SBH komentáře u knih
(SPOILER) Kdyby mělo nakladatelství CooBoo trochu studu a slušnosti v těle, tak prodané výtisky od čtenářů vykoupí nazpět, veřejně se omluví za zpackanou práci a knihu předělá. Je v této smutné době obvyklé, že nakladatelské domy již naprosto rezignují na kvalitu a rychlý zisk je jejich jedinou metou, ovšem v tomto případě si pěkný příběh takové lajdácké zacházení nezasloužil. Nad kostrbatým překladem jsem sice trpěla, ovšem redaktora odpovědného za korektury by měli pověsit za uši do průvanu. V celé knize snad nebyla jediná věta, v níž by byly správně předložky, přípony, pády, časy, nechyběla či nepřebývala písmena i celá slova.
Kvůli této závadě musím odebrat jednu hvězdu, ačkoli je to vůči autorce velmi nespravedlivé.
Jak jsem už zmínila, bavila jsem se královsky. Zamilovaný YA fantasy román mě chytil od první řádky, sympatický, byť přehnaně sebevědomý a trochu zlomyslný Quinn a milá, zároveň překvapivě racionální Matilda tvořili skvělou dvojici. Ostatní postavy jim zdatně sekundovaly, s ukňouraným Lassem bych nejraději zatřásla, aby se vzpamatoval, Leopolda bych vystřelila na Mars a týpci z Okraje byli přesně tak nečitelní, aby si člověk kousal nehty napětím, zda se jedná o záporáka či klaďase. A vykreslení Johanky z Arku jako pitomé krávy mě dostalo (v dobrém slova smyslu).
Nesmím zapomenout na trochu přehlíženou složku, kterou já osobně mám ráda. Barvité popisy mě dokonale vtáhly do prostředí, na hřbitově jsem cítila vůni tlejícího listí a na ulicích mi v uších duněly tramvaje. V tomto ohledu by mě trošku zajímalo, do jakého města byl děj situován. Doufejme, že se to později vyjasní.
Taky se mi líbila přesně dávkovaná směs romantiky a napětí, odhalování tajemství a různých pletich. Do toho zasáhly Matildiny potíže s vlastní svatouškovskou rodinou, nad těmi jsem si rvala vlasy. Ale úplně nejlepší složkou díla jsou skvělé dialogy a humor, který mi sedí.
Mimochodem psychoteta Tomiová není žádná fantasy bytost, takových psychoanalytiček (a psychoanalyticků, abych byla spravedlivá) jsem potkala v reálném životě přehršel.
Takže ano, už se nemůžu dočkat dalšího dílu, na druhou stranu mě štve, že v dnešní době není možné napsat příběh, který by začal a končil v jednom svazku. No co nadělám.
Vřele doporučuji, ovšem až poté, co CooBoo opraví tu hrůzu, kterou vypustilo na pulty knihkupectví
(SPOILER) Obálka je naprosto skvělá, už jenom ta by mě nalákala ke čtení. Navíc detektivka z období mondénní první republiky, kdy si na vyšetřovatele hraje příslušnice zlaté mládeže a suchopárný komorník, to vše slibovalo neotřelý zážitek.
Tak jsem si pustila Melody Makers Ondřeje Havelky a knihu otevřela.
Do půlky jsem byla vyloženě nadšená. Vykreslení atmosféry doby, prostředí, charakterů postav, to vše se autorovi podařilo na jedničku. Emily si získala mé sympatie a Edgar byl přesně takový oddaný suchar, jak jsem očekávala. Navzdory tragické události mnohé situace jiskřily humorem. V množství postav jsem se bez potíží orientovala, protože měly svou hloubku a charakteristiku. I vyšetřování případu mě bavilo a záměna komorníka za detektiva Scotland Yardu tomu dodávala šmrnc.
V půlce se ale moje nadšení začalo vytrácet a druhý den po dočtení mám opravdu hodně výhrad.
Smršť vražd z románu udělala cosi laciného. Dobrá, ještě bych pochopila trudný osud feťáka a vyděrače, ale poslední kus byl odstřelen už opravdu pouze pro efekt. Edgarova role v případu se stávala čím dál víc karikaturou a formalitou. Navíc jsem od půlky uhodla vraha, a ještě ke všemu i ten jeho omyl. Což by v zásadě nevadilo, kdyby se ke všemu neštěstí nezačaly vršit logické nesrovnalosti.
