Slepýš24 komentáře u knih

Smekám před autorkou.

Tato kniha se mi líbí po všech směrech. Zajímavé, plastické postavy, děj, který čtenáři nedovolí román odložit, maximální dodržení historických reálií, pozoruhodný styl psaní, chyby a nesrovnalosti téměř nulové (stále ale musím přemýšlet o větě: "slzy nechává klouzat po spáncích" - kudy jí ty slzy proboha tečou?!).

Obzvláště jsem ale ráda za to, jak se autorka nebála více ponořit do života Židů za války a po válce. Nic tady není růžové a snadné (dostat zpátky majetek, mít práci, být přijat společností). Tohle mi u Hany od A. Mornštajnové docela chybělo.

Doporučuji!

27 07.10.2021

Matčin hrob je jedna z těch knih, které se, jak se říká, čtou samy. A není divu. Autorka moc dobře ví, jak čtenáře napínat do poslední strany. Volí krátké kapitoly, které čtenáře neunaví tak rychle a v nichž (a to já osobně obdivuji asi nejvíce) vždy dojde k nějakému zvratu, díky němuž se vyšetřování rozběhne ne jedním směrem, ale třeba hned dvěma nebo třemi směry najednou. Čtivosti napomáhá i relativně velké množství dialogů a samozřejmě také samotná postava Josie Quinnové a minulost její rodiny (případy, které se osobně dotýkají vyšetřovatele, jsou přece jenom o něco zábavnější a napínavější než ty případy, kdy je detektiv zcela nestranný a případ ho nestaví před žádná dilemata).

Dobrý nápad byly i kapitolky z Josiiny minulosti, díky nim vynikly všechny ty hrůzy, které se Josii děly, byť jsem někdy měla pocit, že autorka trochu přehání.

Plno otázek ve mně budila minulost Josiiny matky, přesněji ta část, kdy ještě žila se svou matkou. Jak se takové ženě vůbec mohlo narodit dítě? Kde se vzaly ty zbylé děti?

Nicméně jako celek se mi kniha velmi líbila a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Rozhodně toho nelituji.

25 07.07.2022

Knížka mě velmi mile překvapila. Měla jsem strach z Kafkova proslulého autorského stylu, připomínajícího dlouhé úřední spisy, ale tyto obavy se brzy ukázaly jako zbytečné. Nečetlo se to vůbec špatně, ba právě naopak, nejednou mě autorovo vyprávění pohltilo natolik, že jsem zapomněla na vše ostatní.

Proměna je krátká povídka, přesto může říct mnohé. Líbí se mi, jak je nejednoznačná a proměnlivá, jak je každá postava jednotou dobra i zla, které se mísí a vyplývá na povrch v podobě aktů, které zraňují i hladí. Každý si tu najde jinou myšlenku, každý si tu či onu část povídky vyloží jinak. Je to příběh mnoha tváří. V jednu chvíli komický, v druhou zase melancholický až depresivní. Nepamatuji se, že bych někdy četla knihu, jež by ve mně vyvolávala tolik protichůdných emocí najednou.

Jsem uchvácena a doufám, že toto nebylo moje poslední setkání s Kafkou.

25 20.03.2022

Na knize mě jednoznačně nejvíce fascinovala postava Santiaga. Nikdy se nevzdal, šel si za svým cílem, i kdyby za to měl položit život. Také bych si přála být tak odhodlaná a vytrvalá jako on...

Rovněž mě zaujal starcův postupný vývoj, jeho proměna během plavby, jeho vnitřní boj mezi svědomím, které se skrývá v hloubi mysli, v hloubi pasážích vypravěče, aby se někdy ozvalo, pokáralo, donutilo o něčem pochybovat, vysmívalo se, a obhajobou, která má o to větší "váhu", když se řekne nahlas (přímá řeč).

Některé motivy se nezvykle často opakují (např. křeč v levé ruce, bolesti zad, touha mít u sebe chlapce) - některým čtenářům může příběh připadat vleklý, ale takový byl přece i starcův boj s rybou. Pokud by autor spěchal, nevyzněla by novela tak, jak by vyznít měla. Nicméně v mých očích byla kniha napínavá od začátku až do konce.

