Sidonka3 komentáře u knih
Předně velké díky za rozhlasové zpracování různých kvalitních literárních děl, rádio mi zpřístupňuje romány, ke kterým bych se jinak těžko dostávala. Tentokrát jsem si dala „Četbu s hvězdičkou“. Román je totiž prostoupený vzpomínkami na brutální válečné zážitky a nechybí ani působivé erotické scény, v jistém ohledu nechybí ani ty zvrácenější. Je to knížka pro silnější nátury. Nevím, jestli je to jenom válečný román, rozhodně má thrillerové prvky a pro mě až zvláštní, sugestivní až mysteriózní nádech. Nechybí zajímavá forma vyprávění, která asi není úplně pro každého. Dále prozrazuju něco ze zápletky, takže pozor, dále menší spoiler:
Hlavní hrdina je veterán z války, ostřelovač se znetvořeným obličejem zakrytým podivnou maskou, který na mě působil částečně přízračně, jako fantom z jiného světa, částečně naturalisticky. (Doslovně i v přeneseném smyslu slova ztratil ve válce svou tvář). Především je to ovšem muž z masa a kostí, žádný necita, který má své potřeby a za drsnou chlapáckou fasádou a kontroverzní válečnou minulostí ukrývá i potřebu obyčejné lásky. Nechybí osudová žena, atraktivní, záhadná a přátelská prostitutka, jíž často navštěvuje a která to s ním prostě umí. Jako protipól umělé, placené, trochu předstírané účelové náklonnosti od profesionálky, je tu obyčejná vdova s dětmi, pradlena, která je místo voňavek cítit pachy mokrého prádla, vonící domovem, jídlem a kuchyní, poctivou prací, o níž začíná hrdina projevovat zájem.
Po večerech se také schází se spisovatelem a nočním inspektorem z přístavu. Autor nás zve na noční výpravu do Dantova pekla ( nebo-li na procházku po nejchudší, drsné části New Yorku). Amerika se v té době ještě úplně nevypořádala s otroctvím, alespoň u nejchudších přistěhovalců, zastrčených v doupatech, kde bují dětská prostituce zejména s bezprizorními potomky bývalých otroků. Muži se vrhají do nebezpečné akce a nočního dobrodružství a já trnula, co všechno z toho vzejde, protože čtenář docela tuší, že tohle nemusí vůbec dopadnout dobře a věřit se dá jenom málokomu...
Citáty: "Vybíráme si bez možnosti výběru."
Ta žena mi řekla, ať si sundám masku. Poprosila mě o to. Ale já řekl: „Jestli si sundám masku, vyděsím tě k smrti a už nikdy se mnou nebudeš chtít spát." Ale ona řekla, že už viděla v této posteli všechno a nic jí nemůže překvapit ani vyděsit. Řekl jsem: „Sundám si svou masku, až si sundáš tu svoji.“ A ona řekla: „To by ses k smrti vyděsil ty.“
Díky za atmosférickou Trhlinu, ta byla skvělá, tu jednoznačně doporučuju. Strach už mě ovšem nebavil, Tma taky ne. Ještě jednou díky za Trhlinu, tu si dám klidně znovu a občas budu ve zprávách pátrat, co se zase přihodilo nového v Tribeči. :)
Zdá se, že všechen um a kouzla s tajemnem Karika použil právě v tamté výjimečné knížce a jeho ostatní díla už na mě nedokáží zapůsobit. Tímto posledním pokusem už asi s autorem končím.
Trhlina byla mnohem, mnohem lepší, tedy, alespoň se mi zdála zajímavější a poutavější.
Při Tmě jsem se trochu nudila. Docela jsem se těšila, až se zápletka trochu víc rozjede, pak až už to všechno skončí... Prostě mi to moc nevtáhlo. Málo zvratů, příliš hodně povrchních pocitů a utahaných popisů, které se mi pod kůži nedostaly. Přiznám se, že jsem musela přeskakovat. Přišlo mi to trochu vykalkulované.
Po stylistické stránce není romance napsaná špatně, ani neodsuzuju jednoduchost děje. Kdyby byla knížka méně nenávistná a agresivní, rozhodně bych jí hodnotila výše. Za pohodovou oddechovku jí ovšem nepovažuju, protože docela dlouho tam asociální, amorální manžel lítá po panství se zaťatými pěstmi jako smyslů zbavený, řve bezdůvodně na novomanželku, která podle něho vše dělá špatně a než být s ní, raději by se nechal zastřelit. Jason není charismatický frajírek, něžný rebel s dobrým jádrem, kterého žena předělá k obrazu svému, protože podobného pošuka už by nepředělal nikdo.
Minimálně takových 70 stran mi spíš příběh přišel jako popis domácího násilí než nádherný, odpočinkovější příběh, po němž se dostaví pocit bezstarostnosti. U mě se dostavila ledatak těžká depka.