Beneš je svědkem vraždy svého přítele a obchodního partnera, ale místo aby se pokusil o jeho záchranu, tak vyrábí fotoreportáž? A to ještě nic není proti druhé sérii fotografií kdo je pořídil? Jak? To se dotyčný nechal při své práci zvěčnit a nevěděl o tom? (A jak se vůbec fotograf na místě octl? Náhoda? Jako fakticky?) Jak se pachatel zmocnil vražedné zbraně (to o ní věděl?) a následně se jí zbavil?
Zběsilé uzavírání a rušení různých zásnub už mi posléze taky lezlo na nervy.
K šokujícímu konci by se hodilo ještě pár stránek navíc, jak onu informaci Emily zpracovala.
Úplně nejhorším propadem je pro mě tato úvaha pro světáka a betálného borce Gatsbyho nebyl problém pašovat do USA zakázaný alkohol, vyhýbat se policii a spolupracovat s mafiány, zato oznámit dvěma ženám skutečnost, že se nechce ženit a proč, bylo nad jeho síly. Bůh žehnej jeho odvaze.
Vážně nevím. Doporučit nemůžu a nad případnými dalšími díly se ještě rozmyslím.
(SPOILER) Asi mě zaujala anotace, protože obálka se moc nepovedla. Rozhodně ta by mě ke koupi nepřiměla. Název je nicneříkající, ovšem jiný si k přehlídce scén z „obyčejného“ života (ve Finsku, pochopitelně, takže každý den sauna, mimo jiné) neumím představit.
Vypravěčů je v příběhu hodně. Hlavním hrdinou je nejspíš Sami, který se vinou nešťastných náhod a především svých lží dostává do velmi prekérních situací. Ostatní mu se svými trápeními zdatně sekundují a takový Markus dostává hodně velký prostor. Postavy jsou živé a uvěřitelné, s tím souvisí svižné dialogy. Nicméně dobrá polovina knihy se utápí v úvahách. Zpočátku to bylo zábavné, ale na konci už to působilo únavně.
Děj kniha vlastně žádný neměla, Sami shání manželku, Henna se snaží otěhotnět, Markus pečuje sám o tři děti a tak dál. Bezvýchodnost jejich osudů působila chvílemi dost drtivě, autor to naštěstí sem tam zlehčil povedeným vtípkem či moudrým postřehem. Asi nejvíc jsem chápala Markusovy rodičovské problémy. Sami na začátku tvrdí, že ho holky vždycky odmítnou, někde za půlkou obrátí a lituje, že je sám na partnerky náročný, aby si nakonec vybral tu nejméně vhodnou ženu. Co ovšem selhalo úplně, byl ten shakespearovský happy end. Myšlenka, že každý dojde svého štěstí, je sice krásná, ale naprosto nereálná. Jo, a příšerné blogy o barvotiskovém životě Sini mi lezly na nervy, můj názor naprosto trefně vyjádřila Henna, a nemám pocit, že by do osudů hrdinů nějak významně zasáhly.
Četlo se to moc dobře od první scény až po uhozený konec. Překlad nemůžu hodnotit, ale korektury jsou odbyté, ve větách scházela či přebývala slova, což naštěstí uhladil hladký tok příběhu a časté střídání vypravěčů.
Pobavila jsem se, ale den po dočtení mám potíže si vybavit, o čem kniha byla. Sami byl sympaťák a zasloužil by si pořádný příběh.
Nakonec se jednalo o velmi příjemné překvapení.
Z neznámého důvodu jsem očekávala romantickou fantasy říznutou steampunkem. Takže tajemné mizení pana Reeda a hrůzostrašný archiv jsem dlouho považovala za související jevy, které nelze běžnými fyzikálními zákonitostmi vysvětlit. Tomuto omylu ještě nahrála sama autorka kombinací faktorů, které se v jedné době na jednom místě nemohly nacházet současně: parní tramvaj, vláda královny Viktorie, komerční lety vzducholodí a automobily.
Jo, BTW úklid zaneřáděné kanceláře pana Reeda by hrdinka nezvládla za pouhých šest hodin, dle mých životních zkušeností by na to bylo zapotřebí minimálně 14 dnů a jedné střevní chřipky v důsledku špíny.
Zhruba za půlkou mi došlo, že se jedná o čistokrevnou romantiku. To, že autorky romancí s historickými souvislostmi nakládají volněji než autoři fantasy světů, vím moc dobře, takže nakonec jsem všechny podivnosti akceptovala.