Hledáte-li tedy knihu na jeden den a obejdete-li se bez spletitého příběhu s mnoha zvraty, přečtěte si Starce a moře. Třeba tu narazíte i na nějakou myšlenku, která vás donutí zamyslet se nad životem.

24 18.04.2022

Knížku jsem přečetla za jeden den, nedalo se od ní odtrhnout. I když jsem si z počátku nedokázala zvyknout na nespisovnou češtinu... Nicméně jazykově mě tu zaujala autorčina práce se jmény. Matka Báru nesnášela, neustále jí říkala Baruno, ale když mluvila s někým cizím, tak to hned byla Bára, Barča. A její milovaná starší dcera byla zásadně Katuška. Naprosto přesně to vypovídá o vztazích mezi nimi, o přetvářce před světem. Je to drobný detail, který někdo může považovat za samozřejmost, ale díky tomu je vidět, jak má autorka příběh plně ve svých rukou a přemýšlí nad ním.

Konec mě zaskočil. Nejsem si jistá, jestli měl být opravdu tak abstaktní nebo tím autorka chtěla jaksi metaforicky vyjádřit krutou realitu.

V každém případě kniha si mě získala a mohu ji jedině doporučit.

24 08.10.2021

Krásná, svižná knížečka na jedno odpoledne.
Samotný příběh dle mého názoru čtenáře pohltí a do poslední stránky jej nenechá klidným. Svůj podíl na tom nepochybně má i tajemná, fascinující postava krysaře.
Jedině doporučuji.

22 28.10.2021

Deník zoufalé třicítky je jedním z těch titulů, které by se daly ověnčit přívlastky jako oddechový, čtivý, vtipný, svěží, zkrátka je to ideální letní čtivo pro méně náročné čtenářky.

Už samotný způsob, jakým je knížka napsaná, probouzí ve čtenáři touhu číst dál. Autorka se ničím nezdržuje, pasáže, které by mohly mít jiný než veselý ráz, rychle ukončuje a popisuje jen to, co je nezbytně nutné. Navíc autorčin styl psaní navozuje pocit, jako byste seděli s kamarádkou v kavárně a ona vám líčila své životní patálie.

Knížka vám bude příjemně plynout nejen proto, že je plná vtipných příhod, ale také proto, že postavy si jednoduše zamilujete. Hrdinové knihy nejsou ničím výjimeční, jsou jako my, jako obyčejní lidé, kteří nás obklopují každý den, proto je pro čtenáře snazší vžít se do nich, představit si je, vytvořit si k nim nějaký vztah.

Níže v komentářích jsem četla, že konec byl předvídatelný. Ano, v té nejobecnější rovině byl předvídatelný, přesto do něj autorka vložila něco navíc (např. snahu vyhnout se zbytečným klišé). Konec nepůsobí nijak přeslazeně, křiklavě, nereálně, příběh končí na tom pravém místě - možná to hlavní hrdince vyjde, možná ne, to ať si každý domyslí sám...

Pokud hledáte knížku, u které si odpočinete a naberete sílu do dalšího týdne, můžu vám Deník zoufalé třicítky jen doporučit.

20 15.08.2022

Hodnocení na padesát slov

Autorka má můj velký obdiv. Vystačit si s padesáti slovy na to, aby napsala příběh, kterému nechybí pointa, takovým způsobem, že mu čtenář plně porozumí hned po prvním přečtení, je zkrátka obdivuhodné.
Zajímavým zpestřením byly i úryvky z Rudého práva.
Hledáte-li knihu napsanou neobvyklým způsobem, dejte šanci příběhu malé El.

16 11.05.2022

Milý Edwarde je jedna z těch knih, kdy se člověk zastaví a začne přemýšlet nad svým životem, nad tím, že nikde není psáno, že s námi zítřek počítá, že neznáme dne ani hodiny a že pokud chceme něco udělat, měli bychom to udělat hned.

