sika444
komentáře u knih
Stopařem na této zemi
Ladislav Heryán
O radikálním milosrdenství. Téma, o němž je třeba mluvit a psát - a Láďa to umí skvěle.
Tichý den v Tangeru
Tahar Ben Jelloun
Velmi intenzivní vnitřní monolog člověka, který věru není sympatický - a my mu rozumíme a doprovázíme ho v jeho obtížné životní situaci. Nejsme zde proto, abychom soudili, ale abychom soucítili. Hluboká sonda - a pro čtenář - starého muže trochu stresující.
Utažení šroubu
Henry James
Kupodivu napínavé a stále překvapující. Filmové zpracování opery Benjamina Brittena silně ovlivnilo mé vnímání postav.
Kronika o svatém Brandanu
Julius Zeyer
Krása, je v tom Zeyerova touha i obrovská znalost světové literatury. Velké dílo pro malý okruh čtenářů. Ve mně probudila tahle útlá knížka chuť číst znovu svého nejoblíbenějšího českého spisovatele.
Lesní ľudia
Hanya Yanagihara
Zdlouhavé a trýznivé, o to více působivé. Atmosféra vtahující, kniha rafinovaná. Dobrá finta od autorky byla podat děj jako Nortonovu zprávu, takže čtenář jen postupně objevuje, co zde nesedí.
Most na Drině
Ivo Andrić
Román o čase a dějinách. Neuvěřitelný nápad, který díky mistrovství spisovatele skvěle funguje: Plynutí času (řeky) propojit s něčím pevným a neměnným, jako je most (propojení dvou břehů, národů, států, kultur...). Vyústění románu je strhující a je doslova proroctvím o Jugoslávii.
Jedinečná je postava Lotiky, jedinečná a smutná. A pak ty nadšené nacionalistické řeči Stikoviče a chladné odhalení jeho ješitnosti od Glasinčanina! Všechno tak výstižné a jasnozřivé.
A jeden citát: "Tak jim ubíhá noc a s ní život, plný nebezpečí a útrap, ale jasný, neochvějný a spravedlivý ve své podstatě. Vedeni prastarými a dědičnými pudy cupují ho a rozdělují na chvilkové dojmy a bezprostřední potřeby, v nichž se úplně ztrácejí. Protože jedině tak, když se prožívá každý okamžik zvlášť a nehledí se ani kupředu, ani dozadu, dá se takový život snést a zachovat se při životě pro lepší časy."
Velmi doporučuji.
François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Michail Michajlovič Bachtin
Pozoruhodná kniha, díky níž se požitek z četby Rabelaise zmnohonásobil. Bachtinovy teze jsou podnětné a přinášejí klíč k pochopení těch pasáží románu, o něž se čtenář 21. století může roztříštit. Jde o vytírací scénu, o topení lidi v moči, různé násilné scény, o obscénní výrazy apod. Podnětná je analýza toho, jak se vztahuje vážnost k smíchu. Bachtin upozorňuje na mnohá díla světové literatury, jež čtenáři snadno mohla uniknout (Hostina Cyprianova). Pro mě je zde naprosto objevné pojednání o pekle a vysvětlení toho, kde se vzala dnes už tradiční představa o něm a především o tom, jak to v pekle vypadá.
Kniha je dlouhá a není snadné ji číst. Přesto se u ní člověk místy opravdu dobře baví (viz pojednání o kujónovi). Doporučuji!
