Set123 komentáře u knih

Vzhledem k tomu, že se v poslední době motám trochu těsněji kolem Brněnské katedry teorie práva, rozhodl jsem si udělat takové malé opáčko, pokud jde o základní zajímavé koncepty v ní řešené. Co je k tomu lepšího, než dílo Tomáše Sobka? Rozhodl jsem si ho tedy znovu přečíst od začátku, respektive dočíst ty jeho části, ke kterým jsem se posud nedostal.

Nu a na počátku Sobkovy tvorby stojí Argumenty teorie práva, které posléze podstatně revidoval a rozšířil. Za přečtení každopádně stále stojí. Jistě, pro ty, kteří jsou po tvrdších a přesvědčivějších informacích, dojdou nejspíše uspokojení u Právního myšlení. Pokud chcete ale trochu dialektičtější vývoj (vývoj názoru autorova), toto je dobrý začátek.

Kniha je zajímavá ve třech bodech: autor v ní věnoval více prostoru logice než v dílech pozdějších (což je dobře, třebaže já logice stále nerozumím a pociťuji akutní potřebu nápravy), vnáší do českého právního prostředí trochu racionálnější pohled na interpretaci a věnuje se alespoň ne zcela neracionálně pozitivismu.

Pokud jde o interpretaci, musíme si uvědomit, jak moc zanesená v našem prostředí je. Běžná učebnice právní teorie (jimž se Tomáš Sobek mohutně vysmívá) obsahují výčet Gerlochových šesti metod (které máme jen u nás, to se fakt jinde nepoužívá), k nim přihodí nějaké povrchní poučky a pak jdou raději dál, přitom jen předstíraje, že interpretaci rozumí. Sobek přistupuje k argumentaci koncepčněji, při vnesení pozice textualistické, intencionalsitické a instrumentalistické (později přejmenované, tuším, na funkcionalistickou). Nadto přidává pohled jaksi temporální – tedy pozici originalismu, aktualismu a kontrafaktualismu (na poslední dvě jmenované se často zapomíná). To už dohromady tvoří poměrně složitou síť interpretačních pozic, za kterou jsem velice rád.

Právní pozitivismus je, i rukou oněch nedobrých učebnic právní teorie, až příliš často dezinterpretovaný a pomlouvaný. Jestli se o právu někdy něco ve veřejném prostoru dovíte, bude to nejspíš nějaké lání na soudní rozhodnutí se slovy o "„soudcovském pozitivismu", což je samozřejmě absurdní. Sobek právní pozitivismus v některých bodech také desinterpretuje (v této knize), nebo alespoň pojímá dosti ploše, i tak se nicméně jedná o, na poměry, velice racionální pohled na tuto rozsáhlou právnickou větev. I zde se jedná o dobrý započatý směr (posléze samozřejmě dovedený podstatně dál), který si vlastně zaslouží pochvalu.

A jistě. Kniha je na poměry autorovy v některých věcech nepřesná (Dworkinova pozice jedné správné odpovědi, otázka vztahu právních pozitivistů a nespravedlivého práva), či možná méně zajímavá. To je ovšem vlastně celkem drobná vada na kráse. Vlastně je to opravdu celkem dobré.

(Pravdou je, že kniha je oproti jejím mladším sestřičkám poněkud slabá, pokud jde o etiku, ať normativní či metaetiku. O tom kniha ale není.)

04.07.2024

Poměrně dlouho jsem se chystal, že už bych si konečně tuhle legendu mohl přečíst. Ale znáte to, než nastane vhodná chvíle... Posléze jsem byl jedním docentem pozván na víno, tam mi vyprávěl o nápadu, který mu nedávno prošel hlavou, v němž figuroval slavný text Lewise Carrolla „What the Tortoise Said to Achilles“. (Z dané úvahy vznikl posléze skvělý článek, mohu jej doporučit, najdete jej, tuším, v časopise Právník pod názvem Jeden princip vládne všem.) Po tomto ovínění dostal jsem poznenáhlu chuť přečíst si konečně Alenku.

Tak tu jsem. A bylo to vynikající. Málokdy jsem si s takovou dětinskou radostí nějaký text užíval. Je zde často psáno, že je to divné. Pravda, se zmiňovaným docentem (a co bych to tajil, docentem je Sobek, podle výše podaného článku to očividně není obtížné zjistit), shodli jsme se posléze, že bychom to dítěti zrovna nečetli. Proč?

Carroll byl, pokud něco, v prvé řadě logik. Jeho práce na poli logiky je významná, viz povídání o želvě a Achillovi. Nejkrásněji je to vidět na rozhovoru Kočky Šklíby s Alenkou o její cestě. Nepopírám, z této rozpravy stala se má oblíbená partie Alenky. Pamatujete? Podivné tvrzení Šklíby: Tady jsou všichni šílení, i ty jsi šílená! Ale já nejsem šílená!, praví Alenka. Jistě že jsi, odpovídá Šklíba, jinak bys nebyla v Říši divů. Logika je to naprosto prostá a bezchybná:

Premisa A: V Říši divů jsou všichni šílení.
Premisa B: Ty jsi v Říši divů.
Závěr: Ty jsi šílená.

Jedná se o perfektně platné formální vyplývání modu ponens – jestliže A pak B, A, tedy B. Je to materiální vyplývání? No není samozřejmě! Ale formálně-logické vyplývání je to bez dalšího. A formálně přesných sylogismů je samozřejmě kniha plná, doslova jimi přetéká. To jí samozřejmě činí podivnou – formálně-logické vývody bez materiálního vyplývání jsou podivné. A je to skvělé! Jen vás musí bavit logika (méně ji musíte rozumět, já jí nerozumím a furt je to švanda) a musíte být připravení na jinou knihu než je snad běžné.

Ale kniha je to skvělá bez ohledu na logiku. Připomeňte si tu krásnou Alenčinu dětskost, připomeňte si Moře slz, připomeňte si až nepříjemně povědomý rozhovor s Paželvem. Povšimněte si geniálně vystřižené kritiky justice, porotního systému a právní interpretace. To poslední bych vyzdvihl. Král říká: „Když v tom žádný smysl není, nemusíme ho v tom hledat. A tak si ušetříme spoustu práce.“ A hle, až o deset let později Jhering píše svůj Boj o právu, ve kterém konečně právo chápe jako nástroj k dosažení cíle.

Všechno je to skvělé. Jenom ne pro děti. Všechno je to hluboké. Ale ne pro děti. Nu a tedy asi ani pro ty, které to nebaví. Aniž bych jim to měl jakkoliv za zlé.

"Bloudi jsou ti, kdo sem chodí – vždyť ta zahrada patří mně." To je, řekl bych, vůdčí prohlášení nejen Alenky za zrcadlem, ale Alenky vůbec. Za zrcadlem se dostáváme do ještě krapet podivnějšího světa, což je dáno hlavně třemi věcmi. Kniha zůstává logicky přesná, čtenáři to ovšem ztěžuje. Nejedná se již jen o popsané vztahy formálního vyplývání, ale o logické vztahy formálního vyplývání se zamlčenými premisami – které dávají smysl, to pozor, ale musíte je vždy domyslet, nu a náš svět je přitom dost komplikovaný, "přimýšlení si" je tedy dosti složité. Druhou hříčkou autorem použitou je hraní si s časovou posloupností. Není dokonalé, není dotažené do konce. Vůbec není důsledné. To čtení samozřejmě výrazně komplikuje. Třetím bodem pak je prolínání šachu příběhem. To bylo patrné i v prvém díle (vtipy na aktivní královnu a pasivního krále, zde dotažené do konce uhánějícími královnami), zde se však bez znalosti této hry neobejdete – a to je, nepopírám, můj deficit. Autor, pokud bych měl přidat i bod čtvrtý, hrál si v tomto díle s jazykem ještě podstatně více než v knize první. Angličtina sehrála důležitou roli i v prvním díle, ale Jabberwocky je prostě v jiné lize. To vše knihu činí mimořádně zajímavou, na straně druhé ale až podivně složitou a snad čtenářsky poněkud nepříjemnou. Celek, ten mi však zůstává krásný.