Protože se mi příběh prostě líbil. Animant byla báječná se všemi chybami i nesmírně roztomilou schopností sebekritiky. Pan Reed už mi lezl na nervy víc, prostě chlap, takže chudák Animant si zdvořilé chování musela ZASLOUŽIT, zatímco od ní všichni (včetně některých uživatelek databáze knih, fujtajbl) očekávali, že bude milounká bez ohledu na množství dříví, které na ní kdo štípe. A přesně jak padlo v textu, pan Reed byl pokrokový jenom při výrobě různých strojů, v myšlení byl konzervativnější než zkamenělý mamut.
V té souvislosti mi ale veškeré emancipační úsilí bylo sympatické. Linie s Rachel mi nepřišla uvěřitelná, ale jak se říkalo, historický kontext si autorka upravila dle potřeby, a na druhou stranu lépe by vývoj postavy paní Crumbové nešel popsat. Asi bych ocenila, kdyby bylo víc prostoru věnováno Henrymu, ale i tak měla kniha požehnané množství stránek. No a pan Reed zůstal pitomcem do samého konce, ale co se dá dělat, když ho Animant milovala.
Vtipné, zábavné, milé. Ke konci jsem měla silný (příjemný) dojem, že čtu stránky od reinkarnace Jane Austenové. Vřele doporučuji.
(SPOILER) Začnu tím, co mi při čtení činilo nejhorších obtíží – hygiena. Samozřejmě je správné, když text čtenáře „vcucne“ a on prožívá dobrodružství téměř na vlastní kůži. Což se autorovi podařilo na jedničku s mašlí. Jenže těch hromad hnoje, bláta, mastnoty jak ve vlasech, tak na oblečení, špíny, zápachu, vší a hnisu bylo tolik, až mi bakterie vylézaly ze čtečky.
Pak na mě dobré tři čtvrtiny knihy padaly těžké chmury z bezmoci hrdinů a upřímně i poměrně drsného života v Londýně konce devatenáctého století. Prej belle epoque, to určitě. Asi proto nemají v Británii žádného Muchu.
Arrowood je naprosto antagonistickým protikladem Sherlocka Holmese počínaje, samozřejmě, vyšetřovacími metodami přes klientelu či třeba zjev až po, to se mi líbilo nejvíc, postavení Normana, který není ani trošku podlézavým, servilním troubou, na rozdíl od Watsona, pochopitelně.
No a v důsledku řečeného se našemu hrdinovi vyhýbá i majetkový prospěch a sláva.
A zároveň je mi tím bláznivě sympatický.
Vyjma výše uvedeného nemám, co bych knize vytkla. Postavy dýchající a pestrobarevné, dialogy reálné, břitké a vtipné, popisy prostředí až nepříjemně autentické. Taky vysoce hodnotím vývoj postav, přičemž změny z prvního dílu kontinuálně pokračují, sice možná nikoli směrem, který bych upřednostňovala, nicméně všemu věřím, a to je nejdůležitější.
Vyšetřování. Nakonec za mě nejsilnější složka (což je u detektivky vždycky dobré znamení), ačkoli tak ve třech čtvrtinách jsem hrdinům moc šancí nedávala. Ale nakonec to uhráli se ctí, opět palec nahoru.
Ale úplně nejsilnějším zážitkem je jednoznačné humanitní poselství knihy, kdy především úsilí o lepší svět se počítá a láska či soucit nejsou jen prázdná slova. Díky taky za úplný závěr (ne, nedoufala jsem), nicméně jak píše @soukroma – mnohé křivdy byly odčiněny, naštěstí.
Takže vřele doporučuji.
Zvládnout tuto knihu pro mě představovalo osobní Mount Everest. Zatímco moje děti vyrostly ve skalní fanoušky, já se pokaždé zasekla na 40. stránce prvního dílu. Takže se konečně zadařilo.
Nakonec není výsledek tak zlý, ačkoli ten začátek, a to míněno skoro třetina knihy, předvádí úmornou variaci na Dickense, ubohý týraný chlapeček je najednou zachráněn, slavný a bohatý. Uch. Přitom mně osobně by se víc líbilo, kdyby se Harry měl v mudlovském světě dobře, do Bradavic jel s lehkou nechutí a svou slávu si musel zasloužit. Ale co už.
Zatímco s první polovinou jsem se trápila několik desetiletí, tu druhou jsem slupla za dvě odpoledne. Rowlingová umí, to není potřeba zdůrazňovat. Ačkoli kniha je opravdu hodně dětská, míněno nikoli houpá, ale jednoduchá a přímočará. Já bych samozřejmě ocenila širší rozpracování nejen scén a charakterů, ale třeba i popisů (proto se mi líbí Galbraith). Ovšem desetileté děti by to unudilo k smrti.
