Set123 komentáře u knih

Po čase (a úspěšně složeném předmětu Kanonické právo, při jehož studiu jsem knihu opět přečetl), pouhý krátký dodatek. Platí nadále, že je to naprosto vynikající kniha, snad někde zbytečně krátká. Přišlo však drobné překvapení. Rádi bychom si jistě mysleli, že mnohosetletá disciplína napojená na prakticky petrifikovanou instituci nebude podléhat častým změnám. Prdlajs. Kniha je obsahově v některých pasážích poněkud zastaralá. Jistou reformou prošlo například právo trestní (ukládání majetkových trestů), právo procesní a hlavně v roce 2022 Papež František (jehož styl legislativy profesor vyučující mě daný předmět pojemenoval jako "přinášející větší chaos") konstitucí Praedicate evangelium změnil organizaci Římské kurie. Nemáme již tedy například kongregace, ale dikasteria a podobně. Je tedy vhodné při čtení věnovat těmto detailům pozornost.

10.05.2024

Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále.

Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text.

Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...

Chjo, tak ještě jednou... V případě sporného procesu člověk stál ještě před nedávnem před volbou poměrně komplikovanou. Brát Prahu, nebo Olomouc? Která z nich je kvalitnější, která vykazuje více dobrých stránek? Jako kdovíjaká není ani jedna, ale přeci to byla racionální volba mezi poměrně kvalitním a trochu kvalitnější (posléze přišel Lavický a tuhle volbu eliminoval, není o čem přemýšlet, jeho kvality jsou nesouměřitelné). V exekucích a insolvencích je problém jiný. Člověk stojí před hodem mincí, protože si může vybrat hroznou, nebo hroznou učebnici. Ani o jedné nelze říct, že by byla dobrá. Ačkoliv důvody jsou možná trochu odlišné a podle vašich preferencí se tu jistá diferenciace načrtnout dá.

Předně, ten rozdíl není patrný v insolvenci. Ta je úplně ničemně pojednána v obou případech. Jedná se o teoreticky chabě podanou látku, odvyprávěnou po paragrafech aniž by řešila ta která učebnice jakékoliv reálné problémy daného oboru. V tomto smyslu zde valný rozdíl není – Praha je však alespoň aktuální, to Olomouc není a je proto ještě méně užitečná.

Na straně druhé v okruhu exekucí se mi teoretické zázemí Olomouce zdá mnohem hlubší, koncepty lépe podané a vůbec se mi zdá, že si z ní člověk může odnést ucelenější a kritičtější pohled na daný obor, I zde kniha poměrně dost ztrácí v oblasti aktuálnosti, ale teoretická pevnost to přeci jenom dohání a měl-li bych si vybrat kterou z těchto dvou alternativ vybrat, beru Olomouc. Ovšem kdybych musel. Kdybych nemusel, volím jiné, alternativní zdroje.

To je ovšem problém. Ono jich moc není. Plzeň netřeba komentovat a Brno se také nemá čím chlubit. Doslova. Protože ještě žádnou učebnici nevyprodukovalo. Ačkoliv se na tom podle mých zdrojů s jistou opatrností pracuje. Existují tu jiné publikace, třeba ta Tripesova, ale ta je tak stará, že už de lege lata úpravu vlastně neodráží.

Student tak je opravdu v exekucích a insolvencích bit. Jak pak musí vypadat praxe, že? Nu, každopádně vám tato, ani ta Pražská učebnice, se vzděláním v dané oblasti nepomohou. Neztrácejte s nimi zbytečně čas.

18.04.2024

Ano, ano, kopat do dobře hodnocených knih, to je moje oblíbená kratochvíle.

Podivejte, já uznávám, že je komplikované rozhodnout, co dělá dobrou knihu dobou knihou, respektive jaká specifika má naplňovat učebnice, aby byla hodnocena jako dobrá. Je to jistě otázka poměrně složité diskuse, kterou sám se sebou i se svými vyučujícími delší dobu vedu. Asi je to do značné míry věc strašně subjektivní. Jak ale jako dobrou hodnotit knihu, kde se mi prostě nedaří najít takové kritérium, ve kterém by alespoň trochu excelovala?

Tak se na to podívejme. Učebnice by patrně měla (v oblasti práva) být schopna předat studentovi dvě věci:
- A1) Teoretické zázemí
- A2) Přehledné podání de lege lata úpravy

Nu a v případě, že se má jednat o učebnici kvalitní, měla by dále disponovat:
- B1) Kritickým zhodnocením aktuální úpravy
- B2) Podáním návrhů de lege ferenda

V oblasti soukromého práva procesního takovou kvalitou disponuje například první díl série učebnic docenta Lavického. Podívejme se na tuto učebnici. Půjdeme samozřejmě od nároků vyšších k těm níže postaveným.

Ad B1) Učebnice není jen od tupého předání aktuální úpravy, která může být legislativně-technicky špatná, právně-politicky vadná a doktrinálně pomýlená. Naopak, je úkolem akademické obce a tedy autorů učebnic, potažmo tedy učebnic, tyto body vyzdvihnout a upozornit na ně. Měli bychom se například dočkat úvahy o tom, zda je vhodně nastavený průběh exekučních řízení, zda by exekutoři neměli mít širší pravomoci, zda není koncept milostivého léta nekoncepční. Zda není celé exekuční řízení zastaralé a vlastně tak trochu divné. Prosím, dočkáme se například úvahy nad nevhodností a dočasností dvojkolejné úpravy. To je ale tak nízká laťka, že leží na zemi. Nebo jsme pro ní dokonce vykopali do země rýhu. U insolvenčního řízení je také ledasco, co lze kritizovat. Například takovou první domněnku platební neschopnosti. Není zastaralá, neměli bychom ji přebudovat? Nic. Prázdno.

Ad B2) Když už učebnice přináší kritiku, měla by také nastínit možné její řešení. Absentuje-li samotná kritika, nedočkáme se samozřejmě ani představy o jejím řešení.

Zde podotýkám, tyto dva body jsou alespoň trochu přítomné v části prvé, týkající se exekucí. Tato část je obecně lépe napsaná a lze ji tak pro učení alespoň trochu využít. Neplatí to však pro insolvence.

Ad A1) Teoretické zázemí postrádá nejen tento díl, ono nebylo nijak zvlášť přítomné ani v prvém dílu. Opat zde jde trochu vyzdvihnout první část, insolvence jsou i v této otázce zcela zanedbané. Jistě, i u exekucí bychom měli vyžadovat podstatně hlubší vymezení – měli bychom vyžadovat třeba pojednání o problematice automatických exekucí, která je ve veřejném prostotu přítomná, v případě této učebnice však musíme být rádi alespoň za pojednání o diferenciaci nalézacího a exekučního řízení prolamované například doktorem Svobodou.