Budu se opakovat, je to však potřeba. České právní prostředí je naprosto tragické. Posouvá se? Ano, pomalu, ale posouvá. Zásluhou lidí jako je Lavický, Melzer, Hapla, Sobek, Tégl či Šilhán, Škop, Kosař a další. (Mimochodem, povšimněte si, že jmenovaní působí na Moravě...) V oblasti teorie práva je to vůbec katastrofa. Tady nepomůže ani Olomouc a tak všechna práce zbývá na Brno. Fokus veřejnosti je však soustředěn na Prahu, jejíž výsledky v oblasti teorie jsou opravdu mizerné (Čest dvou výjimkám, Wintrovi a Kühnovi, ti však odešli na Ústavní soud a jejich akademická činnost tak dost dobře možná skončila.) Stav právnické literatury je odpovídající stavu právnickému celkem. Učebnice teorie práva jsou tím postiženy – nejslavnější je Gerlochova a buďme k sobě upřímní, je to z hlediska opravdové právní vědy odpad. Měl-li bych aktuálně někomu doporučit nejlepší učebnici teorie práva – doporučil bych Weyrovu. Je jí už sto let? Ano. Ale v té době naše právničina měla nějakou úroveň.

Svou jistě vysilující prací nám ale docent Tauchen dodal další, vlastně celkem kvalitní kousek. Opravdu bych se teorku raději učil z Kubeše, než z Gerlocha, Harvánka, Knappa, Osiny a dalších. Tauchen píše v anotaci (a edičním úvodu), že je to čtení složitější. Pravdou je, že oproti výše podaným je to možná obsahově strukturovanější (méně přímočarý) text, pokud jde o stylistiku, ta je Kubešem se zásahem Tauchena perfektní. Byl jsem upřímně dosti překvapen, pokud jde o tuto stránku věci.

Prvá část věnovaná právní teorii sama jakoby byla rozdělena na dva celky. První, dejme tomu, polovina je opravdu skvělá. Bůh ví, že s tisícem věcí mohu nesouhlasit, jsou však promyšlené, výsledky úvah nepodávají se z ničeho, ale z výčtu a kritiky jiných cizích názorů, ze kterých je pak pomocí Hartmannovy ontologické filosofie vydestilován koncepčně koherentní pohled na právo. Druhá polovina je horší, upadá jakoby spíše do výčtu kategorií. Prvá polovina jakoby náležela republice první, druhá polovina zase té současné. Samostatnou část pak tvoří úvahy filosofické. Tam už se nalézáme opravdu někde jinde. Kubešovo myšlení je Hartmannem natolik ovlivněno, že už se nejedná o učebnici, ale o názorovou monografii.

Celkově je to čtení fascinující z mnoha důvodů. Kubeš pochází z prostředí právního normativismu Františka Weyra. To je opravdu unikátní pohled na právo, který nemám rád a který s radostí považuji za mrtvý (až zemře docentka Machalová (která mu dobře nerozumí, ale ráda o něm kecá), bude odejde s ní i tato škola) a který podle mě nikdy nemohl přežít. Proto jsem čekal nejhorší. Kubeš ale překvapil. Jistě, na normativismus navazuje ve věcech, které dnes vypadají až samozřejmě, v těch kuriozitách, které ryzí nauka právní i právní normativismus přinesly, se však od původců silně odchyluje. Nečetl jsem text, kde by bylo tolik a tak silných výhrad proti Kelsenovi. Jak krutě zní například: „Uvádí-li se normativní teorií jako vzor normy známý příklad „Má pršet“ nebo „Růže mají kvést“, tak je to zcela nesprávné. V těchto případech o žádnou normu vůbec nejde, a to z toho prostého důvodu, že o stanovení mětí, povinnosti a tudíž i normy lze mluvit jen v reálné vrstvě duchovního bytí nikoliv však ve vrstvě bytí fyzicko-materiálního nebo organického. Naprostá neznalost moderní kritické ontologie, neznalost stupňovité výstavby reálného světa a jeho kategorií měla za následek tento základní omyl školy ryzí nauky právní.“ Uznejte! A ke Kelsenovi se takto až drze vymezuje mnohokrát. Z úryvku je mimochodem patrný již zmiňovaný vliv Hartmannův.

Fascinující je i pozice knihy dobová. Autorova idea práva je vrcholně humanistická. Odmítá kategoricky trest smrti, nota bene za zločiny politické Píše zcela nekompromisně: „„Jsem hluboce přesvědčen o nesprávnosti a neúčelnosti trestu smrti a se vší rozhodností jsem pro to, aby byl trest smrti všemi civilizovanými státy a samým mezinárodním společenstvím pranýřován a kategoricky vyloučen z trestu vůbec. Stále více je nutno myslet na hluboce lidská Goethova slova: „Soll er strafen, soll er schonen, muss er Menschen menschlich sehen“. Vyhrazuje se navíc ve své práci několikrát i proti základním myšlenkám socialismu, až drze odmítá ideu o odumírání práva – racionálně naopak uznává, že stát potenciálně zemřít může. Jeho oproštění se od spojení mezi státem a právem (díky kterému "klasická" Boguszakova definice práva nemůže obstát!) je neobyčejně moderní. Ano, místy dochází ke klasickému podlézání režimu, patrně proto, aby měla kniha plná citací klasických filosofů vůbec šanci vyjít, oddělíte-li však ty dvě či tři části od zbytku knihy, zbyde vlastně docela dobré čtení.

02.07.2024

Takhle... Dny byly horké, hlava převařená, čekala mě cesta do Brno a z Brna zase domů, v mezičase tři hodiny nezáživného čekání. Věděl jsem to, řekl jsem si – něco lehčího na čtení!

Nu a tak mám co jsem chtěl. A předpokládám, že díky těmto nevysokým nárokům nejsem vlastně zklamaný. Kdysi jsem tu někde napsal, že díla lezoucí z Legesu jsou leckdy úrovní spíš právního popíku, je to takové lehké, rozdováděné, možná lehce umazané. Tak je to i zde. Od knihy vlastně nelze nic moc čekat, kniha nic moc nedává. Jedná se o "empirickou" studii, která má poměrně drobný teoretický úvod (který v zásadě nevykazuje věcné chyby, což je jistě dobré) obsahující to, co se autorka rozhodla, že je důležité. Rozhodně neobsahuje (a autorka tedy nezkoumá) veškeré možné kategorie, na základě kterých bychom mohli po vzoru Roscoe Pounda tvořit, jak řekl jeden z doktorandů naší katedry právní teorie, kartičky pokémonů. Klasicky, je zde věnován prostor mé maličkosti velice neoblíbeného originalismu, aktualismus však rozebrán není. To v zásadě není špatné, nejedná se proto o nikterak velkou kritiku. Ale za zmínku to stojí.

Po nezajímavém (ale ne vadném) úvodu přichází na řadu metodologie. Nu a přiznejme to, autorka to neměla snadné. Měla subjektivní kritérium vyvodit z rozhovorů (vždy a priori subjektivních) s dohromady pár právníky, ve spojení s dohromady pár disentními stanovisky. Z toho kouzla neuděláte. Zde bych možná měl větší kritiku – ano, rozšířený senát NSS je fajn, ale na Ústaváku by se takovýto výzkum dělal lépe (ne patrně ale snáz).

