Simuše komentáře u knih

Dechberoucí román žánru faction, který se vyznačuje směsicí fikce a faktu, jehož příběh vás pohltí a za chvilku budete s rozkošnou šestnáctiletou Oonou, naparujícím se blonďáčkem Trumanem a pohrouženým outsiderem Jerrym Salingerem sedět u stolu č. 6 ve Stork Clubu v New Yorku v roce 1940, budete popíjet koktejl a vdechovat cigaretový kouř spolu s atmosférou zlaté mládeže. Budete si představovat všechny ty slvané romány, které později napíšou a stanete se svědky jednoho důležitého kusu historie.
Beigbeder oživil nevinnou lásku mezi Oonou a Salingerem, krátkou ale palčivou.
"Love is a touch and yet not a touch."
Kapitoly a dopisy z války, které pak zoufale oddaný Jerry posílá své neopětující lásce, jsou hrůznou dokumentací 2. sv. války. Osudové setkání Oony a Charlieho Chaplina, válkou poznamenaného Salingera se svým vzorem Hemingwayem, vše je podáno přirozeně ale nezapomenutelně. Autor se elegantně proplétá životy existujících postav, jistě si je sem tam poupraví, ale jeho odkazy, komentáře k ději, politice, kritika a neodolatelná sebeironie vždy sedí jak prdel na hrnec.
Poslední kapitola je důkazem, že vyprávění něterých příběhů se mohou stát osudovými i pro samotné autory.

6 06.10.2017

Citlivý a zároveň drsný román nejaponského autora... Kdyby postavy neměly japonská jména, nežily v japonských městech a nejedly pokrmy s japonskými názvy, dal by se tento melancholický příběh "našroubovat" na jakoukoli metropoli na světě.
O Naoččině osudu se dozvídáme už po pár úvodních stránkách, což Norskému dřevu vdechuje onu nenucenost a "nedramatičnost", která však skvěle podtrhuje celou atmosféru knihy.
Příběh se jako temná voda líně valí a nezadržitelně spěje k tragickému konci. V té "temné vodě" ale přesto narazíme na zdánlivě neslučitelné prvky, jako je cynismus úderné Midori, nespoutaný život rozporuplného Nagasawi, či spořádanost outsidera Extréma. To vše nám je předáno skrz hloubavého a vnímavého Tórua Watanabe, nešťastně zamilovaného do krásné Naoko.
Sexualita, popisována autorem štědře a bez rozpaků, je přirozeně vetkána do vláken románu a tvoří s ním harmonický celek.
Norwegian Wood od Beatles jemně črtá kulisu a pomáhá navodit tu správnou atmosféru.

6 18.11.2013

U mě vítězí povídky Prám, Jaunt a Mlha. Z toho bych chtěla ještě o kus výše vyzdvihnout Jaunt, protože je to asi nejpůsobivější a nejhororovější povídka, kterou sem kdy četla. Ten pocit co ve mně zanechala se ani nedá popsat.
Dá se číst i v originálním znění, přikládám odkaz:
http://www.freebook4u.org/horror/The_Jaunt/

2 10.03.2013

Tři vrcholová díla od romantického velikána a mistra svého oboru. Co dodat? Snad jen, že ilustrace od Scafatiho velmi mile překvapily.

Krátké a přitom obsáhlé. Pád domu Usherů v sobě ukrývá dávky tajemnosti, strachu a pochmurnosti v dokonale odměřeném množství tak, že výslený dojem tvoří decentní i když působivou hororovou atmosféru, které vdechl život sám Edgar Allan Poe.

10.03.2013

Otřesné, neuvěřitelné a bohužel pravdivé.
Když se mi děje nějaké příkoří, vzpomenu si na Dagmar Šimkovou a její kamarádky, které v lágrech bojovaly o záchranu zdravého rozumu, a hned mi to dodá síly.