Ad A2) Nejproblematičtější bod. Pokud věc vůbec máme za učebnici označit, měla by být schopna předat nám předat látku systematicky a konzumovatelně – tj. tak, jak to sám zákon nezvládá. Učebnice musí být lepší než zákon, aby měla alespoň nějaký smysl. A právě to zde neplatí. Už u exekucí je to problém, naplno se to však projevuje u insolvence. Ta kniha nejenže nepředává věci jednodušeji než zákon, ona to dělá snad i zmateněji. Jedná se o převyprávění zákona víceméně jedna k jedné s tím, že je občas (občas!) jen změněna větná skladba. Něco takového je problém i u kvalitně napsaného zákona. Když se bavíme o zákoně jako je ten insolvenční, který je legislativně-technicky takřka katastrofální, jedná se o opravdový a nefalšovaný průser, který z knihy dělá cár papíru.

V takovémto výše podaném provedení se mi kniha jeví jako naprosto zbytečná a její čtení se stává ztrátou času. Její koupě pak tragickým utrácením. Pokud máte možnost si ji v knihovně půjčit, neuděláte chybu podáváte-li se na exekuce. Insolvencím nevěnujte ani vteřinu života. Zákon posouží stejně. Je to katastrofa. Na straně druhé tím nechci tentokrát nijak zvlášť kritizovat autory. Ona je to látka obtížná a strašně proměnlivá. Pravdou je, že zde není text, který by látku podával lépe. Nu a nakrásně z učebnic tato strašlivost vychází snad nejlépe. Je totiž alespoň aktuální. Pokud vám ale mám něco doporučit, kašlete opravdu na její insolvenční část a šáhněte raději po beckovském komentáři od Sprinze.

A ještě dodatek vzhledem k níže píšícímu Knihovníkovi. Prostě není pravda, že obsahuje veškeré informace, či snad informace nadstandardní. Stačí jeden alespoň trochu komplikovanější problém, abyste s knihou nevystačili. Zvláště pak bavíme-li se o oblasti práva insolvenčního, která je nadstandardně judikatorně obsáhlá.

Čistě pro zábavu ještě jedna drobná poznámka - v závěru knihy se autorstvo dopouští úvah nad evropskými kontexty insolvenčního práva - neměli by. Učebnice je z roku 2022 a ignoruje přitom například takovou maličkost, že od... ehm ehm... 26. 6. 2017 bylo nahrazeno původní úpadkové nařízení nařízením zcela novým... Já vím, maličkost... Jistě...

2 18.04.2024

Dovoluji si zde výjimečně coby přečtenou označit knihu, kterou jsem nepřečetl celou. (Letos už podruhé, je mi stydno...) Nu a takto ji i okomentovat. Nemyslím si, že by to ostatně bylo nezbytné. Jsou knihy, které je třeba číst od počátku ke konci, sborníky tohoto druhu takové však nejsou. Přečtěte, co vás zajímá. Materiálu kniha nabízí víc než dost. A právě už pro tento fakt lze knihu označit za mimořádně užitečnou. Je to fascinující koncentrovaný zdroj materiálů k jednomu relativně úzkému tématu.

To je tedy skutečně největší devizou knihy. Nejen rozsahem, ale obsahem opravdu působivě zdůrazňuje jsoucí a zcela neoddiskutovatelný problém, jehož morální rámce jsou po mém soudu neoddiskutovatelné. Odhaluje jej ve všech myslitelných polohách. Teorie, historie, sociologické a politologické aspekty, právní úprava de lege lata, pohled mezinárodněprávní a politický. Bezmála se nebojím říci, že řadit knihu do kategorie "právní" je skoro nepřesné. Je v té míře mezioborová, v jaké je to jen možné. A jistě, toho kterého z nás zajímají jiná témata a ano, já osobně bych ocenil hlubší důraz na teoretické vymezení problému feminismu, možná bych zmínil některé zajímavější teorie z něj vzešlé, snad bych s Kateřinou Šimáčkovou v čele očekával rozsáhlejší vhledy lidskoprávní v čistém slova smyslu, nemohu však dostat vše co chci, čtenářů je zde vícero.

Otázka jednotlivých příspěvků musí zde zůstat zamlčena – je jich příliš mnoho, abych se jim mohl věnovat. Lze snad shrnout, že jsou vesměs kvalitní, třebaže stylistická i obsahová úroveň není rozhodně konzistentní. Takový už je ale úděl sborníků a monografií rozsáhlých autorských kolektivů. Lze snad pouze vyzdvihnout, že do knihy přispělo autorstvo renomované. Za všechny zmíním Zuzanu Vikarskou, či již zmíněnou Kateřinu Šimáčkovou, je mezi nimi ale i hvězda univerzitního prostředí, David Kosař.

Kniha je svým způsobem aktivistická, má vést k veřejné debatě. V akademickém prostředí ostatně myslím měla vcelku velký ohlas (někteří starší profesoři ji dodnes nemohou zkousnout – a je to dobře, jen ať jim dá!), mohu si snad závěrem i já dovolit jistou poznámku. Feministická kritika je ve strašně komplikované situaci. Na straně jedné je to počátkem revoluční hnutí, které přineslo nový vítr do akademické obce a které stálo u počátku kritických studií. To je fakt, který dodává tomuto hnutí jistou prestiž. Na straně druhé značí rovněž nemalou komplikaci. Už je to staré, trochu se to okoukalo (třebaže problém nevymizel) a přišly další vlny kritiky, které mají zdánlivě „silnější“ morální nárok (Samozřejmě je to poněkud omezené a po mém soudu morálně ulepené uvažování – protože někdo trpí víc, znamená to, že tvoje utrpení je irelevantní? No ne, samozřejmě že ne. Ale je to strašně užitečný argumentační faul, který se snaží obejít podstatu problému a odvrhnout tak něco, co se mluvčímu nelíbí, coby irelevantní – takový zvrácený způsob uvažování předvedl i níže komentující Lesehest.), čímž pozici feminismu rádoby oslabují. Feminismus sám tak stojí a trochu se plácá, brzy se začne topit. Buď může strnout na místě a pojít na smrt, nebo se dát do pohybu coby integrační projekt, který pojme všechny alternativní proudy (black-studies, queer-studies a další) a zahájí tak další, snad již konečně úspěšné tažení. Uvidíme. Je-mi nicméně líto, že ani tato kniha se o podobnou integraci vlastně příliš nepokusila – čest výjimkám o počtu několika článků.

No kniha... Spíš taková brožura. Leták. Jako váhal jsem, zda to sem vůbec přidávat, ale ISBN to má, tak proč ne.

Jelikož mi tento text byl doporučen coby studijní materiál v průběhu výuky insolvenčního práva, čekal jsem, že se bude... nevím... třeba věnovat právu. Není tomu tak, přátelé. Většinu textu zabírají účetní tabulky, rozprava je spíše nad tématy ekonomickými, méně nad kontextem insolvenčním. Tedy rozumějte, on je to institut insolvenčního práva, čili se tomu autoři tak trochu věnovat museli, ale není to primární zaměření textu. A to je samozřejmě škoda (pro mou osobu), jelikož se tím text efektivně posouvá mimo mé schopnosti kritického hodnocení.

