Sigas komentáře u knih

Autorův sloh ve mně od samého začátku narážel na značný odpor. Není věta, aby nebyla poetická. Spojuje nesouvisející, kupí paradoxy, zajíká se v nekonečných souvětích, která jako by chtěla říct všechno, a neřeknou nic. U každé druhé věty musíte přemýšlet, co vlastně znamená. Zuzanka, mladá dívka z Bellacu, prostě není normální. Připadá mi, že v ní není nic skutečného, že vše proměňuje v poetickou hru a ani nemůžete říct, že by to byla její vina, protože ona skutečnost prostě nezná, a tak od ní ani nemůže utíkat. Zuzanka je spíš zakletá.
Čtete o jejích dětských rozmarech, o tom, jak vyhraje v časopise cestu kolem světa, o cestě lodí, všude potkává různé postavy, věci a krajiny, všechno se motá a tančí v tom neskutečném poetickém blouznění a stále vás neopouští myšlenka: Zuzanka je naprosto mimo.
A pak se octne na opuštěném ostrově v Polynésii. Stráví tu dny, měsíce, roky. Jedinou společností jsou jí papoušci, rostliny, moře. Nevzdoruje jako Robinson, nechce ostrov civilizovat, ale poddává se mu. Propadá rytmu divoké, člověkem nedotčené přírody, barvám ptáků, vůni rostlin, hře světel, náruči moře.
Teprve teď mi začal ten omamný tanec slov dávat smysl. Co mi u slušné dívky z francouzského venkova připadalo bláznivé, co mi vadilo na Giraudouxově slohu, co mi v civilizovaném světě přišlo jako ztracenost a nepřípadnost, to je naprosto případné u dívky, která je opravdu trosečnicí, která je opravdu ztracena. Bez lidského protějšku, bez záchytného bodu, bez všech našich jistot ztrácí získané představy a zdánlivé povědomí, které má člověk sám o sobě, nepoznává se už, plete si vlastní emoce, její vědomí se potácí v extrémech mezi zvířecí přirozeností a bohem. Její osamělost se stává láskou, a když moře vyvrhne těla utopených, pečuje o ně bez odporu a beze strachu jako o své milé. Vlastní duše jí vyklouzla z rukou, aby mohla obejmout vše.
Když jsem četl první polovinu knihy, chtěl jsem ji dokonce odložit. To je na mě moc, říkal jsem si, to prostě není ke čtení. Ale pak jsem se spolu se Zuzankou ztratil, pak jsem jí porozuměl. Zuzanka a Tichý oceán je totiž skvost, který se otevře, až když se v něm ztratíte.

9 26.07.2014

Kantova Kritika mi dlouho ležela v knihovně a při pohledu na její tloušťku jsem četbu stále odkládal. Ale přeci jen, je to základní filosofické dílo. Když jsem se konečně rozhoupal, bylo to daleko čtivější, než se původně zdálo, a hlavně - knížka se dotýká opravdu klíčových filosofických témat. Jistě se vždy nemůžu ztotožnit s tím, jak se s nimi Kant vypořádal, nelíbí se mi ani jeho pedantická systematičnost, ale faktem je, že Kant vidí ty nejzákladnější problémy, že má úžasný postřeh a hloubku pohledu, a tak nám nechává spoustu námětů, o kterých musíme spolu s ním přemýšlet - což je ve filosofii to nejdůležitější.

9 30.06.2013

Čtivé, srozumitelné a dokonce vystihuje podstatný problém lidské touhy po lásce a masové neschopnosti lásky v současné kapitalistické společnosti. Na druhou stranu mi Umění milovat obzvláště v druhé půli připomínalo takový humanistický “popík”. Je to líbivé, těžko něco namítat, ale stále jako by zůstávalo na povrchu. Pravdivé, ale banální postřehy. Ne že by jich nebylo potřeba v situaci, kdy společnost ztrácí vědomí i těch banálních životních pravd a z tohoto hlediska čteme skvělou a velice potřebnou knížku, výborný protijed na příručky typu “jak získat přátele a vliv na lidi”. Nicméně si myslím, že pokud nepřekročí svůj marxistický stín, musí nakonec ztroskotat na pokusu o transcendenci bez transcendence.