Jediný šťastný konec téhle tragédie by bylo sbalení kufrů Sophie a odstěhování se od labilního manžela, který má problémové chování buď v genech nebo ten chudák trpí nádorem na mozku.
Čtenářkám, kterým byl sympatický, bych soužití s podobným náladovým partnerem nepřála, z toho by trvale nic dobrého nevzešlo. Po tom, co Sophii naprováděl, bych s ním už já osobně nikdy nebyla schopná sdílet ani lože ani stůl.
Asi jsem morbidní, ale budu snít o dobrém konci, tedy o tom, že ten zuřivec se jednou rozčílí tak silně, až dostane infarkt a Sophie bude volná pro někoho normálnějšího.
JEPTIŠKA je vydařený epistolární román, který se zabývá tématem pokrytectví, nesvobody, manipulace i psychického i tělesného násilí páchaného na nevinných obětech v rodině a posléze v různých institucích. Druhá polovina románu se pak zaměřuje na nemravnosti a zneužívání zejména sexuálního rázu. Děj románu nás sice vzhledem k době vzniku přivádí do ženských klášterů a je vnímán jako kritika církve, tento řád vedený představenou s takřka neomezenou mocí ovšem můžeme zaměnit za aktuálnější instituce a román zůstává aktuální i po tolika letech.
Zuzana vstupuje pod nátlakem do kláštera a je donucena nedobrovolně složit věčný slib. Domnívám se, že největší zlo na ní spáchali rodiče, kteří už v počátku mladého života potlačili Zuzanino právo na budoucí svobodné rozhodnutí a možnost si jednou zvolit svůj vlastní způsob života, který by odpovídal jejímu naturelu. Církev už jenom pokračuje v tom, co jí bylo umožněno, tedy i v potlačování práva na svobodu ostatních. Jako v každém řádu je na prvním místě kladená poslušnost, podřízenost a kontrola chování svěřenkyň, různě ovlivňovaná osobními sympatiemi, záští či antipatiemi představených ke svěřeným ovečkám, ovlivňovaná navíc různými charakterovými vlastnostmi vůdkyň.
Román je prý satirický, ale musím přiznat, že v prvním a druhém klášteře jsem víc než zesměšnění společenských poměrů vnímala odmítavý postoj autora ke zvůli a dobovým zvyklostem, který asi nejvíc čerpal ze skutečných zážitků šikanovaných jeptišek. Satira je pak více znát ve třetím klášteře, kde je naopak Zuzana milována přespříliš a v samotném zakončení příběhu, který mi překvapil nečekanou pointou. Diderot vycházel hned ze dvou skutečných příběhů o citově zanedbávaných dívkách, které díky rodinnému rozhodnutí po zbytek života trpěly uvězněné v klášteře, z nichž jedna byla dokonce jeho vlastní sestrou. Románová Zuzana, která soudně bojovala za zrušení svého řeholního stavu, pak vycházela ze skutečného procesu, kterého se společnost obávala, aby se později nestal precedentem pro jiné uvězněné, obětované nešťastnice.
Napsat, že román je o životě ve lži, steskem i výsměchem nad poměry, obžalobou církve apod. je zjednodušující, protože témat nabízí podstatně víc. Jako každá psychologická záležitost vypráví o chování a postojích lidí v různých situacích obecně, tudíž i široce. Proto se k Jeptišce rozhodně ještě někdy vrátím.
Pěkných citací mám nespočet, musela bych opsat skoro celou knihu. Tak alespoň něco:
„Marně se dožadovali mého dobrovolného souhlasu a tak se prostě rozhodli, že se bez něho obejdou.“
„Dala mi přečíst ty spousty frází, které mají duchovní vždy na jazyku, aby měli něco na obranu svého stavu, který dobře znají a přitom pomlouvají zbytek světa, který neznají vůbec.“
„Uznávala mě kvůli mému nadání, což zároveň ponižuje ty, kteří tyto vrozené vlastnosti nemají.“
„Záviděla jsem sestrám jejich šťastnou omezenost.“
„Každý může soudit jen sebe.“
(SPOILER) 1.díl rodinné ságy o rodině obchodníků s vínem, odehrávající se v 19.st. Není to histor.román, je to spíš historická romance pro ženy, kam se trochu nestandardně přimíchaly naturalistické až apokalyptické výjevy z války, v níž se mladý dědic vinařství protlouká na různých armádních pozicích.
Kus knihy, mně osobně nejsympatičtější, vypadá na neobtížnou četbu o běžném životě a nelehkém údělu služek na bohatých panstvích. Část, kdy služka Irena, pocházející ze sirotčince, zažívá běžné starosti, ústrky, přátelství i radosti běžného dne předminulého století, a hodný, empatický a sociálně zaměřený Franz vypomáhá za trest na vinici svého otce jako dělník, mi přišla nejlepší.