Nu a následuje klasický popík. Očumujeme naše drahé soudce, prolézáme jejich životopisy, snažíme se z toho vytáhnout něco zajímavého. Ale já si nemohu pomoci, po mém soudu to prostě zajímavé není. Již zmíněný Pound možná laskavému mému čtenáři evokoval americký právní realismus. A čtenář má pravdu. Podstatou přístup autorky vychází z myšlenek této školy, z představy o psychologickém a sociologickém (potažmo tedy nezbytně filosofickém) základu rozhodování soudců. No dobře, soudci na základě svého životního příběhu rozhodují jinak. Překvápko. K čemu nám ale skutečně je to zkoumat? Pardon, americký právní realismus je mrtvý a upřímně, zajímavý nebyl ani dokud žil. Nu a tak závěry této knihy jakoby spíše měly ve čtenáři vzbudit jakési pocity voyeurství, který nám dělá tak trochu dobře, když čteme něčí paměti. Nu ale to pro mě není dost na to, abych knihu hodnotil kladně. Nu tak je to prostě relaxační četba no.

01.07.2024

Rudolf von Jhering patří mezi nejvýznamnější právní vědce vůbec, své doby pak rozhodně. Stojíme v době ovládané, dnes hanlivě právě po vzoru von Jheringa, tzv. pojmové jurisprudence, či chceme-li poněkud mileji, školy pandektistiky (a měli bychom chtít být hodní, tomuto učení, zlým slovíčkům Jheringa či třeba Melzera navzdory, vděčíme opravdu za mnohé). Tu vztyčuje se po Puchtovi jeho žák von Jhering a přináší nám něco neskutečného. Přináší nám do práva skutečnou revoluci, přináší nám účel.

Výklad práva jeho télem patří dnes k naprosto dominantním přístupům, Sobek jej v našem prostředí nazývá funkcionalismem. Nejedná se o nám o pojmy, tedy slova a jejich obsahy. Jedná se nám o právo coby praktický fenomén. Právo má v sobě dualitu smyslu (cíle) a prostředku k jeho dosažení a právě jenom v kontextu těchto dvou prvků je třeba právo chápat, abychom cobi orli nelétali myšlenkovým éterem oproštění reálného světa pod námi. Tomuto odtržení od praktického charakteru práva měl právě účel zabránit. Fascinující je, že ještě dnes ve společnosti rezonuje (ač naštěstí už jen zbytkově) spíše uvažování Kelsenovo a Weyrovo, kteří se svou ryzostí vzlétli v éterných výšinách snad nejvýše.

Stěžejní body svého myšlení přináší autor až později, ne v této knize, ale v Der Zweck Im Recht. Nicméně již Boj o právo obsahuje pojetí tohoto dualismu, překonává tak své dosavadní kolegy a nakopává vývoj práva, který nás přivedl až do dnešní jeho podoby.

Kniha je skvělá. Možná ve vlastní myšlence trochu nadbytečně dlouhá, pointa autorova je totiž poměrně prostá, ale stejně skvělá. Krásně se čte, von Jhering měl cit pro výraz. Přesvědčí vás přitom (nebo se alespoň pokusí), že je vaší morální povinností bojovat o právo, je-li narušeno. Je to právě taková nutnost ve smyslu mravním, jakou je nutností léčit se s bolestí v boku ve smyslu fysickém. Pokud rezignujeme na obhajobu svých subjektivních práv, rezignujeme na právo jako takové, selžeme v naší nutnosti, která nás v očích autorových takřka povznáší nad zvířata. Takže, přátelé, žádné ohlížení se na soudní poplatky. Nechcete-li, aby na vás jeden z největších právníků historie koukal jako na zvrhlíky, budete se soudit i o padesátikorunu (a soudy selžou, pokud vám to neumožní).

Sílu tohoto morálního citu pro právo pak demonstruje na literatuře. Což je krásné a jeho pojednání si v této věci velice vážím. Otázka umění v právu a práva v umění je velice aktuální a živá – je proto vždycky dobé vidět často opomíjený holistický přístup k lidské tvořivosti. Umění s právem spolu souvisí neméně, než právo se sociologií, či ekonomií. A Jhering si estetickou sílu umění a její význam pro legalistickou sílu práva uvědomoval.

Snad ještě jedna poznámka. Neustálý boj o právo (které je prostředkem k nějaké naší interesi a jehož ohrožení je tak ohrožením této interese) připomíná čtenáři ještě jeden strašně důležitý fakt. Inherentní a nedílné spojení práva s násilím (silou), které je po mém soudu jediným opravdovým a pevným středem práva, pro jehož zakrytí jako fíkový list používáme legitimační teorie.

Jméno Jean Paul Marata visí nad dějinami poněkud děsivě. Velká Francouzská revoluce patří mezi nejpodivnější události historie. Na jedné straně jedná se o vpravdě krvavou lázeň, která člověku musí snad nezbytně zvedat žaludek. A přeci v jejím nitru stály myšlenky na prvý pohled snad pozitivní, jmenovitě osvícenství a s ním přicházející přirozenoprávní pojedí práva a státu. Osobně osvícenství nemám rád a přirozenoprávní koncepce ještě méně, přeci to jsou idee pozitivní, obklopené však zvrhlostí a mršinami. A uprostřed toho kruhu víc než kdo jiný sedí ten, který žil vždycky, je pradávným lidským utrpením, je mu šest tisíc let, ten, který je kousající hlavou tříhlavé bestie, trpaslík obávaný obry, Hlas lidu. A právě tak jej znám. Z Hugova románu Devadesát tři. Nu a zde sedí intelektuální odkaz tohoto velkolepého monstra.

A víte co? Marat nebyl velkým myslitelem. A já umění křičet nikdy neobdivoval, proto si necením Leninova Státu a revoluce (který je s Maratem patrně nejvíce spřízněn), ani Maa, či Marxe.

Je to další z výkřiků, který na sto stranách opakuje téže. To opakované však nemá hlubšího základu a i ten základ povrchní je nestabilní, je jím totiž krev. Měl-li bych citací vystihnout celek tohoto neuměle vybraného výboru, bude to patrně tato pasáž:

"Domnívat se, že pachatelé zla mohou být potrestáni pouze zákonnými prostředky, je předsudek, který ničí rodící se svobodu v každém státě, jenž se dostává ze stavu otroctví a který zadržuje jejich paže." Svoboda je tedy Hlasu lidu toliko možností vraždit. Dále v knize píše o své představě svobody tisku – zničil by to, co odporuje dobru. Dobrem je to, co hlásá lid. Co hlásá lid? No přeci to, co hlásá hlas lidu. A hlasem lidu je – Marat. Jeho myšlení i jeho činy jsou zvrhlé, potlačují samu podstatu jím milované revoluce. Jeho touha po diktátorovi je touhou po absolutistické monarchii. Jeho myšlení není revoluční. Jeho myšlení je konzervativní se znamením své doby.

Zajímavou pasáží je jeho přihlášení se k přirozenoprávní koncepci práva. Zákony jsou tehdy platné, pokud je akceptuje lid. Ztratí-li legitimační prvek – lid – ztratí legalitu. Hle, přirozené právo takřka (takřka!) Radbruchovského charakteru.

29.06.2024

Jak postupně stárnu (řekl student), stávám se postupně snad i jaksi kritičtějším, než jsem býval. (Možná je na vině také přibývající znalost některých věcí, ale to spíše ne.) Ke knihám, k Janu Kyselovi (to mě bolí obzvláště – jako komentátora ve vztahu k organickému právu jsem jej vždy měl velice rád.)

Knihu jsem si před časem koupil po přečtení teoreticky dosti komplikované Bellingově legitimitě moci v postmoderní době. Čekal jsem, zjevně velice mylně, podobnou knihu dobré teoretické kvality, se kterou mohu nesouhlasit, ale alespoň je opravdu hutná. Kolos takový není.

Jedná se ve skutečnosti spíše o takové víceméně povrchní komentáře. Nechci tím nikoho urazit, pro začínajícího studenta práva to jistě bude zajímavé čtení, mě se ovšem jak pojednání o lidských právech, které je dost povrchní, tak třeba to o EU, které v zásadě hoví poněkud panickému veřejnému diskursu médií, připadala dosti plochá.