4 10.03.2013

Na Větrné hůrce je jedna z těch knížek, která šlape na paty genialitě. Postavy sou obdivuhodně vykreslené, příběh rafinovaný.
V době romantismu byla "akční" ženská postava, jakou bezesporu Kateřina je, něčím naprosto novým a troufalým. O to víc si Emily Brönte zaslouží náš obdiv, její kniha byla v časech svého vzniku revoluční.
Těm, kdo se jako já ztrácel v labirintu postav, doporučuji udělat si rodokmen. Tak můžete naplno proniknout do spletitosti vztahů a ocenit jak mistrně je Emily dokázala propojit.
Živě vylíčená krajina Anglie pohroužená do pochmurné atmosféry tak typických vřesovišť a bažin udává tón celému dílu.
Knížka ve vás dokáže při čtení doslova rozehrát orchestr citů: láska, strach, flustrace, nenávist, obdiv, sympatie, lítost, radost, smutek i naděje.

4 10.03.2013

Klasický hororový příběh okořeněný přetvořením tak obyčejné věci, jakou jsou knoflíky, v předmět strachu.

1 04.03.2013

Na Hercula Poirota nedám dopustit! :) Šarmantní gentelman oplývající smyslem pro detail a briskní intuicí.

1 04.03.2013

Bylo mi řečeno, že Kdo chytá v žitě je nejvíce ovlivňující kniha vůbec. S tímto předsudkem sem se pustila do čtení. A očekávala sem opravdu silný zážitek - proč by jinak měla někoho inspirovat k vraždě Johna Lennona, že?
Stalo se ale něco úplně jiného. Nezasáhla mě jak sem čekala, ale přeci se mi líbila.
Já vám to ani nedokážu pojmenovat, ale v té knížce je přeci jenom něco, s čím sem se ještě v žádné jiné knížce nesetkala. Chtěla bych Holdona Caulfielda potkat a popovídat si s ním.
Ke konci jako bych cítila, že musí přijít nějaký spád. Třeba že Holdon spáchá sebevraždu nebo že se (nedej Bože) stane něco Pheabulce. Jenže to by pak zase knížka přišla o to kouzlo prostoty a přirozenosti.
Dokážu si představit, že až se s ní za pár let opět setkám, najdu v ní zase něco jiného.

1 04.03.2013

Z této knihy mám velice smíšené pocity. Snídaně u Tiffanyho je americká klasika, které asi ani nemůžu pořádně porozumět. Když sem do ní poprvé letmo nahlédla, lekla sem se, že není přeložená. Knížka je přímo protkaná americkými názvy a jmény. Děj přirozeně plyne, není to žádná bomba, což mi zrovna tolik nevadí. Naopak to na ní oceňuji - na té nenucenosti je něco, co upoutalo moji pozornost. New York z ní přímo dýchá, ale kniha mého srdce to asi nikdy nebude.

Když se mi dostala do ruky kniha Jméno růže byla sem nadšená z témat, která kombinuje. Teologie a detektivka! Ještě sem netušila, jak těžké čtení mě čeká a už po pár stránkách sem vzdala úsilí všechno pochopit.
Vilém je postavou, která jako by ani nebyla ze stejné doby jako zbytek opatství. Díky jeho moderním názorům a inteligenci si ho čtenář hned oblíbí a vkládá v něj všechny své naděje. Musím se přiznat, že vrah mi zůstal skryt až do vrcholného odhalení.
Konec je skvělá tečka za celým příběhem, nejlepší jaký bych si ani nedokázala představit.;) Oceňuji mapu opatství a Budovy - knihovny.
Pro čtenáře jako sem já to není knížka na jedno přečtení, budu si ji muset přečíst znovu a vstřebat to, co mi prve uniklo.I tak (stejně jako Vilém, který neuměl arabsky, ale dokázal arabštinu rozpoznat) si i já uvědomuju, že Jméno růže je neobyčejně hluboké dílo, které mě zase posunulo o krok dál.

"Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus. "

Myslím, že i když už sem z tohohle typu knížek vyrostla, přečtu si ji a zavzpomínám na staré časy. :)

Kmotr je bible všech mafiánů a podsvětí.... A taky moje.:) Také sem se k ní dostala díky žebříčku tady na databázi a je to moje nejoblíbenější. Přitom nejsem žádnej fanda mafie, gangsterů a už vůbec ne přestřelek a mordování. Ale tohle je prostě geniální. Je opravdu jisté, že Mario Puzo nebyl mafián...?
Pořád se nemůž rozhodnout jestli film nebo knížka, obojí má něco do sebe. Bez knížky bych do toho pořádně neviděla, ale bez filmu by mě to zase tak nechytlo. Doporučuju!!!!