Dále musím autorce přiznat zásluhu na závěrečném prozření. Jak jsem si bláhově myslela, že příběh zahltila sérií zbytečných příhod, nakonec měly všechny smysl pro děj. Já vím, film jsem viděla mockrát (taky se mi promítli filmoví hrdinové do literárních postav, co nadělám). Ale stejně – vymyšlené to bylo dobře.
Ano, a po dočtení mám chuť na profláklé fanfikce, jako třeba Nedej se! nebo i ty Řeky Londýna.
(SPOILER) Těšila jsem se na detektivku a zpočátku bylo mé očekávání příjemně naplněno. Autorka klade slova do vět jako drahokamy do náhrdelníku, rozhodně palec nahoru. Vyšetřovatel Bergman mi byl třeskutě sympatický, atmosféra na jedničku, napětí slušné.
Jenže pak došlo k první zásadní logické nesrovnalosti a nadšení šlo do kopru. V témže úseku se sympatický detektiv dočista vypařil a zůstaly pouze velmi křehké vztahy ve Smrčině, které mě rozčilovaly. Ani jedna postava mi nebyla blízká, jejich techtle mechtle, kdo s kým spí, kdo koho drbe a kdo komu platí, mě nezajímaly. Zhruba od třetiny dál jsem pochopila, že tohle detektivka není ani omylem.
Nesrovnalosti. Uvedu příklad – těžko by pedantický, pořádkem posedlý Jindra nechával válet doma na pohovce kompromitující důkazy. Podobných bylo v příběhu přehršel.
Vraždy a jejich vyšetřování. Ta ústřední nebyla vůbec vyřešena, což odkazuje spíš na pokus o dramatický společenský román, než klasickou detektivku. První oběť ve Smrčině zmizela ze scény tak rychle, jak ji koroner odvezl z místa činu, tudíž bylo zjevné, že její zabití s tím druhým nemůže souviset – autorce byla tato postava dočista ukradená. A tak dál. Sériový vrah byl dopaden víceméně omylem.
A když už se těmi vékávéčky zabýváme, citelně mi chybělo pár stránek po zatčení vraha, jak se jeho čin a související okolnosti promítly do osudů obyvatel vesnice. Mám happy endy ráda, ale cukrkandlový epilog nic nevysvětlil, akorát brnkal na city.
Poslední třetinu jsem zase zhltla na jedno nadechnutí, jednak se na scéně opět zjevil Bergman a potom mě fakt zajímalo, co se vlastně před těmi osmnácti lety přihodilo. Ale po dočtení přetrvala pachuť. Začala jsem sérii tímto třetím dílem, žádný další ale do ruky nevezmu.
Prostě jsem se spletla. Detektivka to nebyla, tento typ literatury (společenský román se sbírkou protivných figur) obcházím obloukem, takže za mě rozhodně ne-e.
Dějiny, hm? Přemýšlím, co bylo na knize nejlepší. Na první dobrou humor, protože tolik jsem se nad stránkami nesmála už dlouho. Definice vikomta podle Alexe by se měla tesat do mramoru :-). Skvěle vystižené charaktery, princovo "vskutku" se stalo mým oblíbeným. Neotřele posunutá realita, kdy ve volbách vítězí rozum nad populismem. Strašlivá moc bulváru, kdy intimní a soukromé rázem uvrhne do bahna. A mimo jiné úderné citáty známých osobností. A narážky na Hvězdné války... No, je toho hodně.
A hlavně vyzdvihuji překlad, lahůdkový a přesný. Krásná práce, děkuji.
(SPOILER) Démonická ano, romantická možná, komedie ani trochu. Pozitiva: perfektně vykreslené postavy. Klaďasové k zulíbání, záporáci na zabití, přičemž mezi ty druhé překvapivě nepatřilo Veščino démoní příbuzenstvo. Démoni naproti tomu vyjma hlavní hrdinky byli ploší a nekonzistentní – jednou milující, podruhé bezcitní, tu bezhlavě agresivní, onde chápaví. Dalším plusem byl opravdu bizarní lego svět. A pak překvapivá humanita a realistický názor na náboženství. Taky se mi líbil rozdíl mezi nebem a peklem – v nebi je krásně a pohodlně, ale dostávají se tam pouze poslušní lidé, tudíž zůstávají navěky otroky. V pekle je existence obtížná a mnohdy bolestná, ovšem člověk se tam může stát svobodným. Vyjma absence barev se vlastně peklo tak moc od našeho slzavého údolí nelišilo.
