Sorrow komentáře u knih

Hodně průměrná, zato však nadprůměrně zmedializovaná kniha, která by byla moc ráda něčím, čím není. Na její čtení mě nalákal hlavně filmový trailer a ani po přečtení se nic nemění na tom, že film chci vidět.
Kdybych knihu četla ve fyzické podobě, dám jen dvě hvězdy, nicméně já poslouchala audio a díky skvělému přednesu interpretek hvězdu přidávám, doporučit však přesto nemůžu...

7 09.10.2016

Pro mě to byl nářez od začátku do konce. Winter je super sympaťák, ale oblíbila jsem si i ostatní, tempo je hodně svižné a to i díky krátkým kapitolám, takže se to čte vlastně samo. Líbilo se mi taky střídání pohledů při vyprávění. Jojo zkrátka napínavá detektivka/thriller od začátku do konce, která vás nutí chtít vědět, jak to vlastně všecko je. Rozhodně doporučuji!

7 24.04.2016

Po stopadesáté a nikdy neomrzí! Přála bych všem u nějaké knihy zažít ten pocit, jaký vždycky mám, když se vracím k téhle sérii! Miluju :)

7 25.04.2015

Fascinující, jak takováhle kraťounká povídka, kterou zvládnete za 15 minut, změní člověku pohled na svět...A pak, že jednotlivec nic nedokáže :)

7 23.03.2015

Mojenka je primárně určena dětem a dětský čtenář si v ní skutečně najde vše, co by mohl žádat. Sympatickou hrdinku, která je ale tak trochu svéráz, má vlastní názor na spoustu věcí ovlivněný zejména milovanou maminkou. Dobrodružství, přátelství, momenty překvapení, veselé příhody, ale samozřejmě i tu neustálou temnotu spojenou s vážnou nemocí. Konec konců to je dozajista téma, které kniha uchopuje komplexně a dětského čtenáře sice nemilosrdně, ale s respektem a úctou konfrontuje se zásadním problémem, jemuž by sice čelit neměl, ale občas čelí. Díky maminčině a Mojenčině vášnivému vztahu k přírodě nechybí spousta až vědeckých fakt, ze kterých se čtenář může poučit, anebo je prostě jen tak přelétnout (doporučuji variantu a). Troufám si tvrdit, že spousta informací překvapí i dospěláka a tím se dostávám k tomu, že přestože se beze sporu jedná o dětskou knihu, dospělý čtenář si v ní najde taky své. Minimálně může perfektně posloužit jako nástroj k tomu, jak přistoupit k nemoci a smrti v rodině a jak to vysvětlit dítěti. Dílo doplňují snové ilustrace Andrey Tachezy, které se k příběhu nesmírně hodí, a když jsem si je po přečtení prošla ještě jednou, měla jsem na krajíčku, protože až zpětně jsem pochopila, jak moc velký význam vlastně hrají a jak napovídají, co bude. Celkově je Mojenka perfektním počinem vhodným snad pro každého, pokud tedy už pokukujete po tipech na vánoční dárky, připište si tuhle knížku na seznam.