Lze snad být v této míře kritický: právní témata jsou nakousnuta jen velice chabě a ta ekonomická se mi zase nezdají natolik hluboce pojednaná, aby kniha vlastně měla nějaký dobrý smysl. Možná je to dobré na jakési seznámení-se s tématem, prvotní přiblížení, abych tak řekl, v detailu se mi to ovšem nijak zvlášť zajímavé nejeví.

Dohromady je to krátké, vcelku srozumitelné, proč si to nepřečíst. Ale nijak velká očekávání bych od toho, na vašem místě, neměl. On je to spíše odborný článek, než kniha.

12.04.2024

Abych tedy byl úplně upřímný, jedná se o jedno z největších zklamání za poslední dobu. Ne snad, že by kniha nebyla hodnotná a zajímavá – to obé jistě je. Ale aureola která se kolem ní vznáší, coby kolem jakéhosi klenotu... nenašla u mne opodstatnění.

Rozumějte, je to zajímavý text, jehož hodnotu pro analytickou filosofii nelze zpochybnit. Je tu hodnota. Jen je otázka, jaká ta hodnota to je. Po mém soudu kniha dělá něco strašlivě tragického – ona odvrhuje metafyziku takřka carnapovsky drsně, na straně druhé je sama metafyzickou, aniž by si to uvědomila – či lépe, aniž by si to nezbytně uvědomil čtenář. Kniha cupuje metafyziku. Ale cupuje také analýzu jazyka. Ona ničí filosofii ne tím, že vyřešila, jak autor arogantně píše, její otázky. Ale tím, že ukázala její chybějící střed. Střed filosofie podle ní totiž neleží v racionalitě. On leží v emocionalitě. Je estetický, ne logický, ne racionální. Autor se tváří jako přísný kritik metafyziky (a jen tak dál, ona potřebuje kritizovat), naplnil však obsah vtipu "Když se potká kontinentální a analytický filosof, řekne analytický kontinentálnímu, že je nedostatečně jasný, kontinentální analytickému na oplátku to, že je nedostatečný." a sám, při nedostatku sebe sama, přistoupil k metafyzice.

Nu, ale abych přinesl některé konkrétní body. Největší chybou díla je jeho děravost. Struktura knihy naznačuje analytickou přesnost a argumentační hloubku – opak je samozřejmě pravdou. Ona struktura vychází spíše z metody jakési asociace – není argumentací. Autor přináší tvrzení, ta však neodůvodňuje, nevysvětluje. Hraje si na nietzscheovsky kryptickou moudrost – jenže v ní zpravidla mnoho není. Autor například zjevně pracuje s jakousi nutností mezi znakem a označovaným – ale vysvětluje jej? Ne. Je to metafyzika. Ono to tak je, protože to zkrátka je. Jenže jak pak může fungovat váš myšlenkový systém, budujete-li ho na jazyku a přitom nevysvětlíte jeho podstatu? Však se stačí podívat na prosté fungování světa abyste viděli, že zkrátka takto nefunguje. Jak se autor vypořádá s rozličnými jazyky? Jak s překlady? Jak se synonymy? Nevypořádá. Musel by se nutně pustit do (opět) nietzscheovského hledání perfektního jazyka. Ale pozor! Nietzsche hledá na poli estetiky! A to je jiná hra.

Nadto lze v díle najít jisté kontradikce. Na jedné straně autor tvrdí, že nelogické nelze myslet. Na straně druhé popisuje jsoucí mimo logiku jako nahodilé. To je, přátelé, kontradikce – pramenící z toho, že autor nevysvětlí vlastní myšlenky. Níže jeden komentující píše, že po Traktátu je třeba navázat Filosofickými zkoumáními, abychom pochopili autorovo dílo v jeho celku. Ale to přeci není pravda. Autor sám odvrhl Traktát. Jeho přístup k jazyku ve Zkoumáních není rozvinutím toho z Traktátu – je jeho nahrazením. Proč to píši? Nu, protože si autor právě prázdnost frází uvědomil a pokoušel se jí napravit.

Už jenom z jisté zlomyslnosti dodávám – už sám fakt, že je zde v komentářích hodnocena kniha jako vhodná k dlouhým rozsáhlým a skoro nekončícím úvahám, vede nás nezbytně k jednomu k autorovi nešetrnému závěru. Tvrdí-li, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně a vše, co lze říci, lze říci jasně, stojíme před dvojí možností. Buď se autor mýlil, nebo autor selhal. Tak či tak je to in fine chyba autorova, nikoliv jeho výhra.

Nic z této kritiky (která je založena na trojím čtení a vcelku rozsáhlých hovorech o jeho obsahu, takže ne, že bych mu nevěnoval čas), asi nemá nijak zvlášť odrazovat od jeho četby a zájmu o něj vůbec. Je to kniha chytrá, revoluční a strašně podnětná. Jen bych jí zbytečně neglorifikoval a nepředstíral, že se jedná o jakési dokonalé dílo filosofie. Wittgenstein byl génius, neskutečně chytrý a inovativní člověk. Toto ale není to dílo, které by mělo být na prvém místě milováno.

Rudolf Carnap tvrdil, že metafyzikové jsou jenom špatní umělci. Prostě něco cítí a chtějí to vyjádřit, ačkoliv tomu nerozumějí – přitom ovšem nedisponují kvalitami, které by jim umožnily vyjádřit to v kvalitním umění. Tato knížečka mu i dává, i nedává zapravdu. Na straně jedné je tak krásně, jasně a analyticky úctyhodně napsaná, že ji nelze označit za špatné umění – je pěkným uměním. Na straně druhé ukazuje, že Kantova etika, jedna z nejvýznamnějších v historii, je založena na estetických pocitech a na egoismu. Kant byl, ještě v době, kdy uměl psát srozumitelně, dobrým umělcem – ale jaká filosofie z toho mohla vzejít?

Dobře, v předešlém odstavci trochu opovážlivě (a opovržlivě) tvrdím, že Kant svou etiku založil na estetických pocitech (byl tedy emotivistou) a byl navíc egoistou. Je to odvážné tvrzení a podle laskavého čtenáře jistě nekorektní. Kniha se nezabývá etikou, ale estetikou. No dobře, dobře, ale čtěme pozorně následující:

"Dejme tomu, že vás tento pocit pohne k tomu, abyste ze svých prostředků pomohli nuzákovi, ale budete přitom dlužni někomu jinému, čímž přestanete plnit přísnou povinnost spravedlnosti. Toto jednání nemůže zřejmě pramenit z žádné ctnostné premisy, neboť ta by vás nemohla přimět k tomu, abyste obětovali vyšší závaznost tomuto slepému okouzlení. Když se však obecná blahosklonnost vůči lidskému rodu ve vás stane zásadou, jíž vždy podřídíte své jednání, zůstane ještě láska k nuzákům, pouze je nyní z vyššího stanoviska postavena do pravého poměru k vaší veškeré povinnosti."

