Sorrow
komentáře u knih
Tři muži ve člunu
Jerome Klapka Jerome
Letní pohodové čtení, které na rozdíl od spousty dalších "humorných" knih opravdu pobaví! :)
Obzvlášť zábavné mi připadaly nejrůznější personifikace; např.:
"Konvici s vodou jsme postavili na vařič až do špice lodi a odešli od ní až ke kormidlu a dělali jsme, jako že si jí vůbec nevšímáme a že si chceme vypakovat ostatní věci.
To je jediný způsob, jak na řece přimět vodu v konvici, aby přišla do varu. Když vidí, že na to čekáte, že už jste netrpěliví, tak ani nezabublá. Musíte jít od ní pryč a dát se do jídla, jako kdybyste s čajem vůbec nepočítali. Ani ohlížet se po ní nesmíte. To ji pak za chvilku uslyšíte, jak klokotá, celá nedočkavá, aby už z ní byl čaj..."
Doporučuji :)
Jediný příběh
Julian Barnes
Julian Barnes byl dlouho na seznamu spisovatelů, jejichž dílo jsem chtěla prozkoumat, když jsem tedy dostala možnost poslechnout si jeho Jediný příběh jako audioknihu, neváhala jsem. Hlavní dějová linie začíná zprvu opravdu velmi šablonovitě - mladíček a krásná žena ve středních letech rovná se VSL. Díky tomu, že jsem si o knize víc nezjišťovala, jsem byla brzy překvapená, jakým směrem se narativ posouvá. Přestože by se to pro kontext asi hodilo zmínit, já vám "zvrat" zatajím, abych vás případně o zážitek neochudila. Hlavním tématem knihy je samozřejmě ohledávání lásky a snaha ji nějak definovat. Barnes pomocí důmyslného (a pro něj evidentně typického) rozdělení děje do tří celků, popisuje nejprve Paulovo vzplanutí, jeho bezmeznou lásku a neschopnost vidět z perspektivy očividné. V dalších částech má pak už jako starší muž jistý nadhled, nicméně autor opakovaně upozorňuje na nespolehlivost lidské paměti a na neschopnost objektivizace vlastního života. Celé vyprávění se tedy line v duchu co by kdyby a zda to, jak si zpětně vybavujeme vlastní zkušenosti, zachycuje pravdu. Barnes podporuje toto schéma i prostřednictvím jazyka a zvoleného stylu, kdy skáče z ich formy do er formy a používá i druhou osobu množného čísla (nevím, jestli to má taky speciální název). Celkově je za mě Jediný příběh mistrně napsaný román (nejen) o lásce a jejích limitech, ale i o dalších důležitých tématech. Obsahuje množství filozofických pasáží, nepůsobí ale nabubřele nebo nudně, spíš se nad nimi čtenář opravdu zamyslí. Knihu moc doporučuji v audiopodobě. Namluvil ji Viktor Preiss, jehož hlas se mi sice zprvu trochu příčil, protože k mladému studentovi se nehodí, nicméně vzhledem k tomu, že je většina románu vyprávěna z Paulova pohledu coby staršího muže, byl herec vybrán skvěle.
Poupátka
Hana Lehečková
Poupátka začínají zprvu docela nevinně, již z anotace či prvních stran je sice hlavní téma jasné, není už ale tak jasné, do jak velké hloubky se ponoří. Příběh nahlížíme trochu naivníma očima mladičké Františky, která pochází z dysfunkční rodiny, je lehce? obézní a nemá mnoho kamarádů. Není proto divu, že inklinuje k divadelnímu souboru, v němž se cítí výjimečně a důležitě. Vedoucí Mirek je toxický člověk skrz naskrz, a právě tyto dva aspekty - tedy pozadí toho, jak a proč se člověk stane obětí manipulace a sexuálního násilí a vykreslení charakteru samotného predátora - se Haně Lehečkové podařilo vykreslit s maximální precizností. Těžko slovy popsat, jak moc důležité je, že tuhle knihu napsala. Přidejte si k tomu sice jednoduchý, ale úderný styl protkaný zdramatizovanými dialogy a máte připravený koktejl diskomfortního, ale skvělého čtení, které nejlepším možným způsobem otevírá téma pedofilie, manipulace, toxických vztahů a křehké psychiky holek, které nejsou v kritickém věku tak úplně "cool".