Zajímavějším je snad Kyselův článek prvý a spoluautorský článek poslední. Ten první při nejmenším zajímavě popisuje vývoj státnosti a je schopný čtenáři poskytnout jistý pojmový aparát, ten poslední zase reflektuje zajímavé otázky, ve kterých je Kysela doma – třeba politické strany, či přímou demokracii. I zde je však člověk v nejistotě, zda to nejsou sice zajímavé, ale stále prostě spíše glosy. K tomu konzervativní - jeden z recenzentů napsal umírněně – no možná, přeci po mém soudu nepříliš inteligentně, pokud například práva zvířat odbíjí coby právní expanzionismus aniž by se jakkoliv zabýval etickým základem, o který se množství autorů zasloužilo a který není banální. Chcete-li, považuji za konzervativní hloupost odmítání něčeho prostě že to odmítám (aniž bych sám chtěl právě zde tato práva obhajovat, s obecnou tezí o proliferaci práv souhlasím).

Nadto se knize podařilo mě jednou pořádně nadzdvihnout ze křesla. Pardon, ale pohádku o zlém pozitivismu jsme si mohli odvolit... no vlastně nikdy, představu o zlém pozitivismu vyvracel už jeho zakladatel Bentham, jeho spojitost s nacismem pak už Viktor Knapp a každý jeden alespoň trochu kvalitní filosof (dovolím si zde odkázat na svůj komentář ke strůjci této pomluvy, Radbruchovi: https://www.databazeknih.cz/knihy/o-napeti-mezi-ucely-prava-347278). Ta spojitost zkrátka neexistuje a přesto je tu Pavlem Ondřejkem zase vytahována. Ostuda.

29.06.2024

Občas jsou za to právníci a právní filosofové vysmívaní, – což je přirozeně pokrytecké, protože to tak mají úplně všechny obory – nejdůležitější otázkou práva je sama podstata práva. Právě tak nejdůležitější otázkou státovědnou je podstata státu samotného. Nejzákladnější otázky jsou vždy nejsložitější. Snažíme se totiž najít fundament dostatečně zvláštní, aby ospravedlnil existenci našeho oboru jako samostatné vědy. (Marně.) Mezi nejzákladnější a nejsnáze zpochybnitelné otázky v oblasti práva pak patří legitimita. Práva, vládnutí, státu. Jsou to otázky mimořádné složitosti. Jsou to otázky, které provokují. Proto je na ně mnoho odpovědí, které jsou, přirozeně, neuspokojivé.

A proto přicházejí další a další. Jednou z nich je teorie kontroly, která vznikla, a jsem za to rád, na Masarykově universitě, převážně z intelektu Tomáše Sobka a, zde přítomné, autorky, Jany Kokešové. Souhlasím s teorií? Ne. Bože! Obávám se však, že teorie legitimity jsou nepřijatelné, protože jejich zájem je příliš těkavý. Nakonec je třeba rezignovat a zkrátka přijmout fakt státu a práva a respektovat jej, dokud nepojde na přirozenou smrt – jako všechno. Ptají se totiž po fundamentálních hodnotách a ty explikovat nelze.

Zde předkládaná teorie je mimořádně zajímavá. Je poutavá, je chytrá, je opravdu skvělá. Problém je, že je náročná, možná to ji činí špatně akceptovatelnou. Rozumějte, na první pohledy vypadá velice dobře. Problémem moderních komplexních teorií, vznikajících (a já to tak mám rád!) na poli ryzí filosofie, je množství předpokladů, které jejich platnost vyžaduje. A nejsou to požadavky banální. Je to lidská racionalita, je to altruismus, je to, což v tomto případě může být největší překážka, responsivita kolektivního tělesa. Či jinak, přízemněji, politik by neměl přijít do televize a říct sory jako, nikdy neodstoupím. Jiný by neměl říkat, vyhráli jsme, tak teď shut up. A jsou tu další, neméně složité předpoklady, které nezbytně povedou k nelegitimitě aktuálních vlád.

V tomto smyslu zajímavou je onen podmíněný nekontrolovaný vliv. Ten vyžaduje, abychom společensky (na základě: empatie (vysoký požadavek) a představivosti (další vysoký požadavek)) reflektovali v našem chování positivně (! - sám fakt, že jsme při rozhodování jimi ovlivňováni samozřejmě nemůže sám vést k legitimitě, toto ovlivnění musí vést směrem k nim) minority neschopné vládnout. To je strašně složité i odhlédnuto od toho, zda náhodou i samotný podmíněný nekontrolovaný vliv není trochu dosti složitou záležitostí.

Já vám nevím. Mě se ta kniha opravdu líbila. S výhradami, samozřejmě. Když se mi autorka pokusila po dvanácté vysvětlit Frankfurtovy prvotní a druhotné soudy, měl jsem trošičku otrávený výraz ve tváři, to jistě. Ale celkově je to pěkné. Je to chytré. Je to ostatně i pěkně napsané. A já bych to strašně rád respektoval. (Už proto, že nemám intelektuální kapacitu na pření se s Tomášem Sobkem, na což musí dojít tehdy, když s ní souhlasit nebudu, tak nějak se stalo, že se s ním asi budu sem tam potkávat...) Ale ono to zkrátka není snadné. Musím si knihu rozhodně přečíst znovu. Ostatně se mi nepodařilo dostát jejích požadavků, tedy číst celé části najednou. Semestr byl strašně chaotický a nějak jsem to nestíhal. Tak mě třeba přesvědčí napodruhé. Výše uvedené obecné komentáře mne však přivádí spíše k opaku.

20.06.2024

Nu, vzhledem k tomu, že jsem každou knihu okomentoval zvlášť, zde se hodí to spíše tak nějak celkově hrnout, že ano?

Připomněl bych motto, které jsem si pro knihu, z knihy, zvolil. Autor při jeho psaní odvedl kus práce:

"zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých"

Precizní vyjádření téhle pasti, do které se čtenář otevřením knihy dostane. Co je zbavené všeho konání? Co je rozpuštěné v čase druhých? Člověk ne, ten nikdy. Román? Ano, román. A v průběhu téhle věci z vás autor udělá románovou postavu – a líbit se vám to nebude.

Viděli jste ten podivný seriál The Boys? V určitém bodě je jedna vedlejší postava nepřirozenou rychlostí vláčena po asfaltce, dokud z ní nezbyde než krev na vozovce. Něco podobného provádí Beckett v téhle knize. Vleče vás tak dlouho, dokud vás nezbaví všeho tělesného a nevsadí vás do okovů Nepojmenovatelného. Je to šílený pocit. Pocit který se patrně podstatně liší podle toho, jaký jste čtenář.

Autor ví, že člověk ke svému přežití materii potřebuje. Zbavuje vás postupně tělesného, zbavuje vás pohybu a zbavuje vás času, nemůže však zcela rezignovat na jsoucna kolem vás. Proto se až moc dovíte o plných nočnících, o kamíncích, kloboucích, o veškerém majetku. A vy, to ne nejhorší, se prostě začnete těšit na to, až už vám Malone konečně vyjmenuje co má u sebe.
A samozřejmě je to celé výsměch vám, nám, kteří čteme romány. Je to neuvěřitelně drzé, neslušné, ale právě že ty romány čtete, snad to autorovi odpustíte. Celý text z vás dělá součást knihy a vysmívá se vám proto – přenáší na vás atributy knihy. Nejste již člověkem, proto jste zbaveni všeho konání a rozpuštění v čase jiných.

Kritika literatury je všeobecnější. První posměch přichází snad na straně 45 tohoto vydání. V jistém okamžiku vypravěč přichází se zvláštním komentářem "Když se před vámi nedá skrýt nic." (str. 40) Přičemž toto nepochybně míří na čtenáře – zároveň se v daném místě ne-děje dostáváme do okamžiku, kdy jistá Loussová používá vypravěče jako jakýsi exponát, který sleduje, šmíruje, nejspíše s jistým erotickým vzrušením (str. 45). Sledovala jej dalekohledem, sledovala jej při spánku. Z kontextu nelze nevyvodit, že jej sledovala i při takových činnostech, jako je kálení. A já si nemohu pomoci, to vede k možnému výkladu kritiky jistého voyerismu čtení románů, nota bene biografií, korespondencí apod. Udržme se ale u románu. Vypravěč nám řekne, hele, vy jste tak vlezlí, že se před vámi nedá nic utajit, pak nám popíše neskutečně divnou ženštinu, která jej špehuje. Antiromán.