Pak autorka děj zavede jiným směrem. Nejdříve nepříliš sugestivní milostná vsuvka mezi mladým pánem a Irenou. Jednou se krátce viděli v knihovně, nemůžou na to setkání ani po letech zapomenout a najednou střih, po dlouhé době se zběžně uvidí, dají si tajnou schůzku v hospodě a najednou je tu seriózní láska jako trám s příslibem manželství, bez nějakého uvěřitelnějšího vývoje (to ani neřeším jejich propastnou sociální nerovnost). Kluk je ve dvaceti letech ještě panic a hned první holku, kterou potká, si chce vzít za manželku, no, budiž, to se v romancích stává, ale to to seznamování musí jít ještě tak velkou zkratkou? Samotné setkávání v hospodě pak navíc postrádá dobovou atmosféru, měla jsem dojem, že jsem se najednou ocitla až někde ve 20.století.
Následuje propuknutí prusko-německé války a líčení válečných hrůz. Hlavní hrdina se sice brodí mezi pyramidami navršených těl umírajících či zesnulých vojáků, je to krvavé, potemnělé, máme tady navíc snahu o zjednodušenou dějepisnou edukaci, vážnější rovinu a snad pokus i o jakýsi přesah do jiného žánru, ale kvalitativně to pořád pluje po povrchu ženského, nenáročnějšího čtiva.
Nemůžu říct, že by mi byl román vyloženě sympatický, že bych se dostala do bezstarostné romantické nálady nebo se myšlenkově super obohatila. Postavy jsou navíc černobílé, jsou buď špatní nebo dobří, nic mezi tím, jejich chování je tedy většinou předvídatelné. Ani ovšem nepopírám, že se knížka snadno čte a přitom autorka neuráží své čtenáře extrémní, přestřelenou naivitou a prostě se snaží pobavit, ale úplně neklesnout. Za mě v rámci žánru průměr, kde nechybí zaběhnutá klišé, ani mírná zpestření s dobrodružným napětím. Od čtení nechci nikoho vyloženě odrazovat.
„Váš věnec je krásný. Ta kostkovaná mašle se mi moc líbí a díky světýlkům je kouzelný. Máte dobrý vkus.“
Sam se na ni usmál. „Kostkované mašle si zamilovala moje sestra. Odjakživa je měla ráda.“
Emmie naposled pohladila věnec toužebným pohledem. „A světýlka ho povyšují na úplně novou úroveň. Taky se mi líbí, jak je velký.“
„Čím větší, tím lepší, co? Vánoční nálady není nikdy dost.“
Emmie na něj pohlédla překvapeně. „Přesně tohle taky říkám.“ Podívali se na sebe a jí připadalo, že potkala spřízněnou duši.
Omlouvám se, že jsem vyzradila podstatnou část díla. Tohle totiž není ani tak beletrie, tedy krásná literatura, jako spíše dodací list vánočních ozdob v Tescu, který někdo přepsal do knižní podoby. Moc nového se z knihy nedozvíte, jen výčet těžítek s padajícím sněhem uvnitř, sobů z plyše a podobných vět bez děje, která nic víc neprozrazují.
Jak to jenom napsat? Ále, kašlu na korektní diplomatickou řeč. Mám výherce soutěže o nejkýčovitější, nejplytší a nejzbytečnější knihu roku 2020! Mami, odpusť, že jsem Ti vnutila tuhle romantickou, oddechovou knížku na vánoční pohodu, která Ti zaručeně udělá radost! Ne, nedivím se, že Tě nakonec nepotěšila. Oceňuji i ty, co měli smysl pro ironii a dali tomu pět hvězd. Ano, čeho je moc, toho je prostě příliš a i nenáročná romantika má své meze. Jak si zamilovat Vánoce jsem si prostě nezamilovala. A promiňte, že to píšu takhle od plic. Snad už to příště neudělám. Budu se alespoň snažit. :-)
Ano, tohle je opravdu drsná detektivní škola. Vítejte ve špinavém, oplzlém a pekelném Hollywoodu nebo chcete-li ve městě lesku, slávy a štěstěny. Ve městě, kde pár jedinců z vedení studií apod. má neomezenou moc a ostatní lidé jsou jen nehodnotné, zaměnitelné loutky, které ovládají ti, co stojí nahoře. Jak se píše v tomto komiksu ze života:“ Hollywood, to je jenom špinavej kšeft.“ A: „Spravedlnost, to je jenom pohádka.“
Ne že bych si o firmách, v kterých se točí velké peníze, dělala nějaké iluze. Zvláště ne o filmovém průmyslu USA, který zapleveluje naše kina akčními braky už pěknou řádku let. Ale Hollywood ve zlatém věku hrával vysokou ligu a tak i zločiny mají odpovídající velikost. Přetvářka, lži, nevázaný sex, pornografie, vydírání, místo, kde přítel zradí přítele, jen aby si zachoval svůj hezký pracovní flek a aby se měl dobře, to všechno jsou jen prkotiny vhodné k odsouzení. Bohužel musím přihodit ještě znásilňování dětí a ututlávání vražd, zločiny, které by Hollywoodu neomluvitelně kazily jeho navenek dobře budovanou image a pak i těm otrlejším zmrzne úsměv na rtech. A to se nám tu ještě potulují šedé eminence, agenti FBI, kteří paranoidně, nenasytně a za každou cenu hledají komunisty úplně všude, dokonce i tam, kde nejsou, a jednoho by za udání člověka špatného politického smýšlení snad raději zabili, jen aby dostali své další jméno.