Tapetář
Ema Labudová
Nečetla jsem snad jedinou recenzi, která by se nepozastavila nad mládím autorky a ano, i já obdivuji, že někdo dokáže napsat ve dvaceti knihu z cizího prostředí, se zajímavým námětem, roztodivnými postavami, a ještě za ni být nominován na Magnesii Literu (za objev roku 2020). Jenom mi asi trochu uniká, kde (kromě věku) ten boom kolem titulu vzniknul. Z Tapetáře na mě nedýchalo prostředí Anglie 50. let (nejsem moc všímavá, ale pochybuji, že by měl někdo na tom místě a v té době potřebu užít přirovnání „triumf jako Brno“), neměla jsem pocit, že by došlo k preciznímu ukrytí „hlavní události“ a jejímu nervy drásajícímu odhalení, neměla jsem dokonce bohužel ani pocit, že by emoce a vztahy mezi charaktery byly „dávkovány s entomologickou přesností“ (jak slibuje anotace). Novela Tapetář zkrátka jistě má potenciál, postava Federica je zajímavá, vztah mezi Irvingem a jeho spolubydlícím budí otázky, ale zároveň tam pro mě bylo až moc věcí otevřených, nedořešených a tentokráte jsem neměla pocit, že proto, že autorka ví a čtenáře jen navádí a ten, ať si domýšlí… Namátkou mě napadá, proč jsou zvoleny názvy kapitol tak, jak jsou? Kdo jsou výři? Jak je to tedy s tím Zevem? Proč je na úvod zvoleno motto: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…?
Na druhou stranu bych moc chtěla pochválit audioknižní zpracování titulu. Vypravěčem byl zvolen Jan Cina a kdo už by se více na Irvinga mohl hodit než on? Pokud jsem Vás tedy úplně neodradila, zkuste audioknihu, je to dobrá volba, která textu hodně přidává.
Druhé město
Michal Ajvaz
Při čtení knihy mi okamžitě naskočila paralela s Nikdykde. Druhé město Michala Ajvaze nicméně funguje na trochu jiných principech než gaimanovský Podlondýn. Je mnohem více abstraktní, nemá pevně fungující strukturu ani pravidla, fantasknost a autorova imaginace zachází ještě dál. Metafory a malebné popisy se vrství jeden na druhý až čtenář dojde k pocitu, jestli příběh samotný ještě vůbec drží pohromadě a někam směřuje, nebo jestli už se jen nebrodí autorovou bezbřehou fascinací vlastními myšlenkami a výjevy. V podcastu Do slov jsem slyšela trefné přirovnání ke Carrollově Alence v říši divů, do té doby mě nenapadlo, ale je více než na místě, u obou autorů totiž máte s prominutím nutkání položit si otázku, jestli si náhodou před psaním něco „nešlehli“ a je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte či nikoliv. Zajímavé je, že v případě Alenky jsem se chytla a považuji ji za jednu z nejdivnějších, ale zároveň nejgeniálnějších pohádek, kdežto Druhé město mě v tomto ohledu nechalo zcela chladnou. Jistě si z něj odnesu pár výjevů, které mi prostě zůstaly v hlavě, celkově na mě ale způsob vystavení příběhu působil docela násilně, příliš vykonstruovaně, a naopak nedostatečně vypointovaně. Kniha poprvé vyšla už v roce 1993, nyní byla vytvořena audiokniha namluvená Michalem Čevorou, který se k ní jako interpret rozhodně hodí. Druhé město je dle mého kniha ambivalentní, pokud máte rádi urbanfantasy a chcete si přečíst něco nekonvenčního, pak by vás zaujmout určitě mohlo, pokud jste spíše na realistické příběhy a máte rádi pevnější strukturu děje (jako já), ruce dál.