Jsem ráda, že se autorka rozhodla zabývat otázkou, jak se člověk změní, když prožije něco, co druzí nemohou pochopit, konkrétně když někdo přežije pád letadla. Jaký je život po tom všem? A je to vůbec ještě život?

Líbilo se mi, jak byly vykresleny jednotlivé postavy. Všechny jsem si zamilovala. A stejně tak i celý příběh. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat. Doporučuji!

16 07.03.2022

Drama si pohrává s velmi zajímavou myšlenkou. Předělat někoho k obrazu svému, nechat ho přičichnout k lepšímu životu a pak jej vrátit tam, odkud přišel. Je takový návrat možný? Není to kruté?

Na knize mě ale více bavil jazyk. Ta rozmanitost slov, ukázka toho, jak se jedna věta dá říct tolika jinými způsoby. Každá postava měla osobitý způsob vyjadřování a výslovnost. Místy mi ale připadalo, že překladatel se až křečovitě držel originálu. Ten jsem sice nečetla, ale vynechávání slabik uprostřed slov mi více připomíná angličtinu než češtinu, u češtiny by mi připadalo přirozenější vynechání první slabiky. Ovšem to je jen můj názor. V každém případě překladateli všechna čest.

Na druhé straně mě mrzí, že se ve vydání z r. 2007 objevuje tolik zbytečných chyb a překlepů, zejména v interpunkci a v psaní háčků a čárek.

Autor měl také dost požadavků na vzhled postav, na rozmístění rekvizit, ale hlavně na množství rekvizit, které se často měnily i během jednoho dějství. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, ale jeho představy byly tak živé a náročné, že jsem nechápala, proč z toho neudělal radši román. Některé jeho požadavky mi připadaly těžko proveditelné. Ve filmu by s některými věcmi nebyl problém, ale v divadle?

Více prostoru mohlo být věnováno tomu, jak se Líza učí mluvit. Možná by to mohla být nuda, ale věřím, že by to bylo pro děj o něco přínosnější než nekonečné loučení Eynsford-Hillových a Higginsových...

Jako celek se mi drama líbilo. Ne tolik jako Čapkovy hry, ale i tak jsem si knihu užila.

16 13.02.2022

Když jsem knihu četla poprvé, nebavila mě. Ale pak jsem si ji o několik let později přečetla podruhé a změnila jsem názor.

Pásmo vypravěče mi připadalo poměrně nudné, povětšinou se v něm objevovaly jen suché popisy, nicméně přímé řeči byly velmi povedené. Sice jsem měla pocit, že postavy mají shodnou slovní zásobu a občas zbytečně řeknou jednu a tu samou informaci dvakrát po sobě (což je, předpokládám, kvůli snaze věrně napodobit skutečnost), ale celkově zní dialogy přirozeně, věrohodně a je zřejmé, že si s nimi autor vyhrál.

Také se mi líbila psychologie postav. Byť se zdálo, že každý má v hlavě jen tři myšlenky a nic víc. Oceňuji, jak měla každá postava svůj příběh, který autor vždy jemně naznačil.

Pokud tedy hledáte nějakou novelku na jedno odpoledne, zkuste O myších a lidech, nemáte co ztratit.

16 22.01.2022

(SPOILER) Horory nečtu často, ale čas od času po nich sáhnu. A zatím mě nikdy nezklamaly.

Kniha je velmi čtivá a příběh mě brzy pohltil. (Jednoznačně tomu napomáhalo i ukončování kapitol v tu nejnapínavější chvíli.) Místy jsem měla opravdu strach (i když vzhled té mrtvoly - nevím, nevím, přišlo mi to trochu komické, nahatá baba pobíhající po lese je trochu úlet :)).

Knihu hodnotím velmi kladně také proto, že mi připomínala knížky mého dětství (Thomas Brezina). Bylo to jako vrátit se v čase.

Rozhodně doporučuji. :)

14 13.09.2021

Zpracování postav, příběhu, navození napětí, práce s jazykem - klobouk dolů. Něco tak povedeného jsem dlouho nečetla. (Jen ty poslední cca dvě kapitoly mi připadaly trochu nadbytečné.)