To je přeci očividně základ kategorického imperativu. Nezdá se mi možné to popřít. Nu. Imperativ tedy přichází z řad estetiky – to by ještě nebyl problém. Problémem je, co Kant s tou estetikou prováděl. Jak píši, na jedné straně prokázal skvělý analytický cit a schopnost věci pojmenovat. To každopádně. Na straně druhé nedovedl zkrotit své ego. Nejedná se o pozorování vnějšího, ale o popis vnitřního. Stačí se podívat na některé příklady. Hovoří-li Kant o citu národů, říká, že umírněný Němec dokáže nejlépe vnímat krásné i vznešené a převyšuje v dokonalosti Angličany i Francouze. Tak i když se podíváte na jeho jistě zajímavé rozdělení temperamentů. Sám jsa melancholikem (tedy s "vytříbeným vkusem pro důstojnost lidské přirozenosti"), básní o nich, o jejich skvělostí, zatímco sangvinici a cholerici jsou taková nižší lidé a o flegmaticích je až marno hovořit. Ženy pak jsou sice krásné, ale jakmile se začnou vzdělávat a snažit se o vznešenost, kterou on jako muž, tak skvěle disponuje, stačí už jen vousy, aby ztratily veškeré své přednosti. Kant má navíc to štěstí, že je bílým mužem, (cituji) "negři" totiž nemají vůbec nijakých předností a jediné, co na nich zbývá, je směšnost.

Kant tedy sám rasistou, sexistou a nacionalistou a egoistou vyzývá k zásadovosti, která jediná může správně ovládat lidské jednání - byl tedy i pokrytcem. Já se vám omlouvám, ale... Jo a ne. Žádné "ale na jeho dobu to bylo normální". Toto jsou závěry, které plynou z Kantova myšlení, ne jeho absence – a to v době, kdy již pomalu tvořil Jeremy Bentham, progresivnější, než naši nejliberálnější liberálové. Problém není v době – Kant byl geniální. Problém je v Kantovi a v jeho způsobu uvažování. Benthamův způsob uvažování vedl ve stejné době k zavržení homofobie, sexismu, rasismu i jakéhokoliv jiného kategorizování lidí. Abych ale nekřivdil Kantovi – přinejmenším rasismus v budoucnu zčásti (velké části, abych byl korektní) opustil. Je otázka, zda v jeho uvažování tato výše popsaná báze nezůstala.

Přes toto všechno však tvrdím: je to zajímavá kniha, která se nejen vyplatí přečíst, ale dokonce to asi bude celkem zábava – což není samozřejmostí.

1 29.03.2024

Tak jsem s mírným zpožděním přečetl i tuto knížečku z famózního Tolkienova výtvoru. Na první pohled je patrné jisté odcizení knihy od Tolkiena samotného. Už Christopherovy knihy měly spíše charakter studií, než fantaskních textů jako takových, zde už přecházíme zase o kousek dál. Sibley zajisté dělal co se dalo a nemyslím si, že by jeho práce na tomto monumentálním světě byla nezbytně horší, než byly výtvory původního mistra a jeho žáka-syna, přeci tu ale je rozdíl. A nemohu si pomoci, považuji knihu za přece jenom trochu hůře zpracovanou.

Předně má samozřejmě jiný charakter, než Pád Gondolinu, Húrinovy děti a Beren a Lúthien – nejedná se o příběh o příběhu, ale o kroniku druhého věku, do značné míry v předešlých dílech opomíjeného. A za to si zaslouží ocenění – věnuje se poměrně neprobrané látce na úctyhodném prostoru. Ale přeci je to textuálně méně ucelené a ediční zpracování formátováním textu počínaje a umístěním poznámek konče, jeví se mi trochu nepovedené. Třebaže se člověk zvykne.

Ale to je vlastně všechno, co lze dílu vyčítat. Stále je to velice kvalitní čtení, které neohromí tolik jako Zpěv Leithian, ale doplní střípky a vlastně je celkově sympatické. Propracovanost a monumentálnost světa jako takového, dodávají knize něco, co třeba Martinova násobně obsáhlejší kronika Oheň a krev nemá a mít nemůže. Je to pocit celistvosti, velkoleposti a nezbytnosti. Pocit přítomnosti sil, které žádný jiný fantastický svět nikdy neměl a nejspíš mít nebude.

Pán prstenů prezentuje nám výseč konce Třetího věku, hlavním antagonistou příběhu je Sauron – Temný pán, jenž dlí na trůně v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. A to je vše. Je to tento Temný pán, který pozoruje. Třetí věk již nepatří Sauronovi, třebaže je mu největší hrozbou. Třetí věk po mém soudu mnohem více patří Sarumanovi. Ve Druhém věku nebyl Sauron němým pozorovatelem, hrozbou z povzdálí, hrozivou a zdánlivě nezadržitelnou, ale přeci anonymní. Ve druhém věku byl Sauron na vrcholu a jak čtenáři Tolkien naprosto famózně formuluje: "Sauron byl vlastně ve Druhém věku větší, než Morgoth na konci Prvního. ... Protože byl sice přirozeně daleko menší, ale dosud neklesl tak hluboko. ... Do tohoto stádia nihilistického šílenství Sauron nikdy nedospěl. Neměl nic proti existenci světa, dokud si s ním mohl dělat, co chtěl."

Nebudu popírat, děje Númenoru mi nikdy nepřišly nijak zvlášť lákavé. Jsou to lidé, zvláštní lidé, ale lidé – a Arda dokáže nabídnout mnohem poutavější příběhy, třebaže nepopírám, že Ar-Pharazôn a jeho činy mají jakési kouzlo a to, s jakou láskou a péčí pojednával mistr o Númenoru člověka musí zaujmout. Přeci se mi ale jedná právě o Saurona (a je třeba zdůraznit, že Ar-Pharazônovy činy jsou zajímavé díky Sauronovi), Galadriel a Gil-galada. Právě pro ně budou mi příběhy Druhého věku milé.

Švestka je snad nejméně vtipnou Cimrmanovou hrou. Rozumějte dobře, to neznačí, že není zábavná. Jen není vtipná. Kde črtám dělící čáru? Jde mi o to, jestli se u sledování hlasitě řehtám, nebo jenom radostně usmívám. A u této hry se člověk usmívá neustále. Samozřejmě je na ní, jak postupně zraje, něco podobně mrazivého, jako na loučení Smoljaka na záznamu, či Svěráka v divadle, v roli Smrťáka ve Vizionáři. Člověku je z toho tak nějak tísnivo.

Podtitul sklerotikon je vzat velice doslovně a snahou o prozkoumání tohoto fenoménu jde hra poměrně daleko, blíží se skoro povídkovému stylu Sapkowského, jen je v tom méně násilná. Vše začíná už v semináři, popisem ubývajících autorových tvůrčích schopností, či otevřeným vysloveném (ve scénáři), že humor je poněkud roztěkaný a humor nemá takovou brizanci jako zamlada. O to působivější toto prohlášení je, že je svěřeno do úst profesora Smoljaka v jeho proslovu o stařeckých neduzích. Ta je sama o sobě naprosto legendární a fantastická.

Hra sama zkrátka nenabízí přílišné množství silných komických scén. Ona je vtipná spíše roztáhle, po celou dobu, opatrně. Jistě, je to kompenzováno některými šrapnely, typu Pulcovo "Já vůl!", "Ty taky drž hubu, laskavě!", či Motyčkovo "Poblil jsem se!".