Karanténa
Peter May
Několikrát omílaný názor, zda Peter May skutečně předpověděl celosvětovou pandemii či zda se jedná o marketingový tah, ponechám elegantně stranou a vrhnu se rovnou na hodnocení knihy. Autora jsem si v minulosti považovala především proto, že umí perfektně vybudovat charaktery, zejména jejich pohnutou minulost. V Karanténě se rozhodl pracovat ve velmi krátkém časovém úseku jednoho dne, což vytvoření plastických hrdinů značně brání. Nejen hlavní postava, ale i ostatní účastníci děje působí velmi šablonovitě a plytce, May pro mě zcela nepochopitelně sáhl po profláklých klišé, jimiž se neúspěšně snaží ve čtenáři navodit prvoplánové pocity. Samotná zápletka začíná zajímavě a touha dozvědět se více o oběti i o důvodu její smrti mě držela napnutou zhruba polovinu knihy. Poté se však zvrhává do neuvěřitelné směsice akčního krváku, u kterého je vám zkrátka jasné, jak dopadne. Mizí veškerá pracně vybudovaná atmosféra zničeného města postiženého ekonomickou krizí, kde si lidé bojí podat ruku nebo vystrčit nos z baráku, a to je velká škoda, protože právě tohle bylo na celé knize jednoznačně nejlepší. U samotného závěru nelze než se pousmát nad jeho absurditou. Ani stylisticky mi Karanténa nesedla. Všechny uvedené důvody mě opravňují skutečně si myslet, že text vznikl už před drahnou dobou, a že se z toho May naštěstí vypsal, skoro se mi totiž nechce věřit, že tohle napsal stejný člověk, který stojí za trilogií z ostrova Lewis. V poslední řadě bych se ráda vyjádřila k audioknize namluvené Danielem Bambasem. Zvukové zpracování je fenomenální, předěly kapitol byly vhodně zvoleny, sirény policejních aut, záchranek i hlasů ve vysílačkách podporují celkovou atmosféru Londýna v době krize, naopak se samotnou narací příliš spokojená nejsem. Bambas všechny ostatní postavy kromě detektiva neuvěřitelně přehrává a jeho podání ženských hrdinek mi místy skoro až vykouzlilo úsměv na tváři (ovšem bohužel ten pohrdavý). Kolem a kolem si myslím, že Karanténa je kniha, kterou lze vynechat, určitě však nelze vynechat autorovy další práce a tak, pokud je třeba tohle vaše první setkání s ním, dejte ještě šanci jeho dalším příběhům.
Zlodějka mýho táty
Petra Hůlová
Zlodějka mýho táty je jednou z nejtěžších knih, které jsem kdy četla, a to z mnoha důvodů. Předně samotný námět vyvolává ambivalentní pocity už od počátku. Spíše se kloním na stranu, že Miky je rozmazlený fracek vynucující si pozornost za každou cenu těmi nejšpinavějšími způsoby, můžeme mu to mít ale vážně za zlé? Sama pocházím z rozpadlé rodiny, střídavou péčí jsem si však neprošla, těžko tedy soudit pocity desetiletého dítěte, věřím, že jich existuje mnoho, které to snáší podobně těžce jako Miky. Autorka se snažila zvolit autentický způsob přemýšlení i vyjadřování, což je v první zhruba polovině zajímavý prvek, po půlce už ale neskutečně otravný. Stylistická repetitivnost, zejména pak nadužívání fráze „bulení až v krku“, mi už tak strašně lezla na nervy, že jsem knihu musela na dlouhé dny odkládat, aby se mi neudělalo fyzicky špatně. Na jednu stranu oceňuji, že Zlodějka mýho táty v podstatě neprochází zásadním vývojem z hlediska Mikyho názoru na celou věc, na stranu druhou to opakování motivů, myšlenek a v podstatě i dialogů bylo velmi únavné. A tak se tímto dlouhým intrem dostávám k jádru pudla – já vlastně knihu hrozně cením, protože vyvolává přesně takové pocity, jaké by měla – morální dilema, ambivalentnost, únavu nad opakujícím se a nikdy nekončícím problémem, ale na stranu druhou pro mě bylo její čtení až skoro fyzickým problémem, málokdy jsem zvládla přečíst více než deset stránek najednou. Jistě vím, že vrátit bych se k ní už nikdy nedokázala. Pokud bych však měla vypíchnout jednu věc, která mě opravdu zaujala, byl by to motiv klimatické změny nenásilně vmanévrovaný do příběhu tak, aby neodváděl pozornost, ale zároveň aby byl jasně pojmenovaný. Obávám se, že nejen sucho, ale i všechny ortopedické a jiné podpůrné prostředky, jež Hůlová popisuje, jsou bohužel hrozivou kakofonií nedaleké budoucnosti.