Zápory: Nebudu hodnotit děj, který autor vědomě pojal jako do extrému dotažené klišé. Za naprostou absenci humoru hvězda dolů. Na stránkách se zabíjelo tak lehce a beztrestně, že jsem se vůbec nestačila o kohokoli strachovat. Nejvíc mi vadila skutečnost, že stačí trocha krve a vyhřezlých vnitřností a žánru jsou ihned odpuštěny velké hříchy v podobě nelogičností a nesmyslných názorových posunů. Démoni s Jonatánem v baru plynně hovoří, poté na slyšení u vládců pekel Jonatánovi nikdo nerozumí a potřebuje překladatele, aby deset minut poté opět plynně hovořil s pekelnou vládkyní. Veška sešle na milého kouzlo zapomnění a pak se diví, že na ni zapomněl. Jonatán snoubenku obviní z bezcitnosti a zavrhne ji, aby pět minut poté uznal chybu a vlastní podíl na celé záležitosti. U reálného muže naprosto nemožné.
Originální, bohužel nedotažené.
P.S. Jak moc musí být muž zoufalý, aby zaprodal duši za sex s Vandélií?
Vlastně nevím, za co knize dávám dvě hvězdy, asi z čtenářského optimismu. Ale příběh představuje jedno velké zklamání. Začnu věcí, která mi vadila ze všeho nejméně, ovšem byla tam. Neuvěřitelně kostrbatý styl. Šroubované, často nesmyslné věty nebyly problémem překladu, spíš naopak.
Což bych ještě skousla, kdyby za něco stál zbytek. U nejsympatičtějších postav autor napsal něco, co vyvolalo pachuť (co jsou to, probůh, "bažinaté oči"?). Personifikace smrtelnosti živých tvorů trpí syndromem vyhoření, výčitkami svědomí (jako fakt?) a hlavně neschopností vypointovat historku. Překlad - Smrt naservíruje rozuzlení vždycky předem - na začátku knihy její konec, pro jistotu na začátku každé kapitoly její nejzajímavější část. Tento jev způsobil, že jsem knihu četla skoro čtyři měsíce a musela se k tomu nutit. A vyznění? Že byla druhá světová válka strašná? Že i v těch nejhorších chvílích se najdou stateční a laskaví lidé? Jedno překvapení za druhým. Ale co se divím, zjevně se jedná o autorův nezaměnitelný styl.
Jak se tato kniha mohla stát bestsellerem, nepochopím.
Nebudu opakovat chvalozpěv ke knize On, ale vše zůstává v platnosti. Jak mnohé čtenářky zmiňují, ano, věděla jsem, že ti dva skončí spolu, ale na čtivosti tento fakt neubral ani ň. Tomuto dílu bych přidala ještě půlku hvězdy navíc za scény, které mě nefalšovaně dojaly - Wes a Reggie, Jamie a jeho svěřenci v závěru. A kupodivu ač neměla ústřední dvojice s reálem společného vůbec nic, příběh nepůsobil tak vyumělkovaně jako mnohé ze série Wags. Doporučuji.
Nemám co vytknout vyjma posledního odstavce, kdy si nejsem jistá, co tím autorka chtěla říct. Nechá jinak racionální Robin udělat takovou osudovou botu, ach ne! Až tolik osobních dramat v detektivce fakt nemusím. A musí být opravdu každý vrah psychopatem? Nebylo by zajímavější, a hodno autorčina mistrovství, aby popsala, jak ke krajnímu řešení dojde "normální" člověk, jeho pohnutky a životní okolnosti? Tak snad příště.
Jinak skvělé jako obvykle - napínavé, domyšlené, úžasné charaktery, uvěřitelné, prostě - skvělé!
V tomto komentáři se nevyhnu spoilerům, na druhou stranu děj knihy byl vyloženě prostinký, takže překvapivým dějovým zvratem bylo i to, že hrdinové dýchali. Nemůžu si pomoct, ale příběh nebyl o ničem. Hailey miluje Matta a Matt miluje Hailey. Ani zábavné téma skryté identity nepřežilo první stránku. Případná dramata s bývalkou (už zase?) či panovačným ex-tchánem vyšuměla do ztracena. Také jsem přemýšlela, na které planetě se nachází Toronto, protože na Zeměkouli nikoli. Nikdo si tam nezávidí, nežárlí, nepodléhá vzteku či bezdůvodnému žalu. Wagsky jsou sbor naprosto ideálních žen, jejichž životní náplní jsou pouze sex, alkohol a možná trochu hokej. Matt nesnáší operu, ale používá slova jako soprán či žestě. Kupodivu mě příjemně překvapil překlad, kdy pouze jedna či dvě věty nedávaly vůbec smysl kvůli doslovnému převodu.