Babička
Božena Němcová
Kniha mnohovrstevnatá, která se stává stále znovu aktuální. Němcová zde dovedla k dokonalosti postavu "dobrého člověka". Babička je totiž žena, která šíří dobro. Ne programově, ale prostě tím, že sama je dobrá. Často je staromilská, naivní, tvrdohlavá, ale má ráda lidi, zvířata, přírodu, českou zem a svět vůbec. A taky Pána Boha. Automaticky si k ní nacházejí cestu děti, což Němcová bravurně vylíčila hned v první kapitole knihy. Babička přeje lásce. Není žádná moralizátorka, ale protože sama poznala velkou lásku, podporuje všechny, kteří se milují. Záchrana ohrožené Kristliny a Mílovy lásky je jejím velkým úspěchem. Babiččina dobrota je zřetelná ve vztahu k různým lidem, živým i mrtvým. Nedělá rozdílu mezi úctou projevovanou paní kněžně a úctou, kterou projevuje žebračce. Nikdy se nad nikoho nepovyšuje, protože sama poznala hloubku chudoby a osamění. Babičku mají rádi její sousedé z mlýna, myslivny i hospody, protože umí naslouchat, je empatická, soucitná, ale především moudrá. Ví, kdy má mlčet a kdy promluvit.
Jasně, všichni víme, že Babička je velká idyla. Němcová ji psala v době osobní krize a utíkala se k ní jako k něčemu krásnému. Přesto však je ta kniha víc než idyla. Babička je totiž postava, která proměňuje svět. Její dobrota a láska jsou nakažlivé. Lidé se ve styku s ní stávají lepšími, citlivějšími, uvědomují si svou odpovědnost za druhé, za jejich nouzi i za jejich štěstí. Babička je ztělesněním principu, na němž stojí svět – principu lásky. Tím je postavou kristovskou, vykupující. Její vykupující role není v tom, že by se za někoho obětovala, ale v tom, že každého přijímá s úctou, ať jsou to žebráci, Kudrnovi, co jedí kočky a veverky, nebo císař pán. Babiččin přístup k lidem je uzdravující, stejně jako je uzdravující každý stisk ruky, obejmutí, přátelské slovo, sdílená radost a sdílená bolest.
V povídce se objevují texty, které udivují. Třeba vylíčení Barunčiny fantazie, pojednání o imaginaci a vlivu pohádek na dětskou představivost, pojednání o čase a reflexe přírody, kterou nevnímá romanticky, ale prostě z hloubky své duše. Nacházíme zde jakousi obdobu synoptické apokalypsy z evangelií a velmi zajímavé pojednání o tom, že by bylo bývalo možno zachránit muže odsouzeného k smrti za vraždu, kdyby se byl našel jediný člověk, který by v něm viděl člověka.
Babička je dílo konstitutivní a vpravdě zakladatelské. Němcová v ní vytvořila knihu, kterou lze číst opakovaně a která se s přibývajícími lety čtenáře stává stále sdělnější a hlubší. Pro mě to byl v 62 letech obrovský zážitek.
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
(SPOILER) Knihu jsem četl podruhé asi po 40 letech od první četby. Od počátku mi uhranula. Flaubert je skutečný mistr - jak dokáže málo slovy vypovědět o svých postavách nekonečně mnoho. Jeho věty jsou perly, mistrovská díla. Výborně jsou charakterizovány hlavní postavy - Karel a Ema, a to svým dětstvím a mládím. Od počátku víme, koho máme před sebou. Ema je obětí iluzí a snů, hledá život a on jí proklouzává mezi prsty. Žije jako románová postava, ale ví, že není šťastná. To "ví" je důležité. Není plochá ani hloupá, je svedená. Svedla ji literatura (falešná a prázdná), takže se podobá Donu Quijotovi, ovšem postrádá jeho mravní velikost. Svedli ji také její dva milenci, což sice odhalila také, ale odmítla se tím zabývat. S jakou precizností buduje autor osobnost nudného a neschopného Karla! Další postavy jsou už jen zpestřením příběhu, ať to jsou oba milenci, Rudolf a Leon, nebo podnikavý pan Homais, lékárník, a další. V románu jsou tři vrcholné scény: hospodářská výstava, návštěva operního představení Lucie z Lammermooru v divadle v Roueru a jízda fiakrem, v němž se odehrávají milostné hrátky Leona s Emou. Pak je tu mnoho drobných mikropříběhů, např. škádlení faráře s lékárníkem, a to i nad Eminým mrtvým tělem. Vrcholem románu je pasáž, která líčí poslední Eminy chvíle před sebevraždou: je psaná jako divadelní hra, je rychlá, dramatická, nemilosrdně chvátající k tragickému konci.