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Plachetnice jsou po Selském baroku mou druhou čtenou knihou od pana Hájíčka. Mám ráda, když se autoři drží některých svých prvků, které jsou v rukopise dobře rozpoznatelné. V tomto případě to znamená prostředí Jižních Čech a hlavní hrdina akademik potýkající se s krizí středního věku. Oba elementy Hájíček i v Plachetnicích skvěle zúročil. K největším kladům určitě řadím precizně vykreslené vztahy v rámci rodiny a s tím spojené generační neshody. Mírně despotický otec neschopný přiznat si, že už na práci na zahradě a kolem domu nestačí, upozaděná maminka, dominantní sestra Veronika i další vedlejší členové rodiny, případně Mariini kamarádi, působí velice plasticky a uvěřitelně. Rovněž samotnou ženskou hlavní hrdinku až s podivem mužský autor přesně vystihl. Atmosférický Český Krumlov díky brilantnímu popisu ožívá před očima. Kapitolou samou o sobě jsou partnerské/milostné vztahy, které protagonistka řeší. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že nejsou uvěřitelné, a že se mužů kolem ní motá přespříliš. Já s tím osobní problém neměla, vlastně docela naopak. Aniž bych chtěla příliš prozradit, tak minimálně dva z potenciálních partnerů jsou více než očekávatelní (starý kamarád a manžel), linie s Adonisem je velmi zajímavým zpestřením, a tak vlastně jediný, kdo mně osobně neseděl, byl Hynek, ale upřímně – i takové typy existují. Závěrečnému rozuzlení vztahových peripetií nefandím, ale to už se pohybujeme v příliš subjektivní rovině. Za slabinu knihy považuji návraty do historie, k příběhům z války i k osobním křivdám, jež se odehrály mezi Mariinými předky, dle mého tyto pasáže až moc odvádějí pozornost od hlavního tématu osamělosti, se kterou se Marie potýká. Už u čtení Selského baroka jsem nebyla příliš ohromena autorovo stylem a bohužel ani Plachetnice mi tento pocit nevyvrátily, neubráním se srovnání třeba s mým milovaným Milošem Urbanem, který, byť je spousta z jeho děl svým tématem taky velmi civilní, používá mnohem květnatější a malebnější sloh. Na závěr se ale vrátím k pochvalám a ta poslední zamíří k audioknižnímu zpracování, které je naprosto fantastické. Marii propůjčila hlas vynikající Vanda Hybnerová, kromě toho, že se k hlavní hrdince skvěle typově hodí i nenásilně intonačně rozlišuje ostatní postavy. Výborně zvládla třeba úsečnou sestru nebo bohémského svéráza Hynka, což velmi dobře funguje v dialozích. Abych ale jen nechválila, anglická výslovnost se opravdu nepovedla (naštěstí v celé audioknize zazní asi tři věty).
Baletky
Miřenka Čechová
Autorka si jako téma své druhé knihy (debutovala v roce 2018 Miss AmeriKou) zvolila tělo a jeho proměny. Nejvýraznějším motivem je samozřejmě samotný balet a tvrdá škola s despotickými kantory, kteří přikazují mladým dívkám, jak mají vypadat, kolik mají vážit, a že tu poslední piruetu ještě určitě zvládnou. Kromě fyzické stránky je tak do značné míry ovlivňována hlavně psychika žaček a mnohé takový nápor neustojí anebo jim prostě jen moc vyrostou prsa, a tak letí. Druhým větším tématem knihy je hledání bratra, který právě prochází přeměnou genderu. Jeho tělo se tak, podobně jako těla baletek, transformuje. Dílo je psáno mou milovanou du-formou, Miřenka tak velmi účinně apeluje na čtenáře. Přesto jsou Baletky psány jakoby s odstupem, chladně, věcně, krátkými větami i v krátkých kapitolách. Textem občas prokmitne i deníkový zápis, a tak, ač autorka upozorňuje na to, že dílo není striktně biografické, máte pocit jako že nahlížíte do něčího soukromí, ale že vás ten někdo nechce pustit zas až tak blízko. Co bych knize vytkla, je určitá repetitivnost řečeného. Při čtení se určitě připravte na to, že o zakrvácených nohách, drilu ve zkušebnách i o bouřlivých večírcích uslyšíte mnohokrát. Ono to má asi své opodstatnění, život na konzervatoři patrně takový prostě byl, jen to na mě v textu už působilo trochu rušivě. Rovněž rovina věnovaná transgenderu mohla jít více do hloubky. Je to zajímavá paralela k proměně těla tanečnic, Čechová tedy mohla rozvinout potenciál tohoto druhotného příběhu. Ač mám ke knize jisté výhrady, musím vyzvednout téma jako celek a pochválit jistě zaslouží i grafické zpracování. Miřenka touto knihou vyslala ostrou sondu a já si jí za to moc vážím.