20.06.2024

Třetí díl otevírá autor zajímavými slovy. Kam teď Kdy teď? Kdo teď? Tato již zmíněná slova zdají se po prvních dvou dílech jakousi autorovou výzvou čtenáři. Je to výzva a je drzá. Přistoupí na ni čtenář?

Pokud na výzvu přistoupíte, stanete se románovou postavou. Nepojmenovatelné? Protože nelze pojmenovat všechny čtenáře. Autor adresáta svých textů kus od kusu více odtělesňoval (zbavoval hmotného), dokud z něj neudělal strnulý nehybný bod, hledící před sebe, vědomý si úplně nečinnosti svého těla (v tomto smyslu tělesnosti neubylo), kterého nadto vybavil noetickým základem bodů, které může sledovat. Molloy, Malone, ti tam jsou proto, že nic jiného být nemůže, autor to čtenáři na bolestné cestě znemožnil. Tak stojíme v temnotě, plni ničeho, zaseklí v nehybnosti děje. A lapáme se stébel, fixujeme se na jsoucna. Klobouk, například. Čtenář je na konci cesty a je oslepen. A jediné, co mu zbývá, je román. Ne jeho obsah, ten neexistuje. Román jako koncept. Román, který je podroben fascinující kritice "ze svých vlastních řad".

"Podstrčili mi jazyk, o němž se domnívají, že ho nebudu nikdy moci použít… Podcenili mou neschopnost přijímat a schopnost zapomenout."

Třetí díl je přirozeně nejextrémnější ze všech. Přináší poměrně zajímavý, nový čtenářský zážitek, který za to může a nemusí stát podle toho, jaký typ čtenáře jste. Bude se to blbě číst? No jéje. Bude to dlouhé a úmorné? Ano a kdo tvrdí opak, lže. Je to kniha obtížná a krajně nepříjemná. Beztvará. Ale to je, hádám, tak trochu účel. Mohu však myslím slíbit, že je neopakovatelná.

Malone umírá jeví se i mě poněkud slabší oproti její sestřičce. Po dočtení vlastně nemám nijak moc komentářů, nápadů, jeví se mi méně podnětná. Může to být také moje kniha. Zatímco Molloye jsem stihl přečíst na jeden zátah, Mallone se mi roztáhnul před a po semestru, mezi začátkem a koncem mi tedy leží tři měsíce a to opravdu víceméně uprostřed...

Jistě, člověk cítí tu špínu. To ano. Ty tři měsíce mi v tomhle ohledu daly jistý dar. Když jsem knihu do poličky odložil, po tak dlouhou dobu na ni nemyslel a nyní se na poličku zase podíval, vůbec se mi na tu knihu nechtělo sahat. Uznejte, moc pěkná, krásně vyvedená (v souborném vydání od Arga), a přeci jsem při pohledu na ni cítil jistou nevolnost a při dotyku (plátna, velice suchém a drsném dotyku) přeci jsem v duši cítil jistou... vlhkost smradu. Pohled, který Beckett čtenáři vykreslil při jeho statice je přeci silný, živý a hluboký. Člověk si připomněl strnulost bažiny a udělalo se mu nevolno, jen knihu otevřel. Je to tedy jistě unikátní čtenářský zážitek. Nejvíc ze všeho mi to svým způsobem připomnělo, když tak na to teď myslím, kombinaci dvou autorů. Nicka Cavea a jeho mimořádně depresivní A uzřela oslice anděla spojeného se Stephenem Kingem a jeho imanentní vědomí těla postav (a který nikdy nezapomene popsat, co se mužskému charakteru zrovna děje s varlaty). Samozřejmě doplněno o zcela unikátní a jim nepodobný styl vyprávění.

Pokud ale jde o struktury knihy, nenabízejí mému nepříliš produktivnímu mozečku vlastně žádné nápady. Prolínání příběhů je svým způsobem jasné, sic ne jasně popsatelné, přeci si nejsem jist, k čemu tato odosobněná zpověď (zároveň nechutně intimní) měla být, co nám dala. Krom vědomí tělesnosti a strnulosti. Nevím.

Nnnnu... první část první knihy shledávám mimořádně zajímavou a upřímně... vůbec, ale vůbec nerozumím tomu, jak mě to kurva mohlo bavit – ale bavilo! A moc! Je to úplně unikátní čtenářský zážitek, který dává smysl jen v omezené míře (!) a přitom je to úplně super.

Při čtení této knihy mi ne že nebylo dobře, to bylo, nepohybujeme se na téhle úrovni (ostatně dosti vzácné), ale při nejhorším jsem při pohledu na knihu cítil jistý puch, bylo chvílemi trochu nepříjemné ji držet a písmenka se dosti kroutila.

Je to opravdu kuriózní čtení, které není snadné definovat. Naštěstí byl Beckett natolik dobrý spisovatel a natolik rozumný člověk, že vložil do své vlastní knihy její precizní definici: "zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých". Ano, přímo to nám poví vypravěč a já musím říct – je to dokonalé. Proč?

Byl jsem knihou trochu překvapen. Čekal jsem od samého počátku celkovou strnulost. Ale tak to prostě není. Kniha má děj (asi), ten je lineární (asi) a vlastně celkem dynamický (asi). Ale nikdy jím nedisponuje hlavní postava. Děj je posouván vedlejšími postavami a to v jejich čase. Protože vypravěč nemá o čase ani páru a vlastnímu jednání nerozumí. Je zbavený všeho konání – konají ostatní; a je rozpuštěný v čase jiných, neboť sám je bez času.

Druhá část první knihy je tak trošku zrádná mrška. Pokouší se vás uchlácholit svým poklidným, slunečným a vlastně pěkným, třebaže celou dobu tak trochu podezřelým vizuálem. Začíná navíc takovou facičkou, když její první odstavec, který tedy následuje po jednom jediném odstavci minulé kapitoly o rozsahu cca 2730 řádek, má řádek pouze 7. I věty jsou kratší, slova primitivnější, celé je to... příjemnější.

Pěkná, ale nevydrží, dalo by se říci. Kapitola zprvu působí jako samostatná a relativně nezávislý, propojená pouze jménem, kterému jsme beztak nikdy neuvěřili. Postupem času ale začne odkrývat některé… čertíky. Je v ní stran detektiva Morana, patrná stejná fixace na tělo – nejen své, ale kohokoliv jiného. Tělesnost vztahu otce a syna je vyloženě znepokojivá. A člověk si ani nestačí povšimnout jak, hned se počne vytrácet ona slunečnost a svět se začne pokrývat černým slizkým povlakem.

Dohromady nepřekvapí, že se jedná o jakousi paralelní linku o pouti, jejíž středobodem je Molloy. Důležitou je grafika textu. Kratičké a snadné odstavce se silně soustředěným a metodickým vypravěčem, překlápí se nám pomalu a plynule v dlouhé jednolité bloky textu, jimž koncentrace naprosto chybí. Pak dochází ke spojení. Ale jakému? Nemohu říct, že by mi to dohromady dávalo nějaký smysl. Nedává.

Problémem je očividně nespolehlivý vypravěč. Ano, člověku nezbytně na mysl vytane, že Moran a Molloy jsou identickou osobou. Ale zase tak samozřejmé se mi to nejeví. Text vlastně nelze dost jednoduše interpretovat, vypravěč (či vypravěči) jsou totiž nespolehlivější, než jsem viděl kdykoliv kdekoliv jinde. Prostě je to mimo interpretovatelnost. Platí zkrátka, že některé informace Molloye jsou jiné a nesourodé s informacemi Morona, dokonce velice mimoběžné, řekli bychom. Pokud by se jednalo o jednu osobu, musela by mezi texty být poměrně zásadní a rozsáhlá mezera, která není vysvětlena. Molloy by navíc musel být déle, než Moran. Ale Moran následuje Molloye. Molloy se mi ze všeho nejvíc zdá pouhou manifestací. Nejsoucím. Zbaveným subjektivity je to koncept. Později zhmotněný v konkrétním subjektivním Moranovi. Ale co já vím?