Stáří hry je patrné i z jejích konzervativních, ovšem očividně parodických, rysů. Stojíte tu jak dva buzeranti a sufražetka hovořící o poživačných samcích. Někdo by se mohl cítit skoro uražen, byla by to ale podle mě chyba. Důležité je uvědomit si, z koho a čeho si dělí hra srandu. Z mužů. Převážně starých mužů, ale Patka taky není zrovna výhra, co si budeme. Kdybych měl být úplně jasný – hra si podle mě dělá srandu z typu "Václav Klaus".

Dohromady chápu, že toto drama může být hodnoceno snad méně příznivě, než jiné hry Mistra da Cimrmana. Ono to je ale zkrátka tím, že ta hra je trochu jiná. Já si ale nemyslím, že by musela být horší. Třebaže jiná, stále je totiž skvělá.

Tak jsem se po čase vrátil na Zeměplochu, k dávno pozapomenutému příběhu. A bylo to osvěžující, to musím říct.

Tato kniha pro mne rozhodně není tím nejlepším, co Zeměplocha vyplodila. Přesto se ale jedná o příběh, který mám vcelku rád.

Ne, že by děj jako takový byl nějak zázračný. Jestli je to něco, tak takový Pratchettovský průměr. Začátek naprosto fantastický, konec také, ale ten střed je takový slabší. Autor má, jako obvykle, potřebu přehánět, multiplikovat, házet na sebe jeden skvělý nápad za druhým, až je toho moc. Závěr vše ale tak pěkně rozřeší, že na to člověk vzpomíná až s láskou.

Zajímavější ale kniha je z pohledu její idey. Víte, pokud si přečtete Pohyblivé obrázky, můžete se pomalu vykvajznout na Adornovu kritiku kulturního průmyslu a na Postmanovo křičení na konzumní mraky. Pratchett to všechno obsáhne a to obrazněji, přesněji a zábavněji. Je škoda, že knihu nenapsal dnes, zajímalo by mne, jak by příběh pokračoval, jak by aktuální kultura byla reflektována ve světě Zeměplochy. Protože to, co autor předvedl, je krásným shrnutím dějin filmu se všemi jeho vadami. Je to krása, opravdu krása.

Fanoušky samozřejmě potěší nadprůměrný výskyt lovecraftovských referencí, o to vtipnějších, že je zkrátka objektivní pravdou, že Lovecrafotvo dílo a Hollywood si ve skutečnosti úplně nejdou k duhu a co Hollywood v tomto směru vyprodukuje je pravidelně opravdu jakousi chodící bestií. Osobně jsem byl nadšen z žáby s milionem mláďat, nebo co to tam hned na začátku bylo.

Nu a osobně za největší tahák téhle knížky považuju Výsměška. Geniální představení geniální postavy, kterou snad nikdo nemůže nemít rád. Už kvůli němu, představenému očima chudáka Kvestora, stojí čtení za to, i když vám třeba k srdci až tak moc nepřiroste samotný Viktor, který je jistě zábavnější jako student, než jako herec.

Po čase jsem se vrátil k této fascinující filosofce – k jejímu snad trochu slabšímu, nikoliv však nezajímavému textu.

Arendtová patří mezi ty filosofky a filosofy, kteří se nechají vcelku silně ovlivňovat žitým světem. A je to tak dobře. Nejedná se samozřejmě o každé její dílo a každou myšlenku v něm, ale přeci jenom to dělá. Ostatně Původ totalitarismu je přímou reakcí na historické události, Eichmann v Jeruzalémě taktéž, Vita Activa je otevřena povídáním o prvních letech do vesmíru, O násilí reflektuje dobové události 60. let a atomové zbrojení. Tento spis je podmíněnější než jiné, řekl bych. Historickou tendenci vcelku samozřejmě reflektuje jen dosti částečně – na jiné úrovni a v jiné kvalitě lze doporučit spíše Foucaultovo dílo. Jedná se jí spíše o rozbor dobově podmíněného fenoménu, který je nezbytně přenosný jen zčásti.

Dílo je mi méně akceptovatelným, než bych čekal, i po terminologické stránce. Arendtová je natolik laskavá, že čtenáři jasně vymezí svůj slovník (bůh ji za to požehnej, co bych za to aktuálně dal, kdyby měl takovou potřebu i, dejme tomu, Frege), jeho obsah je však také poměrně složitě přenositelný a použitelný – třebaže výhradně na poli politologie patrně není jeho použití nemožné.

Přeci nelze tvrdit, že by kniha neobsahovala mimořádně zajímavé poznatky. Jednak je zajímavý, třebaže nikterak šokující, či závratně objevný, komentář k opozičnímu postavení moci a násilí – přibyde-li jedno, druhé nezbytně zajde na úbytě. To je velice zajímavá poznámka, která dokazuje význam kontinentální filosofie. Jasně ukazuje, v čem je její význam. Přesně tenhle typ pozorování dokáže zjednodušit popis charakteru toho kterého politického režimu. Jak říkám, není to nijak revoluční, ale je to zajímavé a má to svůj význam.

Další zajímavou poznámkou je ta k "vládě nikoho". To je poměrně zajímavý koncept, který skoro dystopicky charakterizuje byrokracii, jako odosobněné těleso, které je jakousi kvintesencí tyranie. Přiznám se, že se natolik nevyznám v dějinách státu a práva, nota bene amerických, abych byl schopen konstatovat v jaké míře Arendtové popis odpovídá dobové realitě byrokracie. Upřímně si nejsem jist detaily fungování soudní kontroly veřejné moci v USA (respektive vím, že ta kontrola není striktně soudní, spadá do výkonné moci, ovšem in fine se soudnictví podobá – Státy jsou fakt divné, pokud jde o právní systém, věřte mi), ale minimálně pro dnešní dobu mohu i tento, zajímavý, Arendtové poznatek považovat za přežitý a trochu si myslím, že i ve své době byl nedokonalým pozorováním. Ve výsledku se autorce jedná o to, že byrokracie je natolik zbytnělá a odosobněná, že v ní neexistuje již žádný prvek odpovědnosti. To ale není pravda hned ze dvou důvodů. Tím prvním je právě správně-soudní ochrana veřejných subjektivních práv. Ta je zárukou odpovědnosti, třebaže ta odpovědnost nemusí být plně emočně uspokojivá, jelikož člověk nevidí dopadnou sekeru na krk konkrétní osoby. Druhá poznámka sice trochu odporuje mému vlastnímu pojetí státu, ale zato vyhovuje pojetí obecnému a vím s jistotou, že byla relevantní už v době vzniku článku – za tu zbytnělou byrokracii přece nese stát jako právnická osoba, reprezentovaná politiky. Zde už je odpovědnost osobní. Jen se nesmíme (a zdá se, že to děláme) nechat těmi chudáky politiky vmanipulovat do názoru, že oni za to přeci vlastně ani nemohou, že to je chyba toho kterého úředníka Ne, politik je odpovědný za funkci státu. A vykonává-li špatně své úkoly úředník, narušuje tím kvalitu výkonu funkce státu – a za to je politik odpovědný.