Hastrman
Miloš Urban
Hastrman je moje velká srdcovka a kniha, která, když jsem ji četla poprvé, mě úplně okouzlila a pohltila. Nejinak tomu bylo tentokrát, s odstupem asi osmi let. Zajímavé ale je, že při prvním čtení jsem se zcela ponořila zejména do první části, která popisuje život na staročeské vesnici, všechny ty zvyky a obyčeje, ach - tak jako se Katynka narodila o dvě stě let dřív, mám já pocit, že jsem se narodila o dvě stě let pozdě.
Při čtení druhém mě naopak víc zasáhla druhá část a uvědomila jsem si, jak hrozně nadčasová vlastně je. Hastrman je starý už 18 let, a přesto v něm Urban zmínil všechny problémy dneška - jednorázové plasty, brčka, ekologické katastrofy, drancování krajiny. Možná jsem si v pubertě ještě nebyla vědomá plného rozsahu lidské činnosti, teď už jsem ale zase dál a snad právě proto, mi nyní více učarovala ta "ekologická propaganda" :)
Re-reading jsem si vychutnala v audioknižní podobě a lidi, to chcete. Jan Kolařík je mistr slova a k postavě Hastrmana mi skvěle sedl. Atmosféře napomáhá občasné žbluňknutí, které odděluje kapitoly či hudební vložky - ty byly sice na můj vkus trochu moc veselé, ale rozhodně celkový dojem nezkazily. Moc, moc doporučuji!
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
Překrásná klasická pohádka, u které se stydím, že jsem se k ní dostala tak pozdě. Příběh malé Anny si musí zamilovat každý. Je neuvěřitelně nadčasový a morálně poučný v té nejčistší podobě. Anna je kouzelná hrdinka, která přiroste k srdci všem malým slečnám (ale nejen jim) a zůstane v něm už napořád. Tohle je přesně ta kniha, kterou budu číst svým dětem anebo ji spolu budeme poslouchat, protože do přednesu Kláry Sedláčkové Oltové jsem se naprosto zamilovala. Audiokniha má i nádherné hudební předěly, které ve mně vyvolaly pocit, že sedím někde na louce u Zeleného domu. Jsem nadšená! :)
Madona z hor
Elise Valmorbida
Nádherný poetický román popisující nelehký život italské ženy v průběhu těžkých časů. Vykreslení postav, prostředí i doby je velmi věrohodné a kniha zapůsobí i na čtenářovy emoce. Nejsilnější pro mě byly závěrečné momenty interakce Amelie a Marii, ale kniha oplývá mnoha silnými pasážemi. Určitě na ni budu vzpomínat a zařadila bych ji po bok Geniální přítelkyně. Tyhle italské společenské romány mají zkrátka něco do sebe a atmosféra i příběh obou se mi zaryly do srdce. Klidně bych uvítala pokračování příběhu nebo rozvinutí osudů Amelie :)
Zimní muži
Jesper Bugge Kold
Tahle kniha se mě opravdu hluboce dotkla. Autor vybudoval příběh s naprostou precizností - hraje si se čtenářem - na jedné stránce ho dojme, aby ho hned na druhé naprosto znechutil. Postavy jsou neskutečně živoucí a troufám si tvrdit, že i s Vámi ta kniha pohne. Vedle Hany a Opuštěné společnosti ji řadím mezi trojlístek toho nejlepšího, co jsem letos přečetla. Opravdu si ji nenechte utéct, ale obrňte své city!