Když student o jakémkoliv komentáři řekne, že ho přečetl, je to, myslím, nadsázka. Ale když toho přečtete dost, lze, vzhledem k rozsahu, toto konstatování provést. S tím, že tak činím hlavně proto, abych vyzdvihl mimořádné kvality tohoto textu. Ten jsem, mimochodem, četl v Beckovi online ve čtvrté aktualizaci, mnou čtený text se tedy od komentovaného poměrně liší. Platí přitom, že pro insolvenční řízení je třeba vždy vycházet výhradně z nejnovějších textů, právní úprava totiž prochází poměrně dynamickými proměnami (ostatně i teď jedna významná leží v Senátu).

Největším problémem insolvenčního řízení je právě jeho neustálá proměnlivost, vysoká specifičnost látky a nedostatek ministerských peněz. Neustálé novely iniciované: A) Evropskou unií (reorganizace, i výše jmenovaná oddlužovací novela, ovšem po nikoliv právě mírném goldplatingu), B) populisty, či C) ideologickými vládami, připravované podfinancovanými úředníky vedou k praktické nemožnosti zastihnout doktrínu plně připravenou na projednávanou látku. Proto ani jedna z dostupných učebnic vůbec nestojí za čtení. Proto většina komentářů dohromady za čtení rovněž nestojí. Zde hledíme na výjimku. Jestli existuje nějaký text, který dostatečně obsáhle, erudovaně a aktuálně látku obsahuje, je to tento, Sprinzův komentář.

Okomentovat text je vlastně strašně jednoduché, dosahuje totiž takřka dokonalosti. Obsahuje maximum látky na optimu rozsahu. Komentář je dlouhý, to je fakt. Není to ovšem samoúčelné. Plně platí, že rozsah je právě takový, aby dovedl předat látku v jejím komplexu s tím, že dokonce řeší problémy, které mohou reálně v praxi nastat. Já vím, to by měl být standart, ale není. Onehdy jsem se doslechl o komentáři, v němž je poznámka "Tento problém vyřeší až odborná literatura." Autoři se tak nechtěně přiznali k vlastní nekompetenci, která je bohužel pro část naší odborné literatury příznačná. To o projednávaném komentáři neplatí. Najdete v něm odpovědi na mnoho vašich praktických otázek. Ovšem příhodně doplněné o teoretické uchopení látky, které mu přináší skutečnou hodnotu.

Tato kombinace doplněná o snahu autorů o aktuálnost výkladu činí z komentáře opravdové zlato a zároveň asi jediný relevantní zdroj pro studium insolvencí

14.06.2024

Lze-li o této publikaci něco s klidem říct, je to nejlepší učebnice závazků v našem prostředí. Což je vlastně dost smutné, vzhledem k její relativně úzké profilaci na obor, který stricto sensu neexistuje, že ano...

Je to nicméně tak. Na její přípravě se podíleli špičkoví odborníci, kteří o obchodním právu v téhle republice vědí nejvíce, navíc s vhledem do zahraničních úprav a expertízou v jiných oborech. Sám profesor Bejček a jeho univerzální přehled o... právu, když už jsme u toho.... by stačil, zde vedle něj ale stojí mnozí další.

Obsahem je kniha velice poutavá. Vedle poměrně zajímavých teoretických úvah a kritik de lege ferenda přináší hlavní devizu učebnice – je praktická. Dává čtenáři možné náhledy na kontraktaci, nejde jí o vymezení de lege lata úpravy, ale o poučení čtenáře jak nejlépe se smlouvami pracovat. V tom je unikátní. Navíc je věcně správná (většinou, nuance člověk vždy najde), což by samo stačilo k prominentnímu místu ve světě závazkové literatury u nás.

Jistě, dokonalá není, to zase ne. Jednak už je staršího data, proto nereflektuje některé novely, absentuje některá významná judikatura, hlavně ale není dostatečně vyčerpávající. Ano, zní to zvláštně při rozsahu 500 stran, ale je to tak. Některé právní instituty rozhodně nedostaly potřebné množství prostoru. Způsoby zániku závazku, následky jejich porušení, hardship, ale i v některých smluvních typech není úprava dostatečná (dovedu si představit například rozšíření smlouvy o díla o detaily k implicitní akceptaci změny ceny určené odhadem). To vše by nicméně mělo být vyřešeno druhým vydáním, které se chystá vyjít již v několika málo měsících – profesor Bejček mi sdělil něco o červenci, jestli si správně pamatuji. Všechny tyto drobné neduhy by tak měly odvanout.

Takže shrnuto, jistě, je to jen učebnice, nemůže obsáhnout všechno, co by náročný čtenář snad chtěl. Ale svůj úkol plní naprosto skvěle a vlastně patří opravdu k tomu nejlepšímu z učebnic u nás. A nové vydání by to snad mělo ještě zlepšit.

08.06.2024

Upřímně jsem překvapen, nemám sem co psát. Vše podstatné velice výstižně vystihnula níže komentující Magdaléna. Mohu jen znovu shrnout, snad s drobnými glosami.

Vážím si všech učitelů, kteří se na výuce tohoto předmětu účastní a kteří jsou zároveň autory (bezezbytku) této publikace, mimochodem, dnes to již není profesorka a tři doktoři, ale profesorka a tři docenti. Přeci ale nemohu uštěpačné poznámky zcela zamlčet. Při první přednášce profesorky Rozehnalové, která mimochodem přednáší skvěle, když už si člověk zvykne, dozví se o sobě studenti, že již ze středních škol odcházejí plně neschopni stylizovat text, ba psát vůbec. Jejich gramatika, syntax, any stylistika nestojí vůbec za nic, neumí přemýšlet, ani své intelektuální výplody sdělovat. Pak si otevřete jejich učebnici a narazíte na kapitolu pojmenovanou "mezioblastní, mezipersonální a intertemporální kolize" a nezbývá vám, než se zasmát. K tomu je třeba si připustit – nejméně polovina té učebnice je v zásadě nečitelná. Nelze zkrátka vylovit z daného textu jakoukoliv solidní myšlenku, nebo je to při nejmenším velice komplikované. A není to tím, že by tam nebyla – je to tím, že se to nedá číst a autoři nejsou zkrátka schopni nic vysvětlit. Přičemž, a to je zajímavé, v jejich živém podání tato výtka neplatí. Strašně zajímavé.

Dalším bodem, který Magda velice správně zmínila, je problematika rozštěpení materie do dvou knih. I já to považuji za velice nešťastné. Látka obou z nich působí kuse, neprecizně, hemží se to v textu neustálými a zcela zbytečnými odkazy na druhou publikaci a upřímně, smysl tohoto pojetí zkrátka nechápu. Z čistě estetického hlediska mi pak vadí, že obě učebnice jsou nakladatelstvím jinak provedeny. Nepovažuji tuto koncepci za správnou, jediné k čemu vede je nepřehlednost a složitost již tak složité látky.

Složité látky se týká poslední exkulpativní poznámka. Nemohu vám tuto učebnici s klidem doporučit, ani naopak zapovědět, coby špatnou. Nejen proto, že látce nerozumím ani zdaleka dost na to, abych toto mohl posoudit, ale také proto, že jsem nečetl (krom občasných náhledů do té Kučerovy, když už bylo nejhůř) žádnou jinou. Proto se musím spokojit s výše podanými poznámkami snad s tím dodatkem, že s trochou snahy a trpělivosti je možné látku z této pojmou a pochopit a vlastně je to nakonec i docela zajímavé čtení.

