sika444 komentáře u knih

Snad nejsem zaujatý, ale tohle je jakýsi artistní pokus o cosi zajímavého, filosoficky přesažného, nicméně mně se zdá, že na to autor není dostatečně vybavený. Četl jsem knihu kvůli Filoktétovi - a tato dramatická etuda je taky nejzajímavější. Rozvíjí skvělé drama Sofoklovo a přináší nové podněty. Tentokrát není tou hlavní postavou Neoptolemos, ale Filoktétes, dobrovolně vstoupivší do samoty.
Prometheus přináší několik pozoruhodných myšlenek, ale jako celek je překombinovaný - trochu jako dort Pejska a Kočičky.

1 06.04.2022

U Platonova je jeden velký problém: čtenář neví, zda si dělá legraci, anebo to myslí vážně. Pokud to myslí vážně, pak jsou některé scény doslova bizarní. Pokud si legraci dělá a je to ve skutečnosti satira (jak se nás snaží přesvědčit úvodní text), pak je to satira, při níž mrazí. Zvláštní naivita, hloupost prostého lidu je zde vydávána za čistotu. Připadá mi, jako by autor převrátil lidovou zbožnost pravoslavných mas ve zbožnost komunistickou. V próze Co nám jde k duhu (Co to je? Cestopis? Reportáž? Provokace? Stalin k textu připsal: Svoloč!) sice odhaluje různé absurdity kolektivizace, včetně "odhalení" všemožných úchylek, jak o nich pojednával stranický tisk, nicméně skutečnost byla mnohem horší - to množství pobitých, okradených (u Platonova se lidé rozhodují, zda do kolchozu vstoupí), odvlečených do Gulagu. Ani náznak zde není o hladomoru na Ukrajině. Vím, nemohl. A přeci se otřel o Stalinův článek Závrať z úspěchu a udělal si z něj legraci. Něco tedy mohl.
Kniha tří Platonovových kratších próz navazuje na Čevengur, v němž se autor mnohem více rozmáchl a byl také mnohem explicitnější v líčení blbosti-naivity bolševiků. Však mu to taky Gorkij krásně řekl, že naivita jeho hrdinů hraničí s výsměchem.
Vlastně je to nesnadné čtení - pro nepoučeného čtenáře nesrozumitelné. Skutečnost, že zde, v Databázi knih, není ani jeden komentář, taky o něčem vypovídá.

4 06.04.2022

První část knihy je oslavná. Druhá je opravdu pozoruhodná - objevují se zde autoři, které později bolševici zavraždili nebo zakázali. Nacházejí se zde vzácné básně Sologubovy, Charmsovy a Pasternakovy. Skvělé je pojednání o Mandelštamovi. Třetí část je významná pro ty, kdo se zabývají dílem jednotlivých autorů, ale i tím, že předvádí prakticky, jak dokázal Čukovskij číst, čeho si všímal, jak vnikal do světů jednotlivých autorů. Krásně to dokládá i Žakův doslov, když cituje Čukovského posudek na překlady Dickense: "Není tam jediná stránka, kterou by ten člověk nepokazil. A přece jsou jeho překlady krásné. Je to sice ignorant a podvodník, který dokáže zpotvořit snad každou větu, ale co naplat, bez něho bychom Dickense neměli: obklopil nás totiž jeho atmosférou, nakazil nás jeho temperamentem. Nechápal jeho slova, pochopil však jeho samotného. Netlumočil nám doslova Dickensovy výrazy, ale vystihl jeho intonaci, gesta, bohatou slovní mimiku. Uslyšeli jsme, j a k Dickens hovoří, a to je v umění to nejdůležitější."