Hlavními postavami jsou zde dva vyhořelí scénáristé, co se drží na nohou jen tak tak. Alkoholik Charlie P., který už dlouho nedokáže napsat samostatně ani řádku, takže se živí jako tzv. pokrývač. Druhý je jeho kamarád, ještě větší alkoholik a magnet na potíže Gil M., scénárista na černé listině, kterého „kdosi“ udal a on teď oficiálně nesmí vydat vůbec nic. A jako stín z minulosti je pronásleduje zavražděná bývalá dětská herečka, později vycházející hvězda Val S., jejíhož vraha se scénáristé snaží vypátrat.
Kresby jsou na křídovém papíře, celkem Ok, i když mají své mouchy. Tak třeba mi nesedlo, že Maya S., náhradní blondýna, co dotočila film za mrtvou Val, často mění tvář. Na některých obrázcích si není vůbec podobná. Ale tak to víte, já musím mít pokaždé alespoň něco. Je to temné, dramatické (někdy ovšem mírně odtažité) a na konci knížky jsou bonusy. Není to špatné, jen se tam lidem dějí špatné věci. Dávám pocitově 3 až 4 depresivní hvězdičky a celkem jsem ráda, že mám tuhle radost za sebou.
P.S. Koukám na hodiny a ejhle, je přesně půlnoc a nastává tady právě nový rok 2021! Tak hodně štěstí a pohody, přeju všem, co dočetli až sem. :-)
Charlie: „Každej film se snaží lidem dát co, co údajně chtěj. Jenže oni chtěj pořád samý pitomý kraviny. Ale uměním bys měl lidem dávat to, co potřebujou.“ Šéf bezpečnosti filmového studia (gorila najímaná na špinavou práci): „Hm, tak tohle zní celkem povýšenecky. Jako dítě z dělnický rodiny bych se mohl urazit.“
To zírám! Hodně povedený komiks. Chorvat Stjepan Šejić mi pomohl pochopit Jokerův svět líp než americké dílko, kde se pro samou pochybnou akci ztrácí smysl příběhu i logika jednání mnohých postav. Autor mi tady skvěle odprezentoval vlastní, inteligentnější pohled na zrození chorobného vztahu mezi Jokerem a jeho partnerkou Harley Quinn. Zatímco z absurdního filmu, tuším, že se jmenoval Sebevražedný oddíl, jsem nepobrala jediný důvod, proč by měla mladá a hezká psychiatrička pomáhat nebezpečnému, vyšinutému, neatraktivnímu pacoši ze svěrací kazajky a ještě mu naservírovat pod nos střelné zbraně, aby se prostřílel na svobodu, tady motivace jejího jednání dává uvěřitelný a smutně zábavný smysl.
Všechno do sebe zapadá, doktorčina minulost, sklony, stres, frustrace, osamocení, touha být prospěšná, potřebná a pracovně uspět, nástup do nového zaměstnání a s ním spojená naděje na jiný začátek, na to, že si v práci najde nové přátele a že svým výzkumem zlepší svět … A do toho jí vstoupí charismatický, záhadný sociopat, který jí během jejího vlastního lékařského výzkumu postupně sám manipuluje, využívá, vede a vtipně předělává k obrazu svému. Prostě způsobuje v ústavu i výzkumu svůj oblíbený posměšný chaos. Role se vyměňují, on je dominantní terapeut, který má kontrolu nad situací a postupně začíná vést zbloudilou, tápající, nervní duši jiným životem. Město Gotham plné temných stínů a lidí s potlačovanou agresivitou, zkorumpovanými občany, se všudypřítomným zločinem je nevlídným místem, v němž je těžké se vyznat, přežívat sám a bez někoho druhého. Doktorka, která se ztratila v jejich mlhavých uličkách, přijímá ruku, která jí zavádí na zcestí patologické, závislé lásky.
