smetyl komentáře u knih
Přečetl jsem za pár hodin. Výborný. O cestě z nejnižší třídy francouzské společnosti do té nejvyšší. Vyrůstal jsem také na vesnici a ztotožnit se se zážitky autora bylo snadné. Přečtu si další.
Dávám jednu hvězdičku jen tak, protože to je příběh starý dva a půl tisíce let. Jinak je to strašně špatné. Nulový emancipační potenciál, ženy jsou jen objekty a bez mužů nejsou nic. Je vidět, že to psal misogyn, muž, v tvrdém patriarchátu. Ble
Bezdomovectví je „problém“ se kterým se potkal každý z nás, ale málokomu se podařilo nahlédnout pod pokličku, zjistit, co ty bytosti přivedlo na ulici a proč na ní zůstávají. A protože jsem poměrně introvertní povahy, nikdy jsem se s žádným z nich nedal do delšího a důvěrnějšího rozhovoru, přestože mě jejich osudy zajímají. Proto jsem rád, že mi tuto kýženou zkušenost zprostředkoval autor tohoto průvodce. Zmapoval osud čtveřice rozličných osobností z ulice, vše okořenil historkami, zajímavostmi a historickými fakty, a já jsem za tuto nepřímou zkušenost nesmírně rád. Tento průvodce pražským bezdomovectvím mi vysvětlil řadu věcí, kterým jsem dosud nerozuměl a bylo to v trochu morbidním slova smyslu zábavné čtení. Ale v některých pasážích je to fakt silné kafe, že jsem musel knihu na pár chvil odložit a vstřebat, co jsem se právě dočetl. Ulice je plná pohnutých osudů a já děkuji autorovi, že mi je přiblížil.
Kniha se sice odehrává v druhé polovině 20. století, ale autor uvízl ve století devatenáctém. Hlavní postavou jeho knihy je silný, moudrý, všemi ženami milovaný vůdčí typ, který je takřka dokonalým. Všichni jej milují, nepřátelé jej respektují a nově příchozí ženy se mu touží „poddat“.
Až se mi zdá, že si Robert Merle napsal román, v němž jako hlavní hrdina vystupuje jeho fiktivní JÁ, kterým by si přál být. Je to smutné, zpátečnické, sexistické a arogantní čtení, které nemohu respektovat, neboť nevzniklo někdy v 19./18. století, ale v době, kdy ženy už dávno nebyly služkami a kuchařkami mužů.
Považuji proto za autorovu malost, jak s ženskými hrdinkami v Malevilu zachází. Jsou vyobrazeny jako nástroje mužského sexuálního požitku, které se ochotně poddávají klidně vícero mužům na střídačku. V románu vystupuje jen jedna silná žena, ta je ovšem vykreslena jako asexuální osoba a brzy je odbyta s tím, že vést město nemůže, neboť by ji nikdo jako ženu neposlouchal.
Knize navíc chyběla osudovost, nemoci, tragédie způsobené apokalypsou... něco, co by dokázalo zmítat emocemi čtenáře. Namísto toho mi byla načrtnuta jen autorova osobní fantazie, v níž vystupuje jako nedotknutelný, všemi milovaný a respektovaný Bůh, o kterého se ženy mohou jen porvat.
Na něco takového nejsem zvědavý a upřímně lituji toho, že jsem věnoval čas knize složené z nízkých pudů zakomplexovaného muže.
Kódži Suzuki je silným vypravěčem, ale opět potvrzuje, že pointy mu nejdou. Dobře budované a nápadité příběhy s dusivou atmosférou a spojujícím tématem vody bohužel téměř pokaždé vyšumí do ztracená kvůli předvídatelné a přehnaně šokující pointě. U většiny povídek jsem odhadl závěrečné odhalení někde v polovině a u všech ještě před koncem. Nicméně, autorův jazyk je zábavný a povídkami jsem se prolouskal kvapně.
Velmi prostý příběh, který chvilkami připomíná červenou knihovnu je jen špičkou ledovce. Pokud čtete mezi řádky a vnímáte věci v širších souvislostech, všimnete si nepřiznané kritiky japonské společnosti (mužská nevěra je přijatelná), která je propojena s milostným příběhem západního střihu.
