Což si myslím, že se taky málokdy vidí. Kniha nepostrádá ani vtip, bavilo mě to.
Hlavní postavy jsem si oblíbila, postupně víc a víc, miluju všechny. Speciálně po přečtení poslední věty jsem se musela smát, ale zároveň jsem měla husinu. Galadriel a Orion jsou takový ten pár ne-pár, který jsem si naprosto zamilovala, protože mě nenutil si je zamilovat.
Kniha si mě tedy postupně získala tak, že z hodnocení 4/5, co jsem původně chtěla, přešla do topu, tedy 5/5, protože má všechno, co si od knihy přeju, a co si představuji, že by měla jedna z nejlepších knih mít a umět. Rozhodně doporučuji a těším se, až mi zítra dorazí druhý díl.

3 20.08.2024