Pozn. Výše podaný text napsal jsem ještě před průběhem druhého semestru tohoto předmětu a před druhým, respektive i třetím dočtení. Závar po půl roce? Když tomu dáte čas, ono to za to docela stojí. Některé instituty (předběžná otázka, adaptace, ale i kvalifikace) zůstávají nadále vlastně nečitelnými a tak vlastně špatně podanými. Ale ono to nepramení jen ze nedostatečnosti autorství – ona to má na svědomí hlavně sama látka. Dohromady ale ten text obsahuje světlé chvilky a při trpělivosti je jistě nápomocný.

1 07.06.2024

Ano, tohle je dobré. Jestli existuje nějaký zdroj informací, který byl reálně užitečný při studiu MPS (s vědomím, že mé finální výsledky v tomto předmětu rozhodně nebyly oslnivé), je to tato publikace – online zdarma dostupná na stránkách fakulty.

Jedná se o velice rozsáhlý text, který se zaobírá dohromady polovinou nařízení Brusel I Bis Pro nějakých 25 článků je zde předkládána judikatura na rozsahu 500 stran s tím, že zbytek nařízení (tedy mj. otázky týkající se uznání rozhodnutí) je upravena v obdobné, poněkud kratší, publikaci.

Vzhledem k rozsahu nepřekvapí, že je to pro studenta snad až příliš rozsáhlé. Obsahuje všechny významné judikáty (namátkou, LTU vs. Eurocontrol, Gruber, eDate, Fiona Shevill a mnohá další, která student prostě nakonec musí znát zpaměti), ale i některé (velké množství) dosti tuctových, které člověk vezme na vědomí a zase rychle zapomene. Jsou podány pomocí právní věty, výboru z odůvodnění a autorova hodnocení – sem tam doplněné o stanovisko generálního advokáta (ta ostatně stejně bývají nejlépe odůvodněná a stojí za to je číst – viz například případ Inkreal).

Dohromady to tedy celé číst netřeba (ač to neuškodí), něco se zase hodí doplnit z mimoběžných zdrojů, publikace už přecejen má nějaký ten rok. A když na to budete mít čas, určitě vám pomůže.

I zde je třeba vyrovnat se s některými problémy. Jednak s tím, že literární úroveň SDEU není kdovíjaká a autoři tomu mnohdy nepomáhají. Jejich komentáře jsou občas dosti nenápadité a vlastně plytké (pro mnohost předložených rozhodnutí, ke kterým vlastně dohromady není moc co říct) a nečte se to vždy lehce. Výhody ze čtení plynoucí však myslím vítězí nad těmito drobnými nesnázemi.

06.06.2024

Další publikace k níž mám poměrně ambivalentní vztah. Prvně jsem ji vyloženě neměl rád. Postupně ale, když jsem ní trávil více a více času, začala se mi vcelku líbit.

Takto, než začnete pozitivně či negativně hodnotit tuto učebnici, je vhodné se zamyslet nad látkou v ní upravenou. Zezačátku se totiž učebnice zdá až nechutně složitá, nepochopitelná a místy prázdná. No jo, jenže jaké je MPS? No je takové trochu složité (je to ostatně zcela unikátní právní odvětví), takové trochu nepochopitelné a takové trochu prázdné (vzhledem k mase evropské úpravy, která ovšem nebyla projudikována v každém aspektu a k autonomní interpretaci tohoto práva). No a je to samozřejmě smutné! Ale nemůže za to učebnice.

Nakonec vlastně musím říct, že co se sdělit dalo, sděleno bylo. Učebnice je komplexní (třebaže vydělení obecné části MPS do samostatné knihy nadále považuji za chybné) a relativně obsáhlá. To samozřejmě pokud jde o úpravu Římu I, Římu II a Bruselu I Bis – ostatní části jsou pokryty spíše v rozsahu základního přehledu. Na straně druhé plat také to, že čas plyne, kniha se s časem nemění. Ano, ano, snažím se naznačit, že už je krapet zastaralá. Brusel II Ter? Ne, stále Brusel II Bis. Absentuje revoluční rozhodnutí Inkreal vs Dúha reality a další. Tento problém by nicméně měl být vyřešen novým vydáním na sklonku tohoto roku.

Zásadní výtku lze vznést jednak na adresu stylistických schopností autorstva, druhou na celkovou redakci knihy. Co mělo být sděleno, bylo sděleno. CO se dalo pochopit, bylo nakonec pochopeno. Ale že by to autorstvo usnadňovalo, to tedy ne. Ani jeden z nich nemá přílišné stylistické nadání, bývá to jen horší, lepší ne. (Hledat zápory v jejich větách je kouzelné). Problém s faktickou užitečností publikace je také nakladatelství, které naprosto nezvládlo (nezvládá) grafickou úpravu textu, člení jej naprosto zběsile a nepochopitelně. Jednotlivé části nejsou dost oddělené, text splývá, témata jsou přinejmenším vizuálně velice nepřehledná. Upřímně bych autorům doporučil přejít spíše k nakladatelství C. H. Beck – tam si s textem vyhrát dokáží.

No takže tak. Já vám nevím... Myslím, že to za přečtení stojí a vlastně to ve výsledku není špatná kniha. No ale rozhodně pro ní potřebujete trpělivost.

06.06.2024

Víte, jak jsem tenhle semestr trpěl? Vemte si to, insolvence a exekuce? Bez čitelné učebnice. Pro sociální zabezpečení předepsaná hrozná učebnice. Pro trestní právo nečitelná (byť svým způsobem kvalitní) učebnice, na obchod zastaralá učebnice... Oni mi prostě nemohli dopřát trochu radosti, prostě nemohli! Alespoň s tou správou, kurňa fix...

Takže ne, z toho úvodu správně chápete, není to dobrá učebnice. Já vážně doufal, já věřil a já byl zase zklamán. Nelze snad napsat, že by profesor Průcha nedisponoval jistým stylistickým umem (ač kdovíjaké to také není), nelze snad ani napsat, že by věci nepodávala jasně. Ale to je tak trochu problém – ona podává jasně prázdnotu. Jako vy chápete, co je vám sdělováno, ale chce se vám zároveň plakat, protože chápete prima facie to, že jste zase zabili pár chvil svého života ale jakože úplně zbytečně.

Uvedu jen pár příkladů, z nich by snad mělo být s průzračnou jasností zřejmé co míním slovy výše podanými:

Úvodní kapitoly představují něco jako převyprávěnou teorii práva (opakovaně jsem kolegům a kolegyním spolustudujícím říkal, že pokud si pamatují alespoň něco málo z teorie práva, tohle zvládnou i když se nebudou učit – ani jeden z nich test neopakoval) – budiž, je to hloupé, ale dohromady neškodné. Autorovi toto však nestačilo, tak udělal jednu naprosto děsivou věc. Začal pojednávat o odvětvotvorných kritériích. Při troše péče oboru věnované byste měli pochopit už v prvém ročníku (rozhodně ne třetím!), že odvětví práva jsou jen jakousi pedagogickou pomůckou, která má studentům látku jaksi uzavřít, aby neutíkali kam utíkat nemusí. Právo je živý a komplexní systém, jehož jednotlivé části od sebe nelze oddělovat, jako nelze právo celkem oddělovat od jiných humanitních disciplín. O to se zde profesor Průcha (a bohužel i seminarizující) pokouší v poněkud směšné snaze oddělit od sebe právní odvětví pravidly jako "společenský zájem na jeho existenci" – což je samozřejmě úplně zbytečné, prakticky neužitečné a celkově vadné.

Dále se profesor Průcha pokouší vymezit pojem správní úřad. Jak? To se nasmějete. Ponejprve zavádí následující zkratku: "správní orgány úředního typu (správní úřad)", následuje definice: "V právně teoretickém, či jinak vyjádřeno v tzv. doktrinálním, slova smyslu se správním úřadem zpravidla rozumí správní orgán jako orgán veřejné správy, který je svým postavením a posláním koncipován jako správní orgán tzv. úředního typu.". Čili, orgán je úřední, je-li úřední. Ano, vskutku komplexní a komplikovaná definice hodná úrovně akadémie. S potřebou využití slov jako je "doktrinální", "koncipován", či "postavením a posláním", abyste Petersonovsky použili víc slov, než abyste na první přečtení pochopili, že je to hovadina.