Bylo zajímavé moci sama posoudit, nakolik se moderní pojetí a různé novodobé modifikace Frankensteina liší od půodní předlohy. Vlastně sem čekala něco docela jiného, mohlo to být i tím, že sem byla na tak náročnou četbu moc malá, ale setkala už sem se s hodně případy, kdy i dospělí lidé považovali Frankensteina za toho netvora a asi by mi vůbec nevěřili, kdybych jim řekla, že Frankenstein ve skutečnosti toho netvora vytvořil. Také mě překvapilo, jak vnímavý a inteligentní Frankensteinův netvor je.
Popisové pasáže sou opravu vopruz, ale takový už byl holt romantismus... Neměli bychom taky zapomínat na fakt, že Mary Shelly napsala Frankensteina za jedinou noc, když si tak ona, její manžel a lord Byron krátili dlouhou chvíli, a za to její dílo obdivuji.

1 20.02.2013

Než sem si přečetla Kladivo na čarodějnice, nevěděla sem, kdo to jsou inkvizitoři. Teď vím, že je nesnáším.
Změnil se od základů můj pohled na církev, že dokáže lid zfanatizovat a poštvat proti sobě. Církve si vážím, ale ty zrůdnosti kterých se dopustila ve Středověku pro mě zůstanou navždy její temnou stránkou.

2 20.02.2013

Vejce a já sem četla někdy na konci minulého léta, ještě si živě pamatuji, jak se mi zželelo Betty během těch strastiplných a chladných zimních dnů strávených na slepičí farmě. Jedinečnost této knihy je práve v tom, jak trefně dokázala Betty MacDonald přeměnit Bettyin lopotný osud plný vajec a slepic v komedii a vtisknout jí ten neopakovatelný humor.

5 20.02.2013

Zatím jedíná knížka, ve které sem se setkala s touto "metodou opakování slovních spojení" a naprosto mě to nadchlo! Má to neuvěřitelnou sílu a kdo nečetl nemůže pochopit o čem mluvím. Ta slova jako by se mi přímo vrývaly do paměti. Když k tomu připojím ještě obraz naivního lidumila i podivína, slušného zaměstnance pržského krematoria (opravdu mám ta slova pořád vrytá do paměti), pana Kopfrkingla a celou tu pochmurnou a zároveň "děsivě primitivní" atmosféru... Proměnu pana Kopfrkingla do chladnokrevného vraha své manželky a dětí vám dokáže knížka podat tak, že vám to najednou přijde samozřejmé.... A přitom tak neuvěřitelné...

2 20.02.2013

Podle komentářů co tu čtu sou názory na Řbitov zviřátek dost kontoverzní... To je prostě King. Buď si ho zamilujete, nebo znechutíte. Já patřím do toho prvního táboru. Také sem čekala, že to bude prostě jen klasický masakr bez pořádného děje, název, přebal knížky a hlavně lacinný popis na zadní straně obalu tomu opravdu nahrává. Ale byla sem mile překvapená! Nemůž si stěžovat, že bych se nebála, četla sem ji v noci na chatě když už všichni spali. A když sem potom vypnula lampičku a nastala absolutní tma...úplně sem slyšela šelest plížícího se Churche, cítila sem i ten podivný zápach...
King rozvířil moji fantazii a někdy sem se opravdu více bála toho, co by mohlo přijít. Děj je sice opravdu předvídatelný, ale komu to vadí, když vám jej mistr hororů takhle naservíruje...?

2 20.02.2013

Už jen lituji toho, že sem dopředu znala hlavní pointu a nebylo mi dopřáno vychutnat si tu zvláštní atmosféru "tady není něco v pořádku", která se ukázkově stupňuje až do posledního řádku knihy....

1 20.02.2013