6 24.10.2023

Vítězný román ceny Magnesia Litera 2021 je prazvláštním čtením z mnoha důvodů. V první řadě víceméně postrádá nějakou dějovou linku. Z anotace to sice vypadá, že vede odněkud někam, pravdou je spíše opak. Hlavní hrdina románu i přes veškerou svou snahu zapadnout mezi komunitu obce, zůstává spíše na místě a pomalu ale jistě podléhá vlastní destrukci. Tady můžeme příznačný název vnímat poprvé. Kromě toho, že destrukci propadá metaforicky, propadá jí i fyzicky, neboť neustále zakopává nebo někde padá. Destrukci podléhá i samotná vesnice, všude se objevují praskliny, a její blízké okolí - vyprahlý les a pole. V druhé řadě jsem použila výraz prazvláštní čtení kvůli samotné výstavbě textu. Kniha stojí (ale bohužel do jisté míry i padá) na své rytmizaci, repetitivnosti a monotónnosti. To, že dvě a dvě jsou čtyři, se dozvíme tolikrát, až už si v závěru budeme spolu s protagonistou pokládat otázku, zda je tomu skutečně tak. Samozřejmě, že to celé byl autorův záměr a děj spíše než k nějakému rozuzlení směřuje k tomu, že vlastně nic nemá smysl, a že když si to uvědomíme, dojdeme klidu, nicméně k tomuto poznání vede tak vyčerpávající cesta, že jsem po dvou třetinách tak trochu doufala v její rychlejší konec. Destrukce navíc (a opět určitě záměrně) oplývá psychologicky plochými a šablonovitými postavami, a byť nás na konci románu čeká ve spojitosti s nimi jisté wow, v návaznosti na hutnost textu vyšumí (alespoň v mém případě) trošku do prázdna. Uf, teď to vypadá, že jsem dílo trochu zdrbla, ale nerada bych, aby minirecenze vyznívala negativně. Ta kniha je na poli české prózy úkaz, je inovativní, jiná, cenu získala zaslouženě. Jedná se dle mého spíše o náročnější čtení, jak díky environmentálnímu a existenciálnímu tématu, tak samotným zpracováním. Troufám si tvrdit, že zaujme ty, kterým se líbily Praskliny Kláry Vlasákové nebo Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové.

6 20.06.2022

Zmatek. To je bezprostřední pocit, který jsem po dočtení knihy pocítila. Ihned jsem si začala dohledávat související recenze, abych se přesvědčila, že jsem četla správně, a že mi něco podstatného neuniklo mezi řádky. Asi neuniklo, ale... 

Hned od začátku kniha zaujme a zcela pohltí stylistikou. Nedá se jinak, než použít klišé - slova i věty ožívají, působí na vaše smysly a vše popisované, jako byste sami prožívali. Úmorný žár parného léta, otravné mouchy, intenzivní déšť, rozškrábané jizvy nebo ruku strčenou v útrobách rodící krávy. Říhová používá neobvyklá slovní spojení a obraty, její sloh je vybroušený a velmi naturalistický. Zejména v první části zůstává děj samotný spíše upozaděný, ačkoliv čtenář tuší, že se ve vesnici rozehraje něco velice temného. Zprvu není jasné, co se reálně děje, a co se pouze honí hlavami aktérů, po půlce už ale kniha dostává jasnější obrysy a předehra první části plynule přejde v hlavní dějství té druhé. Po celou dobu si přitom Cestou špendlíků nebo jehel zachovává hororovou atmosféru, kterou přiživují úryvky z nejrůznějších starších verzí pohádky O červené Karkulce. Právě ta se nakonec ukazuje být stěžejním narativem a skze ni autorka metaforicky dokazuje, že vlk se schovává v každém z nás a jaké to má následky, vypustíme-li ho na svobodu. 

Přestože jsem tedy z knihy svým způsobem nadšená, vrátím se ke svému zmatení z úvodu minirecenze. Byť chápu ono metaforické spojení, přece jen mi, a to dost zásadně, chyběla hlubší motivace obyvatel vesnice. A to je vlastně hlavní a jediný problém, který s dílem mám, a proč ho nemůžu komplexně doporučit.