9 30.06.2013

Příběh dvou mladých lidí, kteří k sobě patří, ale nevědí to. I když oni to vlastně dobře vědí, ale neuvědomují si to, a tak musí projít dlouhou a bolestnou cestou duše za sebepoznáním s nejistým koncem. Přestože se často chovají jako pitomci, můžete k nim cítit hlubokou sympatii, protože jsou to v jádru dobří lidé, “zmatení a trpící”, abych si vypůjčil charakteristiku přímo z knihy, kteří se prostě snaží žít, jak dovedou.
Autorka dovedla geniálně zachytit, jaké monstrum to člověk je, když nejen, že sám o sobě neví, kým je, co cítí a co chce, ale ve vztazích k druhým často končí v aktivní roli toho, kým není, a dřív, než se vzpamatuje, se stává svým vlastním nejhorším nepřítelem. Jenže vztah k druhým také osvobozuje a teprve s druhým můžeme být sami sebou. Jak oba tyto aspekty, spása i zkáza, působí ve vztahu k téže osobě?

8 18.01.2021

Je to rychlé, jednoduché čtení a obsahuje zajímavé pasáže přibližující středověké reálie. Jinak mně vyprávění, jak nevolník k pohádkovému bohatství a krásné ženě přišel, plné mělkých postav, zhýralých šlechticů, spikleneckého pomrkávání a hrotů ňader rýsujících se pod volnými košilemi, připomnělo obálku románu Pohledný horal a trochu jsem se za tu knihu styděl.

8 17.08.2020

Není dokonalá, ale je to jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem četl. Pan Vane někdy působí trochu staromódně a neohrabaně, i když dokáže překvapit břitkou sebeironií. Adam a Eva mají celkem nesnesitelnou patriarchální domácnost a když se k tomu připojí Lilith, tak je to už docela queer. Někdy vykoukne hláška jako ze špatného hororu. “Musím se všemi silami pokusit přinutit ji k pokání,” zní jak z úst psychopatického náboženského fanatika. (I když uznávám, je to jen špatná konotace, protože tady to říká Mara, Paní žalu, což není žádná vnější síla, ale náš vlastní zármutek.)
Jinak je Lilith naprosto jedinečná. Prostřednictvím fantastického příběhu je v ní zachycena mystická cesta duše k osvobození od vlastního ega a k sjednocení s Bohem. To byste čekali ve spise nějakého světce, ale tady máme nestvůry, paralelní dimenze, kostlivce, mluvící zvířata, zlé obry, kouzla, zkrátka arzenál toho, z čeho později vznikne žánr fantasy. A přeci vůbec nejde o útěk z reality, naopak vše vede k jasnému náhledu reality - jak někdo definoval mystiku.
Je to zápas o to, jak říci nevyslovitelné. Vyprávění plné paradoxů a hlubokých symbolů. MacDonald předběhl dobu v pochopení šíře duše, od nevědomí, přes naše ego, až po probuzení bytostného Já. Přestože používá některé tradiční náboženské výrazy a motivy, nenechává se jimi spoutat, ale využívá svobodu svého fantastického světa, aby vyjádřil plnost, ze které jeho příběh žije. Tak může říct věci, za které by ho jinak třeba v náboženském spisku vypískali jako heretika, například přesvědčení o konečné spáse všeho stvoření: “Zničení neznamená smrt zla. Pouze dobro na místě zla znamená jeho smrt.”

“Pravda je vše ve všem; a pravda o věcech spočívá, zároveň skrytá i odhalená, v jejich zdání.”

8 20.10.2019

V jednom dokumentu poznamenal Tomáš Halík, že Terezie pocházela z prostředí sentimentálního, až bigotního katolicismu, ale ona sama byla jiná. Pro mě to byl občas dost tvrdý oříšek. Úsměvy panenky Marie, modlitby k mrtvým bratříčkům, andílkům v nebi, plundrování svatých míst na cestě do Říma. Skousl jsem ten oříšek a Terezku si zamiloval, protože ona ve své dětinskosti věděla mnohem víc než my „rozumní“ o tom, co je opravdová láska.