Příběh se dá přečíst opakovaně, asi si ho dám ještě znovu, určitě v něm objevím zase nové podněty k zamyšlení, kterých je tu překvapivě docela dost. Smutná, depresivní a přitom zajímavá knížka, kde se povedlo vše, včetně kreseb postaviček, které se tváří a gestikulují jako živé lidské bytosti. Dávám palec nahoru, velká spokojenost, i když podbarvená sklíčeným povzdechem a melancholickým smutkem nad městem Gotham.
Kruté, gladiátorské Hladové hry nebyly kdysi oblíbené ani v samotném Kapitolu. Poválečná totalitní země v nich ovšem potřebuje pokračovat. Je to jeden z mnoha prostředků k udržení moci. Tvůrci her, zejména pro svojí amorální povahu neoblíbená doktorka, výzkumnice a učitelka Galová, potřebují přitáhnout pozornost diváků a nepopulární reality show zinovovat, aby se na tuto show soustředila větší pozornost diváků. Nejedná se tedy o počátek vražedných her. Po 10 letech vzniku se spíš jedná o jejich nutnou úpravu, jiný přístup k nim, k jejich prezentaci, zatraktivnění a ozvláštnění.
Do her Galová zapojí Kapitolskou mládež, elitní studenty, kteří mají být tzv. trenéry splátců. V podstatě to jsou ovšem pokusní králíci, mezi nimiž tvůrkyně her nevyřčeně hledá další spolupracovníky, patrně aby omladila kolektiv bezpáteřních udavačů a režimu oddaných lidí. Aby je namotivovala, slíbí vítězi stipendium na vysoké škole. Nejperspektivněji se jeví mladý Snow, z jehož úhlu je příběh vyprávěný. Zpočátku s ním nemá čtenář problém sympatizovat. Jednak je jeho charakter zručně a zábavně vyprávěný. Jasně, je to od přírody hajzlík a neměl by dobrý charakter bez ohledu na okolnosti. Jenže on tak ve válce strádal, jeho bohatí rodiče byli ve válce zabiti, rodinné firmy zničeny a Snow z privilegované rodiny najednou musel přihlížet hrozným věcem, například kanibalství z extrémního nedostatku základního jídla, když jim kraje přestaly dodávat základní potraviny. Je to ctižádostivej, snaživej kluk, jehož činy se dají pochopit i to, proč se chce vypracovat k lepšímu životu. Jak symbolický je pro něho strach z hladu, který se u něho postupně vymyká kontrole a mění se ve zvířecí nenasytnost!
Vývoj jeho postavy je interesantní v tom, jak se z charakterově vadného jedince vlivem událostí, výchovy doma i ve škole, a zážitků, stává vyšinutý diktátor, který nemilosrdně likviduje svědky svých špatných činů, dokáže rodiny svých obětí využívat i po smrti, zatímco na druhé lidi má vysoké požadavky. Od druhých přitom vyžaduje otrocké dodržování zákonů. Je zastáncem absolutního řádu, kontroly nad vším a nepřítelem přírodních, přirozených postojů, které můžou vést k chaosu. Nutno říct, že on své věci věří a jinak prostě žít neumí. Docela jsem se bavila tím, jak se Snow staví k událostem, jak je zpracovává, jak alibisticky pojmenovává své špatné skutky a nenazývá věci pravými jmény. Jednu chvíli si připustí, že je netvorem, který zradil kamaráda. Vzápětí to přehodnotí a usoudí, že je naopak zásadovej člověk, který pomohl vlasti, takže je vlastně statečný hrdina, který si zaslouží úctu a vyznamenání.
Zatímco je detailně prokreslený jeho charakter, jeho láska ke splátkyni Lucy Gray se bohužel ztrácí v mlze. Vztahu těch dvou lidí prostě nevěřím, ani jejich pouhému tělesnému okouzlení. Bohužel o této kočovné, místy charismatické zpěvačce tuším tak zoufale málo, že se mi zdá nespravedlivě opomíjená. Zahrává si s nebezpečnými hady, umí některé z nich ovládat, umí s nimi i lidmi v případě nouze manipulovat. Možná proto jí přitahuje nebezpečný Snow, který se snad ještě může změnit a z kterého už začíná jít strach... Všechno kolem ní je zkratkovité, strohé a její postava, samotným Snowem přirovnávaná ke krásnému, zpěvnému, svobodomyslnému ptáku, který touží volně létat a cestovat, je záměrně záhadná, zároveň i bohužel nevyužitá. Měla rozhodně dostat větší prostor.
Samotná kniha je ovšem jinak velmi povedená, rozhodně víc psychologická - než milostná nebo akční. Pod povrchem je hodně otázek, symbolů a náznaků, které můžou čtenáři dále rozvíjet. Nenudila jsem se. Doporučuju.