6 01.04.2022

Édouard Louis mě nadchl prvotinou, v níž odtajňuje svou sexualitu a prchá z rodného venkova do velkoměsta. Druhá kniha (Dějiny násilí) mě, i přes závažnost tématu, ponechala víceméně chladnou. Na vině je zpracování, které působilo velmi odosobněně. Bohužel i v této novele, byť se autor z velké části navrací k vlastním prožitkům dětství, jsem se zvolenou stylistikou válčila. Celá myšlenka znovuohledání vztahu s otcem je působivá, v první knize je totiž otec vykreslen velice ploše, jako děsivý tyran, macho, který doma nesnese jakékoliv náznaky feminního chování u muže. Nyní Louis buduje mnohem plastičtější obraz, v jehož světle se najednou tento muž mění v místy velmi citlivého člověka. Člověka ovlivněného rodinným pozadím a s vlastními projevy, za něž se pravděpodobně styděl, a proto je na jiných tak krutě odsuzoval. Nicméně abych se vrátila k subjektivnímu problému se stylistikou – i tentokrát jsem měla dojem odosobnění, a to z prostého důvodu nespolehlivosti autorovy paměti a času, který od událostí uplynul. Fragmentární útržky vzpomínek mi sice polidštily otce, nicméně neposkytly mi nějaký hloubavý dojem prožití textu. Ten jako by sloužil opravdu spíše jen jako terapeutická zpověď autora, která je ale čtenáři (nebo alespoň mně) víceméně nepřístupná. Závěrečné odsouzení francouzské vlády vnímám jako nejnaléhavější a nejdůležitější moment knihy, při jehož čtení jsem konečně začala nad řečeným uvažovat a pokyvovat hlavou. Byť předpokládám, že je to víceméně jasné, jen dodám, že tuto novelu nemá cenu číst bez předchozí znalosti minimálně autorova debutu.

6 10.02.2022

Do knihy jsem se upřímně pouštěla trochu skepticky. Nečetla jsem předchozí Martinovu knihu (což vůbec nevadí a spoiler alert po přečtení této se na ni doslova třesu), a tak jsem moc nevěděla, co očekávat. Myslela jsem si, že autor bude na autismus pohlížet asi tak prvoplánově, jak jsem ho do té doby vnímala já – s lítostí, s nepochopením, se snahou vnímat ho z perspektivy „zdravého člověka“. To by ale Martin Selner nesměl být člověkem na pravém místě. A tak lítost vyměňuje za ironii, nepochopení za humor a v neposlední řadě dokáže (alespoň do určité míry) chápat cítění autisty a uznat, že je lepší vyndat rajčata ze salátu až potom, co je hotový, než nedávat je tam vůbec. Ach, kéž by existovalo víc takových lidí, jako je on, kteří nejen, že skvěle a obětavě vykonávají svou práci, ale ještě navíc to dělají s láskou, pochopením a dokážou svou zkušenost zprostředkovat humornou formou i takovému ignorantovi, jako jsem já.
Neodpustím si pár ukázek:
Jsem s dětmi na výletě, jedno z nich zakopne o kámen. Dítě: „Sem zakop.“ Já: „Vidím.“ Dítě: „Tak na mě dávej pozor, ne?“
Byl jsem s dětmi v bazénu. Já: „Vyždímej si plavky.“ Dítě: „Moc mi to nejde.“ Já: „Tak je přestaň ždímat pod tekoucí sprchou.“
Ukládám děti do postele. Dítě: „Dneska jsem nezlobil.“ Já: „To je pravda, nezlobil.“ Dítě: „Sem zapomněl.“

6 14.10.2021

Město světla je jednou z nejzajímavějších a nejvíce znepokojujících knih, jaké jsem kdy četla. Nejobdivuhodnější mi připadá, na jak malém prostoru dokázal Andrés Barba vytvořit kulisy nutící k zamyšlení nad tolika otázkami. Román odehrávající se ve fiktivním městě v subtropické oblasti, začíná smrtí dvaatřicítky dětí. Odosobněný vypravěč, který se retrospektivně navrací do doby před dvaceti lety, aby podal o této události svědectví, působí velmi nespolehlivě. Jeho paměť je selektivní a neopírá se jen o vlastní vzpomínky, nýbrž i o různé dokumenty sesbírané v době, kdy děti San Cristóbal obývaly. Nálada obyvatel a jejich postoj k tlupě se rychle mění ze soucitu či lhostejnosti v nedůvěru a obavy, Barba ohledává dětství způsobem, na nějž totiž nejsme zvyklí. Děti nevykresluje jako naivní a roztomilé bytosti, ale jako svébytnou jednotku, která funguje na pro dospělé neznámých a nepochopitelných principech. V partě nefunguje hierarchie, nemluví známým jazykem, děti se nevyskytují téměř nikdy všechny pohromadě, nikdo neví, kde mají úkryt, co mají za lubem, kdy se znovu objeví. Příliš mnoho neznámých faktorů, na jednu stranu fascinujících, na druhou hrůzu nahánějících. Vždyť toho, co neznáme, se obvykle bojíme. Barba v atmosférickém prostředí a stylisticky precizně konfrontuje čtenáře s otázkami morálky, vztahu mezi barbarstvím a civilizovaností a nahlíží dětství optikou, která zpochybňuje zavedené stereotypy. Po delší době zase jedna z těch knih, kterou bych ráda nacpala každému povinně.