Poslední ukázkou nechť je autorovo pojednání o ústředních orgánech státní správy. Autor uvádí: "Jako orgány podřízení vládě plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech, a navíc se ve veškeré své činnosti řídí ústavními zákony, stejně jako usneseními vlády." Čili co, orgán vázaný zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je vázán dokonce i Ústavou? Jak fascinující a šokující. Dokonce zákonem? No to je překvápko. A jinými závaznými předpisy? Já bych si nevšiml.

Konečně jako zábavnou kratochvíli bych laskavému čtenáři doporučil vzít si strany 154-160 této publikace a k nim kompetenční zákon a pokusit se najít deset rozdílů. Nenajde, pravda, jelikož je to text slovo ke slovu okopírovaný. Jediným rozdílem je neoznačení paragrafů a odstavců zákona. Takže zákon je vlastně čitelnější.

Takhle... upřímně si nejsem jistý, zda si tahle knížečka zaslouží být v černých číslech. Fakt nevím. Upřímně přiznávám, že prostě nemám ten obor rád. Navíc nemám rád samotný koncept praktik. Na právech podle mě nemlže být nic větším plýtváním papírem – sakra, když se chceme podívat na reálné případy, podíváme se na judikaturu. O to víc tohle nemám rád, že bylo předepsané jako povinné uprostřed semestru potom, co nám byly jiné příklady zadávány skrz interaktivní osnovu. Takový tah na studenta přirozeně působí jako tahání peněz.

Pokud jde o jeho kvality – utekly mi. Podivejte se, ono to je asi fakt tím, že nemám rád praktika, ale... Kurňa tohle je tak hloupé... Ale dobře, popořadě. Struktura jednotlivých kapitol je v zásadě taková, že máte úvodem nadefinovat patřičnou oblast sociálního zabezpečení (což opíšete v učebnici, tady jsme ještě OK), potom nadefinovat obsažené pojmy (to opíšete z definičních ustanovení zákona, taky OK, připadáte si při tom jak dementi, ale to nevadí – od toho sociální právo zjevně je) a potom jste dotázáni na příklady, které nemají řešení v učebnici, která má být pro její řešení zdrojem, a tak jako idioti hledáte v chaosu zákonů (nejhorší to jednoznačně bylo v případě VZP), dokud nenajdete odpověď, kterou si nemáte jak ověřit, protože tahle knížečka řešení neobsahuje. To všechno navíc graficky zpracováno tak, že na definici pojmu "společně posuzované osoby", což uděláte odkazem na zákon, protože se vám to už nechce potřetí opisovat, máte stejně množství prostoru, jako na otázky k rozsáhlým příkladům. Mimochodem, to místo... Grafická úprava knihy zajistila, že má dvojnásob stran, než by musela mít, polovina jsou prázdné stránky, asi aby se to mohlo dráž prodávat. Vážně, nebylo by lepší vzít si k tomu prostě sešit? Ale co už.

Musím k tomu přidat imbecilní "práci s judikaturou", což vypadá tak, že si máte sami najít celý judikát, ten celý přečíst, a segmentovaně ho přepsat do téhle ptákoviny. To je úplně k ničemu ("Dobrý den, jsem student čtvrtého ročníku právnické fakulty a ještě jsem se nenaučil pracovat s judikaturou, mohli byste mě to naučit tím nejhloupějším možným způsobem?" To se asi nestane, že ne... Doslova každý, komu je to praktikum určeno, už s judikaturou umí pracovat a každý to dělá trochu jinak! Tohle je pedagogicky i prakticky prostě hovadina!), nepředává to žádnou hodnotu a doslova nikomu to nepomůže – a přitom by to mohla být deviza praktika, kdyby, dejme tomu jako praktikum korporací z naší fakulty, dávala studentovi přehled judikatury k jednotlivým tématům a nudila ho reálně pomocí ní řešit jednotlivé úkoly! Ale ne, autoři ro prostě museli udělat hloupě – a zároveň tak, aby to dalo pro ně samotné co nejmíň práce.

K tomu můžeme přihodit některé idiotské otázky, typu "Jak se... změnilo oproti loňskému roku?", což praktikum činí aktuálním přesně na rok (gratuluji) a z autorů činí nekompetentní bandu (gratuluji na druhou).
Já fakt nevím... tohle je tak strašně zbytečná věc...

1 03.06.2024

A víte, že jsem si prvních pár stran dokonce naivně myslel, že to bude dobré? To jsou věci, že? No, není. Je to dosti špatné.

Nedávno jsem psal velice zlý a nepěkný komentář k učebnici exekucí a insolvencí, ve kterém jsem mimo jiné zmiňoval jeden důležitý bod. Učebnice by měla být schopna čtenáři předat informace tak, aby tento transfer probíhal plynuleji a rychleji, než by probíhal, kdyby se člověk učil ze zákona. Jinak řečeno, profesoři, docenti a doktoři práva odborní v dané právní oblasti, měli by být schopnější předat obsah tohoto odvětví snáze než banda podfinancovaných zaměstnanců ministerstva, kteří se nadto musí řídit legislativními pravidly vlády, buď jim bůh milostiv. To je, myslím, úplně minimální standard, jehož dodržení by mělo být podmínkou vydání publikace. Podařilo se to zde? Ne. Tahle kniha je tak špatně napsaná, a nedělám si srandu, že jsem si otevíral zákon, abych pochopil, co to v ní vlastně ty lidi píšou. A ne, zákony práva sociálního zabezpečení rozhodně, ale rozhodně nejsou dobře napsané. Špatností úpravy je to srovnatelné s Insolvenčním zákonem – a to je hodně špatné. Přesto však bylo jednodušší číst zákon, než tuhle knížku. Neplatí však, že zde nejsou výjimky. Viz níže.

Neschopnost podat informace se tu ještě spojila s nedobrou stylistikou – většina kapitol se vážně nedá číst. Uznávám, autoři tuto svou superschopnost ukázali na Pracovním právu, zde v tomto trendu pokračují. Pozor, abych byl spravedlivý, jsou tu světlejší až světlé výjimky. Třeba kapitola doktora Smejkala o státní sociální podpoře byla k mému překvapení vysloveně dobrá a bavilo mě ji číst. Zbytek? Tu horší, tu lepší, průměrem se však kvalita držela velice při zemi.

Přidejme k tomu další deficit – učebnice by pro vyučovaný předmět měla být nejkomplexnějším podáním látky. No, není. Dovedete si jistě představit hloubku propracovanosti, má-li oblast sociální pomoci, upravená ve třech velkých zákonech a mnoha dalších předpisech, necelých třicet stran v učebnici. Přednášky (tu a tam dokonce prezentace z přednášek!) přinášely informace v učebnici neobsažené, což učebnici činí bezcennou.

Tak se mi tu poprvé (vlastně podruhé, už se mi to stalo u pracka) v mém studiu stalo něco podivného – musel jsem uznat, že Praha je lepší. Já vím, je to šokující! Ale vezmu-li učebnici sociálního zabezpečení od profesorky Koldinské a kolektivu a porovnám ji s tímhle kusem, Pražská jednoznačně vychází lépe. Ty části, do kterých jsem nakoukl, jsou mnohem názornější, snáze přístupné a celá učebnice je ale podstatným způsobem obsáhlejší.

Při druhém "zkouškovém" přečtení, chtěl jsem se nad touto učebnicí slitovat. Vlastně se mi už zase tak tragická nezdála. Pak jsem si ale uvědomil – a ejhle, ty už jsi se to, blbečku, naučil ze zákona a proto teď lépe chápeš učebnici...
Uvědomujete si, jak je to absurdní?

1 03.06.2024