3 26.03.2022

Je to klasický Platonov, něžný, naivní, zasněný, s postavami, které se chovají iracionálně, jednají na základě svých momentálních pohnutek. Naivní víra v komunismus nemá tak bizarní podobu jako v Čevenguru, ale stále zde je - stejně jako víra v pokrok. Kolik toho myslel autor vážně a co všechno je ironie? Vždyť takto naivních nadšených knih tehdy vznikalo mnoho. U Platonova však bdělí cenzoři rozpoznali, že to je nějaké divné - a pro jistotu jej netiskli. Jsem vděčný za tento ediční počin.

6 16.03.2022

V celé řadě komentářů je tento poněkud slabší, protože mu chybí hlubší teologický záběr. Přesto je užitečné jej číst. Nabízí především synchronní čtení textu. Snad mohlo být víc zohledněno archeologické bádání a jeho reflexe i v české biblistice.

2 15.03.2022

Kniha nabízí možnost seznámit se s myšlením velkého humanisty. Edičně i graficky je pečlivě připravena. Přínosný je výběr z Obvyklých rozhovorů, neboť doplňuje edici Dvořáčkových překladů. Rukověť křesťanského rytíře není moc k přečtení kvůli složitosti humanistické češtiny. O to pozoruhodnější jsou dopisy. Zvláště druhý dopis určený Lutherovi odhaluje o tomto reformátorovi víc než mnohé tlusté monografie. A pak je zde dokonalá charakteristika Čech první třetiny 16. století z pera Jana Šlechty ze Všehrd a Erasmův komentář k němu. To se taky hned tak někde nenajde. Jediná výtka - Chvála bláznivosti vycházela i jindy a jinde, škoda, že editoři nezařadili ještě nějaký jiný spis.

1 13.03.2022

Pozoruhodná prvotina , která pomocí příběhu odhaluje cyničnost viktoriánské etiky, zvláště když konfrontuje Angličany s Italem Ginem. Závěrečné kapitoly jsou strhující, scéna koupání dítěte je opravdu dojemná. Skvělá kniha.

1 12.03.2022

Ideologie, která nejspíš stojí za současnými kroky ruské vlády. Jasné, otevřené, vše řečeno naplno. Jen jedna perlička: Jak měla podle Dugina vypadat válka v Jižní Osetii? "Po první porážce gruzínských vojsk jsme měli pokračovat ve válečném tažení, okupovat celou Gruzii a dosadit k moci prozatímní proruskou vládu. Po jisté době bychom naše vojska stáhli, avšak paralelně jsme mohli vytvořit silnou autonomní vládu v Samergelu, Adžárii a arménské oblasti Džavachetie, tj. v Gruzii mohl být ustanoven takový politický model, aby se v nadcházejících letech nemohla stát základnou globální americké říše a hatit budování naší vlastní říše." (A. Dugin, Čtvrtá politická teorie, strana 335). Mein Kampf prezidenta Putina.

Je to mix vtipných i mravokárných rozhovorů, jak napsala JulianaH. - cvičebnice. No ale dodnes se to dá číst, dodnes je to živé. Nejlepší je dialog Epikurejec - zdá se mi stále aktuální, navíc je skvěle argumentačně vystavěný. Bavil jsem se u všech, i když to není zábava v pravém slova smyslu.

1 05.03.2022

Ve srovnání s Cestou do zaslíbené země jsou ostatní povídky podružné. Cesta je velké podobenství, jež je psáno příznačným autorovým stylem a jazykem se spoustou banalit, aby vyzněla závěrečná scéna. Fuks 60. let byl opravdu Mistr.

4 26.02.2022

Velmi vtipná hra, jejímž hrdinou je Eurípidés a ženy, jež se cítí být poškozeny jeho hrami, v nichž - podle nich - vytváří jen negativní ženské postavy (Faidra, Helena), zatímco těch pozitivních si nevšímá. Navíc prozrazuje o ženách mužům skutečnosti, jež se ony snaží zatajit, a tak zhoršuje jejich postavení. Obžaloba ženských nectností z úst "Příbuzného" je velmi komická. Opět zde chybí politické motivy, ale hra je tak dobře napsaná, že ji ženský boj unese. Znovu podtrhuji výrazný feministický rozměr, byť podaný s lehkým ironickým tónem. Překlad Krejčího je skvělý.