„Skutečnost, že se kapitolští ptáci stali zbytečnými a rozmnožují se ve dvanáctém kraji mezi sebou nebo s místními ho hluboce rozrušovala. Reprodrozdi se tu klidně množí jako králíci, bez jakýchkoli omezení. Bez povolení. S využitím kapitol.technologie. Vůbec se mu to nezamlouvalo.“
„Hrůza z toho, že by se mohl stát kořistí, ho proměnila v predátora.“
Dávám hvězdu za ilustrace, ty jsou slušné. Barbar Conan... Zkoušela jsem číst jeho příběhy, vydržela asi deset minut filmu, a absolutně mě míjí nadšení z těchto fantasy příběhů v jakémkoli uměleckém? zpracování.
Detektivka mi držela v napětí. Správně zabavila. Přečetla jsem jí šmahem. Takže vcelku spokojenost. Nejedná se o psychothriller, jde spíš o poutavé pátrání po unesených dívkách s tragickým osudem, kde kromě pátrání po zločinech je vsunutá i osobní linka detektiva Josie Quinnové. Josie chvilku dramaticky pátrá, chvilku řeší peripetie s manželem, který se s ní nechce dát rozvést a hodně toho pro ní v minulosti udělal. Dostane se i na příhodičky milencem, který je klaďas jako vystřižený z románků pro ženy a který toho pro ní dělá dost nyní. Zato Josie má pořádný temperament, svým drsným chováním je skoro až moc „pochlapená“, nicméně jinak by asi nepřežila, má za sebou kruté dětství. Víc prozrazovat nechci, abych ty, co ještě nečetly, nepřipravila o překvapení. Vše psáno jednoduchým jazykem, proto se text snadno čte a není nad něčím dlouze přemýšlet. Zkrátka temná oddechovka, která má spád.
Styl psaní Lisy Regan má jedno úskalí. Většina textu je OK, občas jí to ovšem ujede a napíše s odpuštěním blbinu. Ne že by se to někomu jinému někdy nestalo (třeba mně osobně :)), ale u autorky bestselleru mi to zarazilo. Nad některými větami jsem se pozastavila a chvíli si říkala, jestli to autorce prostě jen nevyšlo, dělá si z nás srandu nebo je napsala ještě kdysi na základce. Naštěstí jde převážnou část knížky brát vážněji a opravdu umí zaujmout.
Randl McMurphy, to je jedna z nejinspirativnějších a neoblíbenějších postav mého literárního světa. S odzbrojujícím charismatem a přirozeností sobě vlastní naučí druhé lépe žít, bojovat o svojí důstojnost, svobodu i přežívat v totalitním světě svázaným někdy až nesmyslnými pravidly. Tenhle individualista, silná osobnost, rváč, hráč, frajer a trochu nepřizpůsobivej sígr s přirozenou autoritou, dokáže hrstku roztřesených, slabých pacientů, kteří se všeho bojí a neumí žít, zvednout ruku a hlasovat o svoje práva. Tenhle samozvaný terapeut s přirozenou autoritou pomůže promluvit nejenom ustrašeným pacientům, ale i těm, kteří raději mlčí, hledí si svého a raději na sebe neupozorňují, neriskují, aby si něčím neuškodili.
Jestli se někdy dostanu do úzkých a uvíznu na nějakém ďábelském, odosobněném místě, doufám, že tam potkám Randlova dvojníka, který nemyslí jenom na sebe a probudí ve mě lepší a silnější já.
Poselství vidím v tom, že i když se ne všechny bitvy dají vyhrát, má cenu je vést do posledního dechu. Že i když jsou ve válkách padlí hrdinové, rozhodně měl jejich boj smysl.
Dávám jednoznačně 100% a čestné, stálé místo v mojí knihovně.
- Nááádherné kresby, ty jsou vážně jeden velký krásný Sen. Za ty 100%. Denis Pierre Filippi snad u nás v ČR ještě něco dalšího vydá.
- Příběh je divný a fantaskní. Některé příběhové nápady by se mi i líbily, jejich podání nikoli. Nejlepší je jenom na ty líbivé obrázky zírat, kochat se a nechat se unášet vlastní fantazií. Tady se na logiku a propracovaný příběh fakt moc nehraje.
- Nečekala jsem, že příběh bude erotický. Když už erotika, dotáhla bych jí alespoň do odvážnějšího konce. :)
- Ale tak vcelku vzato... Pěkný to bylo. Koukatelná záležitost.