Škoda, že knihu musí číst maturanti, kteří nemohou zdaleka odhalit krásu a hloubku tohoto skvělého díla.
Epistola in carcere et vinculis
Oscar Wilde
Kniha ukazuje, jak velká duch Oscar Wilde byl, navzdory jeho slabosti, vinou níž se nedokázal odpoutat od Bosieho. Čteme zde nejen biografii tohoto divného přátelství, ale také skvělé Wildeovy postřehy o přátelství, umění, náboženství a lidské duši.
Zajímavá je věta, která se zde třikrát opakuje: "Největší neřest je mělkost."
A pak je tu pojednání o Kristu, které je opravdu podnětné: "K duchaprázdným, neživotným, mechanickým systémům, které s lidmi nakládají tak, jako kdyby šlo o věci, a proto s jedním nakládají jako s druhým, neznal Kristus shovívavosti; pro něho nebylo zákonů; byly pouze výjimky, jako kdyby kterýkoli člověk nebo kterákoli věc byly na světě jedinečné."
Tento citát ukazuje hloubku porozumění Kristu, která je navíc tak skvěle vystižena! Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Syn člověka
Josef Winkler
Erupce básnického textu, v němž se objevují v nečekaných spojeních vzpomínky na matku, na otcovu krutost, na dva oběšené mladíky a na dětství v Korutanech. Do toho vstupuje a s tím vším se proplétá reflexe intimních homosexuálních prožitků. Winkler tomu říká "psaní" - prostě zapisuje, co se mu honí hlavou. Místy je to nesmírně silné, jindy dost nesrozumitelné. Inu - báseň v próze.
Fiesta / Stařec a moře
Ernest Hemingway
Stařec a moře je i po letech inspirativní - tím, jak je napsaný, co v něm je a co není. Starcův vnitřní monolog je úžasný. A vztah chlapce ke starci dojemný. Prostě je to o životě.
Psychologie davu
Gustave Le Bon
Klasika, která stále inspiruje. Doslov shrnuje obsah a přináší další impulzy k tématu. U samotného Le Bona jsou nejzajímavější pasáže, k nimž ho inspirovaly revoluce 1789, 1830 a 1870.
Deník zloděje
Jean Genet
Už nemusím psát deník, vše, co bych chtěl napsat, byť nejsem zloděj a nežiji životním stylem Jeanovým, je v tomto deníku napsáno. Deník obsahuje nepřeberné množství podnětů, geniálních postřehů o lidech, úvah o propletenosti vztahů, nahlédnutí do hlubin duše. A taky hodně slov, která jako by se jen vrstvila. A přece mám pocit (hned po přečtení), že se k tomuto textu chci vrátit - snad proto, abych lépe zavnímal ta mnohá pozoruhodná odhalení, o nichž se autor neostýchá psát. A to nemluvím o velkém poetickém bohatství této básně v próze.
Knížka chovance Jeana Geneta
Josef Winkler
Pokud už někdo začne číst tuto knihu, musí být připraven na to, co v ní nalezne. Většina čtenářů ji čte kvůli Genetovi nebo kvůli samotnému autorovi. Žádný z nich by tedy neměl být překvapen otevřeností, naléhavostí, tématy a intenzitou expresivity. Autor umožňuje nahlédnout do Genetova světa - a současně o do svého světa. Propojení těchto rovin je velmi nosné. A inspiruje.
Washingtonovo náměstí
Henry James
Trpělivě a po malých krůčcích jde kupředu děj, jehož antihrdinkou je dívka ne krásná a ne bystrá, a přeci něčím nesmírně sympatická. Ta tíha věrnosti ve vztahu k člověku, který ji chce zneužít, je nesnesitelná.
Bývalí lidé
Maxim Gorkij (p)
(SPOILER) Komentuji jen povídky, které nejsou ve výborech Hořké povídky, Drsné lásky a Tulák a svět.
- Trh v Goltvě - velmi svěže, autenticky a se smyslem pro detail zde Gorkij vypisuje postřehy z trhu v malém ukrajinském městě.