2 26.02.2022

Inu, je to vtipné, ale na Aristofana je toho málo. Největší bonus této hry je paradoxně to, jak je krásně obscénní - vypovídá to o athénské společnosti mnohé. Chybí politická linka, která je u Aristofana vždy tak působivá. Zde je to sice úsilí o mír a odhalení, že za válčením stojí banality, ale odkrytí něčeho podstatnějšího se zde nedočkáme.
Jednu hvězdičku přidávám za feministický rozměr hry. Pozoruhodný je Mihálikův překlad do slovenštiny - viz druhý komentář.

Opravdu velký čtenářský zážitek - ty podivuhodné asociace provázející autorovu cestu, díky nimž pronikáme do hloubi dějin. Leitmotivem je životní příběh lékaře Thomase Browna. Některé popisy (zaniklé město Dunwich pohlcené mořem, příběh spisovatele Josepha Conrada a mnoho dalších) jsou opravdu magické. Nevím, jak to Sebald dělá, že jeho líčení člověka tak pohltí. Ale pohltí. Navíc obohatí nejen o mnoho zajímavých informací, ale především zprostředkovává existenciální úzkost, naléhavost plynutí času, hrozbu zániku civilizace a mnoho jiného. Vždy je zde zkušenost Němce (Rakušana), který musí žít jinde, ale vleče s sebou i v Anglii stigma příslušníka národa, který se provinil.

5 20.02.2022

Zapomenutý poklad slovenské poezie. Něha a pokora, obrovská imaginace, víra i smyslnost, křehkost i mužnost zároveň. Ružový chlapec je na začátku a Balada o púti lásky ke konci. Chce to číst, o tom se nedá psát.

3 11.02.2022

Jakési gideovské Hledání ztraceného času. Kniha se skládá ze dvou částí: první líčí dětství - a to až do nejmenších detailů, jak si je autor vybavuje. Mnohokrát zdůrazňuje, že nepíše román, nýbrž jakousi analýzu toho, kde má počátek on jako osobnost. Teprve ve druhé části však pochopíme, oč autorovi šlo: zde provádí svůj coming out a líčí své první sexuální zkušenosti s chlapci a mladými muži. Gide musel překonat dědictví své puritánské a hugenotské výchovy, tlak ze strany své matky, aby mohl najít svobodu být tím, kým být chtěl. Kapitoly z Alžírska a jeho setkání s Wildem a jeho milencem lordem Douglasem jsou velmi pozoruhodné.
Doslovný překlad názvu knihy by mohl znít "Jestliže zrno nezemře" - je to část verše Jan 12,24: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

1 11.02.2022

Vtipné, výstižné, odvážné, plné laskavosti i jízlivosti, je to opět ten skvělý Erasmus, jak o něm píše Zweig a jak jej znám z knihy O svobodné vůli. Jak jsou aktuální charakteristiky kazatelů, teologů, řeholníků, kněží, biskupů, papežů a králů! Kolik je v tom všem moudrosti! Skvělé.
List Martinu Dorpiovi odhaluje, v jakém duchovním a intelektuálním prostředí se Chvála zrodila. O že to byla poslední léta, kdy byla církev ještě svobodná. Pak přišel Luther, Trident a zrodila se nová církev, mnohem odpudivější. Škoda.