Poslední poznámka, již velice krátce – Arendtová se závěrem poslední kapitoly pozastavuje nad tím, že USA v jisté věci hodlají napodobit chybu svého rodiče, Evropy. Ta její poznámka po mém soudu vzbuzuje oprávněné otázky o tom, jestli je pravdivá ta neustále opakovaná paremie, že Evropa zaostává za USA a "ono to se zpožděním dorazí i do Evropy" a jestli ono se nejedná o zmatení se vizáží – ze Státu přicházejí témata, ale jejich dialektické řešení už má Evropa dávno nacvičené, Státy ne – v tom jsou ony pozadu a bolí je to nad víc, než to kdy bolelo fragmentárnější Evropu.

Dodatek po čase... Kniha stojí za zvýšenou pozornost hlavně pokud jde o Sobkův příspěvek názvem "Etika svobody", který je jednak skvěle napsaný a užitečný (sám jsem jej již v nejedné semestrální práci citoval), ale hlavně v něm pokládá základy nové normativní teorie - jichž jsem si při čtení nevšiml, jelikož jsem o faktu formování této teorie nevšiml. Jedná se o teorii kontroly, která je velice zajímavá (ale velice!), pokud ne jednoznačnou akceptovatelností (a nic takového ostatně beztak neexistuje), tak alespoň její hodnotou coby příspěvku do diskuse. Pokud byste o ní měli větší zájem, mohu s klidným svědomím velice doporučit knihu Jany Kokešové "Vládnoucí a ovládaní" a následně vydanou publikaci "Nepřirozené právo" opět od Tomáše Sobka, kde se do ní hlouběji noří. S teorií kontroly bude patrně souviset i jeho (údajný, ale informaci od mého informátora nemám důvod nevěřit) příklon ke kontraktualismu, který by se měl promítnout do další jeho chystané knihy.

09.02.2024

Na knihu jsem se celkem těšil. Říkal jsem si, že by se mohlo jednat o takovou jednodušší a svižnější učebnici státovědy, která by se mohla pozitivně odlišovat od té Filipovy a Svatoňovy. A ono svým způsobem jo. Je to celkem čtivé. Až pohádkové. Skoro mám potřebu udělat vtip na to, že jak si neustále lidi z Prahy zvou do televize něco komentovat, odnaučili se psát odborné publikace a raději volí pohádky pro laické publikum. Je to takové trochu užvaněné, takové trochu nic neříkající... Nu ale to by nebyla pravda, pravidelně v televizi narazíme snad jen na Antoše a ten zde dostal pozoruhodně (a trestuhodně) málo prostoru s pouhou jednu kapitolou – která je na straně druhá oproti zbytku knihy hotovým klenotem. Takže tím to nebude. Zkrátka se asi jedná o jiný styl, než na který jsem zvyklý – a upřímně se mi nelíbí. Autoři (Buďme k sobě upřímní, vedoucí kolektivu, docenta Reschová, která si pro sebe zabrala až absurdní množství prostoru, devět kapitol z patnácti + úvod, což mne o to více překvapilo, že posud jsem se s ní setkal jen v kontextu jejího velice nezajímavého příspěvku do celkově pochybné knihy Finanční ústava. A nic proti ní, tak to nemyslím, jen mne překvapilo, kolik místa zabrala.) se sice vykecávají dlouze, ale čtenáři nic moc koherentního nesdělí.

Takže ano, kniha je po mém osudu ukecanější, než je obvyklé, což furt samo o sobě není špatně. Kniha to není špatná – je celkem zajímavá. Zaujala mne už proto, že je mi jistou změnou prostředí. Z Brna jsem se přesunul do Prahy a tím jsem kupodivu zcela změnil primární zdroj právního zkoumání. Z Německa jsem se tím totiž přesunul do Francie. Osobně si myslím, že i tím lze jistý neobvyklý styl vysvětlit. Německá literatura je jiná, než francouzská, německé myšlení o právu jakbysmet. Tato zdrojová diversita asi dělá opravdu hodně.

Nu, kniha to tedy špatná není. Ale učebnice je to na prd. Její ukecanost brání čtenáři v tom, aby si odnesl kompaktní znalost. Autoři se nadto často zastavují nad banalitami, neposkytnou ale čtenáři významné znalosti. Nezapomeňme, státověda je koncepční obor, jde mu o podchycení základních státních institucí. Kde je tedy institucionálně uchopeno ústavní soudnictví? Hlavně, že tu máme filosoficko-teoretický pojem testu proporcionality, který tu naopak po mém soudu nemá co dělat. Kde je třídění lidských práv podle statusu, kde máme rozdíl mezi Rule of Law a Rechtsstaatem – přičemž popření tohoto rozdílu implicite potírá distinkci kontinentálního a angloamerického pojetí práva, respektive státu. A upřímně? Přejdeme-li od obsahu k formě, kde máme nějakou logickou strukturu? Proč je, krucipísek, demokracie pojata v kapitole o teorii ústav, nikoliv u formy vlády? A proč je v téže kapitole právě koncepce právního státu? Ta kapitola je vůbec dost koncepčně pochybná, ale sakra, ono to celé nedává smysl! Proč je pojem státu a suverenity najednou přerušen globalizací a europeizací, vztahem státu a člověka, lidskými právy, abychom pak navázali na teorii ústav, která je zase přerušena kapitolami o politických stranách a volbách, přičemž až potom přichází zcela zmateně tripartice moci? Ta struktura je strašně chaotická a obsah v kapitolách tomu leckdy není lépe. Absurdní je pak poslední kapitola, která neříká čtenáři doslova nic, není v ní nic zajímavého a naprosto ignoruje reálná témata státovědy, kterými akademie žije? Čtvrtá moc ve státě? Třeba? Nebo zpochybnění konceptu suverenity? Chjo...

A ano. Ono je to furt docela dobré jako kniha. Ale selhává to jako učebnice. A kdyby to byla učebnice něčeho, tak ne státovědy, ale Theory of Governance. A to není špatně! To je zajímavý multidisciplinární obor, který se tu dost ignoruje. Ale měli bychom si to přiznat.

A ještě jednou ano, specificky pro Antošovu kapitolu o volebních systémech stojí za to knihu vést v patrnosti. Jedná se o nejlépe podaný výklad v našem prostředí, pokud jde o toto téma. Ta je vážně super.

08.02.2024

Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná.

O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální.

Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte.

A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.

Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné.

Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury.

Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah.

Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí.

Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem.

Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem.

Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů.

Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta.

Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným:

„Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků.
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přijal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“

5 06.02.2024

Á bože, tohle bylo skvělé. Sobkovy knihy takové bývají, to je pravda. Ale tahle byla snad zatím nejlepší. Je pozoruhodné sledovat jakým vývojem postupem času autor prošel. Jak se mění jeho dílo. A mění se. A zásadně. Jisté obsahy mne v průběhu čtení nutily otevřít po čase jeho knihu Nemorální právo. A bůh ví, jeden by neřekl, že je to ten samý člověk.