Propána, copak napsat kvalitní romantiku je takový problém?
Nevím, co je dramatičtější, zda osudy hrdinů či zádrhele zrodu samotné knihy. Domnívala jsem se, že si počtu o knížkách a čtenářích, místo toho jsem brečela nad výmluvným líčením hrůz druhé světové války. Všem milovnicím dystopických fantasií typu Hunger Games bych tuto knihu doporučila, aby si skutečně představily adorovaný svět.
V dopisech jsem se ztrácela, do půlky knihy jsem tápala v ději a jednotlivé postavy se mi ne a ne vyprofilovat. Přesto mě stránky pohltily. Takže kromě mého nesplněného očekávání jedna výtka - na ostrovany, kteří si četli tak nanejvýš noviny, hrdinové najednou přesedlali na literaturu obtížnou i pro intelektuály. Možná opravdu neměli nic jiného ke čtení, ale stejně mi to připadne divné. A pozor - četli pouze anglosaské autory.
Díky vám, milé plakátovací plochy v metru! Odhalila jsem knihu, nad kterou jsem litovala, že čtu tak rychle. Potřebovala jsem nutně zpomalit, abych si vychutnala jednotlivé věty - nepřeberné množství vtipných postřehů, moudrých myšlenek i prostého konstatování důležitých skutečností, nad nimiž máme sklon máchnout rukou pro jejich nedůležitost. Ocenila jsem popis rodičovské lásky (porovnání jachty a vlastního syna), opravdu hluboce mě zasáhlo otevřené vyjádření faktu, že rozpad přátelství je stejně bolestivý jako milenecký rozchod. Kniha se mi tak moc líbila, že autorům odpouštím i přehnaně patetický závěr a literární zločin, kdy do hodiny nacpete (na papíře) aktivitu, která se v časové dotaci reálně naprosto nedá stihnout.
(SPOILER) Dočetla jsem, a hned se mi začalo stýskat po partičce z Podivné doby a pídila jsem se po pokračování. Přeloženo – bylo to snad ještě lepší než první díl. Mnohé dialogy jsem si musela číst dvakrát za sebou, protože jsem se u nich hurónsky smála, a radosti není nikdy dost.
Co se týče postav, Hana je asi tou hlavní, i když se úhel pohledu vypravěče spravedlivě soustředí i na ty ostatní. Snad jen Stella a Grace hrají jaksi na pozadí, i když rozhodně nikoli druhé housle. Obzvlášť Stella ne, a doufám, že jí brzy opraví wifi ve věži. Při té příležitosti je mi čím dál sympatičtější i bručoun a vztekloun Banecroft, a co je nejpodivnější, sympatie si získal i Stanley, a to nikoli až závěrečným šlechetným počinem.
Na druhou stranu právě množství plnohodnotných osobností a několik linií vyšetřování poněkud roztříštilo děj a z konce jsem trošku rozpačitá, i když způsob, jakým se naši hrdinové vypořádali s upíry, byl prostě lahůdkový (aneb jak se hodí česneková majonéza!).
Zábavné, chytré, vtipné, dobře vymyšlené. Lahůdka. Rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Asi mě zaujala anotace, protože obálka je vyloženě divná. Nelíbí se mi a k příběhu se moc nehodí.
Text mě chytil od první stránky. Na matku jsem měla vztek, protože v takové průtrži je naprostý nesmysl vycházet z domu, roznášet noviny už teprve – všechny byly rozmáčené. Tudíž není moc logické, že zrovna ten den na dívče čekal únosce.
A to je asi tak jediná výhrada, kterou vůči knize mám. Šéfinspektor Robert Kett mi byl od minuty sympatický úplně vším. Povahou, osudem, smyslem pro humor. Zodpovědností. Nad scénou, kdy nejmladší dcerce vysvětluje, že nesmí házet na zem odpadky ani jako superpolda, jsem plakala smíchy. Ve scéně, kdy si na něj počkají před domem novináři a začnou ho obviňovat, že dosud nenašel unesené dívky, jsem nad chováním hyen od tisku zuřila, abych následně komisaře obdivovala, jak to těm mizerům dal sežrat.