8 10.09.2014

Pro mě to byla především knížka o vykořeněnosti, o lidech, kteří nejsou nikde doma: Židé jako "kolektivní Job", křesťanští Arabové, židovští křesťané, pravoslavní se sklony ke katolicismu, katolíci konvertující k pravoslaví. Takový typický příklad: katolická řádová sestra, napůl Polka, napůl Litevka, se zázemím v Rusku, konvertuje k pravoslaví, vdá se za pravoslavného Žida a přesídlí do Izraele.
Různorodou směsici dopisů, deníkových záznamů, rozhovorů, novinových zpráv a nejrůznějších dokumentů spojuje postava Daniela Steina, polského Žida, který se stal katolickým knězem a v Haifě se pokouší obnovit židokřesťanskou obec. Steinovo působení za války, kdy se účastnil odboje a zároveň pracoval jako překladatel pro gestapo, se mění v pouhou dobrodružnou epizodu, která je zcela zastíněna jeho poválečným působením (varování pro toho, kdo by čekal něco na způsob Laskavých bohyň).
Celý román se snaží vyrovnat s jednou velkou otázkou: Proč se všechny problémy neustále točí kolem Židů? A jak je možné tuhle otázku zrušit? Na to je samozřejmě těžké odpovědět, vždyť to je jako chtít vysvětlit tajemství dějin. Ale Danielu Steinovi se kupodivu daří svým životem smiřovat všechny ty zdánlivě neřešitelné náboženské, sociální i etnické rozpory.
Možná jsem příliš podezřívavý kvůli nápisu o "jednom z nejlepších románů současnosti" na přebalu, nicméně pár věcí mi trochu vadilo. Nevím, jestli to není jen překladem, ale připadalo mi, že množství postav používá skoro stejné výrazové prostředky. A především - dokumentární styl knihy téměř neumožňuje vést čtenáře k nějaké myšlence nenápadnou cestou, tak aby si toho ani nebyl vědom. Vidíte, jak autorka cíleně vybírá materiál a předkládá vám ho, a já se na některých místech nedovedl zbavit pocitu, že až příliš tlačí na pilu a poněkud manipulativně mi podsouvá své vlastní závěry.
Každopádně to bylo velice zajímavé čtení, především proto, že přibližuje Izrael z poněkud neobvyklých, možná až okrajových perspektiv. Jinak - a nebýt mé slabosti pro tuhle fascinující zemi - bych byl v hodnocení zdrženlivější.

8 30.07.2013

Píseň o Nibelunzích může za to, že jsem v dětství objevil i trochu jinou literaturu než jen dobrodružné romány a předznamenala mou dráhu čtenáře divných knížek. Příběh o princi drakobijci, krásných princeznách, bájných pokladech a neviditelných pláštích, o lásce, zradě a pomstě utopené v potocích krve má nepochybně potenciál zaujmout i dnešního čtenáře, ale obávám se, že forma středověkého eposu si do většiny knihovniček cestu nenajde. Možná je to škoda, já se o pár staletí či tisíciletí vracím rád.

8 30.06.2013

Zpočátku jsem postupoval těžko a pomalu, až od třetí části s opravdovým zaujetím. Je to fascinující, geniální dílo. Překvapí hluboké analýzy, jako třeba analýza klouzání nebo lepkavosti, které jsou tak nečekané, že se pohybují na hranici vtipu a musel jsem se dokonce smát! Přes tuto sílu a působivost, nemohu se s celkovou koncepcí zcela ztotožnit. Některá základní schémata jsou podezřelá a mám pochybnost, že jde jen o hru abstraktních pojmů.

8 30.06.2013

Desetiletá Judith žije sama se svým otcem. Oba jsou členy fundamentalistické sekty (silně připomínající svědky Jehovovi) a jejich předvídatelný život má jasná pravidla. Ve škole je Judith terčem drsné šikany a ve volných chvílích utíká do světa, který si ve svém pokoji vyrobila z nejrůznějších odpadků. Jednoho dne zjistí, že zázraky se opravdu dějí, že je dokonce sama může vyvolat. A od té chvíle se strhne řetěz událostí, které skončí úplně jinak, než původně zamýšlela.
Tématicky zajímavé, hluboké a emocionálně strhující. Od začátku jsem měl pocit, že tohle není jen další knížka, kde se nás autor snaží ohromit svým řemeslným důvtipem. Ke konci jsem ohledně tohoto soudu poněkud v rozpacích, ale každopádně téma knihy není vycucané z prstu, cítíte, že autorka si ho hluboce prožila a doslova vás strhává sympatií ke svým postavám. Cítil jsem s nimi a od čtení jsem se opravdu nemohl odtrhnou.
Jedna linie je otcova existenciální krize. Druhá připomíná na první pohled spíše vítězné tažení malé Judith, která v sobě objevila schopnost dělat zázraky, ve skutečnosti ale směřuje také k neodvratné katastrofě. Právě Judithina zázračná schopnost žene děj dopředu, v celku příběhu si s ní ale nevím rady. Mám ji chápat jako náhodu, psychózu, nebo opravdový zázrak? A který svět je ten pravý? Až na závěr zjistíte, kde asi autorka stojí, postavy si možná také udělají jasno, a přesto zde zůstává něco vzdorujícího realitě. A možná to není žádné samoúčelné ohromování důvtipem, ale zjištění, že vůbec nemusí být jasné, kde ta realita vlastně je. Takže nevím přesně, co autorka chtěla říct, a už vůbec si nejsem jist, jestli se mi to líbí, ale čtení to bylo skvělé.
Ostatně myslím, že co se “ideologické” stránky příběhu týče, nemusí se pohoršovat nikdo, věřící ani zarytí ateisté. Máme tu jen otce, kterému starosti přerostly přes hlavu, a desetiletou holku, která se málem utopila ve vlastní představivosti. Bůh, se kterým Judith mluví, připomíná jednou spíš ďábla, pak zase část jí samé. Skvostná země je pro mě především citlivé zobrazení dvou křehkých lidí toužících po lásce, zápasících s vírou a snažících se vyrovnat se životem, který pro ně rozhodně není lehký.