- Bývalí lidé - epopej ztracených existencí, bezdomovců, kteří mají vlastní morálku, vlastní hodnoty, vlastní styl krutosti.
- Malva - antické drama nebývalé síly a působnosti. Mistrovsky vystavěná povídka o vztahu syna a otce k jedné ženě. Vedle toho v povídce vystupuje mefistofelovská postava Stěpana, poštívače a zlého člověka. Malva je jedna z nejlepších ženských postav světové literatury. Škoda, že tento skvost není součástí obvyklých výborů z Gorkého povídek.
- Prohnanec - dvojdílná povídka o vypočítavém člověku, který zneužívá dobroty a lidskosti druhých. Jak příznačné pro obě strany, zneužívané i zneužívajícího.
- Přítelíčkové - nesmírně smutná črta o umírání zlodějíčka a bezdomovce, který ještě na poslední chvíli nechce být zatížen krádeží koně.
- Kain a Arťom - spojení dvou lidí, kteří si nemohli být vzdálenější: malého, ustrašeného a neduživého Žida Kaina a silného, bezstarostného krasavce Arťoma. Žid pomůže silákovi v chvíli nejvyšší nouze a on jej pak za odměnu ochraňuje. Jenomže... Je to umělecká o myšlenková perla.
- Ještě o čertovi - skvělý nápad: čert vytáhne z Ivana Ivanoviče ctižádost, zlobu se zbabělostí, hněv s dalšími špatnostmi. Tím z něj vytáhl všechno podstatné. Zbyla jen slupka plná citoslovcí. Závěr? Čert praví: "Nejprve tu dokonalost trochu vysuším a pak do ní nasypu hrachu. Bude z ní naprosto originální řehtačka Satanovi pro zábavu..."
- Červený Vaska - portrét krutého vrátného z veřejného domu, do kterého se zamiluje nevěstka. Těžká psychologická sonda.
- Lotři - jak se z člověka stane vrah - a co to udělá s tím člověkem.
- Děvčátko - o jedenáctileté prostitutce. Něco šíleného.
- Karp Ivanovič Bukojemov - črta z vězení, kde trestanci vzpomínají na násilí, jež doprovázelo jejich život. Vždy to je jen jedna věta, ale na člověka padá úzkost. Bukojemov, starý trestanec, nemůže cítit lítost, protože nikomu na něm nezáleží. Silné.
Ostatní povídky nejsou takové skvosty. Člověk a Píseň o Bouřlivákovi vyčpěly. I tak se jedná o jeden z nejlepších povídkových souborů, co jsem kdy četl.
Přicházím do stínu tvých očí
Mahmúd Darwíš
Darwíš byl velký básník. Navzdory nedostatkům této knihy se čtenář setkává s velkou poezií, která oslovuje dokonce i v překladu.
Do ráje
Hanya Yanagihara
(SPOILER) První kniha Washingtonovo náměstí:
Je to pozoruhodná variace na knihu Washingtonovo náměstí od Henryho Jamese https://www.databazeknih.cz/knihy/washingtonovo-namesti-42856. Autorce se přitom podařil husarský kousek: Tuto část svého románu zasadila do gay světa. Není to tedy vyprávění o gayích pohybujících se v hetero světě, s nímž se musí nějak vyrovnávat a před nímž se musí mít na pozoru, s nímž jsou v zcela základním konfliktu, ale žijících v gay světě, kde stejnopohlavní vztahy jsou mainstream. Kvůli tomu musela autorka vytvořit alternativní dějiny USA, pakliže chtěla první knihu zasadit do roku 1893. Vztahy se zde rozvíjejí svobodně, stát do nich nikterak nezasahuje. S tím souvisí skutečnost, že se vůbec nemusí řešit vztahování se gayů k majoritě, konflikty spojené s homofobií a pod. Tímto mistrovským tahem vytvořila Yanagihara velký gay společenský román o lásce a jejím svobodném prožívání, v němž může bez problémů otevírat témata, která jsou pro gaye klíčová.