Překladatel s korekturou ale docela selhali... Ty naprosto zbytečné chyby lehce kazily dojem.

Ovšem Kingovi všechna čest (hlavně za ty postavy, John Coffey, Paul Edgecomb a Surovec byli skvělí)!

Doporučuji.

14 16.08.2021

První polovina se docela vlekla... Nic moc zajímavého se tam nedělo, spíš to bylo takové oťukávání s dobou, místem a postavami. A pokusy vypravěčky čtenáře navnadit tím, že mu předhodí něco, co se stane až o sto stran později, mě spíš rušily. (A k tomu by mě zajímalo, proč paní Holtzapfelová plivala na ty dveře. Celou dobu jsem měla za to, že mi na začátku slíbili vysvětlení, tak proč to tam pak úplně vyšumělo?)
Chvílemi to celé působilo chaoticky. V jedné pasáži jsem pomalu ani nevěděla, kdo s kým mluví a co dělají.
Popisy byly zajímavé a neotřelé, ale na ty Doerrovy prostě nemají.

Konec byl velmi vydařený a jednoznačně díky němu hodnotím knihu kladně. Mělo to spád a nemohla jsem se odtrhnout.
Skvělá byla také psychologie postav, všichni mi přirostli určitým způsobem k srdci. :) Hlavně Hans. Takového skvělého člověka prostě chcete potkat i v realitě.

14 03.03.2021

Nějak nevím, co si o tom mám myslet... Příběh samotný měl určitě ohromný potenciál, ale říkám si: Neznehodnotilo jej zpracování?

První vlaštovky zajímavého příběhu se pro mě osobně začaly objevovat až někdy kolem str. 110, což je (vzhledem k rozsahu novely) velmi pozdě. První polovina knihy byla utopená v každodenních Irvingových úkonech - vstát, tapetovat, navečeřet se, spát. Zbytek knihy už byl o něco víc vzpomínkový.

Na novele mě zklamalo mnoho věcí. Především to bylo budování atmosféry. Autorka mohla zachytit aspoň atmosféru Manchesteru, Whitby, Anglie. Taktéž jsem plně nepocítila tu úzkost, když se Irvingovi hroutil svět, náznak tam byl, ale mně to nestačilo. Určitě tomu nepomohla ani postava vypravěče a jeho dlouhá souvětí.