Selský baroko
Jiří Hájíček
Hodně oceňuji téma a určitě Hájíčka jako spisovatele nezatracuji, doma na mě čekají i "pokračování" této volné série, nicméně jsem očekávala, že mi kniha víc zaleze pod kůži. Pro mě to bylo takové moc povrchní, byť ta doba byla zlá a jsem ráda, že konečně přišel někdo, kdo upozorňuje i na jiná zákoutí naší historie než jen války, nejsem uspokojena... Rovněž Hájíčkův rukopis ve srovnání třeba s takovým Urbanem mi přijde slabší... Nevím, jsem sama rozpačitá, uvidím po dalších knihách :)
Do vody
Paula Hawkins
Hm.....Takové nemastné, neslané, stejně jako u Dívky ve vlaku psané moc na efekt - snaha twistovat a šokovat čtenáře tady působí hrozně vyumělkovně. Množství postav mi po čase přestalo vadit, nicméně volba psaní z úhlu pohledu každého jednoho aktéra podle mě nebyla úplně nejmoudřejší. Musím ovšem uznat, že co se týče samotného stylu psaní, udělala autorka jakýs takýs posun. Zejména pasáže z pohledu Jules psané du formou velmi oceňuji. Knihu ale přesto doporučit nemůžu a s Hawkinsovou se tímto druhým pokusem loučím - zkrátka jsme si nesedly...
Agnes
Hannah Kent
Drsné prostředí islandské krajiny, ponurý příběh, jedna odsouzená vražedkyně a na debut překvapivě dobrý styl psaní. Kombinace, které byste rozhodně neměli odolat! K dostání v Levných knihách za 39,- (Jakto? To se mě neptejte...)
Polední hodina
Dörte Hansen
Polední hodina pokrývá svým námětem přesně to téma, které je pro mě docela palčivé. Pravděpodobně proto, že to slýcháme všude kolem sebe, se neubráníme srovnávání se se starší generací, tou pracovitou, tou ochotnou, tou pospolitější. Knihy jako tahle nicméně vyvolávají otázku, zda je tomu skutečně tak, a zda dřív opravdu všechno bývalo lepší. Líbí se mi, že autorka tohle nesoudí. Předkládá čtenáři obraz venkova minulého i současného a nechává na něm, aby se rozhodl. Polední hodina není knihou přelomovou, ani takovou, kterou by si musel každý přečíst povinně, úžasně ale zachycuje genia loci vesnice, rozdmýchává emoce a donutí k zamyšlení, a to mě osobně stačí k tomu, abych ji doporučila. Nejvíc mě zasáhl příběh Ingwerovy matky, ten z hlavy jen tak nedostanu Román by se mohl líbit třeba čtenářům Jiřího Hájíčka nebo těm, co si oblíbili Dědinu Petry Dvořákové.
Pískový vrch
Joanna Bator
Polskou literaturu vůbec neznám, pokud se nemýlím, byla Joanna Bator mou první čtenou autorkou z této oblasti. Z oblasti, která by mi, díky mým kořenům, měla být paradoxně dost blízká. Zarážející pro mě bylo (ač asi nemělo), jak strašně podobný byl historický vývoj náš a našich sousedů. Všechny ty odkazy, které se knihou mihly, mi evokovaly vlastní dětství. Autorka na bezmála 400 stranách vskutku umně spletla příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou ženy. Ženy různých názorů a ideálů spojených rodinným poutem. Kolorit charakterů působí neskutečně realisticky a byť převládají šablonovité postavy, mnohdy i ony překvapí. Dlouho jsem se nesetkala v románu s tím, že by autor budoval tempo tak nahodile – když už jsem měla pocit, že všemu rozumím, že už bylo odhaleno vše podstatné, že teď už jen v poklidu dočtu ke konci – Bator tasí téměř v závěru další eso z rukávu a jsem proto moc ráda, že vznikl další díl. Tematicky pokrývá otázku pře/o/dosidlování (dosaďte si, jakou předponu chcete) specifické oblasti Slezska poznamenané těžbou uhlí, generačních rozdílů, genderu a názorů na něj, náboženství a vnímání církve a mnohých jiných. To vše spolu se specifickým barvitým jazykem plným neočekávaných metafor, přirovnání, slovních hříček i kousavého humoru činí z Pískového vrchu jednu z nejoriginálnějších knih, jaké jsem kdy četla. Nejsem v tomhle ohledu až tak všímavá a určitě by si více překladatelů zasloužilo v recenzích „kredit“, tentokrát si ale neodpustím vypíchnout Ivetu Mikešovou jmenovitě.