6 20.09.2021

Smrtholka byla mým prvním setkáním s Lucií Faulerovou. Na první pohled rozhodně zaujme svou stylistikou, zpočátku jsem si útržkovité, nespisovné, rytmizované pasáže hodně užívala, postupně to pro mě ale nějak ztrácelo kouzlo. Musím nicméně uznat, že rámec děje jako cesty ve vlaku, kdy jsou jednotlivé části textu přeťaty citoslovcem mě bavily, mám pro to nějakou slabost (viz např. Backmanův Medvědín). Co se týká obsahu samotného, nejsem už asi fanda motivu nemoci a sebevraždy v prozaických textech, mnohem víc mě zajímala samotná Máry a její život. Autorka nám dává do jejího soukromí nahlédnout jen tu a tam, jako postava mi ale přišla dost fascinující, ať už se jednalo o její sebedestruktivní sklony či „vztah“ s panem Ročestrem. Co mi naopak připadalo zcela nadbytečné byly jednotlivé statistiky týkající se různých druhů sebevražd. Byť jsem si moc chtěla knihu oblíbit, protože jsem po delší době cítila, že čtu není jiného, netradičního v české próze, celkový pocit je spíš rozpačitý.

6 15.03.2021

Agatha Christie je skutečným klasikem na poli britské detektivky, řada čtenářů (mě nevyjímaje) její příběhy zná minimálně díky excelentnímu televiznímu zpracování s Davidem Suchetem v roli proslulého detektiva. Vražda v Orient expresu patří bezpochyby k jejím neznámějším dílům. Autorka skvěle pracuje s děsivou představou uzavřeného prostoru paluby vlaku, kdy víme, že jedním z cestujících je vrah. Ne nadarmo je považována za královnu staré britské detektivky, neboť umně vrství jeden důkaz za druhým, předkládá čtenáři jasnou myšlenku podezřelého, aby ho hned vzápětí zase vyvedla z omylu a ukázala na někoho jiného. Hercule Poirot je navíc nesmírně charismatická postava a její knihy má cenu číst už jen díky němu. Závěrečné scény, kdy si tento Belgičan vždy pozve všechny přítomné do nějaké místnosti, aby stroze předložil fakta, mě vždy bavily a v případě Vraždy v Orient expresu je konec vcelku překvapivý a nepředvídatelný. Knihu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Lukášem Hlavicou, jeho hlas se k příběhu hodí, sice mi neutkvěl v hlavě jako to někdy mívám v případě jiných narátorů, ale celkově je audiokniha povedená a hodně ji povyšují zvukové podkresy vlaku uhánějícího po kolejích a občasné zatroubení, při němž jsem se kolikrát vážně lekla. Příběhy Agathy Christie pro mě navždy zůstanou ve škatulce oddechového čtení, ráda ale v budoucnu po nějakém dalším opět sáhnu.

6 04.03.2021

Ladislava ráda sleduji jako člověka, je to tak trochu nešika, ale svoje patálie vždycky umí zabalit do zábavné slupky a moc mě baví, že z tohoto „handicapu“ dokázal nakonec vlastně udělat svou přednost. 40 dní pěšky do Jeruzaléma byla mnou v pořadí třetí čtená kniha a nijak výrazně se nelišila od těch ostatních. Jako vždy je na začátku cítit zápal pro věc a postupem času, tak jak dochází síly samotnému Ladislavovi, ztrácí i vyprávění trochu dech. Čtenář však dostává to, co je mu slibováno – milý, humorný příběh s jasným koncem. Přestože mám ráda v knihách přesah a troufám si říct, že se postupně stávám trochu náročnějším konzumentem, po Ziburově cestopise vždy opakovaně sáhnu, když budu chtít u četby totálně vypnout. Graficky je prvotina nejvíce autentická, neboť malůvky jsou autorské, přikláním se ale k názoru, že práce dvojice Tomski & Polanski dílům sluší víc.