Někdy v půlce mě napadlo, co je hlavní zbraní pachatele, a ne, identitu jsem neuhodla, ale ve svém předpokladu jsem měla pravdu. Tento prvek mě ještě víc vtáhl do děje.
Jedná se o plnohodnotný román se spoustou plastických postav, zajímavým vyšetřováním zapeklitého únosu, dočkala jsem se i svých oblíbených popisů v přiměřené míře. Děj odsýpal, čtivost za jedničku s mašlí, skvělý humor. Zase skvělá detektivka za plný počet hvězd. Vřele doporučuji a vrhám se na další díl.
(SPOILER) Hodnocení od začátku až zhruba do 80 % knihy bylo skvělé, už dlouho jsem nečetla tak báječnou romantiku. Pak ale nastal tak strmý sešup, že mě dokázal totálně otrávit. Špatné je, že se jedná o závěr a konec špatný, všechno špatné.
Rebelky z Oxfordu jsou mou oblíbenou sérií. Kromě toho, že to mezi hrdiny opravdu jiskří, tohle autorka umí, tak si užívám především chytré postavy (ženy i muže), uvěřitelné zvraty a poučení ohledně boje za ženskou rovnoprávnost.
V tomto díle to vycházelo na tisíc procent. Variace na Angeliku a Geoffreye se mi líbila, sice se Hattie opět chovala a především se cítila jako nadržená coura, to je v dnešní romantice více než běžná bolest, ale všechny ostatní klady tento zápor odstínily. Ano, užívala bych si, kdyby se Lucian snažil víc, dvořil se své manželce a nadbíhal jí, zatímco mu holka rovnou padla do náruče i postele, ale co už. Vtipné, zábavné, hezky napsané, poučné, zamilované, co víc si přát?
No, jedno přání bych měla – rozumný závěr. Od dramatické scény v Lucianově pracovně se celá stavba románu zhroutila. Hattie se sice projevuje jako pokrytecká maloměšťačka, ale bojovat za laskavý přístup k násilníkovi, který chtěl ji i Luciana připravit o život, mi fakt připadne za hranou. Ovšem její následné rozhodnutí utéct od manžela nedává smysl už vůbec.
Přesněji řečeno jsem pochopila, proč tento zvrat autorka do románu chtěla zapracovat, ale udělala to extrémně mizerně. Hattiino rozhodnutí v daném okamžiku postrádá smysl, další popis událostí představuje hodně zrychlené převíjení filmu, konečné smíření působí barvotiskově a nevěrohodně. Následně se vyrojilo tolik otázek, že naprosto zastínilo dobrý dojem z prvních čtyř pětin, což je škoda.
Například: v každé situaci a době podléhá jakýkoli člověk nějakým zákonům, to hrdinčino vzepření je dětinské a iracionální. Dál, v exilu pracovala jako učitelka, tudíž přesně zastávala roli neprovdaných viktoriánských žen. Tohle opravdu chtěla? Nebo dál, to jí vůbec nezáleželo na Lucianových citech a na něm samotném? Super! A kdyby mu ruplo v kouli, jakože by se to dalo očekávat, a třeba vůbec Hattii nenašel nebo si vzal život nebo cokoli dalšího, byla by spokojená? To opravdu chtěla? Sázka na happy end je dobrá v literatuře, ovšem v životě bych počítala s komplikacemi. A tohle byla jen malá ukázka.
V důsledku mi začala ukrutně vadit i nesourodost snahy vykreslit viktoriánskou Británii a zároveň hypermoderní přístup ke společnosti v dnešní literatuře, kdy každý druhý (už to je blbost) je přiznaný homosexuál/lesba (ve viktoriánské Anglii? jako FAKT?), Hattie uvažuje o práci žen v domácnosti a kolem rodiny jako o PRÁCI (něco takového se nebralo v úvahu ani na konci dvacátého století) a tak podobně.
Zklamání, opravdu strašné. A to se mi to po většinu tak moc líbilo.
(SPOILER) Velmi příjemné překvapení. Na základě zdejších hanlivých komentářů jsem byla vůči knize velmi skeptická. Přesto jsem ji otevřela a bavila se od začátku do konce. Na rozdíl od většiny ostatních se mi opravdu líbil svérázný přístup k řeckému panteonu, netuctové ozvláštnění zajetých schémat, legrácky vzniklé určitým očekáváním a netradičním vyústěním. A oni to ani nebyli bohové, jen mafiáni, kteří si na bohy hráli. Občas lépe, občas hůře, ale vždy zábavně.