Hornické vdovy
Kamila Hladká
K hornictví mám úzký vztah, můj děda je bývalý havíř a jsem ráda, že na toto téma v poslední době narážím v literatuře čím dál tím častěji (kromě všem známého Šikmého kostela, např. v knihách Vytěženej kraj nebo (okrajově) Pískový vrch). Kromě toho jsem se nedávno stala matkou, tak si asi dovedete představit, jak těžké pro mě (ale zdaleka nejen pro mě) musí být takovou knihu číst. Bez mučení přiznávám, že hned první dva rozhovory mě emočně úplně sebraly, a dokonce jsem přemýšlela, jestli to na mě není až moc. Pak ale zvědavost a nadšení nad tím, jak „ležérně“ (tohle slovo se v kontextu tak vážného tématu vážně nehodí, ale já si neumím pomoct) jsou rozhovory vedeny vyhrály a já Hornické vdovy dočetla. Byť jsou samozřejmě všechny příběhy vybraných žen hrůzostrašné, ty první dva/tři už nic nepřekonalo. Přidanou hodnotu vidím v tom, že se Kamila Hladká rozhodla zpovídat vdovy napříč generacemi a my tak můžeme pozorovat, jak se samotné hornictví a názor na havíře proměňovalo. Zatímco v době socialismu se jednalo o vážené povolání (o tom dodnes slýchám právě z úst prarodičů) a bylo mimořádně dobře placené, dnes je to zaměstnání jako každé jiné a riziko, které horníci každý den podstupují není již platem vyváženo. Na závěr chci pochválit výjimečně povedenou grafickou úpravu vedenou v tónech šedé a růžové a neodpustím si pár pasáží:
„Měla jsem dvacet jedna, Frantík necelých dvacet dva a syn deset týdnů. Doktorka do mě cpala tabletky na uklidnění, byla jsem jak nafetovaná. Celou dobu jsem seděla na té Dukle, dokud ho nevytáhli.“
„Po obědě jsem vždycky jen vzala kočárek a jela na hřbitov.“
„Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybuchlo.“
„V té rakvi není žádný Laďa, oni shořeli.“
Potápěč
Jeff Lemire
Jeff Lemire si mě naprosto podmanil svou ságou Essex County, kterou jsem četla loni. Doposud jsem se ještě nesetkala s povedenější grafickou podobou komiksu a co víc, autor ji umí skvěle nakombinovat s emočně vypjatým a výtečně vypointovaným příběhem. Podobně jako v Essex County je středobodem událostí muž nesoucí si v sobě nevyřešená traumata z dětství. Ani tady nechybí motivy střetu vzpomínek a reality, absence komunikace a neschopnosti odpoutat se od minulosti a jít dál. V Potápěči hraje významnou úlohu mysteriózní zážitek z mořských hlubin, díky kterému postupně spolu s hlavním hrdinou odhalujeme pokřivené události z jeho dětství. Lemire tentokráte šetří slovy ještě o poznání více než ve zmiňované sáze, o to pečlivěji lze ale „číst“ mezi jednotlivými panely. Jako neerudovaný člověk v oblasti kresby můžu jen hádat, jak to, že lze pomocí pár tahů štětce nebo fixy docílit takové hloubky prožitku, evidentně to však lze. Kromě toho stojí navíc Potápěč na mnoha vynikajících metaforách – „spravování konstrukcí, ale neschopnost spravit vlastní vztahy“, „práce s vysokým tlakem, ale neschopnost vypořádat se s tlakem nadcházejícího rodičovství“, „každodenní ponoření se do mořských hlubin spolu s prozkoumáváním vlastního nitra“. Autor nás v závěru nechá nahlédnout pod pokličku a ukazuje střípky z toho, jak dílo vznikalo – pro mě něco naprosto úchvatného a nepochopitelného. Potápěč je jedním z mých nejlepších letošních knižních zážitků, nenechte si ho utéct.