Další, co příběhu zrovna nepřidává na kráse, jsou následující drobnosti:
1) Irvingovi rodiče se na svatební fotografii z r. 1935 podle slov hlavní postavy „zubí“. Viděla jsem i mladší svatební fotografie a nevěsta ani ženich se na nich nikdy neusmívali. Nebylo to ani zvykem.
2) Irving čte Spalovače mrtvol (v textu je i pár odkazů na děj knihy), který vyšel roku 1967 (a my jsme v 50. letech), a navíc nevěřím tomu, že by anglický kluk měl vůbec zapotřebí číst české autory.
3) Ulice ve Whitby nese název Dlouhá. Jsou tu anglická města, anglická jména postav - proč má ulice typicky český název? Proč není taky v angličtině?
4) „Udělali cestu, šel jsem mezi nimi jak Ježíš mezi dvěma masami slané vody...“ - neměl to být Mojžíš?
5) „Triumf jako Brno“ - Irving je sice nevzdělaný, ale geografii (aspoň když kráčí o naši zemi) ovládá bravurně.
6) Problém se psaním uvozovacích vět. Velká písmena tam, kde být nemají, a hru s čárkou a dvojtečkou jsem též nepochopila. Má tam být dvojtečka, ale pokud autorce vadí, tak ok, nechť si ponechá svou čárku, jen bych čekala, že ji bude dávat všude, ne jen někde. Navíc jsem neměla zrovna pocit, že by tyhle dialogy přidávaly textu na dynamičnosti.
7) Bramborová kaše v Anglii - nejsem odborník, ale vyloženě bramborová kaše se tam nejí, ne?
8) Postavy mění jména? Eva x Eve, Derschwitz x Gerschwitz. Čekala jsem nějaké vysvětlení, ale žádného se mi nedostalo, tak předpokládám, že to jsou chyby.
9) Opakování informací. Číst něco dvakrát na dvou stranách není nutné.
10) Jakou roli hráli v příběhu výři? Co byli zač? (Autor nemusí vždy odhalit vše, ale pak příběh působí nedotaženě...)
11) Nezačal Federico mluvit v polovině knihy jinak? A proč někdy řekne Colin a jindy Colín?
12) Tina Turner v r. 1958 je ok, ale říkám si, že je zvláštní, aby ji v době, kdy zahájila svou kariéru (podle tety Wiki), znali v Anglii, ba dokonce aby lidé věděli, že ji manžel týrá.
13) Měla jsem pocit, že odhalení Irvingovy orientace přišlo na řadu pozdě. Zřejmé to bylo už dávno předtím.
14) Jaký byl vztah mezi Irvingem a Zevem? Byli jen spolubydlící, nebo byli i milenci? Asi by se hodilo více vykreslit jejich soužití.
15) Můj celkový dojem byl, že autorka napsala první, co ji napadlo, a vůbec se nevěnovala editacím. Něco mi tam pořád ne a ne pasovat.
16) Konec, resp. poslední kapitola, na mě působila jako scéna, kterou tam autorka musela mermomocí dát. Nevěděla jsem, kam to mám zařadit, co si o tom mám myslet, co to má znamenat. Byl to pouhý pokus o jakési zakončení, k němuž příběh ani nespěl?

Ale abych nebyla jen negativní, tak napíšu i nějaké ty plusy:
1) Federico byl zajímavá postava se zajímavým osudem (kéž by autorka radši napsala o Španělsku!).
2) Promluvy postav - ve své podstatě mluvil každý jinak, což je velké plus.
3) Okamžiky z Irvingova života vyprávěné očima někoho jiného (promluva Sylvie, otce), dodaly příběhu šťávu, Irving na to vyprávění neměl.
4) Historické reálie, které odpovídaly době i místu.

Ve výsledku se to tedy přežít dalo (neurazí, nenadchne), ale ke knize se v budoucnu určitě vracet nebudu.

13 21.08.2021

(SPOILER) Strašení v Rookwardu je druhou knihou, kterou jsem od autorky četla. Bohužel ale musím konstatovat, že zatímco Duch domu Ashburnů se mi poměrně líbil, tato kniha ve mně zanechala rozporuplné pocity. Našla se zde totiž celá řada nápadů, prvků, které mi připadaly zajímavé, ale v něčem mě zároveň zklamaly.

Kniha se čte rychle, a to zejména díky krátkým kapitolám, které obvykle končí v tu nejvypjatější chvíli. To s sebou ale přináší i první problémy. Zaprvé kapitoly na sebe často přesně navazují, takže pokud člověk nečte vyloženě "na jeden zátah", musí se občas vrátit v textu, aby se zorientoval, co se děje (to je ale spíš problém čtenáře než autora :)). Zadruhé některé kapitoly sice končí zajímavým zvratem, ale nakonec se z toho obvykle vyklube nějaká banalita. Je to jenom laciný trik, jak navnadit čtenáře, aby četl dál. A to mě docela mrzí...

Neslavná je i psychologie postav. Jediným charakteristickým rysem hlavního hrdiny jsou záchvaty vzteku. Sice mě těší, že na konci tato neobvyklá vlastnost (porucha) sehrála tak důležitou roli a obhájila si tím svůj význam v knize, ale jinak? Takhle plochou postavu (a ještě ke všemu hlavní) jsem dlouho neviděla...