Sem tam drobné nesrovnalosti fungování autorčina světa Olympu byly průběžně celkem uspokojivě vysvětlovány. Například skutečnost, že nikdo nemůže překročit řeku Styx, ale pak najednou Hádes pořádá opulentní večírky, na které se vesele z Horního Města jezdí. Jasně, protože on dotyčné pozval. A tak dál. Takže i moje rejpavá složka nevznesla námitek.
Bez ohledu na podivné nastavení charakterů hlavních hrdinů mi byli oba sympatičtí a v plném rozsahu jsem je chápala. Persefona se stylizuje do barbínovské hlupačky tak dobře, že jí to zjevně skously i některé čtenářky. Pohlazením po duši byl fakt, že byla opravdu a jednoznačně chytrá. Ten závěrečný tah byl hodně důvtipný a ano, jsem tak paranoidní, že jsem nevěřila, že vyjde.
Tím u mě i Deméter nahnala nějaké body, a to jsem ji měla na černé listině.
Závěrem mi vadily dvě věci, a kvůli nim snižuji hodnocení. Když už si ústřední dvojice uvědomí, co k sobě vzájemně cítí, tak nastoupí nutná fáze sebeobelhávání a jalových lamentací. Nejsem fanouškem škrtání, ale pár vět této vaty bych nechala zmizet. A pak mi vadilo, že se Hádes nedokázal Diovi otevřeně postavit a rozhodla náhoda. Jako fakt? Není to už obehraný postup?
Zato jsem dočista nadšená z milostné a erotické linky. Postupně prohlubující vztah mezi hrdiny byl opravdový a autorka k tomu nepotřebovala zdlouhavé pasáže z anatomického atlasu s bušícím srdcem a ženoucí se krví. Ne, stačilo, aby si Persefona uvědomila, jak se Hádes chová a obráceně. A erotické pasáže? Lahůdka, sexy, vzrušující, vkusná, uvěřitelná.
Přimhouřím očko nad lehkými závadami v syntaxi, opakujícími se slovy, jednodušším slovníkem i větami. Celek působil tak zábavně, že tato složka nepůsobila rušivě.
Vřele doporučuji a jdu na druhý díl.
(SPOILER) Kniha slouží jako exemplární ukázka toho, co je v současné romantické literatuře špatně.
Nereálná, naprosto nesmyslná zápletka? Ach, to je věc více než běžná, a ačkoli by něco podobného v životě žádná soudná žena nespáchala, přesto o tom tak rády čteme. Pachatel má protentokrát alibi. Autorka dokonce otevřeně přiznává inspiraci filmem Dokonalá partie, mým oblíbeným. Jo, je to blbost, ale kvůli tomu jsem si knihu koupila.
Papírové, se skutečným životem neslučitelné postavy ploché jak žehlicí prkno? Dobrá, to už by stálo za nápravu. Opravdu moc jsem se snažila Catalinu pochopit a v Aaronovi vidět opravdového muže, ale obojí ztroskotalo. Lina se neustále obelhává, očividné, zjevné skutečnosti popírá. Kupříkladu o sobě tvrdí, že je otevřená a přímá, přitom zvládne své rodině vytrvale a dost zásadně lhát. Aaron dokáže, dle vlastních slov, dát ženě najevo, když má zájem, ale v tom nejdůležitějším případě se chová jak zastydlý žák páté třídy.
Kdybych měla odvyprávět děj, ukázalo by se, že je vlastně i docela zajímavý a, jak bývá zvykem, řeší poměrně palčivé téma sexismu a odlišných nároků na ženy a muže v pracovním procesu, a potažmo i strkání nosu do cizích záležitostí protivnými příbuznými. Já osobně bych vlezlou sestřenici odpálkovala na místě a zeptala se jí, proč ona sama nikoho nemá. I když tomu zrovna se nedivím.
Nejstrašlivějším problémem totiž bylo, že na jednu větu děje připadly dva odstavce afektovaných, jalových emocí. Anatomický atlas kombinovaný s profláklými klišé obraty. Z přecitlivělých nervových zakončení, krve hrnoucí se všude možně, chabnoucích svalů, měknoucích kostí a za všech okolností prudce bušícího srdce jsem byla jednoznačně otrávená. Co je to dnes za módu? Vždyť tyto otrocké popisy fyziologických procesů nevzbuzují ani smítko emocí a v důsledku jsou nudné jako statistické tabulky. S láskou, s tou duchovní záležitostí, nemají společného ani zblo.
Proto prosím, hrdinku pošlete na kardiologické oddělení do nejbližší nemocnice a od téhle slátaniny ruce pryč!