Cením hlavně závěr, který nechává příběh přesně v té fázi, ve které by skončit měl.
Kniha, která do současného politického zmatku vnáší nejen věcné zkoumání momentálního dění na pozadí české historie, ale také recept, který by nám mohl pomoci přestat tápat a nějakým způsobem se identifikovat. Erik Tabery píše čtivě a s briskní zručností dlouholetého šéfredaktora jednoho z nejlepších liberálních časopisů, které u nás vycházejí.
Jeho kniha se zabývá tendencemi české společnosti a zkoumá její vztah k vládnoucí elitě. Přečíst by si ji měl každý, kdo ve slepé nerozvážnosti hlasoval pro Babiše, Zemana nebo Okamuru. A i když je pravděpodobné, že takovým lidem se do rukou nedostane, hodnotu má i pro ty, kdo se o politiku reálně zajímají a neskáčou na líbivá hesla. Na historickém příkladu totiž nabízí přesvědčivá vysvětlení, proč má u nás špatná politická volba takovou tradici.
Pokud jste viděli původní filmovou adaptaci, případně americký remake, ještě předtím než jste se pustili do četby knihy, určitě jste, stejně jako, já dostali něco úplně jiného, než jste čekali. Autor vás totiž vtáhne velmi rychle do děje, který je od filmu výrazně odlišný a jak už to tak bývá, nabízí daleko hutnější atmosféru. Od začátku do konce cítíte v zádech ten tlak nezastavitelně plynoucího času, který se po vás sápe, stejně jako po titulních hrdinech.
U knihy vás drží jednoduché a úderné věty bez zbytečných popisů a stále se zvyšující tempo děje, který se zcela vyhýbá zbytečným dějovým odbočkám a hlavní hrdiny doprovází k závěrečnému překvapivému vyvrcholení stejně tak, jako i čtenáře. K postavám si při četbě snadno vytvoříte citové poutu a k jiným zase budete cítit zároveň sympatie i odpor (Rjúdži).
A proč se vlastně román jmenuje Kruh? Podle mého má nejenže symbolizovat kruhovitý tvar studny, která má v ději důležitou roli, ale zejména pak velmi vystihuje myšlenku, která je v závěru díla popsána. Kruh nemá ani začátek ani konec a příběh, který nám byl odvyprávěn, se bude v jemných rozdílech točit stále dokola jako páska ve videokazetě.
Mark Watney je pro mě postavou, která je sice zábavná, ale naprosto nelidská a chladná stejně jako planeta, na níž ho zanechá posádka jeho vesmírné lodi. Nedočkáme se od něj žádných emocí a už vůbec se nám nepodaří vcítit do jeho kůže. Jednoduše proto, že nikdo takhle chladný a vypočítavý zkrátka být nemůže (ani psychopat). Mark si poradí za každé situace a přežije úplně všechno, aniž by při tom sděloval světu nějaké emoce a pro mě bylo fakt těžké mu tu chladnou hlavu věřit.
Spisovateli ale nemohu upřít skvělý nápad a podařené zpracování formou deníkových zápisků. Co se týče technických věcí, bylo znát že si vše skutečně důkladně vyrešeršoval a vymyslel opravdu technicky komplikované scénáře. A jelikož jsem knihu četl v angličtině, měl jsem s těmito pasážemi občas problémy. Každopádně jsem byl celou dobu opravdu zaujatý jak to všechno dopadne a musím přiznat, že jsem byl zklamaný závěrem...
Děj mi možná zkazilo to, že jsem dopředu věděl, jak hra skončí. Mrštíkové určitě skvěle zobrazili rodinné a sňatkové poměry, které jsou pro nás v moderní době nepředstavitelné a za to jim veliký dík. Na druhou stranu mě dílo příliš nezaujalo a vlastně jsem byl nakonec rád, že rozsah byl takový, jaký byl.