6 02.03.2021

Série bláznivých příběhů z Kostky doposud patřila k mým docela oblíbeným oddechovkám. Vždycky jsem samozřejmě souhlasila s výhradami, které odpůrci často uvádějí – ano, ten humor je až příliš na sílu, ano, je to uměle natahované a ano, Boček se opakuje a těží z toho, ale až u tohoto dílu mi to začalo najednou vážně vadit. Příběhová linka už pokulhává opravdu hodně a situace, u kterých jsem se dříve alespoň pousmála, mi teď připadaly naprosto nesnesitelné. Nejhůře nesu proměnu samotné Marie, protože právě ona mě na celé sérii bavila asi nejvíce. Svou praktičností, chladnou hlavou, snahou urovnat všechno a všechny. V tomto díle se z ní stává ukňouraná rozmazlená povrchní fiflena, a protože nemáme moc příležitostí sledovat pro mě taky celkem zajímavé postavy pana Spocka a Josefa, už mi nezbývá nic moc, nad čím „jásat“. Trochu se tak obávám, že se odteď zařadím k onomu zástupu odpůrců, kterým už fakt leze krkem to opakující se schéma a množství krátkých knížek, jež nutí lidi utrácet peníze za něco, co za to fakt nestojí. Ještě, že alespoň na závěr mohu dodat, že audiokniha si svou kvalitu drží a Veronika Khek Kubařová v roli vypravěčky je tak tím opravdu posledním, proč si možná i přes své nářky někdy v budoucnu ještě pokračování vyslechnu. Nebo si dám aspoň z nostalgie ten první díl, ten je totiž vážně zábavný.

6 19.01.2021

Sally Rooney jsem si začátkem minulého roku zamilovala díky Rozhovorům s přáteli. Ta kniha adresovala přesně ta témata, která pro mě byla v danou dobu aktuální. Normální lidi nejsou stylisticky určeny mladšímu publiku, tematicky ale ano, proto věřím, že co já našla v Rozhovorech s přáteli (partnerské, milenecké otázky), najdou mladší právě v této novince. Postavení jedince mezi vrstevníky, první láska, sex, uvědomění si vlastních pocitů, myšlenek, tužeb, řešení komplikovaného vztahu, kdy neumíte být s nikým jiným, ale zároveň být s daným člověkem je tak zatraceně těžké… Podobně jako v předchozí knize Rooney adresuje témata zejména skrze dialogy hrdinů, častokrát se člověk při čtení přistihne, že uvažuje nad něčím, co ještě před chvíli neměl vůbec v hlavě. Příběh samotný je pozvolný, opravdu jde spíše o vztahovost, o dynamiku přátelství a lásky dvou lidí. Jste-li čtenáři akčního rázu, v tomto směru asi narazíte. Přestože se mi Normální lidi líbily o poznání méně než Rozhovory s přáteli, přičítám to spíše době, kdy ke mně ty dané knihy přišly, být mi 18, věřím, že bych měla hodnocení přesně obrácené. Rooney se rozhodně řadí mezi autory, které budu mít nadále v hledáčku, umí vystihnout problematiku tužeb dané generace a právem je považována za hlas „mileniálské generace“. Normální lidi jsem poslouchala v audio provedení namluveném Terezou Dočkalovou. Tu jsem nedávno vychvalovala až do nebes pro její interpretaci Prasklin Kláry Vlasákové a musím říct, že i podruhé mi sedla. Díky jejímu „odosobněnému“ hlasu vynikají jednotlivé dialogy a nemáte potřebu se stavět na ničí stranu, prostě přijmete perspektivu, kterou daný protagonista nahlíží na svět a chvíli se nad ní zamyslíte.