1. Vztah mladšího vůči staršímu (případně mladšího chudého vůči staršímu bohatému). Je možno vytvořit rovnocenné partnerství v takto rozehraném vztahu? Co je opravdu láska a co vypočítavost (byť neuvědomělá)? Kde začíná zneužití tím bohatým a mocným, a kde jde o opravdu rovnocenný vztah?
2. Dalším tématem je bláznivá zamilovanost, která nehledí na zjevná fakta a žene člověka do náručí manipulátora nebo vypočítavce - nebo - kdo ví - milujícího člověka? Může potom někdo ochránit takového zajatce lásky před katastrofou? A je to vůbec potřeba?
3. Autorka osahává také téma věrnosti - zachování vztahu i po rozchodu těch dvou jako sexuálních partnerů. Neboli: Co je vlastně skutečná láska?
4. Velkým tématem je otázka, co po nás zůstane. Děti, nějaké dílo, památka, vzpomínka našich přátel či milenců? A pro koho? Na tuto otázku navazují druhá a třetí kniha.
A citát:
"Teprve v době, kdy byl mnohem starší, pochopil, že nikdo není nikdy volný, že někoho znát a milovat znamená vzít na sebe úkol pamatovat si ho, i kdyby byl ten člověk stále naživu. Nikdo této povinnosti neunikne, a čím jste starší, tím více po té odpovědnosti toužíte, ačkoli se vám občas příčí, potřebujete vědomí, že váš život je neoddělitelně spojený s životem jiného člověka, že někdo dává najevo svou existenci částečně svým spojením s vámi." (str. 199)
Druhá kniha Lipo-wao-nahele:
Kniha se dělí na dvě části, v níž první se ještě týká vztahů (spíš rodičovských), zatímco ve druhé, jež se odehrává na Havaji, do vztahů vstupují ideologie a "dějiny". Ačkoli z vnějšího pohledu jsou lidé stále svobodní, jejich svět je deformovaný a chování už není určováno přirozeností, touhou, láskou, chtěním, nýbrž je deformováno předem vytvářenými schématy. Důsledkem je odcizení. První část knihy líčí podobu tohoto odcizení, druhá příčiny. Kniha varuje: Nežij ani minulostí, ale ani budoucností. Minulost je pryč a budoucnost tě může zaskočit svou naprostou nepředvídatelností.
Třetí kniha Zóna 8 je mrazivou dystopií, v níž sledujeme život v obludně totalitním New Yorku na přelomu let 2093/2094. Toto líčení, jež zprostředkovává vyprávění dívky Charlie, je přerušováno dopisy jejího dědečka Charlese příteli do Nové Británie, do svobodného světa. V dopisech jsou nám odhaleny příčiny postupné destrukce demokracie, svobody a přirozených mezilidských vztahů, vzrůst role státu do nepředstavitelných rozměrů a vznik naprosto děsivé odpudivé reality, v níž je člověk redukován na biologickou jednotku. Charles je navíc architektem tohoto monstrózního díla - a my sledujeme, že to myslel dobře, že chtěl chránit obyvatele před nemocemi, ale z nedostatku mravnosti či lidskosti nebyl schopen naslouchat varovným hlasům přicházejícím z jeho bezprostředního okolí. Do lásky vstoupila PRAVDA a jakási zbytnělá odpovědnost. Hlavním hybatelem dějinných zvratů jsou pandemie, ochranou před nimi je možno ospravedlnit cokoli. Lidský jedinec je nic, důstojnost člověka je pošlapána, jeho svoboda zmizela a lásku je možno žít jen pokoutně, přičemž jsou milující se lidé vystaveni hrozbě postihu. Vedle toho existuje svobodný svět, od něhož se však vláda této nechutné země odstřihla. A je otázka, zda je možno se do něj vrátit.
Yanagihara vytvořila velký román o limitech lásky a svobody. Je nesmírně silný a všechny dějové linie jsou hluboce promyšlené. Jako celek vede k mnoha úvahám a zásadnímu přemýšlení nad tím, co je v životě opravdu klíčové.