Hlavní postavou je kupec Martin Žemla, který si za svoje pracně vydělané peníze otevřel vysněný krámek. I když byl poctivý, nevedlo se mu. Byl příliš slabý. Lidé ho zneužívali a on neuměl nikomu nic odepřít, říct si svoje ani se vymezit a to z různých důvodů, třeba pro to, aby prý nepřišel o svojí slušnou pověst a neznelíbil se svým zákazníkům, které si většinou brali zboží na dluh. Nedokázal rozpoznat upřímnost, odhadnout druhého, ohlídat si své zájmy. Proto ho lidé zneužívali a brali si zboží i služby na jeho vlastní úkor. Bohužel, za stejného troubu byl i v milostných vztazích. Ano, je hezký být hodný k druhým lidem, ale všechno má své limity a za ty se jít nemá.
Kdybych podobný případ neznala ze svého okolí, řekla bych, že taková naivita snad ani není možná. Tento dojemný příběh patří mezi nadčasové, nepřikrášlené. I.Herrmann to vystihl přesně.
Vybírám z textu ( začátek knihy) :
... Jak nám život našich dědečků připadá poklidný a bezstarostný. Tehdy bylo opravdu možné přes den zbohatnout... a nebo být do rána žebrákem... Válčilo se o krejcary, o zlatky... Byli i padlí v téhle válce zlata. A tady začíná příběh člověka, který byl sám, protože byl slabý. Tragický příběh člověka, který byl slabý, protože byl sám.
Tentokrát nejásám. Příběh je možná oproti jedničce konzistentnější, ale také plošší a nudnější. Co se naopak podstatně vylepšilo, jsou kresby, ke spolupráci byl vyzván kreslíř M. Montiel a kolorista Garcia, jen díky nim dávám tentokrát lehce se skřípěním zubů a přivřenýma očima čtyři hvězdy. Můj parťák sice kriticky podotknul, že už je to na něho moc přezdobené, já jsem naopak z výtvarné stránky velmi nadšená. Ty malůvky jsou ŠPIČKOVÉ.
Příběh nás zavede do Afriky, do Švýcarska, Německa, do pouště, do džungle v Kongu, ale obsah je naprosto o ničem a chybí tomu kouzlo i spád. Nerozumím, proč byl ke scénáři přizván právě M.M. Chen, který opakovaně i v dalších dílech selhává a pluje po nicneříkajícím povrchu. Tento druhý komiks z doposud čtyřdílné série mi pak přišel po obsahové stránce ze všech nejslabší.
Dovolila jsem si zkopírovat část textu, který jsem doslovně převzala od Kateřiny Čopjakové, recenze na rádiu Wave, kterou tímto doporučuju celou k přečtení nebo poslechu. Výstižně a pěkně řečeno, ukázka textu:
"...Steampunk už mnohokrát dokázal, že umí reflektovat důležitá témata. Nejslavnější steampunkové animé (a jeden z nejdražších japonských animovaných filmů vůbec) Steamboy řeší dilema vědeckého pokroku versus humanity: jakou oběť je ještě možné položit na oltář poznání a co už je za hranici lidskosti? Jak člověka i svět proměňuje úzce jednostranné zaměření? Steampunk je sice fascinován všemi hejblátky, ozubenými kolečky a zvětšovacími čočkami, zároveň ale až schizofrenně varuje před posedlostí lidskou vynalézavostí.
Lady Mechanika by tedy se svými mechanickými končetinami měla jít podobnou cestou. Namísto toho uvízla ve slepé uličce svého dokonalého vzhledu. Zápletka je vytlačena někam na okraj zájmu a pomáhá si dramaturgickými berličkami. Čtenář se tak nesetkává se silnou hrdinkou, jak je mu slibováno, ale jen s líbivým vizuálem..."
Lady Mechanika je prostě jako krásná modelka. Hezky se na ní kouká, vnitřek už je ovšem poněkud prázdný a je jen otázkou vkusu, jestli si s líbivou vizáží vystačíte nebo máte na literaturu (nebo ženy, hrdinky v knížkách) přece jen větší požadavky.
První díl ze série je nejukecanější a je nejoriginálnější. V pozdějších komiksech se už témata i nápady recyklují nebo jen mírně rozvádějí (Lady Mechanika marně pátrá po své minulosti, s někým bojuje, atd., a tak podobně, s mírnými obměnami dokolečka). Jasně, že výtvarná stránka všemu vévodí, tohle není ani tak o myšlenkách a originálním příběhu, jsou to především vizuální orgie.
Je to sympatická série, nádherné obrázky, trocha dobrodružství a jednouché, ale milé moudra. Musím říct, že mi překvapilo, jak se zdejší temné barvy mění. Jinak vypadají stránky na denním světle a prohlížené v bytě, jinak venku když svítí slunce, jinak v umělém osvětlení. Bohužel, při nedostatku světla některé obrázky nevyzní tak jako při lepším osvětlení a některé odstíny barviček zapadnou úplně. Takže s trochou nadsázky jde říct, že to jsou komiksy, které se dají prohlížet ve dne v noci.