2 08.02.2022

Věru těžce se hodnotí toto drama, které postrádá pravého dramatického napětí, majíc dramatickou látku v nitru svých postav. Série monologů a dialogů, v nichž poznáváme rozervanost všech postav - Hermiony, Pyrrha, Andromachy i Oresta. Kolikrát změnili své stanovisko, kolikrát se rozhodli jinak, aniž však se změnilo jejich srdce. Konečné tragické vyústění je jediným vskutku dějovým prvkem, jenž však je, jak bývá u Racina, pouze vyprávěn. Za pozornost stojí Hermionina hořce ironická, ba sarkastická charakteristika Pyrrha:

Těší mne, pane, že v tom vyznání
tak nelíčeném aspoň k sobě sám
jsi spravedliv, a chtěje roztrhnout
ten svazek posvátný, že vzdáváš se
zločinec zločinu. Však arciť, ono
by ani slušné nebylo, by vítěz
se poddával nízkému zákonu
stát ve svém slovu. Ne, ne, nevěrnost
ti zvlášť lahodí a přišel´s ke mně,
by´s vychloubal se ní. Jak, ani slibem,
ni povinností nenechat se držet,
kořit se Řekyni a při tom v srdci
Trojanku milovat, mne zanechat,
opět mne zvolit, a zas se navrátit
od dcery Hellény ku vdově Hektora,
hned otrokyni dávat korunu,
hned kněžně, Troji Řekům obětovat
a Řecko synu Hektorovu: v tom všem
je vidět srdce, ježto vezdy pánem
je nad sebou, v tom vidět reka, jenž slov
svých není otrokem! Kdybych se měla
tvé choti zalíbit, snad musela bych
tě častovat sladkými jmény zrádců
a křivopřísežníků. Ty´s podívat
se přišel na mé bledé tváře,
bys v jejím náručí se vysmál bolům mým.
Chtěl bys, bych plačíc byla viděna
za jejím vozem; kníže, bylo by to
až příliš radosti za jeden den.
Nač bys si vyhledával cizích jmen,
což nepostačí tobě, co ty máš?
Hektorův starý otec podlehnoucí
tvé síle, přede zraky rodiny
své zmírající, anať ruka tvá
mu v hrudi zbytky svadlé krve hledá...
Hořící Troje v krvi tonoucí
a Polyxena ona škrcená
tvou krutou rukou, aniť Řeci všichni
patříce na to horšejí se na tě...
Co přidat lze k těm činům šlechetným?

2 31.01.2022

V první řadě je to fakt zábavné. Úvodní scéna z pekla je skvostná, pak je trochu slabší děj, druhá pekelná scéna má opět sílu. Drda věřil v lidskou dobrotu a náboženství pokládal za zbytečné v nové beztřídní společnosti. Vysmívá se existencionalismu, psychologii, byrokracii, farářům, ale něco ví o svědomí. Snad. Pro mě jako faráře je ta hra hodně vtipná a poučná.

8 29.01.2022

Docela pozoruhodná studie ženské duše, byť trochu předimenzovaná. Schází dramatičnost, hra stojí na silné postavě Temple Stevensové.

2 29.01.2022

Prosté srdce - dojemné vyprávění odkrývající Flaubertovo jemné citlivé srdce. Jeho soucit s prostou ženou a laskavost, s níž vypráví o tom, co milovala, připomínají nejlepší povídky Flaubertova žáka - Maupassanta.
Legenda o Juliánu Pohostinném - plná magických obrazů a tajuplných dějů okolo Juliána i v něm. Autor dokázal na malé ploše vytvořit atmosféru světa, v němž se neodehrává jen to, co je vidět, ale i leccos "za". Obrazy ze zvířecího světa jsou neskutečně působivé.
Herodias - zde je hlavním prvkem vytvářejícím atmosféru krajina a samotný palác v poušti. Vedle toho se představuje kaleidoskop lidí - vládců i prostých, kteří dohromady působí jako zmatená skrumáž jednotlivců plných vlastních zájmů, obav, úzkostí, ambicí a tužeb. Prorokovo slovo jen shrnuje to, co všem musí být jasné: tohle musí vyústit do tragédie, protože tohle množství lidí protichůdných zájmů dlouhodobě nemůže koexistovat bez konfliktu.

3 25.01.2022