Povinná četba, ke které bych se nebýt maturity pravděpodobně ani nedostal. Tuhle větu lze slyšet od většiny čtenářů a platí to i o mě. Ačkoli jsem knihu nečetl z vlastní vůle, nakonec jsem se i bavil a společně s postavami sledoval konečný úděl Harpagonův. I když je to velmi stará hra, má co říci i dnešnímu divákovi. Lakota se nevyplácí a kdo by si pro peníze nechal vrtat koleno neumí žít.
Ladislav Fuks dokáže velmi rychle zaujmout. Tentokrát to pro mě bylo o něco složitější, protože jsem se v první čtvrtině velmi těžko orientoval. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo je Mon a než jsem si zvykl na autorův neobvyklý styl, který byl tentokráte odlišný než u Spalovače mrtvol, kterého jsem četl předtím. Právě neobvyklý jazyk díla je jedním z těch nejzajímavějších prvků, které mu dodávají to tajemné kouzlo. Pan Theodor Mundstock mi sice není svou osobností příliš blízký, ale do jeho osudu jsem se dokázal skvěle vžít. Především v druhé polovině, kdy jsem zcela chápal nadšení hlavního protagonisty, které plynuly z přípravy na téměř jistou smrt v koncentračním táboře. I toto málo, co proti tomu mohl dělat bylo více než čekání před prázdnou dopisní schránkou. Zaujal mě i neobvyklý vztah pana Mundstocka k malému Šimonovi, který byl až zvláštně láskyplný a autor do něj možná vložil kousek své náklonnosti k mužům.
Nejdřív jsem viděl film. Strašně se mi to líbilo. Hlavně protože miluji kontroverzi a zde jí bylo rozdáno v plných hrstech, zejména také díky neobvyklému prostředí staré Francie. Když jsem zjistil, že existuje kniha okamžitě jsme vyrazil do knihovny. Místní knihovnice mě ujistila, že tahle knížka je "vážně příšernost". To mě ještě více nabudilo ke čtení. Celé jsem to zhltnul za pár dní a moje pocity jsou jednoznačně pozitivní. Z knížky mám mnohem větší prožitek než z filmu. Zapojil jsem vlastní představivost a Jeana Baptista-Grenouille jsem si představil ještě odpornějšího. Neobvyklý příběh chlapce co se narodí na smradlavé ulici a jeho životním údělem je vyrábět parfémy a vraždit. Jeho čich je totiž na úplně jiné úrovni než u normálních lidí. Grenouillova mysl je zvláštní i z psychologického hlediska. Je naprostým sociopatem a k lidem nedokáže cítit ani špetku citu. Je ovládán jen svými touhami a vlastními zájmy. Na nikom a na ničem mu nezáleží. Jeho pouť za „dokonalým" parfémem je skvěle vylíčenou záležitostí a veškeré dějové odbočky mě bavily. Včetně jeho jeskynní epizody. Celá story je podána zajímavým poutavým vyprávěním. Konec jsem měl už prozrazený z filmu ale stejně musím uznat, že to snad lépe skončit nemohlo. Skončilo to tam kde to začalo.
Neuvěřitelnej nářez. Bukowskiho falešná autobiografie složená z mozaiky těch nejsyrovějších, nejsprostších a nejhrubších povídek všeho druhu má svoje kouzlo. Ve většině povídek jsme si nalezl nějaké skryté moudro. Popostrčení k nějakému zamyšlení se. Třeba nad tím jaký má smysl život a jaký má smysl neustálý sexuální život. Líbil se mi ten chladný přístup. V jedné povídce je zavražděn člověk a Bukowskiho alter ego to nebere nijak vážně. Má svojí chladnou hlavu. Jak popsal v úplně poslední povídce. Nad touhle knížkou jsem strávil měsíc života, četl jsem ji různě ve vlaku v autobusu nebo ve škole. Rozhodně to nebyla ztráta času. Všechny povídky (až na dvě kde Buk sypal názory na válku apod.) mě pobavily nebo jsme se nad nimi pousmál.
Jeden z nejlepších thrillerů co jsem kdy četl. Ne-li nejlepší. Jako asi téměř každého mne zaujalo filmové zpracování se skvělým Hopkinsem. Který se na roli připravoval vážně důkladně. A je to znát. Ovšem kniha překonala ve mě atmosféru filmu. Je to strhující, napínavé, mrazivé a prostě geniální. Jako Lecterova mysl.