Bez těch četných bitek bych se sice obešla, nicméně pány asi akční stránka potěší. Souhlasím s Tervou, taky mám ráda svět Vernerovek, všechny ty Ocelové města, technické objevy a viktoriánskou zdobnost. Lady Mechanika, napůl žena a napůl stroj, mi seznámila se steampunkem a kdyby to šlo, nejraději bych si předplatila nějaký steampunk. časopis, koupila si vilu se zimní zahradou a v nějaké místnosti si zařídila interiér v tomto specifickém stylu. Tak mě tahle novogotická móda na pozadí průmyslové revoluce dostala, svojí atmosférou a vizuální krásou.
Jo, mně se to pořád dost, i na počtvrté, líbí! Lady mechanika je atraktivní komiks. Hlavní postava je kočka a věřím, že muži neví kam s očima. To já taky ne, i když trochu v jiném smyslu. Hodně se mi líbí ty kresby, od volby barev až po různé detaily, nemůžu od toho odtrhnout oči. Tmavé dominující barvy, každá stránka laděná do jediné (tmavomodré, zelenomodré, fialové nebo třeba tmavě hnědé). Je to spektrum odstínů pestré jako duha, plná stínů a občasných světel, záblesků a jiných vychytávek (např. v oku dívky se odráží otevřené okénko v nemocničních dveřích).
U některých stran (obálek) si občas vzpomenu na Muchu a na některé jeho nápady. Řekla bych, že se jím ilustrátoři nechali inspirovat, ale proč ne?
Komiks je hlavně o ilustracích a příběh bývá trošku ošizenější, pokulhává v pozadí. Mně se spíš líbila méně akční druhá polovina s múzou (vílou), která něco velkého vynálezcům, umělcům a jiným tvůrcům dává a to nejcennější za to chce dostat na oplátku. I když těžko říct, co je tím nejcennějším u nešťastného a zlomeného člověka, jako je Lewis, který má život na bačkoru a ani ta kariéra mu nejde tak, jak by si přál. Tady jsem o činech Mechaniky poprvé zaváhala, jestli fakt dělá dobře, že se pořád vměšuje někomu do života a "pomáhá." Ale tak, je to taková nenáročná zábava, tak budiž. Dávám 4 hvězdy hlavně za ty kresby, a to nejen za Beniteze. Třeba M. Montiel za ty svoje čachry machry s pozadím plným ozubených koleček a jiných titerností by si zasložil plný počet. Jeho první steampunková knížka The Victorian by mě fakt zajímala.
No a co samotná Lady Mechanika a její nekonečné pátrání po vlastním původu, kdy nám vyjde další? Poslední slova v závěru knihy „Konec… prozatím“ a načrtnutí další dějové linky mi dává velkou naději, že se ještě někdy pokoukám a počtu i v českém jazyce.
Váhám mezi 4 a 5 hvězdičkami, takže to berte jako nadstandartních 90%, prosím. Samozřejmě s přihlédnutím k žánru.
Hanu by si měl přečíst každý, protože s velmi vysokou pravděpodobností nebude zklamaný. U tohohle románu to (snad) ani jinak nejde, že ano? :) Hana, jedna z nejlepších knih, která u nás v posledních letech vznikla. Hana, jedna z nejpůsobivějších a nejplastičtějších postav, kterou se podařilo v nedávné době vytvořit. Prostě strhující, tolik lidská a nanejvýš přístupná knížka, kterou by měl znát každý, kdo má rád kvalitnější literaturu.
Wow !!! Vynikající!!! Další perfektní A.M., která se mi dostala pod kůži! Jak jsem román otevřela, už jsem nemohla přestat číst.
A to jsem přečtení tohoto skvostu zbytečně odkládala, protože se mi momentálně nechce pouštět do těžšího tématu a s Mornštajnovou zidealizovaná procházka růžovým sadem nehrozí. Naštěstí jsem se opět přesvědčila, že kvalitně napsané knížky se čtou sami, bez ohledu na závažnost témat, obtížnějších osudů, špatných rozhodnutí hrdinů a jiných událostí, které by v jiném podání mohly být na obtíž. Autorka má dar mi postavy a prostředí promítnout před očima jako na filmovém plátně, zasáhnout srdce a jen tak mimoděk přitom nadhodí něco k zamyšlení s takovou lehkostí, jako bych zrovna četla nějakou oddechovku. Všechno s ní plyne nenuceně. Přirozeně. Snadno a samo. Dávám si Mornštajnovou mezi oblíbené spisovatelky, protože její knihy jsou pro mě osobně nezapomenutelné, mají svůj standard a jak je vidět, každou svou knížkou umí potěšit velké spektrum čtenářů. Nelze jinak než doporučit těm, co váhají jako kdysi já. U téhle autorky se fakt není čeho bát.
Citátuju z knihy:
… lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes… Začala jsem si zapisovat své myšlenky a události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, … i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.