6 09.01.2021

Klára Vlasáková hned v několika rozhovorech uvedla, že k napsání knihy je potřeba silné téma, téma, o kterém je třeba hovořit, které ve spisovateli dřímá, až se nakonec dostane na povrch. Mám pocit, že v podcastu Liberatura kromě toho také zmínila, že na procesu psaní ji nejvíc bavil vývoj postav. Oba tyto aspekty dovádí v Prasklinách téměř k dokonalosti. Byť na první pohled může zjevení koule evokovat ve čtenářích nějaké sci-fi čtení, mnohem spíše je kniha společenským románem, který pojmenovává (ale neodsuzuje) fenomény dneška anebo spíše méně či více vzdálené budoucnosti. Velmi oceňuji její práci s důkladným zakomponováním jednotlivých motivů do knihy, některé (např. všeobjímající sucho, praskající beton, nedostatek vody) se v textu mihnou jakoby mimochodem, čímž mi Praskliny připomněly třeba Zlodějku mýho táty Petry Hůlové, jiné (jako přístup k práci, užívání psychofarmak, snaha někam patřit) uchopuje autorka konkrétněji. Celý příběh je pak vystavěn kolem širšího rodinného kruhu. Hrdinové knihy nejsou ani vyloženě kladní, ani vyloženě záporní. Na mě osobně nejvíce zapůsobila Lara. Ta se k ústřední rodině dostala při velmi vážném incidentu, při němž nechybělo málo, aby přišla nejmladší dcera o život. S její charakteristikou si autorka vyhrála nejvíce, díky tomu, že máme možnost nahlédnout i její minulost, můžeme také nejsnáze pochopit její nynější chování. Výraznou osobností je ale i otec Oto, se kterým se podle mého může mnoho lidí vyčerpaných životem docela snadno ztotožnit. V tomto ohledu bych rozhodně doporučila audioknižní zpracování namluvené Terezou Dočkalovou. Její hlas působí sice odtažitě, má ale určitou hloubku, vyzařuje z něj jakýsi apel a je to jedno z nejlepších spojení příběhu (a také postav) a narátora, s jakým jsem se dosud setkala. Velmi vhodně zvoleny jsou také zvukové předěly vyvolávající pocit elektrizujícího napětí, což může souviset jak s koulí samotnou, tak právě sloužit jako paralela k pnutí ve společnosti. V neposlední řadě musím knihu ocenit po stylistické stránce, přestože se jedná o debut, není Klára Vlasáková žádným spisovatelským nováčkem, má za sebou několik povídek a pravidelně publikuje např. pro Salon Práva. Ne každému sednou její svérázné popisy působící zejména na smysly (evokace barev, chutí, pachů, pocitů na kůži) či časté opakování leitmotivu netečnosti koule, pro mě jsou ale právě stylistické aspekty něčím, co posouvá knihu za hranice v současnosti běžně vydávané české prózy. To ovšem samozřejmě činí už i námět samotný. Podobně jako zmiňuje v doslovu knihy Jan Bělíček, mě nenapadá žádná jiná kniha, kromě Jezera Biancy Bellové, která by se Prasklinám byť jen vzdáleně podobala.

6 02.12.2020

Sally Rooney se na literární scénu vřítila jako uragán. Její Rozhovory s přáteli mě uhranuly úplně stejně jako většinu ostatních. Autorka balí banální milostný příběh do inteligentní nebrakové slupky a dokazuje, že i obyčejný námět se dá zpracovat zcela elegantně. Ztotožnění – to je slovo, které mi vytane jako první, když myslím na tuhle knihu. Dokonce si troufám tvrdit, že přirovnání k Jane Austen je namístě, ne snad pro styl psaní, ale pro schopnost vystihnout touhy dané generace. Dílo je prostoupeno celou řadou velmi vážných motivů od kritiky společnosti přes otázku schopnosti milovat více lidí najednou až po uvědomění si sebe sama, vlastní intimity. Rooney píše s lehkostí, vtipem, umí vystavět charaktery, vygradovat zápletku a nějakou speciální cenu by měla získat i za popis sexuálních scén. Rozhovory s přáteli si ke mně našly cestu v pravý čas a s nečekanou samozřejmostí zaujaly místo někde velmi vysoko v mém pomyslném žebříčku nejoblíbenějších knih.