Mlčení jehňátek mě ve své filmové odobě nadchlo. Vážně epická podívaná. Hannibal se stal mým "nejoblíbenějším" záporákem. Se svojí chladnou inteligencí a vypočítavostí. Od mlčení jsem se dostal k červenému drakovi. Film se mi strašně líbil a poroto jsme si půjčil knihu, která mě už bohužel obsahově nepřekvapila zato jsme si to čtení vážně užíval.
Hltal jsem ji a za pár dní jsme jí měl přečtenou, i když jsem vědel co bude a jak to vlastně všechno skončí, nic to nesebralo příběhu na gradaci. Je obdivuhodné jak dokonale působivého psychouše dokázal T. Harris vymyslet.
"To my jsme vymysleli soucit a produkujeme ho v těch buňkách, které přerostly náš pravěký hadí mozek"
Příběh,v němž je zobrazena a prakticky zodpovězena otázka lidství a hlavně společnosti. Zobrazuje kontrast mezi "uvědomělými" britskými námořniky a Tahiťany. Briti se zaobírají budoucností, sžírají se představami a zdráhají se žít okamžikem, v přítomnosti. Jsou zvážnělí a jejich "morálka" a všechna ta tabu která si nosí s sebou jsou jim přítěží narozdíl od "negrů" jak im nelibě říkají, kteří si užívají života. Pijí ho plnými doušky. Jejich tváře zdobí úsměvy a jejich zvyky jsou příjemné a vlastně spravedlivé.
Všechny události na ostrově zapříčinila právě Britská slabost a předsudky vůči Tahiťanům. Asi tak jako každý jsem byl po celou dobu na straně poručíka Adama Purcella a souhlasil jsem s jeho rozumnými a dobrosrdečnými kroky. Přesto, když pak Purcell rekapituolval svá rozhodnutí. Tedy když už bylo po všem, byl jsem přesvědčen, že jeho touha zachovat všechny životy a bránit je, protože lidský život je svatý byla mylná. Způsobit smrt, která znamená konec vyvražďování je v souladu se spravedlností. I Adamo k tomuto názoru došel. Ano, z ráje se stalo peklo na zemi a společnost, která měla vše, potřebné k zbudování funkční vesnice, se rozpadla vinou špatné povahy Britů.
Čtyři povídky bez fantaskních prvků. Nezahalené v plášť lží. Naopak ukazující temné stránky našeho reálného světa. Temné stránky lidství a člověka. Každá z povídek ukazuje zlé momenty a špatnost každodenního života. Prokazuje jak důležité je správně se rozhodnout. Jak důležité (v povídce Velký řidič) je aby žena podala svědectví, i když to je pro ní, jak si myslí, ztráta hrdosti. Ta povídka vypáví o odvaze a a přiznávám, že když jsem ji dočetl měl jsem jistý pocit zadostiučinění že to tomu šmejdovi natřela, stejně tak v povídce Dobré manželství. Nad všemi příběhy jsem přemýšlel a snažil jsem se vžít do role hlavních hrdinů. Ne vždy bych měl odvahu rozhodnout se stejně jako oni.
Hodně dobrý Bukowski. Skvělá je ta surovost a opravdivost všech příběhů. Charles se s ničím nepáře. Prostě chlastání, žraní, hulení a šukání. To je život. Aspoň všech Bukowskiho hrdinů. Teda "hrdinů". Většinou jde o zoufalce a vychlastance, které vychovala doba. Povídky jsou prostě boží. Bavil jsem se u toho.
Je to celkem zábavné a vtipné. To je asi tak všechno. Nafruhou stranu je to všechno co by to být mělo. Vzrušující jízda, kteoru prožíváme spolu s mladičkým intelektuálem Nickem Twispem, který prožívá dobrodružství, která jsou opravdu hodně přitáhlá za vlasy a ten kluk by fakt musel vážně bejt pořádný číslo aby dokíázal všechno tohle provést. Inu každopádně mě to bavilo více než předchozí díl ale zase mě to nepřesvědčilo k četbě dalšího dílu.