SPOILER
Hororu moc nepomohly ani díry v logice. Nápad a zápletka mě sice bavily, ale nějak jsem asi minula tu pasáž, v níž Guy zjistil, že má dceru. Věděl, že má dítě, ale neměl odvahu se na ně podívat, takže netušil, zda je to holčička nebo chlapeček. Také mi připadalo poněkud zvláštní, že o své matce uvažuje jako o Heather, i když ji tak neoslovuje (když s ní mluví). Rovněž mě zaráží, proč nikde nepadla ani věta o tom, že by někdo (např. rodina, přátelé, policie) hledal Tiff - vždyť se ztratila!
SPOILER

Knize nenapomáhají ani stále stejné motivy s předchozími romány, ani prapodivné slovní obraty (tady je ale na vině spíš překladatel).

Nicméně jako hororová oddechovka (asi ideálně pro mladší čtenáře) Strašení z Rookwardu bohatě postačí.

12 12.11.2022

Bavilo mě pozorovat, jak si autor s každou básní hraje. Jednou zkouší, co všechno se dá udělat se slovy, jindy zase napíše báseň do obrazce, který má nějakou spojitost s obsahem (viz kaligram Trychtýře). Nicméně můj největší obdiv mají Morgenstern jako autor a Bondy jako překladatel za báseň Velké Lalulá, v níž je ukrytá šachová partie. Geniální nápad!

12 10.03.2022

Zvláštní kniha. Nedaří se mi pochopit její smysl. Co si z ní mám pamatovat? Co si z ní mám odnést? Proč autorka takovou knihu napsala? Co tím chtěla světu sdělit? Stála za knihou jen snaha vtrhnout na literární scénu jako uragán? Tolik otázek...

První kapitola mě velmi zmátla. Nastíněn je tu život Niny narozené roku 1893. Myslela jsem, že celá kniha bude o ní, ale ona se ani nedožije druhé kapitoly. V průběhu celé knihy jsem přemýšlela, jak spolu příběhy jedné a druhé Niny souvisejí. A stále si tím nejsem jistá.

Příběh druhé Niny byl velmi podivný. Vše se točí jen kolem sexu, kolem mnoha mužů a jedné ženy (Blanky). Kolem živočišných potřeb. Ale proč?

Z mého pohledu to byla ztráta času...

12 06.02.2022

Paní Andronikova měla ohromný talent, což dokazuje i tato kniha.

Způsob, jakým zde autorka pracuje s jazykem, je úchvatný (i když absence velkých písmen může někoho odradit).

Nicméně musím přiznat, že jsem knihu nebyla schopná dočíst. Ne že by měla tolik stran, právě naopak, ale jeden krátký záznam mě zasytil natolik, že ani po měsíci jsem se nedopracovala ke sté straně. Je to čtení klidně i na půl roku.

Pokud tedy uvažujete o tom, že byste si přečetli od Andronikovy nějakou knihu, začněte spíše Zvukem slunečních hodin nebo jejími povídkovými sbírkami (Vzpomínky, co neuletí, Srdce na udici).

12 09.01.2022

První jednání mi připadalo poněkud zdlouhavé. Na vině však byla moje neustálá tendence srovnávat knihu s filmovým zpracováním...

Ovšem hned do druhého jednání jsem se zamilovala. Nepochybně to bylo tím, že zde byly podrobněji vylíčeny plány Karla IV. a Alžběty, jak uniknout z Karlštejna, a taktéž tím, že Karel IV. zde na mě působil mnohem lidštěji, romantičtěji a zamilovaněji než v onom muzikálu. Vrchlický z něj udělal obyčejného muže z masa a kostí.

Celkově se mi zamlouvalo, jak zde bylo více vysvětleno počínání postav, jejich motivace. Příběh byl podstatně rozvinutější a promyšlenější než ve filmu.

Co mě však zklamalo, byla mluva postav. Drobný rozdíl mezi vyjadřováním panstva, duchovního a zbylých "méně urozených" by se dal najít, ale jinak jsem měla pocit, že všichni mluví vesměs stejně - knižní jazyk, historismy, archaismy, inverze atd. Jazyk sám o sobě úžasný, jen se mohl u jednotlivých postav výrazněji lišit.

Nicméně knihu rozhodně doporučuji! Stále má co nabídnout.

12 11.07.2021