8 30.06.2013

Zusak je skvělý spisovatel, o tom nemám pochyb, ale někdy se nedokážu sžít s jeho stylem. Jednak ta adolescentní klukovská stylizace a jednak jeho divoká poetika (ulice si mnou ruce, kluci hoří, chodba je plná únavy). Jinak způsob, jakým buduje napětí z ničeho, jak splétá a rozvíjí příběh, jak pracuje s emocemi, to je vynikající, i když mě strhl asi až v druhé půlce knihy.

7 09.03.2020

Poprvé se mi Poutníkova cesta dostala do rukou před víc jak dvaceti lety a považoval jsem ji tehdy asi za tu nejlepší knihu, jakou jsem kdy četl. A když jsem se k ní teď po tak dlouhé době vrátil, nemusím kupodivu na tom soudu moc měnit.
Jak píše zlovlk v komentáři pode mnou, je na ní něco až půvabně naivního. Koukáte, jak poutníka z bažiny zachrání Pomoc, jak ho tluče obr Beznaděj, jak Mluvka vede prázdné řeči, Malověrnému chybí víra a Vypočítavý je vypočítavý. A cosi asi bude na místech, jako je Oklika, Pohoda nebo Výstraha? Člověk by skoro čekal, že to bude primitivní. Ale ono je to hluboké, pravdivé a strhující, protože každý poutník se v tom stokrát pozná a autorova upřímnost ho srazí do kolen. Knížka tak půvabná jako Bunyanova prostá víra, která ze sebe nic nedělá.

7 26.04.2014

Nejprve si řekneme, jak celý příběh skončí. Konec se mi totiž líbil nejvíc. Zápletka se od jisté chvíle vyvíjela tak nepravděpodobně, že po většinu času mě asi nejvíc poutala otázka, jak z toho autor dokáže vybruslit. No a povedlo se mu to, duchaplně a s grácií. To musím ocenit, stejně jako fakt, že mě čtení prostě bavilo.
Jinak jsem neunikl svým obvyklým rozpakům z literatury pro mládež. U Posla hned poznáte, o jaký žánr se jedná. A já si nejsem jistý, jestli je třeba psát pro mládež jinak než pro dospělé, jestli se za tím neskrývá jen marketingová podbízivost. Na druhou stranu je zajímavé, že v podstatě zde máme knihu s „výchovným“ posláním. Poselství je to pěkné, i když trochu banální, což ale vyvažuje ne úplně přímočaré a jednoznačné provedení.
A ještě varování: Zusakův obrazný jazyk se už povznáší k výšinám „čokoládového nebe“ ze Zlodějky knih, což nemusí být pro každého úplně dobrá zpráva.

7 25.08.2013

Už od prvních stran mě znovu vtáhla ta skvěle vykouzlená atmosféra předválečné Barcelony, jak jsem si ji pamatoval ze Stínu větru. Dokonce jsem měl dojem, že Andělská hra je jen variací na Stín větru, jako by si autor sedl s myšlenkou: Tak to zkusíme ještě jednou. Možná mě to svedlo na scestí, protože jsem pořád očekával, kdy se zas všechno nějak vysvětlí. Že tady půjde o něco jiného, o boj spisovatele s ďáblem o vlastní duši, mi začalo pomalu docházet, až když ďábel začal vykládat svou teorii náboženství. A abych to dokázal plně ocenit, potřeboval bych si Andělskou hru přečíst znovu. To ale neznamená, že mě napoprvé nedokázala uchvátit, i když Stín větru nepřekonala.