Každopádně... Pokud jste jako já posud četli alespoň některé autorovy knihy, bude se vám na první pohled zdát, že tato nepřináší zase nic moc zvláště nového. A je to pravda. Nepohybujeme se již v okamžiku autorovy tvorby, kdy byl nosičem vody ze studny – přenášel znalosti a koncepty ze zahraniční doktríny do té naší, žalostně zaostalé s největším odborníkem na filosofii práva v podobě Pavla Holländera, což zase také není taková výhra. Tuto fázi překonává - a snad ji v čase překoná i zbytek akademické obce. V této knize už autor nenosí. Už tvoří.

Předkládá nám již jednou dané informace, ovšem v novém kontextu. V tom smyslu je mimořádně důležitá prvá kapitola, která stanoví jisté výkladové paradigma, které je třeba mít při čtení na pozoru, nezapomenout na něj, protože pak zapomeneme na smysl textu. Tím paradigmatem je kontrola. Schopnost kontrolovat, ovládat, mít pod kontrolou, nebýt ovládán. Nejsem si jist, zda se mi v posledku jeho koncepce teorie kontroly líbí. Ale jistě je zajímavá. Sobek při jejím vymezování postupuje skoro dekonstruktivisticky. V různých pojmech relevantních pro právní a morální argumentaci odhaluje pojem kontroly – ty dekonstruované koncepty, jako zásluha, odpovědnost apod., odhaluje nakonec jako fíkové listy, sloužící k zakrytí jejich pravé podstaty, kontroly. Ale já si nejsem jist, zda do značné míry nepřehlíží, že sám pojem kontroly je takovým fíkovým listem, za nímž se ukrývá pojem "moc". Což by nás přeci jenom přesunulo někam jinam. Dále autor naráží na jisté problémy s koncepcí svobodné vůle, která se v některých ohledech s jeho tezí může trochu tlouct. Je i toho však vědom a vyvozuje z toho patřičné závěry – možná to sice oslabuje pozici kontroly jako ústředního konceptu, ne ale jako mimořádně významného konceptu, který je třeba zkoumat. Pominu-li ovšem tuto koncepční a veskrze názorovou polemiku, není knize co vytknout.

Obsahuje klasicky ohromující množství poznatků, které mají schopnost ovlivnit aktuální pohled člověka na svět. Navíc nebývale dobře a snadno formuluje – stylistika autora e neustále posouvá k lepšímu. Je to příjemné a zajímavé čtení – z nějž mi vzešlo hned několik nahusto popsaných stran poznámek, které zde nemá smysl replikovat. Stačí shrnout, že kniha neobsahuje chyby, nepřesnosti, či klamy. Obsahuje maximálně teze, o kterých je lze vést polemiku. A to je dobře. Teze to nadto nejsou jednoduché a jistě požadují po čtenáři opakované a hluboké čtení. Sám jsem se ostatně snažil číst nejvýše kapitolu denně a sám text mne nutil číst pokaždé vícekrát.

Jistě, některé pasáže knihy se trochu vzdalují od jejího jádra a jsou mi méně zajímavé - hodnotím tak kapitolu třetí, zabývající se tradičně distinkcí norem a faktů , u které si vůbec nejsem jist novým přínosem (v tom smyslu, že mi nepřináší nic nového, pokud jste autorovy předešlé knihy nečetly, tato kapitolka se vám bude hodit), osmou, která přeci jenom není, pokud jde o vysvětlení ontologické podstaty lidských práv nijak zvlášť hluboká a navíc s její argumentací mám vícero výtek (polemických; poznamenávám k tomu, že rozvahy nad morálním realismem a expresivismem jsou jistě zajímavé, osobně se mi však nelíbí jak lehce se k nim vloudil třeba Alexy, doporučil bych v tomto směru spíše Haplovy knihy) a devátou, která celkově vybočuje, soustředí se totiž na polemiku s Markem Káčerem. (K tomu viz i Hapla a jeho Utilitarismus a filozofie lidských práv, na stranách 28-30.)

Naopak již zmíněná prvá kapitola, ale i kapitola čtvrtá o srovnávání, pátá o kontraktualismu či sedmá o expresivismu a charakteru liberalismu, tolerance a indiference, jsou čtením nezapomenutelným a mimořádně podnětným. I kdyby zbytek knihy nestál za nic, a to není pravda, i zbytek je naprosto precizní, jen jej subjektivně shledávám méně podnětným, už pro tyto části se čtení více než vyplatí. (Je tolerance liberální ctností?)

Jenom jedna poznámka, snad pro mne netypická, závěrem. Kniha (fyzický objekt, artefakt, daný svazek) je naprosto krásná. Nádherná, precizně vyvedená. Je to nádherný artefakt, který se velice hodí do knihovny, navíc je každý výtisk signovaný autorem. Honem si to kupte, ať to máte doma. V tomto případě totiž autor provedl svou práci geniálně a navíc i Akademie věd předvedla mimořádný výkon. Prostě lahůdka.

1 06.02.2024

Když se mi do ruky dostalo souborné vydání Cimrmanových her, nemohl jsem samozřejmě nezačít od jinud, než od... Vraždy v salónním coupé. Nu ale po čase jsem se dostal zpět na začátek.

Akt jsem viděl až jako jednu z posledních Cimrmanových her (od té doby samozřejmě mnohokrát) a musím říct, že jsem se s ní nikdy zase tolik nesžil. Ne, že bych ji neměl rád. Mám. Ale méně než jiné, ne-li dokonce nejméně. Je mi na pomyslném dnu, vedle Němého Bobše. Obě samozřejmě mají naprosto vynikající momenty, ale zase tolik je nemiluji. A tedy patrně i toho Bobše mám rád, jeho struktura je strašně poutavá.

Akt nejméně, pokud mohu soudit, odpovídá klasickému cimrmanovskému meta humoru. Toho humoru, o kterém říkáme, že je chytře vtipný, tak dlouho, že se z toho stala banalita popírající původní výrok – až tak vtipné to není, z čehož (další meta) se opět stala banální sentence při odkazu na to, že to ve skutečnosti opravdu chytré bývá a průměrně, ba dokonce ani nadprůměrně vzdělaný člověk zpravidla veškeré hry a hříčky hlavního dramatu neodhalí. To tu prostě není. Hra je to velice jednoduchá, přímočará. Do značné míry to platí i pro část seminářů – třebaže něco z nich jistě vstoupilo do legend, ať filosofie externismu a uříznuté šle, či "Rád jsem se hry ujal, přátelé!", nebo dále "takové nešvary, jako plivání na podlahu ve veřejných místnostech, karban, hamižnost, zbabělost, přetvářku, čemuž bychom dnes ani nerozuměli!" Je to spíše jen vtipné. A to věru není špatně! Jen je to jiné.