6 05.02.2020

Patřím k té hrstce dospěláků, kteří zkrátka nějak moc nechápou ten hype ohledně literatury pro děti a mládež čtené z pohledu dospělého. Sem tam učiním výjimku z pravidla, že mě tyto knihy prostě nezajímají a nemám tedy potřebu je číst. Prašina je onou výjimkou, ale i tak jsem se do ní pouštěla s velkými obavami a zvolila raději audioformát. A co dodat… Příjemné překvapení se bohužel nekonalo. I tentokrát se mi potvrdilo, že literatura určená dětem má být zkrátka čtená dětmi a pro dospělého nepřináší nic zásadního. S příběhem party dětí zažívající dobrodružství a mající nějaký nelehký úkol, který musí splnit, jsme se přeci setkali už v tisíci obměnách. Krom toho mi nevyhovoval ani Matochův styl. Ať už byl účelně jednoduchý pro cílového čtenáře nebo je to tím, že se jedná o debut, věty uvozené slovy „jako“, „no, „totiž“, mě nemůže bavit číst. Rovněž obligátní „a co teď?“ mi lezlo značně na nervy. Ke zlepšení dojmu (pro mě dost překvapivě) nenapomáhá ani audiokniha. Matouš Ruml má sice mladistvý hlas, který se ke zpracování hodí, moc mi ale nevyhovovala jeho práce s intonací a rovněž dosti psychedelické předěly jednotlivých kapitol se k celkovému vyznění prostě nehodily. Kolem a kolem jsem si jen potvrdila, že tento druh literatury mě uspokojit nedokáže a jedinou světlou výjimkou z pravidla je Petra Soukupová – spisovatelka, od které chci číst i nákupní seznam. Nechci však shodit knihu úplně, pro čtenáře kolem deseti let se jedná o celkem zdařilou volbu.

6 30.11.2019

Fredrik Backman je spisovatel, kterého mám poměrně načteného. Ohromil mě zejména svým Medvědínem a jeho pokračováním My proti vám. Životní terno je kratičký příběh brnkající spíše na filozofickou notu. Bude se líbit lidem, kteří rádi přemýšlí o smyslu života, o životě po smrti, o bytí a nebytí, o otázkách sebeobětování. Ač jsem věřila, že spisovatel Backmanova formátu dokáže rozvířit emoce i na pár stránkách textu, u Životního terna to bohužel úplně neplatí. Knížečka mnou proplula a moc nic nezanechala. Cením povedené ilustrace, nicméně pokud nepatříte ke čtenářům, kteří rádi uvažují nad výše zmíněnými tématy, pravděpodobně Vás tento kousek neohromí. V kontextu autorovy tvorby bych ho zařadila po bok A každé ráno je cesta domů delší a delší, pakliže jste fandové této jeho předchozí knihy, Životní terno vyzkoušejte.

6 08.11.2019

Agathe není románem pro každého. Hodně sedne hloubavým čtenářům, kteří přemýšlí nad smyslem svého života a tu a tam si položí nějakou tu existencionální otázku. Já taková úplně nejsem, a tak jsem tuhle kratičkou knihu vnímala spíše jako milý příběh stárnoucího muže a ženy, kterou potkal krutý životní osud. Téma se mi zdá dost prvoplánové, ale zpracování mi to svou poetičností vynahradilo. Za nejzajímavější element pokládám terapeutovu sekretářku, vnesla do příběhu tak jako mimochodem určitou hloubku. Agathe určitě zaujme čtenáře, kterým se líbily třeba Úterky s Morriem nebo Nepravděpodobná pouť Harolda Frye.

6 02.11.2019