6 28.07.2021

Chápu, že překládat Emily Dickinsonovou je úkol předem odsouzený k nezdaru, protože některé její básně jsou v originále dokonalé. “Because I could not stop for Death, He kindly stopped for me.” Moje první seznámení s ní, buší mi v hlavě už několik dní a uvedlo mě do stavu dlouhotrvajícího intenzivního okouzlení.
Ale protože číst poezii v angličtině je pro mě někdy trochu namáhavé, s vděčností sahám i po překladu. Porovnávám s originálem a občas zjistím, že tam, kde originál končí rezonancí věčnosti, překlad jen tak trochu zašumí. Přesto při autorčině zhuštěném, intenzivním stylu je velmi užitečné vidět, jak se s interpretací potýkal někdo jiný. Že je to jiné než originál, to je samozřejmé a nesnižuji tím nijak výkon překladatelky.

6 12.01.2021

Velice užitečný úvod do problematiky Jana Husa. Stručný, přehledný, a přeci se nevyhýbá otázkám překračujícím obvyklé stereotypy, takže se skoro zdá, že závěrem knihy je: “Hus zůstává velkým problémem”.
A jak by ne. Hus není akademická otázka. Možná tak sám z počátku svůj proces vnímal, ale Kostnice ukázala něco jiného. Hus je tělesný problém, je to konflikt zuřící uvnitř reality, kdy vás zdánlivě odtažitá scholastická diskuze může proměnit v hromádku popela.
Kejř píše, že Husa přivedl na hranici rozpor jeho iluzivních představ o Kristovu zákonu s reálným světem. A myslím, že tato věta přesně ukazuje, proč je tak těžké Husa pochopit. Co je iluzivní a co reálné? Co je Kristův zákon a co jsou naše představy Kristova zákona? Co je církev a co jsou naše pojetí církve? Každopádně Husovy “iluzivní představy” byly určitě také dost reálné na to, aby ho připravily o život.
Abychom k němu byli opravdu spravedliví, museli bychom vidět Kristův zákon jako Hus a římskou církev jako koncil a zároveň chápat, co ve skutečnosti - tedy nejen v jejich představách - znamená, když se Hus drží Kristova zákona a římská církev svých dogmat. Musíme nejen chápat, co pravdou každý z nich míní, ale také, co toto jejich mínění pravdy skutečně znamená. Takže co je pravda, co je církev, co je skutečnost?

6 03.05.2015

Martin Buber v téhle útlé knížce zkoumá vztah náboženství a filosofie, a přestože jeho analýza nejrůznějších proudů moderního myšlení klade na čtenáře poměrně velké nároky (tím spíš, že jejich znalost předpokládá a většinou jim věnuje jen pár vět nebo odstavců), základní poselství je řečeno tak prostě, srozumitelně a přesvědčivě, že jsem tím zůstal docela překvapen: Náboženství není žádný souhrn představ nebo idejí, ale skutečnost, skutečnost celá a bez vynechávek, tak jak ji člověk prožívá, když je otevřený setkání, když do ní vstoupí a naproti sobě tu potkává Boha a druhé lidi.
Zbytek je jen komentář k tomu, proč má naše doba takový problém skutečnost vůbec vidět. Ukazuje, jak je realita zastřená obrazy, které jsme si vytvořili, ale které už ztratily souvislost se skutečností, kterou mají zobrazovat, jak se obracíme do sebe a myslíme si, že můžeme všechno nalézt sami v sobě, jak subjektivita pohltila člověka natolik, že již téměř není schopen vyjít ze sebe ven a prožít opravdové setkání tváří v tvář. Mám Bubera rád.

6 26.01.2014

Síla MacDonalda je v jeho schopnosti vyjádřit fantastickým příběhem daleko hlubší skutečnost, než na jakou se zmůže mnohý realistický román. Hrdina přichází z normálního světa do Pohádkové říše a zde se setkává se stromy, skřítky, rytíři, obry i s krásnými paními, aby v těchto dobrodružstvích, podnikaných s vědomou naivitou pohádkového konání, dospěl k pravdě o své duši. V tom Snílci velmi připomínají mnohem mladší Knihu ztracených věcí J. Connollyho. Snílci ale vyšli už v roce 1852 a třebaže autor byl, jak jsme upozorněni v úvodu, jen “průměrný stylista”, setkáváme se tu s tak dokonalým využitím mýtického jazyka a příběhy jsou tak plné symbolického významu, že mohu říct jen: klobouk dolů.

6 30.06.2013

Mistrovsky vyprávěný příběh o marné naději, kterou si z nevědomosti či z neochoty vědět zachovávají ti, kdo stojí před branami vyhlazovacího tábora, zatímco z komínů spaloven už vychází páchnoucí dým jejich příbuzných. A vzhledem k tomu, že taková byla skutečnost, přechází často literární zážitek v reálnou hrůzu.

6 30.06.2013