Na to, jak upřímně rád mám ústavní právo, věnoval jsem v prvém semestru studia až nepoměrně málo pozornosti státovědě – patrně proto, že výuka sestávala z velké části z banalit, které jsem znal ze střední. Problém je tento – máte-li pět seminářů, na kterých můžete problematiku státovědy procvičit, nestihnete nic víc, než tyto banality. Četl jsem z této oblasti pouze jednu publikaci – mladší sestřičku té, kterou nyní komentuji, podstatně rozšířenou, zato už bez třetího autora, doktor Zimek se od kolektivu oddělil. Rozhodl jsem se tedy po čase vrátit k tomuto oboru, abych si osvěžil některé kategorie. Co lepšího by mohlo být, než "Základy státovědy"?

Kniha je to, myslím, dobrá. Je poměrně krátká, výše zmíněná Státověda je obsažena na větším formátu na 400 stranách, myslím, že tato publikace bude skoro o polovinu kratší. Navíc psaná vcelku velkým fontem, takže se rychle a lehce čte. Tedy lehce... pro oči to lehké patrně bude, intelektuálně ale jistě není nenáročná. Obsahuje opravdu takřka všechny nejvýznamnější státovědné koncepty. Obsahuje je ve velice zhuštěné formě, aniž by se obtěžovala je dovysvětlit, přiblížit je (nedej bože!) čtenáři pomocí praktických ukázek a tak podobně. Nejabsurdnějších rozměrů tento problém nabývá u volebních technik. Nejsem si jist, co si prvočtenář a prvotní zájemce o státovědu odnese z tohoto: "e) Hare-Niemeyerova formule „Ms = [(Hs x M) / H]"

Lze tedy konstatovat, že základy obsahuje dostatečně, stylistikou a celkovou strukturou textu (ne výkladu, ten je strukturován velice dobře a přehledně), co chybí? Rozhodně ne historický pohled, toho je zde dost, rozhodně ne málo odkazů na normativisty, těch je tu také dost – až mě to překvapilo. Neobsahuje moderní koncepce objevující se ve státovědě, neproblematizuje některé problematické koncepty. A to je mi líto. Chápu, že to do obsahu a smyslu učebnice asi nešlo narvat, s tím souhlasím. Ale stejně je to škoda. Je to opravdu prvotní přiblížení státovědě, není to její aktuální výklad. Ten je však veden na platformě akademických sporů, které se nezdají blížit rozřešení, takže je to patrně deficit odpustitelný. Obsahuje ji některé nepřesnosti, či při nejmenším pochybná, diskutabilní tvrzení. Profesor Filip v určitém bodě píše, že nepsané jsou takové ústavy, které jsou krom psaného práva tvořené i jinými prameny. Při takové definici daná distinkce (psané/nepsané) postrádá smyl, jelikož každá ústava bude nezbytně nepsaná, na každou se vztahují určité ústavněprávní zvyklosti. Ale to vem čert.

Kniha mimochodem, díky později nepřítomnému, doktoru Zimkovi obsahuje jednu vcelku raritní pasáž, na kterou stojí za to upozornit. V závěru publikace, v kapitole věnované samosprávě, poměrně nezvykle štěpí zájmovou samosprávu na několik podsložek a mezi ně řadí i samosprávu duchovních společenství, což do klasické státovědy přináší poměrně zajímavý prvek. Ale to já jen tak.

04.02.2024

Česká právní doktrína nepatří mezi to nejskvostnější v naší zemičce, soukromoprávní doktrínu nevyjímaje. Zdeformovaná postupnou retardací v průběhu socialistické zákonnosti, od právní dvouletky (OZ 1950) po "atentát na soukromé právo" (OZ 1964) a jeho pozdější neslavné novelizace, vykazuje i současná právní doktrína jistou... nedobrou kvalitu. No prostě tady většina lidí občanskému právu vlastně nerozumí, protože mentálně zakejsli v 70. a 80. letech a mladší generace právníků vytlačuje tu starší velice zvolna, nepříliš kvalitní Nejvyšší soud není navíc zrovna pomocný. Podle toho vypadá i stav vědecké literatury, respektive učebnic. Vyházejí další a další, větší část z nich však nestojí za papír, na které jsou vytištěny, natož za čas, který byste těm rozsáhlým svazkům snad chtěli věnovat.

Je proto vždy poněkud napínavé, vyjde-li nám nová učebnice oboru práva občanského. Když už k tomu dojde, je dané publikaci věnována vcelku rozsáhlá pozornost. To nás konečně přivádí k této knížečce. Trochu překvapivě to byla již několikátá učebnice občanského práva v roce 2023. Předcházela jí vcelku dosti kvalitní publikace Základů občanského práva hmotného – závazkové právo I a její sestřička věnovaná absolutním majetkovým právům (které jsem posud neměl příležitost věnovat čas – jsem však skeptický, vzhledem k tomu, že obsahuje celá věcná práva a k tomu ještě dědice). Zde si všimněme jedné věci. Vyjadřuji jistý skepticismus učebnici, která věnuje 300 stran třetí části OZ, a za relativně dost kvalitní považuji takovou, která věnovala 550 stran závazkům (4. části OZ) bez mimosmluvních závazků. Nu a před námi stojí kniha o 640 stranách, věnovaných úplně celému zákoníku.

Tedy, vyjde-li nová učebnice, panuje jistý skepticismus. Vyjde-li něco, označeno za "souhrnný výklad občanského práva", skepticismus u některých nabude na intenzitě, jiní (a zde počítejte i mne) se rozesmějí. Každopádně se učebnici, po té krásné recenzi doktora Vychopeně v Bulletinu advokacie, nedalo odolat.

Málokdy, pokud někdy, se mi stává, že bych cítil potřebu okomentovat knihu, kterou jsem nepřečetl celou, ba u které jsem přečetl snad méně než polovinu. Zde se mi to stalo. Přečetl jsem pouze pro mne aktuálně relevantní části. Mimosmluvní závazky, některé závazkové typy, obecnou část závazků, rodinu, něco z obecné části. Absolutní majetková práva jsem, přiznávám, úplně ignoroval, většinu z obecné části taktéž. Po přečtení toho, co jsem přečetl, je každopádně poněkud zbytečné číst dál. Je to naprostá katastrofa. Ale jako úplná. Věnujete-li se kupní smlouvě na jedné straně (ano, přesně tolik prostoru si zasloužil bezkonkurenčně nejdůležitější smluvní typ, který je v OZ obsažen ve více jak stovce ustanovení) a ještě se tam stihnete dopustit když ne chyby, tak alespoň nepřesnosti, patříte jistě do kategorie nevědecký odpad.

Ostatně nemá smysl, abych se tu o tom blíže rozepisoval. Udělal to za mě člověk povolanější, který soukromému právu na rozdíl od mé osoby a osob autorů této publikace, rozumí. Doktor Bezouška z Olomoucké právnické fakulty. Dovolím si zde na jeho, brilantní a velice trefný, článek odkázat a doporučit každému, kdo by snad za učební text zvolil tuto zhůvěřilost, aby začal u této recenze:

https://advokatnidenik.cz/2024/01/09/kindl-m-rozehnal-a-a-kol-obcanske-pravo-souhrnny-vyklad/

03.02.2024